University of Bologna

Trochu netradičně jsem nestudovala předměty podle studijního plánu svých vrstevníků. Nepřišly mi zajímavé, už jsem je absolvovala dříve nebo mi neseděly do mého studijního plánu. Nakonec jsem byla s předměty nadmíru spokojená, ale vybralo si to velkou daň. Každý předmět byl s jinou studijní skupinou, jiným programem nebo dokonce jinou fakultou, takže jsem neměla žádné stálé spolužáky. Studovala jsem dohromady s asi 150 studenty, které jsem vídala postupně jedenkrát týdně, v takovém režimu se těžko navazují vztahy natož přátelství.

Moje předměty: Health, technology and society; Sport for people with disability; Nutrition and environmental susteinability; Antropometry and Ergonomics; Italian language.

Můj původní výběr předmětů jsem musela asi ze 75% změnit, zejména kvůli rozvrhovým kolizím nebo z jazykových důvodů (vyučující italsky drmolil a anglicky neuměl).

Všechny předměty krom jednoho jsem měla v italštině. Podle testu jsem přijela s jazykovou úrovní A2, která je vstupním požadavkem, ale reálně bych měla potíž si objednat kafe. Dostačující? Rozhodně ne. Kdybych se mohla vrátit zpátky, věnovala bych studiu jazyka před odjezdem mnohem víc času a energie. V prvních měsících jsem toho na přednáškách moc nerozuměla. Ale od všech vyučujících jsem získala studijní materiály předem. Ty jsem popřekládala a na hodiny jsem chodila s poznámkami v angličtině, orientovala jsem se zejména podle obrázků v prezentacích. Mile mě překvapilo, že jsem v hodinách rozuměla více než mluvené italštině mých spolužáků. Odborný výklad obsahuje spoustu mezinárodně používaných termínů z latiny či angličtiny. Takže jsem se asi po 2 měsících začala orientovat a aktivně se zapojovat do výuky (jakkoli málo to bylo vyžadováno). Teď jsem schopná vést plnohodnotné rozhovory, číst knížky, dívat se na filmy v italštině. Nový jazyk je největším pozitivem, které si odnáším do života.

Teoreticky jsme mohli bydlet v ubytování od univerzity, ale Boloňa je po covidu v bytové krizi, univerzitní koleje jsou preferenčně pro domácí studenty. Pokud se vám poštěstí se na ně dostat, jsou fajn nižšími cenami, ale je to spíš provizorní řešení, jelikož vám nedají smlouvu na celou dobu pobytu. Za mě nejjednodušší jsou fb skupiny, kde si ale musíte dát pozor na velmi šikovné podvodníky. Já hledala asi 3 měsíce (ale měla jsem dost low budget) a narazila jsem tak na 10-15 podvodníků, po chvíli je jednoduše poznáte.

Já jsem se dostala na cenově přijatelný privát v centru, který jsem sdílela se 2 italskými studentkami. Co jsem se bavila s ostatními Erasmáky, měla jsem štěstí.

Upřímně, na úplně první přednášce jsem měla slzy na krajíčku. Nic moc jsem nerozuměla, nikoho neznala. Moje zkušenost je dost odlišná od příběhů, co obvykle slýcháte. Neschopnost komunikovat se spolubydlící a s místními studenty, jejich neochota se bavit anglicky. Nebyla jsem moc ve spojení s ostatními mezinárodními studenty, jelikož jejich náplň času bylo jídlo a alkohol. V prvních měsících jsem nevěděla, co dřív. Učit se italsky, abych rozuměla v hodinách, nebo se učit probíranou látku, abych chápala, o čem je řeč.

Mám ale i spoustu super zážitků a zkušeností. Našla jsem partu na výlety, chodili jsme lozit, jezdili na skály. Navštívila jsem spoustu historických měst. Byla na kurzu vaření a bujaré oslavě ku příležitosti postavení veřejné pizza pece. Spala na pláži. Získala kontakty na budoucí výlety do zahraničí. Dobrovolničila na festivalu. Hrála volejbal v sedě. Byla se podívat na mistrovství Itálie v atletice pro atlety s handicapem….

Jsem doma necelé dva týdny a už pomalu zapomínám na nepříjemnosti, které mě ten půlrok provázely. Příjemné vzpomínky jsou silnější. A jak se říká, zkušenost nemusí být pozitivní, ale hlavně silná. Moje taková byla, ale přesto bych jela zas.