| Popis |
Vysychání je jednou z disturbancí, která ovlivňuje abiotické i biotické podmínky toků. V podmínkách střední Evropy není přirozené vysychání toků běžným jevem a společenstva, která je osídlují, nejsou na tyto disturbance adaptována. Vlivem rozkolísaného hydrologického režimu v toku se mění funkční struktura, trofická síť a dochází ke zvyšování kompetice o potravní a habitatové zdroje. Vodních organismy mají buď predispozici umožňující přežití krátkodobé vyschnutí toku, další mohou přežít v klidovém stádiu nebo jsou nuceni hledat si refugia. Organismy také mohou driftovat po proudu do nižších, nevyschlých částí toku, přemístit se aktivně proti proudu nebo využít jako refugia hyporeálu toku. Tato studie se zabývá vodními organismy, které jsou schopné přežít vyschnutí ve vlhkém substrátu svrchních vrstev dna. V rámci Výzkumného záměru MU Brno (MŠMT 0021622416) byl v roce 2005 na hranici Národního parku Podyjí pro sledování vybrán Gránický potok, jehož střední část každoročně v letních měsících vysychá (má intermitentní charakter). Z vyschlého koryta potoka byly celkem odebrány ve dvou termínech dvě série vzorků substrátu (z plochy 0,1 m2, do hloubky 10 cm). Vzorky byly odebrány ze tří různých habitatů (břeh, peřej a tůň), které byly vybrány ještě před vyschnutím tak, aby jejich vysychání bylo postupné (nejdříve břeh, pak peřej, nejpozději tůň). Ve druhém termínu byly zároveň ve vzdálenosti cca 40 m od vyschlého úseku odebrány Kubíčkovým bentometrem vzorky (z plochy 0,1 m2) z několika dosud zavodněných tůní. V obou sériích odběrů ze substrátu dna byly nejvyšší denzity makrozoobentosu zjištěny v habitatu tůň, zatímco v peřeji a břehu byly mnohem nižší, což odpovídá předpokladu úniku makrozoobentosu do hlubokých tůní s vodou. Počet taxonů na různých habitatech i v rámci jednotlivých sérií odběrů však nevykazoval velké rozdíly. Celkově nejpočetnější skupinou vodních bezobratlých ve všech vzorcích byli pakomáři (Chironomidae), kteří dosahovali nejvyšší početnosti v habitatu tůň. Dále pak následovali máloštětinatci (Oligochaeta), z nichž byl početně nejvíce zastoupený zejména druh Eiseniella tetraedra (Savigny, 1826), který je semiakvatický. Hojně zastoupená byla i čeleď (Enchytraeidae) roupice, jež zahrnuje jak akvatické tak i terestrické druhy, které jsou schopny kolonizovat ze souše vysychající habitaty. Ranné instary pošvatky rodu Nemoura byly nejpočetnější ve vyschlé peřeji, což je možné vysvětlit např. jejich schopností dlouhodobějšího přežívání ve vlhkém substrátu. V hrabaných vzorcích byli dále nalezeni hojněji dospělci i larvy suchozemských bezobratlých např. - fytofágní dospělci brouků čeledi lesknáčkovití (Nitidulidae) nebo larvy dvoukřídlých květilek (Anthomyidae). Vzhledem k tomu, že fytofágové neměli na tomto habitatu vhodné potravní zdroje, šlo se zřejmě o jedince náhodně napadané z okolních porostů. Naopak přítomnost některých predátorů - např. dospělců drabčíků (Staphylinidae), lze zřejmě považovat za důsledek migrace za kořistí.
|