CYKLOTURISTIKA VE ŠKOLNÍM PROSTŘEDÍ

Aktivní prvky prevence bezpečnostních rizik cykloturistiky

Mezi aktivní prvky prevence úrazů při cykloturistice patří především cyklistické dovednosti. Jejich zvládnutí je předpokladem minimalizace rizik, které vznikají na straně jezdce.

 

Technika jízdy jednotlivce

 

 

Správná pozice cyklisty na kole (nejen horském) ve velké míře ovlivňuje pocity cyklisty při jízdě. Věnujeme-li jí dostatečnou pozornost, předejdeme tak vzniku bolestí páteře nebo přetěžování svalů a šlach dolních i horních končetin. Pozici cyklisty určuje už samotný výběr vhodného rámu, při koupi kola bychom se tedy vždy měli poradit s odborníkem.

Cyklista na horském kole by měl docílit toho, aby držel trup v přirozené poloze, s uvolněnou dopředu skloněnou páteří. ( viz Obr. 23) Na rozdíl od silničního kola je trup více vzpřímený (při jízdě na MTB se většinou nedosahuje takových rychlostí, při kterých by se výrazněji projevoval odpor vzduchu). Paže jsou lehce pokrčeny v loktech, které směřují mírně do stran. Zápěstí a ruce jsou uvolněné tak, aby byly připravené k pevnému sevření řídítek, rychlému měnění převodů či bezpečnému brzdění. Obě chodidla jsou v neustálém kontaktu s pedály, nárt je nad osou pedálu. Vzhledem k neustále se měnícím podmínkám, ve kterých se cyklista na horském kole pohybuje, zůstává jeho pozice na kole do jisté míry individuální záležitostí a není natolik přesně definována jako pozice cyklisty na silničním kole. (zdroj Ondráček, Hřebíčková, 2007)

 

Jízda po rovině a šlapání

Tato na první pohled bezproblémová činnost má zásadní význam hlavně v cyklistových začátcích. Vychází z ní další techniky - jízda do kopce, z kopce, v zatáčkách apod. Cyklista by měl jet plynule, s optimální frekvencí šlapání a bez zbytečného kličkování. Uvolněný posed zlepšuje možnosti dýchání, nesmí se však zapomínat na pevné držení řídítek. Pracují pouze dolní končetiny, trup zůstává v klidu, zbytečně nepohybujeme hlavou ani rameny. Často měníme úchop řídítek. Při nácviku se klade důraz na preferování frekvenčního šlapání přes silovým. (zdroj: Palán, 2011; pramen: Šafránek, 2000)

„Ideální je tzv. kulaté šlapání, jak říkají cyklisté „hra kotníků“. Šlapání je provázeno uvolněným pohybem nohou ve všech kloubech. Paty chodidel se neustále pohybují více či méně nad úrovní jejich špiček. Noha pracuje po celém obvodu šlapání, takže síla není soustředěna pouze do sešlápnutí vpředu (ve směru tečny ke kružnici, kterou opisuje pedál), ale i do tahu vzadu. Nejlépe si to uvědomíme, když šlapeme na lehký převod po rovině pouze jednou nohou (musíme však mít botu uchycenou v pedálu).“ (Šafránek, 2000)

 

Řazení

Škála možností řazení převodů je v horské cyklistice velmi široká. Jejich výhodou je zachování stálé frekvence šlapání při různém profilu terénu. V neznámém prostředí usnadňuje jejich rychlou změnu kontrola aktuální volby, která je umístěna přímo na řídítkách. Nedoporučují se převody, při nichž je řetěz příliš vychýlen a kříží se. Teoretický počet všech možných převodů je v praxi nepoužitelný. Teprve po zautomatizování techniky řazení ve známém terénu je cyklista připraven zvládnout plynulou jízdu na cykloturistické vyjížďce v cizím prostředí. V neznámém terénu se vyplatí volit spíše lehčí převody, zejména v nepřehledných partiích trasy tak, aby jízda byla plynulá a jezdec nezatěžoval převodový systém řazením v záběru.

 

Zásady při měnění převodů, které vyzdvihují autoři Skeřil a Čakan:

• „Nepřehazujte, když je řetěz v plném tahu, povolte tlak na pedál.
• Přehazujte pouze o jeden stupeň jemným tlakem na páčky řazení.
• Nepoužívejte současně přehazovačku a přesmykač
• Při přehazování se nedívejte na páčku řazení ani na převody, kontrolujte sluchem.
• Přehazujte včas, v terénu volte lehké převody.
• Řaďte často.
• Nepoužívejte protilehlé krajní možnosti převodníku a pastorku, které příliš kříží řetěz.“

 

Brzdění

Na délce brzdné dráhy se rozhodující měrou podílí stav brzdného mechanizmu kola. To by měl mít cyklista vždy na paměti. Máme-li brzdy v pořádku, dalším faktorem je správné držení brzdových páček. „Obecně stačí kontrolovat řídítka malíčkem a prsteníkem a nechat ukazovák a prostředník k ovládání brzdy. Palce musejí pevně držet řídítka zespodu a ne shora, aby prudký náraz nezpůsobil ztrátu kontroly nad jízdním kolem.“ (zdroj: Palán, 2011)

Při brzdění se používají obě brzdy současně (přední brzda zastane až 80% brzdného účinku). Důležité je brzdit plynule a včas, brzdit před zatáčkou, nebrzdit prudce (hlavně přední brzdou) v zatáčce. Při maximálním zpomalení hrozí riziko překlopení bicyklu dopředu. Tomuto riziku lze předcházet volbou správné pozice cyklisty při brzdění. Ta spočívá v posunutí těžiště co nejvíce dozadu a dolů za současného držení řídítek a brzdové páky ( viz Obr 24). (zdroj: Palán, 2011; pramen Skeřil, Čekan, 2003; Hrubíšek, 1992)

Brzdění z hlediska pravidel provozu na pozemních komunikacích (zák. č.361/2000 Sb.,v platném znění) znamená zejména dodržení bezpečné vzdálenosti mezi vozidly § 19 odst. 1 Řidič vozidla jedoucího za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnou vzdálenost tak, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním.

Pozice jezdce při brzdění.

 

Zatáčení

Technika průjezdu zatáčky se liší podle toho, v jaké rychlosti, v jakém terénu a jak prudkou zatáčku chceme překonat. V mírných zatáčkách nemusíme brzdit, často můžeme i šlapat. Prudší zatáčky se projíždějí v nižší rychlosti. Vnitřní pedál (určováno vzhledem k zatáčce) je při tom v horní poloze (s přihlédnutím k terénním nerovnostem). Cyklista přenáší váhu na vnější pedál, snižuje těžiště. Kolo je tak připravené k náklonu do zatáčky. „Při správné technice jízdy má bicykl i tělo cyklisty v zatáčce stejný sklon. Vychýlením horní poloviny těla vůči sklonu kola však lze dosáhnout určité korekce při nesprávném najetí do oblouku zatáčky (nedotočená nebo přetočená zatáčka), tedy náhlé změny poloměru otáčení, vyžaduje-li to okamžité řešení situace. Nakloní-li se cyklista dovnitř oblouku, zmenší sklon kola a zvětší poloměr oblouku zatáčení. Při náklonu ven ze zatáčky je tomu naopak - sklon bicyklu se zvětší a průměr oblouku zatáčení zmenší ( viz Obr. 26). Této korekci zatáčení napomáhá tlak rukou na řídítka, který je automaticky vyvozován v opačném směru vyklánění." (Ondráček, Hřebíčková, 2007)

Pozice jezdce v průjezdu zatáčkou

 

Projíždí-li cyklista ve značně nerovném a nepřehledném terénu, je pro něj bezpečnější, když překoná zatáčku v nízké rychlosti s klikami ve vodorovné poloze a jednou nohou nakročenou dopředu. (zdroj: Palán, 2011; pramen Schmidt, 2004; Hrubíšek, 1992)

Podle autorů Landy a Liškové (2004) bychom měli mít na paměti několik důležitých pravidel:

• „Přibrzďujeme před zatáčkou.
• Prudší zatáčku projíždíme s vnitřním pedálem nahoře, vnější nohu opíráme o pedál, který je v dolní úvrati. Šlapat začneme až po projetí zatáčky.
• Dodržujeme dopravní předpisy a jedeme po pravé straně.
• Nenecháme se vynést na nebezpečnou krajnici silnice. Pokud se nám to stane, nesmíme trhnout řídítky ve snaze rychle se vrátit na silnici, ale musíme vyjet pozvolna.
• V terénu se více používá technika projetí zatáčky nadjetím s následnou krátkou změnou směru a pokračováním ve směru novém." (Landa, Lišková, 2004)

 

Jízda z kopce

Pro lepší ovládání kola při sjezdu je z fyzikálního hlediska výhodné posunout těžiště dolů a dozadu. K tomu cyklistovi pomůže jednak nastavení sedla, jednak změna polohy těla ( viz Obr 28). Cyklista se někdy posouvá až za sedlo. Při tom je nutné dbát na dostatečné zatížení předního kola, aby jeho brzdění bylo účinné. To cyklista zajišťuje tlakem paží. Výhodná je jízda ze sedla na pokrčených dolních končetinách, kliky jsou ve vodorovné poloze (i v zatáčkách, vzhledem k možným terénním nerovnostem), ruce jsou neustále připraveny přibrzďovat. Brzdíme s citem, zvláště pak přední brzdou - zablokování předního kola a následný pád přes řídítka často vedou k vážným úrazům. Někdy se však prudkému brzdění oběma brzdami nevyhneme, cyklista by na tuto situaci měl být připraven pevnou pozicí se sníženým těžištěm posunutým dozadu. Při delších přehledných sjezdech může cyklista střídat pozici vestoje a vsedě. (zdroj: Palán, 2011; pramen Schmidt 2004, Hrubíšek 1992)

 

Odborníci v oblasti cyklistiky uvádějí tyto rady pro bezpečnou a pohodlnou jízdu z kopce:

• „Zůstaňte v zóně pohodlí. To znamená: jeďte pouze takovou rychlostí, u které cítíte, že ji zvládnete. Nenásledujte slepě ostatní. Buďte také opatrní, neznáte-li terén.
• Není-li kopec příliš strmý, šlapejte při sjezdu. Stoupání po dlouhém sjezdu může být pro vaše nohy šokem. Když budete z kopce šlapat, nohy se tak na stoupání připraví.
• Buďte uvolnění a spolupracujete s kolem - nebojujte s ním. To je základ úspěšného sjíždění kopců v terénu.
• Jeďte přímo. To je často nejlepší stopa, zvláště na mokrém povrchu, protože nemusíte měnit směr. Na takovém povrchu nedržte brzdy stisknuté, pouze si přibrzděte a zase brzdy uvolněte.
• Někdy se může stát, že se kvůli terénu vychýlíte ze stopy, kterou jste si zvolili. Pokud se to stane, uvolněte ruce a nohy, připravte si prsty na brzdy a použijte svou rychlost na to, abyste se na zvolenou stopu opět dostali níže ve svahu." (Sidwells, 2004)
• „Mějte vždy z jízdy z kopce respekt a plně se na ni soustřeďte.
• Nesjíždějte z kopce s řetězem na největším pastorku vícekolečka.
• Nevjíždějte na štěrkový okraj silnice.
• Směr měňte pozvolna, vyvarujte se prudkých pohybů, jak řídítek, tak těla.
• Zachovávejte dostatečné rozestupy." (Skeřil, Čekan, 2003)

 

Jízda do kopce

Technika jízdy do kopce se mění se sklonem a délkou kopce, důležitým faktorem je též fyzická připravenost cyklisty. Cyklista by se měl snažit, pokud je to v jeho silách, překonat stoupání vsedě. Volí přitom lehčí převod již před započetím stoupání. Tělo se přesouvá více dopředu, aby se tak vyrovnalo ztížení jízdy následně způsobené zemskou přitažlivostí. Zamezí se tím zároveň zvednutí předního kola a z něj plynoucí ztrátě rovnováhy. Zadní kolo však musí zůstat dostatečně zatížené, aby nedocházelo k jeho prokluzování. Při vyjíždění prudších kopců si cyklisté pomáhají jízdou ze sedla. Při ní se využívá hmotnosti těla k silnějšímu sešlápnutí pedálu se současným intenzivním tahem za druhý pedál vzhůru. Ruka přitahuje řidítko na protilehlé straně sešlapovaného pedálu, dochází k oscilaci celého těla ze strany na stranu ( viz Obr. 29). (zdroj: Palán, 2011; pramen Gering, Frischnecht 2004 )

Pro jízdu do kopce platí, kromě již uvedeného ještě následující zásady, uváděné v odborné literatuře:

• „Zvolte přiměřený převod a snažte se šlapat frekvenčně, abyste mohli v případě nutnosti i v kopci přehodit (je nutné několikrát rychleji šlápnout a při přehození zmírnit tlak na pedál).
• Pokud musíte kolo tlačit, mějte kolo po vaší pravé straně (nebudete mít otisky převodníků na lýtku)." (Skeřil, Čekan, 2003)
• „Tajemství vyjíždění kopců spočívá ve správném dýchání. Plně vdechujte a vydechujte, z každého nadechnutí se snažte dostat maximum. Soustřeďte se na to už na začátku kopce." (Sidwells, 2004)

 

Překonávání překážek

Pro zachování bezpečnosti a plynulosti jízdy je dobré ovládat techniku překonávání překážek bez nutnosti sesednutí z kola. Základním způsobem je překonání překážky nadhozením předního kola. Cyklista najíždí na překážku co nejvíce kolmo a v jejím středu. Je důležité mít přehled o terénu nejen před, ale také za překážkou. Před překážkou cyklista přibrzdí, zvedne se ze sedla, přenese váhu dozadu a trhne řídítky vzhůru. Dojde tak k nahození předního kola na překážku nebo přes ni. Po přejetí překážky předním kolem cyklista přesunuje těžiště vpřed, hlídá si při tom vodorovné postavení klik. Dochází k odlehčení zadního kola, které přejede přes překážku setrvačností. (zdroj: Palán, 2011; pramen Skeřil, Čekan 2003)

Zdatnější cyklisté překonávají překážky terénním skokem. Nedochází při něm k poklesu rychlosti jízdy, je však náročnější na zvládnutí techniky. Často se používá skok přes terénní hranu při sjíždění prudkého svahu. Těžším skokem je tzv. „bunny hop" neboli přeskakování překážek ležících na cestě. Pro jeho provedení je charakteristický tento postup rozdělený do pěti fází:

• „Když se blížíte k překážce, stoupněte si v pedálech a trochu se přikrčte nad řídítky. V tomto okamžiku musíte jet dostatečně rychle na to, abyste překážku překonali.
• Těsně před tím, než přední kolo dojede k překážce, trhněte prudce za řídítka, abyste jej zvedli. V tentýž okamžik přesuňte svou váhu dozadu - to napomůže zvednutí zadního kola.
• Abyste překážku překonali, je třeba zadní kolo úplně zvednout ze země. To provedete tak, že kopnete patami nahoru a dozadu. Mnohem snáze se to provádí s nášlapnými pedály.
• Snažte se přistát oběma koly současně, nebo alespoň zadním napřed. Přední kolo byste měli zvednout více než zadní. Abyste vstřebali náraz z přistání, uvolněte ruce i nohy.
• Pokud jste nepřistáli rovně, upravte směr, kterým kolo jede. Potom začněte opět šlapat. Nyní se zaměřte mnohem dále dopředu. Hledejte další překážku a včas si rozmyslete, jak ji překonat." (Sidwells, 2004)

 

Jízda po bahnitém povrchu

Na bahnitý terén cyklisté narazí nejen při vyjížďce po dešti, ale může je překvapit i na stinných vlhčích místech za slunného počasí. Pro méně zkušeného cyklistu je někdy výhodnější kolo převést. Druhou variantou je pokračovat v jízdě. Tehdy je zapotřebí dbát na plynulost jízdy. Ještě před vjetím do bahnitého povrchu cyklista zařadí lehčí převod, který mu umožní držet kolo stále v záběru a díky tomu udržovat rovnováhu. V bahně by se neměl měnit směr jízdy, kolo by se mohlo zvrátit na bok. Je-li jízda příliš pomalá a hrozí nebezpečí zastavení a následného kontaktu cyklisty s bahnem, je zapotřebí postavit se do pedálů a kolu tak odlehčit. Obě kola však musí zůstat rovnoměrně zatížena, aby nedocházelo k jejich prokluzování, těžiště tedy musí neustále spočívat nad sedlem. (zdroj: Palán, 2011)

 

Přejezd kořenů, kamenů

Na kořeny se najíždí rovně, nikdy ne podélně, mohlo by tak dojít ke sklouznutí kola po hladkém povrchu kořenu. Nebezpečí sklouznutí platí i pro přejezd kamenů (zvláště po dešti). Je proto výhodnější najít si cestičku mezi kameny a přímému kontaktu s nimi se vyhnout (jestliže to dovoluje okolní terén). Při překonávání větších kamenů a kořenů je postup obdobný, jaký byl popsán při překonávání překážek. Kamenitou cestu nebo několik kořenů za sebou je nejlépe překonávat vestoje v pedálech, aby kolo bylo co nejvíce odlehčeno a mohlo volně přeskakovat. Důležitý je dostatečný přehled o následujícím terénu. Kolo je vedeno pokud možno v přímém směru, brzdy (zejména ta přední) se používají s vysokou opatrností, aby nedošlo k zablokování kol. (zdroj: Palán, 2011)

Nejen při jízdě po komunikaci, ale i v terénu musíme myslet na to, zda neporušujeme zákon ( např. jízdou v lese, chráněné krajinné oblasti nebo v národním parku). Zákon o lesích č. 289/1995 Sb. v platném znění v § 20 písm. j) říká, že v lesích je zakázáno mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo na saních.

Obdobně o jízdě na jízdním kole, pořádání hromadných turistických a jiných veřejných akcích hovoří zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. Někdy může být přístup do Národního parku nebo Chráněné krajinné oblasti omezen, omezení musí být řádně vymezeno na přístupových cestách. Je důležité se při vjezdu nebo vstupu do lesa nebo krajiny přesvědčit, jaká zde platí pravidla pro pohyb cyklistů i chodců a tato respektovat.

 

Technika jízdy skupiny

 

 

Technika jízdy by měla být přizpůsobena všem členům skupiny, jejich dovednostem a schopnostem, při zachování bezpečnosti. Ve skupině jezdců je nutná signalizace a dodržování bezpečných rozestupů.

Jízda ve skupině je ukazatelem cyklistické profesionality ( Obr. 30). Je charakteristická jízdou dvou a více členů za sebou. Jízda na jízdním kole je upravena v § 57 a 58 zákona o silničním provozu (zákon č. 361/2000 Sb.) Mimo jiné je v těchto ustanoveních uvedeno, že cyklisté smějí jet jen jednotlivě za sebou.

Jedná se o technickou nadstavbu a vrcholný technický trénink. Nejde v ní o bezpečnost a efektivitu pohybu jen jednotlivce, nýbrž sladění pohybů všech členů skupiny, která by měla působit kompaktně po celou dobu pohybu. Výsledkem je kompaktní pohybový výraz celé tréninkové skupiny. Taková souhra je možná po absolvování mnoha tréninků ve skupině, častého opakování signálů a automatizace nejen pohybu, ale i monitorování okolí a reakce na mimořádné situace. V tomto případě lze hovořit o vytvoření šestého smyslu v cyklistice, kterého lze využít nejen ve sportovní, ale i v rekreační formě cyklistiky. Právě rekreační cyklista pak po bezpečném zvládnutí jízdy ve skupině snižuje subjektivní riziko pádu a může si více vychutnat krásy okolí.

(zdroj: Ondráček, Hřebíčková, 2007)

 

Jednotlivá specifika jízdy ve skupině

Jízda ve skupině je charakterizovaná jízdou za sebou, tzv. jízdou v háku a střídáním členů skupiny. Komunikace ve skupině mezi jezdci se děje pomocí vizuálních signálů rukou předcházejícího jezdce, popřípadě akusticky při nutnosti řešení nebezpečných nebo akutních situací. Jízda ve skupině má mnoho předností. Vzhledem k povětrnostním podmínkám a protisměrnému proudění vzduchu může cyklista jedoucí uvnitř skupiny uspořit až 30% energie. Přeskupováním pozic jezdců lze vzdorovat i proudění vzduchu z různých směrů. Sledováním a duplikací optimální stopy v terénu lze zefektivnit trénink pohybových dovedností.

I proto tento způsob jízdy vyhledávají nejen profesionální cyklisté, ale i amatéři, především smíšených tréninkových skupin. Jízda ve skupině se však musí řídit mnoha pravidly tak, aby byla co nejefektivnější.

(Ondráček, Hřebíčková, 2007)

 

Jízda za sebou

Jízda za sebou má řadu výhod. Je o mnoho ekonomičtější, i výkonnostně rozdílní jezdci mohou ujet stejnou vzdálenost podobným úsilím. V případě bočního větru se druhý jezdec schová vedle jezdce prvního podle toho, odkud vítr vane tak, aby byl opět v závětří. Druhý jezdec by měl jet vedoucímu co nejblíže, musí však pamatovat na nebezpečí, která z toho plynou, a věnovat zvýšenou pozornost nejen klasickým signálům, ale i nečekaným komplikacím, které mohou způsobit pád. Povinností vedoucího jezdce je udržení rovnoměrného tempa a jeho přizpůsobení slabšímu jedinci, který jede za ním. Ten v případě, že mu první jezdec ujíždí, zvukovým signálem, většinou domluveným, dá najevo svou situaci. Tato reakce musí přijít okamžitě, aby poslední jezdec neztratil kontakt se skupinou.

(Ondráček, Hřebíčková, 2007)

 

Při jízdě za sebou na pozemních komunikacích je potřeba dodržovat bezpečnou vzdálenost mezi vozidly - § 19 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích uvádí, že ř idič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním.

 

Signalizace

Signály si předává celá skupina až k poslednímu jezdci. Jezdec předávající signál ho musí vysílat v optimálním předstihu, především zastavení nebo odbočení na křižovatce. Jezdci se však nesmějí spoléhat pouze na signalizaci, sami musí neustále udržovat bdělou pozornost, aby v případě pádu, chyby nebo kolize mohli sami okamžitě reagovat na situaci, a předejít tak hromadnému pádu. Signalizace se fyzicky provádí rukama nebo pažemi, v minimálním odchýlení od osy těla pro vyšší bezpečnost.

Běžně signalizaci provádí první jezdec skupiny. Ostatní jezdci signál posouvají dále, signalizujícího tedy vidí zezadu.

Největšího rozsahu dosahuje signál pro odbočení skupiny, který ukazuje vedoucí jezdec přes hlavu do zamýšleného směru tak, aby jej viděl i poslední ze skupiny a okamžitě na plánovanou změnu směru skupiny upozornil případné automobily, zezadu se blížící ke skupině zdroj: Ondráček, Hřebíčková, 2007)

 

Podobně reagují ostatní členové skupiny mírný m upažením (Obr. 30). Situaci při odbočování na křižovatce řeší každý jedinec sám za sebe. Je nutné dbát na to, aby členové skupiny nespoléhali na jezdce před sebou. (Ondráček, Hřebíčková, 2007)

U řidiče cyklisty je to tak, že znamení o změně směru jízdy dává upažením a to vždy, když mění směr jízdy, vybočování z něho nebo vždy, vyžaduje-li to bezpečnost silničního provozu. (Pravidla silničního provozu, která platí pro odbočování § 21 zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb. a na znamení o změně směru jízdy, které se dává v souladu s ustanovením § 30 stejného zákona.) Znamení o změně směru jízdy se dává včas před započetím úkonu a s ohledem na okolnosti provozu na pozemní komunikaci, zejména s ohledem na řidiče jedoucí za ním a na povahu jízdního úkonu. Znamení o změně směru jízdy paží se dává jen před započetím jízdního úkonu. Při vjíždění na kruhový objezd se znamení o změně směru jízdy nedává, pokud řidič nepřejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého, při opouštění kruhového objezdu je řidič povinen dát znamení o změně směru jízdy. Jízdu křižovatkou řeší § 22 zákona o silničním provozu.

Zastavení nebo zpomalení je také velmi důležitým a nebezpečným manévrem. Vedoucí jezdci musí myslet na pomalou reakci a těsnou blízkost jezdců za sebou. Stejně tak jezdci ve druhé a třetí vlně při prudkém zpomalení nejlépe zareagují, pokud vyjedou ze stopy na stranu namísto prudkého brzdění. Zpomalení skupiny se většinou značí paží podél těla, ruka směřuje všemi prsty dolů ( Obr. 2/28). Typickým důvodem rychlého zpomalení je defekt jednoho z členů skupiny. Většinou jezdec v jeho okolí, nebo postižený sám, zvukovým signálem a zvednutou rukou dá pokyn ostatním jezdcům k předjetí a vyhne se opatrně ze směru pohybu.

Zastavení a stání se na pozemních komunikacích řídí ustanovením § 25, 26 a 27 zákona o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Řidič smí zastavit a stát jen vpravo ve směru jízdy, co nejblíže k okraji pozemní komunikace a na jednosměrné pozemní komunikaci vpravo i vlevo.

Kolize mezi cyklisty v provozu na pozemních komunikacích je dopravní nehodou mezi účastníky silničního provozu a řeší ji § 47 zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb.

Při jízdě z kopce je nutné přizpůsobit délku reakce rostoucí rychlosti a úrovni dovedností členů skupiny. V případě MTB vždy volíme vhodné rozestupy tak, aby jezdci měli operační prostor a volili si vlastní stopu, rychlost i styl jízdy.

V případě předjíždění ( Obr. 32). platí totéž, co na lyžařské sjezdovce. Předjíždějící je odpovědný za případnou kolizi. Proto většinou při manévru rychlejší jezdec upozorní pomalejšího, z které strany bude předjíždět (na komunikaci výhradně podle pravidel silničního provozu, viz níže). Pozor, ne všichni jsou stejně vnímaví a někteří jedinci pokyn „zleva!“ mohou brát jako pokyn pro odklon vlevo. Tím může dojít ke kolizi. Proto je vhodné nechat předjížděnému reakční čas před realizací manévru, nebo informaci o předjíždění formulovat slovy: „Jedu zleva!“

 

Předjíždění na pozemních komunikacích je také upraveno zákonem o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb. a to v ustanovení § 17, kde se hovoří o tom, že se předjíždí vlevo. Vpravo se předjíždí vozidlo, které mění směr jízdy vlevo a není-li již pochybnosti o dalším směru jeho jízdy. Řidič musí dávat znamení o změně směru jízdy při předjíždění cyklisty – to platí i pro řidiče jedoucího na jízdním kole (také cyklistu).

Projíždění okolo překážek znamená vychýlení z trasy celé skupiny. Vedoucí jezdec signálem zapažení (zpravidla levou rukou) dá pokyn skupině, aby překážku objela zaujetím pozice za ním. Velká překážka se značí opětovným manévrem. Pozor na nepozorné řidiče, kteří otevírají dveře zaparkovaného automobilu! Překážku je nutno objíždět obloukem. To platí i o malé překážce, kterou tvoří např. terénní nerovnost. Taková překážka se většinou signalizuje paží, resp. rukou se vztyčeným prstem. (Ondráček, Hřebíčková, 2007)

Tuto situaci projíždění okolo překážek řeší zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb v ustanovení § 16. Řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy.

Zvedání jezdce ze sedla při výjezdu znamená na malý okamžik zpomalení rychlosti jízdy a postupné vychylování zadního kola z ideální stopy. Pro zamezení kolize s ostatními jezdci vedoucí jezdec ještě několik sekund před manévrem naznačí kmitání prsty nahoru a dolů na konci řídítek, že se chystá změnit polohu těla a dále šlapat v pedálech.

I když se může zdát, že signalizaci lze plnohodnotně využít hlavně na silnici, pro MTB má význam především při terénních nerovnostech, které jezdec vidí až na poslední chvíli např. za zatáčkou. Jízda v háku se může hodit i při rodinných výletech nebo nesourodé skupině cyklistů při vzdorování větru na hřbetech, holých pláních a polních cestách.

(zdroj: Ondráček, Hřebíčková, 2007)

 

Pořadí jezdců ve skupině

V případě jízdy na pozemní komunikaci není dovolena jízda v pelotonu (dva jezdci vedle sebe). Nicméně lze uplatnit jízdu v háku. Jezdci by měli jezdit ve skupině maximálně po šesti členech

Skupinu vede nejzkušenější člen, který zná trasu vyjížďky. V případě školního cykloturistického výletu je to vždy pedagog. Při cykloturistickém výletu by to měl být jezdec s nářadím a oba jezdci na okrajích skupiny by měli mít s sebou některý s prostředků komunikace – mobilní telefon nebo vysílačku. Za ním následuje nejslabší člen skupiny, aby bylo možné nastolit takové tempo, které je on schopen akceptovat. Skupinu uzavírá zkušený člen (u školních akcí rovněž pedagog). Vedoucí a zadní členové by měli mít možnost komunikace prostřednictvím mobilních telefonů nebo vysílaček.

Pedagog, který skupinu cyklistů vede, musí mít s sebou nářadí, vhodné na drobné opravy během jízdy (duše s oběma typy ventilku, sadu lepení, pumpičku, sadu imbusových klíčů, nýtovač řetězu, apod.) Sadu na opravu defektu kola by měli mít s sebou i žáci. Dalším důležitým prvkem výbavy pedagoga je i lékárnička.

Nářadí na drobné opravy vezou zadní jezdci. Při jízdě po silnici je lepší vytvořit menší skupinky, to je však podmíněno dostatečným počtem pedagogů. Ve skupině může na dva pedagogy připadat nejvýše deset žáků. U delších výletů se osvědčilo používání doprovodného vozidla. (Ondráček, Hřebíčková, 2007).

Ustanovení § 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích uvádí povinnosti řidiče, kde je mimo jiné stanoveno, že řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla, nebo jízdě na zvířeti, sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Řidič nesmí dle § 7 odst. 1, písm c) stejného zákona při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Co to v praxi znamená – mít handsfree, nedržet telefon ramenem, nefotografovat mobilem ani fotoaparátem a nekouřit. Řidiči na jízdním kole je zakázáno kouřit (§7/1d zák. 361/2000 Sb.).

Další ustanovení o jízdě na jízdním kole § 58 odst. 4 uvádí, že cyklista nesmí jet bez držení řídítek, držet se jiného vozidla, vést za jízdy druhé jízdní kolo, ruční vozík, psa nebo jiné zvíře a vozit předměty, které by znesnadňovaly řízení jízdního kola nebo ohrožovaly jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Při jízdě musí mít cyklista nohy na šlapadlech.

 

Metodika nácviku jízdy ve skupině, vedení skupiny cykloturistů

Jízdu ve skupině je nutno nacvičovat a využívat mimo pozemní komunikaci. Nejvhodnější je uzavřené školní hřiště nebo široká a přehledná rovinatá cesta s pevným povrchem, kde mohou jezdci jet bezpečně vedle sebe. Při jízdě ve skupině je třeba prvořadě dbát na bezpečnost a plynulou jízdu bez extrémních poloh. Experimenty znamenají při jízdě ve skupině zbytečné riziko pro všechny. Jezdce necháme nejprve jet po dvojicích za sebou, se střídáním stran, otáčením. Pomalu zvyšujeme tempo jízdy. Potom připojíme třetího a čtvrtého člena. Postupně nacvičujeme střídání, změny tempa a signalizaci. Poslední fází nácviku je plynulá jízda ve skupině po šesti jezdcích. Více členů rozdělíme na skupiny a necháme mezi nimi asi sto metrů mezeru. Skupiny musí držet stále stejný odstup a zvládnout střídání.

V případě přesunu skupiny volíme trasu přiměřenou nejen schopnostem, ale i dovednostem členů.

Dle věkových skupin, výkonnosti, profilu a povětrnostních podmínek volíme i četnost přestávek. Při cyklovyjížďkách, hlavně začátečníků a mládeže, by krátká přestávka měla být každou půlhodinu až hodinu jízdy, delší pak po dvou až třech hodinách jízdy. Dbáme na pitný režim a doplnění energie ve formě lehké stravy. Skupina se řídí dle nejpomalejšího člena, za každou křižovatkou čekáme nebo necháme spojku. Zastávky na občerstvení je dobré organizovat na klidném místě a signalizovat je s časovým předstihem. (Ondráček, Hřebíčková, 2007)

Dle ustanovení § 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích (povinnosti řidiče) je mimo jiné stanoveno, že řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla, nebo jízdě na zvířeti, sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Dále platí dle § 58 odst. 4, že cyklista nesmí jet bez držení řídítek, držet se jiného vozidla, vést za jízdy druhé jízdní kolo, ruční vozík, psa nebo jiné zvíře a vozit předměty, které by znesnadňovaly řízení jízdního kola nebo ohrožovaly jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Při jízdě musí mít cyklista nohy na šlapadlech.

 

Opravy kola

Aby jízdní kolo (stejně jako každý jiný stroj) mohlo dlouho správně fungovat, je nutné ho pravidelně udržovat. Může se tak předejít nenadálým poruchám i nepříjemným nehodám. Existují dvě základní pravidla, jak udržet kolo v optimálním stavu po maximální možnou dobu:

• čistota - kolo musíme pravidelně mýt a
• mazat pohyblivé části. (Frischknecht, 2004; Lišková, 2004)

 

Před každou jízdou

Vždy, než vyrazíme na vyjížďku, bychom měli zkontrolovat tři základní věci. Jejich bezproblémovost je nutnou podmínkou bezpečné jízdy. Kontrolu stavu kola provádí i učitel před každou jízdou ( viz Obr. 33).

Nahuštění pneumatik: Kontrolu provedeme silným stiskem palce pneumatiky shora. Ta by se neměla promáčknout do hloubky, ale pouze do povrchu. Přední kolo může být nahuštěno o něco méně než zadní. Je-li pneumatika podhuštěná, bude lépe tlumit nárazy, i její přilnavost při jízdě v terénu a na kluzkém povrchu bude vyšší. Při najetí na tvrdý ostrý předmět však snadněji dojde k jejímu proražení. Přehuštěné pneumatiky, které palcem vůbec nepromáčkneme, se v praxi používají pro silniční kola k výkonnostním jízdám. Dojde-li k enormnímu nárůstu teploty (při delším vystavení prudkému slunci) může taková pneumatika prasknout. Doporučené rozpětí tlaku v pneumatice je uvedeno na jejích bocích.

Kontrolujeme také stav pneumatik a ráfků. Ve smyslu technické způsobilosti k provozu jízdního kola dle přílohy č. 13 vyhlášky 341/2002 Sb. Pneumatiky nesmí vykazovat trhliny, praskliny a jiné zjevné deformace, které by zjevně narušovaly bezpečnost jízdy.

Funkce brzd: Kontrola brzd se provádí tahem za brzdové páky. Ty musejí včas začít zabírat, nikdy nesmějí dosednout až k řídítkům. Správně nastavené špalíky postupně dolehnou celým povrchem na ráfky kola.

Ve smyslu přílohy č. 13 k vyhlášce č. 341/2002 Sb. musí být povinně každé kolo vybaveno dvěma na sobě nezávislými účinnými brzdami s odstupňovatelným ovládáním brzdného účinku.

Uchycení kol ve vidlicích: Dbáme na dostatečné utažení upevňovacích matic nebo rychloupínacího mechanizmu. Ten je velice praktický pro snadné a rychlé uchycení kola ve vidlici. Může však dojít k jeho uvolnění. Dotažení páčky rychloupínacího mechanizmu provádíme s citem, zavřená páčka vždy směřuje proti směru jízdy. Matice či rychloupínací šroub musejí dosedat celou plochou na koncovky vidlice. Dále zkontrolujeme, zda jsou kola ve vidlicích uchycena souměrně.

(zdroj: Palán 2011; pramen: Šafránek, 2011)

 

Rychlý servis

Po několika vyjížďkách nebo vždy po jízdě ve špatném počasí bychom měli provést jednoduché ošetření kola, tzv. "rychlý servis". K němu potřebujeme kartáč s dlouhými štětinami, mycí houbu, hadr, proud vody z hadice, prostředek na odmašťování a olej na řetěz. Podle odborné literatury je stup následující:

• „Odstraníme z kola mírným proudem vody ze zahradní hadice nejhrubší špínu.
• Postříkáme díly jako přehazovačku, brzdy, přesmykač a řetěz odstraňovačem tuku (odstraňuje mastnou, ulpívající špínu).
• Pečlivě vyčistíme kolo pomocí kartáče a mycího prostředku. Zvláště svědomitě vyčistíme ústrojí pohonu (vodící kladky řetězu, přesmykač, řetěz).
• Znovu omyjeme kolo proudem vody.
• Osušíme celé kolo hadříkem.
• Řádně vysušíme kolo hadrem (především brzdy a přehazovačku). Řetěz ovineme hadrem a otočíme pedálem dozadu.
• Promažeme řetěz speciálním olejem (promazává a promašťuje) zvenku i zevnitř (lehce otáčíme pedálem, aby mohl olej vniknout do pohyblivých částí). Přebytečný olej z řetězu odstraníme.
• Naolejujeme olejem určeným pro tento účel (odstraňuje špínu a rez na obtížně dosažitelných místech) pohyblivé části u přehazovačky, přesmykače a pedálů.
• Zkontrolujeme kola, hlavové složení a ložiska pedálů." (Gerig, Frischknecht, 2004)

 

Základní opravy, které by měl jezdec zvládat na vyjížďce nebo kurzu, jsou:

• oprava defektu,
• nýtování řetězu,
• oprava brzdového nebo řadícího lanka,
• centrování kola.

V ideálním případě jsou žáci provést drobné opravy na kole samy. Ve většině případů však je na pedagogovi, aby byl schopen zajistit opravy na vyjížďce sám. Prostředky nutné k opravě defektu jízdního kola byly zmíněny výše.