Inovace SEBS a ASEBS

Druhá část: Modelové situace - hlava, srdce a tělo

V této části vysvětlíme základní pravidla tzv. „Adrenal Stress Response Training“, který by se volně dal přeložit jako „modelové situace“. Všechny níže uvedené informace byly někoAClikrát ověřené v praxi při výuce sebeobrany v rámci oddílu Jujutsu.cz, nejedná se tedy o teoretické pojednání, nýbrž o stručné shrnutí poznatků z oblasti výuky modelových situací.

Vznik modelových situací

Bill Kipp ve své knize uvádí, že poprvé se modelovými situacemi začali zabývat instruktoři sebeobrany před více jak 30-ti lety. Spolu s metodikou se vyvíjel i protiúderový oblek, nicméně je potřeba říci, že protiúderový oblek nikdy nebyl a není klíč ke zvládnutí sebeobranné situace. Jde pouze o nástroj, který má pomoci při výuce konceptu zvaného modelové situace. Není proto důležité jak vypadá či jak je poskládán oblek, nýbrž, za jakým účelem se bude používat a jakou úlohu má v té které situaci plnit. Často je vidět výuku sebeobrany, která spočívá v navlečení obou účastníků do protiúderového obleku a poté se do sebe pustí jako rozzuření psi. Jde však o základní nepochopení principu modelové situace, protože takový trénink není nic jiného než sparring s lepšími chrániči a používáním vulgárních slov.

Jedním za zakladatelů modelových situací je Matt Thomas. Na základě jeho výzkumů a vypracované metodologie postavilo svůj výukový systém dnes již mnoho známých instruktorů sebeobrany nejen v USA. Všechno to začalo v roce 1971, když jedna žena, nositel černého pásu v karate, byla brutálně napadena a znásilněna. Tato žena měla všechny známé projevy stresu při napadení – kompletně ztuhla a nebyla si schopna vybavit, ba ani provést jedinou techniku. Byla napadena zezadu, povalena na zem, dostala několik úderů do hlavy a poté si na ní útočník sednul. Když se nakonec přeci jen pokoušela bránit, bylo to jako ve špatném snu, kde člověk nemůže hnout rukama ani nohama, ba ani křičet. Její slabý pokus o sebeobranu útočníka jen vyprovokoval k většímu násilí tak, že byla poté několikrát udeřena pěstmi do tváře, dokud to nevzdala a nezačala plakat. Té noci se připojila k milionům dalších žen, které byly znásilněné. Tento incident donutil jejího přítele Matta Thomase, také držitele černého pásu, k započetí výzkumu o násilí obecně. Matt studoval několik měsíců policejní hlášení, aby zjistil, jaké byly důvodu, hlavní signály a průběh jednotlivých napadení. Jeho cílem bylo vytvořit metodologii výuky tak, aby co nejvěrněji odpovídala situacím z reálného života. Bylo nepochopitelné, že trénovaná silná žena, držitel černého pásu, nebyla schopna si poradit s útočníkem. Co teprve žena, která by se bojovým uměním nikdy nevěnovala? Během svého pátrání tak objevil dva základní faktory:

Lidé reagují PŘESNĚ tak, jak trénují . Mattova přítelkyně byl schopna dávat údery do vzduchu s neobyčejnou rychlostí a přesností. Naučila se stahovat úder těsně před zásahem, což se požadovalo v karate sparringu při lehkém kontaktu. A přesně tak reagovala i při napadení. Její svalová paměť stahovala údery těsně předtím, než zasáhla cíl. Navíc, když ve sparringu někdo spadnul na zem, sudí pozastavil zápas, dokud se protivník nepostavil, takže nebyla naučená jak bojovat vleže. Ostatně mnoho takzvaných „street fighterů“ se vůbec neučí bojovat v různých pásmech a pak při skutečném střetu zkamení jako jelen v noci oslepený reflektory auta.

Šílenější osoba obvykle vyhraje – Navzdory jakémukoliv tréninku v bojových uměních, vyhrává většinou osoba, která se dokáže přepnout ve zlomku vteřiny z klidné, mírumilovné osoby na běsnící bestii. Osoba, která dokáže využít všechen ten strach a adrenalin do síly protiútoku. Člověk může mít všechny černé pásky světa, ale bude vždy poražen člověkem, který se dokáže „z nuly na sto“ během okamžiku změnit v zuřícího Hulka.

Vývoj modelových situací

Na základě těchto dvou principů vytvořil Matt základní kurz sebeobrany. Techniky se soustředí pouze na hrubou motoriku využívající jednoduché údery na citlivá místa lidského těla. Poté, co na závěrečných lekcích v protiúderovém obleku zkoušel otestovat schopnost účastníků kurzu se ubránit, zjistil, že studenti stále nedokážou účinně aplikovat naučené techniky. Potvrdil se mu první faktor – „Lidé reagují PŘESNĚ tak, jak trénují“. Proto kompletně předělal celý kurz tak, aby již minimálně od půlky kurzu studenti trénovali techniky na útočníka v plné rychlosti a za stresových podmínek. Hned další kurz mu ukázal, že to byl krok správným směrem. Matt si oblékl neprůstřelnou vestu, pod kterou měl polštář a hokejovou helmu na hlavu. První studentka, která se měla bránit, vystřelila ruce dopředu takovou silou, že Mattovi ulétla hlava dozadu, díky čemuž odkryl další cíl – slabiny, kam směřovalo koleno, které knokautovalo Matta do bezvědomí. Poté, co se podařilo Matta opět „nahodit“ věděl, že to je správná cesta k úspěchu. Také zjistil, že na příští kurz si musí pořídit daleko více chráničů … .

V následujících letech měl Matt více jak 120 vážných zranění. S každým dalším zraněním přidal další kus chráničů až do dnešní podoby, který je například používán v systému F.A.S.T. vyučovaný Billem Kippem. Matt Thomas svůj systém nazval Model Mugging, poté, co muži hráli roli útočníků v ženském kurzu sebeobrany. (Původně se program měl jmenovat Role Model Rape Prevention). Matt Thomas se nechal inspirovat znalostmi následujících osob, které ovlivnily jeho systém:

Major Burberry – jeho armádní ROTC instruktor ze speciálních sil USA, který s ním byl dva turnusy ve Vietnamu. Naučil Matta znát nepřítele, když o přestávkách mezi jednotlivými bitvami spolu studovali spisy o vojenské strategii Mao Tse Tunga, Ho Chi Minha nebo Che Guevarry.

Dr. Menachem Armir a jeho kniha „Patterns in Forcible Rape“, která umožnila Mattovi více pochopit princip uvažování násilníků. Mnoho informací poté zakomponoval do svého kurzu Marvin Wolfgang byl profesor, který zasvětil Matta do psychologického profilování tak, jak se dodnes používá v FBI. To mu umožnilo později účinně zpovídat odsouzené násilníky a zjistit spouštěče, které vedly ke znásilnění.

Matt také použil principy ze známých knih o strategii, jako je Sun Tzu “ O umění válečnickém“ nebo Karl von Clausewitz a jeho známá kniha „O válce“ či Miyamoto Musashi „Kniha pěti kruhů“.

Na základě znalostí z výše uvedených zdrojů dospěl k následujícím závěrům:

• Sebeobranný systém musí umět využít jakékoliv rozptýlení ke zmatení nepřítele
• Sebeobranný systém musí být jednoduchý k naučení
• Sebeobranný systém nesmí vyžadovat dlouhou přípravu na provedení technik.
• Sebeobranný systém se musí soustředit na slabá místa lidského těla
• Sebeobranný systém musí být extrémně agresivní s plným fyzickým, mentálním a emočním nasazením
• Sebeobranný systém musí být postaven tak, aby naučil studenta útočit na útočníka do té doby, dokud není úplně poražen a být aplikovatelný i ve ztížených podmínkách (nedostatek světla, místa, času, apod.)

Nezbytná teorie k pochopení modelových situací

Jedním ze základních pilířů tohoto systému jsou takzvané „Zlaté momenty“ (Golden Moments), což jsou okamžiky, kdy se člověk může rozhodnout dále eskalovat právě vznikající konflikt anebo naopak zklidnit a vycouvat z něj. Ukažme si to na příkladu. Představte si, že jedete po ulici a najednou před vámi někdo „hodí myšku“. Zlatý moment je, kdy se rozhodujete, jestli tohoto řidiče předjedete, zablokujete mu cestu, vytáhnete z auta a „naučíte“ jej slušnému chování anebo vše necháte plavat. V prvním případě se může stát, že řidič bude ozbrojený, v sebeobraně vás zastřelí (protože z vás může být vystrašený anebo měl jen špatný den) a vaše rodina se poté dozví, že jste zemřel, „protože vám někdo hodil myšku na silnici“. Anebo si v autě zanadáváte na bezohledné řidiče a večer se uvidíte se svou rodinou. Výběr je jen a pouze na vás. Podobně lze tento princip aplikovat na situaci v baru, na ulici, v práci, kdekoliv. Je dobré si takové situace promyslet předem a zvážit všechny možné varianty. V současnosti u některých lidí převládá názor, že v případě konfliktu by neváhali použít nůž či střelnou zbraň při sebemenším konfliktu. Často se vyžívají v popisování toho, co by útočníkovi udělali. Ale už nemyslí na to, co by se stalo poté, co jim u nohou bude ležet člověk s otevřeným břichem či prořízlým hrdlem. Nikdo nemůže zaručit, že nebudou nakonec obviněni z nepřiměřené obrany a neskončí ve vězení. A to celé jen kvůli tomu, že je chtěl někdo okrást o peněženku nebo hodinky …. anebo ještě hůře, že na ně byl někdo (pouze) verbálně agresivní ….

Bez správného tréninku většina lidí při konfliktu zkamení (Fight or Flight koncept) Více o stresových faktorech se můžete dočíst v předchozím článku věnovaném stresu v boji Ačkoliv aplikace modelových situací není komplikovaná záležitost, je důležité dodržovat určitá pravidla, jinak se modelová situace změní v nekontrolova­telnou rvačku, kde si jednotlivé účastníci dokazují velikost svého ega a dochází pak ke zraněním nejen ve fyzické rovině.

Modelové situace nejsou něco nového, co by vzniklo teprve v moderním světě. Jak uvádí Bill Kipp ve své knize, již staří Sparťané a i další bojovníci, kteří na světě existovali, používali modelové situace k tomu, aby připravili své válečníky na reálný boj. Navíc modelové situace nejsou aplikovatelné jen pro bojové situace, ale používají se například ve sportu či v obchodu, kde se zkouší různé varianty vyjednávání s obchodním partnerem. Pravidla jsou úplně stejná – zapojit hlavu, srdce a tělo. Zvláště v sebeobraně je však koncept modelových situací často nepochopen a degradován na již zmíněný sparring.

V zásadě rozeznáváme dva druhy tréninku:

· Symetrický – typický pro tradiční bojová umění. Jednoduše řečeno jde o typ, kde jsou přesně dané pravidla, kdo a jak zaútočí, prostředí je známé a cílem je hlavně bezpečnost a prevence zranění. Dobrým příkladem je právě zmíněný zápas v ringu. Ačkoliv to může být také adrenalinová záležitost pro oba účastníky, jde stále o přesně daná pravidla, které oba musí dodržovat a oba dva jsou na toto náležitě psychologicky připraveni. Sparring může být i velice intenzivní, viz například UFC zápasy, které patří k těm nejvíce full kontaktním sparringům, které je možné v současnosti možné vidět a účastnit se jich. Není žádných pochyb, že emoce jsou velice vybičované a dochází při takovém zápasu i ke zraněním. Takový atlet je kondičně i technicky velice dobře připraven na zápas v ringu. Nicméně protože těžiště tréninku spočívá primárně v technické a kondiční části, emoční část není tak intenzivně trénována. To však neznamená, že by se takový zápasník na ulici neubránil. Je však rozdíl mezi stresem v ringu a stresem na ulici, kde není možné předpokládat dodržování fair play, boje jeden na jednoho, bez použití zbraní, atd. FAST defense kurzů se zúčastnilo i mnoho bojovníků UFC a sami potvrdili, že jde o jiný typ stresu, než jaký zažívají v kleci.

· Asymetrický – typický pro moderní výuku sebeobrany. V některých aspektech je podobný předchozímu typu, protože i zde jde o to, aby došlo k minimu zranění, stejně tak jako i zde jsou určitá pravidla, určené techniky k obraně, apod. Je tu však několik důležitých rozdílů. Například v předchozím případě je primární naučit studenta správně technicky provést danou techniku. Ve druhém případě je primární naučit studenta aplikovat techniku i pod stresem. Neklade se takový důraz na čistotu technického provedení. Technika je nejdříve vykonána pomalu a postupně se přidává element „srdce“, který prověří, že student dokáže techniku provést i pod enormním stresem. Každý dril, každá situace je vytvořena tak, aby 100% prověřila schopnost studenta aplikovat techniku i na ulici. Nejde tedy o extrémní počet opakování techniky, dokud se nevyladí poslední technické detaily. Situace se střídají, až je student jistý, že danou techniku dokáže aplikovat kdykoliv a kdekoliv. Pokud je například jeden student fyzicky slabší než ten druhý, útočník jen upraví svůj útok tak, aby byl přiměřený každému studentu. Postupně tak dochází k zlepšení každého jednotlivého studenta. Dalším význačným rozdílem je, že asymetrický trénink je založený na konceptu nikoliv na konkrétních technikách či počtu technik. Nezúčastněnému člověku může připadat modelové situace hlavně otázka fyzické kondice, nicméně důležitou roli zde hrají verbální komunikace a psychická připravenost. Fakticky více jak 80% útoků na ženy skončí již ve fázi verbálního útoku, protože žena ztuhne a není schopna se účinně bránit. A to se týká i mužů, protože jak ženy, tak i muži neměli možnost učit se čelit verbálnímu útoku a nejsou tedy zvyklí na tento typ ohrožení. V nejvíce pokročilém stupni útočník verbálně komunikuje velice agresivně a následně zaútočí jakýmkoliv způsobem tak, aby obránce musel čelit situaci bez znalosti, jak a kdy útok proběhne. Jde o velice adrenalinovou záležitost, která je až posledním stupněm ve výuce modelových situací. Zkušenosti ukazují, že nejvíce úspěšný je ten, kdo dokáže během okamžiku a) iniciovat veškerou agresivitu, kterou v sobě má a b) využít hrubé motoriky k protiútoku. To je velký rozdíl oproti tradičním bojovým uměním, která se soustřeďují spíše na technickou část, než na celkový konflikt se všemi jeho aspekty.

A nyní se již pojďme podívat na základní pravidla, které modelová situace musí splňovat:

Obecná pravidla

Zatímco tradiční systémy sebeobrany se soustřeďují primárně na vypilování technické stránky sebeobrany, modelová situace aplikuje tyto techniky do předem definovaných situací. Cílem není aplikovat maximum technik, které se student učí v hodině, ale naopak vybrat techniky, které mohou být univerzálně aplikovatelné ve stresové situaci. Student je zpočátku postaven do scénáře, který je věrným obrazem situace na ulici a učí se rozeznat signály blížícího se konfliktu a již výše zmiňované zlaté momenty. V dalším stádiu se učí pomocí neverbální i verbální komunikace zklidnit situaci a postupně se přidávají další stresové faktory, které na konci dotvoří kompletní modelovou situaci tak, jak by proběhla na ulici. Student nepostoupí do dalšího stupně bez toho, aby perfektně zvládnul předchozí. Není možné to uspěchat, jelikož na konci se vše zhroutí jak domeček z karet. Pokud například nerozezná blížící se konflikt, pak bude zaskočen útokem nepřipravený.

Aplikovat realitu

Tento bod je obzvláště důležitý. Aplikovat realitu neznamená jen aplikovat verbální komunikaci běžnou v dané situaci, ale sladit tuto komunikaci s neverbálním projevem i situačním rozmístěním útočníka nebo více útočníků. Je proto důležité, aby se nejen student naučil vyrovnat se s prudkým nárůstem adrenalinu, ale i útočník se musí naučit svou roli hrát věrně tak, aby vyvolal patřičnou odezvu u obránce, ale uvnitř situaci dokonale ovládal.

Generovat adrenalinový nárůst

O tomto aspektu jsme se zmínili již v předchozím bodě. Útočník musí být schopen věrně zahrát různé typy osobností tak, aby vyvolal různé reakce. Někdy útočník zkouší „ukecat“ oběť, jindy je již od začátku vulgární, ale ne agresivní, jindy je naopak agresivní hlavně fyzicky. Správný útočník musí odhadnout který typ osobnosti na toho, kterého studenta nejvíce zafunguje. To odlišuje dobré útočníky (v rámci modelových situací) od těch amatérských. Bill Kipp o tomto říká: “Například jsme na jednom z kurzů měli dívku, která byla již v 16 letech držitel černého pásu. V dětství však zažila sexuální zneužívání pravděpodobně od někoho z rodiny a kurzu se zúčastnila proto, aby se s touto zkušeností dokázala vnitřně vyrovnat. Díky tomu, že jsem toto věděl, jsem měl možnost věrně zahrát útočníka, že si tuto situaci znovu prožila a tentokrát se dokázala nejen ubránit, ale útočníka i přemoci. Cítil jsem, že to byl v jejím životě veliký zlom. A byl to veliký zlom i v mém životě, protože jsem si uvědomil, jak je důležité, aby útočník dokázal svou roli hrát co nejvěrněji. Dojde pak k vítězství nejen na fyzické rovině, ale i k očištění na rovině psychické."

Využijte vizualizaci

Možnost sledovat, jak ostatní řeší danou situaci je neocenitelná výuková pomůcka při výuce modelových situací. Student má možnost zjistit, co funguje a co naopak nefunguje a vtisknout si do svalové paměti potřebné pohybové vzorce.

Využijte dynamiku skupiny

Možnost hecování a povzbuzování skupiny při modelových situacích je také velice dobrá pomůcka pro studenta. Student, který úspěšně vyřešil konfliktní situaci a je za to od ostatních chválen, má hned vyšší sebevědomí, což mu pomůže při řešení následných modelových situací.

Trénujte mozek

Student se učí rozeznávat před konfliktní signály, studuje pohyb rozmístění útočníků, jednotlivé útěkové cesty, možné zbraně, které jsou v dosahu, atd. Naučí se také nevysílat signály pro útočníka, které pro něj slouží jako spouštěče (roztřesený, tichý hlas, ustrašený postoj těla, apod).

Trénujte hlas

Student se také musí naučit pracovat s hlasem, aby dokázal zklidnit konflikt ještě předtím, než se překlopí do fyzického útoku. Výzkumy v USA ukázaly, že více jak 80% útoků bylo odvráceno právě díky tomu, že se ženy dokázaly ubránit již na verbální rovině.

Učte odpovídající obranu

Hlavní tajemství v obraně je rozeznat blížící se útok a aplikovat odpovídající obranu. Většinou lidé podcení anebo naopak reagují přehnaně na útok, což pak může vést například k potížím s právním systémem (v lepším případě)

Zdůrazněte dýchání

Většina studentů během konfliktní situace přestane správně dýchat. Buď dojde k hyperventilaci (tzv. předýchání) nebo naopak osoba se nedokáže díky strachu pořádně nadýchnout, zadržuje dech, což se pak projeví na vykonávaných technikách. Dýchání je klíč k „rozmrazení“ těla. Studenti se například učí během stresu neustále hovořit nebo vydávat aspoň nějaké zvuky (zapnout audio) tak, aby nutili své tělo se správně nadechnout.

Dělejte vše jednoduše

Obrana musí být velice jednoduchá. Uvědomte si výše zmíněná fakta. Nelze spoléhat, že student bude moci aplikovat přechody z jedné techniky do druhé, nasazovat páky v úvodní fázi konfliktu, apod. Jednoduché údery či kopy do slabých míst lidského těla je vše, co student potřebuje. Studentův tep by se měl celou dobu pohybovat v optimálním rozmezí mezi 115 a 145 tepy za minutu.

Ze začátku je důležité seznámit studenty s drily, které budou podstupovat. Co bude dělat útočník a co by měl dělat obránce. V této fázi zapojujete hlavu do procesu. Ve druhém kroku proti sobě nastoupí útočník a obránce a útočník začne hrát svou roli. V této fázi zapojíte už i srdce (emoce, strach, nervozita) do procesu. A v posledním kroku student vykoná danou sebeobranou akci, tedy zapojíte tělo. A kombinací hlavy, srdce a těla docílíte toho, že student bude reagovat stejně v bezpečném prostředí tělocvičny jako i v prostředí temné uličky. Proto je důležité zapojit všechny tři elementy, jinak se modelová situace míjí účinkem.

Metodologie modelových situací

Jak jsme si již řekli výše, modelové situace se s úspěchem využívají při koučování olympijských sportovců a obecně ve sportovní psychologii, jako například i v oblasti obchodu. Trénink modelových situací také vyměňuje neefektivní reakce organismu na strach, jako je ztuhnutí těla, absolutní bezmoc cokoliv provést a ubránit se tak přicházejícímu útoku. A naopak tento trénink učí i tzv. „horké hlavy“ se okamžitě zklidnit a posoudit situaci s chladnou hlavu. Obránce se musí naučit rozeznat svoje spouštěče, které se snaží útočník nalézt, aby jej vyprovokoval ke zbrklým akcím. Níže následuje základní metodologie modelových situací tak, jak byla vyvinuta Billem Kippem v rámci systému FAST Defense a tak, jak je vyučována v rámci sebeobranného systému Jujutsu.cz.

Úvodní představení

Během této fáze se studenti seznámí s nezbytnou teorií modelových situací. Představí se tým instruktorů, kteří později budou hrát roli útočníků. Účastníci vysvětlí, proč se přihlásili do kurzu a co od něj očekávají. Už v této fázi se začíná budovat tým, který se později bude povzbuzovat a navzájem si fandit.

Drily na vnímání potencionálního konfliktu

Během této fáze se studenti seřadí proti sobě do dvou řad a instruktor jim vysvětluje, jaké jsou známky blížícího se konfliktu. Jaké jsou neverbální znaky, jaké jsou spouštěče pro sebeobranou techniku, jak verbálně komunikovat, aby student dokázal zklidnit situaci. Účastníci se seznámí s typickým chováním potenciální oběti a nejčastějšími chybami, které se lidé dopouštějí a pak jsou atakováni predátorem. Je velice důležité, aby tato část byla brána vážně a účastníci se do „hraní“ skutečně vžili. Zde už musí zapojit nejen hlavu, ale i srdce a emoce, aby přesvědčili svého partnera, že to myslí vážně.

Nastavení základních scénářů

V této fázi se studenti seřadí do jedné řady, zády ke zdi, tak aby stáli čelem k instruktorům –agresorům či útočníkům. Vysvětlí se základní pravidla chování a sladěné verbální a neverbální komunikace. Instruktoři vysvětlí úlohu vzdálenosti v konfliktu, bezpečného prostoru, únikových cest, koncept tzv. „safe houses“ (místo, kde po úspěšné obraně již útočník nesmí dále pokračovat v útoku. Obyčejně to bývá roh místnosti, apod.). Poté instruktoři zkusí lehkou formu verbálních útoků, spolu s pohybem těla, očním kontaktem, atd. Student se učí zklidnit situaci pomocí správně zvolené verbální komunikace, sladěné s neverbálními signály těla (ruce před sebou, nohy na vzdálenost ramen, pokrčená kolena,…) Ačkoliv to vypadá jednoduše, už v této fázi mají většinou studenti dosti vysokou hladinu adrenalinu, jelikož musí řešit verbální útok přicházející ze strany instruktora, ale také nervozitu z toho, že předvádí řešení situace před celou skupinou. A to je přesně cílem této části výcviku. Úkolem instruktora – útočníka je postupně gradovat verbální agresivitu do úrovně, kterou student ještě zvládne řešit. Proto je důležitý individuální přístup, protože každý má aktivační úroveň trochu jinde a každý student se bude zlepšovat jinak. Pokud student úspěšně zvládne řešení situace o určitém stupni agresivity, instruktor „zvedne laťku“ o další stupeň. Po celou dobu stojí za studentem instruktor – kouč, který radí, uklidňuje a povzbuzuje. Toto je obzvláště důležité, protože je potřeba zvláště ze začátku radit a povzbuzovat. Příkazy musí být jednoduché a dostatečně hlasité, aby je student, který bude ve stresu, dokázal vnímat a následně i provést. Instruktor – kouč může navíc kdykoliv zastavit probíhající scénář, vysvětlit, kde se stala chyba a opět jej spustit. Mezitím ostatní studenti pečlivě pozorují probíhající scénář a učí se z chyb druhých. Pokud se studentu podaří úspěšně zklidnit situaci, instruktor-útočník ocení úspěch tím, že ustoupí a vzdá se. Poté, co všichni studenti zvládnou jedno kolo daného scénáře, vše se zopakuje, tentokrát však se zvýšenou intenzitou a agresivitou. Je důležité, aby se student psychicky „nezlomil“ v kritické fázi, kdy na něj nastoupí instruktor-útočník. Proto musí velice pečlivě sledovat studenta, jestli vše ještě zvládá a zdali stále kontroluje situaci a případně zvolnit. Schopnost empatie je u instruktorů- agresorů i útočníků klíčovou vlastností pro správné hraní scénářů. Musí rozeznat, které spouštěče fungují u toho kterého studenta. Někdo startuje po verbální urážce, jiný naopak až po fyzickém kontaktu. Někdo startuje, pokud budete urážet jeho rodinu či mužství, jiný naopak vystartuje, až když začnete vyhrožovat jeho blízkým či dětem. To všechno jsou spouštěče, které je potřeba co nejdříve objevit a studenta s nimi seznámit, aby si jich byl vědom a příště se jich vyvaroval. V této fázi si studenti většinou vedou dobře. Mají teoretickou znalost, jak de-eskalovat situaci a při mírné agresivitě ji dokážou aplikovat. Stále se však jedná pouze o verbální agresivitu, kterou student musí řešit.

Fyzické drily a techniky

Je vědecky dokázáno, že člověk ve stresu dokáže zpracovat maximálně 5 bitů informací, jednoduše řečeno, ve stresu dokáže použít maximálně 5 technik, POKUD je trénovaný. Jelikož se ve stresu vytrácí jemná a komplexní motorika, techniky musí být maximálně jednoduché. Ostatně podíváte-li se na techniky boje například britských Commandos za druhé světové války, zjistíte, že techniky jsou přesně takto jednoduché: údery, kopy, maximálně porazy. Stejný princip je potřeba uplatnit i v případě sebeobrany. Na základě několikaletých předchozích zkušeností se nám osvědčily následující techniky:

• Úder oběma dlaněmi do tváře
• Loket do tváře nebo do hrudníku
• Kop/koleno mezi nohy
• Úder dlaní mezi nohy
• Koncept „Shredder“

POSTUP PŘI VÝUCE

Krok 1

Nejdříve je potřeba naučit techniku pomalu, bez jakékoliv síly či dynamiky. Studenti se učí využít sílu svých boků, správně stát či uhnout. Často se stává, že pod vlivem adrenalinu lidé ztuhnou a „zamknou“ si boky, takže nemohou vykonat efektivní úder natož kop. Studenti se také naučí použít svůj hlas při verbální komunikaci a také nutí studenta správně dýchat od samého počátku. Naopak není tolik důležitý správný postoj, apod. Student se nyní učí správný pohyb a proto široké a dlouhé pohyby nejsou na škodu. Poté, co se student naučil výše uvedených 5 postupů, nyní se učí je kombinovat do logických sekvencí, jako například úder dlaněmi do tváře a hned poté následuje kop nohou či kolenem do rozkroku, rozkopnutí nohou, aby útočník spadnul na zem, a poté následuje útěk do „safe house“. Vše se dělá opět v klidu, pomalu, aby se obránce naučil pořádně sekvenci jednotlivých pohybů. Poté, co se student naučil několik kombinací, vše se opakuje neustále dokola, aby daná kombinace přešla do svalové paměti. Nicméně je důležité mít neustále na paměti, že kombinace nejsou vše zachraňující a univerzální. Nikdy nevíte, co vás na ulici potká a jak bude útočník reagovat. Proto drilovat kombinace ve stresových podmínkách může nakonec být kontraproduktivní. Boj se dá v zásadě definovat jako rychlé nalezení cíle a jeho zasažení s co největší silou. Proto kombinace, které se studenti učí, jsou pouze učební pomůckou, která ukáže studentům jak používat údery či kopy v kombinaci a v určitém rytmu. Totéž vlastně dělají olympijští atleti, kteří si pomocí stejné metodologie dostávají do svalové paměti určité pohybové vzorce bez toho, aby museli vykonávat tisíce opakování. Navíc, jelikož jsou tyto vzorce procvičovány v rovině „polní cesta“, tedy v případech, kdy instruktor-agresor či útočník ohrožuje verbálně i fyzicky obránce, jsou tyto vzorce pak okamžitě vybaveny při skutečném střetu na ulici a obránce pak zasáhne jakýkoliv dostupný cíl.

Poloviční koučink a rytmus

Sekvence pohybů se učí všichni najednou, což zpomalí rychle se učící studenty a naopak zrychlí pomalu se učící studenty. Navíc je to organizačně lépe zvládnutelné. Poloviční koučink znamená, že studenti dělají přesně tu techniku, kterou jim instruktor řekne bez toho, aby o tom jakkoliv uvažovali. To jim umožní vypnout hlavu a jen strojově provádět techniky. A to také umožní studentovi se soustředit na techniku samotnou a nepodlehnout sebekritice, že mu to případně nejde. Navíc, pokud je tento typ koučinku správně proveden, nastaví určité rytmové vzorce v mozku studenta tak, aby je byl schopen provádět i ve stresu. Ze zkušenosti ty nejlepší techniky jsou ty, které student udělá bez rozmyšlení, podobně jako tanečník zatancuje nejdokonalejší figuru pouze v případě, že vypne hlavu. A v sebeobraně je to velice podobné. V případě konfliktu a stresu, se vypíná rozumové myšlení a student vykoná jen ty pohyby, které jsou mu přirozené. Navíc tento typ koučinku umožňuje během celého procesu učení rychle odhalit chyby a napravit je bez toho, aby musel zastavit celou skupinu. V tradičních bojových uměních se většinou instruktor zvláště věnuje studentovi, kterému to nejde, což ale ve výsledku zpomaluje proces učení, protože si student buduje určité vzorce v hlavě (nejde mi to, jsem nemehlo, apod.), které pak těžko odbourává. Proto je lepší na konci sekvence udělat rekapitulaci, označit chyby, kterých se studenti dopustili a sjet si celou sekvenci znovu. Nejhorší chybou je, že student začne být nervózní a začne zpochybňovat sám sebe, pokud nedokáže zacvičit sekvenci dokonale, což je nesmysl, jelikož ve skutečném konfliktu člověk sám sebe také nebude posuzovat během obrany a vyhodnocovat, jestli tu či onu techniku provedl správně. Pokud se ubránil, není co řešit. Ve většině případů stačí studentům 3–5 opakování, aby si zapamatovali sekvenci a rytmus jednotlivých protiútoků k tomu, abychom mohli přejít ke kroku 2.

Krok 2

Tato fáze je příznačná tím, že se začíná používat aspekt skupinové dynamiky. V této fázi nastoupí všichni studenti do řady a postupně aplikují sekvenci proti instruktorovi-útočníkovi, který je již v chráničích. Důraz je kladen na větší sílu, dynamiku a rychlost. Tím, že každý student to předvádí před ostatními, stoupá nervozita studentů a adrenalin v krvi, což je přesně účelem této fáze. Studenti si pomalu začínají zvykat na nával nervozity, strachu a stresu. Instruktor je neustále přítomen a doslova myslí za studenta, když mu radí další techniku. Pravděpodobně může někdo namítnout, že v reálu také nebude nikdo, kdo bude radit studentovi. Nicméně to není až tak pravda, protože se již x-krát stalo, že si absolvent podvědomě vzpomněl na jednotlivé příkazy, když se dostal do podobné stresové situace. A opět tento efekt je běžný i v jiných oblastech, ať už se jedná o armádní drilový výcvik nebo olympijský atletický trénink. Mozek funguje stejně.

Techniky do měkkých lap

V prvním kroku student vykonával techniky pomalu a rytmicky. Nyní se přidá na rychlosti a cíl již nebude imaginární protivník, nýbrž měkká lapa. Je lepší, když instruktoři nebudou klást velký odpor při zásahu, aby úder či kop mohl být proveden s plným rozsahem pohybu a nedegradoval již v této fázi údery či kopy na krátké zásahy. Proto je potřeba se úderu podvolit. To umožní studentovi použít také daleko větší sílu, protože bude vědět, že lapa se podvolí sebesilnějšímu úderu. Stejně jako v předchozím případě i zde stojí studenti v řadě a mohou tak sledovat, jak ostatní vykonávají danou sekvenci, tentokrát rychleji a dynamičtěji.

Krok 3

V tomto kroku, již student vykonává techniku v plné rychlosti a síle. V této fázi se student soustředí pouze na to, aby technika byla důrazná a zasáhla cíl. Zatím to není o tom, aby byl student plně ve stresu. Nejčastější chybou v tomto případě je, že student „zamkne“ boky a přestane dýchat, což se negativně projeví na síle a rychlosti úderu. Proto v této fázi musí instruktor studenta zklidnit mezi jednotlivými sekvencemi, upozornit jej, že zadržuje dech a vysvětlit mu, že nyní je to pouze o procvičení svalové paměti. Nejedná se tedy o skutečný boj.

Krok 4

V této finální fázi si již instruktoři obléknou všechny potřebné chrániče a připraví se na konflikt. Studenti se seřadí do jedné řady tak, aby se ti talentovaní střídali s méně talentovanými. Nejdříve se student seznámí s nastavením základních scénářů a může se začít. Osvědčily se nám scénáře útoků zepředu a zezadu a poté i na zemi, kdy obránce leží na zemi a pokouší se uniknout. Obránce musí mít zavřené oči, aby došlo k překvapení a tím i k prudkému nárůstu adrenalinu. Scénář začne, když instruktor-útočník chytne nebo udeří studenta a začne s ním i verbálně agresivně komunikovat. To umožní i ostatním studentům vidět, jak probíhá scénář v reálu a patřičně je to nabít energií. Pomáhá to však také studentovi, který se právě brání, protože kromě koučování instruktorem je i povzbuzován ostatními. Student tak pokračuje v obraně, dokud není instruktor-útočník ve fetální pozici na zemi a nehýbe se. V tom okamžiku následuje útěk do „safe house“. Je vždy na instruktorovi-útočníkovi jak důrazný útok zvolí. Musí být schopen odhadnout na základě předchozích pozorování a zkušeností, kolik ten který student snese. Je důležité pochopit, že cílem není zlomit studenta, ale pomoci mu vyrovnat se podobnou situací, aktivovat srdce a proto je lepší ze začátku začít mírněji a postupně přidávat na agresivitě. Dobrý instruktor-útočník musí reagovat přirozeně nejenom na údery, ale sám musí útočit, pokud bude mít šanci. Fakt, že je plně chráněn, neznamená, že se z něho stal terminátor. Toto musí mít neustále na paměti a reagovat odpovídajícím způsobem na úder do slabin či do hlavy. Na druhou stranu přehrávání reakcí studentovi také nepomůže. Všechno je to o talentu instruktora zapomenout na fakt, že má na sobě chrániče a chovat se jako by byl bez nich. Cílem této fáze je pomoci nalézt studentovi moment, kdy vypne hlavu a zapne srdce. Pokud není student schopen „doručit“ minimálně tři údery, může instruktor-útočník dále útočit dle vlastního uvážení, dokud studenta nedonutí zapnout srdce do boje. Pokud je to provedeno správně, v určitém okamžiku student vybuchne a zaútočí se zuřivostí, která je až překvapující. Pokud se student sám naučí rozeznat tento moment, pak v okamžiku blížícího konfliktu se naučí jej sám vyhledávat a spouštět.

Závěr

Na závěr se všichni studenti shromáždí a sdělí si svoje zážitky. Co od kurzu očekávali a jestli splnil jejich představy, apod. Je také dobré si projít všechny útoky na videozáznamu tak, aby se odladily ještě poslední detaily. Studentům to také pomůže při vizualizaci jejich obrany i v budoucnu. Při pozorování svých reakcí se naučí poznat, který moment byl pro ně rozhodující, kdy se vše zlomilo a student zvolil boj místo útěku. Je také doporučeno jednou za čas (v ideálním případě jednou týdně) udělat rekapitulační tréninky pro absolventy, čímž se zlepší jejich vnímání zlomového momentu.

Složení instruktorského týmu

Ačkoliv koncept modelových situací není komplikovaný, složení instruktorského týmu je klíčové pro kvalitní výuku. Modelové situace mohou pomoci člověku naučit se bránit a také vyléčit člověka z některých šrámů na duši, které utržil v dětství či mládí. Ale mohou také člověku dosti vážně ublížit, pokud nejsou prováděny správně. Instruktoři, kteří se modelovým situacím budou věnovat, musí být vyrovnaní lidé, kteří nemají žádné psychické problémy. Pravděpodobně to zní směšně, ale při modelových situací se na povrch dostávají emoce, o kterých člověk do té doby ani netušil. A to nejen na straně obránce, ale i útočníka. Student při nácviku modelových situací musí věřit instruktorům. Není zde místo na dokazování si čehokoliv. Celé je to o tom, aby instruktor dokázal vytvořit dostatečně reálnou situaci na to, aby vzbudil u obránce odpovídající reakce. Je doporučeno mít jak mužské instruktory, tak i ženské, aby si student mohl vyzkoušet různé způsoby útoku a ověřit si naučené techniky.

Agresor (Woofer)

Jedná se o instruktora, který je primárně soustředěn na agresivní verbální komunikaci. Hlavně „štěká, ale nekouše“. Je potřeba vybrat osobu, která dokáže věrohodně zastrašit. Ač se to může zdát snadné, v praxi to již tak jednoduché není. Drtivá většina lidí se domnívá, že když budou používat slang a vulgární slova, že tím zastraší jiného. Bohužel to však vyžaduje daleko více než pouze toto. Tento typ osoby musí umět najít slabá místa (spouštěče), která vyprovokují studenta k nějaké nepodložené akci. Ne na všechny totiž funguje pouze vulgární mluva a pár obecných výhružek. I zde je však potřeba používat cílené výhružky s citem, aby se student nezlomil hned na začátku výukového procesu. Navíc musí takový instruktor věrohodně zahrát různé typy osob. Jedná se například o typy agresivní opilec, typ macho, agresivní spolupracovník, apod. Hlavně zpočátku je nutné nechat studenta vždy vyhrát. Neustále je potřeba mít na paměti, že je tu instruktor pro studenta a ne naopak. Dále je důležité, hlavně zpočátku, aby se instruktor nepřibližoval ke studentovi blíže jak na 2–2,5 metru. Pokud student správně reaguje, je potřeba se stáhnout a ocenit studenta za správně provedenou akci.

Kouč (Coach)

Role kouče v celém procesu je kritická. Faktický kouč vede celý výcvik a určuje tempo vývoje. Pokaždé, když je student postaven před agresora, je tam kouč jako strážný anděl a radí studentovi, co má dělat. Kouč začíná a končí každou situaci. Pokud dojde k velkým emotivním reakcím, a k nim dochází velice často, pokud je scénář proveden správně, pak je na koučovi, aby situaci co nedříve zklidnil. A ačkoliv je role kouče nejtěžší, přináší také největší uspokojení na konci procesu. Kouč sdílí emotivní a fyzické napětí se studentem, pomáhá mu bojovat s psychickým i fyzickým stresem. Dobrý kouč je rádcem, ochráncem, ale i přítelem v jedné osobě.

Útočník (Bulletman)

Instruktoři, kteří v učebním procesu hrají roli útočníků se vyvažují zlatem. Jsou to skutečné osobnosti, které jsou psychicky absolutně v pořádku, a přesto dokáží věrně zahrát jakéhokoliv útočníka, ať už se jedná o agresivního opilce nebo psychopata. Ačkoliv se tato role může zdát jednoduchá a pro některé i přitažlivá (zvláště v případě kurzů sebeobrany pro ženy), jedná se o roli, která je nejvíce bolestivá a přináší nejméně uspokojení, jelikož v drtivé většině případů tento člověk bude vždy poražen. Je to prakticky fackovací panák, který je během kurzu nesčetněkrát nejen fackován. Proto je důležité, aby i chrániče byly odpovídající kvality, ale opět platí podobná pravidla, jako v případě agresora definovaného výše – ač plně chráněn chrániči, musí i tento instruktor reagovat tak, jako by chrániče neměl. Jedině tak bude celý scénář realistický.

Kameraman

Kromě instruktorů je potřeba ještě mít kameramana, který má zkušenost s točením podobných akcí. V zásadě má kameraman dva hlavní úkoly:

• Natočit video pro účastníky modelové situace (kurzu), jako připomínku toho, čím si prošli a jak byli úspěšní
• Natočit video pro potřeby zpětné vazby.

Lékař

Posledním členem týmu je lékař, který monitoruje zdravotní stav účastníků modelové situace. Není neobvyklé, že během výuky účastníci kolabují, případně, že dochází k drobným poraněním. Lékař je zodpovědný za ošetření a případné posouzení, jestli je účastník schopen dále pokračovat ve výuce.

Modelovým situacím se budeme věnovat i dále a daleko podrobněji. Tento článek je pouze stručné uvedené do problematiky a metodologie výuky modelových situací a jejich aplikací do výuky sebeobrany. V současné době o tomto typu výuky koluje mnoho nepřesností, proto jsme se rozhodli zveřejnit v kostce základní fakta, včetně metodologie, kterou používáme při výuce sebeobrany pro ženy. Podobně lze tuto metodologii však využít i pro výuku sebeobrany pro muže, nicméně je potřeba zmínit několik specifických věcí, které popíšeme v některém z příštích článků. Cílem bylo vysvětlit, že modelové situace nejsou o sparringu za použití protiúderového obleku a znalosti co největšího počtu vulgarismů. Jde o velice komplexní, nicméně v zásadě jednoduchou, výuku, na kterou se musí nejprve připravit instruktorský tým, než se aplikuje pro studenty.

Seznam použité a doporučené literatury pro tuto kapitolu

Kipp, B. (2005) Turning Fear into Power: The FAST Defence System. USA: Paladin press.

Novák, M. (2009). Využití modelových situací v rámci základní odborné přípravy policistů (Master´s thesis). Masaryk University, Brno, Czechia.

Novák, M. (2012). Vědecké pojetí výuky sebeobrany a vybrané obranné reakce(doctorate thesis). Masaryk University, Brno, Czechia.