Obecná východiska
V úvodu této práce bychom se na chvíli zastavili ve dvacátých letech dvacátého století, kdy historik Karel Pekař ve své knize „O smyslu českých dějin“ uveřejnil velmi poeticky pojatý popis národního cítění (Pekař, 1929, s. 20). Ten byl mimo jiné založen i na jakési úctě k minulosti národa, lépe řečeno k hrdinné minulosti svého národa. Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa (Schauer, 2003, s. 96). Snad nejdůležitějším faktorem při utváření národního vědomí a cítění byly vždy symboly nebo také vzory. Ty vzory, které mnozí viděli ve svých hrdinech, vůdcích a patronech země. Protože národ, který neměl své hrdiny, vždy velmi těžce hledal svoje místo uprostřed ostatních, sebevědomějších národů. Národu, který se nemá ke komu upnout, hrozí, že bude trpět syndromem vlastní „malosti“. Ten ovšem může způsobovat více důvodů, jak říká Hodaň: Hlavními důvody k vědomí národní malosti je nedostatek vůle přiznat vlastní nedostatky a zápory (Hodaň, 2003, s. 85). My se ovšem budeme primárně zajímat právě o ony symboly a také hlavně hrdiny, ke kterým se národ obrací při pocitu dezintegrace nebo při případech útlaku či ohrožení (jak to známe z historie ať již českých zemí či jiných evropských národů). Jako zářný příklad nám můžou sloužit právě české dějiny a to konkrétně desáté století. V tomto století byl totiž mohutný rozmach němectví v českých zemích. Zdálo se, že Čechy a Moravu čeká stejný osud jako sousední Slezsko a některé jiné slovanské země na severu, totiž úplná „germanizace“. K odvrácení tohoto nebezpečí přispělo nemalou měrou silné národní vědomí. To popsal kronikář Kosmas na začátku 12. století těmito slovy: „ Taková zajisté jest přirozenost lidská, že každý buď si z kterékoli země, netoliko více miluje národ svůj než cizí, nýbrž že by, kdyby mohl, cizí řeky do své vlasti obrátil.“ Tato láska k vlastní zemi dostala u Čechů brzy zvláštní zbarvení jejich úctou k velikým národním světcům, z nichž zvláště kníže Václav se jim stal důvodem radostné hrdosti na vlastní národ, z něhož vyšel tento svatý kníže, uctívaný také cizinci .“ (Krofta, 1934, s. 25–26). Kult tohoto významného světce se nesl přes celá století. Je zajímavé, že i čeští husité nepřestávali zbožně uctívat velikého patrona země české svatého Václava a píseň svatováclavská se zpívala jako státní a národní hymna ve chvílích významných pro český národ a stát po celou dobu husitskou. Teprve v té době byla k staré hymně svatováclavské připojena dojemná prosba: „nedej zahynouti nám ni budoucím“ (Krofta, 1934, s. 31). Mohli bychom tedy tvrdit, že toto svatováclavské motto je krédem celé naší země již po dlouhá staletí. Jako opačný příklad bychom zase mohli uvést například slovenský národ. Slováci neměli natolik upevněné národní sebevědomí, jelikož neměli světce, jako byl svatý Václav. Neměli žádné velké osobnosti, k nimž by se upínala jejich národní hrdost, jejich národní vědomí. Museli proto vzhlížet k uherským světcům, což naopak jejich národní cítění sráželo. Neměli tedy archetyp hrdiny, který by držel patronát nad národem a ke kterému by bylo vzhlíženo jak v časech blahobytu, tak i v dobách nesnází. Příklad svatého Václava, který na nás shlíží ze svého koně na Václavském náměstí, není sice ztotožnitelný s novodobými vzory, ale může být v mnohém pro nás inspirací i do dnešní doby.
Národ také povětšinou spojovaly boje za svobodu, boje proti útlaku. Byli jsme také svědky (a jsme dodnes) hluboké adorace mučedníků, a to nejen církevních, ale samozřejmě i těch, kteří trpěli za svoje národy v době nesvobody. Nemuseli vždy přinést oběť nejvyšší, ale jakékoli omezení svobody či jen útrapy způsobené utlačující stranou z nich činily a činí dodnes národní symboly. Ať již v době husitské, habsburské, v době vrcholu národního obrození nebo zejména v období totalitních režimů dvacátého století. V národním vzpomínání zármutek váží více než triumfy, neboť on ukládá povinnosti, on vede společné úsilí. Národ je tedy velká solidární bytost, utvářená pocitem obětí, které byly přineseny, a obětí, které jsme připraveni přinést (Renan, 2003, s. 125).
Významnou roli při víře ve svůj národ hrají také státníci či významní vojevůdci, kteří jsou také již odedávna nezměrným způsobem obdivováni a lidé k nim chovají úctu. Z historie známe celou řadu takovýchto osobností. U nás to je samozřejmě Karel IV., osobnosti národního obrození, T. G. Masaryk a řada dalších, dále i některé kontroverznější osobnosti, jako např. Jan Žižka aj.
Jakou ovšem hrají národní symboly roli v dnešní době, v dnešním postmoderním světě? Bylo by vhodné načrtnout, jaké je vlastně hodnotové ukotvení postmoderního světa. Jedná se především o neúctě k tradici, nestálosti hodnot, těkavost zájmů nebo také touhu po nevšedních zážitcích. Vše také zásadně mění nové geopolitické rozložení sil. V době, kdy již není svět bipolárně rozdělený černobíle a kdy je největší možnost plurality v historii lidstva. Můžeme se tedy tázat, jací jsou novodobí hrdinové? Zdali jsme ještě schopni uctívat své předky, kteří trpěli za naši svobodu nebo se již plně poddáváme obdivu k prefabrikovaným hrdinům dnešní doby? Kdo je tedy hrdina, ke kterému se národ upíná v moderní době, když už je etablování dávno za námi? Je to aktuální vládnoucí politická garnitura? To, že archetyp hrdiny přežívá v naší kultuře dále jako živý vzor hodný následování, dokazuje, že bohatýr je potřebný i v postmoderní společnosti. Dnes se však již nesetkáváme tak často s člověkem harmonicky propojujícím fyzickou sílu a odolnost s „velkým srdcem“ morálního étosu a myšlenkovou hloubkou. Hodnotová orientace či étos naší doby adoruje spíše hrdiny sportovce či mistry myšlení (Jirásek, 2005, s. 241). Anna Hogenová dokonce tvrdí, že dnešní „hrdina“ je ten, kdo se nejvíce prosadí, je nejvíc vpředu a je úplně jedno, jak toho dosáhne. Hrdina v dnešní době nepotřebuje ke své inauguraci ono „Jak?“. Doba příliš moderní, doba pozdní je unavena líčením okolností a podmíněností, tato doba potřebuje extáze, třpytnost flitrů, omamující obrazy nejen na reklamních tabulích, ale i v duši (Hogenová, 1998, s. 69).
Hovoříme tedy již o hrdinech, které nám předkládají média, o hrdinech, u kterých obdivujeme jejich bohatství a slávu a již méně jejich dovednosti či pevné ideály a vzornou morálku. Je to reflexe nynější doby, která nás nutí ke stále rychlejšímu způsobu života. Na odvážné činy a „velké srdce“ již není čas. Můžeme tedy elity populární kultury, vrcholové sportovce či současné a bývalé politické pop-elity (Obama, Sarkozy, Berlusconi nebo i Putin) reprezentující své země považovat za novodobé hrdiny? Plní funkci oněch mučedníků, vojevůdců, světců či významných státníků? Jedinci, kteří mění svět k lepšímu? Jsou pro nás tito lidé, již mají za úkol reprezentovat naši zemi v zahraničí opravdu skutečným ideálem? Je takový jedinec dokonalým představitelem, vzorem, ale také dokonalým uskutečněním ideje, jež může existovat v určité bytosti, anebo v podobě neskutečného vzoru? Ideál hovoří o dokonalosti, o něčem, co již nelze představitelně vylepšovat. Dokonalost je dokonalá právě tím, že jakákoliv aktuální změna může být změnou pouze k horšímu, dokonalost samu potírající. Jak však vnímat tuto nezměnitelnost, jíž musí dokonalost dodržovat? Je možné tuto nemožnost proměny vnímat temporálně? Je pro nás ideál stejným ideálem, jakým byl i pro naše předky? Nebo se nemění pouze forma, tedy samotná vlastnost dokonalosti představitele, zatímco obsahová stránka ideálu se může proměňovat v závislosti na společenské situaci, jež si dosadí do ideální dokonalosti vždy jiný, době a okolnosti, přiměřenější obsah?
V naší době je nápodoba ideálů, ať již hovoříme o vizáži, způsobu vyjadřování, ale hlavně názorová nápodoba (či nápodoba idejí), velmi častým jevem. Můžeme-li ideál napodobovat, pak se stává vzorem. Vzor není pouhým představitelem, není to někdo nebo něco, co je před nás jen tak před-staveno, po-staveno tedy stojícího a tím stálého. Vzor nesvádí k myšlence dokonalosti a neměnnosti. Vzor může být proměňován, může se stát dokonce předmětem módnosti, a tím pouhým zábleskem prchavého okamžiku. Každý, kdo může být napodobován, je vzorem. Každý, kým se může někdo řídit, je vzorem. Nezáleží na hodnotové zakotvenosti, nezáleží na hloubce dosahu, etickém zasažení. Jedinou podmínkou je možnost napodobitelnosti (Jirásek, 2005, s. 243).
Jaký tedy nalézáme vzor ve vrcholových sportovcích, kteří nosí v zahraničí na hrudi národní symboly, veřejně zpívají státní hymnu před zahájením utkání či na stupni vítězů? Jsou opravdu důstojnými nositeli státních symbolů?
Příklad národních anket
Když se vrátíme k prvotní myšlence tohoto oddílu, tak bychom si mohli ukázat, jak jsou na tom z hlediska prestiže či kreditu sportovci jako reprezentanti svého národa v porovnání s právě ostatními elitami. Jak silná je tedy substituce skutečných národních hrdinů, ke kterým se upínal lid a na jejichž základech se etablovaly celé národy, právě elitními sportovci? Zdali v dnešní době skutečně můžeme hovořit o sportovních elitách jako o novodobých hrdinech, kteří bojují za své národy? V této otázce by nám mohla přinést „světlo“ populární anketa, uskutečněná v nedávné době. V letech 2002–2007 proběhl v mnoha zemích světa projekt, kdy prostřednictvím televize daný národ hlasoval v historické perspektivě o své nejvýznamnější osobnosti. Nešlo tedy o nějaký objektivní výzkum nebo hloubkový pohled do problematiky elit, ale na tomto místě bychom mohli hovořit spíše o jakémsi „celonárodním lidovém hlasování“. I když bychom mohli na tuto mediální anketu pohlížet pouze v rovině lidové ankety, může nám dát velice cenné informace o hodnocení sportu a sportovců v očích masové veřejnosti. Např. v České republice tento projekt nesl název „Největší Čech“, v USA The Greatest American, ve Velké Británii 100 Greatest Britons, v Kanadě The Greatest Canadian. V následujících odstavcích si podrobněji rozeberme, jak dopadli ve výše zmíněných anketách sportovci nejprve v České republice, poté v anglosaských zemích; USA, Velké Británii a v Kanadě. Nakonec se pokusíme ještě ve zkratce analyzovat, jak ankety dopadly v některých ostatních zemích; Německu, Francii, Nizozemí, Rumunsku, Bulharsku, Finsku, na Ukrajině a v Rusku.
Na prvním místě si ovšem musíme ujasnit, jak tyto ankety lze interpretovat. Mluvíme zde totiž o fenoménu vnímání sportovců vlastním národem. Je si tedy třeba položit otázku, dle čeho se samotní hlasující rozhodovali, komu dají hlas. Můžeme se tázat, zda dali hlas své oblíbené osobnosti díky jejím zásluhám, které učinila pro svůj národ nebo díky tomu, že proslavila svůj národ v zahraničí a je zároveň považována za mezinárodně uznávanou osobnost. U mnoha jmen, která figurují v těchto anketách, si opravdu nemůžeme být zcela jisti, dle čeho se účastníci hlasování orientovali. Zkusme si tedy představit, jak dopadla hlasování v jednotlivých zemích a poté se pokusit tyto výsledky nějakým způsobem zobecnit. V některých případech je také nutné vážit dobu těchto anket. Někdy si totiž hlasující vynesli na relativně vysoká místa celebrity či hvězdy, které byly zrovna na vrcholu popularity v době, kdy byla anketa provedena. Jinak by se např. fotbalista Milan Baroš (v té době nejlepší střelec mistrovství Evropy ve fotbale) pravděpodobně mezi sto nejlepších Čechů zřejmě nedostal.
Začneme tedy výčtem výsledků ankety „Největší Čech“. V prvních deseti nalezneme samozřejmě jména mimo již jmenovaných Karla IV., T. G. Masaryka, také Václava Havla, skladatele Antonína Dvořáka nebo spisovatelku Boženu Němcovou. Tedy osobnosti, které svým způsobem pomáhaly formovat svůj národ. Nicméně již na dvanáctém místě můžeme zaznamenat prvního sportovce, a to sice atletickou legendu Emila Zátopka. Další sportovec, který se umístil v první stovce, je na dvacáté sedmé pozici Jaromír Jágr. Dále na třicáté třetí pozici nalezneme desetibojaře Romana Šebrleho, hned místo za ním bývalého hokejového hráče a trenéra Ivana Hlinku, na čtyřicátém prvním místě fotbalistu Pavla Nedvěda, tři místa za ním oštěpaře Jana Železného a dvě místa za ním gymnastku Věru Čáslavskou. Na padesátém osmém místě byl fotbalista Josef Bican. Jako poslední dva sportovce nalezneme na sedmdesáté třetí pozici hokejového brankáře Dominika Haška a o dvě místa za ním fotbalistu Milana Baroše. Měli bychom zde také uvést na osmdesáté první pozici tenistku Martinu Navrátilovou, i když je ve světě prezentována jako občanka Spojených států, kde také žije a je vysoce prestižně hodnocena jako přední ženská sportovkyně.
V první stovce tedy můžeme naleznout hned jedenáct sportovců. První z nich, Emil Zátopek je jistě velkým symbolem pro český národ, jeho slavná vítězství v padesátých letech pomáhala lidem zapomenout na své strasti v této pro český národ tak těžké době. Můžeme zde ovšem vidět jeden zásadní paradox. Právě Zátopek „porazil“ v této anketě o dvě místa svatého Václava. O Zátopkovi můžeme jednoznačně říci, že je sportovním hrdinou a jedním z nejlepších světových atletů v historii. Udělal toho ovšem pro český národ více než svatý Václav? Pro etablování národa jistě ne, ale ve sportu a pro věhlas tehdejšího Československa samozřejmě ano; a to si také zřejmě správně hlasující myslí. Dostáváme se tedy do situace, kdy hrdina sportovní je vlastním národem ceněn více než národní patron. Ano, jedná se sice o čistě kvantifikovanou lidovou anketu, ale i ta má svůj nepřehlédnutelný vypovídající význam.
O dalším v pořadí, Jaromíru Jágrovi, by dalo se říci, že právě on je jedna z největších českých sportovních ikon v historii. Jágr je symbolem úspěchu, bohatství a tzv. amerického snu, kdy si nemajetný talentovaný chlapec z Kladna vydobyl renomé celosvětové hvězdy a jedné z největších ikon světového hokeje. Je také jedním z nejvíce medializovaných českých sportovců na domácí scéně vůbec. Pozici Romana Šebrleho bychom zase mohli vysvětlit jeho tehdejší výbornou formou (anketa byla uskutečněna v roce 2005, v té době byl úřadujícím olympijským vítězem a aktuálně vítězil prakticky ve všech závodech). Abychom ovšem Šebrleho umístění nějak nesráželi, je třeba připomenout, že se dlouhou dobu jednalo o světového rekordmana a pravděpodobně nejlepšího desetibojaře – a tím i nejvšestrannějšího atleta v historii. Umístění dalšího sportovce, Ivana Hlinky, bylo i přes jeho nesporné kvality ovlivněno jeho náhlou smrtí necelý rok před vypuknutím hlasování, ovšem právě on seděl na trenérské lavičce při „legendárním Naganu“. Pavel Nedvěd se umístil jako nejlepší z fotbalistů asi právem, nicméně také proslul svým relativně diskutabilním přístupem k reprezentaci. Oštěpař Jan Železný samozřejmě patří mezi absolutní atletickou elitu a je dodnes světovým rekordmanem a vysoce váženou osobností nejen v očích sportovní veřejnosti. Nicméně podobně jako v případě Šebrleho zde nemůžeme hovořit o národním vzoru. Tím, že někdo v nějakém zápolení učinil nejvíce bodů či hodil nejdále, může sice národ zviditelnit, ale může mu tím také nějak pomoci „na cestě ke světlým zítřkům“?
Jiný příklad můžeme vidět v gymnastce Věře Čáslavské. Nejen, že je dodnes nejúspěšnější ženou v historii olympijských her, ale stala se i symbolem spontánního občanského odporu proti okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968, když získala v témže roce na OH v Mexiku čtyři zlaté medaile. Dalo by se tedy říci, že díky jejím fenomenálním úspěchům se doma stala právě oním symbolem proti nadvládě cizí mocnosti ve svém národu, narušila dosavadní hegemonii sovětských gymnastek, věnovala jednu z medailí vůdčí osobnosti „Pražského jara“ a tudíž se více přiblížila termínu hrdina. Ve druhé padesátce je nejlepší fotbalový střelec všech dob Josef Bican. Zde je také situace možná lehce problematická, a to z čistě formálního hlediska, protože není jasné, zda byl české či rakouské národnosti. O umístění dalšího fotbalisty Milana Baroše již byla zmínka výše a problematika hokejového brankáře Dominika Haška je spojována především s naganským úspěchem. Poslední jmenovanou je tedy Čechoameričanka Martina Navrátilová – suverénně nejlepší tenistka všech dob. Zde je možná situace opačná, nežli v případě jiných sportovců. Tato tenistka mohla mít u hlasujících více preferencí, ale mnozí si parně nebyli jisti, zdali je občanka Spojených států nebo má i české občanství. Také je poměrně problematická skutečnost, že většinu svého života nereprezentovala Českou republiku, ale Spojené státy (podobně jako Madeleine Albrightová na politickém poli).
Na příkladu preferencí občanů České republiky jsme si tedy ukázali jistou míru relativizace fenoménu hrdinství či národní velikosti. Není jasné, zda hlasovali z důvodu přesvědčení, že ten dotyčný či dotyčná národu nejvíce prospěli, byli nejvíce propagovaní či nejvíce šířili slávu našeho národu v zahraničí anebo udělali svým obyvatelům největší radost. V případě sportovců toto platí dvojnásob. Proč si jich lidé tolik váží? Jedenáct sportovních osobností ve stovce nejvíce ceněných Čechů je poměrně značný počet. Při srovnání sportovců s jinými slavnými českými osobnostmi nám vyvstává patrně jedna z nejzásadnějších otázek smyslu státních sportovních reprezentací. Jakou má tedy prestiž mezinárodní soupeření, když nepřináší žádný exaktně hmatatelný (či dokonce hmotný) užitek? Jde zde skutečně jen o pobavení širokého mezinárodního obecenstva nebo můžeme hovořit o dopování slabého národního sebevědomí u některých národů či šíření slávy dané země v zahraničí? Šlo o volbu „velkých Čechů“, kde mohlo být volbou téměř „cokoli“. Volba cestou spontaneity je možná tou formou nejpřesvědčivější. Výsledky této ankety jsou zejména pro „volitele“ nepochybně lichotivé.
Při narážce na národní sebevědomí bychom se mohli přemístit na území Severní Ameriky. Právě USA nejsou státem, který by trpěl syndromem národní malosti, zkusme si tedy vyjasnit a interpretovat vztah k jejich vlastním sportovcům v širším kontextu „největších Američanů“. Ve Spojených státech tato soutěž nesla jméno „The Greatest American“ a byla pořádána mediální společností AOL a televizní společností Discovery Channel. Při pohledu na přední příčky velikánů této země zjistíme, že Američané mají skutečně velkou úctu ke svým prezidentům, na prvních deseti příčkách se jich umístilo rovnou šest (Ronald Regan, Abraham Lincoln, George Washington, George W. Bush, John F. Kennedy, Franklin D. Roosevelt). Při pohledu na americké sportovce můžeme zjistit, že v první stovce jich nalezneme celkem devět. Nejvýše na dvanácté pozici se umístil v dnešní době již kontroverzní cyklista Lance Armstrong, jenž porazil i své neméně slavné jmenovce kosmonauta Neila Armstronga a muzikanta Louise Armstronga. Dvě příčky za sedminásobným vítězem Tour de France skončil boxer Muhammad Ali. Dále bychom v tomto seznamu postupně nalezli Babe Rutha, Arnolda Schwarzeneggera (i když se jedná o naturalizovaného Rakušana), Michaela Jordana, Tigera Woodse, Jackieho Robinsona, Jesseho Owense a Bretta Favreho.
Můžeme zde uvést hned několik tvrzení, proč se zrovna tito sportovci umístili na příslušných pozicích a částečně tak demonstrovat postoj americké veřejnosti ke svým sportovcům. Na první pozici mezi americkými sportovci se umístil Lance Armstrong. Jako cyklista strávil většinu času na zahraničních závodech a je uznávanou mezinárodní sportovní ikonou. Na Armstrongovi lidem neimponoval pouze sportovní úspěch, ale především velký příběh celého jeho života, který v sobě ukrývá sílu a naději. Armstrong, jenž podstoupil úspěšnou léčbu rakoviny varlat a poté fenomenálním způsobem mnohokrát vyhrál Tour de France, byl pro Američany symbolem úspěšného boje proti beznaději a stal se celospolečenskou celebritou, sportovní ikonou a pro mnoho lidí také hrdinou. Důležitou roli zde hrál právě jeho životní příběh, jelikož obyvatelé USA jsou známí svou zálibou v těchto „great stories“. Na dalším místě mezi sportovci byla pozoruhodná osobnost amerického sportu Muhammad Ali, boxer, jenž opět nevynikal pouze svým sportovním uměním, ale i životní cestou. Poutal na sebe pozornost především tím, že jako jeden z prvních proklestil místo afroamerickým boxerům (téma boje proti rasismu, podobně jako jinde ve světě, je v USA velice silné), nadchl také jeho postoj k náboženství, když se rozhodl konvertovat k islámu a odmítnout osobní účast ve vietnamském válečném konfliktu, když se vzdal svého původního jména Cassius Clay a přijal jméno Muhammad Ali (Saeed, 2003, s. 51–72). Baseballista Babe Ruth, který je považován již od dvacátých let za nejlepšího představitele tohoto sportu všech dob, se neobjevuje v tomto výběru zcela náhodou. Je zde zřejmá všeobecná americká fascinace sportem. Je jedno, že Ruth není v ostatních zemích až tak známý, a také nehraje žádnou roli to, že nereprezentuje svoji zemi. Byl všeobecně uznávanou osobností v americkém národním sportu, a to je dostačující pro jeho obrovskou popularitu. Byť je to přední sportovec, nemůže hrát v naší práci důležitou roli již tím, že se baseball v jeho době hrál prakticky jenom v Severní Americe, a tudíž neměl prostor, aby šířil sportovní slávu své země v mezinárodních soutěžích. Jeho proslulost tedy pramení pouze z MBL (Major League Baseball). Dalším velice důležitým jménem je pro USA také Arnold Schwarzenegger. Ten byl známý svými prohlášeními, že USA je země kulturistice zaslíbená, a právě proto představoval pro Američany (a nejen pro ně) jistou ikonu. Některé zdroje potvrzují, že právě díky němu v USA aktivně pěstuje kulturistiku na pět milionů lidí (Nosek, 1992, s. 53). Schwarzenegger také dokázal, že i kulturista (nebo sportovec obecně) může prorazit i v jiné než sportovní oblasti, jeho filmová a politická kariéra hovoří za vše. Je ovšem těžké říci, zdali si ho lidé váží více jako kulturistickou legendu, herce nebo kalifornského guvernéra či úspěšného podnikatele. Musíme také připomenout, že v jiných zemích se na kulturisty pohlíží spíše negativně, ale v USA patří mezi tolerované a více uznávané osobnosti. Jsou zde také další problémy pramenící zejména s velké kontroverze tohoto sportu a také to, že Schwarzenegger je rodilý Rakušan a až do poloviny sedmdesátých let reprezentoval v závodních soutěžích Rakousko. Nicméně na tuto osobnost je také asi přihlíženo spíše z hlediska jeho životního příběhu, kdy se chudý chlapec z alpské vesnice dostal do čela nejbohatšího státu Ameriky. A z hlediska reprezentace USA je jeho vliv také zanedbatelný, jelikož svým sportovním „uměním“ šířil spíše slávu rodného Rakouska než Spojených států (vždyť po něm byl donedávna pojmenovaný fotbalový stadion ve Štýrském Hradci, který je nedaleko vesnice, kde se narodil). Z dalších jmen můžeme jen ve zkratce jmenovat: Michael Jordan – nejpopulárnější americký basketbalista všech dob, první globální americká sportovní hvězda, Tiger Woods – nejbohatší sportovec světa, těží z velké popularity golfu v USA, Jackie Robinson – první afroamerický baseballista, opět silné téma boje proti rasovým předsudkům, Jesse Owens – podobný příklad, jak Robinson, ovšem s tím rozdílem, že Owens sice porazil Hitlerovy ideály (nebo spíše očekávání o neporazitelnosti germánské sportovní hegemonie), doma v USA nebyl ve své době zdaleka tak ceněný. A konečně Brett Favre, jeden z nejslavnějších hráčů amerického fotbalu. Je trochu paradoxem, že je v USA americký fotbal komerčním sportem číslo jedna (Coakley, 2001, s. 314), a přece se Favre v nejlepší stovce umístil ze sportovců nejhůře. To dokládá fakt, že v průběhu dvacátého století se dívala americká společnost na své sportovce spíše jako na nositele nějakého signifikantního příběhu, než jako na adorované sportovní hvězdy. Právě Favre je toho zdárným příkladem.
Při srovnání s českou anketou zde vidíme zásadní rozdíl právě v reprezentačních úspěších jednotlivých sportovců. V USA se na rozdíl od České republiky neklade takový důraz na prezentaci sportovců v mezinárodních soutěžích, ale spíše na individuální úspěch v národních ligách a také na nezaměnitelný inspirující životní příběh sportovce. Nejsou tedy tak důležité jednotlivé výkony, ale spíše životní cesta sportovců. Až tehdy se můžou dostat na úplný vrchol, když jsou celospolečensky uznávanými celebritami a stávají se tak vážnými aspiranty, stát se sportovními ikonami. Chápání sportovních elit v USA je tedy směřováno spíše na jejich působení v národu samotném, tj. neopírají se tak kariérně o mezinárodní věhlas. Nicméně i tito sportovci si díky americkému globalizovanému trhu vydobyli mezinárodní věhlas. Tím ovšem nechceme říct, že by se Američané vyhýbali mezinárodnímu soupeření, právě naopak, jen tím chceme akcentovat, že právě není nutné si slávu získat pouze tím, že zvítězím nad soupeřem z jiné země. To ovšem také souvisí s idylickým přesvědčením Američanů, že jejich země je tak říkajíc „středem světa“ (Petrusek, 2006, s. 63). Američané se také nemuseli ve své moderní historii na rozdíl od jiných národů vůči někomu vymezovat cestou válek, sousedského, ekonomického či kulturního soupeření.
Ve Velké Británii diskutovaná anketa nesla název „Greatest Britons“ a pořádala jí televizní stanice BBC. Zde již byli hlasující ke sportovním hvězdám a hrdinům spíše rezervovaní. Na špičce žebříčku nalezneme samozřejmě známé vladaře a jiné britské elity (Winston Churchil, Charles Darwin, William Shakespeare, Isaac Newton). První sportovec se umístil až na třicáté třetí pozici a byla jím sportovní pop ikona, fotbalista David Beckham. Na dalších dvou místech potom nalezneme veslaře sira Steva Redgrava na třicáté šesté pozici, kterého ve své publikaci přibližuje Jan Děkanovský a dává ho za vzor v porovnání s ostatními mediálně vděčnějšími sportovci (Děkanovský, 2008, s. 16–22) a fotbalistu Bobbyho Moora na šedesáté deváté pozici.
Vidíme zde tedy oproti USA značný rozdíl. Ten je samozřejmě dán odlišným historickým vývojem, kdy v USA logicky nemohli mít v historii tolik populárních a ceněných osobností jako Velká Británie. Rozdíl je také v tom, že Britové jsou ve sportu také více konzervativní, než je tomu u USA. Jak již bylo naznačeno, na špičce popularity je zde méně sportů, než v USA a k typicky americkým sportům (baseball, americký fotbal či basketbal) jsou Britové značně skeptičtí. O to více je překvapující, že se na nejvyšším místě mezi sportovci objevila pop ikona David Beckham. Fotbalista, jenž je svými kritiky označován spíše za manekýna, profesionální celebritu a propagátora welness způsobu života (Whannel, 2003, s. 75). Ovšem dva další zástupci sportu jsou Steve Redgrave a Bobby Moore. První jmenovaný je několikanásobný olympijský vítěz ve sportu, který je v anglosaských zemích značně prestižní a který patří k typickým sportům pěstovaným na univerzitách. Redgrave dokonce jako jeden z mála sportovců získal šlechtický titul Sir. V tomto příkladu můžeme spatřovat popularitu sportovce, který má méně atraktivní sportovní odvětví, nicméně je pokračovatelem jisté anglosaské sportovní tradice a dělal jí také značnou čest díky již zmiňovaným několika zlatým olympijským medailím. Druhý jmenovaný je kapitán vítězného mužstva z fotbalového mistrovství světa v roce 1966 Bobby Moore. Jak bylo řečeno, ve Velké Británii je fotbal nejpopulárnějším sportem a pro Angličany bylo toto vítězství chápáno jako jedna z nejvýznamnějších sportovních trofejí všech dob. Proto je až s podivem, že Moora porazil právě Beckham, který s národním mužstvem nedosáhl zdaleka takových úspěchů jako zmíněný mistr světa. Zde zase můžeme vysledovat, že Britové dali přednost současné módní ikoně před nositelem tradice a úspěchu anglické kopané, což bychom v tak konzervativní zemi spíše nepředpokládali. Zaznamenání hodný je také fakt, že se do první stovky dostali jen tři sportovci, což je po Rusku, kde se v elitní padesátce objevil pouze jediný sportovec (Lev Jašin), nejméně ze všech zemí, kde byly podobné ankety vyhlášeny!
Jak tedy můžeme interpretovat, že z Velké Británie, kolébky moderního sportu, se dostali do první stovky největších občanů jen tři sportovci? Jsou tedy dle Britů nositeli národních hodnot jen státníci, spisovatelé, umělci a vynálezci? Odpověď můžeme možná nalézt v úpadku britského sportu. Jak již bylo naznačeno v minulých kapitolách, právě v Anglii začaly první sportovní specializace. Angličtí sportovci díky vzorné přípravě tehdy načas vládli světu ve většině nových odvětví. Byli také suverény ve svých národních kolektivních sportech, tedy fotbalu, kriketu či rugby. Zajímavé také je, že v Anglii se zrodila první sportovní celebrita, kterou se stal popularizátor boxu James Figg v 18. století (Mendel, 1984, s. 184). Nicméně netrvalo to dlouho a Anglie o své postavení přišla, najednou ji začaly porážet, např. v kriketu, Austrálie, Pákistán, Indie a ostatní kolonizované země. Ani v ostatních disciplínách již neměla takovou převahu jako dříve. V medailových tabulkách se na světových soutěžích sice Velká Británie objevuje stále v širší světové špičce. Ovšem jako bývalá největší sportovní a ekonomická mocnost nedosahuje ani zdaleka takových výsledků jako v počátcích mezinárodního sportovního zápolení. I to se možná odrazilo na hodnocení vlastních sportovců v této anketě.
Nejzajímavěji ze sportovního hlediska dopadla tato anketa v Kanadě. Anketa nesla název „The Greatest Canadian“ a pořádala jí televizní společnost CBC (Canadian Broadcasting Corporation). Zde se umístili v první desítce dokonce tři lidé, kteří byli nějakým způsobem zainteresovaní ve sportu. Po politikovi Tommy Douglasovi na druhém místě skončil hendikepovaný atlet Terry Fox. Toho sice nemůžeme označit za vrcholového sportovce, nicméně jeho nejznámější aktivita se týkala právě sportovní disciplíny, a tak ho můžeme za sportovce pokládat. Mezi dalšími byli na sedmém místě hokejový trenér a komentátor Don Cherry a na desátém místě hokejista Wayne Gretzky. U Kanady je to pořadí relativně logické. Kanada totiž nemá tak dalekosáhlou, řekli bychom hrdinnou historii, jako předchozí země. Volba sportovců jako největších osobností země se zdá tedy pochopitelná. Kanada je také zemí, kde má sport veliké zázemí, a to nejen v elitním vrcholovém sportu, ale především v masově provozovaném sportu.
Volba Terryho Foxe na druhé místo hned za Tommyho Douglase byla způsobena dlouhodobým zaměřením Kanady na zdravý životní styl a velkou podporou sportu státem (viz medailové úspěchy na OH ve Vancouveru). Fox ovšem nebyl vrcholovým sportovcem, neběhal v národním dresu, stal se spíše internacionálním symbolem, proto není jeho vysoké umístění pro tuto práci až takovým způsobem relevantní. Nezávodil v mezinárodních soutěžích, ani nechtěl porážet své protivníky, přesto na sebe přilákal pozornost celého světa. I když nosil na sobě tričko s kanadským javorovým listem, nebyl znám jako kanadský sportovec, ale jako nadnárodní bojovník proti rakovině. Na dalších dvou místech, sedmém a desátém, můžeme spatřit hokejového trenéra a také sportovního komentátora Dona Cherryho a hokejistu Wayna Gretzkého. Tato umístění jsou logická zejména díky velké oblibě hokeje v Kanadě a tito dva představitelé kanadského národního sportu se ve své zemi stali doslova ikonami. U Gretzkého je zajímavost, že jako hráč vyhrál s kanadským týmem jen kanadský pohár, ale nedočkal se žádného většího úspěchu na olympijských hrách či mistrovství světa. Ovšem jako trenér dovedl Kanadu k olympijskému zlatu v roce 2002 v Salt Lake City. Tento hráč, podobně jako jsme viděli v příkladu USA, nebyl adorován za své mezinárodní úspěchy, nýbrž se stal kanadskou ikonou pro svoje neuvěřitelné rekordy, které zaznamenal v NHL.
Ve zkratce si ještě řekneme, jak dopadly tyto ankety v některých evropských zemích. V německé mutaci této soutěže (Unsere Besten) se dočkali největší slávy Konrad Adenauer, Martin Luther, Karel Marx či Johan Sebastian Bach. Elitních sportovců se do první stovky vešlo hned třináct. Z nich můžeme jmenovat např. závodníka F1 Michaela Schumachera, cyklistu Jana Ulricha, tenisty Steffi Grafovou a Borise Beckera nebo fotbalistu Franze Beckenbauera. Tento velký počet sportovců v první stovce je dán obrovským nadšením Němců pro sport (vždyť německá fotbalová Bundesliga je nejnavštěvovanější ligou v Evropě, dokonce i hokejová Eishockey liga je nejnavštěvovanější hokejovou soutěží v Evropě). Výše jmenovaní sportovci za sebou nechali jména jako Immanuel Kant či Richard Wagner.
Při pohledu na tuto anketu ve Francii zjistíme, že se zde do první stovky dostalo o něco méně sportovců než v jiných zemích, a to sedm. Celkovému pořadí vévodí Charles de Gaulle, Louis Pasteur a abbé Pierre. Zajímavostí bezesporu je, že v první desítce najdeme rovnou čtyři představitele lehčího žánru umění (komiky Michaela Colucciho a Bourvila, dramatika Moliéra a šansoniérku Edith Piaf). Jako první sportovec je až na dvacáté první pozici fotbalista Zinedine Zidane, dále následují fotbalista Michel Platini, jachtař Éric Tabarli, judista David Jouilled, tenista Yannick Noah, fotbalista Amié Jacquet a cyklista Raymond Poulidor. U Francie můžeme vysledovat spíše oblibu umělců. Je to reakce na bohatou kulturní tradici této země. Je také dobré si všimnout, že většina uvedených sportovců je nějakým způsobem zainteresována v úspěších národních týmů. Fotbalisté byli vždy přítomni nějakému úspěchu francouzské kopané, Noah byl zase úspěšným kapitánem daviscupového týmu. Ostatní tři měli úspěchy spíše individuálního rázu.
V Nizozemí se o vítězství podělili v té době zavražděný politik Pim Fortuyn a vojevůdce Vilém Oranžský. Zde je zajímavé především postavení fotbalisty Johana Cruijffa, který se umístil na šestém místě a nechal za sebou takové malířské velikány, jako jsou Rembrandt van Rijn a Vincent van Gogh. Do první stovky se vešlo, stejně jako ve Francii, sedm sportovců, z toho čtyři fotbalisti.
V Rumunsku anketu vyhrál Stefan Veliký, rumunský vládce z přelomu patnáctého a šestnáctého století, na dalších místech se vesměs umístili vládci či státníci. Jako prvního sportovce zde můžeme vidět fotbalistu George Hagiho na čtrnácté pozici. V Rumunsku se do první stovky vešlo rovných deset sportovců, převážně fotbalistů. V Bulharsku byly výsledky velmi podobné jako v předešlé zemi. Pořadí opět ovládli národní hrdinové a vojevůdci, na prvním místě se umístil Vasil Levský. Jako první sportovec se objevil fotbalista Christo Stoičkov, v první stovce se opět stejně jako v Rumunsku umístilo deset sportovců. Ovšem sportovci z již rozličných odvětví; Dan Koloff - zápas, Albena Denkova – krasobruslení či Štefka Kostadinová – skok vysoký. Ve Finsku jasně vládli státníci, kteří obsadili prvních pět míst, zvítězil Carl Gustav Emil Mannerheim, prezident v období konce druhé světové války. Jako první sportovec se zde umístil skokan na lyžích Matti Nykänen, v první stovce bylo sedm sportovců. Jako poslední dva státy si ukážeme Ukrajinu a Rusko. V západnějších z obou zemí zvítězil Jaroslav Moudrý, jenž byl na přelomu desátého a jedenáctého století vládcem Kyjevské a Novgorodské říše. Na třetím místě můžeme vidět kontroverzního hrdinu Stepana Banderu. Ovšem jako první sportovec se umístil bývalý fotbalista a trenér Valerij Lobanovskij. Ve druhé desítce potom můžeme nalézt boxerské bratry Kličkovy. V první stovce největších Ukrajinců bylo deset sportovců. V Rusku tato anketa dopadla vůči sportovcům nejméně příznivě, ale o to více skončila příznivě pro nejkontroverznější ruské osobnosti. Dle dostupných výsledků zvítězil Alexandr Něvský, na třetím místě Josef Stalin a na šestém Vladimir Iljič Lenin. Od třinácté po padesáté místo již nebyly osobnosti seřazeny. Jediný sportovec v první padesátce byl fotbalový brankář Lev Jašin.
Shrnutí
Jak již bylo řečeno, výše uvedené ankety nemůžeme považovat za objektivní názor celého národa. Interpretace výsledků je zajisté o mnoho složitější, než by se mohlo zdát. Můžeme zde ovšem vyvodit několik zásadních závěrů.
Na prvních místech se vždy umístily osobnosti, které pomocí diplomacie výrazně pomohly zformovat národ do dnešní podoby. Většinou se zde jedná o předsedy vlády, prezidenty či vládce v obdobích, kdy byl národ utlačovaný ze strany nějakého uzurpátora.
Osobnosti světa sportu jsou ve značně rozdílných pozicích. V některých zemích je nalezneme na příčkách po boku nejvýznačnějších národních elit (Kanada, Ukrajina), někde naopak výrazně zaostávají (Velká Británie, Rusko).
Rozdílné je také pojetí toho, jaký měl sportovec význam pro národ a jak národ reprezentoval. Zdali byl sportovec volený pro svůj životní příběh, morální sportovní hrdinství a inspiraci (Babe Ruth, Jesse Owens, Věra Čáslavská) či díky tomu, jak reprezentoval svůj národ v zahraničí a dosáhl pro něj cenná vítězství (Zinedine Zidane, Matti Nykänen) nebo pro své individuální úspěchy v zahraničí (Michael Schumacher, Pavel Nedvěd).
Linie mezi těmito třemi pojetími není nijak ostrá. Ovšem pro zjištění smyslu reprezentace státu ve sportovních soutěžích by to měl být jeden ze stěžejních ukazatelů. Je sice pravda, že se zde nehlasovalo pro reprezentační výběry jako pro celky, ovšem ve většině případů se hlasovalo pro individuality, které byly právě nejvýznamnějšími představiteli úspěšného reprezentačního celku. Proto je třeba striktně rozdělovat, kdy sportovec vystupuje jako reprezentant své země a kdy jako reprezentant svých zájmů (klub, sponzor, agent aj.). Nesmíme také zapomínat na některé individuální sporty, kde je ovšem otázka reprezentace ještě o trochu složitější (cyklistika, motoristické soutěže).
Za povšimnutí stojí ještě ten fakt, že jsme mohli vysledovat až zarážející ignoranci sportovců z bývalého východního bloku, jež ve své době měli jít příkladem a měli tvořit „výkladní skříň“ socialistické tělovýchovy a způsobu života vůbec. Ve sledovaných zemích se v popředí žádný z těchto hrdinů socialistického sportu neobjevil. Přitom právě propracovaný sportovní systém východního bloku si zakládal na svých sportovních úspěších a mnohé sportovce heroizoval a dával za vzor. To nám podává cenné svědectví, že právě sportovní boj ve státech za železnou oponou neplnil zamýšlený smysl a lidé s odstupem desítek let v anketě adorovali spíše jiné sportovce, kteří se nezasloužili o výsadní postavení sportu socialistických zemí ve druhé polovině dvacátého století.
Kdy tedy můžeme elitním sportovcům, jež reprezentují svůj stát či národ přiřadit status hrdiny, který pomáhá lidem překonávat obtíže spojené s běžným životem? Kdy mohou jít vzorem a eliminovat tak obtíže spojené s nedostatkem národního sebevědomí? Kdy je možné se ke svému hrdinovi upnout? Je národním zájmem bohatě financovat vrcholový sport, který je v mnoha studiích ostře kritizován z mnoha úhlů? Dnešní svět nám dává bohatý prostor pro heroizaci sportovních hvězd, které nám jsou předkládány jako následováníhodný vzor, a to zejména pro svou vzornou reprezentaci našeho národa v zahraničí. Vzpomeňme např. na olympijský úspěch hokejistů v Naganu. Jistěže bez výhrady můžeme tvrdit, že právě tyto sportovní úspěchy dávají mnoha lidem pocit naděje a přesvědčení o síle vlastního národa. Nicméně po bližší analýze zjistíme, že vše je relativní, sportovní sláva pomine, na pomyslný sportovní trůn se dostane sportovec z konkurenční země a sláva stejně jako adorace nenávratně ustoupí do pozadí a někdejší nadšení vystřídá spíše pocit beznaděje a ztracené víry. Z někdejšího nesmrtelného symbolu je v té chvíli smutný poražený hrdina, který již nemá schopnost vyvolávat v lidech dojemnou a spontánní kohezi. Nicméně právě tento příklad populárních anket a její výsledky nám dávají zřetelně na srozuměnou, že zmíněný typ národního hrdiny a symbolu se v posledních letech dává na velmi vysoké pozice bez ohledu na validitu jeho skutečného přínosu pro společnost. A nezáleží, jestli posuzujeme jeho celkový životní příběh, či národní „poslání“ získat světový vavřín.