Inholland University of Applied Sciences

STRAŠÁCI PŘED ODJEZDEM NA ERASMUS+

V únoru 2018 jsem se finálně rozhodla. Pojedu na Erasmus a udělám pro to všechno. To, že se chci zúčastnit tohoto programu jsem věděla už nějaký pátek, ale i přes to se mi občas hlavou honily myšlenky. Předsudky a obavy. Teď. V červenci 2019, po návratu z neuvěřitelného pobytu v Holandsku, jsem ráda, že jsem jim nedala šanci, aby mi v odjezdu zabránily.

1. Samota
Mít po boku někoho, kdo je ve stejné situaci a řeší ty samé problémy mi znělo jako bezpečná volba. Trochu jsem se bála být na všechno sama. Administrativa, bydlení, nový kolektiv, škola, země. I já, v jádru introvert, jsem ale rychle po příjezdu přišla na to, že jet sama, bylo skvělé rozhodnutí. Ať jsem chtěla nebo ne v nějakém bodě jsem jednoduše musela překročit hranici komfortní zóny a začít mluvit s cizími lidmi. Ptát se, domlouvat se, přátelit se. A ten pocit byl neskutečný. Lidé - různí, z jiných kultur, zázemí, s jinými sny, ambicemi, příběhy. Díky nic jsem udělala obrovský krok na cestě sebepoznání. Kdo jsem, kdo chci být. A taky kým být rozhodně nechci - to noví lidé taky občas ukážou. Erasmus student network tomuto procesu poznávání se významně pomohl. Parties, beerpong turnaje, trivia večery a aktivity v Holandsku i mimo něj. A samozřejmě zabezpečení dostatečného množství alkoholu. To pomůže.

2. Finance a zařizování
Obavy o finanční prostředky mi opadly díky stipendiu a podpoře rodičů. Ale i tak mým druhým strašákem byla nutnost řešit problémy na vlastní pěst – bydlení, organizace, peníze, cestování. Strach z řešení těchto výzev byl v prvních dnech skoro všudypřítomný, ale v dané situaci mi prostě nezbylo nic jiného. A tak jsem mluvila, volala, psala e-maily, domlouvala se a ve finále mi tělem procházel pocit vítězství. Úspěšné řešení těchto výzev mi dodalo sebedůvěru a pocit samostatnosti. Nemít po boku nikoho, kdo by převzal část tohoto vítězného pocitu mi pomohlo dostat se do toho sladkého bodu, že zvládnu vykomunikovat a zařídit snad všechno. Zaplout do nového univerzitního systému, zařadit se do nového kolektivu, zorientovat se v nové zemi, najít si bydlení, i práci. I když jsem před Erasmem už něco nacestovala, až díky delšímu každodennímu životu v cizí zemi jsem překonala pomyslný blok v hlavě. Teď už mi přijde, že domov není jen Česko, ale celá Evropa.

3. Zkomplikování studia na FSpS
Další z obav před odjezdem a vůbec rozhodnutím, že na Erasmus chci jet byl strach z toho, že se mi studium na MUNI výrazně zkomplikuje. Dodělávání předmětů, prodlužování studia, nespočet emailů a schůzek s učiteli, výjimky. Nic z toho neznělo jako něco, do čeho bych se chtěla pouštět. Ale ve finále jsem sama sebe přesvědčila, že to bude stát za to. Administrativa v mém případě nebyla vůbec složitá díky skvělé organizaci mojí hostující univerzity. Učitelé na MUNI byli vstřícní a vyjet na Erasmus podporovali všemi deseti. Dva předměty mi dokonce uznali za ty zahraniční. Je tady šance, že budu muset studium prodlužovat. Neshodovalo se mi moc předmětů, a tudíž ani neuznávalo. Ale není to právě o tom? Naučit se něco jiného než doma? Získat jiný pohled na věc, vidět více řešení na jeden problém, poznat nové metody, způsoby a řešení. A to stojí za všechny komplikace, které se můžou v průběhu vyrojit.

4. Návrat
No a co když se mi nebude chtít zpátky? Přemýšlela jsem, co budu dělat až přijde den odjezdu a já se budu muset vrátit. 6 měsíců uběhlo doslova jako dva týdny a já opravdu musela opustit Holandsko - Zemi, kterou jsem si zamilovala do morku kostí. Jediná obava, kterou jsem před odjezdem měla se opravdu vyplnila. Sedím ve vlaku z Vídně do Otrokovic a teprve po týdenní návštěvě Rakouska mi dochází, že se opravdu už do mého erasmáckého života nevrátím. Doléhá na mě něco, čemu se říká post-Erasmus syndrom. Stesk, trošku zmatek v hlavě – co teď? Hádám, že teď je na čase vzít to, co mě Erasmus naučil a nést si to s sebou i v Česku. Zrealizovat nápady, opravdu se potkat s novými kamarády v různých zemích, jak jsme si slíbili, udržet si ten čerstvý, nový přístup.
A říkat všem, ať jedou taky. Protože i když jste to slyšeli už nejmíň tisíckrát, řeknu vám to ještě jednou. Opravdu jeďte. Využijte té příležitosti, kterou vám univerzita nabízí, protože něco takového se vám už málokdy poštěstí. Už asi nikdy nebudete mít tolik volného času, prostoru a energie na to poznat. Novou zemi. Sami sebe. Své hranice.