Příjem tekutin během vytrvalostního zatížení - pít podle pocitu žízně, ano nebo ne?
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2018 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Studia Sportiva |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Klíčová slova | hydration; sports performance; ad libitum; thirst |
| Popis | Při nedostatečném příjmu tekutin, při nadměrných ztrátách vody z těla pocením nebo kombinací obou faktorů dochází u sportovců k dehydrataci. Individuálně řízený příjem tekutin během zatížení založený na znalostech míry pocení je optimální strategií, která umožnuje sportovcům kontrolovat rozsah dehydratace a minimalizuje negativní dopady na sportovní výkon. Současná doporučení jsou však soudobou literaturou podrobena kritice pro přeceňování nežádoucích účinků dehydratace na sportovní výkon. „Benevolentní“ strategie příjmu te kutin během sportovního zatížení regulovaná diktátem žízně prochází renesancí a je podložena dostupnou literaturou. Cílem teoretického sdělení je kritická diskuse dvou kontrastních strategií příjmu tekutin během vytrvalostního zatížení, jejich dopad na rozvoj dehydratace a výkon sportovce. Východiskem diskuse jsou recentní publikace k tématu autonomního a předpisovaného příjmu tekutin ve sportu. Na základě dostupné literatury je možné autonomní model příjmu tekutin považovat za hydratační strategii bránící nežádoucímu vzestupu tělesné hmotnosti během zatížení v délce trvání do 90 min. Autonomní příjem je využitelný zejména u rekreačních sportovních aktivit. Předpisovaný příjem tekutin by měli preferovat především účastníci vytrvalostních závodů s délkou trvání nad 90 min a při vysoké okolní teplotě (>30 °C), dále vrcholoví sportovci během pravidelného vícefázového tréninku. |