Vliv rodiny na postoje vysokoškolských studentů ke sportovně pohybovým aktivitám

Rodina je prostředí, kde získáváme první a převážně celoživotní návyky, zvyklosti a každodenní obyčeje. Hodnotová orientace se vytváří již u dítěte raného věku v průběhu jeho primární socializace, kdy se postupně odpoutává od světa vrozených smyslových hodnot, jejichž obecným kritériem je smyslová příjemnost, a začíná se seznamovat s hodnotami svého sociálního prostředí (Nakonečný, 2005). Tak dochází k utváření postojů, které vyjadřují vztah jedince k hodnotám. Nutností je orientovat se v těchto hodnotách na základě zkušeností, a ty jsou výsledkem učení. Postoje jsou tedy produktem učení, které probíhá po celý lidský život.

Další výzkumy prokázaly, že pokud se nepodaří vytvořit pevnější vztah ke zdravému pohybu a sportu již v dětství, tvoří se motivační zdroje v tomto ohledu později mnohem obtížněji (Formánková, 1998).

Také M. Sherif a H. Cantril (In Nakonečný, 1999) hovoří o skutečnosti, že postoje nejsou vrozeny, nýbrž získány jako důsledek individuálního kontaktu s okolím, a jsou tedy naučeny neboli podmíněny. Je také nezbytné odlišovat postoj a motiv k určitému objektu našeho zájmu nebo činnosti. Podle Th. M. Newcomba (In Nakonečný, 1999) zásadní rozdíl mezi postojem a motivem spočívá v tom, že postoj determinuje způsob jednání, kdežto motiv je příčinou jednání, vyjadřuje jeho psychologický smysl.

Postoje tedy jsou produktem učení a mohou se za určitých podmínek měnit, neboť vše naučené je podmíněné, a tedy relativně trvalé, i když určité zkušenosti mohou vést k trvalým důsledkům. Významné postoje jsou stabilizované a v běžném životě se obvykle nemění; a pokud se mění, pak vlivem výrazné korektivní zkušenosti (Nakonečný, 2005). Pokud s tímto názorem souhlasíme, pak lze připustit, že v prostředí s novými informacemi, které jsou pro jedince atraktivní a jsou zaměřeny na jeho potřeby, může dojít ke změně jeho postoje vůči společenskému objektu. Předložená práce se zabývá problematikou postojů studentů MU k aktivní účasti ve sportovních pohybových aktivitách v životě, vývojem těchto postojů v souvislosti s režimem sportovních pohybových aktivit v rodině a spokojeností studentů s organizací a nabídkou sportovních pohybových aktivit na vysoké škole.

V této práci jsme zvolili pro označení svého tématu termín „sportovní pohybové aktivity“. Ten obsahuje pojem „sport“ – veškeré pohybové aktivity zaměřené na osobní kondici a výkon a ostatní pohybové aktivity zaměřené na relaxační a psychohygienické účinky. Pojem sportovně pohybové aktivity spadá do oblasti pohybové kultury, tělesné výchovy a sportu. Tyto pojmy se vzájemně prolínají a navazují na sebe (Blahutková, 2004).

Důležitost sportovní pohybové aktivity vidíme hned z několika hledisek: udržování a zvyšování fyzické kondice, kompenzace pracovních a sportovních pohybových stereotypů, regenerace, seberealizace, estetický prožitek z pohybu a výkonu, pocit sounáležitosti s kolektivem, spokojenost a pohoda v navazování společenských kontaktů.

V individuálně-společenské existenci člověka existuje obrovské množství činností majících rozdílnou historii. Jsou to jednak činnosti spojené s celou lidskou historií, jednak činnosti spojené s jednotlivými vývojovými etapami. Mezi ty, které jsou spojeny s celou historií lidstva, patří zejména činnost pohybového charakteru. Podle Welka (2002) je pohyb základní složkou života pro mnoho živočišných druhů, ale pro člověka se během vývoje civilizace pohyb stává čím dál tím méně nutnou složkou života. „Výhody“ moderní doby přinášejí možnost žít, pracovat a hrát si bez větší nutnosti pohybu.

Za pohybovou aktivitu je považována suma všech skutečně realizovaných pohybových činností. A jestliže je lidská motorika celkovým pohybovým potenciálem člověka, sumou všech pohybů, které je během svého života schopen vykonat, pak lze pohybovou aktivitu považovat za podmnožinu. Je to část lidské motoriky, kterou realizuje konkrétní člověk.

A. H. Maslow (In Nakonečný, 2005) vytvořil hierarchický systém potřeb, jehož východiskem je jejich prožívaná naléhavost a princip, že potřeby v tomto smyslu uvedeny jako vyšší jsou uspokojovány teprve tehdy, když jsou alespoň do určité míry uspokojeny potřeby nižší. Existuje však několik výjimek a ty jsou dány zkušeností a uspokojováním potřeb v raném dětství. Pokud byly základní potřeby dostatečně uspokojeny v dětství, nepřikládá jim v dospělosti jedinec velký význam – bude se snažit uspokojit naléhavou potřebu poznání či tvoření, i když bude hladovět. Maslowovo uspořádání potřeb od „nižších“ k „vyšším" je následující:

- Fyziologické potřeby: potravy, nápojů, spánku, odpočinku, útulku, sexu a tělesného pohybu;

- Potřeby jistoty: bezpečí, ochrany, péče a lásky;

- Potřeby náležení a lásky: přijetí druhými, přátelství a lásky;

- Potřeby sebeocenění a úcty, uznání a prestiže;

- Potřeby sebeaktualizace – seberealizace: potřeba realizovat svůj potenciál produkce a tvořivosti.

Také D. Krech a R. S. Crutchfield (In Nakonečný, 2005) zařadili zaměstnání svalů a vyhledávání rytmických tělesných pohybů do oblasti lidského jednání, které člověk koná s motivem uspokojení potřeb těla. Původní živočišný pohyb člověka se změnil na jeho záměrné „pohybování se“ nejen s cílem uskutečnit různé činnosti zabezpečující jeho přežití, ale postupně i s cílem rozvoje jeho vlastních fyzických, psychických a sociálních vlastností, schopností i dovedností.

Postupně vzniklo mnoho oblastí různě zaměřených sportovních pohybových aktivit rozdělených podle cílů a ovlivněných společenskými, ekonomickými, filozofickými, politickými a kulturními vlivy. Tak, jak jsou rozmanité tyto aktivity, jsou rozmanité i přístupy jednotlivých vědců k popsání a nazvání tohoto jevu obecně. V terminologii pak existuje několik pojmů pro pohybovou činnost: „ tělesná výchova“, „sport“, „tělesná výchova a sport“, „základní a rekreační tělesná výchova“, „tělesná kultura“, „pohybová rekreace“ a další. Jirásek (2005) uvádí pojem „pohybová výchova“ jako kulturní subsystém, který je spojený s lidským způsobem bytí. Pojem „pohybové aktivity“ uvádí Dobrý (2006) a označuje jakýkoli vykonaný tělesný pohyb, vyprodukovaný svaly a potřebující k realizaci energii. Autor je rozděluje na habituální (pohybové aktivity používané v běžném denním režimu) a strukturované (ty, které vedou ke zlepšení, udržení tělesné zdatnosti). Také Kasa (2001) chápe pohybovou aktivitu jako souhrn všech pohybových aktivit důležitých pro celkový tělesný a psychický rozvoj člověka. „Sport“ znamená všechny formy fyzické aktivity, které prostřednictvím náhodné či organizované účasti jsou zaměřeny na vyjádření nebo zlepšování fyzické a mentální pohody (Svoboda, 2003). Široké spektrum lidských pohybových aktivit označuje jako „sport“ Jůva (2004) nejen ve významu srovnávání a soutěžení, ale i ve vztahu k rekreačním aktivitám.

Důležitost sportovní pohybové aktivity vidíme hned z několika hledisek: udržování a zvyšování fyzické kondice, kompenzace pracovních a sportovních pohybových stereotypů, regenerace, seberealizace, estetický prožitek z pohybu a výkonu, pocit sounáležitosti s kolektivem, spokojenost a pohoda v navazování společenských kontaktů, vnímání a naslouchání pocitům vlastního těla – zde je však třeba revidovat samotný vztah k pocitům. „Dnešní člověk je často nesmírně pyšný na to, že je rozumný, a rozum považuje za mnohem důležitější než pocity, které se mnohdy vymykají logice a které rozumnému zpracování unikají. Právě to je pro mnohé lidi důkazem podřadnosti pocitů a důvodem k tomu, aby se snažili pocity kontrolovat a potlačovat. Domnívají se, že tím dosáhnou nadhledu a budou schopni chovat se navýsost rozumně. Ovšem snaží-li se člověk oprostit od pocitů, omezuje svůj úhel pohledu pouze na to, co dokáže obsáhnout svým vědomím. Bez pocitů ztrácí kontakt s hodnotovým systémem a v důsledku toho se často chová velmi nerozumně.“ (Vertelmanová, 2004). Neznamená to úplné oproštění od racionálního myšlení, ale „zrovnoprávnit“ procesy jako cit, intuice, vnímání, pocit a emoce (Černek, 2004).

„Lze konstatovat, že přiměřená sportovní pohybová aktivita patří vedle vlivů životního prostředí, výživy a celého způsobu života k intervenujícím činitelům zdraví a délky lidského života, kterou není možno ničím kompenzovat. Důsledkem nedostatečné pohybové aktivity je častá obezita, nízká fyzická zdatnost a odolnost, ale i nepříznivé vlivy v psychice a sociálních vztazích.“ (Dovalil, 1996). Hodnoty, které sport a tělesná výchova utváří, jsou hledání a nacházení žebříčku hodnot, mravní kodex, smysl pro čestnost, spravedlivost, radost a zážitkovost (Oborný, 2004).

Sportovní pohybové aktivity můžeme nějakým způsobem charakterizovat. Podle počtu hodin věnovaných těmto aktivitám, množstvím vydané energie nebo násobkem bazálního metabolismu hovoříme o objemu. Druh sportovní pohybové aktivity je dán souborem prvků vytrvalosti, svalové síly, obratnosti, pohyblivosti a koordinace. Úroveň tepové frekvence nebo maximální objem spotřebovaného kyslíku pak ukazuje na intenzitu sportovní nebo pohybové aktivity. Frekvence pohybové aktivity je dána počtem cvičebních lekcí v týdnu a je závislá na objemu, intenzitě a struktuře cvičení (Fialová, 2003).

Další rozdělení do kategorií můžeme zohlednit podle dosažené úrovně výkonnosti ve sportovních pohybových aktivitách. Tuto dosaženou úroveň posuzujeme podle úrovně ostatních sportovců, rekordů v daném sportu, limitů pro účast apod. Sport je prostředím, v němž lidé hledají naplnění hodnot, které jsou jim blízké a které vyznávají (Slepičková, 2005).

Rekreační sportovní pohybové aktivity mají zájmovou povahu, jsou záměrně voleny podle věku sportujícího, jeho zdravotního stavu a podle potřeby zaměření k regeneraci a vyhovující kondici. V rekreačním sportu dochází k posunu od výkonového paradigmatu k paradigmatu prožitkovému (Slepička, 2006). Účastníci sportují ve volném čase, kdy se mohou věnovat svobodně vybraným činnostem po splnění pracovních povinností a po tom, co byly zajištěny jejich veškeré biologické nezbytnosti. Z některých výzkumů však vyplývá, že více volného času neznamená více tělovýchovy a sportu (Adamec, Teplý, 1980). Rekreační sportovní pohybové aktivity neaspirují na výrazné sportovní výkony, v rámci nich se spíše zdůrazňuje harmonický a rovnovážný rozvoj fyzické kondice a psychohygieny, pocitovost, prožitkovost, osobní projev. Motivace, které nejčastěji účastníci uvádějí, jsou: „cítím se u toho dobře“, „chci být fyzicky a psychicky fit“, „chci mít pěknou postavu“, „potřebuji se zbavit stresu“, „chci snížit nadváhu“, „chci se o sobě něco dozvědět“. Sportovní pohybové aktivity přispívají a podporují vytváření dlouhodobých přátelských, neformálních vztahů. Také Hošek (2007) hovoří o tom, že nejčastějším motivačním faktorem rekreačního sportu je zdraví. Zdraví a kvalita života jsou dva pojmové konstrukty, o jejichž logické provázanosti nelze pochybovat. Kvalita života však nesmí být používaná jako synonymum pro pojem zdravotní stav jedince nebo pro jeho funkční schopnosti (Mareš, 2008). Ve vědecké literatuře dosud není patřičně vysvětlen ani zkoumán pojem aktivní životní styl, který je většinou chápán jako synonymum k pojmu zdravý životní styl spjatý s pohybovou aktivitou (Valjent, 2008).

Výkonnostní sportovní pohybové aktivity jsou zaměřeny na sportovní výkon, hodnotou je vyšší výkonnostní standard nežli u rekreačních sportovních pohybových aktivit. Účastníci jsou tak schopni a ochotni se zapojit do systému soutěží a standardů nezbytných pro dosažení měřitelné výkonnosti. K zapojení do výkonnostního sportu nastává většinou selekcí v období dozrávání sportovní výkonnosti z hlediska potenciální výkonnosti. Někteří s původně vyššími sportovními ambicemi tak odchází z úrovně vrcholového sportu. Vždy jde o proces, který je závislý na individuálních možnostech a schopnostech daného jedince. Motivace, které převažují u těchto sportovců, jsou převážně naděje na postup do kategorie sportu vrcholového, nebo naopak odchod z kariéry vrcholového sportovce a snaha o udržení alespoň nižší úrovně. Sportovní výkony se daří spojit s běžnými životními povinnostmi studia a profese (Charvát, 2003).

Vrcholové sportovní pohybové aktivity tvoří v současné společnosti specifické prostředí, ve kterém se při pohybu zdůrazňuje především síla, rychlost, poražení soupeře, posouvání hranic lidských možností; cílem je vítězství a titul. Výsledky jsou dosažené systematickou tvrdou sportovní přípravou mnohdy za hranicí zdraví a duševní pohody. Prosazuje selektivní systém výsadního postavení sportovně nejúspěšnějších Coakley (In Sekot, 2003). V této oblasti lidské činnosti převažují u sportovců motivy dosažení, resp. překonání maximálního výkonu, sociálního postavení a získání dobrého finančního ocenění. Příprava a samotný výkon pak vyplňují pracovní čas a mnohdy i většinu času volného.

Také Kasa (2003) dělí sport, a to na tři kategorie:

- specificky organizovaná pohybová soutěžní činnost zaměřená na soupeření v rámci sportovních pravidel a na dosahování maximálních sportovních výkonů,

- jakákoli pohybová aktivita, mající charakter hry, realizovaná podle přesně určených pravidel,

- všechny formy pohybové aktivity, jejichž cílem je prostřednictvím příležitostné nebo pravidelné činnosti dosáhnout vyšší tělesné zdatnosti a duševní pohody.

Význam sportovní pohybové aktivity

Každý z nás se snaží mít kvalitní život. Která kritéria však pro to považujeme za určující? Která kritéria jsou pro nás důležitá, zda náš život je či není kvalitní?

Kvalitu života vnímá každý člověk podle jiného osobního standardu, podle kultury dané společnosti, podle ekonomických a politických podmínek a je věcí každodenního praktického života. Je proto velmi obtížné nalézt univerzální způsob jejího hodnocení. Z obecného pohledu má život každého člověka stejnou hodnotu, i když se životní situace lidí liší úrovní vzdělání, věkem, postavením nebo některými dalšími charakteristikami. Faktory, podle kterých vnímáme úroveň kvality života jedince, jsou konkrétní podmínky jeho existence (materiální zajištění, sociální kontakty, možnosti seberealizace, rodinné vztahy). Posuzujeme je z úrovně subjektivní a označujeme jako ukazatele psychologické.

V objektivní rovině je důležitý stupeň rozvoje společnosti ve všech oblastech společně s tím, jak společnost plní své závazky vůči svým členům. Označujeme je jako ukazatele sociální. Posledním ukazatelem je osobní spokojenost, která je výsledkem spolupůsobení individuálních charakteristik a objektivních podmínek (Slepičková, 2005).

Uvedené faktory shrneme do skupin, které vypovídají o: 1. životní úrovni, 2. způsobu života, 3. prostředí a 4. zdraví. Sport v pojetí Evropské charty, která jej definuje jako pohybovou činnost, se týká životního stylu a zdraví. Životní styl a sportovní pohybové, resp. pohybové aktivity spolu úzce souvisí. Životní styl se utváří v průběhu celého života na základě interakce člověka s okolím, kdy se potkávají a různě kombinují vlivy lidské osobnosti, rodinné výchovy, sociálního prostředí, ekonomických a kulturních podmínek. Sport je osudově provázán s kulturní ideologií dané společnosti – „je tak výrazem obecných představ, idejí, hodnot perspektiv, prostřednictvím kterých lidé zaujímají svoje postavení ve světě, hledají své místo v něm, vysvětlují si jeho fungování, poměřují důležitost věcí kolem sebe, zvažují, co je a není správné a přirozené“ (Sekot, 2003).

Životní styl je tak proměnlivý v čase, protože vývojem se mění potřeby člověka, a také jeho okolí prochází změnami. Vztah a postoj ke sportovním pohybovým aktivitám se tak v průběhu života mění v závislosti na změnách sociálního postavení (školní docházka, nástup do zaměstnání, založení rodiny apod.) a osobních potřeb (zdraví, relaxace, stres, spolupráce apod.). Hlavním úkolem výchovy je získat mládež pro pravidelnou pohybovou aktivnost, přesvědčit je o potřebě provozovat pohybové aktivity i mimo školu a po skončení školní docházky (Dobrý, 2008). Činitele, kteří ovlivňují kvalitu života mládeže z hlediska sportovních pohybových aktivit, jsou tyto: rodina, sociální podmínky, systém výchovy a vzdělání, učitel tělesné výchovy, ostatní učitelé, spolužáci a kamarádi, podmínky pro další vzdělávání, podmínky pro volný čas, sportovní klub na škole, sportovní organizace, společenské a kulturní organizace, mládežnické a církevní organizace, sdělovací prostředky, životní prostředí, zdraví, životní styl, životní úroveň (Frömel, Novosad, Svozil, 1999). Dynamika sociálních změn se zcela přirozeně odrazila i v oblasti lidského zdraví a v kvalitě lidského života. Zvyšuje se objem sedavého způsobu života při rostoucím kalorickém přísunu stravy a jsou nižší nároky na fyzický pracovní výkon bez přiměřeného nárůstu sportovních pohybových aktivit (Sekot, 2004).

Právě aktivní účastí na sportovních pohybových aktivitách předcházíme závažným rizikovým faktorům současného života, k nimž patří energeticky náročná a nevhodná strava, kouření, nadměrná konzumace alkoholu, nízká pohybová aktivita (hypokineze), prožívání psychického napětí a stresu. Všechny tyto vlivy zasahují do života nejen dospělé populace, ale i dětí a mládeže, a působí na způsob života a následně na kvalitu života člověka.

Způsobem života rozumíme každodenní, ustálené soukromé zvyklosti, obyčeje a sklony, zakládající typické formy sociální interakce a podmiňující vzorce prostorového chování, výběr sociálního prostředí, strukturu využití času aj. (Linhart et al., 1996). Kvalita života pak znamená získání určité spokojenosti a životní pohody v mnoha lidských doménách, např. v dobrém zdravotním stavu, psychických funkcích, úrovni nezávislosti, sociálních vztazích, osobním přesvědčení (Kováč, 1995).

Také Hošek (2000) zdůrazňuje souvislost pohybových aktivit se zkvalitněním života ve smyslu psychosociálním. Výzkumy české populace týkající se postavení sportu v životě člověka hovoří o třetinovém zastoupení aktivně sportujících, pětině těch, kteří sportují občas, a téměř padesátiprocentním zastoupení pohybově neaktivních (Slepička, Slepičková, 2002). K hlavním subjektivně deklarovaným překážkám a důvodům nesportování patří skutečně silná motivace, zdravotní potíže a nedostatek volného času. Naše populace také vykazuje dlouhodobě vysoké procento (69,7 %) těch, kteří nebyli členy žádné sportovní organizace (Sekot, 2003). Také Sigmund et al. (2003) zjistil, že s věkem koreluje významný pokles pohybových aktivit v neorganizované formě u chlapců i dívek.

Chybí dostatečná nabídka sportovních a tělovýchovných aktivit mimo rámec sportovního tréninku na úrovni výkonnostního popř. vrcholového sportu (Dobrý, 2006). Vymezit pojem zdraví není jednoduché. Pohled na zdraví se výrazně změnil v průběhu posledních 50–60 let a podléhá kulturním zvyklostem, vývoji medicíny, úrovni společnosti a dalším aspektům. Zdraví je však jednoznačně považováno za opak nemoci. Člověk však nemusí být nemocen, a přesto se necítí zdráv, necítí se dobře. Nutnost vymezit pojem „zdraví“ nejen z pohledu medicíny tak přinesla nové náhledy na zdraví, a tím i jeho novou definici.

„Zdraví je uvažováno nikoli jako cíl, ale jako prostředek vedoucí k životní spokojenosti. Je to schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život.“

Člověk je tak schopen uskutečňovat svá přání, a přitom se přizpůsobovat realitě ve svém okolí (Slepičková, 2005). Zdravě fungující fyzické tělo a psychický stav jsou tak jedněmi z hlavních předpokladů, že člověk prožije spokojený život, ve kterém si může stanovit svůj životní cíl a dosáhnout jej. Také Křivohlavý (2001) hovoří o „zdraví jako celkovém (tělesném, psychickém, sociálním a duchovním) stavu člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí“. Opět se dostáváme k pochopení důležitosti pocitů a emocí nutných k udržení svého zdraví. Při pohybové aktivitě se přes svoje tělo dostáváme k pocitům, které nás informují o situaci, v níž se nacházíme – nejsme v některé oblasti svého života v rovnováze. Pokud považujeme pocity za důležité a naučíme se jim rozumět, můžeme něco v našem životě změnit a najít rovnováhu mezi svým vlastním a okolním světem. Avšak jestliže se svým pocitům nevěnujeme, nikdy nedosáhneme toho, že se jich zbavíme. Naopak pocit, který nás zpravuje, že reálná situace je jiná, než si myslíme, roste, a člověk pak jedná pod tlakem nashromážděné emoce. Každá emoce však způsobuje fyzické změny v těle, a člověk si tak vytváří různé psychosomatické potíže a přichází o svoje zdraví (Vertelmanová, 2004).

Podle Blahutkové (2005) pohybové aktivity snižují deprese. I když se většina výše uvedených zdravotních problémů objeví obvykle až ve vyšším věku, význam pohybových aktivit ve smyslu prevence proti nim je důležitý už od dětství. Šimonek (In Slepičková, 2005) uvádí pořadí faktorů, které rozhodují o zdraví a dlouhém věku: 1. Každodenní systematická duševní činnost. Ta udržuje potřebný tonus centrální nervové soustavy, 2. Zájmová činnost, 3. Rekreační sportovní aktivita. Tyto faktory by měl člověk vždy zohlednit podle svých cílů, tužeb, přání a svého životního standardu. Z hlediska fyzické a psychické rovnováhy pak sportovní pohybová aktivita může znamenat:

- příspěvek k získání a udržení kondice tím, že zvyšuje fyzickou zdatnost, svalovou vytrvalost a sílu;

- zlepšuje činnost srdce a cévního systému, přispívá k tomu, že krev je schopna lépe přinášet kyslík k pracujícím svalům;

- pozitivně ovlivňuje krevní tlak, u pravidelně sportujících se s vysokým tlakem setkáváme mnohem méně než u nesportujících;

- přispívá k udržení páteře a kloubů ve funkční zdatnosti, posiluje svalstvo, na němž je funkce kloubů a páteře závislá; i pravidelná chůze je významnou prevencí vertebrogenních potíží (bolesti v zádech);

- zlepšuje schopnost plicní ventilace, přispívá ke zvýšení vitální kapacity plic;

- zvláště u lidí ve vyšším věku posiluje kosti, a zmenšuje tak riziko zlomenin;

- pomáhá k udržení přiměřené tělesné hmotnosti, je důležitým prostředkem v boji proti obezitě, zvyšuje energetický výdej a upravuje metabolismus;

- zlepšuje schopnost soustředění, pomáhá odstranit potíže při usínání, zmírňuje bolesti hlavy, zmenšuje deprese a umožňuje snáze se vyrovnat se stresovými situacemi (Teplý, 1984).

Nedostatečná pohybová činnost (hypokineze) může být jednou z příčin civilizačních onemocnění, prožívání psychického napětí a stresu, obezity, poruch pohybového aparátu a dalších. Nabízejícím se vhodným preventivním prostředkem jsou sportovní pohybové aktivity. Avšak také nadměrná a jednostranně zaměřená sportovní činnost (hyperkineze) nemusí vést k harmonickému rozvoji fyzických a psychických sil člověka, a může docházet k přetížení organismu nebo některých jeho částí.

Postoje

O definici pojmu postoje se v historii pokusilo mnoho autorů – jmenujme některé z nich: W. J. Thomas, F. Znaniecki, G. W. Allport, Th. M. Newcomb, D. Krech, R. S. Crutchfield, N. Hayesová, Atkinsonová, Rosenberg, M. Hewstone, W. Stroebe, z našich pak M. Nakonečný, Výrost, Slaměník, H. Medeková a další. Jednotlivé definice vždy nějakým způsobem souvisely s vnímáním hodnoty společenských objektů jedincem. Od definice postoje jako „individuálního protějšku společenské hodnoty“ nebo „postoje nás připravují k činnosti a způsobují, že se chováme určitým způsobem“, po definici Atkinsonové (2003), že postoje představují sympatii nebo nesympatii – pozitivní či negativní hodnocení a reakce vztahující se k objektům, osobám, skupinám a situacím nebo k dalším aspektům světa. Postoje mají hodnotící tendence, které mohou ovlivnit hodnocení či chování, aniž by si jejich vliv daná osoba uvědomovala (Hewstone, Stroebe, 2006). Postoj je tak získanou a relativně ustálenou komplexní tendencí k myšlenkové, citové i akční odezvě na určité objekty, osoby, sociální skupiny, problémy, situace či hodnoty (Čačka, 2000).

Podle Nakonečného (2005) mít vůči něčemu postoj znamená zaujmout vůči nějakému objektu, jímž může být cokoli (věc, událost, idea, bytost atd.), hodnotící stanovisko. Můžeme tedy postoje označit jako hodnotící vztahy, tj. přiřazujeme určitým objektům určitou hodnotu, jeví se nám v určité míře žádoucí nebo nežádoucí, dobré nebo špatné. Je však důležité zdůraznit, že hodnotit musíme vždy vůči našemu standardu – zda jsme, nebo nejsme s něčím spokojeni, zda určitá věc, činnost, událost, idea nebo vztah má pro nás hodnotu a jakou. Orientovat se ve svých postojích totiž budeme, pokud je můžeme nazvat vlastními, pokud žijeme sami za sebe, podle vlastních názorů. Pak víme, proč si myslíme, co si myslíme, proč děláme to, co děláme (Vertelmanová, 2004).

Také D. Katz a E. Stotland (In Nakonečný, 2005) definují postoj jako tendence nebo predispozice individua k oceňování určitého objektu určitým způsobem. Oceňování spočívá v přisuzování vlastností, které mohou být umístěny v kontinuu „žádoucí – nežádoucí“ nebo „dobrý – špatný“. Postoje jsou v tomto smyslu produktem hodnocení komplexního procesu, v němž jsou integrovány kognitivní, emotivní, nebo také afektivní a konativní složky psychiky. Slovy vyjádřené hodnocení označujeme jako mínění, pevně vytvořené, zafixované hodnocení jako přesvědčení. Obojí je více než vědění, nejdůležitější význam v hodnocení mají emoce (Nakonečný, 2005). Ty, jak už jsme se zmínili, zpravují každého z nás o realitě, ve které se skutečně nacházíme, i když si rozumem vysvětlujeme, že ne. Podle Thomase a Znanieckiho (1992) je postoj individuálním protějškem sociální hodnoty, a ta je objektivním protějškem postoje. Postoj je tedy individuální tendencí reagovat pozitivně nebo negativně vůči dané sociální hodnotě. Podle Charváta (2002) tak motivace sehrává důležitou úlohu v regulaci činnosti jednotlivce. Východiskem motivace je vnitřní stav napětí označovaný jako potřeba. Cílem motivace je tzv. dovršující reakce, neboli uspokojení této potřeby.

Struktura a funkce postojů

Vnitřní struktura postoje tedy předpokládá tři složky: kognitivní (stabilizované názory, mínění a znalosti o daném objektu), emotivní nebo také afektivní (ustálený afektivně hodnotící přístup k objektu) a konativní (konstantní forma reagování na objekt) složky psychiky (Čačka, 2000). Směrovost a kvalitu postoje však určuje vždy především jeho afektivní složka. Podle některých teoretiků postoje zahrnují pouze kognitivní a afektivní složku, podle jiných obsahují pouze afektivní složku (Výrost, Slaměník, 1997). Také (Hayesová, 2003) hovoří o 3 rysech postojů: jsou naučené, konzistentní a týkající se příznivých nebo nepříznivých reakcí. Další rozdělení vnitřní struktury postoje podle D. Katze a E. Stotlanda (1959) je do pěti kategorií:

- Postoje s dominantní emocionálně-hodnotící složkou, spojené s nedostatkem čistě racionálních znalostí k objektu (např. estetické postoje);

- Postoje s rozvinutou poznávací i emocionální složkou (tzn. intelektualizované);

- Postoje s dominující konativní složkou (předsudky a stereotypy);

- Postoje s vyváženě rozvinutými všemi třemi základními složkami (odpovídající obvyklé třísložkové struktuře postoje);

Zvláštní třídu tvoří postoje orientované především na sebe a obranu vlastního Ega (sebepojetí, sebeúcta).

Postoje mají podle Nakonečného (1995) pět základních vlastností:

1. Komplexnost – postoj má kognitivní, emotivní a snahové komponenty.

2. Konzistence – uvedené komponenty se vyznačují větší či menší soudržností, vzájemně se podporují, jsou v tom případě konzistentní nebo jsou disonantní – např. když negativní smýšlení o někom je spojeno s jistou dávkou obdivu vůči téže osobě.

3. Konsonance trsů postojů – postoje vytvářejí určité kategorie, resp. trsy, které se mohou vyznačovat určitou mírou konsonance postojů, jež takový trs tvoří.

4. Rezistence postoje vůči změně – centrální a extrémní postoje jsou vůči vlivům působícím na jejich změnu nejodolnější.

5. Intenzita postoje – každý konkrétní postoj může být chápán jako pozice v určitém kontinuu od extrémně kladného, přes neutrální, až k extrémně zápornému hodnocení. Největší intenzitou se projevují extrémní postoje.

Postoje mají určitý individuální význam – rozlišujeme jejich subjektivní funkce: centrální postoje, které vyjadřují vztahy k objektům pro nás významným (rodina, zaměstnání, k hodnotám, které uznáváme), a okrajové postoje, které máme k méně významným objektům (např. postoj k životní situaci obyvatel Afriky). V životě jsme však asi každý zaznamenali emoce při sledování pro nás „okrajového“ objektu, kdy se nás někdy dotkne to, co považujeme za příliš vzdálené. Znovu se tak dostáváme k postoji k našim pocitům, protože co se nás dotýká, to se nás také týká. Z tohoto pohledu můžeme rozlišovat naše postoje na centrální (to, co se nás dotýká) a okrajové (to, co se nás nedotýká). S tímto rozdělením by mohla také souviset právě intenzita postoje, která může být vyjádřena pozicí v prostoru od extrémně pozitivního přes neutrální k extrémně negativnímu postoji. Podle Řezáče (1998) se jedná o dynamiku postojů, a ta se projevuje v proměnlivosti jednotlivých složek postoje (zda jsou jednotlivé složky postoje v rovnováze), ve stabilitě (nebo labilitě) postoje, intenzitě postoje (tj. v energii a síle vkládané do postoje), hloubce postoje (což je míra, kterou jsou postojem ovlivněny jednotlivé složky osobnosti) a polaritě postoje, kdy postoj můžeme vyjádřit na škále od záporného přes neutrální až po kladný pól; výjimkou jsou ambivalentní postoje, které jsou příznačné současným prožíváním v kladném i záporném teritoriu škály.

Formování a změna postojů

Pozitivní či negativní postoje vznikají na základě zkušeností s uspokojováním vlastních potřeb. Postoje tedy nejsou vrozené, nýbrž získané, jsou produktem učení, které probíhá celý život. Mechanizmy tohoto sociálního učení jsou bezděčná sugesce (nekritické přebírání myšlenek), sympatie (nekritické přebírání citových vztahů), nápodoba (neúmyslné kopírování projevu), imaginativní výchova (mýty, pohádky), identifikace (záměrná stylizace) se vzory, poučování a návody (Čačka, 2000). Hodnotová orientace se utváří od dětství v průběhu primární socializace, kdy se postupně odpoutává od světa vrozených smyslových hodnot a začíná se seznamovat s hodnotami svého sociálního prostředí. Zde je nezastupitelná rodina, která plní sociálně-psychologickou funkci, jejíž realizace má zásadní význam pro zdravý vývoj dítěte, pro jeho úspěšnou socializaci (Helus, 2007). Dítě dospívá a postupně se učí rozpoznávat, co je dobré a co je špatné (ze dvou pohledů – z pohledu sociálního prostředí a z pohledu subjektivní zkušenosti). Subjekt si osvojuje určitý osobní systém apetencí a averzí, je určitými objekty přitahován a jinými odpuzován (Nakonečný, 1999). Konkrétní výzkum učení se postojům pak vychází ze vztahů mezi nezávisle proměnnými a měřitelnými projevy postojů. Také M. Sherif a H. Cantril (1966) hovoří o skutečnosti, že postoje nejsou vrozeny, nýbrž získány jako důsledek individuálního kontaktu s okolím, a jsou tedy naučeny neboli podmíněny. Pojmenovali tak kritéria pohotovosti vytvářející postoj: postoje vždy zahrnují vztah subjekt-objekt, jsou vytvořeny ve vztahu k objektům, které mohou, ale nemusí mít primárně motivační charakter – jsou naučeny neboli podmíněny. Postoje mají také afektivní vlastnosti – jsou to zkušenosti spojené se sociálním statusem (např. jedinec respektuje standardy vztažných skupin – rodiny, církve apod.), jsou to stavy pohotovosti k reakcím a zahrnují množství a rozmanitost stimulů.

Postoje se mohou za určitých podmínek měnit, jsou totiž produktem učení, a jsou tedy podmíněné a relativně trvalé. Podle systémové teorie změny postojů osobnosti W. J. McGuire (In Čačka, 2000) existuje souvislost mezi osobnostními charakteristikami a postoji. Vychází z poznatků o rozdílné sociální ovlivnitelnosti jedinců díky sugestibilitě, konformitě, přístupnosti přesvědčování, sebehodnocení, úzkosti apod. Dospěl k následujícím fázím přijímání „zprávy,“ tedy nové informace: zaměření pozornosti – porozumění – akceptování. Pokud jsou postoje vyjádřením hodnot určitých společenských objektů, pak k jejich změně může dojít, pokud se změní tyto hodnoty. Také M. B. Smith (1947) hledal vztah postojů a základních hodnot jedince a provedl analýzu jejich funkce a rámci osobnosti. Podle něj lze změnit postoje, pouze změní-li se struktura hodnot jedince, či některé základní osobnostní dispozice, což je obojí možné v kontextu nutných změn subjekt-objektových vztahů. Významné postoje jsou stabilizované, v běžném životě se obvykle nemění, a pokud se změní, pak vlivem výrazné korektivní zkušenosti – tou může být psychický otřes, životní krize, životní křižovatka apod. Změna se také může týkat intenzity postoje, jeho zeslabení nebo zesílení, ať už ve směru pozitivním nebo negativním. Mylný je názor, že změnu postoje mohou vyvolat fakta, která jsou prezentována, avšak rozhodující je vztah jedince k těmto faktům, nikoli fakta sama (Nakonečný, 1999).

H. C. Triandis (In Nakonečný, 1999) pak na základě empirických poznatků určil faktory změn postoje, které jsou následující:

- důvěryhodnost zdroje informace,

- atraktivita zdroje informace,

- moc zdroje informace,

- styl, struktura a obsah informace.

V těchto souvislostech ještě dodejme, že nejprve se mění informace o objektu a pak emocionální vztah k němu – lépe řečeno změnu postoje nevyvolávají jakékoli informace, ale pouze ty, které jsou emociogenní.

Postoje a chování

Ve vztahu postojů a chování se projevuje častá dvojakost lidské psychiky potvrzující, že řídící mechanizmy jsou potenciálně zakotveny ve více vrstvách a že teprve v konkrétní situaci se rozhodne, která jejich rovina se uplatní. Reálným řešením určité situace je neustálá interakce mezi oboustrannou závislostí obou těchto proměnných – vztah postoje a chování vůči myšlení nás přivádí k akci, ale také nás přivádí k myšlení. Když něco děláme, cítíme za to odpovědnost, a to co děláme, pokládáme za správné – za to nejlepší, co můžeme dělat. Podle Myerse (In Nakonečný, 1999) pak tři teorie vysvětlují, proč naše akce ovlivňují naše postoje:

- teorie sebeprezentace – lidé, kteří sledují svoje chování, doufají, že udělají dobrý dojem a budou adaptovat své postoje, aby byly konzistentní s jejich akcemi,

- teorie disonance – změna postoje je vysvětlena tím, že pociťujeme napětí, když jednáme v rozporu se svými postoji,

- teorie sebepercepce – činíme určité inference, když pozorujeme své vlastní chování, a když jsou naše postoje křehké nebo obojetné, ocitáme se v pozici vnějšího pozorovatele sebe samých, odůvodňujeme si své chování.

Postoj nemusí být přímým indikátorem budoucího chování, ve kterém osobní hodnoty a principy slouží jako standardy (Hayesová, 2003).

Podle Charváta (2002) je to motivace, která sehrává důležitou úlohu v regulaci činnosti jednotlivce a k tvorbě postoje. Východiskem motivace je vnitřní stav napětí označovaný jako potřeba. Cílem motivace je tzv. dovršující reakce, neboli uspokojení této potřeby.

Cíle práce

V tomto příspěvku jsme zkoumali postoje, chování vysokoškolských studentů MU v Brně k sportovně pohybovým aktivitám, zda aktivně ve svém volném čase sportují a na jaké úrovni. Dále jsme hledali odpověď na otázku, kdo postoj studentů ke sportovním pohybovým aktivitám ovlivnil nejvíce. Dotazování na toto téma jsme provedli v roce 2005 a znovu zopakovali v roce 2011.

Dotazník

Základem celého výzkumného šetření se stal vytvořený dotazník Sportovně pohybové aktivity. Dotazník jsme vytvořili na základě studia literatury a upravili jej pro potřeby výzkumu. Pro zvýšení validity a reliability byla konečná verze dotazníku konzultována se čtyřmi odborníky z oblasti psychologie, kinantropologie, pedagogiky a sociologie. Obsahoval otázky na zjištění účasti ve sportovních aktivitách respondenta v minulosti a v současnosti, o sportování jeho rodičů. Většina otázek byla uzavřeného typu, byly formulovány neutrálně, také odpovědi byly voleny tak, aby žádná nebyla zjevně nabízená (Pelikán, 2004). Po závěrečné úpravě jsme v roce 2005 provedli dotazování, které jsme zopakovali v roce 2011. Odpovědi z roku 2005 a 2011 jsme porovnali a vyhodnotili (Střeštíková, Svobodová, 2012).

Dotazování v roce 2005 se zúčastnili studenti všech fakult Masarykovy univerzity v Brně (mimo studenty fakulty sportovní), kteří byli vybráni náhodným stratifikovaným výběrem v hodinách TV. Po zpracování základních údajů souboru jsme zjistili následující data: Celkem bylo dotázáno 1046 studentů, z toho 51 % mužů a 49 % žen. Výzkumný soubor v roce 2011 tvořilo 100 studentů MU se stejným omezením jako v roce 2005. Rozložení žen a mužů v tomto roce bylo toto 30 % mužů a 70 % žen.

Tabulka 9 Student ve svém volném čase sportuje

	Sportuji		Celkem
	ANO (2005/2011)	NE (2005/2011)
%	87/77	13/23	100/100

Obr. 12 Student ve svém volném čase sportuje

Na otázku, zda student sportuje mimo docházku do výuky tělesné výchovy v rámci studia na vysoké škole, odpovědělo v roce 2005 87 % studentů, v roce 2011 to bylo 77 % sportujících studentů z oslovených.

Porovnejme tyto hodnoty s výsledky jiných výzkumu na toto téma. Ty hovoří o třetinovém zastoupení aktivně sportujících, pětině těch, kteří sportují občas, a téměř padesátiprocentním zastoupení pohybově neaktivních (Slepička, Slepičková, 2002). Na druhou stranu Zich (1996), který zkoumal z tohoto pohledu skupinu ve věku 14–21 let, také zjistil, že 75 % mladých dotázaných lidí se o sport zajímá a v různé intenzitě ho i provozuje.

Další otázkou zjišťujeme, na jaké úrovni sportují studenti ve volném čase.

Tabulka 10 Na jaké úrovni sportujete

	Úroveň sportování
	Rekreační (2005/2011)	Výkonnostní (2005/2011)	Vrcholové (2005/2011)	Celkem
%	84/82	14/15	2/3	100/100

Obr. 13 Na jaké úrovni sportujete

V tabulce 10 vidíme, že procentuální zastoupení sportujících studentů z hlediska úrovně jejich sportování se za šest let v podstatě nezměnilo. Skladba těch, co sportují rekreačně, výkonnostně nebo ne vrcholové úrovni, je v podstatě stejná. Malou změnu vidíme u sportujících na rekreační úrovni – od roku 2005 do dalšího dotazování se jejich počet snížil na rozdíl od jednoho procenta navíc v kategorii výkonnostně sportujících studentů. Těch, kteří sportují na vrcholové úrovni při studiu vysoké školy, je již tradičně malý počet.

Další otázka je na skutečnost, kdo u studenta ovlivnil jeho postoj, rozhodnutí, že bude sám aktivně sportovat.

Tabulka 11 Kdo měl vliv na vaše sportování?

Obr. 14 Kdo měl vliv na vaše sportování?

Na otázku, kdo vás ovlivnil/přivedl ke sportu, v roce 2005 nejvíce studentů (36 %) odpovědělo, že rodiče, naproti tomu v roce 2011 to bylo pouze 16 %. Z výsledků vidíme, že poměr těch, kteří se sami rozhodli, že začnou sportovat, se mezi roky 2005 až 2011 zvýšil o 29 %.

K zamyšlení jsou odpovědi na otázku, zda studenty ovlivnil učitel tělesné výchovy – v roce 2005 to bylo 7 % a v roce 2011 pouze 1 %.

Shrnutí

Ve své práci jsme sledovali vliv rodiny na postoj studentů ke sportovním aktivitám. Z tohoto pohledu jsme zpracovali výsledky z dotazování v roce 2005 a 2011. Výsledky z těchto dvou dotazování ukazují, že zastoupení sportujících studentů klesá – v roce 2005 to bylo 87 % sportujících studentů oproti roku 2011, kdy tento počet byl nižší – 77 %. Také u odpovědí na otázku o vlivu okolí na sportování studenta vidíme rozdíly – v roce 2005 byl nejvyšší vliv rodiny 36 %, v roce 2011 to byli zejména sami studenti, kteří se rozhodli, že budou sportovat.