První část: Aplikace u Armády České republiky

Vybrané aspekty přípravy profesionálů pro bezpečnostní prostředí

Anotace:

Text seznamuje s možnými trendy vývoje bezpečnostního prostředí, přibližuje koncept profesionality a předkládá vybrané požadavky na kompetence profesionálů pro působení v bezpečnostním prostředí. Navrhuje rámcová východiska k modelování přípravy profesionálů pro plnění úloh v náročných (limitních a extrémních podmínkách) a seznamuje s vybranými aspekty psychologie a jiných disciplín, využitelnými v praktické přípravě.

Cílem textu je poskytnout studentům vybrané informace a znalosti pro koncipování, organizaci a provádění odborné a speciální profesní přípravy v ozbrojených a záchranných sborech a systémech působících v bezpečnostním prostředí

Obsah:

Úvod

1. Vývoj trendů v bezpečnostním prostředí.

2. Profesionalita, o profesi a profesionálech.

· Bezpečnostní prostředí jako profesní kontext.

· Profesionalita, profese, profesionál.

3. Požadavky na schopnosti, model kompetencí.

· Změny v požadavcích na schopnosti profesionálů, NATO Network Enabled Capability a další kontexty pro formulaci výstupů přípravy.

· Vybraná kritéria a požadavky na kvality schopností profesionálů.

· Model kompetencí vojenského profesionála (profesionála pro bezpečnostní prostředí).

4. Model fází vývoje jedince v profesi a vybraná specifika vojenské profese.

· Specifika vojenské profese.

· Model fází vývoje jedince v profesním prostředí.

· Mistrovství v profesi.

· Postoj jako aspekt vnitřní kvality profesionála – bojovníka.

5. K přípravě profesionálů a možnostem aplikace poznatků vybraných disciplín pro efektivní edukaci (výcvik, trénink a přípravu) osob k výkonu činností a funkcí v bezpečnostním prostředí.

· Model úrovní rozvoje jedince v profesi, oboru, metodě a systému.

· Autopoieza a systémový přístup jako užitečné aspekty pro koncipování přípravy profesionálů.

· Subtle skills a vnitřní motivace.

· Aspekty přípravy, instruktor a student.

6. Změna a zátěž, vybrané aspekty pro zvládání zátěže a plnění úloh v náročných, limitních a extrémních podmínkách, situacích a misích pro podporu vojensko-profesní přípravy (zátěž a změna, stres, stresory, ARS a PTSD).

· Změna jako základní aspekt činností ve vojenském a bezpečnostním prostředí

· Aspekty procesu změny (zátěže) ve vztahu k činnostem ve vojenském prostředí

· Vybrané psychologické aspekty provázející změny

Ø Stres jako specifická varianta zátěže

Ø Krize jako varianta zátěže a potenciál změny

· Člověk v procesu změny, zátěže a stresu

Ø Emoční doprovod prožívání náročných situací

Ø Zvládání zátěžových situací

Ø Koncept užitečné změny

Úvod:

Následující texty jsou určeny studentům a instruktorům /trenérům/ disciplín speciální přípravy, například speciální tělesné přípravy [1] , sebeobrany, bojových sportů, obranné střelby, jakož i jiných forem přípravy, včetně taktické.

Rámujícím přístupem k tvorbě textů je příprava lidí pro plnění úloh a funkcí v bezpečnostním prostředí, resp. prostředí charakteristickém výskytem náročných (limitních a extrémních) podmínek. Struktura textů sleduje postup od popisu vybraných trendů uplatňujících se v bezpečnostním prostředí a změn v požadavcích na aspekty některých schopností profesionálů pro výkon funkcí v tomto prostředí, v návaznosti na změny rámcově projednává profesionalitu a překládá možný model pro uvažování o vývoji jedince v náročné (bezpečnostní – vojenské a jiné) profesi. Od úvah o profesi a vývoji jedince v profesi, přechází k poznatkům v oblasti přípravy a předkládá některé přístupy a modely vhodné pro aplikaci.

Závěrečná část se věnuje změně a zátěži a některým souvisejícím aspektům, které lze v procesu přípravy respektovat.

Studijní texty nejsou definiční, jejich smyslem je seznámit s možnými pohledy a spíše otevřít prostor pro přemýšlení studentů a učitelů, instruktorů a trenérů speciální přípravy. V tomto smyslu jsou texty transdisciplinární, neboť praxe přípravy, že aplikační potenciál poznatků jedné disciplíny, oboru je značně zúžený [2] . Pro další orientaci studenta (instruktora) proto nabízejí možné literární zdroje pro komplexnější seznámení se s problematikou. Pozice instruktora odborné přípravy zahrnuje nejen vlastní praxi a zpracovanou zkušenost v oboru – disciplíně (způsobilý [3] ), ale nutně v určité úrovni zvládnutí oboru (expert nebo mistr) vede instruktora k potřebě čerpat z dalších oblastí lidského poznání [4] . Nejvýznamnější motivy pro volbu tohoto pojetí jsou následující

První významný motiv, který vyvěrá z vlastní praktické zkušenosti, je snaha přispět k živému dialogu o pojetí a možnostech přípravy lidí a rozvoje jejich schopností v bezpečnostním prostředí a nejen v něm.

Druhým motivem je snaha o přiblížení souvislostí, principů a metod, jejichž působnost a užitečnost potvrzuje jak praxe profesní přípravy lidí pro bezpečnostní prostředí, tak přirozená zkušenost lidí při výkonu činností a funkcí v tomto prostředí. Tyto souvislosti, principy a metody nalézáme na pozadí zkušenostního vědění lidí a přirozeně souvisí s procesem zrání člověka obecně a specificky pak v rámci profese. Protože zrání člověka se realizuje v jeho bytí, akcentujeme v našem přístupu přežití [5] jako základního „příkazu“, který se pro přípravu lidí na činnosti v bezpečnostním prostředí ukazuje jako významnější, nežli jiné možné. Těmito aspekty jsou přežití a sebevyjádření.

Třetím motivem je zkušenost, že přístupy, principy a metody kultivace a rozvoje kvalit schopností lidí a lidských systémů jsou přirozeně přenosné, aplikovatelné v běžném lidském životě a v různých jiných, specializovaných oblastech a prostředích lidského konání (například management či tržní prostředí). Principy, metody, jakož i taktiky a strategie, včetně aplikace symetrie a asymetrie se týkají zejména mysli, poznávání, myšlení, rozhodování a jednání. V tomto kontextu, domyšleno do důsledku se z hlediska principů od sebe neliší střet dvou jedinců ústící v konflikt, který vrcholí v boj, asymetrická operace v bezpečnostním kontextu a postup managementu firmy v konkurenčním prostředí anebo psychologická operace v bezpečnostním prostředí od reklamní a marketingové operace obchodní firmy v prostředí tržním. Tyto procesy, jakkoliv odlišné, jsou na úrovni principů, metod, jakož myšlení, poznávání, rozhodování a jednání zúčastněných členů (lidí a lidských systémů) soběpodobné. Jinak řečeno, z hlediska principů a přirozených aspektů kvalit schopností, je jedno, zda se jedná o jedince a jeho nejbližší osobní či profesní prostředí, bezpečnostní tým (jednotku) anebo o firmu a její přežití v tržním prostředí.

Pro všechna tato prostředí, právě a jen proto, že jsou tvořena lidmi, je lidská přirozenost podstatou, jakkoliv používají moderní či specializované a sofistikované techniky a technologie.

1. Vývoj trendů v bezpečnostním prostředí.

Následující text se, z hlediska vývoje trendů v přípravě lidí, zabývá pěti oblastmi. První oblastí je vývoj zaměření přípravy profesionálů pro bezpečnostní prostředí. Druhou je vývoj chápání bezpečí jako jevu, produktu či služby. Třetí zachycuje trend vývoje služeb a produktů, z hlediska růstu zájmu o prožitkové, zážitkové a sebezkušenostní aktivity. Čtvrtá se orientuje na vývoj pojetí zátěže a stresu.

Trendy v požadavcích na přípravu profesionálů pro výkon činností a funkcí v bezpečnostním prostředí.

Z hlediska koncepčního zaměření přípravy profesionálů lze sledovat vývoj variující mezi dvěma trendy. První trend nazýváme vnější. Jedná se o trend s převahou lineárně kauzálních, mechanistických a kvantitativních aspektů v přípravě, unifikace a standardizace, typický pro bezpečnostní systémy a armády druhé vlny podle A. Tofflera. V současnosti je akcentován zejména v souvislostech s postupující globalizací a s růstem potenciálů, které nabízejí moderní zbraně, zbraňové systémy a moderní technologie, včetně technologií komunikačních a informačních (blíže viz koncept NATO Network Enabled Capability – NNEC). Paralelně s ním se realizuje trend, který nazýváme vnitřní, splňující charakteristiky vztahující se na armády třetí vlny podle A. Tofflera. Převažují v něm takové aspekty jako kvalitativní přístup, celostní a organismické pojetí a klade důraz na vnitřní aspekty profesionality. Jestliže výsledkem trendu prvního je profesionál chápán, vybírán a připravován z hlediska vnějškového, formálního požadavku systému na výkon funkce a jeho výstupem je specialista definovaný popisem práce a pracovní pozicí, výsledkem trendu druhého je kvalita již nazýváme kognitivní bojovník. Jedná se o kvalitativně odlišné chápání pojetí potenciálu, jímž disponuje voják 21. století [6] . První trend se opírá o charakteristiky a potenciály techniky, technologií a systémů, druhý trend se opírá o přirozené kvality potenciálů, kterými disponuje každý lidský jedinec a, která se uplatňuje zejména v komplexním a dynamicky se měnícím bezpečnostním prostředí. Nejde jen o řešení vztahu mezi člověkem a technikou, ve smyslu hledám a připravuji jedince vhodného pro danou techniku anebo přizpůsobuji techniku jedinci. Jedná se o komplexnější problém související s aplikačním potenciálem technologií, jeho výhodami a nevýhodami. Tedy jinak voják kompletně a komplexně vybavený v situaci, kdy dojdou náboje, dojdou energetické zdroje (baterie, PHM), dojdou zásoby či selže logistika, není možné spojení apod. Z hlediska situace úloh musí profesionál disponovat schopností samostatně a efektivně se pohybovat na celém kontinuu podmínek úlohy od úrovně maximálně sofistikovaného prostředí představované kabinou bojového vozidla až po úroveň bazální, kterou mohou představovat bosé nohy, prázdné ruce, vlastní hlava.

Bezpečí jako jev, produkt či služba.

Pronikání ideologie volného trhu do oblasti bezpečí a bezpečnosti, souvisí s trendem, který zahrnuje dva aspekty. Prvním je tendence chápat bezpečí jako produkt, službu a druhým je tendence přenášet odpovědnost. Bezpečí se podobně jako zdraví nebo vzdělání transformuje do podoby služby či produktu, který je zajišťován zvnějšku. Postupující globalizace [7] zahrnující komunikační a informační, energetickou, výrobní a obchodní provázanost (sítě) nese s sebou jako svou „stínovou“ složku diferenciaci, fragmentaci a lokalizaci. Jinak řečeno, stále více se zvyšuje tzv. „globální pokrytí“ v podobě „sítí“ a jejich propojení, jakož i odosobněných systémů resp. institucí administrativy, správy a služeb, tedy roste standardizace a institucionalizace a závislost [8] jednotlivců i dílčích specializovaných celků - organizací (firem) na vnějších systémech a vlivech. Toto zvyšování sebou nese na druhé straně růst významu a riziko četnosti, jakož i zvýšení míry intenzity důsledků působení vlivů takového charakteru, které nemůže jedinec či firma lokálně (v místě svého působení a svými silami) předem odhadnout či aktivně ovlivnit. Vlivů, které přímo, lineárně a symetricky souvisí s činností jedince anebo celku (týmu) v rámci situačního kontextu a „operačního prostředí“. Ve vztahu jedinec (celek) a síť (instituce) bude stoupat a stejně tak klesat míra efektivnosti přímého řízení a lineární zpětné vazby či možnosti přímo ovlivnit dění v širším prostředí z místa plnění úlohy a naopak, v závislosti na schopnosti „sdílet“ tedy komunikovat.

Lze se důvodně domnívat, že bude klesat míra důvěry v systémy, instituce a sítě, a rovněž klesat míra tendence spoléhat se na vnější systémové, institucionální, národní (státní) a mezinárodní činitele zajišťující funkce v bezpečnostním prostředí (policie, armáda). Vlivem tohoto poklesu poroste tendence u jednotlivců a právních subjektů lokálního, národního a mezinárodního charakteru, zajistit si bezpečí vlastními prostředky. Na pozadí vývoje trendu bude možné identifikovat zejména aspekt systémový [9] a ekonomický [10] a dále takové aspekty jako nezávislost a svoboda, svébytnost a svéprávnost, samostatnost a soběstačnost.

V bezpečnostním prostředí se trend privatizace bezpečnosti projevuje nejen růstem počtu a významu různých bezpečnostních agentur, ale rovněž rostoucí četností výskytu a uplatnění soukromých vojenských společností (PMSCs [11] ). Výběr a příprava lidí pro tyto společnosti a jejich působení je výrazně mimo dosah jedince či celku, jež jejich služby užívá, nebo je jejich činností ovlivněn a rovněž i mimo působnost státních orgánů a institucí, jejichž funkcí je ochrana a bezpečnost.

· Poroste zájem států, jakož i nadnárodních a národních společností nakoupit služby související se zajištěním bezpečnosti a ochrany u soukromých subjektů pro působení v rizikových oblastech či lokalitách. Důvody lze spatřovat nejen v odpovědnosti za realizaci této služby a její důsledky, ale také v ekonomické náročnosti na zajištění těchto služeb (jinak se musím postarat o vojenského profesionála a jinak o jedince soukromé firmy).

· U organizačních celků (firem a společností) poroste zájem o speciální služby bezpečnostních agentur a poroste již vyskytnuvší se trend zajistit si ochranu expertním systémem anebo z vlastních zdrojů.

· U jedinců poroste zájem o vlastní pasivní a aktivní zajištění osobního bezpečí, bezpečí rodiny a majetku. Poroste zájem o zbraně a výcvik v jejich užívání (zejména obranná pudová střelba), dále o bojové umění a techniky sebeobrany. Rovněž poroste zájem o speciální techniky pasivní a aktivní ochrany objektů a osob.

· Poroste zájem o efektivní, rychle naučitelné a rychle obnovitelné metody, potenciály či zdroje z hlediska výběru a přípravy lidí působících v bezpečnostním prostředí

· Poroste zájem o multifunkční přípravu, výbavu a způsobilost profesionálů (například proaktivní ochrana zahrnuje pasivní a aktivní postupy pro zajištění bezpečí). To se týká například:

1. technická vybavenost a schopnost užívat moderní technologie, jakož i komunikační a informační systémy.

2. psychofyzická a mentální kondice a připravenost v oblasti sebeobrany (týká se jak obrany sebe sama bez a s využitím různých nástrojů), střelby (týká se použití střelných krátkých a dlouhých zbraní) a přežití (týká se schopnosti adaptovat se na nové prostředí).

3. metodická vybavenost ve smyslu schopnosti učit se učit, která se promítá například do schopnosti poznat, ovládnout a užívat jak moderní tak základní, přirozené [12] či primitivní techniky boje, ochrany a obrany;

Trend růstu zájmu o prožitkové, zážitkové a sebezkušenostní aktivity.

Trend společnosti, kdy je pro většinu osob uspokojení základních potřeb snáze dosažitelné, bez zvýšeného energetického [13] či časového výdeje, povede k růstu zájmu o zvláštní aktivity a dovednosti, související se sebevyjádřením, napětím, novostí, zážitkem, poznáváním limitů a překonáváním sebe sama v různých oblastech. V důsledku toho poroste zájem o:

· Individuální cesty z hlediska sebepoznání a sebevyjádření bude zdrojem zájmu o aktivity nabízející nové zážitky, přinášející pocit překonání sebe sama, poznání zdrojů a potenciálů pro zvládání limitní a extrémní zátěže. Aktivity související se zvládáním emocí, zejména strachu, schopností spolupracovat a prosadit se.

· Zkušenost pramenící z faktu, že u týmu je více spojující společný intenzivní prožitek než projekt a zvládnuté ohrožení jedince i celku než složitě konstruovaný trénink spolupráce, komunikace a rozvoje emoční inteligence či tzv. soft skills, povede k růstu zájmu o zážitkové a prožitkové aktivity ze strany firmy druhé vlny a třetí vlny. Bude se jednat o různé varianty individuálních a skupinových tzv. adrenalinových aktivit „dobrodružného“ charakteru s prvky boje, soutěžení, skupinové aktivity kontaktního charakteru, uspokojující oblast potřeb napětí, bezpečí, přežití, kooperace a sounáležitosti (airsoftové války) apod. Touto cestou půjdou zejména systémy, resp. firmy, které mají zájem o trend vývoje a změny kultury organizace ve smyslu učících se organizací.

Trend vývoje charakteru práce, a změn v pojetí zátěže [14] a stresu.

Dlouhodobě je zaznamenáván dynamický růst změn v oblasti lidské práce z různých hledisek. Například nároky na mobilitu pracovních sil, nároky na přizpůsobivost pracovníků, růst požadavků na sociální kompetence pracovníků apod. Jedním z hledisek je postupná změna charakteru práce, postupně dochází k menším nárokům na přímý fyzický energetický výdej a rostou nároky na výdej v mentální a sociální oblasti. Využití komunikačních technologií a sociálních sítí vede k odlidštění ve smyslu minimálního přímého lidského kontakty a vztahu. Celkově zvyšující se orientace na výkon a rychlost vede ke změně parametrů požadavků na schopnosti (kompetence) pracujících jak pro pracovní činnosti tak proto, aby byl jedinec komplexně osobně i pracovně v kondici „fit“. K hlediskům přistupuje i zvýšení rychlosti a komplexnosti toku informací a další aspekty vedou v konečném důsledku k postupnému „zrychlování“ dynamiky vlastního pracovního i osobního života. K tomuto trendu se připojuje i odlidštění práce, orientace na „výkon“. V tomto smyslu se i vyvíjí trendy psychologie, koučování i poradenství a terapie. Identifikují se kompetence a kvality užitečné proto, aby člověk byl zdravý a fit pro práci a vysoký pracovní výkon, přičemž do pozadí ustupují jiné, přirozené aspekty lidského života. Zrychlování dynamiky a zvyšování nároků na výkon nejsou přirozené, a člověku ani biologicky či psychologicky anebo sociálně vlastní. Jejich důsledkem může být růst tzv. civilizačních chorob, zejména psychosomatických onemocnění souvisejících se stresem. V tomto smyslu lze předpokládat růst zájmu:

· o aktivity souvisejících se eliminací stresu.

· o činnosti souvisejících s prevencí a zvládání zátěže a stresu.

· o činnosti spojené s osvojením metody a systému, který se bude vztahovat ke kvalitě života (bojová umění, komplexní psychofyzické systémy apod.).

· o alternativní, nikoliv nutně vědecké či vědecky zdůvodněné a ověřené přístupy, komplexní aktivity celostního psychofyzického rozsahu, které disponují jak fyzickým, zkušenostním aspektem, tak aspektem mentálním, psychickým či duševním.

· firem třetí vlny o komplexní kvalitativní rozvoj kognitivních potenciálů svých vybraných členů či týmů. Tyto budou základními nositeli změn a jádry přežití společností v dynamicky se proměňujícím a globalizujícím se tržním prostředí.

Použitá literatura a informační zdroje:

· LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. (2012). Globalizovaný západ. Praha, Czechia: Prostor.

· NEUBAUER, Z. (2002). Golem. Praha, Czechia: Malvern.

• NEUBAUER, Z. (2001). Smysl a svět. Praha, Czechia: MORAVIAPRESS.

· ŠTIKAR, J.; RYMEŠ, M.; RIEGEL, K.; HOSKOVEC, J. (2003) Psychologie ve světě práce. Praha, Czechia: Karolinum.

· TOFFLER, A.; TOFFLEROVÁ, H. (2002). Válka a antiválka, Praha, Czechia: Dokořán a Argo.

· Informační analýza č. 1/2006 NETWORK ENABLED CAPABILITY, ŘeVD, Vyškov, 2006.

· Koncepce Network Enabled Capability (NEC) v ozbrojených silách ČR, MO ČR, Praha 2006.

Doplňkové zdroje pro rozšiřující studium problematiky:

• KULÍŠEK, J. (2011). Soukromé vojenské společnosti (Nový faktor společného operačního prostředí). Praha, Czechia: MOČR Vojenské rozhledy 2011, ročník 20 (52), p. 71-96.
• ZAPLETALOVÁ, P.; Nový, J. (2007). Nové jevy v činnosti ozbrojených sil – nárůst zapojení PMC a PSC do ozbrojených misí (Private Military Company, Privaty Security Company). Praha, Czechia: MOČR Vojenské rozhledy, 2007, roč. 16, zvláštní číslo, p. 139-144.
• ZÁVĚŠICKÝ, J. (2005). Soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti. Vojenské rozhledy, 2005, roč. 14, č. 4, p. 77-85.
• referát Lukáše VISINGERA Privatizace vojenských vzdušných sil za občanské války v Sierře Leone. dostupné na http://lvisingr.czweb.org/stazeni/fss/bss453-1.rtf.

ŠLECHTA, O. (2011). Kauza ABL a privatizace bezpečnosti v ČR, ze dne 6. 5. 2011, inRevue Politika 5/2011, ISSN: 1803-8468, dostupné na http://www.revuepolitika.cz/clanky/1466/kauza-abl-a-privatizace-bezpecnosti-v-cr .

• PEHE, J. (2010). Privatizace americké bezpečnosti, Lidové noviny, příloha Orientace, 2.1.2010, dostupné na: http://www.pehe.cz/zapisnik/privatizace-americke-bezpecnosti.

Profesionalita, o profesi a profesionálech.

• Bezpečnostní prostředí jako profesní kontext.
• Profesionalita, profese, profesionál.

V uvažování o profesionalitě, nejen v oblasti bezpečnostního prostředí, ale i v oblasti klasického managementu, pozorujeme trend, který je charakteristický tím, že z obsahů rozhovorů se vytrácí člověk anebo je přítomen v podobě deformované na lidský zdroj, funkci, soubor kompetencí či na popis funkční náplně. Jedná se o charakteristiky typické pro lineární a mechanistické pojetí, přístup a způsob myšlení, v jehož jazyce se sice hovoří o lidech, nicméně člověk je popisován a vnímán jako manipulovatelná a spočítatelná jednotka, informace o kvantitě, znalostní potenciál apod.

Například ve vojenském prostředí, jakkoliv jsou zaváděny nové metody managementu a „implementovány“ moderní přístupy zůstává nosným modelem personalistický inženýring a ve velení a řízení příkazový model. Systémy přípravy pak připravují, vzdělávají, cvičí a trénují jednotlivce pro respektování lineárního, jednosměrného rozhodování a řízení.

Tento přístup a preferované modely přípravy je smysluplný a uplatnitelný zejména u lidských systémů, charakteristických pro druhou vlnu podle A. Tofflera (2002). Jeho efektivnost byla a je nesporná pro působení velkých, monofunkčně zaměřených a uspořádaných celků. To, vedle tradice je možná i důvodem, proč se tento model stále uplatňuje i v jiných podmínkách. Jedná zejména o profesní systémy či firmy, které se chovají jako instituce, tedy snaží se rostoucí dynamiku změn a vzrůstající komplexitu vztahů vnitřního i vnějšího prostředí řešit strukturací, formalizací postupů (včetně myšlení a jazyka) činností a funkcí, tedy standardizací. Tento model, jakkoliv představuje hlavní trend v širším měřítku v rámci procesu globalizace, se ukazuje jako energeticky náročný a rovněž málo efektivní nejen v dynamicky se měnícím prostředí lokálního charakteru (situace úlohy, mise), jakož i ve schopnosti rozvinout a využít potenciály kvality členů systému, z různých úhlů pohledu. Zejména z hlediska potenciálů systému, kterými disponuje pro užitečné zvládání změn. Společně s tímto modelem přetrvává pojetí profesionála, tedy člověka v systémech profesního prostředí, které preferuje mechanistický a lineární přístup.

Mechanistické a lineární pojetí se projevuje v přístupu k jednotlivci, členu systému a ve účelu přípravy a ve způsobu jakým je připravován [15] , tedy vzděláván či trénován. V tomto smyslu je pak profesionál vnímán spíše jako mechanismus pro výkon funkce či činnosti, nežli člověk a připomíná mechanismus na dálkové ovládání, klon či v lepším případě Golema [16] .

V bezpečnostním prostředí se prolíná řada aspektů a jedním z nich je aspekt vojenský. Vojenství se primárně zabývá silovým aspektem bytí lidí a lidských systémů, který se projevuje různých variantách, úrovních a kontextech střetu sil, ve formě boje či tzv. operace [17] . Střet, jako soutěž, souboj či dokonce válka, není pouze záležitost technologií, metod, systémů technik, ale především záležitostí psychologickou, resp. mentální.

Historie různých bojů, střetů ve formě bitev či válek popisuje různé věci (například taktiku, strategii, technickou vybavenost, metodiku výcviku apod.). Málokdy popisuje to, co se ve střetu vždy uplatňuje a to je člověk a jeho mysl. Někdy se hovoří o morálním stavu vojsk, o úrovni vycvičenosti či o odhodlání, nebo se hovoří o hrdinských skutcích či o genialitě vojevůdce.

Podobně u sportovních výkonů se běžně uvádí, že v situaci, kdy se střetnou dvě stejné „síly“ v podobě sportovců, rozhoduje o konečném vítězství aspekt, který je jen vágně a obtížně identifikovatelný a postižitelný, velmi často souvisí s psychofyzickým a mentálním stavem jedince v dané, konkrétní situaci. Rovněž se ukazuje, že jeho „opakování“ není možné.

Proměňuje se mnohé, zejména různé podpůrné či doprovodné prostředky, jakož i technika, a s ní související taktika a strategie. To, co se příliš nemění, jsou spolupodílející se kvality potenciálů, jakož i principy a rovněž něco, co je vždy a stále přítomno, tím je člověk, jeho mysl, přání, hodnoty, vize, motivy a další. Za ta léta, co se lidé znají jako lidé, se člověk jako druh příliš nezměnil a v podstatě je stále týž. To, co se mění dynamičtěji je prostředí, prostředky a situace. Nicméně některé přirozené aspekty podléhají změně jen velmi pozvolna a z hlediska časovosti zůstávají takřka neměnné. Příkladem je přirozená reakce člověka jako organismu na ohrožení a její projevy na různých úrovních, která je stále „soběpodobná“ u většiny lidí, ať již je ohrožuje přírodní katastrofa, požár, dopravní nehoda, nebo zvíře, soused či neznámý člověk na ulici anebo předsudek či vlastní strachová konstrukce.

Podle některých názorů, vzájemné napadání, střety a války, zde prý budou dotud, dokud se lidé, tedy v tomto smyslu každý jedinec, skutečně nepoučí. Jsme toho názoru, že samotné poučení ve smyslu záznamu historické události nestačí. Již v samotném slově poučení je skryt paradox (něco co následuje po/učení [18] ). Učení je v základech poznání. Zkušenost, zpracovaná procesem myšlení ve znalost a její aplikace v rozhodování a jednání, je výslednicí procesu učení. Analyzovat zkušenost a zapsat zjištěné znamená vytvořit variantu znalosti. Tuto znalost lze uchovat, předávat a sdělovat jako informaci. Tuto informaci lze rozumově zpracovat, pochopit, nicméně jedná se o sdílenou zkušenost, nikoliv o zkušenost vlastní. Ti, kteří preferují zkušenostní přístup někdy tvrdí, že nejlepším učitelem je život a zkušenost. No dobře, to by pak tedy každý jeden, měl mít například zkušenost z toho být napaden, anebo by měl někoho napadnout, a také by se měl aktivně účastnit války?

Zdá se, že lidskou historii a poznání, resp. vědění, vymezují, mimo jiné dva mody, které se v tomto procesu vždy s různou mírou intenzity účastní. Máme na mysli poznání rozumové a poznání zkušenostní. Ti, co mají zkušenostní znalost ji, mohou sdílet a sdělovat, stejně jako ti, kteří mají znalost intelektuální. Nicméně je jen na tom kterém dalším jedinci jak sdílenou či pouze intelektuálně sdělenou znalost zpracuje do vlastního kognitivního modelu, jak se bude podílet na jeho myšlení, v tom, jak poznává a rozhoduje se a v konečném důsledku v tom jak jedná. Protože teprve konkrétní jednání v aktuální situaci a kontextu je pozitivní, ve smyslu založené na skutečnosti [19] a je výslednicí znalostí, zkušeností, praktických dovedností jedince, jakož i rozumění tomu, v jaké situaci se nacházím a jak řešit svou úlohu v ní.

Střetům, kolizím a krizím, jež ústí do útočení a napadání se mezi sebou a v konečném důsledku různé boje nelze zamezit jen po/učením se z minulosti. Společně s tímto po/učením musí probíhat kultivace myšlení lidí respektující jejich kvality potenciálů. V praxi přípravy lidí pro činnosti v bezpečnostním prostředí to, mimo jiné, znamená vytvářet takové metody přípravy, které umožňují kultivovat přirozené kvality schopností a především základní funkci mysli, tedy myšlení. Nejedná se tedy například jen o „dokonalost“ technik či komplexnost systému sebeobrany. Jedná se o další aspekty jako je způsob myšlení, filosofické a etické principy/kódy, které jsou spolu s metodou předávány. Je jednoduché vycvičit jedince v technikách efektivního zabíjení. Není jednoduché vzdělat a vychovat jej tak, aby tuto techniku nemusel použít.

To vnímavému studentovi, a je jedno zda je jím vojenský profesionál, policista či bezpečnostní pracovník, předkládá například Mistr Sun c´ v díle „Umění války“ anebo Mijamoto Musaši [20] v díle „Kniha pěti kruhů“. Jedná se o však o jinou kvalitu sdělení, než jakou v této oblasti poskytují například Machiavelli, Clausewitz anebo Konfucius. Jejich díla nelze číst jako moderní učebnici anebo návod. Je nutné je skutečně studovat a pracovat tak s odlišností nejen jazyka a filosofie, ale i myšlení [21] a tehdy začnou nejen ukazovat, ale v průběhu studia rovněž formovat naše myšlení ve vztahu k podstatě sdělení, poznání a zkušenosti, kterou se autoři snaží s pomocí jazyka sdělit. Tato kvalita je umístěna na pozadí sdělovaných znalostí, často není explicitně zjevena a definována. Nejedná se o jazyk definiční, ale o příměry, podobnosti. Každý jedinec ji musí sám, vlastním způsobem uchopit, tedy po/chopit ve smyslu osvojení si, přisvojení, tedy vzít ji za svou.

Zkuste prosím prostudovat díla Mistra Musašiho a Mistra Sun ć a pokuste si zvědomit, co vlastně sdělují mezi řádky či na pozadí svých děl. Studiem nemyslíme čtení ale promýšlení podstaty a smyslu sdělovaného. Věřte, že pokaždé, když jejich díla uchopíte, k Vám budou hovořit jinak, avšak stále nějak podobně (na rozdíl od návodů, metodik, vědeckých publikací či učebnic).

To jen ve Vás budou rezonovat jiné, další struny poznání tak, jak se vaše mysl vyvíjí v procesu vaší praxe.

Poznámka pro praxi:

Návodům a metodikám, stejně jako učebnicím nelze rozumět jinak, než konkrétně, v rámci podmínek a účelu, pro který vznikly, jakož i kognitivního modelu, který užívali jejich autoři. Ty mají praktický účel a jejich zvládnutí lze ověřit testem znalostí anebo testem schopností ve smyslu zvládnutí nějaké techniky (například v sebeobraně). Následuje pak hodnocení a korekce.

Při studiu výše uvedených textů vzniká stejný počet rozumění, jako je počet studentů. Zde pak nastupuje jiná kvalita práce instruktora. Nikoliv hodnocení ale společné sdílení v podobě individuální reflexe [22] (face to face) anebo reflexe skupinové, vedené instruktorem – debriefing po zaměstnání. Zde se ukazuje, jak student nejen vykonává a rozumí vykonávanému, ale i to jak myslí. Reflexe průběžná a závěrečná kultivuje právě jeho myšlení, jakož i myšlení všech členů týmu (učící se skupiny). Opakujeme pro zdůraznění – nejedná se o hodnocení, ale reflexi a mezi užíváním těchto metod je třeba z hlediska práce se studentem v rámci jakékoliv přípravy důsledně rozlišovat.

Bezpečnostní prostředí jako profesní kontext.

To, jak o věcech myslíme, se uskutečňuje především v pojmech a jazyce. Profesní prostředí je specifické tím, že vytváří rovněž příslušný pojmový aparát, jazyk. V tomto jazyce pak popisuje aspekty a formuluje teorie vztahující se ke studované a řešené problematice. Je jedno, zda se jedná o prostředí bezpečnostní (specificky pak vojenské, policejní), právní, finanční či ekonomické anebo obchodní, výrobní, politické a jiné. Obvykle se vytváří systém pro popis a studium předmětu svého zájmu a metody pro poznávání. Tento systém se obvykle nazývá vědou. Studium a rozvoj této vědy, daného vědního oboru, je aspektem profesionality.

Podobně, jako jsou různé profese, jsou i různé vědy a vědní obory. Jedním takovým systémem poznávání v bezpečnostním prostředí je vojenská věda [23] , která se věnuje přežití jedince a lidského systému v prostředí. Jádrem jejího zkoumání je vzájemné působení sil, tedy vztahy. Studuje praxi boje na různých systémových úrovních a v různých variantách vztahů, od úrovně zdánlivě jednoduchého vztahu jedinec a prostředí až po procesy vývoje vztahů vysoce komplexních systémů (situací), které se dynamicky kontinuálně anebo zlomově mění.

Smyslem vojenské vědy je nalézat a vynalézat „vytvářet“ kognitivní modely, znalosti, metody, praktiky a aplikovat je, vyhledávat analogie, uplatňovat osvědčené principy jakož i moderní poznatky a zhodnocené zkušenosti. Nicméně vždy a právě s respektem k základnímu smyslu a významu vojenství, jímž je obrana společenství, boj a přežití společenství jako celku.

Vojenská věda se zajímá o potenciály, síly lidí, lidských systémů a zdrojů z prostředí, jakož i o způsoby jejich uplatnění nebo efektivního využití v procesu „střetu“ sil [24] . Věda je pouze jedním aspektem profesionality (know what). Úsilí o zopakování vítězství opakováním nějakého postupu je sice obvyklé a v průběhu přípravy (na cvičišti) běžné, ale v dynamicky se měnících podmínkách moderního bezpečnostního prostředí pošetilé (lze zopakovat vědecký experiment v laboratorních podmínkách, ale i jeho výsledek bude jen statisticky /podle sledovaných parametrů/ podobný předešlému, nikoli tentýž), usilovat o uplatnění a transformaci dosavadního poznání v nově se vytvářející situaci je rozumné. Profesionalita tedy vyžaduje tvořivé uplatnění potenciálů v podmínkách konkrétní situace.

Praxe je aplikace poznatků v konkrétní situaci, která je obvykle velmi dynamická. Zde není příliš času na teorie a situace vyžaduje jednání. V konkrétní akci se pak projevuje jak teorie, ve smyslu věda, tak empirie (know how), která nese aspekty řemesla a umění. Řemesla ve smyslu dokonalého zvládnutí zkušeností ověřené metody, dovednosti (například bojové umění, střelba, taktika boje a přežití apod.). Umění v tom smyslu, že jakkoliv metoda je dobře zvládnuta, teprve umělec dokáže sladit v jednom „bodu“ akce všechny možné, dostupné aspekty, zdroje dané aktuálním situačním kontextem, situací úlohy. Z hlediska principů je celkem jedno zda se jedná o mistra boje, střelce anebo kaligrafie [25] . Pěstování umění bojovníky mělo a má svůj praktický smysl, jako aspekt praxe. Princip v jakémkoliv umění je stejný, jde o projevení, vyjádření, uskutečnění myšleného, v konkrétním okamžiku situace, skrze dokonale zvládnutou, resp. provedenou techniku (metodu). Rozhoduje situace a výsledek. Můžeme obdivovat znalost a eleganci kuchaře při přípravě pokrmu, ale výsledek může být pro nás nestravitelný. Můžeme obdivovat mistrovské pohyby střelce na střelnici i počet desítek v terči ale v situaci ohrožení mu vypadne pistole z třesoucí se ruky anebo zpanikaří. Můžeme obdivovat obratnost cvičence a jeho výkony v boji zblízka, včetně počtu rozbitých cihel, konkrétní situaci napadení však bude řešit zbytečně silově anebo strne, protože protivník bude jednat jinak, než jak je zvyklý podle pravidel při tréninku. Naopak můžete sledovat situaci a nenápadného člověka v ohrožení a on najednou cosi udělá a ono je to jinak a ani jste „neviděli“ a „nevíte“ (často ani on) co. O co tedy jde [26] ?

Z hlediska profesního prostředí a situačního kontextu (kupř. mise) vyžadují specifické činnosti, funkce a výkony na systemizovaných pracovních místech různou míru zastoupení specifických znalostí a dovedností, tedy specifické kvality schopností, vlastní dané profesi [27] a rovněž poslání, účelu konkrétní mise.

Pro bezpečnostní a speciálně pak pro vojenské prostředí, jehož podstatou je boj, zůstává principiálně rozhodující ta kvalita schopností, která se vytváří v užším prostředí ozbrojených sil. Je to kvalita, kterou vytvářejí bojovníci, protože jsou to právě a jen oni, kdo průřezově ve všech úrovních profesního systému přímo anebo zprostředkovaně realizují konkrétní boj, operaci či válku, tedy bojují ať již v konkrétním střetu jedinec proti jedinci anebo v týmu a uskupení v rámci operace. Podobně je nutné uvažovat o každém jedinci působícím v bezpečnostním prostředí v rámci nějakého specializovaného profesního systému, jehož jádrem funkce a činností s ní souvisejících, je střet sil, anebo vysoké riziko konfliktu, který může ústit v boj či použití násilí pro prosazení nějakého stanoviska či dosažení cíle. Jedná se tedy nejen o profesionály v armádě, ale také v policii státní či městské, bezpečnostních službách anebo v soukromých vojenských agenturách. Efektivní a úspěšné řešení situace, jejíž základní charakteristikou je silový kontext a střet sil ústící v boj, je bazální kvalitou, profesní schopností (kompetencí) všech těchto jedinců. Teprve na tuto kvalitu se „napojují“ či od ní se odvíjejí další schopnosti.

Bezpečnostní prostředí je kontextem, ve kterém představuje bojový aspekt jádrovou charakteristiku pro každou profesi, jejímž základním významem, účelem a smyslem je zajištění přežití společenství v modu ochrany a obrany [28] . Tato charakteristika je s různou mírou zastoupena a variována ve specializacích jako voják, policista, bezpečnostní pracovník [29] . Všechny tyto profese [30] souvisí s bezpečím, přežitím a ochranou jedince a společenství, mají úzký vztah boji, střetu sil, jako variantě procesu vývoje vztahů mezi lidmi a lidskými systémy.

Profese, profesionál a profesionalizace

Pojmy profese a profesionál, či profesionalizace, jsou v současnosti velmi bohatě užívány v různých oblastech a významech. Pojem nezastupuje již jen osoby ale i firmy nebo věci, produkty nebo formy projevu (např. profesionální image). Firmy samy sebe označují za profesionály, v reklamě a marketingu jsou výrobky označovány za profesionální, například profesionální počítač, profesionální nářadí, barva apod.). Důvodem je obvykle snaha vyvolat zájem a vyjádřit kvalitu, tedy odlišit se od podobných, nejen v tom smyslu, že značka a činnost, kterou představuje je kvalitní, ale i v tom smyslu, že jedinec, který používá při své činnosti právě tento produkt je rovněž profesionál a kvalitativně se liší od jiných, tedy neprofesionálů a tudíž amatérů (v negativním slova smyslu). Výše zmíněný pojem bohatost lze nahradit pojmem inflace, kdy se vytrácí původní význam a smysl pojmu profesionál a profesionalita.

V základní rovině obsah pojmu profesionalita orientujeme zpět na člověka ve vztahu k činnosti a oboru působnosti, k profesi. Profese je podle Encyklopedického slovníku slovo s původem v latině a představuje „ základní obor, povolání, druh pracovní činnosti, která vyžaduje jistou přípravu“. Jednotlivé profese pak mohou mít různé specializace (např. lékař – chirurg, voják – průzkumník, bezpečnostní pracovník – ostraha objektů) a kvalifikační stupně.

Od slova profese se odvíjí pojem profesionalita ve smyslu odbornost, expertnost a pojem profesionál, tedy jedinec, který se věnuje nějakému oboru, tento vykonává. Profesionálem je, podle výše zmíněného slovníku:„Osoba, která provádí určitou činnost, zvláště běžně nevýdělečnou, jako zaměstnání, např. sport.“ Jiný výklad uvádí:„Profesionál je odborník, osoba provozující činnost za výdělek.“ Nebo další:„Profesionál - člověk, který za svou práci pobírá peněžní honorář a je, pro činnost v daném oboru kvalifikován buď praxí a/nebo odborným vzděláním .“ Profesionalismus se tedy vztahuje na vykonávání specifické činnosti jako zaměstnání, povolání. Přestože vedle důrazu na odbornost přistupuje k pojmu profese i aspekt odměny za odbornou práci, bývá pojem profesionál užíván rovněž pro lidi, kteří něco dělají velmi dobře, byť za to nejsou finančně odměněni.

Aby jedinec mohl vykonávat nějakou profesi, tedy profesionalizovat se, obvykle se na ni musí připravit. Profesionalizaci vnímáme jako proces kultivace kvalit schopností lidí v systémech. V průběhu tohoto procesu se vytváří profesionalita, specifická, pro jedince v daném systému, jeho smyslu a funkcím, charakteristická kvalita. Jedince, prvky daného systému pak nazýváme profesionály.

Jádrovým aspektem současného požadavku změny z hlediska profesionalizace pro bezpečnostní prostředí, je přeladění systému (všech jeho prvků, funkcí a vztahů) z kvantity na kvalitu, jako základní, systémem sdílenou hodnotu či charakteristiku. Profesionalizaci lze uvažovat, jako proces trvalého, uvědomovaného a reflektovaného dosahování kvality jedincem a systémem, skrze jejich vzájemný vztah, který se realizuje v procesu výběru, přípravy a výkonu praxe jedincem.

Základem je jedinec, kultivace jeho kvalit jeho schopností, jeho vnitřní vztah k prostředí systému, jeho funkcím a smyslu a skrze „systém“ pak k sobě a smyslu bytí v daném prostředí. Pro každý profesní systém je charakteristické, že formuluje specifické činnosti a funkce, jež bude pro společenství, které jej ustavuje, vykonávat a rovněž se ukazuje jako výhodné formulovat požadavky na specifický model kompetencí, vhodných pro zajištění jeho základních funkcí. Od tohoto modelu se obvykle odvozují další specifické modely, systémy, procesy a procedury vzdělávání a přípravy členů profesního systému.

Profesionalita

Příprava obecně a speciálně v kontextu profese obsahuje vždy dva aspekty formování či způsoby utváření. Vedle informací a definic je to příběh, obraz, vedle teorie je to praxe, vedle převzaté zkušenosti, poznatku je to vlastní zkušenost [31] . Pouhé vzdělávání ve smyslu předávání znalostí a pojmů nestačí, stejně jako nestačí teorie, nestačí ani její opak, tedy pouhá příprava ve smyslu tréninku specifických drillů či technik, bez jejich rozumového zpracování [32] .

Příprava profesionálů se pohybuje v pomyslném prostředí vymezeném:

1. Lineárně frontálním přístupem – práce s celou skupinou (například výuka na učebně) a individuálním přístupem (například soukromá hodina).

2. Teoretickým a praktickým přístupem.

Komplexní příprava profesionálů nemůže být jen věcí čistě intuitivních empiriků (praktiků) ani čistě akademických teoretiků. Většina současných metodik zaměřených na přípravu profesionálů se věnuje metodě a účelu, nezohledňuje a ani nemůže [33] , kvality a přirozenost nositele metody (studenta), která se utváří a rozvíjí skrze zvládnutí způsobu, metody. Lineární ani teoretická příprava neumožňuje objevit a ani ovlivnit aspekty, které je možné objevit a ovlivnit v prostředí praktického tréninku či v komplexních modelech přípravy a cestou individuálního přístupu. Jedná se o aspekty, které se neprojeví ve standardizovaných situacích a rovněž je nejsou schopny zaznamenat ani různé varianty metod psychologické či jiné diagnostiky. Nicméně mají významný vliv na kvalitu výkonu, schopnost uplatnit v plném rozsahu či transformovat dovednost v procesu řešení úlohy, jakož i schopnost rozvíjet se profesně individuální, vnitřní cestou. Jedná se o specifické individuální komplexy [34] , či fenomény, které nelze postihnout běžnými metodami, nicméně lze se k nim přiblížit modelováním, vhodnou organizací aspektů situace úlohy, v níž probíhá řešení jedincem anebo týmem. Vedle modelování situací lze jako vhodný způsob přístupu poukázat, jako na příklad komplexního uchopení, na bojová umění (nikoliv bojové sporty), kupříkladu tai-ji, aikido, kendo a další. Zahrnují jak metody založené na přirozených potenciálech jedince a prostředí, tak nositele metody, tedy člověka a jeho psycho-fyzické a mentální potenciály a rovněž zahrnují proměňující se situační kontext pro jejich uplatnění.

Jsme toho názoru, že právě komplexnost, přirozenost [35] , rovnováha a harmonizace vztahů vnitřního a vnějšího prostředí je tím, co umožňuje, že tato umění jsou přenášena lidmi dále, stále se šíří (asymetricky a nelineárně) a v různých variantách přežívají či vynořují se (nelokálně), jakkoliv nejsou, z hlediska pojetí přípravy v moderních profesionálních armádách přejímána jako celky či systémy. Pro tyto profesionální armády jsou z různých důvodů spíše zdrojem informací pro tvorbu speciálních systémů zaměřených na zvládnutí efektivních technik eliminace potenciálů protivníka v přímém kontaktu anebo při střetu menších či větších vojenských celků (taktika a strategie). Jakkoliv jsou tyto systémy účinnými technologiemi, metodami a taktikami, jejich zvládnutí není provázeno dalšími požadavky na studenta a jeho kvality.

Profesionalitu neuvažujeme kvantitativně, mechanisticky, staticky a lineárně, ale kvalitativně, systémově [36] , synergicky, procesně a kyberneticky, resp. rekurzivně. Její podstatou je péče o kvalitu vlastní přirozenosti. Nejedná se o stav, cíl, jež má být dosažen, ale o proces trvalého dosahování, uskutečňování resp. naplňování přirozené a možné kvality schopností a vztahů jedince v celku systému a jeho prostředí, jakož i k funkcím svým a profesního systému v různých situačních kontextech.

Profesionalita je tedy něco, co disponuje paradoxně charakteristikou nedosažitelnosti, ve smyslu nestálosti. Tedy něco, co je nutné stále a trvale obnovovat (nejen ve smyslu: „netrénuješ, ztratíš to“), kultivovat, ověřovat, praktikovat ať již v životě či v profesi. Profesionalita je proces a nelze ji vnímat staticky jako stav, resp. stupeň výkonnosti či stupínek vítězů. Profesionalita znamená trvale osvědčovat dosažené v praxi a reflektovanou praxí toto dosažené tvořivě proměňovat. To je o vnitřním přístupu profesionála. Z hlediska vnějšího prostředí lze v různých etapách přípravy a vývoje profesionála kvantifikovat dosaženou úroveň v té které oblasti, pomocí kritérií výkonu nebo výsledků činností a jednání jedince.

Tato kvantitativní (často mylně pokládaná za objektivní, jako například periodické hodnocení či přezkoušení z toho či onoho) měřítka však nevypovídají o obsahu, kvalitě schopností u toho kterého jedince a nelze s jejich pomocí hodnotit a posuzovat jednání člověka v té, které situaci anebo orientovat profesní kariéru, jakkoliv se tak obvykle činí.

Jakkoliv se profesionalita odvozuje od funkcí a smyslu daného systému pro vnější prostředí (obvykle společnost) a vztahuje se k činnostem v prostředí a k jejich ideální abstrakci [37] , její podstata je rekurzivní a jako kvalita schopností má vždy výrazně individuální, subjektivní obsah, charakter a projevy.

Profesionalita není jen vnějšně, systémem nadefinovaný rozměr, souhrn či součet parametrů, tvar či podoba sycená výčtem kompetencí. Profesionalita zahrnuje schopnost jedince vnímat, respektovat a užívat procesy, rozumět změnám probíhajícím v jejich kontextu jako přirozeným důsledkům bytí procesů, užitečně se jim přizpůsobovat a ovlivňovat je. Skutečnou profesionalitu lze uvést jako důsledně vnitřní prostor [38] tvořený zkušenostním věděním [39] každého jednotlivého profesionála. Tato koncepce profesionality vychází ze samostatnosti, respektu [40] , odpovědnosti a kompetentnosti jedince vůči vlastní osobě, zdůrazňuje proces zrání jedince v rámci profese [41] a opírá se o předpoklad, že profesionalita se vyvíjí v průmětu několika rovin. Jedná se o následující roviny:

1. rovinu individuálního růstu a seberozvoje v životě a profesním prostředí;

2. rovinu systémových standardů, procesů a procedur výběru a přípravy (vzdělávání a výcviku);

3. rovina praxe v rámci pracovní pozice;

4. rovina profesního a kariérového růstu;

5. aktuální situační a systémový rámec pro výkon profese a oborové specializace.

Individuální aspekt profesionality, profese jako umění

Lidé jako takoví se za posledních několik tisíc let, co se poznávají a znají, jako lidé, příliš nezměnili. To co se mění je jejich prostředí, a to jak prostředí přirozené, tak prostředí sociální, které svým bytím vytvářejí. Mění a vyvíjí se společnost, na úrovni jednotlivce se však jedná vždy o trvalé vracení se k základu, trvalé obnovování, oživovaní jinými a jinak poznaného, v procesu vlastního bytí a vztahování se.

Teprve uvědomovanou a vytrvalou prací na sobě samých se lidé, v jednotlivých případech blíží k tomu být právi toho nazývat se člověkem. Ne obecně ale jednotlivě, individuálně. To je o reflexi a vnitřním postoji. Je rozdíl mezi tím, že se od někoho, nějak, dozvím to, že jsem člověk a odlišuji se tak například od slonů a žiraf a mezi tím, že to jak, chápu lidství, naplňuji svým životem tak, abych byl práv tomu říkat si: „Jsem člověk.“.

Individuální aspekt promítající se do profesionality hraje vedle vnějšího pohledu formovaného požadavky a předpoklady nezastupitelnou roli. Profesionalitu a vývoj jedince v profesi vnímáme jako neoddělitelný aspekt procesu individuace [42] , součást života a bytí, resp. vývoje jedince v kontextu společenství a v prostředí. Jestliže lidské společenství na jedné straně umožňuje člověku být ve vztahu a vztazích a zároveň se diferencovat jako jedinec, disponuje i riziky. Pro akcentování významu důrazu, který klademe na vnitřní vztah, autonomii, odpovědnost a kompetenci jednotlivce z hlediska jeho existence v rámci nějakého společenství, včetně společenství profesního předkládáme dva názory C. G. Junga vhodné k promýšlení.

• „Jakmile tedy společenství u svých jednotlivých stoupenců automaticky zdůrazňuje kolektivní kvality, oceňuje tím veškerou prostřednost, všechno, co se chystá vegetovat lacino a nezodpovědně. Individualita je tak nevyhnutelně tlačena ke zdi. Tento proces začíná ve škole, pokračuje na univerzitě a ovládá všechno, v čem má prsty. Čím menší je společenské těleso, tím větší je záruka individuality jeho členů, tím větší je jejich relativní svoboda, a i tedy možnost vědomé odpovědnosti. (109:167/168).“ (Jacobi, J. 1995, p. 129)
• „Náš obdiv vůči velkým organizacím mizí, když si uvědomíme onu druhou stránku zázraku, totiž děsivé nahromadění a zdůraznění vší lidské primitivnosti a nevyhnutelnou zkázu individuality člověka ve prospěch monstra, jímž je prostě každá velká organizace. Dnešní člověk, který víceméně odpovídá morálnímu ideálu kolektivu, si ze svého srdce udělal doupě vrahů. (109:168)“ [43] . (Jacobi, J. 1995, p. 130)

Ukazuje se, že to, co zde sehrává významnou úlohu, není ani tak jednotlivost, dovednost či technika (metoda), ale celý komplex dění v daném situačním rámci. Je tedy vhodné spíše neklást otázky [44] typu: „Co je voják, bojovník, velitel“, které se orientují na jednotlivost a rozdíly, ale klást otázky typu „Kdy nebo jak je voják, bojovník, velitel“, jež naznačují situační aktualizovanou pozici, symbolickou funkci, kompetenci, schopnost, styl, kognitivní model [45] a systémovou vztažnost „funkce pozice“ jedince/člena v prostředí systému, které v dané době a v daném kontextu má.“ Toto položení otázky umožňuje jinak zvažovat, proč různé lineární, mechanistické, monodisciplinární snahy o odpověď na otázku: „Co je to profesionál, kvalita kompetencí, apod.?“ končí nezdarem, nebo rychle ztrácí „obecnou“ platnost na kterou aspirovaly anebo jsou v některých případech i kontraproduktivní, pokud se vezmou například v podobě ideálního profilu osobnosti, při výběru anebo personálním pohovoru doslova? Podobně to může být i s některými modely vzdělávání či metodikami přípravy. Možná je to právě tím, že otázka se orientuje na „předmět“, objekt, nikoliv na proces, předpokládá stabilitu, neměnnost v čase a prostředí. Tradice v pokládání otázky ve tvaru: „Co je profesionál?“, které vybízí k odpovědím typu: „pokud má objekt vlastnosti P1, P2, P3 ....PN, v takovém a takovém zastoupení, pak je profesionál“. Otázka: „Kdy je profesionál?“ neklade důraz na statickou kvantifikaci kvalit, ale zohledňuje více proces a situační kontext.

Tedy jinak, z hlediska profesionála lze klást podobné otázky v tom smyslu, jak to, že s tímto profesionálem se pracuje dobře, všechno jde hladce a s tímto ne, jakkoliv disponují z personalistického, psychologického hlediska stejnými kvalifikačními „předpoklady“ a splňují kvalifikační požadavky, dosahují vynikající výsledky dílčích aspektech přípravy, mají vynikající hodnocení apod. Komplexní a procesový přístup překračuje omezení linearity, kognitivního modelu, mechanistické pojetí dílčích specializovaných funkcí systému. V praxi se jedná například o skutečnost, kdy vám v nějakém situačním kontextu dva lidé podají stejné výkony, ale vy nějak „cítíte“, že jeden je O.K. a druhý prostě ne. Konkrétně v čem to je, však nemůžete říci, nemůžete uvést argument, opřít se o hodnotu výkonu apod. Máte k dispozici jen „pocit“, ke kterému se vážou dva aspekty, které je vhodné zmínit.

První aspekt se týká analytického a intuitivního myšlení instruktora související s jeho vlastní praxí. Týká se uplatnění něčeho, co Daniel Kahneman (2011, p. 20 – 21; případně 2010, p. 12 - 13) zahrnuje pod „…Systém 1 a Systém 2“ z hlediska lidského myšlení, které se uplatňuje při rozhodování a jednání.

Druhý aspekt se týká vnitřního vztahu, přístupu jedince k profesi samotné, který umožňuje rozlišování mezi mistrem ovládajícím nějakou oblast lidské činnosti, řemeslo a expertem, specialistou na nějaký obor. Rozdíly ve standardních podmínkách jsou obtížně postřehnutelné a běžnými kritérii obtížně hodnotitelné. Lze je zaznamenat zejména v postoji a přístupu jedince k situaci, v kvalitě a efektivnosti procesu řešení úlohy, v schopnosti celostního, komplexního a systémového přístupu i ve schopnosti pracovat s detailem i celkem zároveň. Rozdíly se projevují i v tom, co lze nazvat elegancí, plynulostí procesu, estetickým aspektem. Ve výsledku se pak kvalitativně liší profesionálové jako „výstupech“ na toho kterého procesu přípravy.

Z různých důvodů se vytratil pohled na profesi jako řemeslo (v původním slova smyslu) a rovněž ustoupil do pozadí i lidský a estetický aspekt profese. Lidská přirozenost, kultivovaná a zušlechťovaná poznáním a péčí o stvoření, zraje v umění. (Neubauer, Z. 2004, p. 93). Ještě v nedávné minulosti bylo vojenství považováno za umění. Umění, jehož je třeba si dlouholetým studiem a praxí namáhavě osvojit. Příprava byla koncipována jako komplexní a zahrnovala nejen předměty a obory specificky vojenského obsahu. Postupně převážil trend vědecko-technický, mechanistický a ekonomokratický, profesionál se stal expertem a z poslání se stalo zaměstnání či povolání. Nicméně zvýšení významu pojetí profese jako umění, vyžaduje propojení dílčích disciplin interdisciplinaritu a jejich přesah (transdisciplinaritu) v přípravě, umožňuje komplexněji uvažovat o profesionálovi, než je běžné v pojetí specializované discipliny, tedy vojenství jako „čisté“ vědy, a vojenské profese jako dílčí specifické funkce v systému.

Dalším aspektem aplikace klasického subjekto-objektového, mechanistického přístupu je tendence vnímat profesionála jako objekt vzdělávání a přípravy (častěji spíše oběť), přičemž se rezignuje na skutečnost, že tento objekt je zároveň subjektem procesu přípravy a aktivně se na něm učením se spolupodílí. Blíže k problematice Z. Neubauer (2011, p. 136 – 137, 144 – 150, 168, 170, 444 – 445), případně z jiného úhlu pohledu K. P. Liessmann (2012). Například antropolog Edward Hall dle našeho názoru doplňuje a rozvíjí téma autopoiézy [46] , když konstatuje, že „ lidé jsou učícími se organismy par excellence. Touha učit se je stejně silná jako pohlavní touha – probouzí se ale dříve a později uhasíná“ [47] . Tento aspekt související s individuálním přístupem jedince k profesi hraje významnou roli v přípravě i praxi.

Souvisí ze zkušeností, že ačkoliv dva jedinci podají podle určitých kritérií podobné či „stejné“ výkony, jeden se pro danou pozici hodí lépe. Ne každý člověk se pro danou profesi hodí, jsou lidé vhodní a méně vhodní, jsou lidé, které specifické prostředí nějak přitahuje, zatímco jiným je lhostejné anebo je naopak odpuzuje. Ukazuje se, že jedinečný způsob uspořádání potencialit každého jedince jakoby předjímá či pre/formuje prostředí, ve kterém, a jak se jedinec nejčastěji vyskytuje, ve kterém je mu příjemně či jej nějak naplňuje. Nazveme-li tuto jedinečnost uspořádání potenciálů pro bezpečnostní prostředí, respektive vojenské prostředí jako aspekt bojovníka, pak je na místě nabídnout různé pohledy na tento aspekt. Jako autor prvního pohledu je uváděn Herakleitos z Efesu [48] : “Z každých sta bojovníků, deset by tam vůbec nemělo být. Osmdesát jsou jen pohyblivé terče. Devět jsou skuteční bojovníci a máme štěstí, že jsou s námi po boku na bitevním poli. A pak je tam jeden, a to je Válečník. A ten přivede ostatní zpátky domů.” Praxe z hlediska výběru, výcviku a přípravy profesionálů umožňuje výše uvedené parafrázovat následovně: „ Z každých sta účastníků přípravy by zde padesát z různých důvodů vůbec nemělo být. Třicet jsou dobří zaměstnanci a protýmově orientovaní lidé, kteří se dovedou různým profesním prostředím a požadavkům přizpůsobit. Deset disponuje nevyzrálými a nevyhraněnými aspekty bojovníků i válečníků. Pět jsou skuteční bojovníci, co umí kriticky myslet, rozhodovat se, řešit situace, užitečně jednat a bojovat. Máme štěstí, když jsou nám po boku na bitevním poli. Pět jsou válečníci, co umí strategicky a koncepčně myslet, rozhodovat se a vést lidské systémy.“ Tento pohled doplňuje zkušenost praktiků, instruktorů speciální přípravy, která se podobá přibližně v tom, že přibližně 40% účastníků kurzů je schopno přípravu a výcvik zvládnout dobře, 15% je schopno činnosti promýšlet, 10% je schopno se samostatně rozvíjet a jen 1-2% se může stát v budoucnu instruktorem, učitelem a mistrem v dané oblasti přípravy.

K těmto pohledům pak přistupují zprávy o tom, jak se v náročných a limitních situacích objevily či přirozeně vystoupily schopnosti pro jejich efektivní zvládnutí u jedinců, od kterých by to před tím nikdo nepředpokládal. Výsledky praxe přípravy v monodisciplinárních (střelba, boj z blízka apod.) modelech a v komplexních modelech přípravy ukazují na podobné trendy v procentním zastoupení kvalit u účastníků. Pro názornost předkládáme schéma shrnující závěry zkušeností z praxe přípravy v komplexních modulech přípravy vojenských profesionálů – X-stream.

Obrázek 1. Rozložení populace v modelech Xstream. Převzato a upraveno: Ullrich, D., Pokorný, V. (2012)

Praxe přípravy jedinců a mikrotýmů v komplexních modulech přípravy [49] ukazuje tři trendy kvalitativní kategorizace účastníků z hlediska jejich kvalit jejich přirozených anebo získaných schopností pro výkon činností a funkcí v náročném prostředí. Tyto umožňují nejen diferencovat a vybrat [50] vhodné jedince či vytvářet efektivní týmy, ale také se objevují kvality umožňující smysluplnou investici do jejich dalšího rozvoje.

• část populace (přibližně 50%) se jeví jako celkově méně vhodná z různých důvodů;
• část populace (přibližně 30%) se jeví jako vhodná, nicméně aktuálně nedisponují kvalitami umožňujícími predikovat efektivní rozvoj;
• část populace (přibližně 20%) se jeví jako vhodná pro další individuální rozvoj.

Tyto údaje souvisí nejen s výběrem, ale také přístupem profesionálů k profesi a své vlastní přípravě. Odpovědnost za přípravu, resp. její výsledky zahrnují tyto roviny:

· První rovinou je odpovědnost každého vojenského profesionála za úroveň své vlastní připravenosti.

· Druhou rovinou je odpovědnost velitele, vedoucího týmu za připravenost svých podřízených a týmu (jednotky, útvaru) jako celku.

· Třetí rovinou je odpovědnost instruktora speciální přípravy za úroveň a kvalitu jím prováděné teoretické a praktické přípravy.

Tato základní vymezení umožňují popsat přípravu a vzdělávání jako řízený proces. Proces, který systémově podporuje dosahování a rozvíjení profesní připravenosti, psychofyzické (psychické a fyzické připravenosti [51] ) a mentální kondice vojenských profesionálů, proces, který probíhá na různých úrovních ve fázích přípravy na výkon a v průběhu výkonu profese.

Základem tohoto procesu je promyšlené navozování takových situací v jednotlivých zaměstnáních, umožňující prožitek a zvládnutí individuální i týmové zátěže, charakteristické pro vojenské činnosti a pro soudobý boj.

U vojenské profese je důraz položen na dva základní aspekty. Jedním je aspekt odbornosti, specializace a druhým je aspekt sociální vztažnosti, tedy předpoklad, že jedinec působí vždy jako člen týmu (systému) a ve specifických případech jako jeho vůdce. Tento způsob uvažování umožňuje:

· respektovat možnosti systému a prvků vzdělávání a přípravy;

· respektovat možnosti a limity jedince a týmu;

· respektovat proces zrání jedince v kontextu jeho profesionální manažerské kariéry.

Základním cílem vojensko-profesní přípravy je vytvářet podmínky pro dosažení cílových schopností definovaných v profilu vojenského profesionála. Vojenský profesionál se v procesu své kariéry nachází vždy v některé ze dvou základních fází. Těmito fázemi jsou jednak fáze přípravy na výkon profese a dále fáze výkonu profese. Tyto fáze obsahují z hlediska systémů a prvků přípravy dílčí fáze.

Fáze přípravy na výkon profese zahrnuje základní, odbornou a speciální přípravu. Fáze výkonu profese zahrnuje výcvik u jednotek a přípravu k nasazení. Specifické cíle přípravy v dílčích fázích procesu přípravy a vzdělávání vojenského profesionála jsou profilovány následovně:

Cílem v základní přípravě je jednak vytvářet a rozvíjet stálou psychickou pohotovost k plnění bojových úkolů a konceptuální modely řešení zátěžových situací a jednak formovat psychickou odolnost vůči zátěžovým situacím ve výcviku a bojové činnosti.

Cílem v odborné a speciální přípravě je připravit jedince jednak pro optimální zvládání specifik dané vojenské specializace a jednak pro týmovou práci.

Cílem při výcviku u jednotek je připravovat vojenské profesionály podle předurčení jednotky, útvaru, s postupným růstem intenzity směrem k nasazení. Před nasazením do operace, se příprava, včetně psychologické přípravy orientuje na problematiku a specifika daného operačního úkolu. Realizovat výše uvedené cíle znamená aplikovat vědecké poznatky pro systematické vytváření, rozvíjení a upevňování znalostí, dovedností a návyků u každého vojenského profesionála, potřebných pro výkon vojenských činností.

Vojenský profesionál, z hlediska úrovní a fází přípravy je vnímán jednak obecně ve smyslu "každý" vojenský profesionál a jednak specificky ve vztahu k činnostem, které ta která profesní pozice představuje. U profesní pozice je důraz položen na dva základní aspekty. Jedním je aspekt specializace a druhým je aspekt sociální vztažnosti, kdy jedinec působí vždy jako člen týmu (systému) a ve specifických případech jako vůdce nebo velitel. Tento způsob uvažování umožňuje:

- respektovat možnosti a limity systémů a prvků přípravy, výcviku a vzdělávání (výcviková základna, útvar, jednotky apod.);

- respektovat možnosti a limity jedince a týmu (osádky, jednotky);

- respektovat proces zrání jedince v kontextu jeho kariéry vojenského profesionála.

Koncept profesionality se opírá o skutečnost, že přípravu provádí každý vojenský profesionál, přičemž tato je součástí všech vojenských činností. To znamená, že každý vojenský profesionál je nejen objektem přípravy, ale zároveň i jejím subjektem. Každá činnost člověka obohacuje a zvyšuje jeho potenciál jako jedince, přičemž aktivní účastí v této činnosti tento jedinec zároveň obohacuje zúčastněné a v konečném důsledku rozvíjí i jejich potenciál, jakož i potenciál celého týmu jako systému. Koncept profesionality klade důraz nejen na respekt ke kompetenci a na požadavek aktivity každého jedince, ale také na proces zrání jedince v rámci profese. Profesionála chápe jako uvědomující se a aktivní součást (učící se systém) procesu přípravy.

Závěr:

Profesionalita akcentující vnitřní aspekty bytí člověka v profesi vyvažuje přístupy akcentující pobídkový, resp. stimulační trend a motivační modely užívané v současné profesní personální praxi. Jedním z témat rozsáhlých diskusí ohledně obsahu a smyslu přípravy vojenských profesionálů je pojetí profesionála, z hlediska členství k tzv. zeleným a bílým límečkům. Příprava jedinců pro výkon činností a funkcí v bezpečnostním prostředí vyžaduje klást vyšší důraz na takové aspekty, jako jsou přirozené schopnosti jedince a jejich rozvoj například v podobě subtle skills, vnitřní motivaci a postoj jedince nejen k profesi, ale také k sobě a prostředí ve kterém se skrze profesi seberealizuje. Vojenského profesionála, z tohoto úhlu pohledu nelze vnímat, rozumět, vybírat a připravovat jako „mechanismus“ pro vykonávání rozkazů, ale samostatně a tvořivě myslícího, trvale se učícího, odpovědně se rozhodujícího a kompetentně jednajícího jedince, pro kterého lze ve vojenském prostředí užívat pojem kognitivní bojovník [52] . Tento pojem vyjadřuje nejen základní a trvale přítomné kvality bojovníka užitečné pro boj a obranu, ale i základní charakteristiku kvalitativně vyšší úrovně jedince pro bezpečnostní prostředí „třetí vlny [53] “.

Použitá literatura a informační zdroje:

· BATESON, G. (2006). Mysl a příroda - Nezbytná jednota. Praha, Czechia: Malvern.

• GLADWELL, M. (2009). Mžik (Jak myslet bez přemýšlení). Praha, Czechia: Dokořán.
• LORENZ, K. (1992). Takzvané zlo. Praha, Czechia: Mladá fronta.

• TAVRISOVÁ, C.; ARONSON, E. (2012). Chyby se staly (ale ne mou vinou). Praha, Czechia: Dokořán.

• SENGE, P. (2007). Pátá disciplína (teorie a praxe učící se organizace). Praha, Czechia: Management Press.

• POKORNÝ, M. (2008). Hérakleitos z Efesu (Zkušenost a řeč). Praha, Czechia: OIKOMENH.
• JACOBI, J. (1995). Jung. C. G., Člověk a duše. Praha, Czechia: Academia.
• KAHNEMAN, D. (2012). Myšlení rychlé a pomalé, Brno, Czechia: Jan Melvil Publishing s.r.o.

· KCHU-KUA, (1996). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Překlad O. Král, Olomouc, Czechia: Votobia.

• KAHNEMAN, D. et. al. (2010). Sociálna inteligencia, Bratislava, Slovakia: Europa Publishing house.

· KRÁL, O. (2008). Velké učení, Doktrína středu. Praha, Czechia: Maxima.

• KRÁL, O. (2005). Čínská filosofie. Lásenice, Czechia: Maxima.
• KŘEMEN, J. (2007). Modely a systémy. Praha, Czechia: Academia ČMT.
• LIESSMANN, K. P. (2012). Teorie nevzdělanosti (omyly společnosti vědění). Praha, Czechia: Academia.

· LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. (2012). Globalizovaný západ. Praha, Czechia: Prostor.

• NEUBAUER, Z. (2001). Smysl a svět. Praha, Czechia: MORAVIAPRESS.

· NEUBAUER, Z. (2002). Golem. Praha, Czechia: Malvern.

• NEUBAUER, Z. (2004). O přírodě a přirozenosti věcí. Praha, Czechia: Malvern.
• NEUBAUER, Z. (2007). O počátku, cestě a znamení časů (Úvahy o vědě a vědění). Praha, Czechia: Malvern.
• NEUBAUER, Z.; FIALA, J. (2011). Střetnutí paradigmat a řád živé skutečnosti. Praha, Czechia: Malvern.
• MOORE, R.; GILLETTE, D. (2001). Král, válečník, kouzelník, milovník aneb O mužské psychice, Praha, Czechia: Nakladatelství Lidové noviny.
• Mistr SUN, (1999). O Válečném umění. Překlad O. Král, Praha, Czechia: Maxima, 1999.
• Mistr ZHUANG (2006). Sebrané spisy. Překlad Oldřich Král, Praha, Czechia: Maxima.

• MUSAŠI, M. (2009). Kniha pěti kruhů. Bratislava, Slovakia: CAD Press.
• SALIGER, R.; POKORNÝ, V.; PINDEŠOVÁ, E. (2010). Kognitivní management. Brno, Czechia: Univerzita obrany.

• SUN Ć,; SUN PIN, (2005). Umění války. Gliwice, Polsko: HELION S. A.
• Mistr SUN, (1999). O Válečném umění. Maxima. Praha, Czechia: Maxima.
• Mistr ZHUANG, (2006). Sebrané spisy. Praha, Czechia: Maxima.

· SHITAO, (2007). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Překlad O. Král Praha, Czechia: Agite/Fra.

· TOFFLER, A.; TOFFLEROVÁ, H. (2002). Válka a antiválka, Praha, Czechia: Dokořán a Argo.

· Informační analýza č. 1/2006 NETWORK ENABLED CAPABILITY, ŘeVD, Vyškov, 2006.

· Koncepce Network Enabled Capability (NEC) v ozbrojených silách ČR, MO ČR, Praha 2006.

· Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách české republiky, ve znění pozdějších předpisů.

· ULLRICH, D.; POKORNÝ, V. (2012), The possibilities of comprehensive approach and the specifics of the training managers to fulfill tasks in the challenging environment and crisis management. In: Recent advances in Energy, Enviroment and Economic Development. Paris, France: WSEAS, 2012, p. 309 - 314.

• PINDEŠOVÁ, E., POKORNÝ, V., SALIGER, R. (2011) Reflexion method in cognitive management as an effective tool for autonomous learning In Sborník příspěvků Distance learning, simulation and communication DSL 2011. Brno: 2011. ISBN 978-80-7231-695-3. p. 187-193.

Doplňkové zdroje pro rozšiřující studium problematiky:

• ČENG Man-čching, (2005). Tchaj-ťi-čchüan. Praha, Czechia: ARGO.
• MUSAŠI, M. (2009). Kniha pěti kruhů. Bratislava, Slovakia: CAD Press.
• TOKICU, K. (2005). Mijamoto Musaši (Život a dílo – mýtus a skutečnost). Praha, Czechia: Fighter Publications.
• RATTI, O., WESTBROOK, A. (2002?). Tajemství samurajů (Přehledný výklad o bojových uměních feudálního Japonska). Praha, Czechia: Fighter Publications.
• LOWENTHAL, W. (2005). Nic vám netajím (profesor Čeng Man-čching a jeho tchaj-ťi-čchüan). Praha, Czechia: Argo.
• LOWENTHAL, W. (2010). Brána k zázrakům (Tao a tchaj-ťi-čchüan profesora Čeng Man-čchinga). Praha, Czechia: ARGO.
• WEI-MING, Ch. (2005). Tai Ji Juan (Otázky a odpovědi). Brno, Czechia: Temple.

Požadavky na schopnosti, model kompetencí.

• Úvod

· Změny v požadavcích na schopnosti profesionálů, NATO Network Enabled Capability a další kontexty pro formulaci výstupů přípravy.

· Vybraná kritéria a požadavky na kvality schopností profesionálů.

• Model kompetencí vojenského profesionála (profesionála pro bezpečnostní prostředí).

Úvod

Vývoj lidského poznání, technický rozvoj a aplikace nových technologií do činností při zajišťování obrany a bezpečnosti společnosti, jakož i požadavky plynoucí z postupné integrace a spolupráce systémů, které obranu a bezpečnost na národní a mezinárodní úrovni zajišťují, kladou specifické nároky na schopnosti a kompetence profesionálů všech systémů a úrovní. Získávání, kultivace a užitečný rozvoj těchto schopností a kompetencí je cílem systémů, procesů a procedur, které se věnují vzdělávání a přípravě lidí.

Národní a mezinárodní kontext řešení problematiky bezpečnosti z hlediska růstu vzájemné propojenosti různých systémů, vysoký stupeň komplexity a dynamiky vývoje situací jakož i jejich důsledků v různých úrovních společenských systémů postupně vede ke změnám v požadavcích na členy profesních systémů, jakož i na systémy samotné. Roste důraz na synchronizaci a synergii při výkonu konkrétních činností a při zabezpečování funkcí systémů zajišťujících ochranu, obranu a bezpečnost jednotlivců a společenství. To vše klade specifické nároky na profesionály působící v těchto systémech, jejich výběr a přípravu.

Trendy ve změnách požadavků na kvality schopností lidí se profilují zejména ve dvou úrovních profesionálních kompetencí. První úrovní jsou odborné kompetence a kvality profesionála jako specialisty, odborníka či experta na činnost, funkci, obor nebo oblast činností. Druhou úrovní jsou kompetence, kvality profesionála jako správce procesu, manažera systému nebo subsystému v systému „vyššího“ řádu.

Tyto změny probíhají současně jak v rovině individuální (schopnosti, vlastnosti, myšlení, hodnoty jedince), tak i systémové (vztahy, rozhodovaní, komunikace, dosahování cílů, sdílení smyslu, hodnot …). Proces změny systémů, vztahů, procesů a funkcí jejich vnějšího a vnitřního prostředí, přirozeně souvisí s procesy výběru, vzdělávání, přípravy a výcviku a celkové péče o lidi, profesionály, kteří těmto systémům vdechují život a skrze něž tyto systémy plní předpokládané funkce, jinak řečeno umožňují dosahovat cílových schopností ozbrojených sil. Kultivace a rozvoj kvalit schopností profesionálů v procesu vzdělávání a přípravy začíná vyžadovat nové rámce, principy a parametry. Příkladem je požadavek tzv. „janusovského“ myšlení (blíže viz v dalším textu) u profesionálů v asymetrických operacích či pro výkon činností v situacích disponujících vysokou mírou složitosti, rizika selhání či ohrožení života anebo dynamikou změny.

Kontexty či rámce, které tyto změny nastolují, mají koncepční a v případě ozbrojených sil i legislativní rámec. Odsud se změny promítají do systémů, programů a modelů výběru a přípravy profesionálů. V dalším textu rámcově zmíníme vybrané legislativní, koncepční a systémové národní a nadnárodní zdroje a standardy formující požadavky na schopnosti lidí a lidských systémů pro vojenské a bezpečnostní prostředí.

Stádium vývoje naší společnosti je v současnosti, v návaznosti na dřívější popisy (technologická nebo informační společnost), popisováno jako stádium společnosti znalostní. Tento popis se odvíjí od současných trendů ve vývoji lidského poznání a uplatnění moderních technologií včetně komunikačních a informačních systémů v činnostech lidí a lidských systémů.

Kontext vojenského prostředí, vojenského systému, jeho charakter, funkce a smysl jako specifického subsystému širší lidské společnosti je charakteristický mimo jiné i snahou aplikovat výsledky poznání různých vědních disciplín pro dosažení převahy nad možným protivníkem, případně zavádět nové technologie, procesy a procedury do svých činností v návaznosti na vědecko technický a politický vývoj v zájmových oblastech. Vojenské prostředí, vojenský systém představují zejména ozbrojené síly České republiky (dále jen OS ČR). Tyto síly působí nejen v národním prostředí jako součást obranných a bezpečnostních složek, ale jsou rovněž součástí širšího bezpečnostního prostředí NATO. Tyto skutečnost klade nároky na přizpůsobivost OS ČR jako systému, ve vztahu k dalším národním systémům zúčastněným v NATO, jakož i k systému NATO [54] jako takovému.

Působení ozbrojených sil České republiky je vymezeno a definováno legislativou a koncepčními dokumenty, které se spoluvytváří v mezinárodním legislativním a spojeneckém prostředí. V těchto materiálech jsou definovány základní rámce, principy, hodnoty, kvality a funkce pro systém OS ČR jako takových. Vedle vnitřních standardů, jako nutných algoritmů procesů a procedur užívaných pro výběr a přípravu lidí, jakož i rozhodování, řízení a výkon ve vysoce komplexním, trvale a dynamicky se proměňujícím prostředí, jsou pro bytí, rozvoj a spolupráci různých vojenských systémů a jedinců v nich významné strategické, koncepční rámce národní a mezinárodní povahy. Na národní úrovni se jedná například o Národní obrannou strategii České republiky, Vojenskou strategii České republiky apod. [55] Příkladem mezinárodních standardů je Evropská bezpečnostní strategie, Strategická koncepce NATO a v jejím rámci NATO Network Enabled Capability [56] (NNEC).

NNEC je v kontextu bezpečnostního a vojenského prostředí základním východiskem, zdrojem vizí pro koncipování národních úrovní a standardů. Je konceptem popisujícím základní principy, kompetence, schopnosti či funkce, kterými by měly jednotlivé národní vojenské systémy disponovat či se s nimi identifikovat.

Změny v požadavcích na schopnosti profesionálů, NATO Network Enabled Capability a další kontexty pro formulaci výstupů přípravy

Pro účely studijního textu zmíníme v dalším textu některé významné aspekty určující vývoj požadavků na výběr a přípravu profesionálů. NATO jako systém a prostředí zajišťující bezpečnost prochází procesem transformace v reakci na vývojové trendy a změny v bezpečnostním a operačním prostředí. Tento proces vychází ze změny zadání na charakter, funkce a úkoly ozbrojených sil v bezpečnostním prostředí. Toto zadání koncepčně vyjadřuje ústřední transformační cíl NATO, který je formulován jako: „dosažení převahy v rozhodování [57] , zejména cestou získání informační nadvlády založené a umožněné realizací NNEC“. Hlavní rámec transformace NATO postavené na aplikaci NNEC se promítá do parametrů probíhající transformace OS ČR, které musí zachytit a respektovat tyto trendy, aby se mohly plnohodnotně účastnit ve spojeneckých operacích.

NATO Network Enabled Capability

Transformační rámce jsou vedle aplikace konceptu NATO Network Enabled Capability (dále jen NNEC) formovány i skutečností postupné proměny parametrů bezpečnostního prostředí jako takového v tom, že se zásadním způsobem změnil pohled na možného protivníka a potřebu odpovídajícím způsobem reagovat na možné hrozby.

Vzhledem k tomu, že převážná většina nasazení vlastních a aliančních sil probíhá v tzv. asymetrických operacích je jedním z rozhodujících předpokladů úspěchu vedle schopnosti získávat a zpracovávat informace, také schopnost zpracováním vytvořenou znalost odpovídajícím způsobem použít a to stále častěji v téměř reálném čase. Tato schopnost klade odlišné požadavky i na vojenské profesionály, zejména myšlení, rozhodování a jednání, jakož i práci se změnou, schopnost tvořivě se přizpůsobit změně podmínek a schopnost proaktivně se podílet v symetrických a zejména asymetrických operacích. Podstatou konceptu NNEC, základní ideou je snaha vytvořit prostředí, podmínky a schopnosti sil, které by byly schopné:

• vidět jako první a více než protivník k dosažení informační nadvlády;
• porozumět rychleji a lépe k dosažení znalostní nadvlády;
• rozhodovat se lépe a rychleji k získání nadvlády v rozhodování;
• působit či jednat rozhodněji, a tím dosáhnout operační nadvlády.

Koncept NNEC a digitalizace bojiště se stává světovým trendem ve vojenství éry informačního a znalostního věku a vývoj komunikačních a informačních technologií přináší možnost radikálně změnit rozsah jejich využití k dříve nepředpokládaným činnostem a efektům. Podstatu vzniku požadovaných schopností v konceptu NNEC z funkcí domén a průběhů procesů a vztahů mezi nimi, vyjadřuje následující schéma:

Obrázek 1.: Vztahy a funkce domén NNEC Zdroj: Informační analýza 1/2006, s.12, dostupné na: http://www.defenceandstrategy.eu/en/previous-issues/volume-2005/1-2005/network-enabled-capability-key-capability-for-21st-century.html#.UgtG1xhIu1s

NNEC akcentuje z hlediska funkcí domén odlišné požadavky na schopnosti a klade důraz na význam každého jednotlivce ve všech fázích procesu (blíže viz následující obrázek č. 2.).

Obrázek 2: Schématické znázornění úloh jedince v procesu dosahování zamýšleného efektu Zdroj: Informační analýza 1/2006, s.12, dostupné na: http://www.defenceandstrategy.eu/en/previous-issues/volume-2005/1-2005/network-enabled-capability-key-capability-for-21st-century.html#.UgtG1xhIu1s

Paralelně s růstem významu každého jedince v procesu se proměňuje uvažování z hlediska rozhodování a jednání, kde se odpovědnost za jednání, ale i rozhodování přenáší na jedince. Vedoucí ideou na pozadí transformační koncepce, které spočívá v užívání efektu synergie a synchronicity lidského systému, již není lineární pojetí rozhodování a jednání, ale pojetí celostní. Celostní (holistické) pojetí je takovým pojetím obranného nebo lépe bojového systému, kdy tento sám o sobě, jakož i každá jeho část (jednotlivec, tým, osádka, jednotka) jedná v každém okamžiku procesu jako celek, jehož je částí [58] . Pro přítomnost této ideje v konceptu NNEC hovoří dvě základní charakteristiky:

· systém sám o sobě, jakož i každá jeho část (subsystém, jedinec) myslí a jedná v každém okamžiku a místě procesu jako „celek“;

· systém jedná autopoieticky, resp. synreferenčně, tedy trvale uvědomovaně a reflektovaně zpracovává zkušenost, aktualizuje (mění, přizpůsobuje) své myšlení (poznávání a rozhodování), vytváří poznání, znalost, rozhoduje se a jedná ve vztahu ke změnám ve vnitřním a vnějším prostředí při dosahování cíle.

Celostní pojetí klade odlišné požadavky i na způsob vedení, velení a řízení v samotných lidských celcích. Odsud se odvíjí dva předpoklady. Jednak předpoklad, že bude možné [59] využít správné bojové prostředky na správných místech a v pravou chvíli k dosa­žení požadovaného operačního efektu. Jednak se předpokládá, že schopnost působit rychleji a přesněji umožní dosáhnout požadovaného efektu s menším počtem jednotek, a tím podstatně zvýšit operační efektivnost. Ve výše uvedeném smyslu klade nový přístup a zamýšlené schopnosti odlišné požadavky na psychofyzickou a mentální kondici profesionálů, jakož i na kvality těchto schopností a zejména na jejich přípravu.

Stručně řečeno vojenský profesionál či profesionál pro bezpečnostní prostředí musí být schopen zvládnout nejen moderní technologie, včetně komunikačních a informačních, ale také samostatně a odpovědně se rozhodovat a jednat v konkrétní situaci mise (která může mít různé kontexty a cíle /nejen bojové operace – viz strukturace operací v Doktríně AČR a Doktríně působení AČR v mnohonárodních operacích/). Z hlediska přežití jedince a plnění funkcí v boji, musí být schopen „výstupu“ do nejvyšších technologických pater (užívat moderní techniku a technologie) a zároveň sestupu k základům, přirozeným potenciálům a schopnostem (obejít se bez nich). Rovněž musí být schopen, z hlediska rozhodování a jednání, pohybovat se jak v prostředí hierarchicky řízeném, tak v prostředí týmovém (síťově centrický model) a vedle toho zároveň být schopen se v určitých situacích rozhodovat a jednat samostatně.

Dílčí shrnutí výstupů požadavků na lidi a lidské systémy působící ve vojenském a bezpečnostním prostředí utvářeném podle konceptu NNEC může být následující:

· NNEC klade kvalitativně odlišné požadavky na kvality schopností každého profesionála, jeho myšlení, rozhodování a přípravu. Implementace principů obsažených v NNEC představuje realizaci jiného způsobu bytí a uvažování člověka v profesním systému. Jádrem transformace je změna myšlení, vztahů a funkcí každého prvku (člověka či subsystému) včetně systému řízení a velení (požadavek přechodu na síťový systém, při zachování některých funkcí a kvalit hierarchického uspořádání).

· Jádrem změny není pouze formální přizpůsobení technologií, rozvoj komunikačních a informačních technologií (KIT) a komunikačních a informačních systémů (KIS) ozbrojených sil a přizpůsobení se těmto technologiím. Jádrem je změna myšlení, vztahů a funkcí každého prvku (člověka či subsystému) včetně systému řízení a velení (viz požadavek přeladění na síťový systém, při zachování některých funkcí a kvalit hierarchicky uspořádaného systému).

Koncepce NNEC předkládá principiální směr transformace. Jejím jádrem není pouze rozvoj KIT a KIS ozbrojených sil a aplikace moderních technologií a ani mechanistická inovace procesů přípravy, ve smyslu ovládání těchto technologií a přizpůsobení se jejich možnostem. Jádrem je kvalitativní změna myšlení, vztahů a funkcí každého prvku (člověka či subsystému) ozbrojených sil, včetně systému řízení a velení (viz požadavek přeladění na síťový systém, při zachování některých funkcí a kvality hierarchicky uspořádaného systému). Koncepty, které se pokouší tuto změnu postihnout je koncept Janusovského myšlení [60] podle Paparone, C. H., Crupi, J. A. (2002) anebo teorie Kognitivního kontinua K. R. Hammonda [61] . NNEC klade důraz na kvalitu potenciálu jedince a na systémy, které tento potenciál kultivují. Realizátorem změny pak není jedinec sám, ale nositelem strategické změny jsou systémy a jedinci, kteří realizují funkce jako je výběr, vzdělávání, příprava a výcvik, tedy instruktoři.

Další vybrané kontexty pro formulaci výstupů přípravy

Vojenství se primárně zabývá silovým aspektem bytí lidí a lidských systémů, který se projevuje v různých variantách, úrovních a kontextech střetání sil, v podobě boje, nebo formě operace [62] anebo války [63] . Vojenská věda se zajímá o potenciály lidí, lidských systémů a zdrojů z prostředí, jakož i o způsoby jejich uplatnění nebo efektivního využití v procesu „střetu“. V tomto smyslu se hovoří o například vojenských silách [64] , ozbrojené síle nebo bojovém či obranném potenciálu v podobě ozbrojených sil České republiky, které reprezentuje zejména organizační komplex Armády České republiky (dále jen AČR).

Obecně lze říci, že schopnosti ozbrojených sil jako celku, se odvíjejí od jejich vnějšího prostředí, určovaného legislativou, koncepcemi a doktrínami, dále od jejich velikosti, struktury a rovněž od charakteru úkolů, které jsou pro ně formulovány státem. Základ těchto schopností doplňuje moderní a kvalitní výzbroj, ale vytvářejí jej připravení profesionálové.

Obrázek 3.: Aspekty schopnosti ozbrojených sil Zdroj: Janošec, J. (2005, p. 61)

Z hlediska organizace ozbrojených sil a realizace přípravy, jsou proto vytvářeny specifické podklady platné a užívané pouze pro vojenské prostředí. Jedná se o řády, předpisy, vnitřní nařízení, metodiky přípravy a jiné, jejichž pozadí tvoří koncepce a doktríny. V těchto materiálech pak nacházíme vedle formulace úkolů a cílů pro profesní systém i formulace požadavků na kvality schopností lidí a profesních systémů. Odsud lze čerpat i zadání pro cíle přípravy profesionálů.

Jedním z nosných podkladů koncepčního charakteru je doktrína. Pojem doktrína se užívá ve významu vědecká teorie, nauka, soustava zásad, pouček, východisek, teoretické učení, poučka, strnulé neměnné učení. Ve vojenském kontextu je termín doktrína obecně definován jako „řídící element činností ozbrojených sil v zájmu státních cílů, kterou vedoucí činitelé uváženě aplikují.“ (Hanousek, M. 1998)

Význam doktríny spočívá tedy v její určenosti, která může být odlišně pojímána. Například v USA se pojem doktrína používá pro vyjádření představy o stanoveném postupu profesního celku při komplexní operaci ve válčení. Typický příklad je doktrína použití pozemních sil USA [65] , která zakládá podobně jako NNEC určité principy, jež jsou uplatňovány v rámci mezinárodní spolupráce při operacích NATO a jsou tudíž významné i pro naše profesionály v obranných a bezpečnostních silách. V našich podmínkách má dokument nazvaný Doktrína AČR (ze dne 10.3. 2010) komplexnější povahu a vztahuje s k Armádě České republiky jako ke komplexnějšímu celku a hlavní využití doktríny se předpokládá: „ …zejména v procesu přípravy příslušníků AČR ve vojenských vzdělávacích a výcvikových zařízeních a na dalších pracovištích“ (Doktrína AČR p. 6). Doktrína AČR v kontextu přípravy (p. 67 – 68) konstatuje v požadavcích a cílech výcviku, že například: „…. výcvik musí směřovat k přípravě na vedeni bojové činnosti v operacích anebo: : „….výcvik musí být zaměřen na zvládnutí bojových dovedností, potřebných pro plněni úkolů ve všech deklarovaných druzích operací. Důraz je kladen zejména na výcvik jednotlivce a malé jednotky ke zvládnutí specifických úkolů;“; případně: „….výcvik musí byt systematický, musí postupovat od jednoduššího ke složitějšímu, od obecného ke konkrétnímu a vždy musí byt maximálně komplexní a odehrávat se v prostředí, které se co nejvíce přibližuje reálné situaci.“

V Doktríně AČR se rovněž konstatuje, že pro: „…Výcvik před nasazením do operace se organizuje s ohledem na možné úkoly předpokládaného nasazení s využitím poznatků, získaných z vyhodnocení zkušeností z předchozích misí. Přitom se používá metodika předoperační přípravy, pro kterou se v NATO zavedl pojem „Mission Essential Task List“. Podobně se rámcově vyjadřuje k výcviku v době nasazení: „….výcvik v době nasazeni (operace) se uskutečňuje s cílem přizpůsobit se konkrétním podmínkám operace, zvládnout nové způsoby činnosti, dosáhnout plnohodnotného začlenění osob, které přišly později v důsledku střídání nebo výměny, včetně zvládnutí dané výzbroje a techniky. Ve společných mnohonárodních operacích se výcvik uskutečňuje v uskupeních podle pokynů velitele mnohonárodních sil.“

Jestliže doktrína formuluje základní rámce a zaměření přípravy, specifika konkrétní přípravy pak řeší řády, předpisy, programy a metodiky vypracované pro tu kterou oblast přípravy [66] , například speciální tělesná příprava, střelecká příprava apod.

Pro všechny modely přípravy a výslednou podobu na jejich výstupu v kontextu vnitřních parametrů vojenské síly [67] jako takové, lze identifikovat tři oblasti ležící v základech většiny kompetencí a schopností [68] , které jsou jakýmikoliv modely přípravy vytvářeny a formovány pro výkon činností a funkcí lidmi v bezpečnostním prostředí.

1. Kritické, pohyblivé a tvořivé myšlení, vytváření poznání a znalostí pro rozhodování a jednání, tedy realizaci rozhodnutí v dynamicky proměnlivém a vysoce komplexním situačním kontextu. Jedná se oblast myšlení a poznávání, která se týká těch činností, které zahrnují rozumění a vědění, tedy jsou založeny na vnímání, myšlení, rozhodování a jednání, včetně formulování rozhodnutí pro sdělování a sdílení (velení, vedení a řízení).

2. Zvládání i realizování změny a zátěže s ní související jedincem a lidským systémem. Jedná se o oblast změny a zátěže, která se vztahuje k proaktivitě a zahrnuje dvě úrovně. První je management změny profesionála tedy seberozvoje a rozvoje v profesi (specializaci), jako reflektované realizace schopnosti autopoietického systému učit se a učit se učit v procesu praxe či řešení úlohy. Druhou úrovní managementu změny je schopnost systému zvládat, navozovat a zpracovávat změnu jako sebeuvědomující se součást vyššího systému (zde se jedná nejen o tým, jednotku, uskupení, ale také o prostředí a situaci plnění úlohy, mise).

3. Sdílení znalostí a hodnot vytvářením a kultivací vztahů. Oblast interakcí se týká ovlivňování procesů (sdílení, řízení, vedení, velení) a těch činností, které vyžadují nebo zahrnují jak sdílení informací a znalostí, tak i potřebu jedince anebo systému „mít vztahy“, tedy vytvářet je, udržovat, kultivovat anebo ukončovat a skrze tyto procesy realizovat své poslání, funkce, cíle.

Tyto oblasti, vzhledem k jejich komplexitě lze považovat jak za monodisciplinární tak i za inter a transdisciplinární. V tomto smyslu lze tyto oblasti a k nim vztahující se kvality schopností v té které odbornosti a profesní specializaci formovat a rozvíjet v každém typu přípravy profesionálů.

Fenomén asymetrie v moderních operacích

V současnosti se zásadním způsobem rovněž mění pohled na možného protivníka a potřebu odpovídajícím způsobem reagovat na možné hrozby. Vzhledem k tomu, že převážná většina nasazení vlastních a aliančních sil probíhá v tzv. asymetrických operacích je jedním z rozhodujících předpokladů úspěchu schopnost získávat a zpracovávat informace a odpovídajícím způsobem je použít a to stále častěji v téměř reálném čase. Tato schopnost klade odlišné požadavky i na vojenské profesionály. K úvahám v přípravě lidí pro nasazení profesionálních sil v operacích přináší zajímavé inspirace článek Ch. Dunlapa (1998) „Válka 21. století: čtyři nebezpečné mýty“. Autor se v něm zabývá otázkou technologické vybavenosti armád, která je uvažována jako výhoda v případném válečném konfliktu. Popisuje v této souvislosti mimo jiné i předpoklady s technickou a technologickou výbavou související a pragmaticky je analyzuje. Předpoklady nazývá mýty a specifikuje je následovně:

· Mýtus č. 1 - Naši pravděpodobní protivníci budou jako my.

· Mýtus č. 2 - Je možné redukovat armádu ve prospěch malých, dobře vycvičených sil, vybavených zbraňovými systémy poslední generace.

· Mýtus č. 3 V příštích konfliktech můžeme dosáhnout nejen informační převahy, ale i nadvlády.

· Mýtus č. 4 Díky moderním technologiím budou příští války humánnější a méně krvavé.

Závěr článku uzavírá mimo jiné i konstatováním, že : „ Budeme stát proti nepříteli, který nebude hrát podle našich pravidel, a který naopak bude naše hodnoty, které uznáváme, pokládat za naše slabosti, kterých musí využít. Technologie nezmění válku na zdvořilou hru vedenou za pomocí počítačů, jak by si mnozí přáli. Videohry nejsou modelem války 21. století. “ a doplňuje, že : „ Nesmíme očekávat, že protivník - zejména z jiného kulturního prostředí - bude nezbytně užívat nejmodernější zbrojní technologii stejným způsobem jako my. Možná je namístě připomenout slova viceadmirála Charlese Turnera Joye, která pronesl před více než 40 lety: "Nesmíme očekávat, že nepřítel bude plánovat válku tak, aby vyhovovala našim zbraním, ale musíme plánovat naši výzbroj tak, aby mohla být nasazena kdekoliv a kdykoliv, kde nepřítel zaútočí. " (Dunlap, 1998)

Pojem asymetrie se v moderním jazyce vojenství užívá stále častěji, například ve spojení „asymetrické ohrožení“ či „asymetrické operace“. Zvýšená četnost výskytu tohoto pojmu není hlavním důvodem našeho zájmu. Hlavním důvodem, jak si ukážeme níže je skutečnost, že asymetrie klade důraz zejména na změnu myšlení a jednání lidí a lidských systémů z hlediska efektivnosti způsobů užívaných pro přežití.

Z hlediska vojenské vědy a vojenského umění se nelze spokojit s pouhými definicemi formulovanými v různých vojenských dokumentech. Diskusi uvedeme citacemi úryvků z překladu článku "Janusian Thinking and Acting" autorů C. H. Paparone a J. A. Crupi, uveřejněného v časopise pozemního vojska USA Military Review (1/2002) [69] :

• Cit. 1: „Dnes není vojenský potenciál národních států pro zahájení útoků nezbytný; útoky již vůbec nemusejí mít tradiční vojenské kvality a jejich předpověď není tak snadno vypočitatelná jako dříve. Teoretikové nazvali tyto nové podmínky "asymetrickým vedením války", čímž vyjádřili, že postmoderní konflikt je především schopností související se schopností zasáhnout zranitelné místo protivníka prostředky jiného řádu. Někteří autoři zastávají názor, že efekt asymetrického konfliktu je nutno řešit na strategické úrovni. Základním předpokladem moderního vojenského myšlení a jednání je, že můžeme řešit asymetrické problémy hierarchicky usměrněným lineárním myšlením, jak je předpokládá strategická, operační a taktická úroveň války. Důvodem pro to je, že strategický, operační a taktický vzor existuje, protože vojákům umožňuje přizpůsobit se zaujetím bojové sestavy. Na druhé straně ale je nebezpečí, že tato struktura urychluje probíhající reakci, namísto aby podporovala potřebné možnosti a hodnoty vhodné pro organizační odpověď.“
• Cit. 2: „I když je pojem asymetrie velmi často v odborné literatuře vysvětlován, je stále nesprávně chápán jako strategický, operační a taktický model, čímž se vzbuzuje dojem, že potřebujeme jen dokonalejší, nikoli nezbytně nutně zcela odlišné myšlení a jednání.“

Koncepty jako NNEC anebo DAČR rovněž zmiňují termín asymetrické operace. Asymetrii v procesu operace a jakéhokoliv střetu, lze vnímat jako vliv působení sil různé úrovně, kvality a intenzity na různé cíle. Asymetrii působení sil se věnují také různé operační koncepce, např. operační koncepce pro pozemní vojsko USA popisuje jak využít odhodlanosti, kreativity a iniciativy svého lidského potenciálu, předpokládá, že kombinace činností a systémů bude generovat: „….komplexní, zesílené a asymetrické účinky k dosažení rozhodujících výhod nad protivníky“. Polní řád pozemního vojska USA o asymetrii uvažuje ve dvou formách:

a) První formou je asymetrie systémová, kdy jedna strana má možnosti, které nepřítel nemá nebo takové, s nimiž nepřítel nepočítá. Příkladem může být použití vysoce přesných zbraní v operaci "Pouštní bouře". Zde bylo použito vlastních bojových systémů jak proti nepřátelským integračním, ale i bojovým systémům.

b) Druhou formou je asymetrie v důsledku "převýšení silou". Tato má dvě komponenty.

· Kvantitativní, která se projevuje ve vyšším počtu konkrétního druhu bojové techniky než má nepřítel.

· Kvalitativní stránka se zase projevuje ve vyšších možnostech dané techniky vůči obdobné u nepřítele.

Tyto formulace předkládají podle mého názoru redukované úvahy o asymetrii, často lineárně a mechanisticky zatížené. Neuvažují již asymetrie související s odlišnostmi v myšlení, hodnotách a zájmech střetávajících se stran a jejich sil. Z tohoto hlediska jsou koncepty NNEC či Janusovské myšlení anebo analýza knihy Válka bez hranic [70] výrazně komplexnější. Podnětným příspěvkem, z hlediska snahy o komplexní postižení asymetrického konfliktu, jsou závěry výzkumného úkolu, projektu Ústavu národních strategických studií (Institute for National Strategic Studies) při americké Národní univerzitě obrany , který měl posoudit bezpečnostní prostředí v roce 2025 [71] .

Ukazuje se, že v bezpečnostním prostředí, které je charakteristické komplexitou, dynamikou vývoje a neurčitostí [72] nevystačíme s lineárními, mechanistickými modely a nástroji pro poznávání a „poměřování“. Jejich užití může být dokonce zavádějící, kontraproduktivní nebo samo o sobě ohrožující, protože vede z dlouhodobého hlediska k „rizikovým a chybným“ závěrům, zejména pro formulovaní strategických záměrů, následně pak operačních a taktických cílů.

NNEC je koncepcí komplexního charakteru nejen v tom, že zahrnuje již výše zmíněný požadavek změny myšlení a jednání, ale postihuje i změny paradigmatických principů a podstat. V tomto smyslu zahrnuje téma asymetrických operací a poukazuje i na omezení a rizika užívaných kognitivních modelů, modelů řízení či modelů rozhodování, plánování apod. Jakýkoliv střet sil a potenciálů (z hlediska vyhodnocení významu a aktuálnosti hrozby) probíhá ve více úrovních (podle komplexity kontextu, účastnících se systémů atp.). Z hlediska taktiky a strategie jako systémových úrovní pro poznávání, plánování, rozhodování a jednání, se jedná o získání a zhodnocení výhody. Potřebuji-li ovlivnit systém, získat výhodu a být proaktivní, mohu postupovat reaktivně a lineárně anebo mohu postupovat asymetricky.

V reaktivní rovině jde často o zničení protivníka, nepřítele. Obvyklým výsledkem reaktivního modelu je lineární a symetrický střet sil „stejné“ kvality, podobný zápasu boxerů, atletů, judistů apod. Roli hraje síla, vytrvalost, odolnost. Vítězí (vyhrává) ten, kdo dokáže například lépe hospodařit s energií, odolat, anebo má více svalové síly. Zavádí se pak pravidla, symetrie a střet se reguluje, podobně i jakýkoliv jiný střet, tedy i válečný (válka gentlemanů, válka gangů) anebo střet konkurentů na trhu. Z hlediska zavádění pravidel, pokud jde o přežití, platí základní pragmatické pravidlo o užitečnosti: „Cokoliv poskytne výhodu a zajistí přežití, je užitečné“ a toto pravidlo často vede k porušení nastolené nebo konsensuální (dohodnuté) symetrie.

Lidmi vytvořená pravidla se obvykle týkají poznaného a zmíněné kritérium užitečnosti vystupuje do popředí zvláště v situacích charakteristických vysokou mírou komplexity a dynamiky vývoje, situacích s nepředpověditelným vývojem, situacích neřešitelných v daném situačním kontextu, známými algoritmy, v daném kognitivním modelu, hodnotovém či paradigmatickém rámci. Takové situace vyžadují nejen systémové myšlení a proaktivitu, ale také transformaci kognitivních modelů a změny v obvyklých modelech rozhodování a jednání založených na symetrii, lineární kauzalitě a polaritách. Na rozdíl od symetrického pak asymetrické pojetí střetu poskytuje již samo o sobě výhodu v tom, že:

1. Užívá komplexitu vztahů, prolínání vlivů a kompetencí, provázanost systémových úrovní a hodnotových měřítek pro myšlení a rozhodování jedince či systému, který se účastní střetu, jako celku.

2. Je efektivní z hlediska přežití anebo dosažení hodnot či cíle v rámci záměru systému, který je aplikuje.

Asymetrické operace jsou stále častější a účinnější zejména proto, že každý střet se prostorově, časově, vztahově a kognitivně „globalizuje“ (roste jeho komplexita), například v tom, že:

a) ve střetu se spoluúčastní mnoho vlivů a úrovní;

b) průběh střetu je monitorován a obraz o něm přenášen a sdílen nejen bojujícími silami (bojištěm není pouze a jen místo střetu sil);

c) střetu se účastní „spojenecké“, mnohonárodní síly;

d) střetu se účastní jiné než čistě „vojenské“, bojové jednotky a síly.

Asymetrický [73] postup se váže k proaktivitě, symetrický (lineární) postup k reaktivitě. Hovoříme-li o asymetrickém postupu pak jej pro účely přípravy ve vojenském prostředí operacionalizujeme (vymezujeme) následovně: asymetrickým postupem rozumíme jakoukoliv aktivitu, jíž ovlivníme úroveň aktualizovaného potenciálu (síly) protivníka jinak, než použitím potenciálu (síly) téže formy. Jedná se o aktivity [74] vyvíjející se v procesu vztahů systémů a prostředí, nelineárně orientované na slabá místa (vztahy, principy, procesy a funkce), jejichž jádrem je minimální energetický výdej s maximálním účinkem [75] , zhodnocení výhody ve smyslu záměru a dosažení strategického cíle.

Dílčí závěr k NNEC, DAČR a asymetrii

Kvalitativní změny z hlediska požadavků na lidi a lidské systémy lze stručně formulovat takto:

a) změna v myšlení;

b) změna ve způsobech přípravy, organizace vztahů a vedení.

NNEC, DAČR a asymetrické charakteristiky, komplexita vztahů a vlivů, jakož i rostoucí dynamika průběhu procesů v bezpečnostním prostředí kladou zvýšený důraz na člověka a systémy, které jeho schopnosti a potenciály vytvářejí. Nositelem strategické změny jsou personální systémy a v jeho rámci systémy, které realizují funkce výběru, vzdělávání, výcviku a přípravy ve vztahu ke schopnostem požadovaným konkrétními pracovními místy v rámci systémů AČR.

Analýza NNEC a DAČR umožňuje formulovat základní kompetence (schopnosti) lidí pro působení v systémech AČR. Tyto kompetence tvoří jeden podkladů pro činnost systémů specializovaných na řízení a rozvoj lidských zdrojů.

Požadavky na schopnosti AČR a specifikace kompetencí do níže uvedeného modelu kompetencí tvoří základní prostředí pro formulaci zakázky na systémy, jejichž základními funkcemi jsou získávání, výběr, rozmisťování lidí v prostředí OS (personální systémy) a vzdělávání, příprava a výcvik lidí a lidských systémů. Vedle systémových a standardizovaných prostředí pro vzdělávání a přípravu profesionálů, jako je Univerzita obrany či výcviková střediska, významným způsobem vystupuje do popředí úloha instruktorů odborné a speciální přípravy přímo u jednotek a útvarů. Právě zde lze nalézat praktické a konkrétní uplatnění a aplikaci požadavku zhodnocení zkušenosti do vlastní přípravy profesionálů pro zkvalitnění efektivnosti schopností jak u každého profesionála, tak u dané jednotky a v konečném důsledku profesního celku.

Vybraná kritéria a požadavky na kvality schopností profesionálů

Kritéria pro zaměření a průběh přípravy profesionálního personálu vyplývají jednak z principů, oblastí, procesů a charakteru domén, identifikovaných v NNEC a Doktríně AČR, jakož i ze standardů koncepčního charakteru (polní řád) a z předpisů na ně navazujících či se k nim vztahujících, jako jsou programy, metodiky a plány konkrétní, specifické přípravy. Tato kritéria lze pak transformovat do obecných požadavků na schopnosti všech vojenských profesionálů následovně:

Tabulka 1.: Přehled vybraných kvalit schopností profesionálů

Dílčí kvality schopností lze pak rozpracovat výběrově a specificky do hodnotitelných parametrů sytících schopnosti ve vztahu k požadovaným kritériím. Příklady:

1. Schopnost orientace v situaci.

Příklady parametrů sytících kritérium:

a) Ukazatele účinné kapacity rozumu, vhledu a kreativity a souvisejících schopností a funkcí.

b) Porozumění situaci;

c) Kritické myšlení a samostatný úsudek;

d) Systémové uvažování;

e) Koncentrace a stálost pozornosti.

2. Schopnost přizpůsobit se, aktivně a tvořivě se vpravovat.

Příklady parametrů sytících kritérium:

a) Přizpůsobivost změně;

b) Předvídat změny;

c) Tvořivě změny zpracovat a zvládat;

d) Reálně hodnotit situaci, možnosti a rizika;

e) Přizpůsobit se realitě situačního kontextu;

f) Adekvátně reagovat;

g) Adaptovat se v přirozeném a technologickém, informačním a komunikačním prostředí.

3. Schopnost rozhodovat se v situacích mnohoznačnější povahy spojené a nejasným vývojem.

Příklady parametrů sytících kritérium:

a) Rozhodnost a odpovědnost za rozhodnutí a jednání;

b) Orientace v mnohoznačné situaci;

c) Schopnost formulovat cíl, záměr a postupy k jeho dosažení.

4. Psychická odolnost.

Příklady parametrů sytících kritérium:

a) Zvládání změny a zátěže;

b) Reakce na zátěž včetně různých forem deprivace;

c) Odolnost vůči frustraci;

d) Schopnost sebeovládání a sebekontroly;

e) Způsoby řešení zátěžových situací – efektivnost strategií zvládání stresu;

f) Kontrola situace a reakcí.

5. Schopnost regulovat svoji vnitřní a vnější aktivitu (činnost) vzhledem k aktuálním situačním kontextům

Příklady parametrů sytících kritérium:

a) Schopnost adekvátně riskovat;

b) Schopnost nakládat s emocemi.

6. Schopnost ovlivňovat vztahy k sobě, lidem, týmu.

Příklady parametrů sytících kritérium:

a) Realistická sebedůvěra a sebehodnocení;

b) Stabilita chování v sociálním prostředí;

c) Kooperativnost;

d) Komunikační schopnosti;

e) Schopnost ovlivňovat vztahy k systémům a prostředí.

Vybrané osobnostní charakteristiky, které tato kritéria splňují z hlediska kvalit schopností jedinců a jejich úroveň, z hlediska výběru a přípravy, jsou identifikovány v oblasti vojenské psychologie.

Tabulka 2.: Přehled vybraných požadavků na schopnosti

Model kompetencí vojenského profesionála

Kvalitativní změna, která vystupuje z analýzy NNEC a vývoje trendů bezpečnostního prostředí [76] , se týká především myšlení a jednání lidí. Tuto změnu lze identifikovat na pozadí všech kvalit schopností - kompetencí vyjádřených v níže uvedeném Modelu kompetencí [77] . Model kompetencí zahrnuje tyto kompetence:

1. Centrální kompetenci: pochopit smysl a sdílet (komunikovat) významy a hodnoty, uvědomovaně a užitečně být v kontextu, systému a procesu, kriticky myslet, vytvářet poznání, rozhodovat se a jednat.

2. Dílčí kompetence:

· Užívat různé procesy a situační kontexty k uvědomovanému rozvoji svých schopností a zdrojů. Kompetence zahrnuje i schopnost učit se, rozvíjet a vytvářet schopnosti své a systému (týmu).

• Tvořivě myslet [78] , vytvářet poznání a zhodnocovat znalosti, uvědomovaně a reflektovaně se přizpůsobovat prostředí a rozhodovat. Vnímat změnu jako základní a přirozenou součást života, profese a světa. Rozvíjet schopnost změny vnímat, navrhovat a realizovat.

· Uvědomovaně, užitečně ve vztahu k danému kontextu užívat své zdroje a zdroje svého okolí k dosahování smyslu, hodnot a dohodnutých cílů v jednání. Orientovat se v sociálních (týmy, organizace, instituce atd.), informačních a komunikačních systémech, umět v nich cílevědomě a kompetentně působit, dokázat si vytvořit podporující a stabilní sociální zázemí.

· Trvale reflektovat výlučnosti vojenské profese a specifika manažerských a vojenských činností v organizačním, systémovém a společenském kontinuu [79] .

· Být užitečným členem týmu, systému a vést, pečovat o tým, systém v různých situačních kontextech [80] .

Proces přípravy a výcviku vojenských profesionálů a jejich další kariérový růst a profesní rozvoj je vhodné orientovat na výše uvedené kompetence. Pro praxi přípravy je nutné model chápat jako rámec, ve kterém jsou formulovány kvality užitečné pro přežití a rozvoj jedince v systému, prostředí, jakož i přežití systému samotného. Smyslem formulace kompetencí je postihnout, „zobrazit“ aspekty vztahů mezi jedincem, systémem a prostředím. Z tohoto modelu lze vycházet například v personálních činnostech při formulování obecných i specifických (oborových, specializačních) kritérií pro výběr nebo pro proces přípravy (výcviku a vzdělávání) vojenských profesionálů a velitelů, pro formulaci požadavků, předpokladů a kritérií personálními systémy pro profesní pozici, anebo při formulování směrů a mezníků pro individuální profesní a kariérový rozvoj.

Závěr

Profesionalita je vždy individuální slitinou vědomostí, znalostí, dovedností a zkušeností a podstatou profesionality v jakékoliv oblasti je integrita, vyváženost a harmonie kvalit konkrétního člověka. Rostoucí důraz na individuální a systémový přístup vyžaduje uvažovat o programech a modelech přípravy a o instruktorském týmu, jako aspektech, jejichž úlohou a funkcí je vytvářet prostředí, ve kterém vyzrávají kvality schopností jednotlivců a týmů pro specifické profesní a organizační prostředí. Dosavadní výsledky výzkumu, praxe přípravy a zpětné vazby profesionálů v praxi ukazují, že mezi základní charakteristiky efektivně koncipované přípravy lze řadit:

· důraz na kvalitu a stálost instruktorského (lektorského) týmu;

· interdisciplinaritu instruktorského týmu a transdisciplinaritu modelů přípravy;

· modely přípravy vnímat jako proměňující se prostředí pro spolupráci na rozvoji kvalit schopností jednotlivců, nikoliv mechanismy na výrobu expertů;

· aplikovat nelineární a asymetrické aspekty v modelech přípravy;

· respektovat specifické individuální konfigurace kvalit a její proměnlivost v procesu profesionalizace u každého jedince;

· zachovávat respekt ke schopnosti samoorganizace lidí a lidských systémů (mikrotýmů) ve vztahu k efektivnímu řešení úloh.

Vedle technologických a ekonomických otázek, které se změnami bezpečnostního prostředí souvisí, je třeba paralelně řešit i jiné aspekty, kterým je nutné se kontinuálně věnovat a které se týkají zejména kognitivní domény. Poznávání (kognice) je aspektem myšlenkových procesů, myšlení, kvalitou mysli, stejně jako vytváření znalostí a rozhodování pro následné jednání.

Neustávající snaha a pokusy nahradit přirozené lidské myšlení umělou inteligencí, zejména v oblasti informatiky posouvá možnosti společnosti zejména směrem ke zdokonalování výrobních, informačních a komunikačních systémů, techniky a jejích schopností (inteligentní technologie, včetně zbraní a zbraňových systémů). Jakkoliv je toto úsilí intenzivní, nahradit kvality lidské mysli, poznávání a tvořivosti není v dohledném časovém horizontu možné. „Inteligentní“ systémy a mechanismy nejsou schopné produkovat kvality vlastní lidské mysli, jako je vytváření poznání a znalostí, rozumnost, moudrost, citovost, flexibilita, celostnost nebo autopoiéza.

Profesionální kompetence lidí a schopnosti lidských systémů pro bezpečnostní prostředí a prostředí NNEC lze užitečně vytvářet kultivací a rozvojem jejich základů, procesů myšlení a rozhodování jako potenciálů jednání, již v úvodních procesech přípravy. Charakteristiky postmoderních konfliktů, teorie a praxe vojenského umění ukazují, že příprava vojenských profesionálů a velitelů nemůže postupovat pouze lineárním směrem a vytvářet účelově zaměřené, mentálně ukázněné lidi (profesionály) a systémy s předvídatelným myšlením a chováním. Ukáznění lidé a ukázněné systémy (např. instituce) nejsou tak dobré v tom, co dělají, jak myslí a jednají se „intuitivní“ lidé a systémy. Jsou sice disciplinovanější, spolehlivější, kontrolovatelnější, myslí a chovají se racionálně. Nicméně v situaci asymetrického konfliktu budou spíše reaktivní a v nevýhodě oproti rozumně, „intuitivně“ myslícímu, proaktivnímu a pragmaticky jednajícímu protivníkovi. Profesionalita ve vojenském umění úzce souvisí s jedincem vytvořenou „skrytou“ znalostí, kterou disponují „mistři“ profese, „intuitivní“ lidé. V této, jedincem anebo systémem, vlastní cestou vytvořené znalosti, je ukryta schopnost, které se znalost, vytvořená lineárním přístupem a tréninkem dovedností neumí zmocnit, lze ji však pěstovat spíše jako specifické (profesní) umění.

Změny v obsahu a procesech vzdělávání a přípravy vojenských profesionálů a velitelů znamenají orientaci nejen na vytváření znalostních základů a vytváření dovedností pro efektivní působení v rámci systémů ozbrojených sil a v rámci profesně specializovaného metasystému NATO. Změny jsou ovlivněny zejména změnami v charakteru funkcí pro různá „operační prostředí“ a změnami v požadavcích na spolupráci v rámci interoperability a metaoperability v bezpečnostním prostředí jako širším rámci efektivního působení a spolupůsobení ozbrojených sil jako celku. Změny se orientují nejen na vytváření znalostí a dovedností pro užívání KIS a KIT, ale také procesy kultivace a rozvoje myšlení lidí. Myšlení je základní charakteristikou kognitivní domény, ve které dochází ke zhodnocení informací a zpracování zkušeností, vytváření poznání a znalosti pro rozhodování, která formují a směrují jednání lidí a lidských systémů. Myšlení lidí, vytváření poznání a znalostí, je tou kvalitou, která umožňuje násobit potenciál sil systémů v prostředí NNEC jakož i systémů spolupůsobících v bezpečnostním prostředí.

Postupy v přípravě profesionálů a velitelů, kterým je užitečné se věnovat, se orientují na proměnu podstaty a kvality vědomí, mysli, resp. myšlení. To považujeme za základ užitečných trendů přípravy a základ v osobním přístupu instruktorů. To, co se skutečně děje v mysli a myšlení jedince, je věcí procesů předávání (forma, metoda, vztah a prostředí – ty můžeme ovlivnit), způsobů zpracování (ty také můžeme ovlivnit – /algoritmy, modely, scénáře/), porozumění a pochopení (nelze přímo, lineárně a mechanisticky ovlivnit – je to vnitřní proces probíhající v učícím se systému, na kterém se spoluúčastní zralost, myšlení a jeho úrovně, jakož i vztahy k vnějšímu prostředí). „Výstupem“ je jedincem vytvořená znalost z vlastní zpracované zkušenosti, která není pouze přímým důsledkem informací či znalostí podaných na „vstupu“. Znalost, která je v základech všech potenciálů jakýchkoliv profesních systémů v bezpečnostním prostředí.

Použitá literatura a vybrané informační zdroje:

· BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. & kol., (2004). Psychologie a sociologie řízení. Praha, Czecha: Management Press.

• BUŘITA, L. a kol. (2007). Informační věk, informační společnost a vojenství. Praha, Czechia: AVIS.

• DUNLAP, Ch. J. (1997). Válka 21. století: čtyři nebezpečné mýty. PARAMETERS, U.S. Army War College, dostupné na www.army.cz/avis/vojenske rozhledy/1998.

· HANOUSEK, M. (1998). Operace pozemního vojska USA v duchu nového polního řádu. FM 100-5. Vojenské rozhledy 2/98.

· HRONÍK, F. (2002). Poznejte své zaměstnance: Vše o assessment centre. Brno, Czechia: ERA Group, spol. s.r.o.

· JANOŠEC, J. a kol. (2005). Bezpečnost a obrana České republiky 2010-2025. Praha, Czechia: AVIS.

· KOSTROŇ, L. (1997). Psychologie vytváření úsudků. Brno, Czechia: Masarykova univerzita v Brně.

• KŘEMEN, J. (2007) Modely a systémy. Praha, Czechia: Academia.

· KŘEMEN, J. (1994). Neformální sémantický "procesor" lidského vědomí a formální procesor.“ In ELOGOS, Electronical journal for philosophy/94.

• MALÝ, V. a kol. (2008). Úvod do problematiky NEC. Brno, Czechia: Univerzita obrany.

· NASTOUPIL, J. (2003). Jak studovat postmoderní konflikty (Janusovské myšlení a jednání). Vojenské rozhledy 2003.

· PAPARONE, C. H., CRUPI, J. A. (2002). Janusian Thinking and acting in. Military Review 1/ 2002.

· PINDEŠOVÁ E.; POKORNÝ, V.; SALIGER. R. (2007). Vybrané aspekty společenskovědní analýzy NNEC ve vztahu k rozvoji a kultivaci kompetencí lidí a lidských systémů. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Velení a řízení v prostředí NEC – IV. Brno, Czechia, Univerzita obrany.

· PINDEŠOVÁ, E.; POKORNÝ, V. (2009). Úvahy a poznámky k článku „Hrozby a ohrožení“ v kontextu NNEC a Kognitivní domény“. Příprava profesionálů v obranných a bezpečnostních silách, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecko-odborné konference IDET 2009. Brno: Univerzita obrany 2010, s. 119-131. ISBN 978-80-7231-567-3.

• SALIGER, R.; PINDEŠOVÁ, E.; POKORNÝ, V. (2008). Trendy zkoumání a modely pro rozvoj schopností, kvalit kompetencí lidí a lidských systémů pro prostředí NNEC v profesní přípravě (vzdělávání a výcviku) Sborník abstraktů a elektronických verzí recenzovaných příspěvků na CD-ROMu z 2. mezinárodního kongresu Interop-soft protect. 17s. Brno, Czechia, Univerzita obrany.

· SENGE, P. (2007). Pátá disciplína (teorie a praxe učící se organizace). Praha, Czechia: Management Press.

• VÍŠEK, B. (2005). Network Enabled Capability – klíčová schopnost pro 21. století, časopis Obrana a strategie, 2005, Brno, Czechia: Univerzita obrany.

Odborné a speciální zdroje:

• Článek: „Hrozby a ohrožení“, in. časopis Vojenské rozhledy 1/2001 dostupné na: http://www.gewo.info/main/hrozby.htm. (4. 9. 2013, 15:56).

· Doktrína AČR (2. vydání), Institut doktrín VeV - VA, Vyškov, 2010.

· Doktrína AČR v operacích na území ČR pod národním velením, Institut doktrín VeV - VA, Vyškov, 2007.

· Doktrína AČR v mnohonárodních operacích, Institut doktrín VeV - VA,Vyškov, 2008.

· Informační analýza č. 1/2006 NETWORK ENABLED CAPABILITY, ŘeVD, Vyškov, 2006; dostupné na: http://www.defenceandstrategy.eu/en/previous-issues/volume-2005/1-2005/network-enabled-capability-key-capability-for-21st-century.html#.UgtG1xhIu1s .

· Koncepce Network Enabled Capability (NEC) v ozbrojených silách ČR, MO ČR, Praha 2006.

• Kolektiv, Velení a řízení v operacích, AČR, Vojenská publikace, Praha, 2006, Pub-53-01-1.
• Kolektiv, Psychologická služba v AČR, Vojenská publikace, Praha, 2006, Pub-12-86-1.
• Kolektiv, NATO Network Enabled Capability Foundation Document, ACT Norfolk, 2004.
• Kolektiv, Koncepce Network Enabled Capability (NEC) v OS ČR (pracovní návrh), SKIS MO, Praha, 2005.

· Vojenská strategie České republiky, schválená vládou v červnu 2004.

· Zákon o ozbrojených silách č. 219/1999 Sb.

· Zákon o vojácích z povolání č. 221/1999 Sb.

Odkazy internetové:

• http://doctrine.vavyskov.cz/_casopis/o_periodiku.htm
• http://doctrine.vavyskov.cz/_casopis/2011_1/2011_1.htm#oblast5
• http://www.defenceandstrategy.eu/cs/
• http:// www.kognitivni-management.cz /

Model fází vývoje jedince v profesním prostředí

• Specifika vojenské profese.
• Model fází vývoje jedince v profesním prostředí.
• Mistrovství v profesi.
• Postoj jako aspekt vnitřní kvality profesionála – bojovníka.

Úvodem kapitoly je nutné si uvědomit, že každý instruktor, trenér je vždy a přirozeně zároveň psycholog. Je třeba důvěřovat vlastní skušenosti a vytvořit si vlastní psychologický model. Různé, ve studijním textu a v jiných zdrojích předložené modely jsou pouze abstrakce, strukturované způsoby zobrazení poznání a představ, jak něco probíhá, existuje či funguje. Je vhodné dát si tu práci a zkušenosti i znalosti formovat do nějakého vlastního pragmatického modelu, teorie. Řada systémů má vedle hard aspektů (technologie, metodiky, standardy postupů apod.) také soft aspekty (teorii, proč to funguje tak a ne jinak). Tuto teorii máme na mysli.

Praxe ukazuje, že psychologické příručky jsou zajímavé, ale jejich uplatnění je omezené a je třeba postupovat s aplikací poznatků, které předkládají s respektem k praxi přípravy. Zkušenost rovněž ukazuje, že různá bojová umění anebo komplexní systémy zabývající se mentálními a psychofyzickými aspekty lidského života (například tai-ji, jóga [81] ) mají rovněž propracovanou teorii a filosofii, ontologii, gnoseologii a psychologii, opírající se o nějaký model světa. Jejich účinnost je pak daleko komplexnější a obsažnější, než účinnost metod, technik a systémů (například sebeobrany), které toto pozadí nemají. Tato skutečnost vyžaduje, od trenérů a učitelů těchto umění či systemů a od jejich uživatelů, také kritickou a hlubší obeznámenost s tímto jejich “soft” pozadím či zdroji.

Specifika vojenská profese

V následujícím textu zmíníme některá specifika vztahující se k vojenské profesi, která je nutné v rámci přípravy jedinců pro vojenské, resp. bezpečnostní prostředí zohlednit.

Vojenské prostředí, systémy a činnosti jsou, na rozdíl od jiných prostředí a činností vykonávaných lidmi natolik na jedné straně specifické a na druhé straně komplexní, že lze jen obtížně nalézat srovnání s jinými profesemi. Pro ilustraci zmíníme několik charakteristik, které zdůvodňují uvažování o výjimečnosti vojenské profese:

· základním smyslem, profesní náplní a funkcí boj, ve smyslu zajištění bezpečí a obrany společenství a obyvatel;

· profese zahrnuje činnosti, jejichž cílem je také, mimo jiné, obelstít, porazit, zranit nebo zabít lidi, škodit, ničit a destruovat výsledky lidské práce, lidského umu a snažení;

· důsledkem některých vojenských činností je utrpení, smrt nebo traumata s trvalými psychickými, tělesnými, sociálními a ekonomickými následky pro vítěze i poražené;

· výkon vojenských činností je přímo spojen s ohrožením vlastního života a života kolegů, jakož i odpovědnosti za ně;

· výkon profese více než jiné profese nese riziko trvalých následků, traumat v různých variantách a způsobuje změny v myšlení a jednání profesionála a následně změny ve vztazích s nejbližším prostředím (rodinou).

· výkon vojenské profese v rámci určitého systému (týmu, osádky, jednotky) vede k vytváření velmi silných, intenzivních a intimních osobních vazeb založených na zkušenosti ze společného zvládání různých limitních a extrémních situací.

· výkon profese předpokládá rovněž dlouhodobé odloučení od blízkého sociální prostředí jedince (rodiny) a odloučení od života společnosti (mise). Vyžaduje intenzivní a často plné soustředění, hluboké a dlouhodobé vnoření se do problematiky. To významným způsobem vzdaluje jedince od rodinné a sociální „reality“.

Vojenská profese více než jiné profese klade nároky na:

1. morální, etické a hodnotové aspekty;

2. volní, charakterové a sociální (vztahové) aspekty;

3. specifické kompetence – slitiny schopností, vlastností a dispozic pro výkon specifických činností a funkcí;

4. specifické postoje, zvyky, potřeby.

Vojenská profese více než jiné profese vyžaduje:

1. optimální mentální kondici, ve které se promítá úroveň kognitivních schopností, specifické kvality myšlení a jednání, práce se změnou a zátěží;

2. psychofyzickou kondici, vitalitu [82] (tělesnou a duševní energii) a job-involvement (zaujetí, pohlcení prací, centralita práce, významnost profese);

3. zvládnout vyšší objem návyků, zvyků a dovedností (drilů), standardů postupů a schopnost přizpůsobit je situaci mise - úlohy;

4. na jedné straně specializaci – odbornost (expertnost) a na straně druhé i polyfunkčnost a multikulturální přístup;

5. na jedné straně „poslušnost“ a rovněž loajalitu (loajalita jako forma kvality vztahů v profesním systému).

Model fází vývoje jedince v profesním prostředí

Jádrovou metaforou vojenského profesionála jako bojovníka je boj, jeho přirozeným záměrem je přežití. Úkolem bojovníka je pak poznat, ovládnout a kultivovat sebe sama, přirozené zdroje potenciály a síly v sobě samém.

Vojenská profese je svého druhu povolání a poslání. V tomto smysly je bojovník povolán k tomu, aby chránil, což lze chápat jako jeho poslání. Naplňovat toto poslání vyžaduje odstup, který zahrnuje vlastní tvar místa a smyslu, z hlediska profesního systému a prostředí výkonu praxe, jakož i vyšší hodnoty a rámce. To umožňuje bojovníkovi užitečně pracovat například s tématem viny [83] a smyslu. Smysl je rovněž jádrové téma bojovníka a důvodem pro mentální, kognitivní rozměr přípravy a kultivace profesionála. S jednáním bojovníka je často spojeno utrpení [84] , bolest, zranění a smrt. Nemá-li sám bojovník jasno, dojde-li ke zmatení hodnot, významu a smyslu, pak vznikají poruchy, konflikty v konzistenci či koherenci vztahů mezi ním a prostředím. Jedním ze zdrojů poruch je strach a úzkost, obvykle z ohrožení vlastního života či z ohrožení blízkých osob anebo z toho že je nucen ubližovat jiným lidem. Dalším zdrojem poruch je smysl toho, proč se vystavuje zvýšenému ohrožení vlastního života. Pokud jsou to jen peníze či vize zajištění budoucího života, pak je mise, které se účastní sice smysluplná z hlediska vnějšího, nicméně není smysluplná v hlubším osobním kontextu.

Bojovník, tedy ten, kdo je vnitřně konzistentní, koherentní, je schopen sledovat situační rámec úlohy v jeho proměnlivosti, současně následovat záměr a vnímat relativní stabilitu a proměnlivost metakontextu [85] , je poruchou ohrožen méně, než běžný jedinec.

Model fází vývoje vychází z modelu kompetencí profesionálů pro bezpečnostní prostředí a koresponduje s běžnými modely vývoje a rozvoje jedince v profesním oboru, metodě a systému. Z tohoto modelu lze vycházet při formulování výstupů přípravy (výcvik a vzdělávání) vojáků, bojovníků a velitelů (vůdců [86] vojenských týmů a systémů).

Jak bylo v předchozích kapitolách uvedeno, změna orientace procesů výběru a přípravy z kvantity na kvalitu znamená, respektovat smysl a principy změny, proces zrání jedince a systému. Je třeba připomenout, že jádrovými tématy vojenské profese jsou boj, bezpečnost, obrana a ochrana a přežití jedince a sociálního systému, jehož je členem. S jádrovými tématy souvisí takové aspekty, jako je smrt, násilí, ohrožení, utrpení, zranění či zabití člověka a další.

Některé aspekty profese například násilí či smrt anebo dobrovolné podstoupení vysokého rizika, souvisí sice se zachováním sociálního prostředí či systému, jehož je členem, nicméně ne vždy korespondují se základními potřebami konkrétního jedince (konkrétně potřeba bezpečí) a rovněž nekorespondují s instinktivním aspektem, který se promítá do tendence neubližovat jedinci vlastního druhu, jakkoliv je členem jiného sociálního systému. V konečném důsledku to znamená, že výkon funkcí a činností vojenská profese ve specifických případech nekoresponduje se základními lidskými potřebami a hodnotami konkrétních jedinců. To jsou aspekty či otázky (a řada dalších), které vojenský profesionál musí řešit jak v přípravě, tak v praxi.

Model vývoje jedince v profesi [87] se orientuje na formulaci kvalit schopností potřebných pro výkon vojenských činností ve vztahu ke konkrétním profesním pozicím a funkcím v rámci systému a situacím úloh. Model procesu a fází vývoje jedince ve vojenské profesi a prostředí klade důraz na individuální, osobní, osobnostní a duševní rozměr, potenciály jedince a jejich vývoj v procesu individuace. V modelu předkládáme popisy a formulujeme charakteristiky ve smyslu otázky: „Jaké kvality musí mít jedinec, aby bylo možné říci, že se stal bojovníkem, že je vojákem v plném slova smyslu?“ Orientujeme se tedy na obecnější vztahy a principy vojenského prostředí, vztahující se k vojenské profesi a profesionalitě.

Model [88] procesu a fází vývoje nabízí více úhlů pohledu. Pro popis kvalit, fází a úrovní se inspiruje přístupem R. Moora a T. Gillette (2001), který užívají pro popis vývoje mužské psychiky [89] v procesu individuace. Jejich model čerpá z analytické a archetypové psychologie C. G. Junga. Archetypy [90] lze, podle výše zmíněných autorů, vnímat jako „energetické toky“, „pudovou formu energie“, projevující se (neuvědomovaně i uvědomovaně) v našem myšlení a jednání, jako „modely duševních kvalit“. Tento způsob uvažování a jeho níže zmíněné aspekty užíváme jako užitečný, pro konstruování modelu procesu a fází vývoje jedince v profesi a prostředí. Rovněž proto, že vytváří prostředí pro aplikaci poznání vybraných vztažných konceptů (filozofie, kognitivní vědy, psychologie apod.) a komplexních systémů, rozvíjených v různých místech celého civilizačního kontinua, obvykle rozdělovaného na západní a východní oblast.

Analytická psychologie C. G. Junga [91] je z hlediska uvažování o člověku v bezpečnostním profesním prostředí inspirující z více hledisek. Například pojetím psýché [92] , dále v práci s pojmy JÁ, vědomí a nevědomí, předložením teorie komplexu, který zahrnuje i komplex ega, fenomenologií archetypů [93] a pojetím energetického resp. silového charakteru duševních dějů a v tomto rámci i vypracovaný popis základních procesů dynamiky psychické energetiky [94] . Z hlediska kontextu, ve kterém se pohybujeme, tedy z hlediska vývoje jedince, je významný koncept individuace [95] , kterou C. G. Jung považuje za proces ležící v základu vědomí. Individuaci pojímá jako diferenciační proces, citujeme: „..který má za cíl vývoj individuální osobnosti.“ (Široký, H. 1990, p. 43).

Téma individuace umožňuje rozšířit rámec uvažování o člověku v profesním prostředí, který bývá obvykle redukován na vztah jedince a profese, práci, pracovní místo či zaměstnání. Práce a profese s prací související, je aspektem našeho života, který vnímáme jako prostředí, ve kterém spolupůsobí více vztahů a aspektů. Profesní vývoj a profesní zrání vnímáme lze vnímat jako nedílnou součást života, uvažovaného jako proces vytváření se osobnosti (proces individuace). Citujeme C. G. Junga (1999, p. 271): “Každý život je koneckonců uskutečňováním celku, to znamená bytostného Já, pročež můžeme toto uskutečňování nazvat také individuací [96] “.

Procesní, vývojové pojetí dynamiky psychické energie v podobě archetypů a jejich projev v procesu individuace z hlediska formy, obsahu a směřování vývoje jedince [97] , jsou pouze dva z užitečných aspektů výše zmíněného přístupu [98] . Dalším užitečným aspektem, z hlediska vývoje jedince, je procesní, dynamické a celostní pojetí středu, Self [99] , jako trvale se proměňujícího, vyvíjejícího a skrze zvratný proces reflexe seberekonstruujícího se těžiště, centra, které je odlišné od ega. Konstrukt Self se uvažuje jako sjednocující archetyp, rozhodující v procesu vývoje člověka a v jeho úsilí o seberealizaci. Podle C. G. Junga se Self [100] , v procesu vývoje, stává centrem, středem, těžištěm a uvažuje o něm jako o psychickém elementu, který se vyjadřuje a uskutečňuje skrze proces uvědomovaného bytí jedince. Těžiště či centrum je znázorňováno jako bod a kruh [101] , ke kterému se vždy vztahuje neuvědomovaně i uvědomovaně jakýkoliv aspekt bytí člověka. Důvodem je, že tento střed má jak charakter vztažného centra, těžiště (bodu), tak i zahrnujícího celku (kruhu), tedy prostředí. Tvoří propojení mezi prostředími (vnějším a vnitřním), vztahy a jevy. Je tím co se ve vztazích uplatňuje, projevuje a zároveň vyvíjí, co se proměňuje v důsledku vzájemného spolupůsobení [102] . Tento způsob uvažování preferujeme, když zdůrazňujeme význam aplikace metody reflexe pro myšlení, poznávání a pro uvědomovaný vývoj a bytí člověka v jakémkoliv prostředí. Vývoj jedince v prostředí však neznázorňujeme ani jako spirálu, jež trvale stoupá ani jako pomyslnou přímku vedoucí z minulého do budoucího, k nějakému konkrétnímu cíli. Vhodným obrazem pro názornost je květ sedmikrásky, kdy se jedinec v rámci své zkušenosti (kterou představuje pohyb po okraji okvětních lístků), skrze reflexi, trvale vrací ke středu, centru a procházeje skrze toto centrum, jej i sebe, jako celek, proměňuje. Z hlediska mysli se jedná o znázornění trvale zvratného procesu, stálé vracení se „dovnitř sebe sama“, a opakované kritické analýzy působků vlastního myšlení a poznávání, rozhodování a jednání, konané jím samým.

Toto procesní pojetí považujeme za vhodnější, než jiné, různými psychologickými disciplínami a směry nabízené pohledy na člověka, jeho psychiku, myšlení, poznávání, rozhodování a jednání ze dvou dobrých důvodů:

7. Usiluje o zachycení dynamiky života jedince a celostní uchopení.
8. Blíží se více zkušenostní psychologii než psychologii akademické.
9. Umožňuje lépe aplikovat poznatky z praxe nepsychology.
10. Pracuje jinak s kvalitami, vlastnostmi či schopnostmi jedince v tom smyslu, že je nejen vztahuje k sociálně psychologickému komplexu ega, ale tento komplex na rozdíl od jiných směrů přesahuje uznáním a snahou o uchopení subjektem osobně zakoušeného jevu, který pojmenovává Self. Tento jev je z hlediska osobní zkušenosti vlastní všem lidem, nicméně z hlediska metodologie a obecně uznávaných metod zkoumání současné vědy, se jako ryze subjektivní fenomén, vytrácí jako objektivně nezkoumatelný. Z pohledu jiných psychologických směrů je poznávání psychiky, lidské mysli apod. organizováno do různých složenin, strukturováno a uspořádáváno často tak, že aplikační potenciál dosaženého poznání pro praxi a přípravu lidí se vytrácí.

V modelu, pro vyjádření úrovně a jejich kvalit používáme pojmy hrdina [103] , bojovník a válečník. Pojmy král, válečník (bojovník), kouzelník a milovník v níže předloženém schématu [104] jsou svého druhu metaforami archetypů pro různé formy a aspekty projevů mentálních procesů, které lze identifikovat v prostředí popisovaném jako psychika či osobnost. Pojem bojovník je vybrán z více důvodů a nejedná se o pózu či roli danou situačním či profesním kontextem. Bojovník představuje specifický projev mentálních potenciálů, jakož i modus bytí, způsob myšlení a života. Každý jedinec disponuje potenciálně kvalitami a aspekty pro projevení se všech čtyř variant, forem. Tyto kvality a aspekty se na profesně orientované cestě bojovníka spolupodílejí, respektive se spolurozvíjejí a spoluproměňují tak, jak člověk postupně prochází životem. Rovněž je třeba připomenout, že jakkoliv k fázím v níže předkládaném modelu přistupujeme v kontextu přípravy profesionálů na činnosti a funkce v bezpečnostním prostředí, s hrdiny, bojovníky a válečníky se setkáváme ve všech oblastech našeho života.

Obrázek 1.: Znázornění vybraných charakteristik forem archetypů. Zdroj vlastní, inspirováno charakteristikami variant podle Moore a Gillette (2001).

Vývoj jedince v profesi vnímáme jako trvalý proces „zrání“, ve kterém lze operacionálně identifikovat a charakterizovat určité fáze a úrovně ve vztahu k požadavkům, resp. funkcím vztahů ve vojenském prostředí. Z hlediska profese se jedná o trvalý proces dosahování a osvědčování úrovně mistrovství v bojovém nebo válečném [105] umění, z hlediska vojenské vědy pak o umění taktické, operační a strategické. Pojmy hrdina, bojovník, válečník [106] užíváme v modelu fází vývoje jedince v profesi a prostředí, pro vyjádření kvality vyzrálosti kompetencí jedince ve vztahu k profesi a systémové úrovni jejich uplatnění. V níže uvedeném schématu a následně v přehledech uvádíme vybrané aspekty kvalit těchto charakteristik a jejich projevu, zejména ve vztahu k myšlení a jednání jedince.

• Pojem hrdina se vztahuje k počáteční, iniciální fázi vstupu jedince do profesního prostředí a jeho systémů.
• Pojem bojovník se vztahuje k individuálním kvalitám a jejich rozvoji v procesu bytí jedince v systému a profesním prostředí, včetně jejich proměn. Z hlediska vztažného profesního systému představuje individuální, osobní rozměr vztahu k základnímu smyslu vojenského prostředí.
• Pojem válečník se vztahuje k systémovým kvalitám a jejich úrovním, přičemž jeho nosnou charakteristikou je přímé, účastné vedení (velení a řízení), jako kvality koordinace a organizování systému, ve kterém jedinec působí, jako celku, v rámci daného prostředí, aktuální situace a ve vztahu k jiným systémům, jakož i ke změnám v těchto vztazích.

Model procesu a fází vývoje jedince ve vojenské profesi vychází z modelu kompetencí vojenského profesionála a koresponduje s modelem vývoje a rozvoje jedince v profesním oboru, metodě a systému. Předkládá popisy a formulace charakteristik kvalit schopností ve smyslu otázky: „Jaké kvality musí mít jedinec, aby bylo možné říci, že se stal profesionálem, že je bojovníkem, resp. vojákem v plném slova smyslu?“ Orientuje se tedy na obecnější vztahy a principy vojenského prostředí, vztahující se k vojenské profesi a profesionalitě. Vytváří prostředí pro formulování například záměru a kritérií přípravy pro získání, rozvoj a kultivaci specifických dovedností, resp. metadovedností, potřebných pro výkon vojenských činností, ve vztahu ke konkrétním pracovním místům a funkcím v rámci systému, klade důraz na individuální, osobnostní a mentální kondici a potenciály jedince.

Obrázek 2.: Schéma modelu fází vývoje jedince v profesi a prostředí. Zdroj vlastní, inspirováno fázemi podle Moore a Gillette (2001) a myšlenkami Huberta a Stuarta Dreyfusovými (1993).

Model fází procesu vývoje vojenského profesionála zahrnuje jednu iniciační, společnou fázi a dvě fáze paralelní, přičemž jedinec, z hlediska kvalit svých schopností a v kontextu požadavků praxe, se může projevit v každé z nich. Jedná se o již výše zmíněné fáze, fázi hrdiny [107] , bojovníka a válečníka (vojevůdce).

Fáze hrdiny má charakteristiky nezbytného předstupně. Je to fáze [108] přípravy na přechod a zformování varianty zralé profesionality. Z hlediska profesní zralosti koresponduje s fází učně, začátečníka. Nezdaří-li se přechod, jedinec kvalitativně nevyzraje, a nadále disponuje charakteristikami typickými pro tuto fázi, jakkoliv je z různých hledisek dospělý a postupuje v rámci profesní kariéry.

Charakteristiky fáze hrdiny:

· Převažují egovztažné tendence, tendence k inflaci vlastní důležitosti, grandiozita ve vztahu k myšlenému ideálu, obrazu o profesi, své roli a funkci v rámci systému a prostředí.

· V situaci boje hrdina nezná rozsah, kvalitu, formu a možnosti svých schopností a slabin. V boji podstupuje nepřiměřené riziko a ve velitelské pozici totéž požaduje od podřízených. Převažuje hrubé, jednostranné a reaktivní užívání síly v situačním kontextu.

· V situaci změny u hrdiny převažuje myšlení monomorfní, lineární, reaktivní, digitální, s tendencí k pohybu v extrémech jako například „vše nebo nic“, „ano nebo ne“, „pravda a lež“, „vítězství nebo prohra“ apod. Převažují charakteristiky typické pro reaktivní úroveň [109] .

· Ve sdílení, rozhodování a jednání se projevuje nadbytečný výdej energie ve vztahu k situaci, tendence k přehánění, neschopnost vnímat širší souvislosti a důsledky. Tendence předvést, dokázat, osvědčit své schopnosti, získat potvrzení a ocenění svých (jím předváděných) kvalit, kompetencí. Ambiciózní, nezvladatelný, nerespektující vztahy, limity, systém a prostředí.

Smysl a rizika fáze:

· Hrdina aktivuje maskulinní kvalitu individuálních potenciálů a kompetencí, která bude dále kultivována v procesu individuace, zrání, při dosahování nezávislosti. Umožňuje oddělit se od ostatních, osvědčit a prosadit se jako jedinec. Skrze toto zpracované oddělení může v dalším plně a tvořivě vytvářet a kultivovat vztahy k sobě a prostředí, lidem a systémům.

· Hrdina zaniká [110] , „umírá“ v procesu osvědčení se, a tento „zánik“ umožňuje přechod do kvalitativně vyšší fáze bojovníka a válečníka. Osvědčení schopností, kompetencí a kvalit souvisí s fází krize a představuje limitní či extrémní zátěž, zážitek vlastní síly, získání a zpracování náhledu na své hranice. V tomto procesu jsou iniciovány základní jádra nové kvality individuálního ztvárnění, charakterizující zralé aspekty psychiky v podobě bojovníka a válečníka.

· Možná rizika jedince pro profesní prostředí lze spatřovat například:

1. v afektovanosti, násilnosti při dosahování svých cílů. Tendence k přehánění významu a smyslu, záměna ideálu a skutečnosti (neví si rady, v okamžiku, kdy se věci vrací do „normálu“).

2. v nezvládání paradoxních situací, situací vyžadujících analogové, nikoliv digitální řešení. Výskyt zatuhnutí, zacyklení, fragmentaci (zhroucení) myšlení a jednání ve vyhrocených, komplexních a dynamických situacích;

3. v malé pohyblivosti a přizpůsobivosti změně v přechodech mezi různými prostředími, kupř. mírovým, výcvikovým, prostředím mise a prostředím běžného životního kontextu. Nízká kompetentnost a závislost na vnějších modelech v situacích nevyžadujících osvědčení vlastních sil (běžný „fádní“ život, partnerský vztah).

Komentář:

Dlouhodobé zkušenosti z práce s lidmi a týmy v modelech přípravy [111] , které mají charakteristiky assessment a development center ukazují, že mnoho jedinců ustrne ve fázi hrdiny. Přechod do fáze bojovníka se neuskuteční ve všech potřebných rovinách [112] . Přechod souvisí s vnitřní kvalitativní změnou transformačního charakteru. Její indikátory jsou obvykle obtížně postižitelné a měřitelné, tedy objektivně kvantifikovatelné. Lze je však identifikovat jako něco, co lze vnímat za jevy, činy, skutky a postoji. Tato schopnost se u instruktorů řadí mezi implicitní [113] či tacitní kompetence, souvisí s intuicí a praktickou zkušeností. Disponují jí zralí jedinci, skuteční profesionálové (mistři). Platí, že bojovník vycítí bojovníka, podobně válečník vycítí kvalitu v lidech kolem sebe. Ten člověk jej prostě bude přitahovat a nelze přesně analyzovat, čím to je. Podobně pak platí, že jemně řečeno nezralého profesionála bude přitahovat obvykle podobná kvalita a jakkoliv se bude snažit, vždy vybere špatně, z hlediska systému, jeho členů anebo trendu vývoje [114] . Tedy jinak řečeno, například v kurzu, při výcviku ve zlomku vteřiny vycítíte, komplexně „poznáte“, koho, (jakou kvalitu) máte před sebou, jakkoliv to obtížně následně vyhodnotíte a vyjádříte v jazyce či v procentech v rámci nějakého kritéria. To je důvodem pro striktní požadavek zralosti instruktorů, lektorů, tedy těch, kteří připravují začátečníky a provázejí je jejich profesní přípravou. V tomto mimo spočívá hodnota jednotlivců či týmů, jedno ze zlatých jader kvality jakékoliv formy lidské organizace v jakémkoliv prostředí [115] .

Náhledy na téma hrdiny či hrdinství jsou mnohé. Nicméně v jádru se obvykle jedná o vyslyšení a následování výzvy. Například J. Hollis, když se zamýšlí nad základními prvky či motivy mýtů, tzv. mytologémy, věnuje se i úkolu hrdiny. Konstatuje, že: „....úkolem hrdiny je samotný akt života riskující sebe sama, život, žití jako sloveso, život žitý.“ (J. Hollis, 2009, p. 61). Výsledkem plnění úkolu je smrt jako metafora komplexní kvalitativní proměny, zánik starého, jež uvolňuje místo pro nové. Tuto metaforu nelze promýšlet či zakoušet lineárně. Vždyť to, co „umírá“ vlastně zůstává. Neuposlechnu-li výzvu, umírá příležitost, přijmu-li výzvu, pak podstupuji osvědčení svého dosavadního, starého v novém a nepředpověditelném resp. předpověditelném pouze v mezích mnou poznaného. To vyžaduje osobní rozhodnutí, ne poslušnost ale uvědomovaný, rozhodný čin „vstup, akt, zásah“ a schopnost podržet si tuto rozhodnost trvale dál.

Hrdina se setkáním se smrtí (jako metafory zániku starého) iniciuje a transformuje do kvalitativní úrovně bojovníka [116] resp. válečníka. V tomto novém světě pak je trvale vystavován výzvám a osvědčuje svou bdělost, pohotovost a schopnost rozhodnout se. Stává se neúnavným (neunavitelným) v hledání, nemůže se v tomto smyslu vyčerpat či vyhořet.

Iniciace není jednostranná záležitost a věc vnějšího systému, například předání diplomu o absolvování kurzu či vysoké školy. Diplom je jen osvědčení o tom, že jedinec splnil podmínky stanovené v rámci nějakého systému, který se situací praxe má jen málo co společného. Iniciaci nelze vyvolat, lze ji procesně organizovat (příprava) a rituálně potvrdit.

Například je kvalitativní rozdíl mezi tím, koupit si nebo „vyfasovat“ zbraň a dostat, převzít osobní zbraň (pistoli, nůž, meč) z rukou instruktora, mistra, velitele. Je to o jiné kvalitě vztahu „vlastnění“, jiné hodnotě, smyslu a významu. Je to i forma iniciace do profesního prostředí, pasováním, uznáním, vzniká jiná kvalita osobního vztahu. Není-li například z jakéhokoliv důvodu ten, kdo předává, pro toho, komu je předáváno autoritou, pak se jedná o jednosměrný akt, podobný anonymnímu fasování či odměňování, resp. kupování si loajality. Pokud například velitel nemá kvalitu bojovníka a velí skupině (jednotce, týmu) bojovníků nutně to poznamená kvalitu celého systému.

Osobní vztah, vytváření poznání „zevnitř“, jeho autorství, je základem vývoje jedince v profesi. Poznat či mít znalost o protivníkovi, znát jeho „známé“, „zjevné“ potenciály je pro boj nedostačující. Proto je mnohdy fáze bojovníka či válečníka formulována jako cesta a vytrvalé hledání a vytváření znalosti a poznání. Základ je uložen ve znalosti středu, tedy sebe sama. To umožňuje bojovníkovi poznávat a rozlišovat v možnostech, uvědomovaně usuzovat [117] , vytvářet „skutečnost“ rozhodováním a jednáním. Musí být schopen odpovídat si na otázky: „Co je skutečně skutečné [118] “, „Odkud se uskutečňuje rozlišení, které činím.“, „Je mé rozhodování a jednání reaktivní nebo proaktivní, je založeno na víře [119] nebo na vědění?“, „Jak vlastně poznávám, rozhoduji se a jednám [120] ?“, „Jak vyhledávám, vytvářím, kultivuji a užívám potenciály, sílu [121] , schopnosti své, svých podřízených, profesního systému a prostředí?“.

Fáze bojovníka z hlediska profesionality představuje proces dosahování a osvědčování mistrovství v profesi, metodě, oboru.

Charakteristiky fáze bojovníka:

· Kultivovaný aspekt psychiky vztahující se k agresi. Identifikace, vydělení se a sebeuvědomování v procesu zrání a bytí v životě a profesi. Kontrola nad svou myslí a názory, nezlomnost, odvaha, odpovědnost a sebekázeň, disciplína, sebekontrola a sebeovládání (zejména vůči sobě aby získal kontrolu a zručnost v ovládání vlastní mysli a těla – „kázeň mysli a těla“). Stabilní, harmonický vnitřní hodnotový systém.

· V situaci boje se jedná o kultivovaný projev a užívání kvality síly, eleganci a efektivnost projevující se v minimální spotřebě energie pro dosažení cíle a minimálním poškození prostředí. Schopen realistického posouzení vlastní síly, možností a schopností aplikace paradoxu „Vpřed, stále vpřed“ v proměnlivosti taktiky.

· V situacích změny převažuje proaktivita, reflektované, uvědomované, bdělé, rozhodné (přiměřeně agresivní) směrování. Myšlení - analogové, nezávislé, vnitřně ukotvené, konzistentní, kritické, na jádro orientované; reflektovaný pohyb v kontinuu analytického a intuitivního myšlení ústí ve schopnost celostně zvládat paradoxy situačního kontextu. Jasné, pohotové a konkrétní, bdělé (soustředěné a klidné) myšlení, plynulé a trvalé bytí ve střehu (ne zatuhnutí), schopnost koncentrovat mysl a tělo; přítomny kvality stopaře a průvodce.

· Pro sdílení, rozhodování a jednání je charakteristická konzistentnost v myšlení, pocitech, mluvě a jednání; rozhodné jednání, situační vnoření se s reflektovaným odstupem, plné a komplexní prožívání skutečnosti, neutralita, resp. ne/vztažnost se projevuje v rozhodném a proaktivním jednání. Mistrovství v ovládání procesů, metod a nástrojů, které používá pro dosahování cílů.

Smysl fáze:

Schopnost kultivovaně a efektivně užívat kvality vlastních potenciálů a potenciály prostředí. Mistrovství [122] v oboru, profesi, taktice a operačním umění; systémové maximum představuje efektivní prvek systému anebo vůdce systému (tým, družstvo, osádka - liniový, střední a vyšší oborový management).

Metodami bojovníka jsou myšlení, reflexe a soustředění, nejedná se tedy jen o procesy myšlení, jako například analytické, intuitivní myšlení, kritické či systémové myšlení, ale také o metody jeho kultivace a zkvalitňování. Je přirozené, že na určité úrovni zvládnutí dílčích a komplexních profesních dovedností je nutné, z hlediska dalšího kvalitativního vývoje (podobně jako například ve vrcholovém sportu), věnovat pozornost aspektům mentální kondice. Znamená to začít pracovat s kvalitou vlastní mysli, nejčastěji s pomocí dvou základních metod, které představuje reflexe a meditace. Je jedno o jaký typ bojovníka [123] či styl profesního prostředí se jedná. Zda se vyskytuje v bezpečnostním prostředí jako vojenský profesionál, policista, hasič. Potřebnost kultivace systémového myšlení bojovníka spatřujeme minimálně ve třech důvodech.

1. komplexnost přípravy;

2. komplexita bojové situace;

3. smysl boje [124] (mise).

Komentář:

Odlišnost organizace kvalit mistrovství u bojovníka a válečníka spočívá v systémové úrovni. Bojovník se orientuje na sebe v prostředí a válečník se orientuje na ovlivňování systémů. Jedinec se může pohybovat na kontinuu (jedinec – systém) a zkušenost ukazuje na 2 - 3% procenta profesní populace, nicméně vyšší četnost je k profilaci jedním směrem, tedy k samostatné cestě anebo k cestě systémové. V praxi se to projevuje přímo v procesu přípravy a tuto orientaci se ukazuje jako vhodné respektovat. Jinak platí to, že je-li někdo dobrý expert a bojovník, vůbec to neznamená, že bude dobrým vůdcem. Lze ale předpokládat, že v komplexním procesu nějaké situace významně ovlivní zvrat vývoje. To ale neopravňuje k očekávání, že v podobné situaci to nastane znova.

Je třeba také odlišovat jedince s aspiracemi ke strategickému vedení a kultivaci systémů (koncepční správci procesů a systémů) a jedince s tendencí zabývat se spíše konkrétními situacemi charakteristickými dynamikou a složitostí vývoje (chaos, krize apod.). Platí, že v náročných situacích se vůdce „vynoří“ a platí, že pro různé situační kontexty jsou užitečné odlišné způsoby postupu či řešení úlohy. Tudíž průřezově, jak základních, tak na nejvyšších pozicích systémů je nutná trvalá práce na sobě, práce se změnou a proměnou, kultivace citu pro „věc“, vztahy a procesy. Je jedno zda se jedná o oblast bezpečnosti a vojenství či o politiku, ekonomiku, obchod a cokoliv jiného. Velké celky se skládají z menších a dílčích, podobně i velké procesy zahrnují procesy subtilní. Platí, že změna se vztahuje k detailu a pohyblivost na kontinuu vymezené celkem a detailem, je jednou z kvalit mistrovství bojovníka i válečníka. Liší se jen jejich pozice a místo, nikoliv postoj (blíže viz princip místa, pozice a situace v Kognitivním managementu, Saliger, R. et. al. 2010).

Fáze válečníka [125] - vojevůdce, představuje velitelské a vůdcovské kvality. Z hlediska profesionality jako aspektu procesu individuace se podobně jako u bojovníka jedná o proces dosahování a osvědčování mistrovství.

Charakteristiky fáze válečníka:

· Kultivace myšlení, uvědomovaný a reflektovaný rozvoj kompetencí a schopností; tendence trvale se učit, úsilí o sebeaktualizaci a transcedenci (přesah) v myšlení a jednání. Péče o vztahy; ověřování a trvalé formování názoru na svět a systém. Důraz na bezvztažnost, transpersonální odpovědnost (oddání se něčemu, co přesahuje individuální rozměr člověka - nadosobní cíl).

· V situaci boje je schopen vztažného poznávání kvality síly, možností a schopností situačně zúčastněných systémů ve vztahu k širšímu prostředí a vývoji vztahů. Poznání transformuje do proměnlivosti strategie i taktiky [126] . Jasné, kritické, vztažné a pohyblivé, na jádro a princip zaměřené myšlení. Komplexní, celostní (holonomní) myšlení s analogovou i digitální charakteristikou, systémové, koncepční a metasystémové, významové, kritické, na význam a smysl zaměřené.

· V situaci změny je schopen zachovat odstup od sebe i situace, stratég a taktik [127] (schopnost pronikavě analyzovat a přesně zvážit situaci a přizpůsobit myšlení a jednání systému podmínkám [128] a cíli – smyslu). Schopnost formovat záměr, koncepci a obraz cíle (vědět co) a směr (vědět jak) jej dosahovat; proměnlivost k podmínkám - schopen přejít od běžné války ve válku partyzánskou.

· Sdílení, rozhodování a jednání – neutralita, nezaujatost, věcnost v přístupu k úlohám. Jeho myšlení je přímé, řeč jasná, rozhodnutí nedvojznačná, konkrétní, jednání efektivní.

Smysl fáze:

Transdisciplinarita, stratég a mistr operačního umění. Systémové maximum představuje vojevůdce ve smyslu vrcholový manažer procesu, projektu, systému a metasystému.

Komentář:

Pojem vojevůdce specifikuje a rozvíjí válečníka. Vztahuje k organizaci procesů a vztahů v systémech a mezi systémy v měnícím se prostředí, přičemž jeho základní charakteristikou je nepřímé vedení (velení a řízení), obvykle ve formě koncepcí, vizí, směrů, jakož i rámců, principů a strategií pro jejich dosahování. Vojevůdce není trvalá charakteristika ve smyslu stabilní pracovní pozice. Vojevůdce „vystupuje“ do popředí jako zosobnění aktuálně žádoucí kvality v kontextu vývoje situace. V dalším procesu vystupují do popředí požadavky na jiné, další kvality schopností jedince pro organizování společenství. Stejně jako stav válečný není stavem trvalým, není trvalým ani žádný jiný stav společnosti.

Mistrovství v profesi

Jak již bylo zmíněno, jako inspirující vnímáme rovněž koncept P. M. Senge (2007), který formuluje pět základních oblastí, resp. disciplin, které vztahuje k jakémukoliv lidskému systému, z hlediska schopnosti přežít a rozvíjet se v proměnlivém prostředí. Disciplinami rozumí osobní mistrovství (profesionalitu), mentální modely (pohyblivé a kritické myšlení), sdílení vize (komunikaci - dialog), týmové učení a pátou, završující disciplinou, je pro něj myšlení systémové (schopnost náhledu na systémy jako celky). V základu osobního mistrovství [129] je vedle způsobilosti a odborné dovednosti zakotvena i možnost dalšího rozvoje, ve smyslu celoživotní disciplíny a trvalé „neukončenosti“. Lidé, kteří se pohybují v úrovni osobního mistrovství si uvědomují svou „ne/znalost“ či „ne/vědomost“, jakož i nezpůsobilost, podobně, jako své růstové oblasti. Současně disponují hlubokou sebedůvěrou“. Tento zdánlivý paradox uvědomování si své nezpůsobilosti na jedné straně a sebedůvěry na druhé, je hnací silou, o které se lze důvodně domnívat, že mimo jiné také trvale vede člověka k práci na sobě samém. Rovněž je aspektem, který spolu s jinými umožňuje koncept mistra odlišit od konceptu experta [130] v pojetí N. N. Taleba (2011). Otázce mistrovství v souvislosti s problematikou motivace se věnuje také D. Pink (2011), který v kontextu motivace upozorňuje na tři zákony mistrovství [131] . Vedle úvah o vnitřním přístupu v oblasti motivace je Pink zajímavý i z jiného úhlu pohledu.

Mistrovská úroveň je aspektem bojovníka i válečníka. Vývoj mistra spočívá v osobním přístupu, v setrvávání a „návratech“ do a ke středu. Tedy nejde o lineární pohyb směrem nahoru či dopředu, ale paradoxně o zůstávání ve středu a vztahování se ke středu (zvratný pohyb, autopoiéza, autotelické). V kvalitě středu se skrývá základní potenciál, síla, jež umožňuje jedinci (systému) být a přežít, včetně proměny (transformace) v proměňujícím se prostředí. Kvalita přitahuje kvalitu a pozornost, má potenciál, který z nedostatku lepšího pojmu pro vystižení podstaty nazýváme gravitačním potenciálem. Jedná se o obtížně popsatelný, rozpoznatelný, zjevný a proměnlivý aspekt, který není „vidět“, spíše jej vycítíme (intuitivně, citem) a pak hovoříme o důvěryhodnosti, stabilitě, konzistentnosti a koherentnosti v myšlení, mluvě a jednání.

Takový jedinec se stává přitažlivým pro jiné (obvykle nějak soběpodobné) a stává se jedním z jader kvality systému v prostředí. Právě z těchto jader se vyvíjí atmosféra důvěry (sebedůvěry) v sebe sama v systému i systému v sebe sama v prostředí. Proměnlivost, trvalá, uvědomovaná kvalitativní transformace každého jednotlivého člena v systému a prostředí je základem toho, že se systém stává „živým“ organismem schopným nejen reagovat ne změny v prostředí, ale proaktivně sebetransformací změnu v prostředí vytvářet a koordinovat proměnu vzájemného vztahování se v kontextu záměru, vize.

Pro úroveň mistra je významné téma tacitních [132] znalostí a dovedností. Znalostí o reflexi, o sobě, o metodě (že to je, co to je, jak to je a o čem to je), studiem toho, jak to funguje, vzniká dovednost ze zkušenosti a zkušenostní vědění, které se kvalitativně liší od vědění znalostního, racionálního a teoretického. Pak v dalším vývoji v profesi „zapomene“ metodu, prostě ji užívá, aplikuje, a z explicitního se stává implicitní, tacitní. Nepřemýšlí o tom, co použije a proč, prostě to udělá, řekne. Objevuje se to, co lze nazývat věděním zkušenostním, které se realizuje v efektivním rozhodování a jednání v konkrétní situaci. Jsme toho názoru, že v tomto kontextu zkušenostní vědění jako celostní proces přesahuje či spojuje to, co odděleně studuje Daniel Kahneman (2012; 2010) a popisuje jako rychlé a pomalé myšlení, to, co tvoří jeden z aspektů efektu flow, který popisuje a zkoumá M. Csikszentnihalyi (1996) anebo to, co se snaží sdělit N. N. Taleb v populární Černé labuti (N. N. Taleb. 2011).

Postoj jako aspekt vnitřní kvality profesionála - bojovníka

Na bojovníkovi není „vidět“, že je bojovník. Bojovník, podobně jako mistr, je v konečném důsledku nezávislý na vnějším, na tom, zda jej někdo uzná či osvědčí, tedy posoudí nějakými kritérii či parametry. Bojovník není pozér a ani si nelibuje ve vnějších znacích bojovníka. Na pozadí těchto úvah jsou dva předpoklady. První předpoklad se týká výhody. Výhoda skutečného bojovníka spočívá v tom, že není „vidět“, není zjevné, že je bojovník, neinzeruje to, nepózuje a ani nenaznačuje (to je o skromnosti, pokoře a respektu). K tomuto předpokladu se připojuje další spočívající v tom, že kvalita bojovníka je kvalitou vnitřní. Vnitřní, skrytá kvalita se projevuje v myšlení a jednání (činech a řeči), v zaujetí vnitřního postoje [133] a rovněž v následování vnitřní cesty [134] a nelze ji dosáhnout pouze vnějšími postupy formování a přípravy. Bojovník je ne/výrazný, ne/čitelný, ne/uchopitelný, je zajímavý vlastně tím, že na něm není, pro vnějšího pozorovatele, nic “zajímavého”. Tedy neukazuje, jak je bojovník, to je o póze [135] , včetně různých znaků a symbolů.

Bojovník jako kvalita vystupuje v situaci a profese je trvalá příprava na situaci. To co je skutečné je boj, to ostatní je jen součást procesu přípravy. V boji je třeba zůstat přirozený, hravý. Příprava na boj je jen a jen imaginace a má své limity, podobně jako tatami či boxerský ring, boj limity nemá. Sebenáročnější příprava ať již živá, v terénu či s pomocí simulátorů, je jen o imaginárnín prostředí. Podobně rvačka, zápas v ringu při boxu či čemkoliv jiném, je jen o více či méně důrazných pózách a velmi často i o emocích. Bojovník neinvestuje energii póz a umí zhodnotit potenciál emocí. Je mentálně bdělý, skutečný v činech, myšlení a jazyce. Skutečný bojovník neuvažuje o sobě jako o bojovníkovi, on jím je. Nevyhledává boj, on si jej vyhledá. Jeden z paradoxů přípravy [136] v kontextu bojovníků a boje spočívá v tom, že se připravujeme něco možného (tedy nejsoucí budoucí) a zdrojem přípravy jsou vedle imaginace (představ), jen naše zkušenosti a znalosti z minulého. Tedy nejsme-li “sebestřední” a užíváme-li, místo konceptu záměru a cesty, koncept plánu a cíle, pak se paradoxně připravujeme na minulé a to může být také jen ztráta času a energie (blíže viz Mistr Zhuang, 2006, 196 – 197; Shitao, 2007, p. 29 – 33, p. 51 – 53).

Použitá literatura a informační zdroje:

· CAMPBELL, J. (2000). Tisíc tváří hrdiny. Praha, Czechia: Portál.

• CSIKSZENTMIHALYI, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha, Czechia: Lidové noviny.

· ELIADE, M. (1999). Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Praha, Czechia: ARGO.

· ELIADE, M. (1993). Mýtus o věčném návratu (archetypy a opakování). Praha, Czechia: Oikoymenh.

· GOLEMAN, D. (2001). Meditující mysl (typy meditační zkušenosti). Praha, Czechia: Triton

· HAYWARD, J. W., VARELA, F. J. (2009). Mosty k porozumění (rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli). Praha, Czechia: DharmaGaia.

· HOLLIS, J. (2009) Mytologémy. Brno, Czechia: Emitos.

· HRONÍK, F. (2002) Poznejte své zaměstnance (Vše o Assessment Centre). Brno, Czechia: ERA.

· HUBINA, M. (2004). Vedomie ako oceán (Filozofia a meditácia v indickom buddhizme). Bratislava, Slovakia: Chronos.

· JACOBI, J. (1995). Jung. C. G., Člověk a duše. Praha, Czechia: Academia.

· JANOŠEC, J. a kol. (2005). Bezpečnost a obrana České republiky 2015-2025. Praha, Czechia: AVIS.

· JUNG, C. G. (1999). Výbor z díla V. Brno, Czechia: Nakladatelství Tomáše Janečka.

· JUNG, C. G. (2003). AION – příspěvky k symbolice bytostného Já. Brno, Czechia: Nakladatelství Tomáše Janečka.

• KAHNEMAN, D. (2012). Myšlení rychlé a pomalé. Brno, Czechia: Jan Melvil Publishing s.r.o.
• KAHNEMAN, D. et. al. (2010). Sociálna inteligencia. Bratislava, Slovakia: Europa Publishing house.
• KOSTROŇ, L. (1997). Psychologie usuzování – teorie a metodologie Egona Brunswika, K. R. Hammonda a jejich následovníků. Brno, Czechia: Nakladatelství Masarykovy univerzity.

· LeSHAN, L. (2004). Psychologie války. Brno, Czechia: BB/art s.r.o.

• Mistr SUN, (1999). O Válečném umění. Překlad O. Král, Praha, Czechia: Maxima, 1999.

· Mistr ZHUANG (2006). Sebrané spisy. Překlad Oldřich Král, Praha, Czechia: Maxima.

· MLÁDKOVÁ, L. (2005). Moderní přístupy k managementu (tacitní znalosti a jak je řídit). Praha, Czechia: C. H. Beck.

• MOORE, R.; GILLETTE, D. (2001). Král, válečník, kouzelník, milovník aneb O mužské psychice, Praha, Czechia: Nakladatelství Lidové noviny.
• PINK, D. H. (2011). Pohon (překvapivá pravda o tom, co nás motivuje). Praha, Czechia: Anag.

· RAFAILOV, B. (2010). C. G. Jung v zrcadle filosofie (Hermeneutická interpretace filosofických aspektů Jungova díla). Brno, Czechia: Emitos.

· SENGE, P. 2007). Pátá disciplína (teorie a praxe učící se organizace). Praha, Czechia: Management Press.

· SHITAO (2007). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Praha, Czechia: Agite/Fra.

· SUN Ć, SUN PIN (2005). Umění války. Gliwice, Polsko: HELION S. A.

· ŠIROKÝ, H. (1990). Analytická psychologie C. G. Junga. Brno, Czechia: Bollingenská věž.

· ŠTIKAR, J.; RYMEŠ, M.; RIEGEL, K.; HOSKOVEC, J. (2003). Psychologie ve světě práce. Praha, Czechia: Karolinum.

• TALEB, N. N. (2011). Černá labuť (následky vysoce nepravděpodobných událostí). Praha, Czechia: Paseka.

· Interwiev B. FLYVBERGA s Hubertem a Stuartem DREYFUSOVÝMI, (1993). Udržování nezracionalizovaných praxí (tělo – duch, moc a situační etika. Praha, Czechia: Filosofický ústav AV ČR.

Odkazy internetové:

• http:// www.kognitivni-management.cz /
• http://www.kostron.cz/

K přípravě profesionálů a možnostem aplikace poznatků vybraných disciplín pro efektivní edukaci (výcvik, trénink a přípravu) osob k výkonu činností a funkcí v bezpečnostním prostředí.

1. Model úrovní rozvoje jedince v profesi, oboru, metodě a systému.

2. Autopoieza a systémový přístup jako užitečné aspekty pro koncipování přípravy profesionálů.

3. Subtle skills a vnitřní motivace.

4. Aspekty přípravy, instruktor a student.

1. Model úrovní rozvoje jedince v profesi, oboru, metodě a systému

Model umožňuje identifikovat aktuální místo v procesu přípravy jedinci i instruktorovi a projednat společně cíle, směr a dílčí kroky další spolupráce; realizovat projektovou a procesní formu přípravy, včetně zohlednění individuálních úrovní vzdělávacích potřeb zúčastněných; přizpůsobit proces a procedury přípravy individuálním profesionálním zakázkám účastníků a systému v kontextu cíle.

Tabulka 1.: Model úrovní rozvoje jedince v profesi, oboru, metodě a systému

Převzato a upraveno: Saliger, R.; Pindešová, E.; Pokorný, V. (2008).

Základem pro vytváření profesního poznávacího (kognitivního) modelu je vytvoření znalostního prostředí a uvědomované procvičování základních dovedností. Středem je individuální způsobilost a obratnost v metodě, profesi, oboru. Vrcholem je uvědomované, celostní bytí v procesu, „internalizace“ struktury či systému, metody a její reflektovaná, uvědomovaná celostní aplikace v profesním životě jedince ve vztahu k prostředí.

Aplikace tohoto modelu ukazuje na tři možné, kvalitativně odlišné cesty ovlivňování změny v myšlení a jednání člověka v procesu přípravy (výcviku a vzdělávání).

1. Ovlivňování a vytváření znalostní úrovně (modelu) předáváním „hotových“ informací, znalostí a poznatků. Jedná se o nejčastěji užívaný trend v podobě klasické výuky ve formě přednášek, školení, porad, návodů apod. Zpřístupňuje a vytváří základní znalostní a poznávací (například profesní) model.

2. Ovlivňování a vytváření dovedností prostřednictvím praktických, na zkušenosti založených procedur, technik. Jedná se o, v současnosti stále častěji užívaný a preferovaný trend, ve formě cvičení, výcviků, tréninků nebo jiných praktik, orientovaných na řešení úloh, problémů a projektů, jež klade nároky kognitivní „aktivitu“ jedinců a na schopnosti „trenéra“. V procesu profesní přípravy se jedná např. o základní kurzy a výcviky, orientující se na triviální dovednosti, vztahující se na základní činnosti a funkce profesního prostředí, dále o aktivity, tvořící přechod mezi první (bazální znalostní) úrovní a praxí (například ve formě praktických cvičení v rámci středoškolského či vysokoškolského studia, nebo ve formě aplikačních kurzů apod.). Ovlivňování dovedností v sobě zahrnuje „stabilizaci“ znalostí a kognitivního modelu.

3. Ovlivňování myšlení a zpracování zkušenosti do vytvořené znalosti a poznání, do modelů a způsobů vlastní praxe, tvoří třetí úroveň“. Umožňuje změny toho, jak o věcech, procesech přemýšlíme, s předpokladem, že to, jak přemýšlíme, rozhoduje o tom, jak „aktuálně“ poznáváme (vytváříme znalost, vědění, soubor tacitních znalostí [137] ), jak se v tom, kterém případě rozhodneme a jak následně jednáme. Ovlivňovat myšlení a poznávání znamená ovlivňovat v konečném důsledku i dovednosti a znalosti. V praxi se jedná převážně o individuální nebo skupinovou rozvojovou práci, v současnosti aplikovanou v podobě koučování, cestou development center, zážitkových nebo transdisciplinárních seminářů.

Model procesu zrání jedince v oboru, dosahování mistrovství v profesi je inspirován úvahami bratrů Dreyfusů [138] , kteří při uvažování o různých dovednostech uzavírají diskusi v tom smyslu, že u všech dovedností v procesu jejich kvalitativního vývoje (v profesi, odbornosti, specializaci) lze identifikovat algoritmus, vzor či posloupnost, ve které můžeme identifikovat pět fází, stádií, přičemž, „přičemž pořadí v jakém vznikají je invariantní: začátečník, pokročilý začátečník, způsobilost, obratnost a odbornost (mistrovství)“. Stádia představují kvalitativně odlišné úrovně vývoje profesní dovednosti užitečné pro náhled na trendy a procedury užívané v procesu přípravy profesionálů ve vojenském prostředí [139] . Podobné posloupnosti lze identifikovat v minulosti u různých cechů, oborů, profesí, jakož i v systémech vědních oborů nebo systémech orientovaných na duchovní oblast či umožňujících studium bojových umění. Základem pro vytváření profesního poznávacího (kognitivního) modelu je vytvoření znalostního prostředí a uvědomované procvičování základních dovedností. Středem je individuální způsobilost a obratnost v metodě, profesi, oboru. Vrcholem je uvědomované, celostní bytí v procesu, „internalizace“ struktury či systému, principů a metody [140] a její celostní aplikace v profesním životě jedince ve vztahu k prostředí. Posloupnost podle bratrů Dreyfusů tedy není nového, nicméně inspirativní je způsob, jak Dreyfusové téma promýšlí a diskutují. Úvahy bratrů Dreyfusů jsou inspirující v tom, že:

a) diskutují dvě „odlišné“ dovednosti. První dovedností jsou šachy uvažované jako dovednost mysli, mentální aktivita, a druhou dovedností je řízení auta, uvažované jako dovedností těla;

b) zdůrazňují holistickou schopnost dělat věci uvědomovaně „intuitivně“, která se v jejich uvažování vztahuje k oběma dovednostem.

c) umožňuje aplikovat zkušenostní [141] realismus resp. experienciální přístup tak, jak jej představuje G. Lakoff (2006, p. 14).

2. Autopoieza a systémový přístup jako užitečné aspekty pro koncipování přípravy profesionálů

Z hlediska koncipování přípravy profesionálů pro bezpečnostní prostředí je vhodné inspirovat se konceptem autopoiezy a systémovým přístupem. Koncept autopoiezy formulovali molekulární biolog H. Maturana a neurolog F. Varela. Humberto Maturana použil v roce 1973 pojem autopoiesis a autopoietický systém [142] veden snahou vystihnout povahu systémů, jež nelze vysvětlit z vnějších příčin, nýbrž které vznikají a udržují se díky své vlastní struktuře. Autopoiesis nebo autopoieze vychází z řeckého αυ’τος /autos/ sám, sebe; ποι´ησι ς, /poiein/ konání, tvoření. Pro pojem autopoieza se užívají synonymicky s různou mírou úspěšnosti pojmy jako samo/sebeutváření (resp. utváření sebe sama), samo/sebeorganizace, samo/sebeudržování apod. Jakkoliv byl tento pojem původně použit pro vysvětlení živé buňky jako procesu, který se organizuje a udržuje sám, autopoieza se jako koncept a v podstatě epistemologický pojem rozšířil v rámci přírodních a společenských věd. Stal se například významným prvkem teorie sociálních systémů N. Luhmanna, tématu sebetvorby se věnují studie a výzkumy v oblasti umělé inteligence apod.

Koncept autopoiezy je založen na formulaci tří podmínek, které, pokud je systém splňuje, umožňují o něm uvažovat jako o systému autopoietickém [143] (upraveno) :

1. Existuje polopropustná hranice systému s okolím (systém se operačně uzavírá, resp. vymezuje a odděluje se od svého okolí).

2. Hranice sama je produkována organizací a průběhem vnitřních procesů (resp. zachovává svou organizaci, dokud nezahyne).

3. Procesy se vzájemně ovlivňují a starají se o regeneraci prvků systému (organizaci zachovává díky výměně látek s okolím).

Koncept autopoiezy a systémové pojetí lze aplikovat nejen na „nejjednodušší“ biologické organismy [144] , ale také na složitější (komplexnější [145] ) organismy, jako jsou plži, mlži, veverky či sloni nebo lidé a další fenomény podle zájmu našeho zkoumání, tedy kupř. rostliny, sociální systémy [146] , ekologické systémy jakož i na takové fenomény, jakými jsou mysl nebo poznávání. Pojetí té které speciální discipliny (kupř. psychologie, sociologie, biologie, fyziky apod.), vede nutně k redukci a přizpůsobení konceptu autopoiezy, disciplině vlastnímu předmětu zkoumání a jeho cíli.

Můžeme se tak setkat s mnoha odlišnými formulacemi principu autopoiezy, vlastními té které oblasti, nicméně podstata a smysl samoorganizace zůstává trvale zachována. Příkladem mohou být zejména způsoby aplikace konceptu autopoiezy sociology na sociální systémy, kupř. v pojetí P. Hejla nebo N. Luhmanna a v tomto kontextu pak i orientace zájmu na sociální vztahy a komunikaci jako jejich nosné médium [147] .

Jiným příkladem aplikace je prostředí kybernetiky, informatiky, resp. disciplinami studujícími umělou inteligenci a dalšími příklady pak psychoterapie v podobě systemické rodinné terapie a systemiky. Komplexnějšími přístupy, představujícími aplikaci konceptu autopoiezy jsou teorie Santiago [148] anebo teorie Gaia [149] . Fyzik Fritjof Capra, který se spolupodílí na teorii Gaia, se inspiruje nejen teorií autopoiezy, ale obohacuje své uvažování o poznatcích moderní západní vědy nalézáním paralel ve východních filozofických směrech [150] , podobný trend a paralely lze nalézt i ve vývoji způsobu uvažování filosofa Z. Neubauera [151] .

Konceptem autopoiézy a jeho aspekty jsou rovněž inspirací pro koncept užitečné změny předkládaný v kapitole šesté studijního textu. V následujícím přiblížíme vybrané aspekty konceptu:

1) Především je významný směr, orientace zájmu, který tento koncept přináší a tím je obrácení pozornosti člověka na sama sebe a lidskou mysl jako svébytné a samoorganizující se entity. Filosof I. M. Havel (2008) případně zdůrazňuje, že: „ Teorie autopoiese díky představě jakéhosi minimálního „jáství“, které se stará samo o sebe, otevírá prostor pro úvahy o možnostech překlenout propast mezi třemi doménami diskursu – doménou fyzického, biologického a mentálního. Evan Thompson zastává názor, že je třeba hledat nový, širší pojem „fyzického“, zahrnující i organizmy a živé bytosti. Píše: „Život není fyzický v obvyklém materialistickém pojetí čistě externě chápané struktury a funkce. Život realizuje druh interiority – niterné jáskosti a vytváření smyslu.“ [152]

2) Principiální důraz konceptu na proměnu a změnu vztahu vnitřního a vnějšího prostředí, a vzájemnou vztažnost (celostní, resp. holistické pojetí) umožňující modelovat nejen lineárně kauzální a symetrické, ale rovněž uvažovat asymetrické a akauzální aspekty vývoje mysli, poznání, jedince či sociálního systému v prostředí a ve vztahu ke změně. Příkladem je aplikace komplexity v procesech zpětné vazby užívaná při zkoumání dynamiky systémů, umělé inteligence [153] anebo na proces učení ať již u jednotlivého člověka či lidského systému (učící se organice, týmy [154] apod.). V tomto smyslu koncept autopoiezy stojí na pozadí konceptu užitečné změny a konceptu profesionality [155] .

3) Koncept autopoiezy vytváří podmínky pro formulaci teorie poznání, která se odlišuje od mechanistického informačního paradigmatu poznávání a vysvětlování světa obvykle vycházejícího ze subjekto – objektového přístupu, který popisuje svět jako složeninu nezávislých prvků a redukuje celky na části, funkce, vztahy a struktury. Příkladem je koncept komunikace [156] , kdy proces je modelován pomocí modelu vysílač, příjemce a zprostředkovatel informace občas obohacený o zpětnou vazbu. Tato mechanistická redukce sice „správně“ ukazuje na kostru, ale činí svět neživotným, jaksi řídkým a skládatelným. Svět sama/sebeorganizujících a v procesu bytí vyvíjejících se systémů podle Maturany, Varely a také G. Batesona, je živější, tekutější a pohyblivější. To je mimo jiné dáno tím, že jejich přístup umožňuje smysluplné vyjádření vztahu mezi organizací [157] a strukturou [158] , resp. formou a obsahem, a následně pak kvantitou a kvalitou.

Koncept autopoiezy lze považovat za významný minimálně ze čtyř důvodů. Prvním důvodem je skutečnost že tvoří prostředí propojující různé discipliny a roviny pohledu na kvalitativní proměnu jedince v prostředí, cestou uvědomovaného řízení vlastního poznání. Tedy biologický a v rámci něj kupříkladu neurofyziologický a neuropsychologický pohled, duševní, mentální či psychologický pohled s důrazem na mysl, myšlení, vědomí a poznávání, sociální a sociálně psychologický jakož i ekologický [159] pohled přesahující člověka a sociální systémy. Tento koncept je stále rozvíjen a kultivován různými disciplinami a interdisciplinárními studiemi, a je tedy svým způsobem živým prostředím.

Druhým důvodem je přínos ve vztahu k vnímání, které stojí na počátku procesu poznávání. Teorii poznání aplikující koncept autopoiezy vnímáme jako užitečnou možnost pro propojení s konceptem individuace v pojetí C. G. Junga, který aplikujeme na kvalitativní vývoj člověka v průběhu života a v rámci profese.

Při hledání odpovědi na otázku „Co probíhá při jevu vnímání?“ Maturana dospěl k závěru, že nervový systém pracuje jako uzavřená síť vzájemných interakcí, v níž každá změna vzájemných vztahů mezi určitými složkami vyústí vždy ve změnu interaktivních vztahů téže nebo jiné složky. Živé systémy jsou pak organizovány v kauzálních cirkulárních procesech, které umožňují evoluční změnu ve způsobu, jakým je cirkularita udržována - všechny složky, které jí tvoří, musí být touto organizací produkovány a zároveň udržovány.

Maturana tvrdil, že nervový systém se nejenom samoorganizuje, ale že se neustále vztahuje sám k sobě, takže vnímání nemůžeme považovat za pouhou reprezentaci vnější skutečnosti, ale musíme ho chápat, jako nepřetržitou tvorbu nových vztahů uvnitř nervové sítě [160] . Vnímání a obecněji poznání podle Maturany nereprezentují vnější realitu, ale spíše jí určují prostřednictvím procesu cirkulární organizace, vlastního nervového systému. Vývoj poznávání a výzkum v oblasti samoorganizace ve vztahu k poznání přibližuje kupř. J. Burian [161] .

Identitu (odlišnost organismu /živého systému/ od jeho eko a socio prostředí) určuje způsob jeho žití realizovaný v procesu strukturního spojování. Proces žití je tedy totožný s procesem uskutečňování autopoiezy. Organismy existují jako molekulární systémy v strukturou daném systému, tudíž vše, co se jim nebo v nich přihodí, stane se v tomtéž okamžiku tím, co je určuje. Organismy vykazují něco, co by se dalo nazvat jako „duální existence“: jako jednotka čili organismus, což je to, co je činí býti sebou samým a uchovává se tak v průběhu času jejich bytí a zároveň v prostoru, v němž operují jako molekulární autopoietické systémy, tedy v oboru, jímž se uskutečňují jako složená molekulární entita.

Teorie autopoiezy je zajímavá tedy i tím, že její autoři proces bytí (žití) organismu spojují s procesem poznání a na jejím podkladě formulují i systémovou teorii poznání [162] . Tato teorie shodně s G. Batesonem [163] „...ztotožňuje poznávání, tedy proces poznání, s procesem života.“ , a poznání uvažují jako „.....schopnost živého systému operovat ve shodě s prostředím, v němž existuje“.

Poznávání je tedy procesem totožným s procesem neustálé změny struktury při přizpůsobování se živého organismu [164] svému okolí, jež se samo přizpůsobuje jeho přizpůsobování. Tento proces jako charakteristický rys života lze uvažovat jako nejvýznamnější funkci procesu samoudržování a samoutváření.

V přípravě lidí je významný zejména kvalitativní aspekt procesu bytí a poznávání. V tomto smyslu je potřebné zmínit užitečnou odlišnost v pojetí poznávacího procesu u G. Batesona a u H. Maturany. Jakkoliv oba ztotožňují proces života s procesem poznávání, Bateson [165] formuloval kritéria mentální činnosti a nevěnoval se organizaci živých systémů. Maturana [166] odmítá předpoklad, že „poznání zahrnuje mentální reprezentace nezávislého světa...“ a poznání uvažuje jako „akt utváření světa a vědomí jako těsně spjaté s jazykem a abstrakcí.“

Třetím důvodem je důraz kladený na kontinuální proces změny. Z hlediska konceptu užitečné změny se inspirujeme i názorem, že prostřednictvím neustálého, kontinuálního procesu strukturálních změn [167] , jako výsledků interakcí, živého systému s prostředím se uskutečňuje proces žití systému. Maturana rozlišuje z hlediska organismu dvojí povahu procesů změn. Změny, které systém zachovávají a změny, které vedou k rozkladu systému. Toto členění považujeme za částečně využitelné i v konceptu užitečné změny. První se týká změn struktury, které umožňují udržet organizaci [168] . Tyto spadají v našem pojetí do kategorií užitečných proměn [169] a změn [170] u jedince jako takového a mysli i procesů poznání zvlášť. Druhá se vztahuje na změny, které živý systém nedokáže začlenit do svého uspořádání a jeho organizace je zničena [171] . V tomto smyslu nachází uplatnění poznatky různých oborů, které se týkají zátěže, jež je průvodním jevem každé změny.

Zohledníme-li v uvažování i další organismy jsoucí v prostředí, pro které platí stejné podmínky jako pro náš organismus zájmový, pak je zřejmé, že změny se souběžně vztahují na změny chování ekoprostředí a změny chování prostředí tvořeného organismy stejného druhu [172] . Život je tedy řetězcem neustálých strukturálních změn vzájemného přizpůsobování se vzájemnému přizpůsobování se a autopoietický systém se jeví jako kontinuální výslednice strukturálního spojování [173] v jeho životním prostoru. Vojenský systém v pojetí konceptu NNEC vykazuje znaky autopoiézy a v tomto smyslu leží jádro transformace v kognitivní doméně tohoto konceptu.

Dílčí shrnutí

Aplikační potenciál konceptu autopoiezy a teorie systémů pro přípravu profesionálů z hlediska výše uvedeného spočívá zejména v tom, že:

1) studuje problematiku změny z hlediska existence jedince (systému) v prostředí a vytváří východisko pro aplikaci poznatků v oblasti změny a zátěže s ní související v procesech přípravy lidí;

2) nabízí možnost vystoupení z či překročení mechanistického pojetí v procesu poznávání a učení se člověka [174] ;

3) přesahuje subjekto-objektový koncept a uvažování o příčině a následku klade mimo objekt i subjekt do vztahu (relace, interakce), kdy smysl a význam vyvstává v procesu organizace (vývoje) vztahu;

4) nabízí prostor pro důsledné odlišení mezi přirozeným a lidmi vytvořeným (umělým), například rozlišováním mezi obsahem pojmů jako samo/sebeorganizace, samo/sebeprodukce a seberozvoj anebo uvědomovanou prací s rozdílem mezi vnějším a vnitřním prostředím v procesu proměn a změn;

5) vede k návratu k dříve známým a později opuštěným směrům a výsledkům poznávání, případně otevírá prostor našeho poznání a poznávání pro jiná paradigmata a koncepty. Příkladem je inspirace hermeneutikou, alchymií nebo východními filosofickými koncepty a psychofyzickými systémy. Je nikoliv bez zajímavosti, že kupř. G. Bateson či F. Varela [175] a další postupně dospěli k názorům, v nichž lze vysledovat principy východní a západní alchymie, taoismu, buddhismu či hinduismu, podobně jako někteří vědci studující kupř. kvantovou fyziku nalézají inspirace v konceptu taoismu. Příkladem může být Fritjof Capra (1992).

3. Subtle skills a vnitřní motivace

Různé modely a metafory zpřístupňují našemu chápání to, jak můžeme uvažovat a rozumět procesům poznávání, myšlení, rozhodování a sdílení znalostí, včetně jejich vytváření. Jedním z modelů používaných v současnosti, je model, který pro tyto procesy užívá metafory a pojmy jazyka kybernetiky. Odsud pak hardware (tvrdé zboží) a software [176] (měkké zboží). V tomto rozlišení lze pak hledat kořeny například výskytu například soft skills, tedy dovedností či schopností potřebných pro spolupráci lidí, sdílení znalostí a vedení lidských systémů, anebo přesvědčení, že poznání je věcí dostupnosti informací a věcí jejich třídění s využitím moderních technologií včetně umělé inteligence. Tento model jistě umožňuje nějak kategorizovat a chápat, tedy uchopovat skutečnost, rozumět jí v současném post-moderním paradigmatu. Na pozadí tohoto modelu lze vnímat tradiční dualismus v rozlišení na hmotné a nehmotné, tělo a duši či fyzis a metafyzis, vrcholící v subjekto – objektovém, pozitivistickém a linearistickém reduktivním konceptu. Model hard/soft vykazuje různé výhody a nevýhody. Výhodou je, že vytváří „lidi“, spíše však pracovní síly či lidské zdroje pro jsoucí systémy a známé prostředí, obvykle disponující charakteristikami typickými pro prostředí druhé vlny podle A. Tofflera. Nevýhodou je, že již tak neumožňuje rozvoj kvalit pro systémy a prostředí třetí vlny. V tomto smyslu je nedostačivost a omezení hard/soft modelu pro vysvětlení všech aspektů spolupodílejících se jak na procesech poznání a rozhodování a tak i na konceptu manažera jako prostředí, v němž se prolínají a spřádají jedinečným způsobem v jeden celek různé dílčí schopnosti, dovednosti a znalosti, potřebné pro jednání v nějakém specifickém prostředí a v situačním kontextu, je nasnadě. Zdeněk Neubauer, když uvažuje o subjektivitě a autonomii ve spojení s mechanistickým pojetím uvádí: „Skuteční ´kybernetikové´ vědí, že to, co svými díly vyjadřují, bylo třeba nejprve pochopit ve svém celku a osvojit si co do smyslu, stanout ve středu niternosti daného problému a být mistrem ve vyjádření této jednotící intuice, že nelze software vyvíjet a odlaďovat cestou bezduchého trial-and-error, či mechanistickým přemisťováním strukturálních ´bloků´.“ [177]

Současné přístupy se při popisu schopností lidí pro výkon činností a funkcí v profesním prostředí různě shodují a liší v tom, jaká východiska zastávají a jaká kritéria akcentují a jaké pohledy zohledňují. V drtivé většině však využívají třídění podle výše zmíněného modelu na oblasti tzv. hard a soft skills [178] . Z hlediska přípravy a rozvoje lidí a kvalit jejich schopností tyto přístupy jednak popisují požadavky organizačního prostředí na člověka (například akcentují kvantitu či kvalitu výkonu, znalostní kompetence [179] pro řešení problémů či rozhodovací procesy apod.), anebo se orientují na některé osobnostní vlastnosti, specifické schopnosti, případně dovednosti jedince potřebné k vytváření, udržování a rozvoji vztahů anebo dokonce managementu v lidských systémech. Tyto bývají často vkládány do problematicky diferencovného prostředí nazývaného soft skills [180] .

Praxe ukazuje, že vedle těchto dvou běžně užívaných dimenzí, z hlediska přípravy profesionálů pro bezpečnostní prostředí, je vhodné orientovat pozornost na kvality zahrnované do skupiny subtle skills (jemné dovednosti) [181] . Jedná se o kvality, které se podílejí na procesech poznávání, rozhodování a sdílení, jakož i na řešení a jednání při plnění úloh [182] v jakémkoliv prostředí. Zároveň se jedná a kterými všichni lidé v různé míře přirozeně disponují. Nejedná se ani o vlastnosti a schopnosti popisované psychology, sociology či strukturované a kategorizované filozofy. Subtle skills se více než hard či soft skills blíží k tomu, co se nazývá tacitní [183] či implicitní dovednosti anebo také metadovednosti [184] , tomu o čem hovoří bratři Dreyfusové jako o nezracionalizované praxi, tomu, co souvisí s aspekty flow efektu podle Csikszentmihalyiho a osobního mistrovství podle P. M. Senge anebo tomu v čem koření podstata příběhu, jímž Mistr Zhuang kapitole „Zásady pěstování života“ přibližuje postoj mistra [185] .

Vztahují se k přirozené potencialitě člověka, založené na schopnosti vystupovat z obvyklých schémat poznání, modelů myšlení, ze standardů rozhodování a norem jednání. Tyto jsou každému člověku přirozeně vlastní, jsou však z různých důvodů nerozvíjeny či omezeny anebo potlačeny způsobem vzdělávání, vývojem společnosti anebo i pracovním či profesním anebo organizačním prostředím. Jakkoliv se spolupodílí na vytváření poznání a rozhodování, nejsou akcentovány v „obvyklých“ modelech přípravy profesionálů

Následující obrázek prezentuje schéma trojdimenzionálního modelu profesionálních dovedností a vybrané schopnosti v nich obsažené. Základ modelu tvoří tři dimenze dovedností (skills) - hard skills – profesní a systémové dovednosti, dovednosti nutné pro práci, soft skills – dovednosti potřebné pro vytváření, udržování, rozvoj a řízení vztahů mezi lidmi a subtle skills – individuální dovednosti (jemné, implicitní, tacitní).

Obrázek 1.: Trojdimenzionální model dovedností. Převzato a upraveno: Ullrich, D.; Pokorný, V. (2012).

Subtle skills, jsou přirozené kvality schopností, jimiž v různé míře disponuje každý člověk a, které se uplatňují při poznávání, rozhodování a jednání v měnících se situačních kontextech. Vybrané kvality lze přiblížit následovně:

v Mentální kondice se vztahuje ke kognitivnímu a rozhodovacímu optimu, lze ji uvažovat jako prostředí, ve kterém se uplatňuje a rozvíjí například to, co se uvažuje v klasické psychologii jako krystalická anebo fluidní inteligence.

v Psychofyzická kondice se vztahuje k úrovni, rovnováze a harmonii vnitřního prostředí jedince.

v Kritické myšlení (krinó – soudím). V oblasti subtle skills nepředstavuje a nelze zaměňovat za analytické myšlení ani logické soudy. Proces usuzování pro efektivní rozhodování souvisí s mentální pohyblivostí na kognitivním kontinuu a vyžaduje rovněž užívat cit a intuici. Pro praxi vyvazujeme kritické myšlení z obvyklého kontextu metod formální logiky a racionality a klademe je do prostoru rozumnosti, blíže k pojmu moudrost a vědění [186] . To umožňuje, že se může myšlení jako proces, lépe uplatnit nejen v lineárních úlohách, ale i v heuristikách či úlohách vyžadujících rozhodování za neurčitosti, permanentní změny a proměny či vlivem stochastických, takto náhodných procesů apod.

v Disciplina a stabilita se týkají stavů funkcí mysli. Stabilita se vztahuje ke schopnosti nevstupovat do extrémů, tedy pohybovat se v optimálním kontinuu pro kritické myšlení. Disciplina se vztahuje k tomu, že si mimo jiné uvědomuji některé obsahy vědomí, tedy také to, co myslím a také to, jak myslím. To umožňuje mému „myslícímu já“ ukáznit a směrovat proud vědomí myšlením.

v Neutralita, odstup, uvolněnost, se vztahují jak k mentální tak k psychofyzické kondici.

v Soustředění, koncentrace se vztahují zejména k mentální kondici a projevují se například ve schopnosti držet téma a předmět, následovat záměr v kontextu vize a situace. Rovněž je přítomna schopnost práce s mezerou, stereotypy a subjekto-objektovým reaktivním stavem.

v Respekt představuje schopnost plně odpovědného vztahu k sobě, týmu, firmě a prostředí.

v Změna a proměna, náhoda a zátěž představují schopnost uvažovat změnu jako trvalý aspekt bytí a s ní související vlivy paralelních procesů, náhody, zátěže (stresu a krize).

Model vývoje jedince v profesi a koncept profesionality akcentují individuální a vnitřní rozměr přístupu jedince k profesi, který vedle subtle skills zahrnuje rovněž vnitřní motivaci. V tomto smyslu navazuje, rozvíjí a vyvažuje modely přípravy koncipované na mechanistickém ovlivňování a vnější stimulaci. Ukazuje se, že efektivní komplexní příprava profesionálů jak z hlediska hard, tak z hlediska soft skills zahrnuje, zejména v rámci individuálního přístupu, souběžně i využívání potenciálů a kultivaci subtle skills a výsledný efekt spolupráce instruktora a studenta se zvyšuje rovněž užíváním a rozvojem vnitřní motivace, vedle užívání obvyklých nástrojů motivace a stimulace. Praxe ukazuje, že vlastní přístup samotných profesionálů k profesi, přípravě a praxi profiluje do dvou trendů, které souvisejí s aspekty vnitřní a vnější motivace. Tyto se podílejí na skutečnosti, že jednotlivci se odlišují nejen v přístupu ke své vlastní profesní přípravě, ale rovněž například i ve schopnosti efektivně se pohybovat se v kontinuu vymezeném rutinními a heuristickými typy úloh [187] . Toto kontinuum vyžaduje od profesionála jednak mentální kondici, kterou představuje jak kognitivní pohyblivost [188] , dále subtle skills, a rovněž i vhodnou konfiguraci triády kvalit, z nichž jednou je vnitřní motivace [189] .

Tyto tři kvality se vždy spolupodílejí, projevují a uplatňují v různé míře a intenzitě u jednotlivců a mikrotýmů, při řešení odlišných typů úloh na výše zmíněném kontinuu. Triádu kvalit tvoří tři vzájemně spolupůsobící aspekty:

· Schopnost učit se učit – práce se změnou, minimum z minima – minimální energetický výdej v jakékoliv úrovni.

· Samoorganizace – schopnost vytvářet v procesu změny uspořádanost, řád, jako základ informace pro modulaci směr procesu řešení úlohy ve vztahu k požadovaným parametrům výsledného tvaru v podobě aktu jednání a jeho důsledků.

· Vnitřní motivace – smysl a význam – práce s hodnotami a kvalitami ve vztazích (nikoliv jen sociálních) na pozadí „jevů“.

Obrázek 2.: Znázornění vztahu motivace a situace úloh. Převzato a upraveno: Ullrich, D.; Pokorný, V. (2012).

Význam faktorů motivace a jejich podíl se mění se změnou podmínek úlohy. V úlohách heuristických často vykazují nižší efektivnost z různých hledisek, například rychlost a efektivnost rozhodování, nalézání optimálního řešení, apod. jedinci, jejichž příprava akcentovala faktory vnější motivace.

4. Aspekty přípravy, instruktor a student

Komplexní příprava profesionálů nemůže být jen věcí čistě intuitivních empiriků (praktiků) ani čistě akademických teoretiků. Lineární ani teoretická příprava neumožňuje objevit a ani ovlivnit aspekty, které je možné objevit a ovlivnit v prostředí komplexních modelů a cestou individuálního přístupu. Jedná se o aspekty, které se neprojeví ve standardizovaných situacích a rovněž je nejsou schopny zaznamenat různé varianty metod diagnostiky. Nicméně mají významný vliv na kvalitu výkonu, schopnost uplatnit v plném rozsahu či transformovat dovednost v procesu řešení úlohy, jakož i schopnost rozvíjet se profesně individuální, vnitřní cestou.

Jedná se o specifické individuální komplexy, či fenomény, které nelze postihnout běžnými metodami, nicméně lze se k nim přiblížit například vhodnou modulací vztahu mezi instruktorem a studentem (viz níže), kombinací frontálního a individuálního přístupu, anebo vhodnou konstelací komplexu aspektů situace úlohy, v níž probíhá příprava jedince. Příkladem takového individuálního komplexu je například úroveň indexu PDI [190] , kdy přítomnost nějaké varianty autority může významně ovlivnit proces řešení úlohy jedincem. Jiným příkladem může být specifická varianta kognitivního stereotypu anebo specifický kognitivní horizont, další příklad může mít podobu bloku či psychické bariéry, na jejímž pozadí je strach, zášť či závislost.

Ukazuje se, že vedle potřeby věnovat v přípravě pozornost fyzické a psychické odolnosti, roste významně potřeba orientovat se na mentální připravenost, resp. kognitivní kompetence nejen v tom smyslu, aby si jedinec a tým (jednotka) zachoval schopnosti vytvořené v procesu přípravy a uplatnil je v praxi, ale také ve smyslu:

· schopnosti přetvářet a tvořivě je přizpůsobit měnícímu se situačnímu kontextu (tedy učit se učit) v procesu plnění úlohy a dosahování cíle;

· schopnosti zachovat nejen v průběhu plnění úlohy (mise), ale rozvíjet svůj potenciál i po jejím skončení (zhodnocená zkušenost – zkušenostní vědění). Tedy nejen regenerovat [191] , ale tvořivě zhodnotit zkušenost a transformovat [192] své profesní kompetence, svůj potenciál.

Z tohoto hlediska musí koncipování přípravy profesionálů zahrnovat nejen vnější aspekt v podobě mechanického zvládnutí a ovládnutí konkrétní, specifické dovednosti (klasickým příkladem je boj z blízka nebo bojová střelba [193] ), ale také vnitřní, osobnostně rozvojový aspekt. Ten souvisí například se schopností zpracovat zkušenost mise a pokračovat v běžném životě společnosti. Vnitřní aspekt přípravy zahrnuje zejména:

· autopoietický aspekt (schopnost zhodnotit zkušenost do nové kvality dovednosti) – profesní mistrovství;

· autoregenerační aspekt (schopnost pečovat o sebe, kvalitu svého osobního, tedy lidského potenciálu v průběhu mise a o její uchování a rozvoj po jejím skončení (prevence nezvládnutí CSR [194] anebo rozvoje PTSD [195] ).

Poznámky k vztahu a spolupráci instruktora a studenta v přípravě

Základem vztahu instruktora a studenta v procesu přípravy je jejich postoj. Postoj instruktora není ani role a ani póza. Postoj [196] je vnitřní rozměr, aspekt obsahu formy, tedy role a pozice. Role a pozice instruktora se v průběhu výcviku, přípravy i v průběhu dílčího kurzu mění, nicméně postoj je stabilní. V ohraničeném prostředí výcviku, kurzu je právě postoj instruktora, jeho konzistentnost a stabilita, významným formačním aspektem procesu spolupráce. Protože v základech procesu učení stojí nápodoba [197] , stává se právě postoj instruktora formativním vztažným rámcem pro studenta.

Nápodoba je základní formou toho, jak se učíme a instruktor v podmínkách přípravy je nutně příkladem a vzorem. Doplnění vzájemného vztahu a procesu o aplikaci reflexe vede u studenta, učně, k vlastnímu, autorskému jednání na základě vlastní zpracované zkušenosti do poznání. Z hlediska způsobu provádění přípravy je vhodné odlišit dva mody:

1. nelineární, asymetrický, kontigentní - instruktor jako vzor ve smyslu základního vzorce, modu či způsobu ve smyslu „takto to lze také“. Jako student tento vzor, konfiguraci mohu přijmout, resp. objevit jej u sebe, tedy respektive mně vlastní komponenty, které jej sytí a transformovat je do sobě vlastního tvaru. Nebudu tedy v dalším napodobovat ale jednat dle vlastního uvážení. Tento modus pracuje s komplexností a sobě vlastní reflektovanou zkušeností.

2. lineární, symetrický – instruktor jak příklad. Příklad platí pro omezený rámec úlohy, modelu řešení v daném kontextu, optimální postup či způsob aplikace metody. Mimo příklad ztrácí situačně platnost, resp. platí jen pro tento kontext a v jiném situačním kontextu nemusí, tento konkrétní postup být efektivní. Matematický příklad lze řešit jen pomocí určitého postupu a má předem daný výsledek, jež definuje zadání a způsob řešení. To platí pro standardizovanou situaci a kontext matematiky, nikoliv u heuristik, v přirozených podmínkách situací úloh. Tento přístup lze uvažovat jako vymezený, redukovaný a jednostranný, efektivní zejména pro počáteční fáze spolupráce v přípravě.

Autorské zpracování zkušenosti související s nápodobou do vlastního kognitivního (poznávacího) modelu jasně preferuje například Taisen Dešimaru, když k tématu nápodoby pro studenty bojových umění říká následující: „Proto si každý musí vytvořit své vlastní způsoby. Kdo napodobuje – dělá chybu. Každý si je musí pro sebe vytvářet sám.“ Dešimaru, T. (2003, p. 26 – 27).

Instruktor jako pozorovatel

Instruktor vstupuje v různých fázích přípravy v pozici mentora, trenéra [198] , rozhodčího anebo průvodce. Mimo to se ještě trvale pohybuje ve dvou pozicích, jimiž jsou pozice experta, specialisty na obor, disciplínu [199] a pozice pozorovatele.

Pozice pozorovatele úzce souvisí s reflexí a v tomto smyslu má užívání tohoto pojmu kořeny v kybernetice, která vymezuje tzv. objektivního pozorovatele. Můžeme tedy nezávisle na sobě pozorovat nějaký systém, proces, druhého člověka, tým a s výsledky pozorování pak nějakým způsobem pracovat, sumarizovat je, srovnávat, statisticky ověřovat atd. Tento objektivistický přístup však nezohledňuje jedno důležité hledisko a to je sám pozorovatel, který nějakým způsobem, na základě svých zkušeností, expertnosti, situačního kontextu, či aktuálního psychického stavu pozoruje, tedy vnímá, rozlišuje, přemýšlí, konstruuje svůj pohled na daný jev. Mimo jiné se sám o sobě stává aktivní součástí procesu pozorování. Výsledkem takto uvažovaného procesu pozorování nejsou pouze objektivní, nezávislá fakta, data, informace o tom, jak to tzv. je, ale výsledkem je i formování toho, jak o věcech přemýšlíme, jak jim rozumíme a jak se toto rozumění promítá do našeho rozhodování a jednání. Tato skutečnost umožňuje užívat komplexnější pohled na pozorovaný jev a reflektovanou práci se „subjektivitou“ pozorovatele – instruktora. V konečném důsledku tento konstruktivistický přístup vytváří prostředí zejména pro rozvojový potenciál přípravy. Postoj instruktora zahrnuje například:

• Reflexi, odstup a neutralitu.
• Střízlivá vstřícnost, klid a mírnost.

Význam pozice pozorovatele, kterou instruktor v přípravě zaujímá, postupně, v jejím procesu roste, s rostoucí samostatností a způsobilostí studenta. Z hlediska pozorování nejde o to, aby vyplňoval pozorovací schémata a na škále pro hodnocení hodnotil pozorované jevy a procesy. Jde o to, aby si všímal a pracoval s rozdíly a odchylkami, které v procesu plnění náročných úkolů v procesu stále náročnější a komplexnější přípravy u jednotlivců zaznamená. Takový přístup umožňuje pracovat s detailem i celkem v procesu, celkovým dojmem, a tedy také s celostním vnímáním, intuicí a cítěním, tedy například s tím, kam je v daném okamžiku výcviku „přitažena“ pozornost instruktora.

Z hlediska práce s procesem a celkem se uplatňuje užívání metody, která rovněž souvisí se zralostí instruktora. Touto metodou je práce s celkovým dojmem [200] . Tato metoda se věnuje rozdílům a odchylkám celku či „průměru“. Instruktor s procesem výcviku pracuje jako s obrazem, celkem a reflektuje, co a proč přitahuje jeho pozornost. Kvalita jedince v procesu konání se projevuje v „okamžicích“ které lze postřehnout, zvědomit [201] . Pracuje se se zvědomělým obrazem a „pocitem“ či „dojmem“ a následně s reflexí výsledků analýzy příčin „pocitu“.

Analýza příčin „dojmu“ vede k identifikaci těch kvalit jedince, jež se v jednotlivostech obtížně postihují a v dílčích testech obtížně projevují (například expertní psychologickou diagnostiku je příliš vágní, proměnlivý či subtilní anebo je projev kvality obtížně psychometricky uchopitelný). V konečném důsledku se tento přístup zaměřuje na obtížně poznatelné, často „ne-měřitelné“ celostní kvality jedince, které se projeví, vystoupí, pouze v procesu realizace úlohy v určitém situačním kontextu. Právě tyto kvality z hlediska přípravy a rozvoje lidí a jejich potenciálů pro náročné bezpečnostní prostředí významné. Ukazuje se, že se jedná o významné a efektivní prediktory toho, že v praxi jedinec v budoucím užitečně a efektivně uplatní dovednost či schopnost a zvládne náročný úkol, resp. i extrémní situační kontext, které významně doplňují a často i korigují výsledky, které jedinec podává ve standardních znalostních, dovednostních anebo psychologických testech. Vedle informace o tom, že úlohu člověk zvládne, roste význam informací o tom, jak ji zvládne a také o tom, jak je schopen efektivně pracovat se změnou a regenerovat. Tedy zhodnotit zkušenost a změnit myšlení či jednání například již v procesu řešení úlohy.

Poznámky k přístupu instruktora při koncipování přípravy a výcviku

· Vycházet z principů přirozených schopností člověka a využívá je pro získání a kultivaci cílové dovednosti, schopnosti.

· Struktura výcviku zahrnuje vnitřní a vnější přístup. Vnější přístup představuje metodologie postupu pro získání a kultivaci schopností. Vnitřní přístup představují zejména principy a vztah studenta k výcviku.

· Informace v průběhu - odkud a kam postupují, kde se nachází a proč.

· Trvalé byli seznamování s výsledky a instruktorem vedeni k reflexi procesu vlastního rozhodování a jednání ve vztahu k výkonu.

· Studenty vést k disciplině a uvolněnosti, přirozenosti projevu a pohybu a k soustředění na svou vlastní práci.

· Důraz klást na reflexi výsledků, nikoliv hodnocení a analýzu možných příčin odchylky výkonu od optima (nikoliv chyby [202] ).

Student

Ukazuje se jako efektivní, pokud se od počátku a v průběhu celého procesu výcviku, přípravy se klade důraz na kompetentnost studenta, samostatnost myšlení a jeho soběstačnost. Student je kompetentní, nezávislý, odpovědnost za proces výcviku a jeho výsledek nese sám.

V konkrétní praxi přípravy a výcviku to například znamená minimalizaci četnosti upozorňování na opomenutí, chybu, přímá kontrola a kritika. Například při výcviku v obranné střelbě, se klade důraz na samostatnost a odpovědnost jedince za sebe sama od počátku přípravy. Za významnější pro jedince je považováno to, že na nejvhodnější pozici, techniku, nejužitečnější podobu soběvlastní změny a nalezení nejefektivnějšího (čas, jednoduchost a plynulost provedení, energetická náročnost, smysluplnost činnosti apod.) algoritmu, přijde sám (například výcvik v obranné střelbě). Tedy posloupnost informace – instrukce [203] – ukázka – nácvik – pochopení principů při procvičování a ověřování, korekce odchylek jako základu pro vytváření dovednosti, probíhá zejména jako reflektované zpracování zkušenosti vlastní cestou (tzv. horká cesta [204] ). Podobný postup platí například pro boj zblízka, sebeobranu a další disciplíny profesní přípravy, které významně souvisí s psychofyzickou a mentální kondicí začínajícího profesionála.

Použitá literatura a informační zdroje:

• ARMSTRONG, M. (2007). Řízení lidských zdrojů. Praha, Czechia: Grada Publishing, a.s.
• BATESON, G. (2006). Mysl a příroda - Nezbytná jednota. Praha, Czechia: Malvern.

· CAPRA, F. (1992). Tao fyziky. Bratislava, Slovakia: Gardenia Pragma.

• CAPRA, F. (2004). Tkáň života (nová syntéza mysli a hmoty). Praha, Czechia: Academia.

· DEŠIMARU, T. (2003). Zen a bojová umění. Praha, Czechia: Portál.

• DOIDGE, N. (2012). Váš mozek se dokáže změnit. Brno, Czechia: CPress: 2012.

• ELIADE, M. (1998). Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Praha, Czechia: Argo.
• FOLWARCZNÁ, I. (2010) Rozvoj a vzdělávání manažerů. Praha, Czechia: Grada.
• GLADWELL, M. (2009). Mžik (Jak myslet bez přemýšlení). Praha, Czechia: Dokořán.
• HAYWARD, J. W.; VARELA, F. J. (2009). Mosty k porozumění (rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli). Praha, Czechia: DharmaGaia.
• HUBINA, M. (2004). Vedomie ako oceán (Filozofia a meditácia v indickom buddhizme). Bratislava, Slovakia: Chronos.
• KAHNEMAN, D. et. al. (2010). Sociálna inteligencia. Bratislava, Slovakia: Europa Publishing house.
• KAHNEMAN, D. (2012). Myšlení rychlé a pomalé. Brno, Czechia: Jan Melvil Publishing s.r.o.
• KOSTROŇ, L. (1997). Psychologie usuzování – teorie a metodologie Egona Brunswika, K.R. Hammonda a jejich následovníků. Brno, Czechia: Nakladatelství Masarykovy univerzity.

• LAKOFF, G.; JOHNSON, M. (2002). Metafory, kterými žijeme, Brno, Czechia: Host.
• LAKOFF, G. (2006). Ženy, oheň a nebezpečné věci (co kategorie vypovídají o naší mysli). Praha, Czechia: Triáda.
• MINDELL, A. (2009). Metadovednosti. Olomouc, Czechia: ANAG.

• Mistr ZHUANG (2006). Sebrané spisy. Překlad Oldřich Král, Praha, Czechia: Maxima.

• NEUBAUER, Z. (2002). Biomoc,Praha, Czechia: Malvern.

· PLAMÍNEK, J. (2000). Synergický management. Praha, Czechia: Argo.

• PLAMÍNEK, J. (2005). Vedení lidí, týmů a firem. Praha, Czechia: Grada Publishing, a.s.
• POKORNÝ, M. (2008). Hérakleitos z Efesu (Zkušenost a řeč). Praha, Czechia: OIKOMENH.

• SALIGER, R.; POKORNÝ, V.; PINDEŠOVÁ, E. (2010). Kognitivní management. Brno, Czechia: Univerzita obrany.
• SENGE, P. (2007). Pátá disciplína (teorie a praxe učící se organizace). Praha, Czechia: Management Press.

• SHITAO (2007). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Praha, Czechia: Agite/Fra.

· ŠULEŘ, O. (1997). Manažerské techniky II. Olomouc, Czechia: Rubico.

· ŠULEŘ, O. (2008). 5 rolí manažera a jak je profesionálně zvládnout. Praha, Czechia: Computer Press.

Články:

· BURIAN, J. Samoorganizace a kognice (in Czech) In: Kvasnička V., Kelemen J., (eds.). Kognice a umělý život VI, Opava : Slezská univerzita, 2006 dostupné zhttp://eldar.cz/honza/articles/burian_samoorganizae_kognice_final.doc .

• HAVEL, I. M. Věci, které se o sebe starají, Vesmír 87, 275, 2008/5

· Interwiev B. FLYVBERGA s bratry Hubertem a Stuartem DREYFUSOVÝMI, (1993). Udržování nezracionalizovaných praxí (tělo – duch, moc a situační etika. Praha, Czechia: Filosofický ústav AV ČR.

• KOLEŇÁK, J.; POKORNÝ, V.; AMBROZOVÁ, E. (2013). Connatural Management přístup pro přípravu a rozvoj jedinců v podnikatelském prostředí. Recenzovaný společenskovědní časopis Scientia et Societas, č. 1, ročník IX. Praha: 2013. s. 144 – 152. ISSN 1801-7118.

• MATURANA, H., VAREALA, F.: The Tree of Knowledge: The Biological Roots of Human Understanding, Boston, Shambhala, Revised Edition, 1992.
• MATURANA, Humberto. Biology of Language : The Epistemology of Reality [online]. c2000. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78BoL.html>.
• MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c2000. Dostupné na: http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html.

• MATURANA, H., VAREALA, F.: Autopoiesis and Cognition: The Realization of the Living, Boston Studies in the Philosophy of Science, Dordecht: D. Reidel Publishing Co., 1980.

• PAPARONE, C. H., CRUPI, J. A. (2002). Janusian Thinking and acting in. Military Review 1/ 2002.

· PINDEŠOVÁ, E.; POKORNÝ, V.; NOVOTNÝ, M. (2008).Kognitivní management jako prostředí pro kultivaci myšlení a využití aplikačního potenciálu metod systemiky . InWebový sborník příspěvků z mezinárodní konference New Thinking in business and management. Zdroj. http://www.conference.systemic.cz

• PINDEŠOVÁ, E.; POKORNÝ, V. (2011). Tacit knowledge in the Military Professionals´preparation Process. Sborník elektronických verzí recenzovaných příspěvků z XXIX. mezinárodního kolokvia o řízení vzdělávacího procesu. Brno, Czechia: Univerzita obrany.
• Saliger, R.; PINDEŠOVÁ, E.; POKORNÝ, V. (2008). Pedagogical and Psychological Aspects of Processes and Preparation Models (Education and Training) for People and Human Systems in the Czech Armed Forces in NEC Environment. In The 9th International Conference Of Military Pedagogy [CD-ROM]. Helsinky: National Defence University, May 2008.
• ULLRICH, D.; POKORNÝ, V., (2012) The possibilities of comprehensive approach and the specifics of the training managers to fulfill tasks in the challenging environment and crisis management. Paris, France: WSEAS.
• Vrchní praporčík velitelství 53. CPS a EB píše ze studií v USA , dostupné na http://www.pasivnisystemy.cz/clanky-1/vrchni-praporcik-velitelstvi-53-cps-a-eb-pise-ze-studii-v-usa-iii-united-states-army-sergeant-major-academy , staženo dne 8. 4. 2008.

Zdroje vhodné pro rozšiřující studium:

• GROSSMAN, D., SIDDLE, B. K. (2000). Psychological Effects of Combat, Academic Press. dostupné na http://www.killology.org/print/print_psychological.htm.
• JAMAMOTO, C. (2004). Hagakure (Moudrost samuraje z kraje Saga). Brno, Czechia: Temple.
• JELÍNEK, M., HŮRKOVÁ, M. (2011). Strach je přítel vítězů. Plzeň, Czechia: Starý most s.r.o.

· KCHU-KUA, (1996). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Překlad O. Král, Olomouc, Czechia: Votobia.

• KOTHEROVÁ, S. (2010). Kognitivní analýza a interpretace aneb Jak (ne)dělat výzkum alternovaných stavů vědomí?. Brno, Czechia: Nakladatelství Masarykovy Univerzity.
• KOTHEROVÁ, S. Světlo v oceánu Kognitivni analýza vybraných aspektů meditačních technik v mahajánovém buddhismu (magisterská diplomová práce). Brno, Czechia: Masarykova univerzita v Brně, Filosofická fakulta, Ústav religionistiky, dostupné na : http://search.seznam.cz/?q=sv%C4%9Btlo+v+oce%C3%A1nu+kotherov%C3%A1&sId=Lyn0uyTZw0HcZ2MgcTA5&aq=-1&oq=sv%C4%9Btlo+v+oce%C3%A1nu+kotherov%C3%A1&sourceid=top&thru=

• MATURANA, H. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.isss.org/maturana.htm>.

• Teorie poznání založená na teorii Autopoiesis . Inflow: information journal [online]. 2008, roč. 1, č. 7. Dostupný z WWW: < http://www.inflow.cz/teorie-poznani-zalozena-na-teorii-autopoiesis >. ISSN 1802-9736.

Odkazy internetové:

• http://www.baraka.cz/baraka/Baraka/b_9/b_9_tao_biologie.html.

· http://www.conference.systemic.cz

• http:// www.kognitivni-management.cz /

Změna a zátěž, vybrané aspekty pro zvládání zátěže a plnění úloh v náročných, limitních a extrémních podmínkách, situacích a misích pro podporu vojensko-profesní přípravy (zátěž a změna, stres, stresory, ARS a PTSD).

• Změna jako základní aspekt činností ve vojenském a bezpečnostním prostředí
• Aspekty procesu změny (zátěže) ve vztahu k činnostem ve vojenském prostředí
• Vybrané psychologické aspekty provázející změny

Ø Stres jako specifická varianta zátěže

Ø Krize jako varianta zátěže a potenciál změny

• Člověk v procesu změny, zátěže a stresu

Ø Emoční doprovod prožívání náročných situací

Ø Zvládání zátěžových situací

Ø Koncept užitečné změny

Změna jako základní aspekt činností ve vojenském a bezpečnostním prostředí

Centrálním tématem kapitoly je změna, úrovně a varianty zátěže s ní související ve vztahu k vojenskému kontextu v oblasti přípravy vojenských profesionálů a velitelů. Lze předpokládat, že užitečná práce se změnou v oblasti přípravy se odvíjí od naší mysli, myšlení a poznávání. Kapitola zahrnuje poznatky různých vědních disciplin a oborů lidských činností a poznávání, jakož i poznatky z praxe. Je svým způsobem interdisciplinární a transdisciplinární. Transdisciplinární přístup představuje respekt ke komplexitě, celostnosti a vztažnosti témat změny a zátěže a tím k přesahu:

· vymezení a omezení vědních disciplin, které se k tématu vztahují z hlediska svého předmětu bádání, jakož i aplikované metodologie;

· teorie a praxe přípravy (vzdělávání a výcviku) a praxe každodenní;

Interdisciplinární [205] představuje snahu uchopit komplexitu tématu a přiblížit se k problematice změny a zátěže v procesu vývoje lidské bytosti skrze poznatky a metody vybraných vědních disciplín, včetně poznatků psychologických věd a věd o člověku v rámci oblasti vymezované vojenskou profesí a profesionalitou.

Z klasických vědních disciplín se jedná především o filosofii a o další speciální discipliny, ať již přírodní (např. fyziologii, neurofyziologii, neuropsychologii či biologii) nebo humanitní (např. psychologii, sociologii, kulturní antropologii apod.). Filosofie je zastoupena zejména analytickou, postanalytickou a taoistickou filosofií.

Speciální vědní discipliny představuje například komplex kognitivních věd, specifické teoretické přístupy zastupuje kupř. teorie systémů, teorie strun, kybernetika II. řádu a teorie chaosu, ústící do teorie katastrof (teorie zlomových bodů), dále pak teorie kognitivního kontinua, koncept autopoiézy a na jeho základě koncipovaná teorie poznání, a další. Tyto teorie a koncepty umožňují komplexnější uchopení diskutovaných témat. Aplikace těchto poznatků, přístupů a principů má praktické využití například pro praxi přípravy (vzdělávání a výcviku) ve formě programu, který umožňuje „vyladění“ mezi systémy tuto přípravu provádějícími a systémy touto přípravou připravovanými, v konečném důsledku pak i se systémy, které takto připravené jedince „vstřebávají, včleňují“, resp. skrze tyto realizují své funkce.

1. Aspekty procesu změny (zátěže) ve vztahu k činnostem ve vojenském prostředí

Důvody proč se vojenské systémy, zajímají v kontextu přípravy lidí a skupin, o změnu a zátěž s ní související jsou následující:

· Změna a systém – trvalý, dynamický a asymetrický vývoj a změna kontextů, kvality zdrojů a potenciálů – sil, v procesu vzniku, přípravy a bytí – výkonu (funkce, profese, úkolu, mise…).

· Jedinec a činnost – vojenský kontext je kontextem s významným podílem změny a zátěže - stresu. Praxe a výsledky výzkumů ukazují jak užitečné tak negativní vlivy zátěže a stresu na efektivnost výkonu činností.

• Jednotka, tým – změnou, zátěží a stresem vyvolané poklesy činnosti se nejpravděpodobněji vynoří tehdy, kdy je lze nejméně tolerovat, např. v krizových situacích. Z tohoto hlediska lze důvodně předpokládat, že pro připravený systém může být jako důsledek jeho působení v prostředí limitní zátěže (z hlediska realizace požadované funkce) kvalitativní změna ve smyslu kladném, tedy kvalitativní vzestup (nalezení nového způsobu organizace vztahů či efektivního způsobu jednání) anebo záporném (forma regrese), tedy kvalitativní sestup v podobě snížení efektivnosti vykonávané funkce. Důsledkem pro nepřipravený systém (např. nevycvičenou jednotku) může být zánik, nebo destrukce vztahů, funkcí a potenciálů.
• Stresové ztráty [206] – jedná se o ztráty potenciálu vojenských sil, které je třeba nahlížet ze dvou hledisek. Jedním je hledisko profesní a individuální ve smyslu snížení schopnosti jedince vykonávat potřebnou činnost, funkci. Druhým hlediskem jsou důsledky limitní a extrémní zátěže na jedince, systém a širší společenství.

Pro první hledisko uvádíme, že stresové ztráty se vztahují k vojenskému a bojovému či válečnému kontextu. Ohrožení bojovým stresem zahrnuje faktory, které mohou způsobit, že se z vojáka stane tzv. „oběť stresu [207] “, přičemž mezi oběti stresu se v zahraničních zdrojích uvádí případy bojové únavy, případy neplnění povinností vlivem stresu nebo případy posttraumatické stresové poruchy. Toto hledisko zahrnuje i „případy zranění při akci nebo zranění z důvodu nemocí nebo nebojových činností kdy neschopnost vznikla přímým následkem nedbalosti nebo neschopnosti vlivem stresu, případně kdy zlepšení zdravotního stavu a návrat do služby se komplikuje nevyřešenými stresujícími otázkami“.

Druhé hledisko zahrnuje širší sociální prostředí a vztahy. Zatížení, „náklady“ mateční společnosti při vyslání vlastní jednotky, kontingentu do mezinárodní vojenské mise (kupř. Jugoslávie, Irán, Afghánistán apod.), je možné členit do tří skupin:

a) přímé „náklady“ na vyslání kontingentu a jeho zabezpečení.

b) náklady na eliminaci škod, které vznikly u účastníků v rámci mise.

c) náklady vzniklé tehdy, když dojde například k poškození jedince, které má dlouhodobý nebo trvalý charakter. Tato kategorie zahrnuje i problematiku traumat a důsledků stresu. Nejde přitom jen o zasažení konkrétního profesionála, ale o zasažení celého vztažného systému, přičemž vztažným systémem v tomto případě máme na mysli rodinu a nejbližší sociální a prostředí včetně pracovního.

Ve smyslu výše uvedeného lze, podle členit úrovně stresových ztrát na:

• Primární stresové ztráty – ve vztahu k využití potenciálů, sil v bojové situaci, obvykle ve vztahu k výkonu požadovaných či předpokládaných funkcí.
• Sekundární stresové ztráty – ve vztahu k výkonu profese profesionálem po ukončení mise a jeho bytí ve vojenských systémech.
• Terciární stresové ztráty – ve vztahu k osobnímu bližšímu (rodinnému) a širšímu neprofesnímu společenství (civilní společnost). Tyto mohou mít například podobu rozpad rodiny, léčba důsledků ARS (akutní reakce na stres) a PTSD (posttraumatická stresová porucha), snížení kvality života, výskyt různých forem závislostí apod.

Vybrané psychologické aspekty provázející změny

Úsilí o pragmatické, komplexní (systémové a procesní) pojetí problematiky změny, zátěže a stresu s ní související vychází od vymezení jednotlivých pojmů. Změna je výchozím pojmem, který představuje stav i proces, výslednici potenciálů vztahů mezi vnějším a vnitřním prostředím jakéhokoliv systému. Život jedince či bytí systému jako trvale se aktualizující změna vztahů disponuje vždy určitou charakteristikou, kterou lze nazvat napětím a zátěží. Zájem se soustředí na úrovně a varianty této zátěže z hlediska užitečnosti pro existenci jedince a systému v prostředí. Z hlediska konkrétního člověka se ke změně podle O. Mikšíka (2009, p. 25-26) vztahuje i napětí, které vzniká v důsledku „aktualizace rozporu mezi psychickou potencí daného jedince a reálnými životními kontexty“. Úsilí, které musí člověk (systém) vyvinout, z hlediska své existence (resp. přežití a další bytí), při řešení tohoto napětí, nazýváme psychickou zátěží. Psychická zátěž se tedy váže ke zpracování rozdílů, podle Mikšíka rozporů mezi potenciály vnitřního a vnějšího prostředí [208] .

Pro užívání pojmu zátěž a stres je charakteristická vysoká míra možností shody a rozdílů v obsahu a významu pojmu, jakož i rozdílnost v přístupech k posuzování situací zátěže. M. Bratská (2001, p. 26-27), když přibližuje tuto variabilitu, předkládá taxonomii teorií zátěží podle E. Řehulky, která zahrnuje:

· Teorie zátěže, které zkoumají především zatěžující podnět, zatěžujícího činitele. Tohoto činitele vnímají zejména jako vliv vnějšího prostředí, které na člověka působí nadměrným tlakem, v podobě břemen a pod.

· Teorie zátěže zkoumající zátěž jako stav organismu a psychiky vyvolaný působením zatěžujícího podnětu. Orientují se na důsledek působících činitelů v psychické a somatické oblasti a zátěž, resp. stres chápou jako stav organismu nebo psychický stav osobnosti.

· Systémové teorie zátěže, které se orientují na vztah mezi požadavky a možnostmi člověka.

· Teorie zátěže, které kladou důraz na psychologickou analýzu prožívání (např. transakční model psychického stresu R. S. Lazaruse).

· Interakční koncepce zátěže [209] .

Užitečné se jeví interakční pojetí zátěže, které se orientuje na vztah mezi nároky prostředí a potenciály člověka pro jejich zvládání. Toto pojetí předkládá O. Mikšík (2009, p. 31-35) když pojem psychická zátěž uvažuje v tom smyslu, že:

· Obsahuje hledisko jednoty vnějších vlivů a vnitřních podmínek: zatížen je vždy někdo či něco (subjekt jako celek, resp. některé jeho systémy) něčím (elementem či komplexem aktualizovaných zatěžujících faktorů či vlivů); přitom stejné vnější okolnosti představují pro rozdílné jedince či pro téhož jedince za rozdílného psychického stavu (únavou, očekáváním...), různou kvalitu či intenzitu aktualizované psychické zátěže,

· Umožňuje postihnout intenzitu narůstajících disproporcí mezi psychickou potencí osobnosti a situačními nároky na obsah, systémy a struktury interakcí v ukazatelích kvalitativní podstaty a povahy, gradovat míru a kvalitu psychické zátěže v termínech běžné, zvýšené, hraniční (resp. mezní) a extrémní [210] .

· Umožňuje postihovat potenciální předpoklady osobnosti pro další rozvoj či selhávání v reálných kontextech; analyzovat v optimálně-pesimálních ukazatelích jejich zdroje, projevy, cesty k řešení; posuzovat i rozvíjet předpoklady člověka vyrovnávat se s taxonomicky jasně vymezenými nároky na psychiku a postihovat efektivitu optimalizačních zásahů a opatření, výchovy, terapie.“

Kvalitativní členění zátěže na zátěž optimální a pesimální [211] je z hlediska procesů přípravy užitečné. Optimální zátěží v tomto kontextu je taková zátěž, jejímž důsledkem je nejen ověření schopnosti zvládání nároků změny vnějších a vnitřních podmínek prostředí, ale také rozvoj schopnosti u jedince jakož i vytvoření dalších, nových způsobů či schopností v procesu zvládání změny [212] . Pesimální zátěží je zátěž, jež neumožňuje ověření schopnosti v plném možném rozsahu, nerozvíjí ji anebo způsobuje její selhání bez toho, aby došlo k vytvoření nového užitečného způsobu pro zvládání změny. V tomto smyslu je užitečné schématické vyjádření vztahu mezi prostředím a potenciály jedince, z hlediska změny kvality zátěže z optimální na pesimální a naopak.

Zátěž [213] lze chápat jako průvodní aspekt změny vztahů vnějšího prostředí nebo vnitřního prostředí, který klade nároky na systém, ovlivňuje rovnovážný stav systému, a vyvolává změnu v rozhodování a jednání ve smyslu dosažení nového stavu vyváženosti, tedy při zachování základních charakteristik systému.

Pojem psychická zátěž lze uvažovat ve shodě s interakčním přístupem O. Mikšíka jako stav, kdy člověk: „Prožívá výrazné psychické napětí, prověřuje se jeho schopnost integrovaně jednat, obstát, projevit nezbytnou psychickou odolnost vůči emociogenním vlivům a schopnost integrovaně, účinně se s novými kontexty vyrovnat.“ (Mikšík, 2001, s. 167).

Zátěž uvažujeme jako pojem obecnější, nadřazený různým psychickým stavům, které jsou vyvolány stavy zátěže, jakož i pojmům stres a krize. Pojem stres ve shodě s M. Bratskou, lze nahlížet, jako specifické, krajní formy stavů zátěže, ve kterých ohrožení života anebo integrity jedince vyžaduje mimořádnou aktivaci jeho autoregulačního systému. (Bratská, 2001, p. 32)

Pojem krize je v textu užíván pro specifické varianty zátěže s kvalitativními důsledky na integritu systému (jedince) jako celku.

Vysoká míra přiznané komplexity pojmu zátěž umožňuje čerpat a tvořivě aplikovat závěry poznání v různých oblastech, zejména pak tam, kde se hlouběji v rámci dané discipliny zkoumala problematika stresu či krizí a jejich důsledků. Výstupem je pak možnost připojit výsledky zkoumání (při respektování kontextu jejich vzniku) do prezentovaného přehledu, propojit je do individuálně užitečného modelu bez nutnosti podrobně zkoumat či dokonce přijímat teoretický konstrukt (model), který tento výsledek umožnil. Příkladem je vysoká míra poznatků o stresu v disciplinách vztahujících se k tématu zdraví.

Obsah, význam a smysl pojmu stres lze formulovat následovně: stres [214] lze považovat za fenomén i proces, aspekt (aspekty) provázející či vystupující do popředí při zvýšení zátěže vztahů systému jako celku (jakož i každého jeho subsystému) k vnitřnímu nebo vnějšímu prostředí. Obvykle lze pozorovat fyziologické, duševní (psychické) nebo sociální ekvivalenty. Pojem stres je častěji užíván ve smyslu a významu reakce na změnu.

Termín krize je užíván pro stav vztahů v systému a vztahů systému k prostředí, který lze charakterizovat jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, vysokým potenciálem změny. Tento stav ústí ve „skokovou“ kvalitativní změnu, v jejímž důsledku se mění základní charakteristiky systému. Krize pak v konečném důsledku vede k „novému“ způsobu organizace vztahů systému, jakož i principů a hodnot na jejich pozadí.

• Stres jako specifická varianta zátěže

O vzniku a působení určité zátěže uvažujeme tehdy, kdy požadavky prostředí, člověk nezvládá pomocí navyklých schémat myšlení a jednání, kdy musí přebudovat své zvyklosti, resp. kdy se vyostřuje vztah člověka a prostředí. Zatímco požadavky a podmínky kladené na člověka lze charakterizovat obecně, zátěž je jev, který se týká vždy určitého jedince.

Štikar, J. a Hoskovec, J. zátěž definují jako „vyrovnávání se s požadavky, kladenými na jedince, vyplývající ze vztahu mezi jejich náročností a vlastnostmi, jimiž je jednotlivec k jejich zvládání vybaven“ (1995, p. 68). Jednoduše je možno tedy zátěž chápat jako porušení rovnováhy mezi vnitřním stavem systému a jeho vnějším okolím.

Stupeň a kvalita prožívané zátěže je subjektivní. Jak uvádí Mikšík (2001, p. 163-166) „ty které konkrétní životní kontexty (podmínky a situace) mohou svou povahou:

- kodifikovat, upevňovat předchozím vývojem a rozvojem vytvořenou integrovanost osobnosti;

- stimulovat psychický rozvoj osobnosti (rozvíjet či přetvářet jeho osobnostní strukturu a dynamiku, zaměřenost, schopnosti, systémy jednání a zachování se)

- být zdrojem psychické dezintegrace osobnosti (kdy subjekt není s to uplatnit osvojené regulační systémy a podléhá psychogenním situačním tlakům) a to vždy v závislosti na míře a povaze rozporu mezi interakčními předpoklady, motivačními přístupy a rozvinutými schopnostmi a situačními nároky na psychiku daného jedince na straně druhé.“

Mnohé situace psychické zátěže, ať už v běžných životních, nebo v extrémních, náročných podmínkách mohou představovat mírnější stupeň zátěže pro člověka, který byl předem s podstatou těchto situací seznámen, resp. ví, o co se v nich jedná. Každá nová situace, změněné životní podmínky, prověřují a současně ukazují na přizpůsobivost jedince.

Způsoby, jakými jedinec přistupuje k řešení a zvládání těchto situací, závisí na tom, zda důsledky různých možností pozná, uvědomuje si je, zda ovládá konstruktivní, efektivní formy postupu, zda je na ně připravený. V takovýchto případech se člověk lépe zorientuje, nesoustředí se jen na překážky a ztráty, hledá a bere do úvahy i možné podpůrné faktory směřující k řešení dané situace a zvládnutí zátěže. V tomto smyslu se orientuje i příprava vojenských profesionálů a velitelů, prováděná Psychologickou službou v AČR viz PUB-12-86/1 (2006, p. 8).

Zátěž, stres a krize se vztahují k limitům stavům naši sil a potenciálů ve vztahu ke zvládání nároků situačních kontextů [215] nebo úloh. Limitními stavem rozumím stav, kdy je dosaženo hranice předpokládaných anebo zkušeností vytvořených a uvědomovaných možností a schopností jedince na fyzické či mentální úrovni. Smyslem dosahování limitních stavů může být například:

• zážitek dosažení a překonání stanoveného, uvažovaného anebo možného limitu;
• následující regenerační relaxace pro zvýšení fyzického a psychického potenciálu;
• kultivace volní složky, discipliny, vyvíjení síly k překonání myšlených limitů;
• dosahování stavů nabuzení přirozenou cestou a vlastním úsilím.

Limity se týkají nejen změn ve vnitřním prostředí organismu, ale vztahují se ke specifickým změnám situačního či sociálního kontextu, pro které je charakteristická:

· vysoká míra dynamiky a komplexity změn kontextů;

• asymetričnost a nelinearita;
• chaotický vývoj vztahů;

· nepředpověditelnost a nerozhodnutelnost;

· vysoká míra ohrožení, rizika či negativních důsledků ohrožujících vztahy, funkce či samu existenci člověka či lidského systému.

Z hlediska jedince se může také jednat o limitní charakteristiky v podobě například :

· nízká úroveň či absence smyslových podnětů (smyslová deprivace);

· časové, prostorové a sociální omezení – izolace;

· změna přirozených fyziologických algoritmů.

O limitní zátěžové situaci hovoříme tehdy, pokud míra požadavků potřebných na zvládnutí situace je mírně vyšší, než aktuálně uvědomovaná schopnost či možnost daného člověka tuto situaci zvládnout bez zvýšeného výdeje energie.

Zátěž a stres v nejširším smyslu slova znamenají energetický nárok organismu, tj. potřebu organismu. Pro organismus je charakteristické ekonomické chování, tedy tendence směřovat k rovnovážnému stavu s minimální energetickou výměnou či výdejem.

Dojde-li vlivem vnějších nebo vnitřních podnětů k jeho změně, je tato vyrovnávána obvyklými mechanismy zpětné vazby. Přesto, že vzniká potřeba uvést organismus opět do rovnovážného stavu, nemluvíme ještě o stresu. Obecně totiž zátěž představuje stimul jak fylogenetického, tak i ontogenetického vývoje. Termín stres – napětí se používal na označení vnitřní síly v tělese, která měla zabránit jeho deformaci a vznikla jako protitlak vůči jiné síle působící zvenku (Bratská, 2001).

V přeneseném smyslu slova, v oblasti věd, které se zabývají člověkem, lze sdělení druhé osoby: „Jsem ve stresu.“, rozumět tak, že tento člověk je vystaven různým tlakům a nachází se v tísni. V psychologii tento pojem vyjadřuje nadměrnou zátěž neúnikového druhu, vedoucí ke stresové reakci. Tato reakce pak ústí například do tkáňového poškození, do poruch adrenokortikálních funkcí nebo vede k psychosomatickým poruchám. Mluvíme – li o stresu, hovoříme o tlaku situačních podmínek na člověka, o vnitřním napětí člověka vystaveného nepříznivým vlivům, o namáhavosti a namáhání člověka ve stresové situaci. Stresem se tedy vyjadřuje stav člověka (organismu) vystaveného nepříznivým i příznivým vlivům okolí.

Pojem stres užívám pro reakce organismu na interní (vnitřní) a externí (vnější) procesy, které dosahují takových úrovní, že přetěžují jeho kapacity. Lze jím například označit vnitřní stav člověka, který je buď něčím ohrožován přímo, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.

Stres může být vyvolán nespočetným množstvím událostí. Atkinson (2003, p. 487-493 ) rozděluje události, které lze vnímat jako stresové do následujících kategorií.

a) Traumatické události – čili mimořádně nebezpečné situace, které se vymykají běžné lidské zkušenosti. Sem patří přírodní katastrofy (zemětřesení, povodně), katastrofy způsobené člověkem (války, jaderné nehody), katastrofické nehody (automobilové havárie a letecká neštěstí), fyzické útoky (znásilnění, pokusy o vraždu, zajetí, týrání).

b) Neovlivnitelné události (úmrtí blízkého člověka, ztráta zaměstnání, vážná nemoc).

c) Nepředvídané události – možnost předvídat výskyt stresové události, přestože jej jedinec nemůže ovlivnit, obvykle snižuje intenzitu stresu.

d) Vnitřní konflikty – nevyřešené konflikty, ke kterým dochází většinou v situacích, kdy se člověk musí rozhodnout mezi neslučitelnými nebo vzájemně se vylučujícími cíli nebo postupy jednání.

e) Události představující výzvu pro hranice našich schopností – přestože jsou některé situace poměrně snadno ovlivnitelné a předvídatelné, přesto mohou být prožívány jako stresové, protože nás tlačí až na hranice našich schopností.

Jednotlivé zátěžové situace se od sebe značně kvalitativně liší. Z psychologického hlediska to určuje charakter naší odezvy na ně. Stres je společným pojmem pro naše prožívání a chování v zátěži z kvantitativní stránky. Z kvalitativní stránky je ale rozdíl, jedná-li se o frustraci nebo o konflikt. V dalším textu se blíže zaměříme na stresory a jejich členění.

Stresory a jejich členění

Vliv, který působí na člověka, přičemž v procesu tohoto působení dochází k vyvolání stresové reakce, nazýváme stresor. Selye [216] označil jako stresory „vše, co na nás a náš organismus má určité požadavky a čemu se musíme přizpůsobovat“. Jsou to tedy běžné nebo mimořádné situace a události našeho života, které náš organismus přivádějí z rovnováhy, ať už jsou negativní či pozitivní povahy.

Stresory se zpravidla dělí na tělesné a psychické, někdy též na sociální. Stresorem rozumíme jakoukoli událost nebo situaci, vliv, který vyžaduje změnu v myšlení a chování ve smyslu adaptace. Často je neznámý, nebo vytváří konflikt v rámci jednotlivce. Může představovat výzvu nebo hrozbu tělesné a duševní pohodě (well-being) nebo sebeúctě (self-esteem). Stresory mohou být pozitivní nebo negativní (například povýšení s novou odpovědností nebo bezprostřední hrozba smrti).

V literatuře se setkáme s různým členěním stresů, pro ilustraci uvádíme např. členění podle Rheinwaldové (1995, p. 7-8), která pracuje se třemi kategoriemi stresorů:

Myšlenkové které vznikají z pohledu na sebe, druhé lidi, na svět a situace, do kterých se dostáváme. Dále také z emocí a vztahů.

Úkolové které pocházejí z našeho způsobu řešení a vykonávání úkolů, za které jsme zodpovědní.

Fyzikální tedy faktory prostředí, ve kterém žijeme, pracoviště, pomůcky, se kterými pracujeme, náš organismus a vše, co má na něj vliv“.

V kontextu psychologie práce např. Provazník (2002) uvádí faktory, resp. stresory, které mohou přispívat v průběhu pracovní činnosti ke vzniku zátěže:

• Proces práce, tj. pracovní úkoly a činnosti, kde z hlediska parametru výkonu člověka můžeme obecně rozlišovat:charakter úkolů a množství úkolů, čas vymezený na jejich provedení, změny úkolů. Ale také pracovní činnost v časové tísni, pracovní činnosti stereotypní, opakující se, skládající se z krátkodobých jednoduchých operací, činnosti s nepravidelnými přestávkami, rozhodování a řešení úkolů ve složitých situacích apod.
• Vnější podmínky fyzikálního charakteru jsou vytvářené pracovním prostředím, ovlivňují pracovní činnost a výkon. Jsou to: teplota, vlhkost vzduchu, sluneční paprsky, znečištění vzduchu, hluk, vibrace, chemikálie poškozující kůži atd.
• Sociálně psychologické podmínky, které vyplývají ze vztahů a interakce. Jde především o činnosti spojené se zvýšenou odpovědností, práce v izolovaných podmínkách, tj. s nedostatkem sociální interakce, stálý styk s lidmi, při němž dochází k narušování pracovního rytmu, jednání s lidmi s možností vzniku konfliktních situací, apod.
• Faktory režimu práce a odpočinku, které posilují působení zátěžových faktorů. Jsou např. nevhodné rozdělení pracovních úkolů během dne, nedostatečný spánek, výrazné změny v režimu práce a odpočinku.
• Faktory vznikající mimo pracovní činnost, které přispívají rovněž ke vzniku zátěže v průběhu pracovní činnosti konfliktní situace v rodině, nespokojenost v sexuálním životě, narušené sociální vztahy k okolí.

Praško (2003) přináší pohled na stresory z medicínské oblasti. Jako stresory označuje tzv. zevní spouštěče (například rozchod s partnerem, úmrtí blízkého člověka, ztráta zaměstnání, změna role v životě, ale i dlouhodobý hluk, horko apod. Podrobněji rozpracovává stresory, se kterými se člověk každodenně setkává, např. vztahové stresory, pracovní a výkonové, stresory související se životním stylem, nemoci a handicapy apod.

Stresory ve vojenském prostředí

Specifické členění stresorů, se kterým se můžeme setkat je členění stresorů na psychické, fyzické, makrostresory a mikrostresory, které je uvedeno v příručce americké armády FM 8-51.

Tabulka 1.: Přehled stresorů

Převzato a upraveno FM 8-51, 1994, p. 3

Rozdíl mezi psychickými a fyzickými stresory bývá zřídka jasně rozlišen. Protože v obou příkladech například může docházet k produkci některých totožných stresových reflexů nespecificky (například snížit přítok krve do kůže, zvýšené pocení, uvolnění adrenalinu). Tyto reflexy mohou značně zvětšit nebo zmenšit zranitelnost jednotlivce vůči specifickým fyzickým stresorům. Psychické stresory pravděpodobně způsobují změny v mozkových elektrochemických procesech (neurotransmitery). Fyzické stresory mohou také způsobit psychický stres, protože způsobují nepohodlí, narušují výkon a představují informaci, která ohrožuje. Fyzické stresory mohou také přímo narušovat funkci mozku a tím narušovat percepční a kognitivní duševní schopnosti, a tím zvyšovat stres. Světlo, hluk, nepohodlí a strach vyvolávající informace mohou narušovat spánek, který je podstatný k udržování účinnosti práce mozku a duševní výkonnosti.

Pro důkladnější analýzu zátěžových situací je užitečné upozornit na některé stresory, které mohou působit ve vojenském prostředí, resp. při samotném výkonu vojenských činností. Jedná se o stresory, které se objevují v průběhu vykonávání povinností spojených s výkonem vojenských respektive bojových činností, bez ohledu, děje-li se tak kvůli nepříteli nebo z jiného důvodu. Americký armádní předpis FM 26-2 popisuje sedm zdrojů stresu z boje [217] :

1. Únava (boj bez spánku a odpočinku)

2. Psychický tlak (nutnost být v pohotovosti, hodnotit situace a přijímat rozhodnutí v příliš krátkém čase)

3. Nízká světelná úroveň (způsobuje stres tehdy, když je nutné nějakou činnost vykonat, přitom po tmě to nejde)

4. Vlivy bojiště (např. činnost v zamořeném prostředí)

5. Osamocení

6. Nepříznivé podmínky

7. Narušení rytmu den - noc.

Mnoho stresorů za bojových situací spadá na vrub úmyslných činností protivníka, zaměřených na zabití, zranění nebo demoralizování. Jiné jsou způsobeny přirozeným prostředím. Některé z nich je možné zrušit nebo neutralizovat zkušeným velením. Spolehlivé velení působí tak, aby byly stresory udržovány v mezích tolerance a připravuje psychicky a fyzicky jednotky k jejich zvládání. Jako jedny z nejúčinnějších stresorů se ukazují personální nebo organizační problémy u jednotiky. Tyto by měly být poznány a pokud je to možné napraveny a zvládány.

Následující tabulka č. 3 přináší stručný přehled příkladů vybraných stresorů ve vojenském kontextu dle FM 8-51 [218] .

Tabulka 2.: Přehled příkladů vybraných stresorů ve vojenském kontextu

Převzato a upraveno FM 8-51, 1994, p. 3

Indikace příznaků stresu

Znalost různých specifických faktorů účinků stresu, včetně projevů chování je velmi důležitá. Z hlediska přípravy a vzdělávání vojenských profesionálů může mít ale menší důležitost než pochopení procesů v rámci kterých se rozvíjejí a působí. Příprava vojenských profesionálů proto zahrnuje jak seznámení se s účinky stresu, s příznaky a stresory, tak i získání dovedností pro prevenci a zvládání zátěže.

Průběh, příznaky a důsledky psychických a fyziologických procesů lze pojímat z hlediska různých kritérií.

Kritérium možností a kapacit systému:

· Understres - (hypostres) ještě nedosahuje hranice nezvládnutelnosti, ale kumulací může dojít ke zvratu. Doprovází pocity nudy, beznaděje, tělesné únavy (negativní, oslabující). Příklad: konflikty v práci, rodině, studijní problémy…

· Overstres - (hyperstres) nastává v okamžiku, kdy překročíme své meze – přesáhl hranice adaptability systému (v našem pojetí – krize). Příklad: hromadná havárie, přírodní katastrofy, přepadení, apod.

Kritérium individuálního prožívání

· Eustres - stres, který doprovází vzrušující události (tzv. pozitivní forma stresu). Příklad: svatba, promoce, koncert, výhra, apod.

· Distres - nejčastěji neuvolněné frustrace, obavy, vzteky a úzkosti (tzv. negativní forma stresu). Jedná se o vědomou formu stresu, který je hodnocen jako nepříjemný. Příklad: dopravní zácpa, apod.

Kritérium času [219]

· Akutní stres - intenzivní, obvykle jednorázové působení jednoho nebo více stresorů. K akutnímu stresu se váží více pojmy jako akutní reakce na stres a krize.

· Chronický stres - představuje opakovaný výskyt působení jednoho nebo více stresorů v delším časovém úseku. Chronický stres se váže více k pracovnímu prostředí, partnerskému vztahu, životnímu stylu a podobně. Chronický stres může být doprovázen patologickými projevy, jeho důsledkem může být například ukládání cholesterolu ve stěně cév, oslabení imunitního systému apod. Chronický stres může vést k poškození mozkových buněk, urychluje proces stárnutí, zpomaluje rekonvalescenci po mozkových mrtvicích.

Kritérium užitečnosti

Negativní stres, v pojetí O. Mikšíka se užívá pojem pesimální zátěž lze identifikovat v různých kontextech, například:

· individuální kontext prožívání a hodnocení - dává vzniknout okamžitým problémům a potížím;

· pracovní kontext – snížení výkonnosti, chybovost x rychlost výkonu apod.

· vytváří v dlouhodobém měřítku postupné hromadění vedlejších příznaků, které mívá negativní důsledky.

Pozitivní stres je: „..taková úroveň stresu, která je potřebná k udržení a zlepšení tolerance ke stresu bez přepínání a rozkladu lidského systému. Jistá úroveň stresu je užitečná a dokonce nezbytná pro zdraví. Nedostatečný stres vede k fyzické nebo psychické neduživosti. Rozumná odezva na stres dokonce zvyšuje výkon.“ (FM 8-51, 1994, p. 4) Jiné prameny uvádí pojem eustres anebo optimální zátěž, které se blíží našemu pojetí užitečné zátěže z hlediska změny. V odborné literatuře, která se zabývá problematikou vyrovnávání se se stresem, je důraz položen na oblast kognice, která hraje v tomto směru poměrně významnou úlohu. Neboť důležitým aspektem pro vyrovnávání se se stresem je rozpoznání jeho příznaků. V této souvislosti se mluví o senzitivitě, tj. citlivosti k příznakům stresu.

Obvyklé členění příznaků stresu se pohybuje kolem následujících rovin – biologická, psychická, behaviorální a sociální. (Křivohlavý, 1994, p. 29-31, upraveno).

Vybrané příznaky stresu ve vztahu k tělu a fyziologickým procesům jsou kupř.:

1. Bušení srdce, bolest a pocit sevření za hrudní kostí.

2. Zrychlení a oploštění dechu.

3. Sucho v ústech, nepříjemné pocity v krku, stažení rtů a čelistních svalů.

4. Bolesti hlavy a migrenózní stavy.

5. Výraz tváře – vrásky, sevřené rty, svraštělé obočí, stisknuté čelisti.

6. Celkové svalové napětí při ochablosti držení těla.

7. Ztráta ohebnosti, zatuhlost kloubů, šlach a svalů a další.

Vybrané příznaky stresu ve vztahu k emocím jsou kupř.:

1. Prudké a výrazně rychlé změny nálady.

2. Nadměrné trápení se s věcmi, které nejsou důležité.

3. Citová nestálost, snížení schopnosti projevit emocionální náklonnost a sympatie ke druhým lidem a další.

Vybrané příznaky stresu ve vztahu k chování jsou kupř.:

1. Změna životního rytmu - problémy s usínáním, dlouhé bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy.

2. Zúžení profilu činností a zájmů na minimum, pohyb ve schématech a rituálech.

3. Ztráta chuti k jídlu nebo záchvatovité přejídání, zvýšená spotřeba cigaret, alkoholických nápojů a podpůrných prostředků.

4. Nerozhodnost, nestálost - přebíhání od jedné neukončené činnosti ke druhé, nesoustředěnost, roztěkanost nebo naopak tunelové vidění, zapomnětlivost.

5. Potíže při zvládání běžných úkonů např. manipulace s technikou, provádění zautomatizovaných činností, zvýšená chybovost.

6. Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti i častější podvádění; snížení množství vykonané práce a další.

Pro potřeby vojenské praxe uvažují autoři vojenské příručky FM 8-51 o chování pod vlivem bojového stresu následovně:

Obrázek 1.: Schéma členění chování pod vlivem bojového stresu

Převzato a upraveno FM 8-51, 1994, p. 5-6 [220]

Spojitost prožívání s fyziologickými procesy ilustruje následující tabulka.

Tabulka 3.: Příznaky reakce na stres u letců při vzdušném souboji

Zdroj: Vaněk, M.; Hošek, V.; Rychecký, A., 1980. p. 35.

Reakce na stres (GAS, ARS, PTSD, Burnout)

Stres bývá definován z hlediska reakce osoby na odpovědi na stresory. Pro potřeby tohoto textu přiblížím některé z typických reakcí, které jsou v kontextu zátěže a stresu popisovány.

H. Selye jako první popsal „syndrom produkovaný různými škodlivými činidly“ ve fyziologických studiích v roce 1936. Syndrom se stal známým jako syndrom všeobecné adaptace (General Adaptation Syndrome – GAS). Selye považuje stres za vnitřní proces připravování se na nakládání se stresorem. Stres zahrnuje fyziologický reflex, který připravuje tělo na boj nebo na útěk. Příklady těchto reflexů jsou vyburcování, rozrušení nervového systému, uvolnění adrenalinu do krevního řečiště, změny v prokrvení nejrůznějších částí těla, a tak podobně. Přes to všechno však stres není synonymem s vyburcováním nebo úzkostí.

Stres zahrnuje fyzické a duševní procesy, které v jistou dobu potlačí vyburcování či úzkost. Ve stresu jsou také zahrnuty doprovodné emocionální odezvy a automatické vjemové a kognitivní procesy na zhodnocení nejistoty nebo hrozby. Tyto automatické procesy mohou být instinktivní nebo naučené.

Stres může být vyvolán různými vlivy, okolnostmi, podmínkami, faktory apod. Některé z nich mají pozitivní nebo negativní vliv na všechny lidi, jiné působí jen na některé osoby a na jiné ne. Různí lidé reagují na tentýž stresor (stres vyvolávající podnět) odlišně. Někteří se dostávají do stresu snadno a rychle, vždy a všude. Jiní jsou odolnější a jsou i jedinci, o nichž se můžeme domnívat, že jsou do určité míry vůči stresu imunní. Odolnost proti stresu je individuální. Všem je ale společný průběh intraindividuální (uvnitř organismu probíhající) reakce. Tato reakce se nazývá obecný adaptační syndrom (GAS).

Při biologické reakci – adaptaci vůči jakémukoli stresoru se v organismu objevují tři rozlišitelné fáze. Fázování GAS je užíváno jak v populárních publikacích, věnujících se zvládání stresu, tak i v publikacích aplikujících problematiku ve specifickém kontextu [221] .

První fáze - alarm, tj. poplachová reakce, šok, která představuje první odpověď organismu na působení stresoru. Nastupuje v sekundách poté, co organismus stresor detekoval. Alarmová reakce je vytvářena biochemickými reakcemi, změnami, které souvisí s emocemi. Tyto fyziologické změny mají obyčejně tentýž obecný charakter, a to bez ohledu na podstatu stresoru. Fáze je doprovázena silním vzrušením, v chování se projevuje zvýšená pohotovost k aktivitě – útěku nebo k boji. Může být vyvolána jak jednotlivými podněty, tak celou skupinou, jde o řadu okolností, které ve svém souhrnu vyvolávají stres.

Druhá fáze - stádium rezistence, odporu, odolnosti, nastupuje při pokračování vlivu stresoru na organismus. Organismus se brání, čemuž odpovídá na fyziologické rovině to, že vyvíjí rezistenci proti působení stresoru, který vyvolal alarmovou reakci. Projevuje se to tak, že příznaky poplachové reakce mizí přesto, že přetrvává rušivá stimulace organismu. Přestože stresor stále působí, organismus vnějškově i prožitkově obnovuje normální funkce. Subjektivně člověk vnímá pocit napětí, neklidu, impulsivity. Jedná se přitom o v jistém smyslu slova vrozenou, v organismu připravenou reakci, která se u člověka fixovala ve fylogenezi, kdy jakýkoli stresor vedl k jeho útěku nebo útoku. Každopádně tedy k intenzivní svalové práci. Problém dneška spočívá v tom, že existuje značná odlišnost stresorů a způsobů jejich zvládání, kdy intenzívní svalová práce není často efektivním řešením v situaci zátěže.

Třetí fáze - vyčerpání se dostavuje tehdy, pokračuje-li expozice stresoru. Organismus přestává být v určitém okamžiku schopen rezistence, která je energeticky velmi náročná. Organismus se již nemůže adaptovat vůči pokračujícímu vlivu stresoru. Dostavují se fyziologické dysfunkce, které se původně projevily při alarmu. Pokračuje-li stresor ve svém dalším působení, následuje brzy v důsledku vyčerpání smrt organismu. Naštěstí tomu bývá málokdy, člověk obvykle přeruší vliv působícího stresoru dříve, než jeho tělo dosáhne stádia vyčerpání, selhání adaptivní reakce.

GAS představuje vrozenou, v organismu připravenou reakci, která se u člověka utvářela v procesu fylogeneze. Smyslem jejího vzniku byla jeho sebezáchova. Proto jakýkoli stresor člověka směřuje k útěku nebo k útoku [222] . V každém případě však v obou těchto případech vede k intenzivní svalové práci. V dnešní době na člověka působí i jiné typy stresorů a jejich zvládání útěkem nebo útokem formou intenzivní svalové práce nebývá zpravidla vždy efektivním řešením. Do odezvy na stres se významně promítá kognice – to jak jedinec rozumí situaci, ve které se nachází stejně, jako znalost sebe sama. To umožňuje stresovou situaci racionálně řešit. Člověk ale využívá rovněž opačného, relativně jednoduššího řešení – přesouvá svou odpovědnost mimo svou vlastní osobu (na druhého člověka, autoritu, vládu, boha apod.).

Lze tedy shrnout, že kognice je to, co přispívá k integrovanosti naší adaptace, zprostředkovává individuu poznání smyslu života. Kognice je tak potenciálním zdrojem individuální psychické odolnosti. Jak bylo výše zmíněno, obvyklými formami reakce organismu na zátěž jsou tedy útěk a útok, které slouží k adaptaci v situaci zátěže. U člověka je jejich emoční odezvou úzkost, strach, vztek, agrese, apatie, deprese apod.

V případě mimořádné (limitní /hraniční/ či extrémní) zátěže, traumatizující události, kterou jedinec prožil anebo byl svědkem, může docházet k tzv. akutní reakci na stres (ve vojenském prostředí se setkáváme s pojmem bojová stresová reakce [223] ). U některých jedinců se může rozvinout syndrom posttraumatické stresové poruchy. Jako specifickou reakci přiblížíme i syndrom vyhoření (Burnout syndrom).

Akutní reakce na stres

Jako akutní reakci na stres [224] (ARS) označujeme bezprostřední reakci na mimořádnou fyzickou nebo duševní zátěž. Příznaky se objevují v průběhu minut po dopadu stresového podnětu nebo události a mizí během 2-3 dnů, často i během hodin. Na charakter a závažnost akutních reakcí mají vliv např. zranitelnost jedince a jeho adaptační kapacita. Akutní reakce na stres se vyskytuje ve dvou formách, které nazýváme alfa reakce a beta reakce. Obě reakce jsou vysoce účinné a chránící. Obě se objeví v situaci, když šedá mozková kůra přestane zvládat situaci a k moci se dostávají vývojově nižší stádia mozku, primárně nastavení na přežití.

Posttraumatická stresová porucha

Posttraumatická stresová porucha (PTSD – Post Traumatic Stress Disorder) [225] se rozvíjí po emočně těžké, stresující události, která svou závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatická pro většinu lidí. Objevuje se nejčastěji po přírodních katastrofách, teroristických útocích, znásilnění, zločinných přepadeních, únosech apod. Tyto extrémní situace mohou silně traumatizovat jak osoby přímo v ohnisku děje, tak i členy profesionálních záchranných týmů, přestože jsou odborně i psychicky připravováni.

Základní rozdíl mezi akutní reakcí na stres a posttraumatickou stresovou poruchou je dán měřítkem času. PTSD je v podstatě odložená reakce na stres. Rozvíjí se mezi 12. – 14. týdnem po traumatu. Obecně platí, čím lépe se projeví akutní reakce na stres, tím menší je pravděpodobnost jejího vzniku. PTSD může mít akutní nebo chronickou formu. V akutních případech se symptom vyvíjí do 6 měsíců od vzniku událostí. Jestliže porucha trvá déle než 6 měsíců po události, jedná se o chronickou formu. U malé části postižených může porucha trvat mnoho let a vést až k trvalým změnám osobnosti.

Posttraumatické stresové symptomy jsou v podstatě normální reakce na extrémně nenormální a úzkost vyvolávající události. Objevují se v běžných a varovných příznacích. Tyto příznaky a symptomy nemusí nutně dělat z toho, kdo jimi trpí oběť, či nutnost označovat ho jako nositele poruchy. Je normální pro toho, kdo přečká jednu nebo více strašlivých událostí, že má bolestivé vzpomínky; že zažívá úzkost (pravděpodobně s nervozitou a bytím ve střehu); pocity viny (za to že přežil nebo za skutečné činy zanedbání nebo spáchání něčeho); a zdají se mu o tom nepříjemné sny.

Toto vše se stává PTSD pouze tehdy, pokud bolestnost vzpomínek nebo kroky, které tato osoba provádí s tím, aby se vymanila z jejich dosahu (jako zneužívání návykových látek a alkoholu, vystříhávání se připomínek, asociální odcizení, a stahování se) vadí životním cílům v pracovním nebo osobním životě.

Zatím není přesně známo, co ovlivňuje, zda v konkrétním případě dojede, či nedojde k rozvinutí PTSD. Podle blíže nespecifikovaných statistik USA se předpokládá, že zhruba tři čtvrtiny obyvatel jsou alespoň jednou za život konfrontovány se silně traumatizujícím krizovým incidentem. PTSD postihne asi každého čtvrtého jedince. Někteří se vyléčí sami – může jít o spontánní vyzdravění, nebo o laické, naivní použití nějaké privátní techniky, která mají terapeutický efekt. Asi 10% trpí chronickými potížemi a vyhledá pomoc. (Praško, et. al. 2002; 2003). V tabulce uvádíme přehled příznaků PTSD převzatý z FM 8-51.

Přehled příznaků PTSD

Převzato a upraveno FM 8-51, 1994, s. 5-6

Syndrom vyhoření - Burn out

Pojem „burn-out“ znamená „vypálit, vyhořet nebo vyhasnout“. Jako první jej pro popis stavu člověka zřejmě použil Craham Greene (1961) ve své povídce s názvem A Burn Out Case (Případ vyprahlosti). V ní popsal člověka, který všechno co měl udělat, tak udělal a už nic nechce. V odborné literatuře se pojem burn out objevil na počátku osmdesátých let [226] . V české literatuře se ustálil pojem vyhoření respektive burnout (Křivohlavý, 1994). Vzhledem k závažnosti této reakce na dlouhodobý stres se dnes hovoří přímo o syndromu vyhoření. [227]

Problematice burnout syndromu se věnuje celá řada autorů, dokladem čehož jsou i různá pojetí tohoto psychického stavu. Například podle Maslachové a Jacksona [228] je „vyhoření syndromem citové vyčerpanosti, odosobnění se vůči sobě i odcizení se vůči jiným lidem.“. Charakteristická je též snížená výkonnost, související s úbytkem pocitu, že člověk je kompetentním a má ve své práci s lidmi úspěch. Křivohlavý (1994) definuje vyhoření jako „výsledek transakčního procesu, který se skládá z pracovního zatížení, stresu a psychologického přizpůsobování“. Příznaky vyhoření zahrnují tělesné a emocionální vyčerpání, únavu [229] , popudlivost, nedůvěřivost, depresivitu, negativní a cynický postoj k vlastní práci a ke svému okolí. Obvykle se rozlišují tři hlavní komponenty vyhoření [230] :

a) Tělesné vyčerpání zahrnuje příznaky, jako chronická únava, nedostatek energie, slabost, vyčerpání.

b) Emocionální vyčerpání zahrnuje pocity, kdy se člověk cítí jako ubitý, má pocit bezmoci a beznaděje, ze které nevidí žádné východisko.

c) Duševní nebo psychické vyčerpání zahrnuje negativní postoje k sobě samému, k vlastní práci a vlastním úspěchům, ale také k okolí a k lidem, jimž má být užitečný.

Mezi další příznaky patří dlouhodobě snížená výkonnost (nikoliv únava z monotónní práce) [231] , která se může projevit nižší spolehlivostí kvality výkonu, ztíženou přizpůsobivostí změnám úkolu týmu a prostředí jejich plnění a v konečném důsledku pak v poklesu výkonu celého týmu.

Krize jako varianta zátěže a potenciál změny

Pojem krize má své kořeny v Řeckém jazyce. Užíval se pro rozhodný obrat, rozhodnou fázi vývoje, těžkou či svízelnou situaci, anebo zmatek. Obecně značí pojem krize vyvrcholení nějakého děje, směřující k nutné, neodkladné změně, obratu, tedy stav či fázi procesu, ve které se rozhoduje o důsledcích a užitečnosti procesu. Je to fáze procesu charakteristická nerovnováhou, u člověka, systému, souvisí s nejistotou, pocity ohrožení a limitní zátěže, kdy obvyklé vyrovnávající strategie ztrácejí smysl a funkčnost, „řešení“ přesahuje „adaptační“ možností, kompetence a zdroje systému nacházejícího se v krizi. Termín krize původně nevyjadřoval potíže či stav ohrožení, jak to chápeme dnes, nýbrž rozhodující fázi procesu. Trend užívání tohoto pojmu například ve zdravotnictví pro fázi průběhu onemocnění anebo v oblasti ekonomie, akcentuje převážně záporný význam pojmu mimo jiné z hlediska možnosti postihnout, ovlivnit či předpovědět průběh procesu a jeho výsledek.

Kastová (2000, p. 15-17), která se zabývá možností krizové intervence a její praktické realizace v psychoterapeutické praxi, přináší pohled na krizi jako na „šanci“, příležitost ke změně. Psychoterapeutický rámec, který se odehrává na pozadí „normality“, sociálních modelů, konvencí a vztahů si však vyžaduje rozlišování, hodnocení na kladné a záporné vyznění krize. „ O krizi hovoříme tehdy, když se člověk ocitne v zatěžující nerovnováze mezi subjektivním významem problému a možnostmi zvládání, které má k dispozici. V krizi jedinec cítí ohrožení své identity, kompetence utvářet svůj vlastní život. ...“ K tématu krize dále uvádí: „Latinské „crisis“ v podstatě znamená rozdělení, svár, rozhodování, rozsudek. Krize označuje nejvyšší bod, vrchol, avšak také bod obratu, zvrat v dění. Potud vyjadřuje výraz „krize“ specifickou kvalitu změny ve formě vyhrocení, v našem případě jde o změnu psychickou. Označení „krize“ se používá v řadě životních oblastí, takže se zdá, že v krizi se může ocitnout vše živé. Krize prožíváme jako neodkladné, naléhavé situace ...“

Práce Kastové je psychoterapeuticky koncipována a v kontextu přípravy profesionálů pro vojenské prostředí lze zvážit autorkou akcentované pojetí krize, jehož autorem je Jaspers: „V průběhu vývoje znamená krize okamžik, kdy vše podléhá zvratu, z nějž člověk vychází proměněn: buď stojí na počátku nových rozhodnutí, nebo podlehl, padl krizi za oběť“ . Podobně se lze inspirovat i další úvahou Jasperse, která říká: „....Krize představuje poslední stupeň k proměně [232] , je poslední překážkou. Znamená, že se v životě člověk může cosi „zvrátit“, tedy, že je možné nové prožívání sebe samého, že je šance získat nový prožitek identity, učit se novým strategiím řešení problémů, že se otevírá nový, tvořivý potenciál člověka.....“ anebo jinde hovoří o krizi jako nezbytnosti, kdy říká: „..... nezbytnost krizí – představují šanci na proměnu, na vývoj.“

Podobně jako Kastová akcentuje téma změny a proměny v procesu vývoje v souvislosti s krizí i Baštecká (2001, p. 275), když konstatuje, že „ krize se vymezuje jako reakce na situaci, kterou jedinec nemůže snadno řešit v rámci obvyklých strategií, jakými je zvyklý zvládat zátěž. Jinými slovy: reakce na situaci, jež přesahuje běžný repertoár copingových strategií jedince .“ Z hlediska času a průběhu hovoří o „akutním průběhu krize“, který trvá přibližně šest týdnů. „Poté se přeměňuje – věci se změní, člověk na ně změní pohled, situace se stává chronickou atp.“. V kontextu změny uvádí: „ Čas krize je pravděpodobně jedním z mála období, kdy člověk sám cítí potřebu změny. Citlivé období pro změnu je však krátké“.

V našem pojetí je charakter krizí jako specifické varianty zátěže v procesu změny zásadně neutrální, další doprovodné aspekty subjektivního prožívání považujeme za sekundární. Místo a význam krize v procesu změny, z hlediska jedince i sociálního systému, jsou nezastupitelné a v tomto smyslu Baštecká (2005) podobně jako Vodáčková (2002, p. 31) orientuje svou pozornost na východ a zmiňuje v tomto smyslu kupř. F. Capru, když píše: „ Číňané, kterým byl odjakživa vlastní dynamický pohled na svět a zostřený smysl pro historii, jsou si, jak se zdá plně vědomi hluboké souvislosti mezi krizí a změnou. Pojem, který používají pro slovo krize, WEI-JI, je složen ze znaku „nebezpečí“ a „dobrá, příležitost“.

Užitečným se jeví i rozlišení, které Baštecká (2005) činí mezi krizí a traumatem, když pojem trauma vymezuje následovně : „Trauma (řec. trauma – zranění, úraz) se vymezuje jako reakce na situaci, vzniklou v důsledku události, která přesahuje běžnou lidskou zkušenost a vyvolala by pronikavý pocit tísně téměř v každém. Situace má v sobě prvky nepředvídatelnosti a neovladatelnosti.“ A dále pokračuje: „Trauma (na rozdíl od krize) je definováno podnětem.“

Z východního pojetí krize čerpá i Vodáčková (2002), která uvádí: „V Číně si lidé obvykle přejí dostatek nezajímavých časů. Předpokládá se totiž, že krize je životní údobí nabité prožitky, zajímavostí, ale bohužel i bolestí. Nezajímavé časy, kdy se zrovna neděje žádná krize, si obvykle příliš nepamatujeme – jsou prostě nezajímavé“. K obsahu pojmu krize pak dodává: „Krizi tedy můžeme chápat jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, potenciálem změny. Bez ní by nebylo možné dosáhnout životního posunu, zrání.“

Situaci krize lze uvažovat zároveň jako systémový, komplexní a „chaotický“ stav i proces. V této souvislosti se jeví přínosnou interpretace Thomovy definice krize a teorie katastrof (Vodáčková, 2002, p. 29-31). R. Thom upozornil na jednu závažnou skutečnost. Naše uvažování se soustřeďuje především na to, co lze snadno předpovědět. „ Co je spojitým pokračováním dosavadního vývoje. To, co je náhlým vývojovým zlomem, diskontinuitou představující prudkým kvalitativní skok, je víceméně chápáno jako něco neočekávaného, nežádoucího, náhodného. Podle většinového mínění však – naštěstí- takové situace nenastávají příliš často, a tak je lze považovat za výjimky z panujícího řadu“. Thom dokázal, že náhlé změny mají vlastní řád, a že ve výjimkách se skrývá klíč k pochopení jevů v jejich celistvosti. Katastrofu umisťuje v kontextu teorie chaosu do bifurkačního bodu a odsud identifikuje „kvalitativní skok“ a v souladu s teorií katastrof konstatuje, že: „….katastrofa nemůže nastat kdekoli a kdykoli.“

Význam pojetí spočívá také v aplikaci teorie chaosu a teorie katastrof, neboť na výstupu ze stavu - fáze krize, v procesu změny, jejím výsledkem, je „kvalitativní“ změna systému, kvalitativní rozdíl či kvalitativní skok mezi systémem (jeho organizací vztahů, preferencí hodnot) jeho prostředím a vztahy před a po krizi. Změna obecně souvisí nejen s „poruchou“ rovnováhy systému (Kastová, 2000, p. 17) ale také konstantnosti, pulsace a průběhu cyklů energie a synchronizace myšlení (mysli), cítění a konání (dělání). Z hlediska procesů u jedince v situaci například akutní reakce na stres anebo krize nastává stav, kdy se procesy jakoby zastaví či zacyklí, tok energie se kumuluje v jednom z rohů pomyslného trojúhelníka, který tvoří vztah mezi prožíváním, myšlením a jednáním.

Obrázek 2.: Znázornění návaznosti průběhu psychických procesů

Potenciál krize je transformující. Když se jedinec vynoří z krize, již to nikdy není jako před krizí. Krize je o změně kvality jedince (systému), přeuspořádání vnitřních a vnějších vztahů, tedy o vzniku nového. Rovněž se vyskytuje i zatuhnutí a zacyklení procesů (změní se pulsace), vnímáme to jako napětí, dyskomfort, často doprovázený pocity úzkosti, různými variantami strachu, anebo panikou apod. Zátěž, stres a zejména distres, je změna pulsace. Změna podnětů z hlediska četnosti či intenzity, anebo naopak jejich vymizení (například při deprivaci) vede k tomu, že pomyslný optimální průběh zobrazovaný sinusoidou získá lineárně stoupající tendenci anebo se „ustálí“ nejen například v jednou z „rohů“ na výše uvedeném schématu, ale také i ve vyšší úrovni intenzity, či frekvence psychických, fyziologických a jiných procesů. Příkladem je stav nabuzení před akcí a na jejím počátku. Tento stav pak přetrvává v průběhu řešení úlohy a projevuje se jak na psychofyzické tak na mentální úrovni, stejně tak ovlivňuje nejen poznávání a rozhodování ale i jednání, tedy efektivnost výkonu. Rovněž má odraz v náročnosti na regeneraci. Jedná se o velmi častý stav, kdy nesestoupí na optimum (anebo po skončení akce nenastoupí útlumová, relaxační fáze), ale vibruje jakoby na vyšší frekvenci, kterou pak člověk (například v případě dlouhodobé zátěže či chronického stresu) vnímá jako běžnou či „normální“.

S průchodem fází krize souvisí dva základní aspekty. Prvním je smysl a druhým satisfakce. Lidé jsou schopni užitečně zvládat zátěž vysoké úrovně (včetně limitní a extrémní) a stres s ní související pokud jsou oba aspekty přítomny.

Změnu a stres s ní související člověk prožívá, nelibě, často se totiž pojí se strachem a s úzkostí. Neurohumorální změny sice vedou k aktivaci organismu, ale jimi podmíněný vzestup aktivace se v oblasti prožívání projevuje jako pocit vnitřního napětí, neklidu, nestability, nestálosti a impulzivity. Z tohoto důvodu se pro efektivní zvládání různých variant změny, zátěže a stresu dvě základní modality postupů. Do první modality patří techniky uvolnění, nazývané relaxační, do druhé modality patří techniky koncentrační, meditační. K těmto dvěma modalitám pak přistupují další individuálně vhodné a přípustné, podle „nastavení“ jedince, systému. Může se jednat o techniky organizující základní fyziologické procesy (dech, tep), ovlivňující psychické funkce (pozornost, paměť), mentální, kognitivní procesy, emoční aspekty a prožívání anebo chování a jednání.

Bazální úrovní je seznámení profesionálů s podstatou vybraných technik, jejich efektem pro optimalizaci psychofyzické a mentální kondice a jednoduchý nácvik. Jako efektivní, z hlediska psychofyzické kondice v procesu přípravy se ukazuje rovněž práce s informacemi o tepové frekvenci (různé varianty snímačů – kupř. typ Polar), z hlediska komplexního přístupu k jedinci pak práce se stresovým profilem (například snímaným metodou Procomp) a z hlediska mentální kondice, užívání základních informací o EEG aktivitách a potenciálech.

Emoční doprovod prožívání náročných situací - úzkost, strach a agrese

Zpravidla je důvodem, proč stres vzniká, takové přerušení naší aktivity, kdy nemůžeme realizovat sled jejích kroků, tak, jako bychom si to přáli. Čili je znemožněno postupovat ke zvolenému cíli. Proto je psychická odolnost definována stupněm narušení našeho výkonu v situaci zátěže. Je tedy zřejmé, že člověk, který se neustále snaží odvádět maximální výkon, snaží se pomáhat ostatním, riskuje větší psychické zatížení, než lidé, kteří ke svému výkonu přistupují s jistým odstupem nebo lhostejně. Zároveň je zřejmé, že člověk, kterému na jeho výkonu velmi záleží, reaguje bouřlivěji na každou překážku, která mu vstupuje do cesty.

Jako základní reakce na zátěž uvádíme reakce agresivní, únikové, obranné a adaptační. Jejich emoční odezvou pak nejčastěji bývá úzkost, strach a vztek. Emoční doprovod průběhu zvládání zátěžových situací z hlediska výkonu profese a zajištění požadovaných funkcí jedincem a lidským systémem je významným aspektem v přípravě lidí a lidských systémů. Schopnost poznat, zvládat a efektivně užívat potenciál, kterým disponují, patří obecně k lidským a specificky pak k profesním kvalitám.

Úzkost a strach jsou tzv. astenické emoce, tj. emoce, které tlumí, zeslabují, resp. blokují aktivitu – s výjimkou panické záchrany. Úzkost jako stav je aktuální emoce, která vzniká tehdy, cítí-li se člověk v ohrožení, avšak nevnímá to, co by jej ohrožovalo. Tím se liší od strachu. Strach je emoce, která vzniká tehdy, cítí-li se člověk něčím konkrétním ohrožen, příčinu strachu lze pojmenovat, ukázat. Je tolik strachů, kolik je podnětu, na které člověk reaguje strachem.

Lze jej chápat jako obranný mechanismus, který zajišťuje to, aby se člověk nepoškodil. Hlavním znakem strachu je liknavost při rozhodování a váhání. Někdy se ale lidé dostávají do situací, kdy ve stavu strachu uskuteční výkony, které by za emočně neutrálních situací nikdy neuskutečnili. Subjektivně je strach nepříjemný, nelibý. Výjimku snad v tomto směru představuje strach „maskovaný“ zvídavostí a potřebou prožitku napětí z rizika (kupř. bangee jumping).

Strach máme jednak vrozený, tj. instinktivní, a jednak naučený. Motivačním jádrem strachu je snaha po zachování existence, stability a konzistence vlastního Já. Strach proto řadíme mezi tzv. egodefenzívní mechanismy. Ohrožení jáských hodnot je nejvlastnější příčinou strachu. Proto starší teorie mluvily o strachu jako o sebezáchovném pudu.

Problémem jsou objektivní odezvy na prožívaný strach. Zpravidla je člověk strachem ochromen, jeho síly jsou paralyzovány, není s to reagovat a události jakoby se valily přes něj (iktus, katalepsie, stupor, šok), resp. reaguje psychomotorickým neklidem. Možná je však i reakce zcela opačná – a on utíká od zdroje strachu.

U složitých intelektuálních výkonů je strach zcela jistě astenickou emocí, protože blokuje kognitivní (tj. poznávací) funkce, narušuje svalovou činnost zvýšenou produkcí kyseliny mléčné a interferencí při využití kyslíku a cukru ve svalovém metabolismu. Zvýšené svalové napětí, které je strachem vyvoláno, narušuje především vizuomotorickou koordinaci. Trpí hlavně jemná koordinace. Pohyby člověka se stávají křečovité, ztrácejí plynulost, objevuje se překotnost a zbrklost, anebo naopak pohybové útlumy.

U výkonů, které člověk odvádí při nehodách, katastrofách, pronásledování atp., které jsou svou povahou zpravidla jednodušší povahy - tedy silové a lokomoční, může sebezáchovný strach podstatně zvýšit výkon člověka. Mírný strach, který vyvolává naši obavu, vede zpravidla ke svědomitější přípravě, což má pozitivní vliv na pozdější výkon. Dlouhodobá obava a tréma jsou ale zpravidla nevýhodou, protože mohou vyvolat neurotické obtíže a také obtíže somatické.

Vedle běžných normálních strachů existuje i velké množství patologických strachů. Často vznikají jako součást neurózy z malicherných příčin. K nejznámějším patří klaustrofobie, tj. strach z těsného uzavřeného prostoru, kakotechnofobie, tj. chorobný strach ze selhání, hydrofobie, tj. strach z vody, agorafobie tj. strach z volných otevřených prostranství atd.

Dlouhodobý strach představuje v podstatě dlouhodobý stres. Může proto vést k psychosomatickým onemocněním (kupř. žaludeční vředy, hypertenze, tj. vysoký krevní tlak, nejrůznější onemocnění postihující kardiovaskulární systém atp.). Ovlivňuje rovněž průběh základních biologických funkcí.

Agrese je nedílný aspekt související s existencí a přežitím systému v prostředí. Agrese jako pociťovaný a subjektivně prožívaný stav či jako pozorovatelný projev chování a její důsledky, vždy představují v životě člověka a ve vztazích mezi lidmi užitečný, ale i rizikový prvek.

Pojem agrese je latinského původu (aggredi) a původně slovo znamenalo vystoupit, předstoupit, přiblížit. V současnosti tento pojem popisuje komplexní jev, který představuje útočení, nepřátelství, případně výbojnost v chování jedince vůči objektu (objektem může být cokoliv, například věc, člověk, myšlenka apod.), při procesu uspokojování nějaké potřeby či komplexu potřeb. Pojmem agrese se obvykle označuje zjevné, pozorovatelné chování a agresivitou se obecně rozumí tendence jedince k útočnému či nepřátelskému chování vůči okolí i vůči sobě samému, podle Čírtkové (2000, p. 157) „...se rozumí určitá vnitřní pohotovost k agresivnímu jednání“. Agresivita představuje při tom celou šíři projevů od symbolických až po fyzické napadení, může mít různé formy, přičemž smyslem agresivního chování je zpravidla dosažení něčeho formou specifického násilí. Toto násilí může mít různou podobu, může být zjevné, skryté, přímé i nepřímé a podobně. Úzkost a strach mají úzký vztah s agresí. Agrese a hněv jako častý průvodní emocionální stav agrese představuje protipól strachových únikových reakcí v situaci zátěže. Agresi se obvykle připisuje logicky vysvětlitelné účelové chování, jehož cílem je zneškodnit škodlivý podnět a získat tím vlastní výhodu, odměnu, nejčastěji v podobě redukce vlastního napětí. Čermák (1999, p. 12) agresi chápe jako: „....jakákoliv forma chování, jehož cílem je někoho poškodit nebo mu ublížit“. Pojmu agrese jsou blízké pojmy hostilita (tj. nepřátelskost k lidem), násilí, arogance, asertivita apod. Opakem pojmu agrese je afiliace, tj. laskavé, pečovatelské a ochraňující jednání. Agresivní chování je velmi různorodé a může probíhat jak ve směru navenek, tak ve směru dovnitř za různé míry osobní kontroly člověka a z různých příčin.

Pro lidskou agresivitu je typické, že se v průběhu fylogeneze kategorizovala teritoriální agrese vedoucí k usmrcení druhého člověka. Mluví se v této souvislosti o tom, že se v boji proti hladu, kdy byl větší počet lidí nevýhodný, a konkurenční skupiny se vybíjely ve válkách. Tak dostala v procesu fylogeneze mezilidská agrese osudový význam a smutnou výlučnost mezi mezilidskými druhy (blíže viz kupř. Poněšický 2005, Zrzavý 2004). Tragické důsledky mezilidských agresí jsou tak pravděpodobně příčinou toho, proč všechny náročné situace člověka, které se pojí se sociálním ohrožením (ztráta moci, prestiže, sociální pozice), vyvolávají prudkou stresovou odezvu. Biologický a fylogenetický pohled ukazuje, že u člověka zřejmě vyúsťují v pocit ohrožení vlastní existence. Zřejmě i z tohoto důvodu se vyvinula tak silná neurohumorální odezva v situacích ohrožení sociálního statusu a v situacích sociální deprivace (Poněšický, 2005) v této souvislosti zmiňuje tři druhy neuro-hormonálních aktivací agresivního chování podle Pankeepa, které disponují odlišným vztahovým a výrazovým chováním:

1. Systém frustrace – strach spojený s obranou či protiútokem, jež je velice emoční a často i nekoordinovaný.

2. Agrese lovce oběti, jež je spojena s pozitivním afektem radosti, stimulace, zvědavosti a s hledáním (potravy); pronásledování se děje koordinovaně, tiše.

3. Agrese týkající se hierarchie, dominantní role; nejzřetelnější u mužského pohlaví (Poněšický, 2005, p. 28).

Užitečným se jeví rozlišení agresivity na konstruktivní a destruktivní. Podle Čírtkové (2000, p. 158) „ V konstruktivní agresivitě je zdůrazněn její přirozený a účelný projev v lidském a subhumínním chování. Konstruktivní agresivita je důležitá pro vývoj člověka, a proto jí bývá přisuzována důležitá role v procesu individuace, tj. utváření individuální osobnosti. Napomáhá sebeuvědomování a sebepotvrzování. Agresivní impulzy se v průběhu života učíme zvládat a využívat v souvislosti se sebeprosazováním. Současně slouží agresivita k ochraně integrity těla a duše. Agresivita se účelně uplatní i při poskytování pomoci druhým nebo při ochraně společenství, jehož je jednotlivec členem. Za konstruktivní lze tedy označit agresivitu, která napomáhá rozvoji osobnosti, aniž by současně ničila či poškozovala druhé.“ Čírtková v dalším mimo jiné konstatuje, že mezi znaky destruktivní agrese patří přítomnost touhy „ničit či ubližovat“ a zmiňuje i „křehkost a vágnost“ obecných kritérií pro rozlišování konstruktivní a destruktivní agresivity. Projevy agrese se rozlišují podle různých indicií, rozlišuje se kupř. přímá a nepřímá agrese, agrese skrytá či otevřená, orientovaná na sebe sama anebo na prostředí a jiné lidi (Blíže viz Čermák, 1999, p. 9-14). Příkladem je skryté agrese je agrese probíhající pouze v myšlení, tedy bez vnějších projevů (fantazie, plány apod.). Tato kategorie stojí vedle kategorie agrese otevřené, která se člení na:

- verbální projevy, bez fyzického kontaktu.

- projevy fyzickým kontaktem, tj. vůči předmětům, živým i neživým objektům.

Agresivita významně souvisí s činnostmi a funkcemi v bezpečnostním prostředí. Příprava vojenských profesionálů a velitelů musí mimo jiné zahrnovat i kultivaci schopnosti zvědomovat a zvládat agresivní impulsy, agresivitu svou, ale i agresivitu protivníka. Z hlediska jedince lze agresivně prožívat, myslet, komunikovat, chovat se a jednat, prvky agresivity jsou přítomny v našich fantaziích, představách, přáních i snech.

Zvládání zátěžových situací

Na úvod této části je nezbytné vymezit základní pojmy z oblasti zvládání a vyrovnávání se se zátěží. Adaptace jako pojem znamená přiměřeně si připravit a upravit si podmínky, ve kterých se nacházím. Coping jako termín se používá ve významu zvládat nadlimitní zátěž. Oba uvedené termíny se vztahují k aktivitě člověka v těžké situaci. Zatímco adaptací se rozumí vyrovnávání se se zátěží, která je relativně normální, druhý pojem vystihuje boj člověka s nadlimitní – ve smyslu intenzity, zátěží. Nehovoří se pak již o stresu, ale o distresu. Pojem distres [233] obvykle vyjadřuje vyšší míru zatížení organismu, pojem coping pak někdy vyšší stupeň adaptace. V odborné terminologii se jí rozumí adaptace při řešení problémů, řešení krizí, poměrně neobvyklých situací, zvratů atd., kdy nemáme k dispozici potřebné vědomosti a dovednosti. Termín coping rovněž znamená schopnost vypořádat se s určitou osobně těžkou situací, „bojovat o život“ s krutým nepřítelem. Daří-li se takový boj, pak se setkáváme s termínem control, tj. ovládání, podaří-li se nám takového „protivníka“ ovládnout (zkrotit), užíváme obvykle termín management, tj. řízení.

Výsledek takového dění pak vystihují termíny adjustace, tj. přizpůsobení, resp. kompenzace, tj. vyrovnání. V opačném případě mluvíme o dekompenzaci, tj. rozkolísání, rozpadu organizace, resp. o maladaptaci, čili o selhání snah o zvládnutí a přizpůsobení se daným podmínkám.

Někdy se při definování termínu coping klade důraz na jeho účel – odstranit nebo alespoň snížit či odvést mimo očekávaný, tj. anticipovaný škodlivý vliv nadlimitní zátěže. Anticipace copingu znamená označení procesů, které probíhají ještě před tím, než se člověk dostává do zátěžové situace, řečeno metaforicky: „bojuje s medvědem“ ještě dříve, než se s ním potká.

Způsoby zvládání zátěže a stresu (obvykle postupy, techniky a strategie) se různě člení. Lze se například setkat s členěním podle charakteru stylu zvládání na aktivní a pasivní, obranné a útočné (Bratská, 2001, p. 114 – 121) anebo na pozitivní a negativní strategie, tedy takové, jež vedou ke zvládnutí anebo ke kumulaci stresu. Aktivní strategie zvládání zátěží, jsou charakterizovány tendencí aktivně pracovat se stresorem.

Převážně aktivní jsou odvozeny od řešení situace formou útoku anebo útěku. Zpravidla obsahují prvek stupňování motivace řešení problému. Jsou v nich obsaženy momenty zvýšené aktivity a agrese. Patří mezi ně například přímá agrese, sublimace, kompenzace, racionalizace a další. Přítomny bývají i převažující kognitivní resp. plánovité postupy zvládání zátěže a preference postupu.

Převážně pasivní postupy zvládání zátěží jsou takové, jejichž typickými charakteristikami je vnější klid a pasivita. Jako časté charakteristické rysy lze uvést vyčkávání, stáhnutí se a izolace, ignorování, lhostejnost až apatie, rezignace apod. Převážně pasivní reakce mají svou podstatu v instinktu „mrtvého brouka“, a svou povahou se blíží k útěku. Z psychologických charakteristik se objevuje izolace, únik do samoty, denní snění, únik do nemoci a simulace, regrese, popření, které spočívá v rezignaci na řešení situace, ve které se člověk nachází apod.

Účinnost pasivních i aktivních postupů závisí jednak na osobnosti a jednak na situaci, ve které se tato osobnost nachází. Jako maladaptivní postupy jsou označovány ty, které vedou k fragmentaci osobnosti v zátěži s psychopatologickými formami jejich řešení – kupř. s neurotizací. Aktivní a pasivní přístupy jejich preference a způsob aplikace souvisí s biologickými a osobnostními proměnnými. Identifikace charakteristik osobnosti užitečných pro zvládání zátěžových situací patří k jednomu ze zdrojů pro vytváření a rozvoj schopností jedince zvládat zátěž. V tomto smyslu zmiňuje M. Bratská možnosti využití dotazníku MBTI který pracuje s typologie osobnosti podle C. G. Junga (Bratská, 2001, p. 122 – 126), využití členění Friedmana a Rossenmana na osobnost typu A, B a C, anebo aplikační potenciál dotazníku Big five [234] .

Užitečným z hlediska přípravy profesionálů se jeví rovněž kvalitativní členění způsobů řešení životních potíží, které se podle J. Křivohlavého (1994, p. 58) ustálilo ve třech odlišných skupinách:

1. řešení problémů heuristickým způsobem;
2. řešení životních těžkostí pomocí obranných mechanismů;
3. zvládání stresu pomocí vhodných strategií.

Koncept užitečné změny

Užitečnou změnou [235] (zátěží, stresem, krizí) lze nazvat takovou změnu, která zachovává a rozvíjí charakteristiky, funkce, vztahy, transformuje kvality a potenciály jedince, systému a jeho prostředí. Práce se změnou a jejími průvodními aspekty, jako rozhodující princip pro vítězství či přežití ve válečném nebo bojovém kontextu, je v různých obměnách a variantách zmiňována již v nejstarších dochovaných materiálech vztahujících se k vojenskému, strategickému a bojovému umění [236] . Vojenské prostředí je charakteristické potřebou nikoliv změnu a zátěž eliminovat, ale užitečně s ní pracovat ve vztahu ke schopnostem vojenských systémů realizovat požadované funkce jak při plnění bojových, mírových úkolů nebo úkolů přípravy. Například jen v základní, obecné rovině se požadavek efektivní adaptace či aklimatizace jedinců a jednotek na náročné podmínky při výkonu vojenských činností, prolíná celou známou historií vojenství.

Práce se změnou v rámci konceptu, aplikovaná v procesech a procedurách přípravy profesionálů, umožňuje při využití vybraných standardních modelů a procedur praxe přípravy (například v základním výcviku, při aplikaci na tzv. drily) překročit obvyklý, lineární a omezený rámec „klasického“ pojetí síly čerpané ze „stejnosti“ a otevřít potenciály užitečné pro získání výhody při střetnutí a přežití systému, které čerpají z různosti, změny a rozvoje.

Rostoucí složitost, komplexita úkolů, plněných v technicky stále náročnějším a dynamicky se měnícím vojenském prostředí, zvyšuje význam účinků zátěže na plnění úkolu lidmi a lidskými systémy. Zájem zkoumání a aplikace poznatků o změně a jejích aspektech se v přípravě a praxi orientuje na využití změny a doprovodných aspektů zátěže pro rozvoj a kultivaci vlastní vojenské síly zahrnující následující potenciály a zdroje:

1) Fyzický rozměr (zahrnuje zejména fyzickou připravenost);

2) Psychický rozměr (zahrnuje zejména psychickou odolnost, například ve smyslu připravenosti zvládat základní vojenské činnosti v různých klimatických podmínkách apod.);

3) Kognitivní – mentální rozměr (představuje zejména myšlení bojovníků, velitelů a vůdců, jejich schopnost transformovat informace a znalosti [237] do užitečného rozhodnutí v rámci daného kontextu a sdíleného smyslu mise).

4) Sociální - systémový rozměr (představuje kvalitu vztahů, úroveň systémového sladění sladěnosti /například v oblasti zprostředkované komunikace cestou KIS a KIT/, nastavení vazeb, procesů a procedur, sdílený smysl apod.)

5) Profesní rozměr (představuje vojenské umění, mistrovství - úroveň připravenosti, profesní vyzrálosti jedince, znalosti a dovednosti v užívání vojenské techniky, výkonu vojenských činností)

Koncept vychází z dosavadních a dostupných poznatků, pramenících ze západního a východního prostředí, respektuje užívané, užitečné modely, procesy a procedury. Rozvíjí, obohacuje, transformuje a překračuje dosavadní pojetí pozitivního stresu v následujících aspektech:

1) uvažuje o jedinci jako o složitém, organizačně uzavřeném, proaktivně vztažném a učícím se systému v procesu svého bytí;

2) využívá a rozvíjí poznatky spojené s užitečnou zátěží [238] a kritickým myšlením [239] ;

3) inspiruje se systémovou teorií, systemickými přístupy, Hejlovým a Luhmanovým pojetím sociálních systémů;

4) inspiruje se teoretickými koncepty autopoiézy a chaosu;

5) aplikuje celostní, na proces orientovaný přístup ukotvený zejména v:

· práci s myslí, pozorností, myšlením a jazykem;

· práci se vztahem mezi myslí a „tělem“ a prostředím;

6) aplikuje metodu reflexe jako schopnost lidské mysli zabývat se sama sebou a základem pro schopnost systému učit se učit;

7) důraz klade na:

· samostatnost, odpovědnost a kompetentnost systému (lidské bytosti, týmu);

· změnu v pojetí jedince jako aktivně vztažného a učícího se systému;

• principy [240] - sebepoznání, seberozvoje a uvědomované, výběrové, resp. reflektované učení se, neutralitu, bezvztažnost apod.

Koncept užitečné změny se uplatňuje v průběhu celého procesu přípravy. Schopnost práce se změnou a užitečná zátěž lidí a lidských systémů, umožňuje komplexnější změnu kvality zatěžovaného systému, založenou na změně v myšlení jedince a systému jako celku. Nevhodná intenzita zátěže může mít ve vztahu k vytváření a rozvoji kvalit jedince různé efekty. Nízká zátěž například neumožní jedinci ověřit limity a kvalitu svých schopností a kompetencí, naopak nadměrná zátěž, přetížení může zpomalit nebo zastavit vývoj, případně poškodit, traumatizovat [241] . Nevhodně zpracovaná a „řízená“, resp. ovlivňovaná změna a zátěž v procesu přípravy může vést nejen k nepřipravenosti vojenského profesionála, ale také, ještě před dosažením cílových schopností a kompetencí, u toho kterého jedince či týmu ke ztrátám, které zahrnujeme do souhrnné kategorie stresové ztráty.

Jedna z priorit konceptu užitečné změny je práce s myšlením, spočívající v tom, že mysl zde není vyřazena, ale naopak je umisťována „nad proces“, pozoruje, vnímá, kontroluje, vyhodnocuje, předjímá a koordinuje chování „systému“ v procesu změny. Výsledkem je efekt proaktivity, ne prostá a „mechanistická“ reaktivita, závislá na aktivitě protivníka. Smyslem aplikace konceptu užitečné zátěže je vytvářet podmínky pro uvědomovaný postup jedince při kultivaci kvality mysli jako základní hodnoty, charakteristiky jakéhokoliv, tedy i lidského systému (sebe sama, týmu apod.).

Změna v myšlení o změně a zátěži spočívá v tom, že jsou vnímány jako zdroje pro rozvoj a kultivaci kvalit a potenciálů vztahů jedince, systému a prostředí. Pro ilustraci tohoto uvažování o změně, které respektuje vysokou míru komplexity tématiky, procesový a systémový přístup, koncept autopoiézy a proces vývoje duše a mysli, uvádíme příběh cvičených delfínů (G. Bateson, 2006).

“ Při exhibici měla cvičitelka předvést drezúru, ovšem s odměnou počkala, dokud neuviděla nějaký nový způsob chování a ten posilovala tím, že zapískala na píšťalku nebo hodila delfínům rybu, případně je jinak odměnila. To znamená, že všechno, co bylo v předešlém výcviku správné a ceněné, se nyní stalo nevhodným a zůstalo bez odměny, protože to nebylo nové. Jednoho dne byl delfín velmi neklidný a rozrušený, stříkal kolem, a když se vynořil, okamžitě předváděl série nového chování, které u tohoto druhu nikdo nikdy předtím nespatřil. Delfín to pochopil a uskutečnil ".

Batesonův příběh ukazuje:

1) delfína, který se ocitne v nové situaci, v níž je zmaten a frustrován, dokud ji nezvládne;

2) „nový“ delfín, který situaci zvládne tak, že náhle (skokově) předvede sérii dosud nevídaných podob (jinou kvalitu) chování v „reakci“ na změnu vztahů ve vnějším prostředí;

3) chaotické chování delfína před změnou v chování.

Gregory Bateson tuto situaci popsal jako zdvojenou vazbu, spočívající v tom, že systém (člověk či zvíře) musí najednou odpovídat na dva typy signálů, které pocházejí z rozdílných logických úrovní (nebo systémů). Takový stav vyvolává obrovské vnitřní napětí, jež se projevuje v chování. Delfínovi se povedlo danou situaci zvládnout, aktivně si osvojil novou podobu chování. Zdařilo se mu to patrně také proto, že při opakování každé sekvence dostal od cvičitelky kus ryby.

Smysl a efekt ryby směřuje na pozadí a činí samotný princip tvořivého měnění a přizpůsobení se změnou vlastního myšlení a chování méně zátěžovým a bolestným, příjemným a výživným [242] . To co lze nazvat zátěží, napětím, až bolestí, provázející změnu, je nám všem známý fenomén z běžného života. Napětí, které předchází vyvrcholení procesu změny, proměnu, katastrofu, například při řešení problémů. Provází okamžik přechodu systému do jiného, kvalitativně odlišného rovnovážného stavu (např. adrenalinové sporty, tvorba a realizace projektu apod.).

Základní úrovně konceptu užitečné změny

Koncept rozlišuje z hlediska práce s jednotlivci tři základní úrovně:

1) První úroveň zahrnuje běžné postupy v současnosti známé a užívané pro adaptaci a aklimatizaci, doplněné o vybrané postupy zaměřené na sebepoznání, práci s myslí a jazykem, sebepoznání a seberozvoj. Této úrovni odpovídají běžné procesy a modely užívané v přípravě profesionálů. Zahrnuje obeznámenost a užívání základních principů a metod pro poznání a ovlivňování psychofyzické a mentální kondice pro adaptaci, proaktivitu a sdílení, zpracování zkušenosti pro rozhodování a jednání [243] .

2) Druhá úroveň zahrnuje specifické postupy orientované na práci s myslí, jazykem, zahrnuje specifické psychofyzické cvičení, tréninky, vytváření a kultivace individuálních modelů seberozvoje [244] . Rozvíjí se v ní samostatné, tvořivé, kritické a systémové myšlení.

3) Třetí úroveň zahrnuje individuální proces studia a praxe cesty práce na sobě (blízké je například pojetí individuace C. G. Junga anebo realizace potřeby sebeaktualizace v pojetí A. Maslowa) [245] .

V tomto textu se budeme blíže věnovat zejména první úrovni, na kterou se orientují programy základního výcviku, odborné a speciální přípravy, jakož i aplikace vybraných aspektů psychologické přípravy [246] . Tato úroveň zahrnuje a užitečně rozvíjí obvyklé, mechanistické, lineárně kauzální pojetí „pozitivního stresu“. Základní orientace procesů a procedur směřuje k vytvoření optimální úrovní psychické a fyzické odolnosti, smyslem je dosáhnout toho, aby jedinec a lidský systém odolal a adaptoval se, „ustál, vydržel a zvládl situaci“ a zvýšil se práh „tolerance“ ke stresu.

Charakteristická je užíváním metod a postupů orientovaných na biologické a kognitivně behaviorální aspekty. Využívají se známé a „příznivé“ důsledky a postupy související s procesy provázejícími adaptaci organismu na změnu podmínek. Jsou to metody běžně a hojně užívané v různých kontextech, zejména pro udržení a zlepšení zdraví, posilování a zvyšování různých variant odolnosti, zvyšování a načasování optima vrcholu výkonu jedince ve sportu, apod.

Omezenost a nedostatky související a aplikací tohoto pojetí, modelů a přístupů spočívá v moudrosti našeho těla v tom smyslu, že přestanou-li působit podmínky, které vyžadovaly adaptaci, nastane postupný návrat na organismové „minimum“, „optimum“ či tzv. „normální stav“, tedy organismus jako celek v daném prostředí „pracuje“ velmi efektivně z hlediska energetické výměny a rovněž spotřeby energie nutné pro zabezpečení procesů příjmu zpracování a výdeje energie. V této rovině důsledně platí rčení: „Pokud to nepoužíváš a nekultivuješ, ztratíš to“ (tedy dosaženou kvalitu - výkon, svalovou hmotu, otužilost apod.). V této souvislosti platí:

1) to, co souvisí se zmíněnou moudrostí těla a tedy i jeho „pamětí“ (na buněčné úrovni, nebo úrovni vyšší komplexity v podobě naučených pohybů – sestav) a to je jeho schopnost v případě potřeby nebo při obnovení tréninku, rychleji dosáhnou potřebné - tělu již známé úrovně kvality.

2) nízká míra zátěže a stresu paradoxně vede k duševní či fyzické nedostačivosti. Například psychologie práce a sportovní psychologie užívá různé koncepty zátěže a stresu, protože rozumná odezva na stres dokonce zvyšuje výkon.

Jak bylo výše zmíněno, obvykle užívané přístupy pro rozvoj nebo zvyšování odolnosti organismu a člověka jsou mechanistické, lineární a jednosměrné či jednostranné. Pro tyto modely je charakteristické užívání pojmů jako adaptace, adjustace a aklimatizace a pro vojenské prostředí jsou charakteristické a běžné, neboť disponují jednou významnou výhodou - umožňují v poměrně krátkém časovém intervalu dosáhnout potřebných nebo resp. přiblížit se požadovaným parametrům úrovně a spolehlivosti výkonu jedincem nebo lidským systémem.

Za nevýhody těchto přístupů lze považovat:

1) poměrně rychlá ztráta dosažených parametrů v situaci, kdy není možné systém „cvičně“ zatěžovat (systém se sice chová vnějškově uspořádaně, formálně „správně“ – zachovává formu, rituál, procedury, to však neukazuje na kvalitu formálně prezentované úrovně „síly“ – mentální stav, morálku apod.).

2) vnější přístup – jedinec, systém je aklimatizován na rozdíl od vnitřního přístupu – systém se umí adaptovat a trvale se učí, přizpůsobuje, resp. adaptuje – viz model kompetencí vojenského profesionála, velitele. Rozhodujícím pak není to, zda je teplo či zima, ale to jak systém umí zacházet s kontextem, situací, změnou a rozdílem. Není kultivován vnitřní proces.

Pro příklad lze zmínit některé aspekty či přístupy v této rovině tradičně a běžně užívané. Většina přístupů a aplikací vychází z faktu, že některé mody a úrovně zátěže mají příznivé, resp. užitečné nebo žádoucí účinky, jsou nutné pro udržení fyzického zdraví, duševní pohody či rozvoj sociálních kompetencí.

Nejznámější a nejčastěji jsou aplikovány poznatky vztahující se k fyzickým stresorům, se kterými se organismus našeho těla přizpůsobuje (jednak cestou přirozeného výběru – fylogenetický rozměr a jednak cestou adaptace, adjustace či aklimatizace - ontogenetický rozměr na bázi aktuální, situační přizpůsobivosti).

V této souvislosti jsou užívány zejména bohaté poznatky související s GAS, poznatky medicíny, psychologie sportu apod. Cílem technik je jednak dosažení aklimatizace a jednak zvýšení tolerance organismu jako celku nebo jeho „subsystému“. Praxe těchto technik je jednoduchá a spočívá ve vystavování organismu působení stresoru, přičemž se manipuluje s intenzitou nebo délkou působení.

Příklady těchto postupů užívaných ve vojenské praxi výcviku a přípravy lze najít v programech a praxi výcviku, např. v podobě možností tréninku zátěžových faktorů (PUB-12-86-1, 2006, p. 35-37) anebo v jiných textech vztahujících se k výcviku orientovanému na přežití (survival). Pro ilustraci uvádíme vybrané poznatky ze zkušeností z výcviku překonávání působení stresu na činnost v armádě (Gal, 1991). Autoři uvádí následující tři varianty vztahující se k fyzickým stresorům [247] :

1) aklimatizace na teplotní rozdíly;

2) zvyšování kardiovaskulární (aerobické) fyzické zdatnosti;

3) zvyšování svalové síly.

Z výše uvedených tří variant uváděných v publikaci (Gal, 1991) uvádíme zejména závěry.

1) Přizpůsobení se vlivům tepla. „Pokud přestanete trénovat vlivy tepla, postupně ztratíte úroveň aklimatizace, na kterou jste se předtím například otužováním dostali.“

2) Aerobická fyzická zdatnost. „Pokud přerušíte na několik týdnů či měsíců svoje cvičení, vaše zvýšená tělesná aerobická zdatnost se vytratí.“

3) Svalová síla. „Pokud přestaneme s prováděním alespoň takového (míněno udržovacího) objemu posilování, svaly v průběhu času ochabnou.“

Pro všechny tři varianty platí princip: "Pokud to nepoužíváš, ztratíš to." Autoři dále upozorňují na riziko přetížení a kladou důraz na užitečnou (rozvojovou) hladinu či míru zátěže. Konstatují, že: „stresory, které přetíží schopnosti těla se adaptovat [248] (bez ohledu zda způsobují bolest či nikoliv), neuspíší aklimatizaci ani nezvýší toleranci ke stresoru. Často ji naopak zpomalí a dokonce mohou trvale narušit budoucí průběh aklimatizace.“

Autoři v článku však nezmiňují jeden významný aspekt, kterým je skutečnost, že organismem jednou dosažená úroveň, byť dojde vlivem „netrénování“ návratu do původního stavu, je v případě potřeby rychleji obnovitelná, jinak řečeno „organismus“ již „zná“ požadovanou úroveň a je schopen ji rychleji zaujmout.

Ve vztahu k získaným bazálním dovednostem, např. tzv. drilům, získaná dovednost „ustoupí“ do pozadí (stane se tacitní) a je rychleji vyvolatelná v případě potřeby.

Riziko přetížení informuje o tom, že vystavíme-li jednotlivce či jednotky nevhodné úrovni zátěže, s vysokou mírou pravděpodobnosti dojde k různým variantám stresových ztrát, včetně vážných fyzických, duševních nebo sociálních traumat nebo i smrti [249] . V tomto smyslu významně narůstá potřeba vhodně komponovaných výcvikových programů, jakož i vzdělaných a připravených instruktorů.

Druhá úroveň přípravy v rámci konceptu užitečné změny zahrnuje specifická psychofyzická a mentální cvičení zaměřená na optimalizaci psychofyzické a mentální kondice pro výkon a regeneraci, tréninky soustředění a koncentrace apod. Třetí úroveň představuje individuální proces trvalé práce na sobě v procesu vlastní praxe.

V rámci všech tří výše zmíněných úrovní se koncept orientuje na schopnost člověka užitečně zvládat změnu s využitím možností, které nám nabízí naše poznání, kognice. Schopnost nalézat adekvátní postup pro řešení úlohy v konkrétním situačním kontextu souvisí se schopností systémově myslet a uvědomovaně užívat kognitivní modely, jež jsou k dispozici a případně je kritickým myšlením dotvářet. Psychofyzická a mentální kondice a s nimi související flexibilita myšlení v procesu řešení úloh má významné dopady na efektivnost rozhodování a jednání jedinců a systémů v prostředí.

Práce s limity a ovlivňování tolerance vůči psychickým stresorům v procesu přípravy

Pro oblast stresorů, které jsou obvykle identifikovány jako psychické stresory, platí v první úrovni konceptu, že přiměřené vystavení vybraným psychickým stresorům lze, podobně jako u fyzických stresorů považovat za užitečné pro zvýšení tolerance vůči jejich působení. Užívání vybraných aspektů zátěže, stresu a krize v procesu přípravy jednotlivců a jednotek je ve vojenství běžné. V současnosti lze identifikovat posun v trendech přípravy.

Moderní válka v informačním věku klade důraz na spolupráci a vztažnost. Vyžaduje soudržnost u malých týmů, osádek a jednotek, sdílení smyslu a hodnot, loajalitu a důvěru mezi veliteli a vedenými, samostatnost, odpovědnost a kompetentnost jednotlivců.

Výcvik typu, kdy se instruktor stavěl do pozice osoby strašnější než sama smrt, řada postupů byla orientována na destrukci a „rekonstrukci“ já, cvičený jedinec se měl naučit „reagovat automaticky“, dokonce i v případě krajního děsu, se jeví pro někoho stále vnějškově „atraktivní“, nicméně v moderních podmínkách jako spíše neefektivní. V této souvislosti je třeba zmínit potřebu výběru vhodných metod a rekonstrukce přístupu k modelu přípravy, jakož i doplnění o problematiku, která se věnuje kompetencím druhé úrovně konceptu užitečné změny. V zásadě se jedná o aplikaci metody reflexe a trénink práce „mezerou“ pro kultivaci proaktivity, nikoliv jen budování reaktivních či „zautomatizovaných“ celků.

Zmínit lze některé vybrané principy aplikované v různých typech výcviků, výcviku:

1) Pro profesionály lze srozumitelně formulovat cíl výcviku následovně: „Splň drily a komplexní, obtížné fyzické a duševní úkoly pod vlivem velkého sociálního a časového i jiného tlaku, nedostatku spánku, vody, potravin a fyzické únavy.

2) Orientace na individuální úroveň potenciálů a kvalit - pokud například je zátěž pro někoho, kdo je trénován spíše malá a nepodporuje rozvoj, instruktor nadefinuje specifické požadavky a limity tak, aby dosáhla na úroveň, kde získá zkušenost, že se neobejde bez spolupráce, vztahů, případně pomoci ostatních.

3) Získání uvědomovaného náhledu na změnu, zátěž, stres a krizi tak aby jedinec byl schopen nejen sám zvládat zátěž a stres, ale vztahoval tuto kompetenci i k týmu, jednotce. Význam této problematiky roste pak zejména u velitelů.

4) Trénuje a praktikuje se ovlivňování a užívání aspektů změny, zátěže a stresu, menší důraz je kladen na eliminaci či snižování stresu.

5) Významným aspektem práce již v této úrovni je práce se změnou jako možností, rozvoj tvořivého myšlení a řešení problémů a situací, jakož i trénink limitů a krize.

6) Tolerance k psychickým stresorům se zvyšuje:

• postupným vystavováním jedince stresorům vyšší intenzity a komplexity, změnou kontextu apod.;
• užíváním posilujících zpevnění například v procesu dosahování nějaké dovednosti či kompetence při snižování významu trestajícího a stresujícího přístupu;
• kultivací sebehodnocení, sebevědomí a sociální vztažnosti (týmového ducha) – vědomí svého smyslu a hodnoty pro celek. (rozdíl mezi hierarchickým modelem a synergických, případně síťově centrickým);
• prevencí, znalostí a dovedností práce s metodami ovlivnění zátěže a stresu – u sebe a druhých;
• trvalým propracováváním smyslu a významu přípravy ve vztahu k vlastnímu profesnímu zaměření jedince.

Závěr

V přípravě vojenských profesionálů je užitečné preferovat komplexní přístup s důrazem na využití kognitivních aspektů pro zvládání změny a zátěže. Významnou roli hraje skutečnost, že změna a zátěž nemá jen „stresogenní“ a negativní aspekt, ale umožňuje uvědomované využití potenciálu, který je uložen v procesu jejího zvládání. Smyslem přípravy profesionálů je mimo jiné pozorné a citlivé nalézání rozdílů a limitů ve vlastních potenciálech a potenciálech prostředí, a jejich uvědomované zpracování do vlastní profesní a autorské zkušenosti, která může ústit v to, co se nazývá profesní mistrovství či umění v profesi.

Použitá literatura a informační zdroje:

· ATKINSON, R. (2003). Psychologie. Praha, Czechia: Portál.

• BAŠTECKÁ, B. et al. (2005). Terénní krizová práce (psychosociální intervenční týmy). Praha, Czechia: Grada
• BAŠTECKÁ, B., GOLDMAN, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha, Czechia: Portál.
• BATESON, G. (2006). Mysl a příroda - Nezbytná jednota. Praha, Czechia: Malvern.

· BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. & kol. (2005). Psychologie a sociologie řízení. Praha, Czechia: Management Press.

• BRATSKÁ, M. (2001). Zisky a straty v záťažových situáciách alebo príprava na život. Bratislava, Slovakia: Práca.
• ČERMÁK, I. (1999). Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou, Czechia: Fakta.
• ČÍRTKOVÁ, L. (2000). Policejní psychologie. Praha, Czechia: Portál.
• DVOŘÁK, J. (1990). Člověk mezi životem a smrtí. Praha, Czechia: Spektrum.
• DZIAKOVÁ, O. (2009). Vojenská psychologie. Praha, Czechia: Triton.

· GAL, R., MANGELSDORFF, A. D. (Eds.), (1991). Handbook of Military Psychology. Chichester, USA: Wiley.

· GILBERTOVÁ, S., MATOUŠEK, O. (2002). Ergonomie (optimalizace lidské činnosti). Praha, Czechia: Grada.

• HŘEBÍČKOVÁ, M., URBÁNEK, T. (2001) Big five (NEO pětifaktorový osobnostní inventář). Praha, Czechia: Testcentrum.

· Interwiev B. FLYVBERGA s Hubertem a Stuartem DREYFUSOVÝMI, (1993). Udržování nezracionalizovaných praxí (tělo – duch, moc a situační etika. Praha, Czechia: Filosofický ústav AV ČR.

· JANKE, W., ERDMANOVÁ, G. (2003). Strategie zvládání stresu – SVF 78. Praha, Czechia: Testcentrum.

· KASTOVÁ, V. (2000). Krize a tvořivý přístup k ní. Praha, Czechia: Portál.

· KIRCHNER, J. (2009). Psychologie prožitku a dobrodružství pro pedagogiku a psychoterapii. Brno, Czechia: Computer Press, a. s.

· KRAUS, Jiří, et al. (2007). Nový akademický slovník cizích slov. Praha, Czechia: Academia.

· KRÁMSKÝ, D. (2009). Kognitivní věda dnes a zítra. Liberec, Czechia: Bor.

· KŘIVOHLAVÝ, J. (1994). Jak zvládat stres. Praha. Czechia: Grada Avicenum.

· LANDA, P. (2008). Vliv extrémního zatížení na kvalitu vojenského výcviku (Co je a co není extrémní zátěž). Praha, Czechia: CASRI, 2008.

· Le BON, G. (1994). Psychologie davu. Praha, Czechia: KRA.

· LeSHAN, L. (2004). Psychologie války. Brno, Czechia: BB/art s.r.o.

· PROVAZNÍK, V. (2002). Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha, Czechia: Grada.

· NEUBAUER, Z. (2002). Golem. Praha, Czechia: Malvern.

· NOWACK, K. M. (2006). Stress profil. Praha, Czechia: Testcentrum.

· MIKŠÍK, O. (2009). Psychika osobnosti v období závažných životních a společenských změn. Praha, Czechia: Karolinum.

· MIKŠÍK, O. (2001). Psychologická charakteristika osobnosti. Praha, Czechia: Univerzita Karlova.

· PAULÍK, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha, Czechia: Grada Publishing, a. s.

· PLHÁKOVÁ, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha, Czechia: Academia.

· POLLACK, R. (2003). Chybějící okamžik. Praha, Czechia: Mladá fronta.

· PONĚŠICKÝ, J. (2005). Agrese, násilí a psychologie moci. Praha, Czechia: Triton, 2005.

· PRAŠKO, J., HÁJEK, T., PREISS, M. (2002). Posttraumatická stresová porucha a jak se jí bránit. Praha: Czechia: Maxdorf.

· PRAŠKO, J., HÁJEK, T., PAŠKOVÁ, B., PREISS, M., ŠLEPECKÝ, M., ZÁLESKÝ, R. (2003). Stop traumatickým vzpomínkám, Praha, Czechia: Portál.

· RHEINWALDOVÁ, E. (2995). Dejte sbohem distresu. Praha, Czechia: Scarebeus.

· SALIGER, R., PINDEŠOVÁ, E., POKORNÝ, V. (2008). Koncept užitečné změny a jeho aplikační potenciál v procesu přípravy lidí a lidských systémů pro prostředí NNEC. Brno, Czechia: Univerzita obrany.

· SALIGER, R.; POKORNÝ, V.; PINDEŠOVÁ, E. (2010). Kognitivní management. Brno, Czechia: Univerzita obrany.

· SCHREIBER, V. Stres (patofyziologie – endokrinologie – klinika), Avicenum, Praha, 1985, 08-045-85 Ed. 853045

· SMOLÍK, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy. Praha, Czechia: MAXDORF/Jesenius s.r.o.

• STRATIL, L. (2000). Psychické projevy vojáků v Perském zálivu, význam poznatků pro současnost. Vyškov, Czechia: VVŠPV.

· Štikar, J., Hoskovec, J. (1995). Přehled dopravní psychologie. Praha, Czechia: Univerzita Karlova.

• TOŠNER, J., TOŠNEROVÁ, T. (2002). Burn out syndrom. Praha, Czechia: Hestia.

· VANĚK, M., HOŠEK, V., RYCHECKÝ, A. (1980). Psychologie sportu. Praha, Czechia: SPN.

• VODÁČKOVÁ, D. et al. (2002). Krizová intervence. Praha, Czechia: Portál.

· ZRZAVÝ, J. (2004). Proč se lidé zabíjejí Praha, Czechia: Triton.

• .

Vojenské předpisy a publikace

• FM 22-51 Příručka velitele ke zvládání bojového stresu, (konečný, schválený návrh), DCDD, AMEDDC&S, březen 1994.
• FM 8-51 Zvládání bojového stresu na dějišti operací (Taktiky, techniky a procedury -konečný revidovaný návrh), DCDD, AMEDDC&S, únor 1994.

· Vojenská publikace Pub-12-86-1, (2006). Psychologická služba v AČR. Praha, Czechia: Ministerstvo obrany.

Doporučená rozšiřující literatura:

• CSIKSZENTMIHALYI, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha, Czechia: Lidové noviny.

· ELIADE, M. (1999). Jóga, nesmrtelnost a svoboda. Praha, Czechia: ARGO.

· ELIADE, M. (2004). Šamanismus a archaické (nejstarší) techniky extáze. Praha, Czechia: Argo.

· GOLEMAN, D. (2001). Meditující mysl (typy meditační zkušenosti). Praha, Czechia: Triton.

· DEŠIMARU, T. (2003). Zen a bojová umění. Praha, Czechia: Portál.

· Mistr ZHUANG (2006). Sebrané spisy. Praha, Czechia: Maxima.

· SHITAO (2007). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Praha, Czechia: Agite/Fra.

• JELÍNEK, M., HŮRKOVÁ, M. (2011). Strach je přítel vítězů. Plzeň, Czechia: Starý most s.r.o.

· KCHU-KUA, (1996). Malířské rozpravy Mnicha Okurky. Překlad O. Král, Olomouc, Czechia: Votobia.