Z hlediska patofyziologie je nádorová transformace buňky a následné nádorové bujení velmi složitý proces, který probíhá dlouhodobě, stupňovitě a ne vždy ovlivňuje celý organismus. Jde o postupnou změnu genotypu buňky s následnými několikanásobnými mutacemi dceřiných buněk. Prakticky vždy můžeme odvodit vstupní mutagen, který nastartuje zrychlené dělení buněk více citlivých na působící kancerogen, takže přerůstají okolní tkáň, mají již vlastně nový fenotyp. Je brzděna apoptóza této skupiny, nejsou respektovány kontrolní body dělení a jsou ignorovány varovné signály vzniklé genetické odlišnosti buňky. Organismus pak nevnímá tyto buňky jako jiné, a proto se mohou dále nekontrolovatelně dělit, místo toho aby je organismus zlikvidoval. Vzniká tzv. primární nádor. Transformace do nádorové buňky je tedy v užším slova smyslu vlastně onemocněním buněčného cyklu, do kterého vstupují další faktory jako kancerogenní látky obecně, viry, škodliviny zevního prostředí, kvalita potravy, genetické vlivy a chronický stres (Obr. 9).
Obr. 9 Příčiny vzniku nádorů
Dnes víme, že na počátku celého procesu stojí kancerogenní látky jako účinné mutageny. Rozdělujeme je na:
- chemické – formaldehyd, benzen a jeho sloučeniny nebo selen a azbest s vazbou na DNA buněk
- fyzikální – z nichž nejznámější je ionizující záření poškozující DNA somatických buněk
- onkogenní viry – dělené na RNA (retroviry) a DNA (adenoviry, herpesviry, HBV virus, papovaviry)
Následuje porucha regulace buněčného cyklu, která se projeví zásahy do jednotlivých fází dělení mateřské buňky. Přechod z jedné do druhé fáze buněčného cyklu je ireverzibilní. Dochází k degradaci proteinů, které se účastnily předchozí fáze, ale i těch, které inhibují fázi následnou tak, aby celý proces zůstal v rovnováze a nevznikaly genetické abnormity. Celý proces dělení prochází kontrolními body spojenými signálními drahami. Případné narušení cyklu vede ke genetickým abnormalitám a nekontrolovanému dělení ústícímu v nádorový růst.
Selhání reparačních mechanismů DNA je dáno poruchou proontogenů, které normálně regulují buněčné dělení (proliferaci), vznikají tzv. onkogeny odpovědné za maligní bujení.
Jejich vliv na fenotyp buňky je dominantní.
Na buněčný cyklus působí ještě nádorové supresorové geny, které působí jak v somatických, tak v zárodečných buňkách, a proto se někdy dědí.
Třetí skupinou genů podílejících se na maligní transformaci jsou geny reparace DNA, kdy dojde při mutaci k narušení jejich enzymové skladby a váznou opravy mutovaných genů.
Růst, projevy a šíření nádorů
Z lékařského hlediska rozlišujeme nádory benigní (nezhoubné) a maligní (zhoubné).
Benigní nádory rostou většinou pomalu, podobají se histologicky výchozí tkáni, prakticky nikdy nemetastazují, mohou působit jen tlak na okolní tkáně a po jejich odstranění nerecidivují. Naproti tomu maligní nádory rostou rychle, prorůstají do okolních tkání, často metastazují (vytvářejí dceřiné nádory na jiných místech) a způsobují výraznou reakci celého organismu. Některé nádory produkují nekontrolovatelně hormony (nádory vaječníků, prsu, dělohy a prostaty). Postupně vázne i imunitní dozor, slábne imunitní odezva jak specifická (cytotoxické lymfocyty a protilátky), tak nespecifická (NK buňky, komplement), a to tak, že nádorové buňky nemohou být ničeny a pokračují v nekontrolovatelném dělení. Příkladem jsou rychle rostoucí nádory u osob s imunodeficitem nebo cílenou imunosupresí. Neméně významné je i místní působení nádoru tak, že utlačuje okolní tkáně, způsobuje obstrukci, místní otok, nervové poruchy, krvácení z narušených cév a podobně. V konečné fázi dochází k celkové sešlosti celého organismu, což nazýváme nádorovou kachexií. Je výsledným projevem uvolňování toxinů z rozpadu tkání, výsledkem poruchy příjmu živin a celkového katabolismu.
Paraneoplastické syndromy se projevují na nádorem nepostižených tkáních a zahrnují velké množství poruch jednotlivých systémů od anémie, tromboembolických komplikací, krvácivých stavů, kožních projevů po zlomeniny kostí a polyneuropatie.
Metastázy buněk prvotního nádoru se šíří krevní cestou nebo mízními cestami a vznikají v jednotlivých orgánech s vysokou metabolickou aktivitou a orgánech dobře zásobených krví (játra, mozek, plíce, GIT).
Smrt nastává nejčastěji na přidružené infekční komplikace, krvácením z narušené větší cévy nebo jako výsledek celkového katabolismu.
