Management sportu – vymezení pojmu a vztahu ke kinantropologii

1.1 Úvod

V České republice se nevěnuje dostatečný prostor diskusi na téma managementu sportu a jeho propojení s ostatními vědními disciplínami, ba ani neexistuje přesná definice a charakteristika managementu sportu jako specifického studijního a vědního oboru. Proto si tato kapitola klade za cíl detailně prostudovat a popsat pozici managementu sportu jako studijního oboru, a také jeho postavení v rámci vědecké disciplíny zvané kinantropologie. Tím, že popíšeme předmět studia, metodologii a příslušnou terminologii, zdůrazníme spojitost mezi kinantropologií jako vědním oborem a managementem sportu jako její dílčí disciplínou. Dále se v této kapitole budeme věnovat charakteristice a podstatě managementu sportu jako vědní disciplíny, popíšeme historický vývoj tohoto oboru a naznačíme jeho postavení v rámci systému vědních disciplín.

Termín management sportu lze chápat a popsat ve třech hlavních oblastech (Obr. 1):

- Management sportu jako studijní obor

- Management sportu jako profese

- Management sportu jako vědní obor

Tyto tři významy jsou jednak vzájemně propojeny, jednak se navzájem ovlivňují. Pro úspěšný rozvoj managementu sportu jako studijního oboru je naprosto zásadní vztah mezi výsledky výzkumů, jež sledují poslední trendy a vývoj v oblasti managementu sportu. Poznatky z výzkumů týkajících se kompetencí a kvalifikace v oblasti managementu sportu jasně potvrzují poptávku po kvalifikovaných odbornících jak na trhu práce, tak v profesních organizacích. Tyto požadavky by měly být zohledněny v učebních plánech studijního oboru.

Obr. 1 Management sportu – vymezení pojmu

V první části úvodní kapitoly se proto věnujeme objasnění současného vnímání studijního oboru management sportu ve světě i v České republice a jeho zařazení v rámci struktury vysokých škol. Z hlediska obsahové struktury studijního oboru vysvětlujeme význam akademických standardů, které existují zejména ve Spojených státech amerických a Velké Británii. Dále pak stručně uvádíme charakteristiku profese nazývané sportovní management. Z hlediska cíle naší práce je však stěžejní analýza managementu sportu jako vědního oboru, která je obsahem třetí části první kapitoly. Pro správné pochopení uvedeného termínu, a zejména jeho návaznosti na vědnou disciplínu kinantropologie, se v práci podrobně věnujeme pojmům akademická disciplína a vědecká disciplína a v kontextu managementu sportu analyzujeme atributy, které se tradičně považují za důležité pro definování vědecké disciplíny, tj. soubor poznatků, teorie a metodologie. Při hodnocení stavu vývoje vědní disciplíny management sportu se opíráme o obsahovou analýzu respektovaných literárních zdrojů a studií, které prezentují názory různých autorů, zejména z anglicky mluvících krajin v období let 1979–2013. Na základě filozofického a disciplinárního přístupu hodnotíme stav zralosti vědního oboru management sportu a zdůvodňujeme nutnost jeho zařazení jako subdisciplíny kinatropologie.

1.2 Management sportu jako studijní obor

Během posledních padesáti let došlo k výraznému rozvoji a rozšíření managementu sportu jako studijního oboru. Jde o přirozenou reakci akademického světa na rostoucí poptávku způsobenou komercionalizací sportu a vznikem nového odvětví – sportovního průmyslu. Tento proces je již dobře zdokumentován v mnoha článcích a publikacích, proto se touto oblastí nebudeme podrobněji zabývat, ale jak upozorňuje Costa (2005), management sportu je většinou součástí studia kineziologie nebo je zařazen do programu škol věnujících se podnikání a ekonomice či nezávislých oddělení, kateder.

Co si naopak zaslouží naši pozornost, zejména vzhledem k tematickému zaměření této práce, je „správné zařazení“ managementu sportu jako akademické disciplíny i vědního oboru. Právě správné zařazení či pozice managementu sportu jako studijního programu v akademickém prostředí se jeví jako zásadní pro další úspěšný vývoj managementu sportu jako vědní disciplíny.

Nejpodrobnější přehled vývoje a trendů v oblasti studijních programů se zaměřením na management sportu nabízí výsledky projektu AEHESIS (Aligning European Higher Education Structure in Europe, 2006). Výsledkem tohoto projektu (Thematic Network Project) je vytvořená databáze ESEIP DATABASE http://www.eseip.eu/. Obsahuje informace o různých studijních programech v oblasti managementu sportu, které jsou nabízeny rozličnými poskytovateli vzdělání v oblasti sportu v evropských zemích. Další databáze je k dispozici na webových stránkách asociace NASSM (The North American Society for Sport Management) www.nassm.com. Zde najdeme seznam univerzit z celého světa, které poskytují studijní programy se zaměřením na management sportu. Z výše jmenovaných databází je zřejmé, že v současné době jsou studijní programy se zaměřením na management sportu většinou součástí vzdělávání se zaměřením buď na oblast podnikání a obchodu, nebo na oblast kineziologie a kinantropologie.

Ze seznamu studijních programů zaměřených na management sportu na webových stránkách NASSM zjistíme, že většinu z nich v USA zastřešují katedry či oddělení kineziologie, kinetiky lidského pohybu nebo volnočasových aktivit. Velice podobná je situace v Austrálii a na Novém Zélandu. V evropských zemích jsou studijní programy se zaměřením na management sportu většinou nabízeny na vysokých školách zaměřených na podnikání nebo na vysokých školách zaměřených na sportovní studie. Důsledkem tohoto nejednotného přístupu k zařazení studijních programůse zaměřením na management sportu je fakt, že i výzkum v tomto oboru se ubírá dvěma směry – jeden se orientuje spíše na obchod a podnikání, druhý pak zkoumá i jiné aspekty sportu, zejména aspekty společenské, kulturní a genderové.

Jak vyplývá z tabulky č. 1, situace v České republice je obdobná a kopíruje trendy, které jsou patrné i ve světě.

Tab. 1 Poskytovatelé studijního oboru management sportu v České republice, situace k 31. 12. 2013

Univerzita, fakulta	Oddělení, katedra	Studijní obor	Akreditace v rámci studijního programu
Karlova univerzita, Praha, Fakulta tělesné výchovy a sportu	Katedra managementu sportu	Management tělesné výchovy a sportu	Tělesná výchova a sport
Univerzita Palackého, Olomouc, Fakulta tělesné kultury	Katedra sportu	Management sportu a trenérství	Tělesná výchova a sport
Technická univerzita Ostrava, Ekonomická fakulta	Katedra managementu	Sportovní management	Ekonomika a management
Masarykova univerzita, Brno, Fakulta sportovních studií	Katedra společenských věd a managementu sportu	Management sportu	Tělesná výchova a sport
Vysoké učení technické, Brno, Fakulta podnikatelská	Centrum sportovních aktivit	Management v tělesné kultuře	Ekonomika a management

Zdroj: vlastní průzkum

Z výše uvedeného vyplývá, že studijní programy se zaměřením na management sportu v České republice jsou zastřešeny samostatnými katedrami. Ve dvou případech jsou tyto programy akreditovány v rámci studijního programu Ekonomika a management, zbývající v rámci studijních programů Tělesná výchova a sport.

Situace v různých zemích se odlišuje v závislosti na podmínkách a procesu akreditace a na akademických standardech v daných zemích.

V USA vytváří standardy pro akreditaci asociace NASSM. V září 2007 asociace NASSM společně s asociací NASPE (National Association for Sport & Physical Education) oficiálně založily organizaci COSMA (The Commission on Sport Management Accreditation). Organizace COSMA vznikla jako specializovaná akreditační organizace, která má být garantem co nevyšší úrovně studijních programů zaměřených na management sportu na univerzitách, a to jak v rámci bakalářského, tak magisterského studia.

Dle základních akreditačních principů organizace COSMA (Accreditation Principles a Self-Study Preparation – June 2010, s. 17), jejichž cílem je zajištění co nejvyšší kvality studijních oborů zaměřených na management sportu, je třeba, aby tyto programy zahrnovaly určité klíčové tematické okruhy z oblasti managementu sportu. Proto by některé z níže uvedených základních tematických okruhů (nazvané the Common Professional Component – CPC) měly být zahrnuty ve studijním programu vysokoškolského studia zaměřeného na management sportu.

A) Společenské, psychologické a mezinárodní aspekty sportu

B) Management

1. Základní zásady managementu sportu

2. Vedení ve sportu

3. Management sportovních akcí a aktivit

4. Správa a kontrola ve sportu

C) Etika ve sportovním managementu

D) Marketing a komunikace ve sportu

E) Finance/Účetnictví/Ekonomika

1. Zásady financování ve sportu

2. Účetnictví

3. Ekonomika ve sportu

F) Právní aspekty sportu

G) Praxe pro integraci poznatků, např.

1. Strategický management

2. Odborná stáž

3. Ukončení studia – student má možnost demonstrovat schopnost vhodně kombinovat a správně použít nabyté znalosti, jde např. o závěrečné písemné práce, zpracování projektu, závěrečnou zkoušku apod.

Aby byla určitá akademická jednotka (katedra, oddělení apod.) oprávněna poskytovat studium v oboru management sportu, musí podel standardů COSMA splnit určité požadavky. Tím se zaručí co nejvyšší úroveň a kvalita poskytovaného studijního programu. Například jsou přesně specifikovány požadavky týkající se instituce, která může daný studijní program nabízet:

• Fakulta nebo jiné akademické oddělení se zaměřením na program Management sportu, jehož vyučující jsou obeznámeni s nejnovějšími poznatky v daném oboru a aktivně se podílejí na rozvoji nejen svého oboru, ale i dané vzdělávací instituce. Fakulta přistupuje k danému oboru profesionálně a přispívá k dosažení obecných cílů celé vzdělávací instituce, k rozvoji fakulty i daného studijního programu.

• Fakulta je respektována jak v akademickém, tak sportovním prostředí.

• Akademické oddělení, ve kterém studijní program Management sportu probíhá, musí být v dané vzdělávací instituci jasně identifikovatelné (musí jít o oddělení, katedru, školu apod.) a musí být vedeno vysoce kvalifikovanými odborníky z akademického (akademický titul „doktor“) či profesního prostředí.

Vezmeme-li v úvahu obsah studijního plánu oboru management sportu, charakteristiku akademického oddělení a nároky na odborníky oprávněné toto vzdělání poskytovat, dojdeme k závěru, že výzkum managementu sportu by se měl i nadále rozvíjet, zejména pak v oblastech, které přímo souvisí s plánovaným obsahem učiva v daném studijním programu.

Standardy akademické výuky ve Spojeném království přesně popisují předpokládané výstupní znalosti. Vycházejí z tzv. Evropského rámce kvalifikací (European Qualification Framework) a jsou výsledkem zapracování tohoto kvalifikačního rámce pro vyšší úrovně vzdělávání v Anglii, Walesu, Severním Irsku a Skotsku. Tyto dokumenty známé jako „Dublin descriptors“ (Dublinské deskriptory) obsahují deskriptory pro každý stupeň studia (bakalářské, magisterské, doktorské – BA, MA, PH. D.). Jasně popisují výstupní schopnosti a dosažené znalosti pro každý ukončený stupeň vzdělávacího cyklu. A navíc srovnávací kritéria (Subjekt Benchmark), zavedená agenturou Quality Assurance Agency for Higher Education (QAA UK), pomáhají akademické komunitě standardizovat a přesně charakterizovat daný studijní program či obor. Také popisují výsledky učení, které jsou pro udělení určité kvalifikace relevantní ve vztahu k příslušné kvalifikační úrovni. Vztah mezi těmito srovnávacími kritérii pro jednotlivé obory (Subject Benchmark) a standardy vytvořenými profesními, statutárními a kontrolními orgány si musí každá vzdělávací instituce popsat a určit samostatně. Pro standardy studijních programů zaměřených na management sportu jsou určující srovnávací kritéria – Subject Benchmark „Hospitality, leisure, sport and tourism“ (QAA, 2008).

Studijní obory zaměřené na sportovní studia by měly zahrnovat některé z následujících oblastí:

• reakce člověka na sport a fyzickou aktivitu, schopnost se jí přizpůsobit,

• sport a cvičení – provedení, zlepšování výkonu, monitorování, analytická činnost,

• vliv zdravotního stavu na zvládnutí cvičení a fyzických aktivit,

• historické, společenské, politické, ekonomické a kulturní aspekty a dopady sportu,

• strategie, plánování, řízení spojené s organizací sportovních akcí a aktivit.

Studijní program může také obsahovat další předměty a tematické okruhy, jsou to např. anatomie a fyziologie lidského těla, kineziologie, růst a rozvoj osobnosti, fyziologické aspekty cvičení, psychologické aspekty cvičení, biomechanika sportu, sportovní výživa, tělesná výchova (status nekvalifikovaného učitele), motorické učení, teorie sportovního tréninku, osvojování dovedností, proces koučování, sportovní záznamy, zranění při sportu, psychologie sportu, sportovní strategie, technologie ve sportu, sociologické aspekty sportu, studium olympismu, ekonomika ve sportu, politika ve sportu, sportovní historie, filozofie sportu, sociální a kulturní aspekty sportu, sport pro specifické účely, sport a právo, etika ve sportu, rozvoj sportu, management sportu, marketing a sport. Výběr vhodných předmětů vždy závisí na specifických potřebách konkrétní profese.

Požadavky na akademické jednotky (katedry, oddělení apod.), oprávněné poskytovat studijní programy zaměřené na sportovní studia, jsou popsané a definované v dokumentu Code for Higher Education, Chapter B3: Learning and teaching in indicator 4. Mimo jiné je zde stanoveno, že poskytovatelé vyššího vzdělání musí zajistit, aby všechny osoby, jež se podílejí na výuce v těchto studijních programech, měly požadované vzdělání a požadovanou kvalifikaci a aby si dále rozšiřovaly své znalosti a doplňovaly své vzdělání. Další požadavky se vztahují k procesu výběru vhodných kandidátů, způsobilých vykonávat danou pracovní pozici. Je třeba zvážit, do jaké míry mají uchazeči:

• řádné vzdělání a dostatečnou praxi v daném oboru, který vyučují (kvalifikace), a odborné vzdělání odpovídající akademické úrovni studentů, které vzdělávají,

• potřebné pedagogické schopnosti a zkušenosti a jsou schopni používat vhodné pedagogické a didaktické postupy a metody.

V České republice akademické standardy pro studijní programy zaměřené na management sportu určuje Akreditační komise jmenovaná vládou a její pracovní skupiny. Definice struktury předmětů a stanovení standardu je v rukou externích odborníků a neexistuje žádný přesný a předem daný vzor či koncept, jak při tvorbě obsahové náplně studijního programu se zaměřením na management sportu postupovat.

Odborníci, kteří zodpovídají za schvalovací proces daného studijního programu, nejsou sdruženi v žádné asociaci, ani se nemohou opřít o předem stanovené národní standardy. Pokud jsou obeznámeni s výsledky projektu AEHESIS (2006), do kterého byla Česká republika zapojená, mohou alespoň využít doporučované rámcové procesy (5PF) při tvorbě obsahu studijního programu:

Proces I: Stanovení obsahu učebního plánu

Proces II: Stanovení hlavních bodů studijního programu

Proces III: Definice cílů studijního programu

Proces IV: Definice obsahu studijního programu

Proces V: Kontrola výstupů a výsledků studijního programu

Dále je možné doporučit dokument, který je součástí závěrečné zprávy z projektu AEHESIS s názvem „Klíčové otázky pro tvorbu studijního oboru management sportu“ (Key Questions for Programme Design, AEHESIS, 2006) a který definuje postupy použitelné při tvorbě studijního programu v oboru management sportu.

Navíc je možné použít další doporučený dokument – Sport Management Curriculum for Bachelor and Master Degree. Ten je v projektu rozčleněn dle profesí souvisejících s oborem management sportu – sportovní manažer v privátních klubech, sportovních federacích, v obecních samosprávách a fitness centrech (AEHESIS, 2006, p. 166–169). Definice studijního plánu podle výstupů z projektu zní: „Soubor činností, které je třeba vykonat v procesu přípravy osnov a obsahové náplně studijního programu. Patří sem: definice cílů studijního programu, definice metod, návrh hodnocení, výběr vhodného učebního materiálu a také stanovení požadavků týkajících se učitelů a školitelů.“

Navzdory úsilí standardizovat a sjednotit přípravu studijního programu se od sebe studijní programy zaměřené na vzdělávání sportovních manažerů na jednotlivých univerzitách v Evropě, Americe i Austrálii značně liší. Je to dáno rozdílným přístupem akademiků k procesu tvorby studijního programu zaměřeného na management sportu. Záleží, zda vidí jeho spojitost spíše se sportovními či ekonomickými studii.

Proto je, dle našeho názoru, nutné studijní obor management sportu nejen standardizovat a zastřešit v rámci akademického prostředí, ale také ho definovat jako vědní disciplínu. Tím, do jaké míry mohou tyto snahy ovlivnit charakter a rozsah výzkumu v oblasti managementu sportu, se budeme zabývat v třetí části této kapitoly.

1.3 Management sportu jako profese

Existuje řada definic managementu sportu jako profese, ale všechny se shodují na tom, že se jedná o profesi, ve které se aplikují obecné manažerské funkce a postupy ve specifickém, tedy sportovním kontextu. My uvádíme dvě definice, jež jsou od autorů, kteří se zasloužili o rozvoj managementu sportu ve světě. V třetí části této kapitoly, která analyzuje historický vývoj managementu sportu, je zřejmé, že jejich názory jsou respektovány celou akademickou komunitou a tvoří myšlenkový základ pro rozvoj managementu sportu jak studijního, tak i vědného oboru a zároveň jako specifické profese.

Management sportu

„Obor, který se zaměřuje na koordinaci poskytnutých lidských a materiálních zdrojů, relevantních technologií a možných eventualit tak, aby došlo k úspěšnému provedení a předání určité služby v oblasti sportu.“ (Chelladurai, 1994).

Sportovní manažer

„Osoba, která koordinuje poskytnuté lidské a materiální zdroje, relevantní technologie a možné eventuality tak, aby došlo k úspěšnému provedení a předání určité služby v oblasti sportu.“ (Chelladurai, 1994).

Podle Zeiglera (2007) je sportovní manažer tradičně definován jako osoba, která plánuje, organizuje, obsazuje, řídí, kontroluje (monitoruje a hodnotí) postupné kroky směřující k předem vytyčenému cíli v různých sportovních programech pro lidi všech věkových kategorií.

Tradiční pracovní pozice v oblasti management sportu jsou dle výsledků projektu AEHESIS (2006) tyto:

• sportovní manažer nebo ředitel na lokální úrovni (organizace na úrovni obcí, městské úřady apod.),

• manažer nebo ředitel sportovního klubu,

• manažer nebo ředitel národní sportovní federace,

• manažer fitness centra.

1.4 Management sportu jako vědní obor

1.4.1 Management sportu a kinantropologie

Management sportu je relativně nová vědní disciplína a má poměrně krátkou historii. V rámci akademické komunity probíhá diskuse o tom, jaký charakter by měla tato vědní disciplína mít a kam by měla v rámci vědních oborů spadat. První autor, který se pokusil zařadit management sportu do systému ostatních vědních oborů, byl E. F. Zeigler (1987). Zdůrazňoval, že teorie řízení spadá do skupiny sociálních věd, speciálně behaviorálních věd, a že fakt, že řízení probíhá ve specifickém prostředí, může zakrývat základní podobnosti s manažerským proces. Navíc – dle jeho názoru – teorie popisující chování lidí v organizacích či jiných společenských skupinách mohou výrazně přispět k porozumění podstaty řízení (či managementu).

Dle našeho názoru problém zařadit management sportu jako vědní disciplínu souvisí se zmíněným problémem, kterým je zařazení managementu sportu jako studijního oboru v rámci akademických studií.

V této části práce bychom proto rádi prověřili hypotézu, že management sportu by měl být jednoznačně považován za dílčí disciplínu v rámci kinantropologie jako obecné disciplíny. Kinantropologie je chápána jako vědní obor a je možno ji dále členit na další disciplíny, jejichž charakter a vývoj určuje, zda budou považovány za součást obecné disciplíny kinantropologie, či nikoliv (Dobrý, 1991). Jakákoliv vědní disciplína, která usiluje o to být chápána jako dílčí disciplína kinantropologie, musí být schopna obhájit svoji příslušnost k ní, musí být schopna obhájit své výsledky z minulosti, předpokládané výstupy do budoucnosti, své vědecké výsledky či výsledky výzkumu. Nicméně je třeba rozlišovat mezi možným potenciálem dané vědní disciplíny a tím, co už bylo skutečně provedeno či dokončeno. Proto se v této části práce budeme podrobně věnovat historickému vývoji managementu sportu, pokud jde o rozvoj souboru poznatků a názorů na výzkum v této oblasti.

Základní nejasnosti nejen v českém prostředí, ale i v některých evropských zemích jsou podle našeho názoru způsobeny odlišnými interpretacemi rozdílů mezi dvěma vědeckými disciplínami – kinantropologií a kineziologií. V tomto smyslu nejsrozumitelnější vysvětlení kinantropologie jako integrativního paradigmatu pro studium pohybu lidského těla nabízí R. Renson (1989). Kinantropologii charakterizuje jako mezioborovou vědní disciplínu spojující různé vědní disciplíny z oblasti přírodních věd, společenských věd a věd, které se obecně zabývají studiem člověka a lidského pohybu. Nabízí matici (Tab. 2), kde je patrný průnik těchto disciplín a disciplín zaměřených na studium fyzické aktivity. Management sportu je v uvedené matici zařazen jako aplikovaná věda v rámci sociokulturní kinatropologie.

Koncept kinantropologie byl v České republice představen na konci 90. let minulého století, v roce 1991 byl schválen akreditační komisí také jako obor pro postgraduální studenty na Karlově univerzitě, s cílem vytvořit disciplínu, která by vyhovovala snahám uchopit koncepci a funkce úmyslně prováděné tělesné aktivity v co nejširších souvislostech.

Tab. 2 Kinantropologie. Integrativní paradigma pro studium pohybu lidského těla (Renson, 1989)

Zdroj: přeloženo z Renson (2009)

1.4.2 Vztah kineziologie, kinantropologie a managementu sportu

Kineziologie je věda o biologických komponentách, aspektech a atributech v procesu vývoje a o vlivu na biologické struktury. V definici je jednoznačně akcentována biologická povaha kineziologie. Psychologické, sociobiologické, kulturní, ekologické, pedagogické a další atributy pohybu nejsou přímou součástí kineziologie. Jednou z možností, jak zastřešit různé nebiologické disciplíny zabývající se zkoumáním pohybu člověka je využít konceptu kinantropologie (Dylevský, 2007).

Kinantropologie zastřešuje velké množství aktivit založených na cvičení, fyzických aktivitách, pohybu. Existuje mnoho aspektů, dle kterých je můžeme členit:

• institucionalizace, struktura (povaha nestátních institucí, mimoškolní vzdělávání: nekomerční, organizované, neorganizované atd.),

• vývojové spektrum (věk, úroveň vývoje dovedností, schopností),

• preference výběru (podle zájmů a omezení: jedná se o aspekty typu obsah, omezení výkonu, zdravotní stav),

• sektor služeb (turistický a dopravní ruch, management, obchod, architektura, umění, media, legislativa, věda a výzkum (Válková, 2003, p. 59).

Management sportu jako obor je stále diskutované téma, a jak říká Chelladurai (2001, p. 21), neexistuje ucelený, komplexní popis tohoto oboru. Proto se v další části této práce budeme zabývat charakterem a podstatou managementu sportu jako akademické a vědní disciplíny. Využijeme filozofický přístup a v našich úvahách se budeme řídit postupem popsaným v obrázku 2.

Obr. 2 Postup při definici managementu jako vědního oboru

1.4.3 Podstata vědního oboru management sportu a historie jeho vývoje

Jak říká Renson (1989), vědní disciplínu tradičně charakterizuje:

1. konkrétní zaměření a předmět studia,

2. specifická metoda výzkumu,

3. jedinečný soubor poznatků.

V dalších částech naší práce se tedy detailně zaměříme na tyto tři základní charakteristické rysy managementu sportu jako vědní disciplíny. Abychom lépe pochopili podstatu oboru, budeme věnovat pozornost i teoriím, jež jsou s managementem sportu spojeny. Navíc vyhodnotíme stupeň vývoje managementu sportu jako vědního oboru za použití reprezentativních přístupů k definování vědy, abychom jasně odlišili, co je možné označit jako vědecké a co nikoliv. Zařazení a shrnutí dosavadních poznatků, které se týkají vývoje managementu sportu z hlediska poznatků a výzkumu, považujeme za zásadní, chceme-li objasnit a určit, kam dosud dospěl výzkum v této oblasti. Historický přehled je výsledkem obsahové analýzy vybraných článků publikovaných ve významných periodikách v oblasti managementu sportu. Tento přehled není vyčerpávající, ale je dostatečně ucelený, což umožňuje obecné pochopení základních milníků ve vývoji námi popisované disciplíny.

Tab. 3 Historický přehled vývoje poznatků managementu sportu z hlediska jeho výzkumu

Číslo	Článek	Shrnutí obsahu z hlediska souboru poznatků a rozvoje výzkumu v managementu sportu
1.	Parkhouse, B. L. & Ulrich, D. (1979). Sport Management as a Potential Cross- Discipline: A Paradigm for Theoretical Development, Scientific Inquiry, and Professional Application: QUEST, 31(2), s. 264–276	Návrh vědeckého přístupu k managementu sportu, tzn. paradigma, které jednak využívá relevantní teorie, již vytvořené behaviorálními vědami, a je jakýmsi předchůdcem dalšího teoretického vývoje. Autoři jsou přesvědčeni, že management sportu má potenciál jako unikátní mezioborová vědní disciplína. Toto paradigma slouží jako odrazový můstek, a to ve snaze integrovat související disciplíny, které společně tvoří management sportu, a také jako prostředek podněcující formulování vědeckých hypotéz, které se stanou základem ucelenější teorie. Autoři nabízí model systematického plánování, ve kterém vymezují proces nezbytný pro definici teorie managementu sportu. Tento proces vyžaduje induktivní přístup k rozvoji managementu sportu jako unikátní mezioborové vědní disciplíny. Jako koncepční základ pro oblast managementu sportu autoři navrhují teorii středního dosahu (Dublin, 1976) – jedná se o soubor pokynů, který popisuje chování sportovních manažerů. Jakmile se teorie středního dosahu objeví v managementu sportu, vědci mohou ve spolupráci s manažery vytvořit návrhy a hypotézy týkající se událostí, zásadně ovlivňujících tuto disciplínu.
2.	Parkhouse, B. L. & Ulrich, D & Soucie, D. (1982). Research in Sport Management: A Vital Rung of This New Corporate Ladder: Quest, 34(2), s. 176–186	Autoři podávají přehled současného stavu výzkumu v oblasti managementu sportu. Tvrdí, že poznatky získané při studiu managementu jiných odvětví jsou již dostupné a mohou posloužit jako základ pro výzkum managementu sportu. Jsou tvořeny příbuznými disciplínami, jako je žurnalistika, obchodní administrativa, školská administrativa, tělesná výchova, veřejná správa, organizační chování a právo. Metody a koncepční rámce těchto příbuzných disciplín mohou být efektivně využity při tvorbě základu, na kterém je postaven výzkum managementu sportu. Jsou navrženy čtyři oblasti pro budoucí výzkum (v závislosti na použitých proměnných): ve vztahu k podřízeným, ve vztahu k nadřazeným, ve vztahu k organizaci, ve vztahu k prostředí. Autoři předložili výzkumná témata a specifické problematiky těchto čtyř oblastí.
3.	Zeigler, E. F. (1987). Sport Management: Past, Present, Future. Journal of Sport Management, 1, s. 4–24.	Zeigler tvrdí, že teorie managementu a praxe jsou stále více komplikované, a klade si otázku, jaké je historické pozadí managementu sportu, jaký je jeho současný stav a jaké kroky by měly být v následujících letech učiněny, aby bylo dosaženo co největšího pokroku. Autor dochází k závěru, že tento obor má možnost významně propojit svou činnost s rozvíjející se společenskou vědou sportovním managementem. Čas se ale krátí a tak rozsáhlý obor, jakým je sportovní činnost, musí efektivněji řešit naléhavou potřebu kvalifikovaných manažerů. Autor dále zdůrazňuje, že má-li management sportu získat akademický respekt, je nezbytné vytvořit řádný teoretický základ pro teorii managementu. Výzkum v oblasti managementu sportu nedosáhl podle autora stejného uznání jako například výzkum historie sportu a tělesné výchovy. Ziegler nabízí model rozvoje managementu – kompetenční přístup.
4.	Paton, G. (1987). Sport Management Research – What Progress Has Been Made? Journal of Sport Management, 1, s. 25–31.	Paton hodnotí množství a kvalitu administrativního výzkumu a výzkumu managementu ve sportu a tělesné výchově. Tvrdí, že přetrvávají problémy týkající se přípravy výzkumu, informuje o zaměření převážně na kariéru v průběhu vyššího a vysokoškolského vzdělávání sportovců a předkládá návrhy, jak rozšířit budoucí výzkum managementu sportu z hlediska teoretického základu, typu výzkumu a jeho zaměření.
5.	Olafson, G. A. (1990). Research Design in Sport Management: What’s Missing, What’s Needed? Journal of Sport Management, 4, s. 103–120	Na základě výsledků srovnání autor analyzuje zákonitosti přípravy výzkumu v organizačních studiích a výzkumu managementu sportu. Upozorňuje na nedostatečnou metodiku, na stav metodiky sběru dat a na používání různých proměnných ve výzkumu managementu sportu. Odhaluje nadměrné využívání metody dotazníků a absenci statistických postupů vhodných pro výzkum složitějších problémů managementu sportu. Volá po důslednější přípravě výzkumu a analýz.
6.	Slack, T. (1991). Sport Management: Some Thoughts of Future Directions. Journal of Sport Management, 5, s. 55–99	Autor se zaměřuje na tři oblasti: struktura osnov, poznatků, propojení s ostatními oblastmi, výzkum. Pozastavuje se nad kvalitou výzkumu v oblasti managementu sportu, základním problémem výzkumu je podle něj nedostatek teorie. Budoucnost výzkumu vidí autor v zapojení teoretických postupů z širšího okruhu managementu a ve využití postojů a diskuzí, které právě probíhají ve společenských a behaviorálních vědách.
7.	Chelladurai, P. (1992). Sport Management: Opportunities and Obstacles. Journal of Sport Management, 6, s. 215–219	Autor zdůrazňuje důležitost vzájemné interakce s ostatními příbuznými obory a využití znalostí získaných dílčími obory. Požaduje, aby bylo uznáno, že oblast působení managementu sportu je sdílena s dalšími dílčími obory. Unikátní soubor poznatků z oblasti managementu sportu má pro tuto profesi zásadní význam. Autor dále poukazuje na rozdíly mezi znalostmi potřebnými k odpovídajícímu výkonu v oblasti výzkumu a vědeckých studií a znalostmi potřebnými k odpovídajícímu výkonu v rámci praktického a profesionálního využití.
8.	Slack, T. (1993). Morgan and the Metaphors: Implication for Sport Management Research, Journal of Sport Management, 7, s. 189–193	Autor upozorňuje na nedostatečnou rozmanitost pojetí sportovních organizací ve výzkumu (tzn. organizace jako stroje nebo organizmy). Autor volá po zlepšení alternativních pojetí sportovních organizací.
9.	Olafson, G. A. (1995). Sport Management Research: Ordered Change, Journal of Sport Management, 9, s. 338–345.	Autor předkládá souhrn předchozích studií týkajících se výzkumu v oblasti managementu sportu. Předkládá požadavek na výzkumné programy, které se zaměřují na konkrétní aspekty managementu sportu.
10.	Slack, T. (1996). From the Locker Room to the Board Room: Changing the Domain of Sport Management. Journal of Sport Management, 10, s. 97–105	Autor tvrdí, že management sportu nedrží tempo se změnami, které se objevují ve světě sportu. Dále uvádí, že 65 % z výzkumu uveřejněného v časopise Journal of Sport Management se zaměřuje na tělesnou výchovu a meziuniverzitní sport. A tento stav se příliš nezměnil za posledních 20 let. Autor uvádí, že pojetí sportu je velmi úzké, a navrhuje rozšířit pole působnosti managementu sportu. Dále nabádá k rozšíření souboru poznatků týkajících se struktury a činnosti různých organizací, které společně tvoří sportovní průmysl. Autor poukazuje na nutnost zásadních změn v teoretických základech managementu sportu a zabývá se ústředními tématy, která je třeba řešit (strategie a její ústřední význam, vztahy mezi organizacemi, dopad technologických inovací, organizační kultura, moc a politika, řízení kvality, řízení lidských zdrojů, kvalita služeb). Z hlediska výzkumu autor uvádí nutnost změny hlavního způsobu získávání informací, tím je nyní průzkum za pomoci dotazníků nebo různých sociálně-psychologických nástrojů, a rozšíření přístupu k výzkumu v oblasti managementu sportu a využití všech metod a postupů – kvantitativní, kvalitativní, biografické, analýza sekundárních dat, kritické teorie, etnografické práce a mnoho dalších.
11.	Soucie, D. & Doherty, A. (1996). Past Endeavors and Future Perspectives for Sport Management Research: QUEST, 48, s. 486–500.	Tento příspěvek popisuje dvě indukční analýzy výzkumu témat managementu sportu, z nichž jedna byla uvedena v disertační práci a druhá v publikovaném konferenčním abstraktu a v článcích ve vědeckých časopisech. Autoři navrhují koncepční model relevantních vztahů, které by mohly být součástí výzkumu v oblasti managementu sportu. Dále se snaží zmírnit debatu o povaze výzkumu v oblasti managementu sportu (aplikovaný versus základní výzkum) uveřejněním modelu pro vztah mezi výzkumným cyklem a praxí v oblasti managementu sportu.
12.	Boucher, R. L. (1998). Toward Achieving a Focal Point for Sport Management: A Binocular Perspective. Journal of Sport Management, 12, s. 76–85	Autor zdůrazňuje potřebu změny orientace managementu sportu tak, aby se více zabýval sportem a méně systematickým marketingem a produkcí sportovních výkonů. Poukazuje na neslučitelné směry a dvě různé cílové skupiny v managementu sportu. Aplikovaná stránka managementu sportu je zastoupená jednotlivci, kteří se zabývají aktuálními problémy jejich zaměstnání a nemohou si dovolit čekat na výsledky akademických sporů o možném zlepšení podnikání ve sportu. Na druhou stranu akademická část oboru management sportu sdílí názor, že se management sportu jako akademická oblast může zlepšit pouze prostřednictvím výzkumu. Boucher klade otázku, zda je propast mezi teorií a praxí natolik široká, že nemůže být překonána, a zároveň si odpovídá, že je možné ji překonat tím, že osnovy managementu sportu budou více teoretické a výzkum naopak více praktický. Existuje dichotomie mezi výzkumem čistě vědecké povahy (kterého si více cení akademici a díky tomu má i větší prestiž) a akčním výzkumem (který má větší význam pro sportovní organizace, ale díky jeho povaze ho nelze tolik zobecnit, a proto není v akademických článcích považován za dostatečně důvěryhodný). Autor zdůrazňuje potřebu přesunout zaměření ze současného důrazu na obchodní základ a marketing na personální záležitosti, rozpočet, strategické plánování a řadu dalších stejně důležitých aktivit. Co se týče výzkumu a osnov, Boucher navrhuje dát větší prostor rozhodování a jeho důsledkům v oblasti sportu.
13.	Pitts, B. G. (2001). Sport Management at the Millennium: A Defining Moment: Journal of Sport Management, 15, s. 1–9	Tento příspěvek hodnotí pokrok v oblasti managementu sportu jako oblasti studia s ohledem na jeho složky: soubor poznatků a literatury ve vztahu k teorii a praxi profesionálové – ti, kteří vzdělávají, ti, kteří sledují výzkum a věnují se mu, a ti, kteří se zabývají praxí, dále profesní organizace, které se zaměřují na rozvoj oboru, profesní přípravu a důvěryhodnost. Při hodnocení souboru poznatků autor poukazuje na chybějící jednotný názor, jak management sportu definovat a jak tuto definici používat. Existují dvě názorové skupiny – jedna skupina zastává názor, že management sportu řídí a organizuje sportovní aktivity. Druhá skupina prohlašuje, že management sportu zahrnuje veškerý management ve sportovním průmyslu. Autor se pokouší analyzovat tyto dva koncepty. Jak sám uvádí, ironií je, že jedna z nejstarších profesí na světě je zároveň jednou z nejmladších oblastí studia na světě. Autor navrhuje rozšířit rozsah výzkumu v oblasti managementu sportu.
14.	Balduck, A. L., Parmentier, A., & Buelens, M. (2004). Research methodology in the domain of sport management: preliminary results of the current state. EASM European Sport Management Congress, 12th, Book of abstracts (s. 261–262). Prezentováno na 12th EASM European Sport Management Congress: Innovation in co-operation. Vancouver	V této metodologické studii autoři hodnotí současný stav výzkumu metodiky v oblasti managementu sportu. Zaměřili se na metodologii, nikoli na obsah, a přezkoumali celkem 185 článků, z toho 79 z časopisu Journal of Sport Management, 59 z časopisu European Sport Management Quarterly a 47 z časopisu Sport Management Review v období 1999–2003. 31,4 % studií využívalo namátkový průzkum jako základní nástroj výzkumu, 22,7% dat pocházelo z případových studií, 9,2% pocházelo ze studií (primární a sekundární data) a 8,6% bylo získáno jinými postupy (počítač, simulace, laboratorní experiment…). 28,1 % článků vůbec nezmiňuje jakoukoli formu empirického výzkumu. Tyto články byly popisné, koncepční nebo založené na oficiální teorii, a tudíž nevhodné pro další analýzu.
15.	Skinner, J. & Edwards, A. (2005). Inventive Pathways: Fresh Visions of Sport Management Research: Journal of Sport Management, 19, s. 404– 421.	Autoři zdůrazňují význam přípravy výzkumu, která zatím stále není dostatečná. Článek rozvíjí myšlenku využití kritického a postmoderního myšlení v etnografickém přístupu k výzkumu oblasti managementu sportu a nastiňuje jejich výhody. Zároveň autoři poskytují stručný historický nástin paradigmat výzkumu společenských věd, uvádějí příklady současného etnografického výzkumu sportu a managementu sportu, který využívá kritické a postmoderní rámce. Tento výzkum přináší nástin problémů, které by vědci zabývající se sportovním managementem měli vzít v úvahu při etnografickém způsobu přípravy výzkumu, jenž zahrnuje principy postmodernismu.
16.	Frisby, W. (2005). The Good, the Bad, and The Ugly: Critical Sport Management Research: Journal of Sport Management, 19, s. 1–12.	Účelem tohoto článku je poukázat na význam kritického přístupu sociálních studií, fungujícího jako paradigma v managementu sportu. Autor zdůrazňuje, že kritické paradigma by mělo být využíváno ve výzkumu managementu sportu, jelikož sportovní organizace mohou být nejlépe zkoumány v širším kulturním, ekonomickém a politickém kontextu, pro který je charakteristická asymetrie mocenských vztahů vyplývající z historické tradice. Autor také uvádí, že je naprosto nezbytné zjistit, kdo nejvíce využívá výzkum v oblasti managementu sportu.
17.	Costa, C. A. (2005). The Status and Future of Sport Management: A Delphi Study: Journal of Sport Management, 19, s. 117– 142.	V této studii odpovídala skupina 17 předních vědců z oblasti managementu sportu z celého světa třikrát na otázky dotazníku metody Delphi, jehož cílem bylo zjistit, jaký mají názor na současný stav a budoucnost managementu sportu. Všichni se shodli, že lepší výzkum, následný mezioborový výzkum, silnější vazba mezi teorií a praxí, lepší infrastruktura a lepší doktorandské studium jsou nejdůležitějšími cíli tohoto oboru. Neshodli se na způsobu zastřešení oboru management sportu v rámci akademických studií, ani na tom, co tvoří kvalitní výzkum, jaká je úloha kvalitativního a kvantitativního výzkumu, ani na rozdílné hodnotě základního a aplikovaného výzkumu. Studie jako taková zdůrazňuje význam aktivního zapojení do debat týkajících se problematiky definované v průběhu studie, a to takovým způsobem, který umožní nové přístupy v myšlení, vnímání a oceňování vývoje managementu sportu.
18.	Chalip, L. (2006). Toward a Distinctive Sport Management Discipline: Journal of Sport Management, 20, s. 1–21.	Chalip tvrdí, že rozvoj tohoto oboru vyžaduje dva vzájemně se doplňující směry výzkumu: jeden, který testuje význam a použití teorií odvozených z jiných oborů, a druhý, který vychází primárně z problematiky sportu. Navrhuje tedy doplňkový model výzkumu managementu sportu – odvozený model a model zaměřený na sport. Podle Chalipa existuje v současnosti pět nejběžnějších opodstatnění sportovní činnosti: zdraví, zdravá socializace, ekonomický rozvoj, rozvoj společnosti a národní hrdost. Tato opodstatnění neznamenají pouze významné příležitosti pro výzkum zaměřený na sport, nýbrž zároveň volají po změně paradigmatu ze studia dopadů sportu na zkoumání působení vlivu sportu. Jak Chalip zdůrazňuje, výzkum zaměřený na sport se netýká výhradně sportu, a proto navrhuje komplexní propojení sportu s ostatními odvětvími, aby podpořil toto opodstatnění. Zároveň předkládá návrh struktury programu výzkumu zaměřeného na sport.
19.	Zeigler, E. F. (2007), Sport Management Must Show Social Concern as It Develops Tenable Theory: Journal of Sport Management, 21, s. 297–318	Zeigler zdůrazňuje, že sportovní manažeři by měli pochopit, jaký je současný stav sportu a jak a proč k takovému stavu došlo. Společnosti zabývající se sportovním managementem všude ve světě se snaží i nadále rozvíjet tento obor a tuto profesi a ti, kteří se zabývají profesní přípravou a vědeckou prací, naléhavě potřebují teorii a vědecký model, který by mohli využít pro správní nebo manažerské vedení sportu na neustále se zlepšujícím, stabilním, akademickém základě. V tomto článku se Zeigler pokouší najít odpověď na otázku, kde nebo co je obhajitelná teorie managementu sportu. Zdůrazňuje, že je třeba rozvíjet teorii sportu vytvořením vztahů a propojením mezi různými disciplínami. Dále také uvádí, že oblast managementu sportu musí udržovat zdravou rovnováhu mezi teorií a praxí v probíhajícím výzkumu a vědecké práci. Zeigler nabízí model pro rozvoj managementu sportu, taxonomii sportu a důrazně doporučuje provádět průběžnou kontrolu vývoje managementu sportu z hlediska znalostí a vědeckých poznatků.
20.	Chadwick, S. (2009), From outside lane to inside track: sport management research in the twenty – first century: Management Decision, vol. 47, No. 1, s. 191–203	Chadwick tvrdí, že dosavadní vývoj sportu poskytl velké množství příležitostí pro akademiky i odborníky z praxe řešit nejrelevantnější problémy, jimž musí management sportu čelit; teorie a výzkum managementu je stále omezený. Proto je cílem jeho práce zaměřit se na změny a řešit problémy, které z nich vyplývají. Za přehledem vývoje sportu následuje průzkum základních prvků sportu, které ho odlišují od ostatních produktů a odvětví. Zamýšlí se nad nejistotou v oblasti sportu a nutností jejího zachování a uvádí, že výzvou pro vědce v oblasti managementu sportu je zjistit, jak se tato nejistota odráží ve výzkumu, studiu a praxi v oblasti managementu sportu. Také zdůrazňuje důležitou roli akademické obce při hledání optimálního modelu managementu sportu.
21.	Rudd, A. &Johnson, R. Burke (2010). A call for mixed methods in sport management. Sport Management Review, 13, s. 14–24	Autoři tvrdí, že i přesto, že je kombinování kvalitativní a kvantitativní metody velmi populární a často obhajované, můžeme se při výzkumu managementu sportu setkat jen málokdy s použitím smíšených metod. Článek se tedy zabývá zkoumáním frekvence, s jakou jsou smíšené metody výzkumu používány v současném výzkumu managementu sportu, a zároveň naznačuje, jakým způsobem mohou smíšené metody pomáhat zlepšit platnost výsledků výzkumu managementu sportu. Autor poukazuje na to, že populárním cílem výzkumu managementu sportu je pochopit příčinu a následek. Veškeré kauzální studie jsou téměř vždy prováděny za využití jediné metody a kvantitativního přístupu. Mnoho výzkumníků v oblasti managementu sportu nedokáže rozpoznat rozdíl mezi kauzálním popisem a vysvětlením, ačkoli obojí je důležité pro testování a navázání kauzálních vztahů.
22.	Chadwick, S. (2011). Editorial: the distinctiveness of sport: opportunities for research in the field: Sport, Business and Management: An International Journal, Vol. 1, No. 2, s. 120–123	V tomto článku je nastíněn kontext pro druhé vydání nového odborného časopisu o managementu sportu, a to vymezením charakteristických rysů sportu a managementu sportu, které by měly současným i budoucím badatelům v oblasti managementu sportu pomoci identifikovat nové možnosti pro další studium. Autor uvádí, že sport je jedinečným průmyslovým odvětvím, které se vyznačuje velmi specifickými vlastnostmi. Jako takový vyžaduje specifický výzkum.
23	Doherty, A. (2012). “It takes a Village”: Interdisciplinary Research for Sport Management. Journal of Sport Management, 2012, 27, 1–10.	Článek nastiňuje podstatu a problematiku mezivědního výzkumu v oblasti managementu sportu. Tento alternativní přístup vyžaduje integraci, identifikaci vztahů a změny ve způsobu vědeckého myšlení tak, abychom dospěli k vzájemně vymezeným tématům výzkumu, jež představují nový způsob konceptualizace jevů. Výsledkem tohoto přístupu by mohlo být vyplnění mezery ve výzkumné praxi poznatky získanými z různých hledisek. Doherty uvádí jako příklad mezioborový výzkum a zdůrazňuje, že všechna paradigmata výzkumu (v rámci jednoho oboru nebo jako mezioborový výzkum) mají své výhody a místo v procesu získávání nových poznatků. Mezioborový výzkum je užitečný, ne-li přímo nezbytný pro řešení složitých problémů.
24.	Cunningham, G. B. (2013). Theory and theory development in sport management, Review. Sport management Review 16, s. 1–4	Autor představuje práci pěti vědců, kteří byli přizváni k diskuzi o tom, jak pojmout koncepci teorie, její úlohu v akademickém prostředí a proces, do kterého se sami zapojují při tvorbě vlastních teorií. Všichni vědci přispívající do této debaty zdůrazňují, že teorie má klíčovou úlohu na akademické úrovni a že management sportu není výjimkou. Obhajují vytváření vazeb na odborníky z oblasti průmyslu prostřednictvím výzkumu, výuky a služeb. Výsledky jejich práce potvrzují potřebu teorie ve výzkumu managementu sportu, ve výuce i praxi. A zároveň popisují pozitiva i úskalí rozvoje teorie.
25.	Doherty, A. (2013). Investing in sport management: The value of good theory. Sport Management Review 16, s. 5–11	Tento příspěvek se zabývá otázkou, proč a jak by měly pokračovat investice do vývoje teorie a jejího využití v oblasti managementu sportu, čímž by následně došlo k rozvoji tohoto oboru. Jak Dohertey zdůrazňuje, že pro management sportu jakožto aplikovaný obor je důležité, aby byl soubor poznatků odvozen od výzkumu založeného na teorii a od výzkumu vytvářejícího teorii. Autorka se zejména zaměřuje na otázku, jak může vědec v oblasti managementu sportu co nejlépe přispívat k rozvoji teorie prostřednictvím výzkumu. Zda formou výpůjček z jiných oborů, adaptací jiných poznatků, rozšířením teorie o poznatky z jiných oborů nebo vytvořením nové relevantní teorie v rámci managementu sportu. Autorka navazuje na předchozí úvahy o tom, že teorie by měla být základem výzkumu (působí jako návod při sestavování výzkumných otázek), praxe (pomáhá při vysvětlování, předvídání a řízení) a výuky (urychluje proces učení, pochopení a následný výzkum a praxi).
26.	Irwin, R. L. & Ryan, T. D. (2013). Get real: using engagement with practice to advance theory transfer and production. Sport Management Review 16, s. 12–16	Autoři v tomto článku poukazují na upevňování vazeb s praxí prostřednictvím autentické a skupinové výuky, výzkumu a profesních služeb, což představuje ideální příležitost uplatnit, otestovat a, co je možná nejdůležitější, vytvářet teorii. Autentické prostředí v oblasti výzkumu a vzdělávání může potenciálně přinést více výsledků, které také zahrnují schopnost inovovat výukové metody a obsah a v konečném důsledku zvýšení odborné způsobilosti a propojení fakulty a studentů, což pozitivně přispěje k rozvoji oboru.
27.	Fink, J. S. (2013).Theory development in sport management: my experience and other considerations. Sport Management Review 16, s. 17–21.	Tento článek se zabývá vývojem teorie managementu sportu a podporuje badatele v oboru managementu sportu ve snaze o rozvoj teorie managementu sportu. Fink popisuje své vlastní postupy výzkumné práce. Na závěr se zamýšlí nad potenciálními překážkami rozvoje teorie v rámci managementu sportu, mezi které patří i „volume culture“ a značný rozdíl mezi teorií a praxí.
28.	Chelladurai, P. (2013). A personal journey in theorizing in sport management. Sport Management Review 16, s. 22–28	Účelem tohoto článku je formulovat proces vytváření teorií v oblasti managementu sportu. Podle Chelladuraiho začíná vývoj teorie nespokojeností a potížemi se stávající formulací tématu. Na základě této premisy autor poskytuje přehled svého vlastního procesu vývoje teorie a zdůrazňuje pět příkladů: geografická versus funkční centralita, sportovní týmy jako koalice, definice oblasti managementu sportu, organizační efektivita a vedení. Uvádí, že nespokojenost může pramenit z nedostatků ve formulaci, v jejím rozporu s každodenní zkušeností nebo z její protichůdnosti ve vztahu k jiné formulaci. Nespokojenost vede ke snaze napravit nedostatky, k přeformulování práce tak, aby byla v souladu s realitou, ke sloučení dvou nebo více modelů do jednoho komplexního nebo ke snaze sladit protichůdné myšlenkové směry.
29.	Naumovski, G., Sojkov, A. & Naumovski, A. & Naumovski, V. (2013) Fostering application of more exact methodological and statistical procedures in sort management research. Journal pf Physical Education and Sport, 13(2), Art 41, s. 250–254	Tato studie kriticky zkoumá základní metodologické a statistické charakteristiky vybraného aktuálního výzkumu managementu sportu. Jsou posuzovány ve vztahu k použitému typu výzkumu, stanovení, ověření a srovnání metrických vlastností nástrojů měření (dotazníky a hodnotící stupnice) a zároveň i ve vztahu k použité vícerozměrné analýze (klasická, postupná, hierarchická), kanonické korelační analýze, analýze kovariance a vícerozměrné analýze rozptylu. Co se týká různých přístupů k výzkumu, jako naprosto zásadní pro budoucí výzkum v oblasti managementu sportu se jeví komplexní využiti metodologických statistických postupů.

Zdroj: vlastní zpracování

Jak jsme již uvedli, management sportu je relativně nová disciplína a má krátkou historii. Uvedené potvrzuje i přehled relevantní literatury uvedený v tabulce 3. Management sportu hledá v současné době své místo v akademické sféře, a jak vyplývá z názorů odborníků prezentovaných v tabulce 3, všichni upřednostňují co nejširší záběr tohoto oboru a interdisciplinární přístup.

1.4.4 Management sportu jako akademická disciplína

Výuka a výzkum v oblasti managementu sportu vychází z předpokladu, že se jedná o vědní obor. Vychází se z přesvědčení, že jako akademická disciplína je také autonomním oborem s vlastními vědeckými poznatky. Na úvod diskuse o podstatě, charakteru managementu sportu jako vědní disciplíny je ale podle našeho názoru nezbytné vysvětlit rozdíl mezi definicí managementu sportu jako akademické disciplíny a vědecké disciplíny/oboru. Objasnění odlišností mezi tím, co je akademická a vědní disciplína, je nutné, protože tyto termíny se někdy používají jako synonyma. Pokud ale chceme pochopit, jaký je status managementu sportu jako vědní disciplíny, musíme pochopit, v čem spočívá odlišnost akademické a vědní disciplíny/oboru.

Co je to akademická disciplína?

Na základě předchozí analýzy statusu managementu sportu jako studijního oboru tvrdíme, že v nejširším slova smyslu rozumíme akademickou disciplínou soubor poznatků, který je náplní výuky a předmětem zkoumání na akademické půdě.

To znamená, že akademická disciplína:

• zabývá se předmětem, který není předmětem studia žádné jiné disciplíny,

• má důvěryhodný a ucelený soubor poznatků, který se opírá o teorie vztahující se k danému předmětu,

• průběžně se vyvíjí a doplňuje slovní zásoba a terminologie popisující obsah daného předmětu.

Administrativní uspořádání akademické disciplíny:

• je vyučována na akademické půdě, v rámci určité akademické jednotky (katedra, oddělení apod.).

• leny dané akademické jednotky jsou primárně osoby, jejichž profesní zájmy jsou spojeny se souborem poznatků, který je předmětem studia dané disciplíny.

• název oddělení nebo katedry naznačuje předmět studia a zkoumání dané vědní disciplíny.

• naznačuje, jak probíhá výuka a výzkum spojené s danou disciplínou.

Má-li být management sportu označen jako akademická disciplína, je třeba jasně definovat předmět jejího studia, který nesmí být zároveň předmětem studia jiné disciplíny. V případě managementu sportu však není možné identifikovat výhradní předmět studia tohoto oboru Spíše můžeme říci, že předmět jeho studia je pod jurisdikcí kinantropologických dílčích disciplín, jejímž společným předmětem studia je pohyb člověka.

Management sportu jako relativně nová disciplína stále hledá svůj vlastní sledovaný předmět, který by již nebyl předmětem jiné existující disciplíny. Ale co je vlastně předmětem studia managementu sportu? Samozřejmě sport a management. Ale které konkrétní elementy či prvky sportu a které managementu? Co tvoří průnik těchto dvou částí? Která část tohoto průniku není ještě součástí žádné jiné disciplíny a byla by tak výhradní právě v rámci managementu sportu? Zde je třeba zdůraznit, že jak prvky sportu, tak managementu jsou již součástí mnoha disciplín. Příklad: management sportovních aktivit – opírá se o psychologii (vezmeme-li v úvahu motivaci pro organizaci aktivity a účast na takových akcích) a o teorie organizace a vedení (v kontextu základních procesů, které je třeba zrealizovat, aby se celá akce uskutečnila). Zvážíme-li další příklady z praxe managementu sportu, je jasné, že průnik se skládá z různých prvků, které však již jsou předmětem jiných disciplín. Pro definici předmětu managementu sportu je proto vhodné využít koncept kinantropologie, kterou Renson (2009) nabízí jako integrativní paradigma pro studium pohybu člověka. Využitím Rensonovy charakteristiky kinantropologie (1989) je pak možné konstatovat, že management sportu je disciplína, která je menší částí určitého souboru poznatků, které se vztahují ke kinantropologii.

Soubor poznatků v oblasti managementu sportu jako akademické disciplíny je definován akademickými standardy nebo je výsledkem projektů:

1. Model pro management sportu jako akademickou disciplínu (struktura dílčích disciplín byla popsána NASSM a později akreditačními standardy COSMA).

2. Projekt AEHESIS (modelové učební plány pro obor management sportu pro čtyři profese).

3. UK Quality Assurance Agency standards.

Management sportu podle uvedených standardů je třeba chápat jako obor složený z určitých částí jiných oborů, např. anatomie, fyziky, psychologie, historické sociologie, ekonomie a jiných oborů. Nicméně poměrné zastoupení jednotlivých oborů je různé, liší se na jednotlivých školách, v různých zemích. Je to ovlivněno jednak administrativním uspořádáním či organizací, dále pak akademickými standardy, které jsou nastaveny v jednotlivých zemích.

Vytvoření jedinečného souboru poznatků pro oblast managementu sportu bylo, a stále je, velkým problémem. Jednak je to způsobeno šířkou a rozsahem oboru, jednak různými mateřskými disciplínami, které samy už nabízejí dostatečné množství poznatků aplikovatelných i v oblasti managementu sportu.

Jednu z definic souboru poznatků v oblasti management sportu nabízí NASSM (2011):

„Mezioborový a vztahující se k managementu, vedení a organizaci ve sportu, k behaviorálním rozměrům sportu, financování sportu, ekonomice sportu, sportu ve společenském kontextu, právním aspektům sportu, řízení sportu a přípravě v oblasti managementu sportu.“

Vezmeme-li do úvahy vysoký počet vzdělávacích institucí, které nabízejí studijní programy se zaměřením na management sportu, je jen málo oddělení či kateder, které by měly management sportu obsažen přímo ve svém názvu. Výuka i výzkum různých dílčích disciplín a oborů, které tvoří studijní program managementu sportu, probíhá v rámci různých jiných oddělení a kateder.

Jak už bylo zmíněno dříve, akademická disciplína by měla být jasně odlišena a definována svým předmětem. Z historického přehledu (Tab. 3) vyplývá, že stále probíhá diskuse na různá, s touto problematikou související témata, např. definice, vymezení a metodologie v rámci předmětu management sportu. V poslední době jsme svědky velkého pokroku: nárůstu počtu a rozmanitosti odborných publikací z oblasti managementu sportu. Nicméně je třeba předložené poznatky obhájit ve světle výzkumu a bádání. Pouze kritické posouzení a vyhodnocení může být zárukou vzniku jedinečného souboru poznatků pro obor management sportu.

V rámci kritického posouzení by měly být zodpovězeny následující otázky:

• Do jaké míry jsou jednotlivé poznatky v oboru management sportu odůvodnitelné?

• Do jaké míry jsou poznatky v oblasti management sportu uznávané?

• Jak jsou získané poznatky aplikovatelné v rámci akademického oboru management sportu?

Zvážíme-li zdroje vyjmenované v tabulce 3, vyvstává otázka: Kdo ovlivňuje vývoj v oblasti managementu sportu tím, že vytváří soubor poznatků?

Thomas Kuhn (1962) revidoval tradiční postoje a výzkumné postupy, a také popsal vědu jako bojiště, na kterém se bojuje myšlenkami, úvahami a teoriemi, a mezi vědci najdeme skeptiky i absolutní pravdu hledající pozitivisty. Podle něj je úspěch v této soutěži poznatků většinou závislý na síle argumentu a ty „vítězné“ jsou vždy považovány za oprávněné a opodstatněné (Kuhn, 1970).

V tomto smyslu očekáváme další názory a poznatky z různých univerzit ve světě, které přispějí k opodstatnění, tvorbě a rozšíření souboru poznatků pro oblast managementu sportu. V současné době jsme jinak převážně závislí na odbornících z USA, Kanady a Velké Británie.

Abychom rozproudili diskusi na toto téma i v Evropě, poskytujeme výsledky studií, které popisují stěžejní témata, koncepty a paradigmata a zabývají se strukturou těchto konceptů v rámci managementu sportu.

1.4.5 Vývoj souboru poznatků a terminologie v oblasti managementu sportu

V této části práce bychom rádi nabídli historický přehled vývoje souboru poznatků v oblasti managementu sportu. Bližší pohled na tento vývoj by mohl ukázat, jak se věda zabývající se sportovním managementem vyvíjí z hlediska stability oblasti studia (Kuhn, 1962), a zároveň by mohl odhalit paradigmata v kontextu managementu sportu. Ta následně podle Kuhna ukazují na soubor propojených teoretických a metodologických názorů a mohou fungovat jako kritérium vymezení toho, co je z vědeckého hlediska relevantní, a to tím, že nabídnou několik možných směrů. Kromě toho mohou výsledky studií signalizovat sblížení souboru poznatků z oblasti managementu sportu a mateřského oboru kinantropologie.

1. Parkhouse, B. L. & Ulrich, D. & Soucie, D. (1982). Research in Sport Management: A Vital Rung of This New Corporate Ladder: Quest, 34(2), s. 176–186

Autoři uvádějí, že soubor poznatků získaných studiem managementu jiných odvětví již existuje a může sloužit jako základ pro výzkum managementu sportu. Je tvořen příbuznými obory, jako je např. žurnalistika, obchodní administrativa, školská správa, tělesná výchova, veřejná správa, organizační chování a právo.

Autoři zkoumali mezinárodní soubor dizertačních abstraktů (Dissertation Abstract International) za období 1950–1980 a celkem prozkoumali 336 doktorandských studií s cílem popsat současný stav výzkumu v oblasti managementu sportu. Zároveň také vybrali teoretické tematické oblasti, kterým se doktorské práce věnovali:

• Chování vedoucích pracovníků, styly řízení

• Očekávání spojená s určitou rolí

• Organizační klima a prostředí

• Uspokojení z práce

• Komunikace

• Kontrola

2. Soucie, D. & Doherty, A. (1996). Past Endeavors and Future Perspectives for Sport Management Research: QUEST, 48, s. 486–500

Příspěvek předkládá dvě indukční analýzy témat výzkumu v oblasti managementu sportu: jednu z dizertačních prácí a druhou z publikovaných konferenčních abstraktů a článků v odborných časopisech. Jak autoři uvádějí, účelem jejich posouzení je:

• identifikovat předchozí výzkum v oblasti managementu sportu,

• navrhnout koncepční model relevantních vztahů mezi proměnnými, které mohou být předmětem výzkumu v oblasti managementu sportu.

Dvě samostatné analýzy „dat“ byly provedeny na základě rozdílu v časovém rozpětí výzkumu (1949–1993, 1983–1993). Tato časová rozpětí odrážejí vývoj různých platforem určených pro výzkum managementu sportu, a sice doktorandské disertace, a to oproti novějším NASSM konferencím a odborným časopisům zabývajícím se tělesnou výchovou a sportem.

Nejprve autoři prezentují skupiny témat, která byla výsledkem indukční analýzy 582 abstraktů doktorandských disertačních prací v oblasti správy tělesné výchovy.

Skupiny témat pro období 1949–1993 (N=582), nejčastější témata:

• Administrativní praxe; politika a postupy; normativní zásady a pokyny

• Analýza administrativních úkolů a popisů práce; analýzy požadovaných kvalifikací a kompetencí administrátorů; předpisy pro přípravu studijních programů; kariérní postup a trh práce

• Průzkum a popis programů tělesné výchovy/sportu; současný kontakt a prognóza do budoucna pro tyto programy

• Analýza základních rysů vedení; styly a chování; charakteristika řízení; organizační klima, prostředí a kultura, výkon, komunikace

Soucie a Doherty porovnali své závěry s předchozí studií Parkhouse et al. (1982) a došli k závěru, že v doktorandských studiích se hlavní soubory témat často opakují, ale zvýšil se podíl výzkumu zaměřeného na osobu sportovního manažera včetně požadovaných dovedností a pravidel pro profesní přípravu a vedení. Na rozdíl od předchozí studie se však objevila tato nová témata: finanční aspekty, a zejména získávání financí, rovnocennost (genderová rovnocennost), uspokojení z práce, marketing a sponzorování, etika a administrativa. Dále autoři prezentovali skupiny témat, která byly výsledkem induktivní analýzy 288 NASSM abstraktů a článků o sportovním managementu, uveřejněných ve vědeckých časopisech (N=207) v období 1983–1993.

Nejčastější témata:

• Osnovy managementu sportu & odborná příprava; analýza úloh & obsahu práce; požadované dovednosti; profesní rozvoj v daném oboru

• Organizace sportu, popis a analýza organizační struktury; organizační změny a rozvoj; organizační kultura; plánování.

• Stav oboru a profese; minulost, přítomnost a budoucnost managementu sportu; problematika oboru; výzkum daného oboru; mezinárodní kontext (kromě USA)

• Prostředí a vztahy v něm; spotřebitelské postoje a vztahy; společenské vztahy; vliv prostředí a kontrola; politicko-ekonomický aspekt sportu

3. Pitts, B. G. & Pedersen, P. M. (2005) Examining the Body of Scholarship in Sport Management: A content analysis of the Journal of Sport Management. The SMART Journal, Vol. 2, issue 1, Fall 2005

Tato studie se zabývá analýzou 52 vydání odborného časopisu Journal of Sport Management (JSM). Metodou obsahové analýzy bylo prozkoumáno 233 recenzovaných empirických vědeckých článků od celkem 435 autorů za období 1987 – duben 2003. V jednotlivých částech studie jsou rozebírány různé charakteristiky článků, odvětví sportovního průmyslu, genderové zaměření. My se ale zaměříme na oblast výzkumu týkající se zaměření obsahu z pohledu managementu sport:

Nejvyšší procento článků (počet 89) může být zařazeno do oblasti:

• Řídící a organizační dovednosti, což zahrnuje témata od managementu přes vedení, organizační kulturu, motivaci, organizační teorii až po organizační chování.

• Druhé nejvyšší procento článků se zabývá sportovním marketingem (41 článků).

• Podnikání ve sportu v rámci společenského kontextu (behaviorální dimenze sportu) – jediná další oblast s nejméně 10 %. Tato oblast obsahovala 24 článků. Dvacet článků se zabývalo vzděláváním ve sportovním managementu, což zahrnuje témata jako vzdělávání, učební plán, výzkum a absolventi managementu sportu.

Jak autoři uvádějí, jejich studie potvrzuje výsledky předchozích studií, tedy že literatura věnovaná managementu sportu, včetně JSM, nepokrývá všechny oblasti managementu sportu.

4. Pitts, B. G. & Danylchuk, K. E. (2007). Examining the Body of Knowledge in Sport Management: A Preliminary Descriptive Study of Current Sport Management Textbooks, Sport management Education Journal, 1, s. 40–52

Studie zkoumala stávající učebnice managementu sportu za použití kvantitativní obsahové analýzy jako metody výzkumu. Učebnice, které byly vybrány pro testování, byly pouze v anglickém jazyce, vydané od roku 1990 do listopadu 2006 včetně. Ve sto dvaceti devíti knihách bylo zastoupeno 14 kategorií z tematických oblastí. Nejvíce knih spadalo do těchto kategorií:

• Management

• Marketing

• Finanční právo

• Řízení a organizace akcí

Tyto 4 oblasti byly zastoupeny v 93 knihách. Dále následovaly tyto tematické oblasti:

• Sportovní ekonomika

• Mezinárodní sport

• Sportovní turistika

• Etika

• Organizační teorie

• Správa budov

• Hodnocení výkonu a programu

• Zkušenosti z oboru/stáže

• Řízení sportu

Výzkum dále ukázal, že 73 % knih bylo vydáno od roku 2000 a u 11 ze 14 tematických okruhů byl počet publikací menší než 10. Tematické okruhy nejsou úměrně vyvážené s ohledem na potřeby daného oboru. Tento stav může být způsoben úrovní výzkumu, který probíhá v oblasti managementu sportu.

5. Amy Chan Hyung Kim, B. S., M. A. Knowledge Structure in Sport Management: Bibliometric and Social Network Analyses. The study presented in Partial Fulfilment of the Requirements for the Degree Doctor of Philosophy in the Graduate School of The Ohio State University, Graduate Program in College of Education and Human Ecology, The Ohio State University, 2012

Tato studie vymezuje stěžejní témata, koncepty a paradigmata a zkoumá strukturu těchto konceptů z oblasti managementu sportu pomocí bibliometrické analýzy a analýzy na sociálních sítích (social network analysis) odborných článků uveřejněných v časopise Journal of Sport Management v období 1997–2010.

Seznam klíčových slov obsažených v článcích

Většina klíčových slov naznačuje, že účel nebo téma výzkumu úzce souvisí s psychologií a sociologií (výkon, chování, postoj, vnímání, určení, zapojení, závazek, motivace, vedení, moc, identita, organizační spravedlnost, loajalita, počítačová síť a sebevědomí). Většina těchto klíčových slov je úzce spjata s oblastí organizační teorie, organizačního chování a chování spotřebitelů.

Specializovaná témata obsahovala tyto klíčová slova gender, rozmanitost, ženy, etnický původ.

Klíčová slova poukazující na specifický a charakteristický kontext výzkumu managementu sportu: mezifakultní sport, profesionální sport, Major League Baseball.

Obecný rámec výzkumu vymezený těmito klíčovými slovy: organizace, práce, událost, společnost.

Seznam klíčových slov nejčastěji používaných v článcích JSM ukazuje na ústřední témata nebo koncepty. Pro prozkoumání vývoje trendů byly články zkoumány ve dvou obdobích:

1) 1997–2003 (počáteční období),

2) 2004–2010 (pozdější období).

Klíčová slova společná pro obě období: model, organizace, chování, výkon.

Nová klíčová slova v pozdějším období, která poukazují na témata a koncepty výzkumu v pozdějším období:

1. Spotřebitelský výzkum, sponzoring, kapitál, záměry, chování konzumentů-fanoušků – související se sportovním marketingem.

2. Gender, etnický původ, spravedlivé zacházení v rámci organizace – nová témata v JSM – rozmanitost a etnické otázky.

3. Model, metaanalýza, rámec, perspektiva, rozsah a jeho vývoj, teoretická perspektiva, konstrukce – ukazují na nástup nových studií týkajících se struktury a perspektivy studií.

4. Profesionální sport, mezifakultní sport, Major League Baseball, volný čas, fyzické aktivity – poukazují na různé úrovně sportu, které mohou být zkoumány v oblasti managementu sportu.

Klíčová slova, která zmizela v pozdějším období: výběr, vedení, moc, zapojení, sítě, průmysl, ženy. Vymizely především pojmy kritický koncept vedení, moc a účast v souvislosti s organizačním chováním.

Ciomaga, B. (2013). Sport management: a bibliometric study on central themes and trends. European Sport Management Quarterly [online]. 20131201, vol. 13, issue 5, s. 557¬¬–578

Data určená pro tuto studii byla zvolená tak, aby poskytla reprezentativní pohled na literaturu o sportovním managementu. Byly vybrány tři odborné časopisy – Journal of Sport Management, European Sport Management Quarterly a Sport Management Review. Prozkoumáním příspěvků do odborné literatury daného oboru se autoři snažili identifikovat oblasti konvergence. Z těchto tří odborných časopisů bylo použito 757 relevantních článků, které pokrývají období 1987 až 2010. Na základě analýzy byly vyčleněny dvě hlavní tematické skupiny. První skupina se zabývá sportovním marketingem: motivací a chováním účastníků sportovních podniků; druhá skupina se zaměřuje na organizační změny a organizační kulturu. Velké skupiny jsou ukazatelem ucelenosti oboru (Kuhn, 1962). Ciomaga navrhuje zrcadlový model, který zachycuje vztah mezi sportovním managementem a jeho mateřskými obory (Obr. 3).

Obr. 3 Zrcadlový model – vztah mezi poznatky managementu sportu a poznatky dílčích disciplín mateřské disciplíny

Soubor poznatků a terminologie managementu sportu - závěr

Soubor poznatků je úzce spjat s terminologií dané akademické disciplíny. Obecně se dá říci, že jednotlivé disciplíny od sebe odlišuje právě různá terminologie a slovní zásoba sloužící k popisu a vysvětlení. Jinými slovy: má se za to, že terminologie přísluší vždy jen jedné konkrétní disciplíně. Můžeme uvést příklad z managementu sportu:

Pro popis sportovní události či akce můžeme použít lingvistické prostředky z oblasti psychologie či managementu a marketingu. Tato akce je tedy předmět, který může být popsán slovní zásobou tří různých oborů.

Takže otázkou zůstává, co je charakteristická slovní zásoba, která by měla lingvistické prostředky typické a charakteristické například pro popis sportovní akce či zápasu.

Jak už jsme zmínili dříve, existuje určitý průnik mezi obory v oblasti předmětu zkoumání jednotlivých disciplín, mluvíme-li o předmětu managementu sportu. To samé platí i o terminologii a slovní zásobě v tomto oboru. Není možné popsat konkrétní prvky z oblasti managementu sportu slovní zásobou, která by sloužila pouze a výhradně tomuto oboru, ale je možné popsat oblast managementu sportu slovní zásobou z téměř všech mateřských disciplín vědního oboru kinantropologie. Z tohoto hlediska by tedy nebylo možné označit management sportu za akademickou disciplínu, jelikož nemá svůj výhradní a jedinečný předmět studia. Nicméně my se přikláníme spíše k názorům, které toto paradigma kritizují. Například Popper (1991) se domnívá, že je chybné tvrdit, že akademické disciplíny jsou od sebe odlišeny právě předmětem svého výzkumu. Podle Poppera tento typ rozlišení je možný pouze na základní úrovni. Tvrdí, že nestudujeme předmět, ale problém a ten může procházet napříč jednotlivými disciplínami a předměty studia. Problém vyplývá z předpokladů, teorií a empirických testů, které z nich vycházejí. Tudíž jsou to teorie, nikoliv sledované předměty studia, které charakterizují jednotlivé vědní disciplíny. V uvedeném též spočívá klíčové odlišení akademické a vědní disciplíny.

1.4.6 Status managementu sportu jako vědního oboru

V této části práce se budeme zabývat tím, jaký je status managementu sportu jako vědní disciplíny/oboru. Pro definici statusu budeme uplatňovat následující postup:

1. Prozkoumáme do jaké míry je možno definovat koncept managementu sportu jako předpokladu pro tvorbu teorií v managementu sportu.

2. Popíšeme proces tvorby teorií v managementu sportu, a to jako základnu pro existenci vědního oboru.

3. S využitím klasických přístupů k odlišení vědeckých a nevědeckých oblastí zkoumání určíme současný status managementu sportu jako vědní disciplíny.

Podle Kuhna (1962) a Poppera (1991) se vědecké disciplíny od sebe liší na základě používaných teorií a vědeckých zákonů. Vědecká disciplína je definována jako více méně logický integrovaný systém teorií. Vědní obory jsou uspořádané oblasti zkoumání a navzájem se od sebe liší předmětem, terminologií a metodou zkoumání. Argumenty ve prospěch vědy jsou v podstatě shodné s argumenty podporujícími akademickou disciplínu. Nemůžeme ale obhajovat vědu pomocí stejných pojmů, které zdůvodňují akademickou disciplínu. Některé charakteristické prvky vědy se neshodují s koncepty akademické disciplíny, a co dělá vědu jedinečnou, je použitá metoda. Pro vědecký výzkum je nezbytná správná metodika, a tím se od sebe odlišuje akademický obor a věda. Vědní obor management sportu by měl tedy vytvořit teorie, které by jej obhájili jako vědeckou disciplínu. Zákonitosti a teorie budou ve sportovním managementu považovány za vědecké pouze tehdy, pokud budou výsledkem správného použití vědeckých metod. Ve smyslu našeho postupu musíme však nejdřív vysvětlit, jaký je koncept managementu sportu.

Koncept managementu sportu

Objasnění konceptu managementu sportu je nezbytnou podmínkou vytváření jeho osobitých teorií, a proto je zapotřebí definovat kritéria odlišující management sportu od ostatních jevů.

Protože koncept managementu je dle našeho názoru dostatečně zadefinován, tak to, co dělá koncept managementu sportu zvláštním, je sport. Proto je důležité pochopit zvláštnosti tohoto fenoménu a uvědomit si, do jaké míry specifika sportu ovlivňují koncept managementu sportu a tvorbu jeho teorií.

Guttmann (1978) uvádí koncepční rozdíl mezi moderním sportem a sportem, jak ho známe z předchozích historických období. Vymezuje tyto vlastnosti moderního sportu:

• Racionalizace

• Kvantifikace

• Byrokratizace

• Sekularismus

• Specializace

• Orientace na překonávání rekordů a rovnost příležitostí účastnit se soutěží

Tato charakteristika sportu umožňuje rozvoj autorovy teorie o vzniku a funkcích sportu v moderní společnosti.

Slack (1996) zdůrazňuje nezbytnost propojení současné problematiky managementu a teorií s managementem sportu, a to nejen posílením důvěryhodnosti managementu sportu, ale také využitím sportu jako experimentálního prostředí pro vývoj teorie managementu.

Slack (1998) poukázal na to, že management sportu se spíše liší od obecného managementu díky víře ve společenskou hodnotu sportu než na základě ekonomické hodnoty.

V roce 1999 Stewart a Smith uvedli, že management sportu byl již tradičně rozdělen mezi dva protikladné filosofické přístupy:

• Sport jako unikátní kulturní instituce s množstvím specifických prvků, přičemž bezmyšlenkové využití standardních podnikatelských postupů má za následek nejen špatná rozhodnutí v oblasti managementu, ale zároveň narušuje jeho bohatou historii, citové vazby, sounáležitost se skupinou a společenský význam.

• Sport není nic víc, než další klasický podnikatelský subjekt podléhající obvyklým vládním nařízením, tlaku trhu a požadavkům zákazníků, který se dá nejlépe řídit za pomoci standardních obchodních nástrojů, jež se podílí na plánování, financování, řízení lidských zdrojů a marketingu.

V deklaraci o sportu z Nice (Evropská rada, 2000) byl zaveden pojem „specifičnost sportu“ ve smyslu charakteristických prvků sportu. Sport podle deklarace není pouze pohodlným a příležitostným způsobem vyplnění volného času, ale je také důležitou kulturní institucí, která má významný společenský přínos pro společnost. Bílá kniha o sportu (Komise Evropských společenství, 2007) potvrdila unikátní postavení sportu, když prohlásila, že na specifičnost evropského sportu může být nahlíženo ze dvou úhlů. První úhel pohledu spočívá ve specifičnosti sportovních aktivit a pravidel včetně ustanovení o zachování konkurenční rovnováhy a nejistoty výsledku. Druhý úhel pohledu spočívá ve specifičnosti sportovních struktur ve formě pyramidální reprezentace a vrcholových orgánů.

Zeigler (2007) upozorňuje, že pojem sport stále vykazuje zásadní nesrovnalosti, a proto navrhuje, aby byl sport chápán jako „soutěžní fyzická aktivita, individuální nebo skupinová soutěžní aktivita vyžadující fyzické úsilí nebo dovednost, řízená pravidly a někdy vykonávaná na profesionální úrovni (Encarta World English Dictionary, 1999, p. 1730).

Chadwick (2009) definuje základní prvky sportu, kterými jsou: nejistota výsledku, konkurenční rovnováha, spolupráce, produkty z oboru i mimo něj a měření výkonnosti. Největší výzvou pro sportovní manažery je řízení konfigurace těchto prvků. Podle Chadwicka by mohl být uznán americký a evropský model managementu sportu. Zatímco americký model je ve své podstatě centrálně plánovaný, evropský využívá makromanagementu sportu a je v podstatě „laissez-faire“, což je v souladu s historickým vývojem sportu jako společensko-kulturního fenoménu. A je to patrné ze zvyků a praxe, které ve sportu působí.

V roce 2010 Smith a Steward znovu přezkoumávají ve svém článku „The special features of sport: A critical revisit“ svůj původní názor z roku 1999, týkající se zvláštních rysů sportu, s ohledem na komerční vývoj sportu za poslední desetiletí. Zdůrazňují, že jejich původní rozdělení managementu sportu se stalo s postupem času méně vyhraněné, a to díky korporatizaci sportu a vzniku managementu sportu jako akademického oboru. Zároveň uvádí, že je těžké obhájit předpoklad, že sport má vlastní monopol na poskytování nadšení, loajality a silné identifikace a že podle nich v současné době existují pouze čtyři prvky odlišující sport od podnikání:

• sportovní výkon je ze své podstaty nestabilní, a díky tomu neustále potřebuje osobní management, aby bylo možné vytvořit rovné podmínky a zaručit alespoň minimální úroveň kvality,

• ve sportu často zůstane nepotrestané takové nesportovní chování, které by za normálních okolností přivedlo každého ředitele z podnikatelské sféry do vězení,

• sportovci jsou neustále pod určitou kontrolou a musí dodržovat standardy, které by nebyly tolerovány v jiných oblastech podnikání,

• neustálé hodnocení sportovců a přísná pravidla týkající se jejich chování a pohybu mezi kluby v jakékoli jiné podnikatelské sféře nebo průmyslovém odvětví.

Hoye et.al (2012) předpokládají, že má sport řadu charakteristických prvků, které se podle nich objevují v různých obměnách napříč třemi oblastmi sportu: korporátní, neziskovou a veřejnou. Tvrdí, že jedinečné vlastnosti sportovních organizací ovlivňují způsob, jakým sportovní manažeři využívají teorie, principy a strategie. Charakteristické prvky zahrnují chování spotřebitelů, vztah mezi sportem a vládou, regulační režimy, strategii, organizační strukturu, řízení lidských zdrojů, organizační kulturu, správu a řízení výkonnosti.

Jak je zřejmé z výše uvedeného přehledu názorů na sport a sportovní management, akademici zabývající se touto problematikou uznávají, že sport má svá specifika, která mají vliv na jeho řízení, tedy na koncept management sportu, což má zásadní vliv na proces tvorby teorií ve sportovním managementu. S ohledem na specifika sportu a nemožnost definovat jeho management ve všech úrovních a kontextech to znamená, že pokud chceme tuto problematiku vyřešit, měli bychom začít používat nové přístupy k procesu tvorby teorie. Popper (1991) tvrdí, že problematika konceptů ztrácí význam ve filozofických a vědeckých rozpravách. Jako hlavní argument uvádí, že obsah každé koncepce je dán, nebo alespoň úzce propojen, s rolí, kterou hraje v konkrétní teorii, a jakákoli relevantní vědecká koncepce získá svůj úplný význam v kontextu dané teorie. Tímto tématem se budeme zabývat v následující části, která se věnuje procesu tvorby teorií v managementu sportu.

Teorie a vědecké zákony managementu sportu

Vědecké disciplíny se od sebe liší na základě používaných teorií a vědeckých zákonů. Vědecká disciplína je definována jako více méně logický integrovaný systém teorií. Myšlenka, která podporuje vztahy mezi disciplínami a systémy teorií, má historický základ (Kuhn, 1962; Popper, 1991). Úkolem badatelů v oblasti managementu sportu je proto sestavit logický a ucelený systém teorií, které by byly charakteristické pro management sportu.

Zjednodušeně řečeno: teorie vysvětluje, jak věci fungují a proč (Doherty, 2013). Doherty se opírá o práci Whettena (1989), který tvrdí, že se dobrá teorie skládá ze čtyř složek: co, jak, proč a kdo, kde a kdy. První tři složky jsou nezbytnými prvky teorie, a to konkrétně popis a vysvětlení. Čtvrtá složka – kdo, kde a kdy – představuje kontextuální a časové podmínky, které vytváří vazby v teorii. Ty dále ukazují, kdy a kde a také pro koho jsou vztahy relevantní. Jedná se o indikaci zobecnitelnosti teorie. Doherty se při definování hodnoty dobré teorie opírá o názor, že při rozvíjení teorie musíme vzít v úvahu všechny mikroprocesy a vedlejší koncepty (Sutton a Staw’s, 1995).

S ohledem na koncepci managementu sportu, jeho různé prvky a kontext, ve kterém se tyto prvky vyskytují, je zřejmé, že pokud má teorie vysvětlit, jak zákonitosti v managementu sportu fungují a proč, měla by zahrnovat různé pojmy z různých teorií, které vycházejí z různých vědních oborů. Z tohoto důvodu je mezioborový přístup považován za zásadní. A zároveň by mělo být dodržováno zastřešující integrativní paradigma.

Příklad: výkonnost sportovců – mohla by být vysvětlena pomocí teorií a metod používaných v biologii a fyzice. To jsou vnitřní faktory výkonnosti. Mohli bychom ale také použít vnější pohled na situační faktory, které buď podporují, nebo brání výkonu, a v tomto případě by výkonnost sportovců měla být vysvětlena pomocí teorií z oblasti sociologie, antropologie, ale i managementu a dalších společenských věd.

Jak můžeme vidět z tohoto příkladu, problematika managementu sportu může být úspěšně zkoumána pouze za pomoci teorie a metodiky zavedených oborů. Abychom vysvětlili podstatu managementu sportu, měli bychom využít mezioborový a víceoborový přístup, jak jej popisuje Renson (1989). Ať už je míra integrace oborů (nebo teorií jednotlivých oborů) jakkoli vysoká, chceme-li popsat některé charakteristické prvky sportu (např. konkurenční rovnováhu), musíme využít mezioborový přístup. Jsme velcí zastánci Rensonova přístupu, který by mohl být demonstrován způsobem, jakým vytvořil rámec pro kinantropologii.

V oblasti managementu sportu to znamená, že jakmile bychom chtěli zkoumat problémy/prvky sportu, museli bychom využít integrativní přístup (Renson), a nejlepší řešení musíme hledat pomocí různých teorií z různých oborů, abychom zachytili podstatu problému a abychom si mohli být jisti, že řešení, které jsme našli, je optimální s ohledem na daný kontext. V tomto smyslu budeme také schopni lépe stanovit specifické rysy problému ve sportovním kontextu, což nevyhnutelně vede k vymezení nových (s největší pravděpodobností integrativních) konceptů a teorií charakteristických pro management sportu. Jakmile vytvoříme logický systém poznatků, učiníme tím velký krok směrem k založení nezávislého oboru.

Chelladurai (2013) popsal vynikající příklad tohoto procesu, když formuloval proces tvorby teorií. Podle něj začíná vývoj teorie nespokojeností a potížemi stávajících formulací tématu. Na základě této premisy Chelladurai předkládá přehled procesu vývoje teorie, kterým sám prošel ve snaze vysvětlit zkoumané jevy v oblasti sportu. Zdůrazňuje význam jasné klasifikace pozorovaných jevů, která by usnadnila formulaci a testování vlivů některých faktorů a vztahů mezi nimi v každé skupině jevů. Řídil se stejnými logickými postupy při vytváření definice oblasti managementu sportu a rozhodl se, že nejlepší způsob, jak popsat sportovní průmysl, bude katalogizace a klasifikace produktů vytvořených různými organizacemi v tomto odvětví. V důsledku pozdějších úvah byla vytvořena kompozice sportovního průmyslu. Tato kompozice se skládá ze tří různých sektorů běžného, amatérského sportu (masového sportu nebo individuálního sportu), profesionálního sportu a sportu pro zábavu. Každý z těchto tří má svůj vlastní základní účel, klienty a prostředí. Podobně se Chelladurai vypořádal s konceptem organizační efektivity ve sportu. Shromáždil různé klasické modely efektivity, zdůraznil názory různých zainteresovaných osob, které jsou zodpovědné za organizační efektivitu sportovních organizací, a navrhl přístup k organizační efektivitě na základě modelu mnoha účastníků.

Procesy tvorby teorie ve sportovním managementu, jak je popsal Chelladurai, jsou velmi podobné Mintzbergově teorii kontinua (2005).

Seznamy Typologie Vztahy mezi faktory Příčinné souvislosti Model úplného vysvětlení

Obr. 4 Schéma Mintzbergovy teorie kontinua

Jak zmiňuje Doherty (2013), další způsob, jak vytvořit novou teorii, je: induktivním způsobem z empirického pozorování sportovních jevů v přirozeném prostředí. Taková teorie je založená na sběru dat z probíhajícího procesu, který může zahrnovat pozorování v terénu, rozhovory a analýzy dokumentů. Teorie nebo koncept jejího vytvoření a jejich vzájemný vztah vysvětlující jak, kdy, proč a za jakých podmínek určité jevy probíhají, představují kritický element v rozvoji disciplíny (Cunningham, 2013). Vědci využívají teorii k rozvoji vědeckých otázek, k vytváření metod, analýze dat, interpretaci výsledků a vyvozování závěrů (Sutton & Staw, 1995). Podle Chadwicka (2013) neexistuje jednoznačný, jasný směr pro vývoj teorie. V procesu vývoje teorie v managementu sportu je ale důležité, aby byly definovány hranice koncepcí a jejich obsah, který ne vždy mají a který někdy nemůže být stanoven předem. Zeigler (1987) navrhuje, jak zlepšit stav rozvoje teoretického základu. Navrhuje, aby použité koncepce byly jasné a byly ve vztahu k systematické teorii. Dále navrhuje, aby se vytvořená teorie dala zobecnit, a tudíž byla abstraktní. Výzkumný proces by měl být co nejobjektivnější, což zabrání badatelům, aby používali koncepce jako proměnné v procesu bádání. Taková vědecká snaha bude mít nepochybně základ ve společenských (primárně behaviorálních) vědách. Ačkoliv jsou vzájemné souvislosti zajímavé a významné, odpovídající teorie by měla v konečném důsledku objasnit procesy, které vytvoří kvalitní výsledek.

Jaké teorie a testování tedy provádějí vědci v oblasti managementu sportu? Mají nějaké zvláštní postupy? Můžeme odpovědět, že většina, ne-li všechny teorie managementu sportu, patří do oblasti tradičních disciplín. Obor managementu sportu se skládá z několika disciplín (Doherty, 2012). Některé disciplíny získaly více pozornosti, ale dá se říct, že se všechny rozvíjejí na akademické úrovni.

Abychom mohli označit management sportu za vyspělou vědní disciplínu, musí vykazovat dostatečnou míru prováděného výzkumu s ohledem na:

- specifické rysy sportu,

- kontext sportu,

- charakteristické rysy managementu sportu.

Teprve tehdy budou vědci v oblasti managementu sportu schopni předkládat a testovat teorie a tímto způsobem přispívat k vytvoření teoretického zázemí managementu sportu.

S ohledem na historii managementu sportu jakožto vědní disciplíny můžeme vyčlenit dva hlavní proudy:

1. Vědecký obor management sportu představil novou formu kladení otázek, jejich zodpovídání a testování a poskytl nová vysvětlení způsobů fungování sportu. Toho docílil Chelladurai a další učenci tím, že vybudovali své procesy tvorby teorií managementu sportu na základě nových výzkumů podnícených nespokojeností se současnými teoriemi a vysvětleními, jež byly poskytnuty základními disciplínami aplikovanými do sportovního kontextu.

2. Vědecký obor management sportu, který dosáhl úspěchu díky zredukování rozsahu působnosti sportu na problematiku týkající se sportovní taxonomie, pravidel a taktiky sportu a sportovního tréninku.

Stručně řečeno, aby mohl být management sportu považován za vědeckou disciplínu, musí vědci pokračovat ve snaze o vytvoření prostoru pro výzkum, který by obsahoval určité logicky začleněné teorie nebo skupiny teorií. To umožní vědcům podrobit své předpoklady ze sportovního kontextu pečlivým experimentům, pozorováním a dalším postupům, aby tyto teorie nebo skupiny teorií mohly prokázat spolehlivé výsledky.

Rozsah působnosti managementu sportu je poměrně široký, ale dosud byl omezen na problematiku týkající se výlučně sportu. Chadwick (2011) nabízí klasifikaci této unikátní problematiky a navrhuje vybudovat na jejím základě příslušný výzkum:

• Nejistota výsledku

• Konkurenční rovnováha

• Průmysl orientovaný na produkt/produkci

• Koordinace a spolupráce

• Omezená organizační kontrola produktu

• Měření výkonnosti

• Fanoušci (zákazníci) jako výrobci i spotřebitelé

• Symbiotický vztah s médii

Tato problematika je složitá, a proto je nezbytné uplatnit mezioborový pohled, aby byly zaceleny trhliny a mezery ve vědomostech o základním mechanismu a managementu dané problematiky (Doherty, 2012). Složitá problematika sportu může být ideální příležitostí pro propojení managementu sportu s ostatními obory v programu, který bude zaměřený na sport, ale zároveň bude mít mezioborovou povahu (Chalip, 2006).

Vývoj metodologie výzkumu v oblasti managementu sportu

Samostatná metodologie je považována za třetí důležitý příznak samostatné vědecké disciplíny, a proto v této části poskytneme přehled jejího vývoje v oblasti managementu sportu. Vycházíme z poznatků autorů uvedených v tab. 3, z které je patrné, že je více autorů, kteří se zabývají hodnocením stavu metodologie výzkumu v oblasti managementu sportu. Parkhouse, B. L. & Ulrich, D & Soucide, D. (1982) navrhli, že by metody a koncepční rámce těchto příbuzných disciplín mohly být efektivně využity při tvorbě základu, na kterém je postaven výzkum managementu sportu. Zeigler, E. F. (1987) připouští, že výzkum v oblasti managementu sportu nedosáhl takového uznání, jako dosáhl například výzkum v oblasti sportu nebo historie tělesné výchovy. Paton, G. (1987) uvádí, že problémy s formou výzkumu přetrvávají, a zároveň navrhuje rozšířit budoucí výzkum managementu sportu z hlediska teoretického základu, typu výzkumu a jeho zaměření. Olafson, G. A. (1990) poukazuje na nepřesnou metodologii a stav metod sběru dat, a také na množství proměnných používaných badateli v oblasti managementu sportu. Dále odhaluje příliš časté používání anketních dotazníků a absenci statistických postupů vhodných pro složitou výzkumnou problematiku managementu sportu. Volá proto po přísnější formě výzkumu a analýz. Slack, T. (1991) se zabývá kvalitou výzkumu v oblasti managementu sportu. Podle něj spočívá hlavní problém výzkumu managementu sportu v nedostatku teorie. Budoucnost výzkumu vidí v zapojení teoretických postupů z širší oblasti managementu, a také v zapojení hlavních myšlenkových postupů a debat, které v současné době probíhají v sociálních a behaviorálních vědách. Olafson, G. A. (1995) nabízí přehled předchozích studií a myšlenek, týkajících se výzkumu managementu sportu, a požaduje takové výzkumné programy, které se zaměřují na konkrétní aspekty managementu sportu. Slack, T. (1996) uvádí, že 65% výzkumů uveřejného v časopise Journal of Sport Management bylo zaměřeno na tělesnou výchovu a mezifakultní sport a že tato tendence se za posledních 20 let příliš nezměnila. Vyjádřil potřebu změny dominantního způsobu šetření, jako např. průzkum pomocí dotazníků nebo sociopsychologických nástrojů. Požaduje rovněž rozšíření přístupů k výzkumu managementu sportu a využití všech metod – kvantitativní, kvalitativní, biografické, dále analýzy sekundárních dat, metody kritické teorie, etnografické práce a dalších. Soucie, D. & Doherty, A. (1996) ve snaze zmírnit diskuzi o povaze výzkumu v managementu sportu (aplikovaný vs. základní výzkum) autoři předkládají model vztahu mezi výzkumným cyklem a prací v oblasti managementu sportu. Boucher, R. L. (1998) poukazuje na neslučitelné směry a dvě různé cílové skupiny v managementu sportu. Aplikovaná povaha managementu sportu je zastoupená jednotlivci, kteří se zabývají současnou problematikou svých zaměstnání a nemohou si dovolit čekat na výsledky akademických sporů o možnostech zlepšení managementu sportovních podniků. Tvrdí, že management sportu jako akademická disciplína se může zlepšit pouze prostřednictvím výzkumu. Podle Pittse, B. G. (2001) je ironií, že jedna z nejstarších profesí na světě je zároveň jednou z nejmladších oblastí studia, a navrhuje rozšířit rámec výzkumu managementu sportu. Balduck, A. L., Parmentier, A., Buelens, M. (2004) uvádí, že ve srovnání s předchozími studiemi můžeme pozorovat v tomto oboru určité zlepšení. Nepřevládají čistě deskriptivní studie. Na druhou stranu však stále chybí solidní empirický výzkum. Problematice interní a externí validity je věnována pouze malá pozornost, stejně tak i spolehlivosti statistických testů, validitě konstruktu apod. Možnosti tvorby výzkumu jsou velmi konzervativní. Navrhují vyzkoušet některé techniky a metody používané v jiných oblastech. Skinner, J. & Edwards, A. (2005) zdůrazňují význam procesu tvorby výzkumu, který ještě nebyl plně realizován, a proto autoři otevřeli diskuzi o uplatnění kritického a postmoderního myšlení v etnografickém přístupu k výzkumu managementu sportu a nastínili jejich možný přínos pro tento obor. Costa, C. A. (2005) předkládá ve své studii názory skupiny 17 předních vědců z oblasti managementu sportu z celého světa na stav a budoucnost managementu sportu. Vědci stanovili tyto žádoucí cíle: silnější výzkum, další mezioborový výzkum, silnější vazbu mezi teorií a praxí, lepší infrastrukturu a lepší doktorandské studium. Neshodli se na stanovení vhodné akademické základny pro management sportu, dále na určení toho, co tvoří kvalitní výzkum, na roli kvalitativního a kvantitativního výzkumu atd.

Chalip, L. (2006) tvrdí, že pro rozvoj tohoto oboru jsou zapotřebí dva vzájemně se doplňující směry výzkumu: jeden, který prověřuje význam a použití teorií odvozených z jiných disciplín, a druhý, který vychází primárně z problematiky sportu. Z tohoto důvodu nabízí doplňkový model výzkumu managementu sportu – odvozený model a model zaměřený na sport. Jak Chalip zdůrazňuje, výzkum zaměřený na sport se netýká výlučně sportu, a proto nabízí komplexní odkazy, jež se týkají sportovní problematiky v jiných odvětvích, aby podpořil tento názor.

Chadwick, S. (2009) otevírá otázku nejistoty ve sportu a nutnosti jejího zachování. Navrhuje, aby vědci v oblasti managementu sportu zjistili, jaký má tato nejistota dopad na výzkum, studium a praxi v oblasti managementu sportu. Zdůrazňuje důležitou roli akademické obce v procesu vytváření optimálního modelu managementu sportu.

Rudd, A. & Johnson, R. Burke (2010) zkoumají, jak často byly v nedávném výzkumu managementu sportu používány smíšené metody výzkumu, a předkládají způsoby, jak mohou smíšené metody zlepšit platnost výsledků výzkumu.

Chadwick, S. (2011) uvádí, že sport je jedinečným průmyslovým odvětvím, které se vyznačuje vysoce specifickým souborem vlastností. Jako takový vyžaduje specializovaný výzkum.

Doherty, A. (2012) nastiňuje výhody a výzvy mezioborového výzkumu v oblasti managementu sportu. Tento alternativní přístup zahrnuje hledání souvislostí, integraci a změnu vědeckého myšlení tak, abychom mohli dospět k vzájemně se určujícím problémům výzkumu, které představují nový způsob konceptualizace jevů.

Cunningham, G. B. (2013) představuje práci pěti vědců (Doherty, A., Irwin, R. L. & Ryan, T. D., Fink, J. S., Chelladurai, P.), kteří byli přizváni k diskuzi na téma, jak pojímat teorii, úlohu teorie v akademické sféře a proces používaný při tvorbě vlastních teorií. Všichni vědci, kteří se do této diskuze zapojili, zdůrazňují, že teorie je pro akademické disciplíny zásadní, tudíž že management sportu není výjimkou. Obhajují rozvoj vztahů s odborníky z oblasti průmyslu prostřednictvím výzkumu, výuky a služeb. Výsledkem souboru těchto prací je požadavek vytvoření teorie pro výzkum managementu sportu, potřeba výuky a praxe a také popis radostí, frustrací a složitosti vývoje teorie.

Poslední příspěvek do našeho historického přehledu názorového vývoje v oblasti výzkumu managementu sportu pochází od autorů z jiných zemí, než jsou angloamerické. Naumovski, G., Sojkov, A. & Naumovski, A. & Naumovski, V. (2013) předkládají velmi svěží a velmi důkladnou kritickou revizi základních metodologických a statistických charakteristik vybraného aktuálního výzkumu managementu sportu. Na základě charakteristiky těchto výzkumů jsou snahy o komplexní využití metodologických statistických postupů v následujícím období výzkumu managementu sportu označeny za nevyhnutelné.

Základní metodologické a statistické charakteristiky současného výzkumu v oblasti managementu sportu

Na základě výše uvedeného historického přehledu nabízíme též souhrn nejčastěji používaných metodologických a statistických charakteristik současného výzkumu v oblasti managementu sportu. Účelem tohoto souhrnu je poskytnutí uceleného obrazu současného stavu výzkumu v oblasti managementu sportu v návaznosti na Silvermanovy „Základní pojmy výzkumu“.

Tab. 4 Základní pojmy výzkumu

Pojem	Význam	Relevance
Teorie	Soubor vysvětlujících pojmů	Užitečnost
Hypotéza	Testovatelný výrok	Platnost
Metodologie	Obecný přístup ke studiu výzkumných témat	Užitečnost
Metoda	Specifická výzkumná technika	Dobrá souhra mezi teorií, hypotézou a metodologií

Zdroj: Silverman, 1994

Způsob sběru dat

Dotazníky, rozhovory, archivní údaje, simulace, pokusy v terénu, pozorování, cílové skupiny.

Úroveň analýzy

Individuální úroveň, organizační úroveň, jednotková analýza (skupina, sektor, společnost).

Typ analýzy

Popisná, analýza rozptylu a regresní analýza jako příklady multivariační analýzy, hierarchická regrese, neparametrický test. Kvantitativní a kvalitativní výzkum (ačkoli ne vyvážený). Převládající využití matematických a statistických metod prováděných v laboratorním prostředí. Taxonomická (klastr) analýza, faktorová analýza, kanonická korelační analýza. Využití smíšených metod.

Platnost koncepce

Nejčastěji využívané jsou analýza spolehlivosti a faktorová analýza. Cronbachovo alfa je nejčastěji zmiňovaným druhem reliability.

Časový rámec studie

Menší studie použily longitudinální výzkum.

Kdy bude oblast výzkumu management sportu označena za vědeckou?

V této části budeme zkoumat reprezentativní přístupy k vymezení toho, co lze považovat za vědu a co nikoli. Využili jsme tyto přístupy, abychom si vytvořili vlastní pohled a úsudek o tom, zda může být management sportu považovaný za vědu.

Nejvíce reprezentativními přístupy pro vytvoření definice vědy jsou:

1. Induktivismus

2. Falzifikace

3. Paradigma

4. Relativismus

Induktivismus (Chalmers, 1992)

Věda je založena na principu indukce, tzn. použití induktivních metod je kritériem pro vymezení rozdílu mezi vědou a tím, co za vědu nemůže být považováno.

Hlavním principem induktivismu je tvrzení, že věda začíná pozorováním konkrétního případu a dále pokračuje zobecňováním. Je však zapotřebí velkého množství jednotlivých pozorování, prováděných za různých podmínek, abychom mohli dojít k zobecnění. Žádné z provedených pozorování nesmí být v rozporu s odvozeným zobecněním.

Vědecké teorie se potom stávají obecnými tvrzeními o vlastnostech a chování určitých aspektů světa, odvozených ze zkušeností získaných pozorováním a experimentem. Jakmile budeme mít tyto teorie k dispozici, budeme z nich schopni odvodit předpoklady a vysvětlení velké škály situací.

Vědecké poznatky jsou prokázané poznatky. Existuje jistota jejich výskytu. Tento pohled na vědu zastává většina učenců, a to navzdory kritikům, kteří tvrdí, že věda nemůže přinést nezpochybnitelné výsledky.

Jiná forma induktivismu uvádí, že z induktivních závěrů nikdy nevzejde jistota. Namísto toho nám ukáže, že je něco vysoce pravděpodobné.

Věda pak nepředstavuje skutečné vědomosti, nýbrž vědomosti, které mohou být pravdivé.

Induktivismus – pokud má být teorie označena za vědeckou, musí být vytvořena induktivní metodou. Tato teorie poukazuje na jistotu události, jejíž výskyt je vysoce pravděpodobný.

Vědomosti z oblasti managementu sportu, které byly získány na základě principu indukce, by měly být označeny za vědecké. Příkladem, jenž podporuje tento přístup k tvorbě vědní disciplíny managementu sportu, je oblast kvality služeb ve sportu. Hodně vědců provádělo pozorování týkající se této oblasti. Ta vyústila v generalizaci a tvorbu modelů/teorií. Poskytují obecná tvrzení o vlastnostech a chování určitých aspektů kvality v oblasti sportu. Jimi vytvořené teorie slouží jako nástroje tvorby předpokladů pro širokou oblast situací týkajících se kvality v oblasti sportu. Více informací uvedených o problematice naleznete v kapitole č. 3.

Falzifikace

Popper (1992) kritizuje metodu indukce a tvrdí, že nemůžeme provádět pozorování bez teoretického zázemí. Pozorování je vždy závislé, neboť probíhá v jazyce některé teorie. Bude tak přesné jako teoretický rámec, který použijeme. Jasně formulované teorie jsou předpokladem pro přesné pozorování.

Ve sportovním managementu potřebujeme teoretický aparát, abychom byli schopni formulovat tvrzení o konkrétní situaci.

Podle Poppera můžeme pravdu formulovat prostřednictvím induktivní inference na základě pozorování široké škály konkrétních případů, v nichž se vyskytuje.

Použitím induktivní inference můžeme dojít k vysoce pravděpodobným nebo dokonce jistým závěrům o výskytu určitých událostí. Ačkoliv provedeme velké množství rozmanitých pozorování konkrétního případu v různých podmínkách, nikdy nemůžeme dosáhnout univerzálního tvrzení. Pro Poppera to znamená, že považujeme princip indukce za samozřejmý.

Popper představuje nový pohled na způsob fungování vědecké práce. Tvrdí, že ačkoliv pozorováním nemůžeme dojít k pravdivému, vědecky zobecnitelnému závěru, můžeme se dobrat falza – nesprávnosti.

Věda vždy začíná u problému, který vznikne z existující teorie nebo očekávání. Dalším krokem je vypracování hypotéz z existující teorie nebo předběžného řešení problému. Z nich můžeme dále odvodit testovatelné teze týkající se způsobu, jakým určité věci fungují, a dále se je můžeme pokusit vyvrátit. Tento proces se nazývá deduktivní testování teorií.

Domněnky chápeme jako spekulace nebo předběžné odpovědi vytvořené vědci ve snaze překonat problémy, které vyplývají z předchozích teorií a očekávání.

Cílem jejich tvorby je objasnit chování některých aspektů světa. Zdá se, že akt vytvoření nové teorie nebo domněnky vždy obsahuje tvůrčí element. Neexistuje nic, co by mohlo být označeno jako logika vědeckého objevu, pouze logika vědeckého testování.

Autor proto začal používat rozlišení mezi kontextem objevu a obhájením vědeckých teorií. Považuje vyvrácení za pokus o popření hypotéz, a to díky jejich pečlivému testování, pozorování a experimentování s nimi. Domněnka, která obstojí v řadě testů, může být přijata, avšak pouze dočasně, neboť nemůžeme předvídat, zda obstojí v dalších testech.

Aby mohla být teorie označena za vědeckou, musí splnit další podmínku – musí být falzifikovatelná. To znamená, že na základě empirických testů musíme rozhodnout, zda je teorie pravdivá či nikoli.

Tvorba systému teorií

Věda je „volné seskupení teorií procházející fází zpochybnění, změny a růstu“. Věda se vyvíjí na základě domněnek a argumentů.

Vědecké teorie představují důkladně prověřené hypotézy, které mají dočasnou platnost. Deduktivní testování teorií nebo falzifikanismus jsou vědeckými metodami.

Pro management sportu z toho vyplývá, že oblast výzkumu, kterou chceme označit za vědeckou, musí obsahovat jednu nebo více důkladně prověřených teorií, na které lze praktikovat falzifikaci.

Jak jsme již uvedli dříve, vědecká disciplína management sportu se do značné míry spoléhá na teorie a vědecké závěry ze základních disciplín v rámci kinantropologie.

Z toho vyplývá, že většina vědecké práce v oblasti managementu sportu prověřuje platnost teorií základních disciplín (sociologie, psychologie, ekonomie, antropologie atd.) ve sportovním kontextu. Jinými slovy: sportovní věda se vyvíjí na základě procesu falzifikace. Jako příklad může posloužit teorie vedení ve sportu, kterou předložil Chelladurai (2013).

Mimo něj se i Doherty (2013) zabývá úvahou, že teorie by měla být základem výzkumu (řídí výzkumné otázky), praxe (usnadňuje vysvětlení, předpoklady a kontrolu) a výuky (posouvá úroveň studentova učení a porozumění, a také následného výzkumu a praxe). Tvrdí, že investice do výzkumu managementu sportu znamená, že musí odborníci přispívat do výzkumu managementu sportu formou výpůjček, adaptací a rozšíření stávajícího rámce, aby byli schopni vytvořit od základů novou teorii.

Paradigmata a vědecké revoluce

Jak tvrdí Kuhn (1962) věda si má zachovat svůj historický vývoj. A co je pro vědu specifické? Existence paradigmatu.

Věda se vyvíjí z předvědeckého období k „normální“ vědě. Poté dál přes období krizí a vědeckou revoluci až do nového období. Vědecký vývoj následuje tento vzorec postupně.

Vzhledem k situaci ve vědní disciplíně managementu sportu zde poskytneme několik důkazů, které naznačují fázi vývoje z vědeckého hlediska.

Období před vznikem vědy – chaotická a různorodá činnost, která předchází vzniku vědy. Pro toto období je typická existence řady protichůdných vysvětlení určitých situací a událostí. Ve sportovním managementu existují oblasti, kde se můžeme setkat s podobnou situací, např. kvalita ve sportovním managementu nebo vysvětlení týkající se selhání konkurenční rovnováhy.

Žádné přesvědčení nemůže být považováno za samozřejmé a každý jedinec si jej musí vybudovat od základů. Jak jsme ukázali v našem historickém přehledu vývoje souboru poznatků v oblasti managementu sportu, není nutné, aby současní členové akademické obce na poli managementu sportu začínali od základů, i když neustále se měnící sportovní prostředí stále zpochybňuje daný soubor poznatků a odhaluje nové otázky, které nebyly zodpovězeny v základním rámci managementu sportu.

„Normální“ věda – toto období začíná v okamžiku, kdy jeden nebo více výsledků předchozího období poskytne základ pro výzkum, a umožní tak vznik vědecké komunity. Tyto výsledky jsou základem pro další výzkum. Z hlediska znalostí označujeme toto období za kumulativní. Neprobíhají žádné významné změny ve fungování komunity.

Jak je patrné z našeho historického přehledu, od roku 1979 probíhá intenzivní diskuze za účelem obhajoby výsledků předchozích období a stanovení budoucího zaměření managementu sportu. Z tohoto důvodu nemůžeme tvrdit, že vědní disciplína management sportu již dospěla do této fáze.

Pojem „normální“ vědy je úzce spjat s pojmem paradigma (Kuhnova hlavní myšlenka). Pro všechna období „normální“ vědy je charakteristická existence paradigmatu.

Paradigmata = výsledky, které mají dvě společné základní funkce:

• Odlákat stálou skupinu vědců od konkurenčních modelů vědecké práce.

• Jsou dostatečně otevřená, což poskytuje prostor k dalšímu výzkumu.

Kuhn rozlišuje dvě použití výrazu, kdy první z nich je obecnější a zahrnuje mimo jiné následující prvky: zákony a teoretické předpoklady, standardní způsoby uplatňování zákonů a teorií při různých situacích a nástroje a techniky šetření.

Období krize – nastane v okamžiku, kdy není stávající paradigma schopné poskytnout adekvátní odpověď a pohled na problematiku, jejímž zkoumáním se zabývá. Toto období může být označeno jako nekumulativní.

Následně vznikne situace, kdy spolu protichůdná paradigmata soupeří.

Diskuse, jež se týká paradigmat ve sportovním managementu, ukazuje, že jsou zpochybňována základní přesvědčení, která byla dříve považovaná za samozřejmá.

Vědecké revoluce přichází v okamžiku, kdy je staré paradigma nahrazeno novým, zcela odlišným paradigmatem. Pokud k takové situaci dojde, poté po období změn opět přichází období „normální“ vědy. Tentokrát však bude nové paradigma podporovat výzkum v daném oboru.

To znamená, že budou využívány nové teoretické předpoklady, techniky a další relevantní postupy šetření.

Podle Kuhna je existence paradigmatu nezbytnou podmínkou, aby mohla být oblast výzkumu považována za vědu.

Paradigmata ve sportovním managementu

Termín paradigma je v akademickém výzkumu bohužel používán velmi volně a může být interpretován různými způsoby. Aby se zamezilo nejasnostem, Morgen (1979) navrhuje použití tohoto termínu ve třech rovinách:

• Ve filosofické rovině se tento termín používá k označení základních přesvědčení o světě jako takovém.

• V sociální rovině se používá jako pomocník pro badatele, který jim ukazuje, jakým způsobem by měli provádět svou práci.

• V technické rovině slouží k určení metod a technik, které by měly být využívány při provádění výzkumu.

Existují dvě hlavní výzkumná paradigmata – pozitivistická a fenomenologická.

Tab. 5 Alternativní termíny pro hlavní výzkumné paradigma

Pozitivistické paradigma	Fenomenologické paradigma
Kvantitativní	Kvalitativní
Objektivistické	Subjektivistické
Vědecké	Humanistické
Experimentátor	Antipozitivismus
Tradicionalistický

Zdroj: Collis & Hussey (2003)

Pokud chceme, aby byl vědní obor management sportu uznán jako plnohodnotný, musí splnit jednu ze základních podmínek plnohodnotné vědy, která je charakterizována definicí paradigmatu. V tomto smyslu pokračují diskuse o tom, jaká jsou (nebo by měla být) paradigmata v managementu sportu. Poslední pokus o zmapování posunu v této oblasti je popsaný v knize „Critical Essays in Sport Management: Exploring and Achieving a Paradigm Shift“ (2012).

V současnosti probíhá mezi respektovanými vědci diskuze, zda stávající paradigma managementu sportu poskytuje optimální a dostatečné odpovědi na problematiku, kterou se tato akademická disciplína zabývá. Tato sbírka esejů, sepsaná respektovanými vědci z oboru managementu sportu, řeší mnoho problémů a otázek, kterým čelí současné akademické programy managementu. Probíhají profesionální a vědecké diskuze s cílem najít nejlepší nebo alespoň nejlogičtější směr, kterým by se měl management sportu a jemu blízká odvětví ubírat. Aby bylo možné určit efektivní a účinnou reakci na problematiku předloženou ve vzdělávání v oboru managementu sportu, zároveň začít novou éru posunu paradigmatu, akademická obec musí nejprve podstoupit intenzivní sebeanalýzu a zodpovědět si otázky: Kdo skutečně jsme? Jsme vědci? Jsme pedagogové? Jsme nástrojem profesního rozvoje sportovního průmyslu? Jsme vše výše uvedené?

Kromě těchto zásadních otázek jsou náplní diskuze i následující paradigmata. Jedná se o taková, která jsou součástí obou hlavních výzkumných paradigmat nebo filozofií – pozitivistické a fenomenologické, jak je uvedeno v tabulce 5.

• Kde je nejvhodnější možnost zastřešení oboru management sportu v rámci akademie?

• Jaký by měl být důvěryhodný akreditační model pro programy managementu sportu?

• Je nutné vytvořit pro disciplínu managementu sportu samostatní systém hodnocení programů?

• Je management sportu jedinečná disciplína?

• Je účelem managementu sportu pouze aplikovat existující teorii na sport nebo vytváří management sportu vlastní jedinečnou teorii?

• Je integrace teorie a praxe v managementu sportu vždy nezbytná a žádoucí? Jak můžeme předávat výsledky našeho výzkumu do praxe způsobem, který by byl v praxi využitelný?

• Vytváří současná publikační politika ve sportovním managementu prostor pro odvážné a originální aktivity ve výzkumu managementu sportu?

• Mělo by získávání vnějších zdrojů financování být čtvrtou kategorií v procesu managementu sportu?

• Jak mohou akademické programy v managementu sportu pomoci studentům zodpovědět etické a morální otázky, se kterými se mohou jako sportovní manažeři setkat?

• Jak může náš obor managementu sportu adekvátně připravit absolventy, aby z nich byli schopní světoobčané a profesionálové?

• Jakým způsobem můžeme více využívat technologický vývoj a synergie, a tím zlepšit kvalitu a rozšířit programy managementu sportu?

• Je generace přelomu tisíciletí jedinečná v porovnání s předchozími generacemi? Budou mít významný vliv na akademickou oblast včetně programu managementu sportu? Do jaké míry by měly být kulturní, pedagogické a technologické odlišnosti této generace zakotveny v programech managementu sportu a do jaké míry se očekává, že se tato generace novým postupům přizpůsobí?

Relativismus

Pro tuto koncepci neexistuje žádná univerzální vědecká metoda (Feyerabend, 1993).

Tvrdí, že nejlepší formulací toho, jakým způsobem věda funguje a jakou má podstatu, je výraz: Vše je povoleno.

Žádná z navrhovaných metodik neposkytuje pravidla, která by adekvátně popisovala činnost vědců. Vezmeme-li v úvahu historii vědy, je velmi nepravděpodobné, že se to stane.

Autor zastává názor, že veškeré interpretace konkrétního aspektu světa vytvořené vědci závisí na teoretickém kontextu, v němž se vyskytují. V mnoha případech není možné porovnat teorie mezi sebou navzájem. Je to způsobeno tím, že nesdílejí stejné domněnky.

Pro toto pojetí není podstatný rozdíl mezi tím, co je vědecké a co nevědecké. Rozdíl se mění v závislosti na hodnotách a zájmech konkrétních vědeckých komunit. Ve skutečnosti autor odmítá představu, že rozhodujícího kritéria pro odlišení vědy od ostatních forem poznání nelze nikdy dosáhnout. Kritizuje tradiční pojetí vědy – co zbývá, jsou jen subjektivní přání… (estetické hodnocení, hodnocení vkusu, metafyzické předsudky a náboženská přání). Není stanovena jasná hranice mezi vědou a nevědeckými postupy. Existují přísná pravidla a metodiky (induktivismus, falzifikace), nebo naprosto žádná omezení (relativismus).

Vědecký status managementu sportu v rámci kinantropologie – závěry

Abychom mohli posoudit stav managementu sportu, je nutné se nejprve zamyslet, zda věda v oblasti managementu sportu více, či méně využívá jeden z výše popsaných přístupů, jehož cílem je poskytnout správnou definici vědy.

Induktivistický pohled na vědu v oblasti managementu sportu je patrný pouze částečně, zejména v případě tvorby vlastních konceptů hodnocení kvality sportovních akcí a aktivit, které zatím neřeší klasický management. Mohlo by proto být rozumné použít tento přístup/metodologii zejména v těch oblastech managementu sportu, kde se pracuje s testováním a zpracováním velkých datových souborů o jevech, které souvisí se sportem a jeho řízením, zejména aby bylo možné pro delší časové období usuzovat na zákonitosti v managementu sportu. Příkladem takových studií je zkoumání sociálních, ekonomických a jiných efektů spojených s dědictvím olympijských her v té které krajině či regionu.

Falzifikace

V managementu sportu nemáme předem k dispozici teorii, ale testujeme teorie ze základních disciplín. Existuje ale napětí (viz Chelladurai, 2013), způsobené specifiky sportovního kontextu.

Relativistický postoj znamená, že musíme vyvinout své vlastní parametry pro hodnocení stavu vědy v oblasti managementu sportu. Mohou být externí, nebo interní. Vědci z oblasti managementu sportu vedou diskuze o stavu managementu sportu jakožto vědního oboru, ale daří se jim pouze ustanovit pravidla hodnocení v jejich vlastním odvětví (interní pravidla – co lze a co nelze považovat za vědecké).

Paradigmata

Jakmile budeme chtít ustanovit management sportu jako vědeckou disciplínu (podobně jako biologie, sociologie apod.), musíme prokázat existenci paradigmatu.

Kuhn (1962) uvádí, že věda se vyvíjí od nevědeckého k pragmatickému. Kde se tedy nacházíme v rámci managementu sportu? Pro vyzrálou vědu je charakteristická existence paradigmatu. To je kritériem posouzení stavu vývoje managementu sportu.

Pokud je vědní obor management sportu v souladu s definicí paradigmatu, může být považován za vědu (Kuhn, 1962).

Teorie patří mezi typické prvky paradigmatu a vývoj teorie managementu sportu je nezbytnou podmínkou vědního oboru management sportu.

Musíme proto zjistit, zda existuje teorie managementu sportu, která by posloužila jako důkaz o paradigmatu a vědním oboru management sportu jako takovém.

Chceme-li vysvětlit, proč tolik podporujeme názor, že management sportu by měl být označený za dílčí disciplínu kinantropologie, musíme nejprve zdůvodnit, jaká jsou podle nás paradigmata sportu, která by mohla být nejlépe zkoumána v rámci kinantropologie, což je disciplína související s konceptem pohybu lidského těla jako takového.

Máme-li považovat management sportu za vědní obor, který přispívá k rozvoji teorií, metodologie a slovní zásoby v mateřské disciplíně kinantropologii, musí management sportu využívat mezioborový přístup. A zároveň se musí zaměřit na jedinečné výzkumné otázky, které ještě žádný jiný vědní obor nezodpověděl. Výzkumné otázky musí prověřit nevyřčenou domněnku o sportu a dalších ideologických otázkách týkajících se sportu – sport je přínosný pro společnost, pro tvorbu sociálních hodnot atd.

Tyto otázky by měly být spojovány s úlohou sportu ve společnosti. A při výzkumu musí být zohledněny nové reálie 21. stol. v oblastech otázek:

• Jak a do jaké míry se sport vyvíjí a vytváří žádoucí sociální a národní hodnoty?

• Jak můžeme měřit ekonomický dopad sportovních aktivit, abychom byli schopni zachytit z toho plynoucí společenský přínos?

• Jak nejlépe změřit sociální, ekonomický a ekologický dopad sportu?

• Proč dochází k poklesu angažovanosti sportu?

Jedná se o složité otázky. Proto mohou být zodpovězeny pouze za předpokladu uplatnění mezioborového přístupu v rámci kinantropologie. Z hlediska klasifikace paradigmat (Morgan, 1979) se výše zmíněné otázky týkají těch paradigmat, která jsou vytvořena na filozofické úrovni a která odrážejí základní představy o světě.

Druhý typ paradigmat jsou ta, která jsou utvořena na sociální úrovni a poskytují pokyny pro vědce, jak provádět jejich výzkumy. Máme na mysli paradigmata, která jsou v současnosti předmětem diskuzí v akademickém světě a která jsou uvedena v knize esejí (Gillentine et al., 2012).

Paradigmata používaná ve sportovním managementu, která jsou vytvářená na třetí – technické úrovni a pomáhají specifikovat metody a techniky, které by se v ideálním případě měly používat v průběhu výzkumu. Dotýkají se např. témat:

• management sportu jako akademická a vědní disciplína,

• rozvoj teorií managementu sportu,

• metodologické aspekty výzkumu managementu sportu,

• taxonomie managementu sportu.

Naše názory jsou asi nejblíže teorii Zeiglera (2007) s názvem Taxonomie managementu sportu. Zahrnuje jak vědecký, tak profesní rozměr, vědecké studie a výzkum a související vědeckou i profesní problematiku. Ziegler ve své taxonomii předpokládal existenci tří kategorií graduálního vzdělávání v oblasti managementu sportu, avšak připouští, že ním vytvářená taxonomie může být interpretována v různých kontextech. Tato taxonomie podporuje náš požadavek na mezioborový charakter výzkumu v oblasti managementu sportu a znovu objasňuje vztah mezi mateřskou vědní disciplínou kinantropologií a managementem sportu jako její dílčí disciplínou.

Tab. 6 Vědecký rozměr managementu sportu

Oblasti vědeckého studia a výzkumu	Související vědecká témata
Souvislosti, význam, mezikulturní význam	Historie, filozofie, mezinárodní a srovnávací studie
Sociokulturní a behaviorální aspekty	Sociologie, ekonomika, psychologie, antropologie, politické vědy, geografie, právo
Teorie managementu sportu	Management, obchodní administrativa, veřejná politika
Teorie kurikula a rozvoj programu	Studia kurikula
Měření a hodnocení	Teorie měření, hodnocení programu

Zdroj: Zeigler, E. F. (2007, s. 308), upraveno

1.5 Závěr kapitoly

Jak zdůrazňuje Zeigler (1987), uznávaná profese potřebuje uspořádaný soubor poznatků, který vychází z výsledků vědeckého výzkumu. Aby se profese opravdu mohla nazývat profesí, je třeba, aby splňovala další kritéria, např. dodržování etického kodexu či byla stanovena kritéria pro uspořádání a organizaci souboru poznatků.

Termín management sportu na uznávaných univerzitách odkazuje k akademické disciplíně (může jít o hlavní či vedlejší studijní obor, název katedry či oddělení, někdy dokonce celé fakulty či vzdělávací instituce).

Tento obor zahrnuje všechny přístupy ke sportu a k managementu v celé jejich šířce, a to jako součást různých vědních disciplín (s výjimkou čistě technických disciplín), např. společenských věd, humanitních věd nebo věd zabývajících se člověkem. Zahrnuje také výzkum a výuku.

Sport a management – z této kombinace je patrné, že management sportu se bude opírat jak o základní vědní obory (psychologie, sociologie, vědy o člověku atd.), tak o empirické a praktické aspekty reálného prostředí – sportovní kontext. Z toho vyplývá tendence soustředit se spíše na aplikované výzkumy v oblasti existujících organizačních struktur než na vlastní konkrétní výzkum. V takové situaci je na místě položit si otázku, zda se v případě managementu sportu opravdu jedná o vědní obor pomoci může jenom kritické posouzení podstaty managementu sportu jako oboru.

Tento nový obor bývá označován jako samostatná vědní disciplína a je řazen vedle tradičních disciplín – historie, literatura, sociologie nebo politologie. Nicméně podstata této disciplíny/oboru zůstává nejasná, neboť jeho osobitost většinou určuje spíše poptávka na trhu než analýza historického vývoje nebo jeho pozice v systému vědních oborů. Proto jsme se v naší práci věnovali právě podstatě této disciplíny, její terminologii a metodologii a předmětu zkoumání. Také jsme nabídli přehled koncepcí a termínů, které definují management sportu jako studijní obor na univerzitách.

Naše práce si nekladla za cíl odhalit nějakou finální pravdu o stavu humanitních věd, šlo o to nabídnout obecný náhled na management sportu jako obor/disciplínu.

Abychom mohli obhájit postavení managementu sportu jako vědního oboru a trvat na jeho vztahu k mateřské disciplíně kinantropologii, je třeba vzít v úvahu i filozofii vědy, koncepci managementu sportu a jeho místa v systému ostatních vědních oborů.

Stejný význam přikládáme i studiu historického vývoje myšlenek a pojmů v tomto oboru – to nám pomůže uvědomit si, jakým vývojem obor prošel a jaké je jeho propojení s ostatními vědními obory. Odborníci působící v oblasti managementu sportu by si měli uvědomit význam tradice vlastního výzkumu, jelikož je to jedna ze základních podmínek vývoje vědního oboru.

Toto je opravdu podstatné, vezmeme-li v úvahu šíři a diverzitu managementu sportu. Musíme se vyhnout plytkému bádání a povrchnímu přístupu k vědecké práci. Uplatnění multidisciplinárního přístupu je možné, ale také nebezpečné pro zdárný vývoj tohoto oboru a pro vytvoření uceleného a jedinečného souboru poznatků a vlastní metodologie.

Velká část naší práce se věnovala zkoumání podstaty oboru management sportu i z hlediska historického vývoje. Takové detailní zkoumání je nutné pro pochopení vývoje vědního oboru v oblasti terminologie nebo paradigmat, ale samo o sobě nestačí pro úplné pochopení stavu vědeckého bádání. Jak jsme se pokusili vysvětlit, vědecká podstata managementu sportu je významně propojena s konceptem pohybu člověka jako takového. Souhlasíme s Rensonem (1989), že základní disciplínou pro studium lidského pohybu je kinantropologie. Pohyb lidského těla je zde chápán jako základ pro ostatní příbuzné disciplíny. Management sportu je tedy nezávislá disciplína nebo skupina disciplín, které vzájemně spojuje základní koncept pohybu lidského těla. Nicméně diskuse na téma podstaty managementu sportu je stále živá.

Proto jsme se podrobně věnovali filozofii vědy, a také tomu, do jaké míry by měly být vědecké poznatky uspořádány a jaké jsou základní principy určující vědecké obory a disciplíny. Při tomto zkoumání jsme nevěnovali dostatečnou pozornost rozlišení základního a aplikovaného výzkumu. Toto téma, které je pro management sportu zásadní, si vyžaduje více prostoru, a proto nebylo možné popsat celou tuto problematiku v omezeném rozsahu této práce. Nicméně může to být téma pro další vědecký výzkum, protože když Renson ve své matici zařadil management sportu do skupiny aplikovaných věd, měl na myslí aplikaci poznatků a metodologie ze zavedených věd do subdisciplíny management sportu. Tedy jeho chápání pojmu aplikace je odlišné od v současnosti prezentovaného chápání managementu sportu jako disciplíny, její poznatky se tvoří, aby byly aplikovatelné v praxe. Jak jsme již demonstrovali v historickém přehledu oboru management sportu, vyvstává také potřeba koncipovat nová paradigmata v managementu sportu a zdá se, že rozdělení disciplín podle Rensona, zejména pokud jde o zařazení managementu sportu, bude vhodné revidovat.

Hlavním úkolem vědy je popsat, vysvětlit a pomoci pochopit stávající situaci, tedy to, co již existuje. Úkolem aplikovaných věd je především predikovat. Říkají nám, co bude a co by se mělo stát, abychom mohli dosáhnout vytyčeného cíle. Propast mezi nimi pomáhají řešit tzv. „návrhové modelové vědy“ (design sciences), které nemají za úkol předkládat pravdy nebo chybné závěry a nečeká se, že by byly schopny bezchybně předpovědět, co se stane. Jejich úkolem je zdokonalit lidské schopnosti a vytvořit instrumentální prostředky pro manipulaci s přírodními (přirozenými) a umělými (člověkem vytvořenými) systémy. Uvedená filozofie představuje nový přístup ke tvorbě vědeckých poznatků a má pro rozvoj management sportu, jako vědní disciplíny velký význam. Podle našeho názoru představuje nejenom výzvu, ale i jedinečnou příležitost pro další rozvoj managementu sportu jako vědní disciplíny.