Stresem rozumíme soubor nepříznivých krátkodobých nebo dlouhodobých vlivů na organismus, které významně ovlivňují jeho celkové reakce a vyvolávají stresový syndrom.
Určujícím faktorem je stresor vyvolávající příslušnou stresovou reakci, ovšem s výraznou individuální variabilitou. Stresorem mohou být vlivy fyzikální, chemické, biologické, psychosociální, podobně jako příčiny nemocí, ale zpravidla bývají kombinací několika druhů.
Každý jedinec má jinou schopnost reakce vůči stresorům. U lidí známe tzv. vyhýbače a vyhledávače stresových situací (důležité např. při vhodnosti výběru povolání).
Dle časové osy rozeznáváme akutní a chronický stres vyvolávající stresový syndrom.
Odpověď organismu je v rovině neurohumorální, kde základní úlohu hrají struktury hypotalamu, a to jak na podněty zevní, tak na impulzy z CNS. V hypotalamu stoupá koncentrace adrenalinu, dochází k vyplavování katecholaminů na periferii nervového systému a později i z dřeně nadledvinek s ovlivněním cílových orgánů, zvedá se hladina glukokortikoidů a mineralkortikoidů vyplavovaných z kůry nadledvinek.
Existence neurohumorální stresové osy zapojující mozkovou kůru, hypotalamus, hypofýzu, nadledvinky, sympatický nervový systém až k ovlivnění orgánů a tkání určuje i charakter stresové reakce. Obecně jde o přípravu na útěk, boj nebo nepříznivou reakci celkového strnutí.
Prvotní stresová reakce je tedy pro organismus výhodou, ale při delším působení stresoru dochází k vyčerpání rezerv s nástupem nepříznivých důsledků vedoucích až k patologickým stavům. Příkladem je celá oblast civilizačních chorob.
Všeobecný adaptační syndrom tedy navazuje na obecné fáze působení stresu, což je fáze poplachová, fáze rezistence a fáze vyčerpání.
V poplachové fázi jsou hlavním faktorem katecholaminy, ve fázi rezistence se uplatňují hlavně glukokortikoidy a mineralokortikoidy. Ve fázi vyčerpání dochází k rozvratu metabolických procesů, které nemusí být vždy reverzibilní.
Poplachová neboli alarmová reakce zajišťuje akutní mobilizaci energetických zdrojů z jater, svalů a tukové tkáně, zvyšuje funkci kardiorespiračního aparátu, zvyšuje svalovou sílu a tonus, snižuje práh bolesti, tlumí funkci trávicího systému, rozšiřuje zornice, zostřuje smyslové funkce, krátí koagulační čas, zvyšuje pocení a dočasně snižuje imunitu.
Fáze rezistence uplatňuje zpětně vazebné mechanismy jak na buněčné úrovni, tak i na úrovni organismu jako celku tak, aby se normalizovaly komplexní funkce. Vzhledem ke změnám, ke kterým dochází v organismu, je tato fáze někdy nazývána fází adaptace.
Rozeznáváme 3 typy adaptačních reakcí organismu:
- absolutní
- částečnou
- nulovou.
Absolutní adaptace je co do výsledku pozitivní (trénink fyzických a psychických funkcí) nebo negativní (závislosti).
Částečná adaptace při sportovním tréninku se projeví jako přetrénování.
Nulové adaptační schopnosti vyúsťují v celou řadu psychosomatických onemocnění a poruch.
Fázi vyčerpání provází patologické důsledky stresu projevující se na kardiovaskulárním systému ve formě aterosklerózy, hypertenze, poruchách metabolismu cukru a tuků, ale i zvýšenou vnímavostí vůči infekcím. Mohou být také impulzem při vzniku nádorového bujení a zánětlivých reakcí, ale jak je uvedeno výše, nemusí být vždy reverzibilní.
Ukazuje se, že vývojově je určitá míra stresu pro organismus nutná. Organismy se také lépe vypořádávají s akutním stresem, oproti tomu hůře je snášen chronický stres, který vede často k závažným poruchám celého organismu.
Lze tedy shrnout, že stresová reakce od svého spuštění probíhá automaticky, na stejný stresor může být různá patogenní odpověď a vnímavost je odlišná u různých lidí, stejně jako míra adaptace. Svou roli hraje i vyváženost typu nervové soustavy, vlivy genetické a intenzita a souběžnost stresorů.
Z pohledu patologické fyziologie zaznamenáváme poškození organismu při akutním stresu, které může vyústit do závažných stavů, a dokonce končit smrtí, oproti celé škále chronických stresů vedoucích k rozsáhlé patologii organismu.
Rozeznáváme:
- tělesné stresory jako bolest, infekce, hlad a žízeň, extrémní teploty, hypo a hyperbarické prostředí, gravitační přetížení včetně volných pádů a deceleračního nárazového přetížení, přehnaná intenzita fyzické zátěže s tělesným přetížením, ale i alkohol a sexualita, kde je nejlépe patrná návaznost na druhý typ stresorů (psychické)
- stresory psychické - zvládání psychických stresů je ovlivněno rovněž vrozenou a získanou dispozicí jednotlivce, ale i kolektivní podporou, vírou, zkušeností a předvídavostí
Co do závažnosti směrem k patologickým stavům existuje určitá škála závažnosti stresorů od nejzávažnějších, jako živelné katastrofy, války, mučení, terorismus, rukojmí, smrt dítěte, závažná onemocnění, smrt blízké osoby, existenční problémy, rozvod, trauma, po rodinné konflikty a pracovní neshody. Zajímavá je statistika chování lidí při živelných pohromách, případně extrémní zátěži, kdy až 25 % zůstane klidných a chová se racionálně, dalších až 25 % zpanikaří a zbytek se nechá řídit a ovládat.
Akutní silný stres vyvolává posttraumatickou stresovou poruchu projevující se emoční labilitou, nepřiměřenými reakcemi, ale i stavy deprese, desorientace a úzkosti až po paniku.
Chronický silný stres vede ke vzniku psychosomatických onemocnění projevujících se na oběhovém nebo trávicím, dýchacím a kožním ústrojí, promítá se i do endokrinních, reprodukčních a imunitních postižení. Nelze úplně vyloučit i vliv na vznik nádorových a některých akutně vzniklých psychických poruch.
Závěrem několik poznámek k protistresové prevenci: základní mechanismy se odvíjí od technik.
Pasivní technika rozlišuje dle psychologů popření, únik do samoty nebo nemoci, regresi a denní snění. Aktivními technikami jsou agrese (i s jejím vyústěním do různých sportů), upoutávání pozornosti v dobrém i zlém slova smyslu, sublimace a kompenzace.
Obecná pravidla hovoří o eliminaci stresorů, dostatečném odpočinku, meditaci, autogenní relaxaci, aktivním cvičení, józe a relaxačních technikách obecně.
