Flexibilita a strečink

Flexibilita

Pohyblivost neboli flexibilita je schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu (Alter, 1999). Podle Měkoty a Novosada (2007) se flexibilita týká schopnosti realizovat pohyb v náležitém rozsahu, o plné amplitudě. Sportovci i trenéři k flexibilitě většinou přistupují z velmi zúženého úhlu pohledu jako ke „svalové protaženosti“. Přitom úroveň flexibility neplyne pouze z poddajnosti svalových fascií, šlach a v určité míře i kůže, ale také ze síly svalů, typu kloubu, koordinace agonistů, antagonistů a synergistů, psychické pohody, denní doby aj.

Stupeň pohybu, který nastává v kloubech, je nazýván rozsahem pohybu (ROM). ROM jednotlivých kloubů je určen množstvím faktorů, mezi které patří:

  • struktura šlach,
  • úroveň aktivity jedince,
  • věk,
  • pohlaví.

Flexibilita je měřítkem rozsahu pohybu a má statickou a dynamickou složku. Pod statickou flexibilitou rozumíme rozsah možného pohybu kolem kloubu a jeho obklopujících svalů v pasivním pohybu. Znamená to, že je vyřazena vnitřní aktivita svalu. Strečink je prováděn pomocí působení vnější síly (gravitace, partnera, stroje). Naopak dynamická flexibilita poukazuje na dosažitelný ROM v průběhu aktivních pohybů, a proto vyžaduje svalovou činnost. Rozsah pohybu prováděný dynamicky je zpravidla větší než statický. (Baechle – Earle, 2008)

Každý sport či aktivita má svůj speciální požadavek na rozsah pohybu, a je tedy pravděpodobné, že existují optimální stupně flexibility pro každou aktivitu zvlášť. Když se sportovec dostane mimo tuto optimální úroveň, hrozí riziko zranění. (Baechle – Earle, 2008) Např. pro gymnastu cvičícího na bradlech je důležité uvolnění kyčelního kloubu ve všech směrech, kdežto pro atleta sprintera je velký rozsah pohybu zmíněného kloubu v bočné rovině přímo nežádoucí. Rovněž je důležité poznamenat, že jak hypermobilita, tak i hypomobilita mohou mít za následek zvýšení rizika zranění.

Průměrná flexibilita populace plně neodpovídá požadavkům, které jsou na tuto schopnost kladeny z hlediska jednotlivých sportovních disciplín. V teoretické rovině můžeme diferencovat flexibilitu dynamickou a statickou. Statická je chápána jako krátkodobá výdrž v limitní poloze vzhledem ke konstitučním a koordinačním možnostem organismu. Flexibilita statická pak tvoří určitý předpoklad flexibility dynamické.

Větší tuhost svalů je výhodnější u pohybů, které jsou vykonávány v menších, omezených úhlech. Rychlé a krátké protažení flexibilního svalu uchová méně elastické energie než shodné protažení (rychlé a krátké) tuhého svalu. Vyšší tuhost má také pozitivní vliv na stabilitu kloubu a rychlost přenosu svalové síly, což se pozitivně promítá do maximalizace rychlosti pohybu. Tužší svaly (nižší úroveň flexibility) jsou výhodnější především při koncentrických pohybech. Grafické znázornění optimalizace úrovně flexibility, zátěže, typu pohybové činnosti a rozsahu pohybu demonstruje Tab. 1.

Platí:

  1. U pohybů, které vyžadují velký rozsah pohybu při vyšších až vysokých rychlostech, je nutné úroveň flexibility záměrně stimulovat.
  2. Pohyby, které nevyžadují nadprůměrný rozsah pohybu v kloubech, nevyžadují záměrnou stimulaci flexibility (pokud není pod hranicí optima vzhledem k úhlu, v němž pohyb probíhá).

Tab.1. Vhodná úroveň flexibility při různých typech pohybových činností (Blazevich, A. In: Grasgruber, Cacek, 2008)

Rozsah pohybuZátěž Pohyb Optimální flexibilita
Velkýlehkáplyometrickývelká
koncentrickývelká
těžkáplyometrickývelká
koncentrickýnízká
Malýlehkáplyometrickýnízká
koncentrickýnízká
těžkáplyometrickýnízká
koncentrickýnízká

Strečink a flexibilita

Postupy pro rozvoj flexibility jsou obecně založeny na principech strečinku, metody určené k protahování svalů. Strečinkem je ovlivňována především délka a pružnost svalů, svalové napětí a následně i funkční rozsah kloubů. Snažíme se přitom dosáhnout optimální kloubní pohyblivosti, jednoho ze základních faktorů i pro optimální držení těla. (Muchová – Tománková, 2010)

Sval a strečink

Strečinkové vzruchy působí v první řadě na nervovou soustavu, na místo, kde je uložena individuální norma (neurální otisk). Zlepšení pohyblivosti dosáhneme pomocí neurálních programů. V druhé řadě, v tělesné rovině, působí strečinkové vzruchy převážně na tkáň a v tomto případě hlavně na filamentu vazivové tkáně zvané titin. (Albrechtová, 2006) Ve svalové a vazivové tkáni se na protahování mimo titinu podílejí i filamenty aktinu a myozinu, u kterých spatřujeme hlavní podíl především na začátku, když se strečinkem začínáme. Postupem času, když je svalstvo protaženo více, získává větší úlohu a čím dál více se zapojuje titin. Pak lze usoudit, že prvotní zodpovědnost za protažení mají titinové tyčinky. Nejsou-li při strečinku dodržována pravidla a dochází-li k nadměrnému protahování, které vede až za „bezpečnou zónu“, může dojít k citelnému narušení vnitřního uspořádání sarkomer (část svalových buněk) a pak i následnému roztržení svalu. (Albrechtová, 2006; Alter, 1999) Výzkumné práce ukazují, že sarkomera je schopna prodloužit svou délku z klidového stavu o 50 %. Toto zjištění ukazuje, že kontraktivní součásti sarkomery nemohou představovat faktor, který omezuje pohyblivost uvolněného svalu. (Alter, 1999) Nervový systém je faktorem, který se výrazně zapojuje do procesu strečinku. Důležité jsou především receptory, které posílají mozku informace týkající se práce svalstva. Jsou to Golgiho šlachová tělíska, jež zaznamenávají veškeré svalové napětí, jeho sílu i dobu trvání. Tato tělíska se nacházejí na spojnici svalu a šlachy nebo v „aponeuroze“, což je označení pro šlachové pouzdro umístěné hluboko ve svalu. Dalším důležitým receptorem jsou svalová vřeténka, která mají primární a sekundární zakončení. Primární zakončení zaznamenává dynamické a tonické natažení svalu, sekundární pouze tonické. Při strečinku respektujeme soubor fyziologických mechanismů, informujících o délce svalu, jeho konstantním napětí a tom, jak rychle se délka a velikost napětí svalu mění. Reakce svalů na tyto mechanismy je reflexní. (Muchová – Tománková, 2010) Postupy pro rozvoj flexibility jsou obecně založeny na principech strečinku, metody určené k protahování svalů. Strečinkem je ovlivňována především délka a pružnost svalů, svalové napětí a následně i funkční rozsah kloubů. Snažíme se přitom dosáhnout optimální kloubní pohyblivosti, jednoho ze základních faktorů i pro optimální držení těla. (Muchová – Tománková, 2010)