RIZIKA POHYBU V HORSKÉM PROSTŘEDÍ

Na túře

Obr.18

Ráno před túrou by mělo začínat kvalitní snídaní. Pedagog by měl před odchodem upřesnit předpověď počasí, zkontrolovat vybavení a zopakovat pravidla chování na túře. Při odchodu na túru je vhodné prvních 30 minut zvolit pomalejší tempo, které slouží k zahřátí organismu a jeho přípravě na zátěž. Rychlost výstupu i charakter trasy je nutné přizpůsobit nejslabšímu členu výpravy.

Obr.19

Obr.20

Oblečení na túru je nutné volit s ohledem na klimatické podmínky a aktuální stav počasí (viz funkční oblečení) . Se stoupající nadmořskou výškou se také mění charakter terénu. Ubývá zeleně, cesty jsou skalnatější, terén je obtížnější. Členové skupiny musí dbát zvýšené opatrnosti a sledovat pokyny vedoucího, který musí zhodnotit, zda žáci terén zvládají a zda míra rizika není zvýšená.

Obr.21

Obr.22

Obr.23

Stravování a doplňování tekutin

Během túry by měla být minimálně každé 2 hodiny přestávka na jídlo, pití i krátký odpočinek. S rostoucí nadmořskou výškou roste bazální metabolismus (o 6 – 28 % ve výškách od 3400–4300 m n. m.). Energii během výkonu je vhodné hradit převážně sacharidy, ve formě müsli tyčinek, power bar tyčinek, energetických gelů nebo méně vhodně sušenek. Bílkoviny a tuky zařazujeme spíše na snídani a večeři. Doporučený je alespoň jeden teplý pokrm denně, velmi vhodné je zachovávat pestrost jídelníčku. Během túry je důležité t rochu jíst a hodně pít, i když není hlad a žízeň. P ravidelné doplňování tekutin (bez kofeinu) během výstupu je velmi důležité. Při fyzickém výkonu dochází k nadměrným ztrátám vody a minerálů pocením, ve vysokých výškách není zanedbatelná ani ztráta vody dýcháním. Dehydratace způsobuje snížení pozornosti, rychlejší nástup únavy, a tím i zvýšenou možnost úrazu.

Obr.24

Obr.25

Použití holí

V technicky náročnějším terénu je vhodné využívat hole. Pro turistiku jsou nejvhodnější hole teleskopické, které se dají sbalit a připnout na batoh, kdykoliv nejsou potřeba. Teleskopické hole mají tu výhodu, že je možné měnit jejich nastavení podle výšky osoby i sklonu terénu. Používání holí je také doporučeno při nesení těžkých batohů.

Obr.26

nahoru

Pohyb ve vysokých nadmořských výškách, aklimatizace

Se stoupající nadmořskou výškou se mění charakter krajiny a fyzikální vlastnosti prostředí. Ze změny fyzikálních vlastností vyplývají i některá možná rizika a zdravotní problémy:

↑ intenzita záření – možnost vzniku sněžné slepoty, spálení kůže,
↑ proudění (vítr) – urychlení prochládání,
↓ tlak a hustota vzduchu – nemoci z výšky,
↓ teplota vzduchu – podchlazení, omrzliny, vysoká energetická náročnost udržení optimálního tepelného komfortu, proudění snižuje pocitovou teplotu (viz pochlazení),
↓ vlhkost vzduchu – výškový kašel, dehydratace.

Obr.27

Nejvyšší pohoří jsou často v endemických oblastech výskytu závažných chorob – důležité je nepodcenit přípravu na cestu - očkování, hygiena, problémy s pitnou vodou, zajištění dostatečné výživy.

Aklimatizace

Proces přizpůsobování nižšímu tlaku kyslíku a překonávání změn, které nadmořská výška vyvolává, se nazývá aklimatizace. Bez aklimatizace nelze vystupovat do vysokých a extrémně vysokých nadmořských výšek. Proces přizpůsobování nastává pro většinu osob již od 2500 m n. m. (vysoká nadmořská výška). Od 5300–5500 m (extrémní nadmořská výška) se přizpůsobit nelze, výšku lze jen po určitou dobu tolerovat. Po úspěšné aklimatizaci na dosaženou výšku je nutné se nově dosažené výšce znovu přizpůsobit. Každý jedinec se přizpůsobuje různě rychle.

Aklimatizace je ovlivněna řadou faktorů:

Rychlost výstupu - o patrnosti je třeba při využití rychlých výstupů lanovkou, autem nebo vlakem ve vysokých nadmořských výškách.
Dosažená absolutní výška
Překonaný relativní výškový rozdíl
Zdravotní stav jedince
Hypoxic ventilatiory respons (HVR) – schopnost organismu přizpůsobit ventilaci (dýchání) prostředí s nízkým obsahem kyslíku, jedná se o vrozenou dispozici.
Schopnost aklimatizace nezávisí na zdatnosti jedince. Zdatnost je důležitá pro pohyb v horách, udržení tepelného komfortu, zdatní jedinci se méně namáhají. Zvýšená námaha během aklimatizace je dalším faktorem podporujícím vznik nemoci z výšky, např. plicního otoku.

Obr.28

Principy aklimatizace:

„ne tak vysoko“ = n ad 2500 - 3000 m n. m., pokud to terén dovolí, nespěte výš, než 300 – 500 výškových metrů za 24 hodin, každý 3. den zůstaňte ve stejné výšce ještě jednu noc. Dodržení schématu významně snižuje výskyt nemoci z výšky.
„ne tak rychle“ – během aklimatizace je dobré vystupovat pomalu a plynule.
„lézt výše, spát níže“ – po výstupu do výškového tábora je vhodné ještě vystoupit bez zátěže nad tábor, pak se vrátit a přespat. Je-li to možné, nespěte v nejvyšším dosaženém místě dne.
„poslouchej svoje tělo“ – nemoci mají obvykle postupně se zhoršující příznaky, DOSTATEČNÁ AKLIMATIZACE A NEPODCENĚNÍ PŘÍZNAKŮ = PREVENCE ZÁVAŽNÝCH NEMOCÍ Z VÝŠKY!
dostatek tekutin – min. 2–3 l/den – sledovat množství a barvu moče (tmavá moč, malý objem = málo tekutin, světlá = dostatek tekutin).

Po příchodu do vysoké nadmořské výšky nastávají v organismu typické změny: zvyšuje se srdeční frekvence, zrychluje se dýchání, při námaze má člověk pocit nedostatku vzduchu, zvyšuje se močení. V noci se mění rytmus dýchání, tzv. periodické dýchání, kdy se střídá hluboké zrychlené dýchání s pauzami, kdy osoba chvíli nedýchá. Periodické dýchání nastupuje ve spánku, kdy je dýchání automatické a frekvence není ovlivněna vůlí jedince. Není nebezpečné, ani neznamená nemoc z výšky. Ve vysokých výškách obvykle není spánek moc kvalitní, dochází k častému probouzení, spáč má zvláštní sny.

Pokud aklimatizace probíhá dobře, dochází ráno po probuzení ke zpomalení srdeční frekvence na hodnotu před výstupem = známka proběhlé aklimatizace. Může přetrvávat nadměrné a rychlejší dýchání, ne však dušnost (pocit nedostatku vzduchu), přetrvává i zvýšené močení, někdy i periodické dýchání.