Hlavním cílem práce by mělo být objasnění určitého postavení vrcholných představitelů elitního sportu ve společnosti a jejich dopad na hodnotové směřování sportu, to vše v kontextu historickém i v odrazu současného světa. Dílčích cílů bychom mohli jmenovat několik. První je samozřejmě směřován do minulosti, kdy si budeme všímat adorace sportovních hrdinů na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dalším dílčím cílem je objasnění role sponzoringu a médií při tvorbě image hvězdy, ikony nebo hrdiny a zjišťování, jakou roli při tom zastává masová společnost a masová kultura. Stěžejní otázkou potom bude otázka, kde je onen zásadní rozdíl mezi hrdiny a hvězdami z hlediska definice těchto pojmů a z hlediska vlivu na společnost. Částečně zde bude popsán i mechanizmus kultu elitních sportovců. Jako způsob k dosažení těchto cílů jsme zvolili studium relevantní odborné literatury, studium dokumentů a především dlouhodobé vyhodnocování médií a prostoru věnovanému sportovním přenosům, jiným sportovně zaměřeným pořadům a článkům se sportovní tématikou. Hlavními podklady pro diplomovou práci jsou studie prof. Sekota, ale i jiných autorů zabývajících se problematikou ze sociologického hlediska, a díla se všeobecně sportovním zaměřením. K práci budou využity i publikace klasických kritiků masové kultury.
Výsledky
Historické ohlédnutí
Historické prameny nám zřetelně uvádějí, že adorace sportovních hvězd a jejich vliv na společnost nejsou jen výplodem současné moderní doby. Vždyť sportovní hrdinové existovali již za dob starého Řecka a Říma. Zejména ve starověkém Římě, v němž pořádání gladiátorských her a jiných sportovních soutěží patřilo k důležitým nástrojům utváření politického a veřejného mínění, dosáhla sportovní podívaná, byť ve formách, které bychom dnes za „sportovní“ vůbec nepovažovali, ohromného rozmachu. K jejímu rozvoji sloužily dokonale fungující specializované instituce. V Helladě již v roce 400 př. Kr. byly zahájeny výstavby sportovních stadionů a plně profesionalizovaní atleti byli odměňováni formou pravidelné mzdy z obecních zdrojů (Sekot, 2008, s. 14). Pro další příklad se nemusíme příliš geograficky přesouvat. Hrdinou prvních olympijských hrách byl sedlák-listonoš Spyros Louis z jedné vesnice od Athén, který byl první z 25 závodníků pěti zemí v maratonském běhu zavedeném v lehké atletice na OH poprvé na historické silnici Marathón–Athény (Krátký, 1960, s. 17). Louis, rolník z Marusi, vyhrál první olympijský maraton při athénské premiéře novodobých olympijských her v dubnu 1896. Neměl žádnou speciální přípravu, k účasti byl vybrán víceméně náhodně, jeho jméno však vešlo do olympijské historie jako málokteré jiné (Štejnbach, 1984, s. 10). Mohli bychom vzpomenout i další hrdiny prvních olympijských her jako byli Alfréd Hájos, Ramon Fons či Jim Thorpe, z novějších potom např. Wilma Rudolphová či Abebe Bikila. Ale nejen tento příklad z historie olympijských her nám může být nápomocen pro pochopení souvislostí. Stačí se podívat na Evropu již koncem devatenáctého století. Už počátkem fungování moderního sportu v tomto století byla uctívána řada sportovních hrdinů či sportovních idolů (Sekot, 2008, s. 174). Tyto velké postavy sportu, všeobecně známé osobnosti, jsou vedle svých vynikajících dovedností obdařeny i získanou proslulostí na úrovni hvězd se statutem celebrit.
Právě uznání a obdiv individuálním sportovcům a mimořádným sportovním výkonům patří k charakteristickým znakům vzniku a vývoje moderního sportu. V jeho kolébce – Velké Británii – šlo zejména o proslulé postavy tradičních sportů. Např. známý kriketový fenomén W. G. Grace se těšil takové oblibě u diváků, že se na jeho zápasy začalo vybírat zvýšené vstupné. Postupně se zejména profesionální hráči fotbalu (jak britského, tak i amerického) stávali „dobře prodejným zbožím“ s nesrovnatelně vyššími příjmy než běžný průměr obyvatel. Zlatá éra amerického sportu dvacátých let 20. století přináší další rozvoj sportovních hvězd jako „Babe“ Ruth (baseball), Red Grange (americký fotbal), Jack Dempsey (box); v Evropě v té době na sebe strhávala obdiv veřejnosti a médií zejména francouzská mnohonásobná wimbledonská vítězka Suzanne Lenglen (Sekot, 2008, s. 174). V dnešní době je v nejnovějších učebnicích historie sportovním superhvězdám mnohdy věnován větší prostor než významným politickým osobnostem minulosti. Je to dáno dvěma faktory: především prudkým vývojem nových médií a také stále výnosnějšími kontrakty z reklam a sponzoringu. Stále větší je také fascinace vrcholovým sportem a elitními sportovními podniky, které přerůstají svůj sportovní význam.
Sláva, média a masová kultura
Elitní sportovci a elitní sportovní týmy jsou v dnešní době prezentováni jako vzor bohatství a úspěchu. Vrcholový sport obecně spoluvytváří specifickým a relativizovaným způsobem společenská měřítka úspěchu, bohatství a prestiže. I ve světě vrcholového sportu tak mnohdy sklízí největší obdiv ten, kdo má nejvyšší příjem, je mediální hvězdou (Sekot, 2008, s. 135). Milionové sumy v dolarech nám tak dávají na vědomí, kdo, kdy a za jakých podmínek má šanci stát se součástí vrcholů sportovního obdivu a mediálního zájmu. Společným jmenovatelem vrcholových sportovců, známých na mediální scéně, je úspěch, bohatství a tělesná krása. Jedině takto vymezený sport může přinášet všem zainteresovaným stranám – tedy sponzorům, marketingovým a reklamním společnostem, médiím a samotným sportovcům – pohádkové zisky (Sekot, 2008, s. 136–137). V moderním sportu tak nemůže cesta k bohatství a s ní spojená sláva vzniknout bez pojmů sponzoring a reklama. Slovo sponzoring je nejčastěji spojováno se sportem nebo s kulturními institucemi. Definovat bychom ho mohli jako poskytování materiálních, finančních a dalších prostředků ze strany výrobních podniků nebo jiných soukromých či státních subjektů a služeb pro odvětví zdravotnictví, sociální péče, tělesné výchovy a sportu, kultury a ekologie s cílem realizovat své marketingové a komunikační cíle (Čáslavová, 2000, s. 92). Hlediska sponzora jsou obvykle propagace firmy, zvyšování podílu na trhu, změny image, oslovování vybraných skupin zákazníků, goodwill (dobré jméno, dobrá pověst podniku), a to všechno se základním cílem – zvýšit prodej produktů, které firmy nabízejí na trhu. Z hlediska sponzorovaného bychom mohli uvést především peněžní zabezpečení, vybavení, oblečení a další materiál nebo vybrané služby.
Současná společnost staví na přední místo úspěch, popularitu a peníze spolu s touhou alespoň napodobit svět celebrit. Sportovci honosící se velkými automobily a přepychovými rezidencemi se tedy, i přes značnou závist, stávají následováníhodným vzorem. Tato cesta ke slávě a penězům ovšem musí vést i přes médium, lépe řečeno masové médium. V době dnešních komunikačních technologií je šance stát se hvězdou či celebritou takřka přes noc. Sdělovací prostředky nám předkládají nepřeberné množství informací o sportovních událostech. Přibývá stále více nových sportovních kanálů a sportovních magazínů. Sportovní média mají v současné době pozici jako nikdy předtím v historii.
Můžeme konstatovat, že sportovní hvězdy a legendy by neměly možnost vzniknout bez masové kultury. Jakou roli vlastně hraje tato kultura na půdě sportu? Lze porovnat kulturní kritiku s hodnocením masového sportu? Lze na masovou kulturu nahlížet jen z čistě negativního hlediska? Nejprve by nebylo špatné objasnit, co se vlastně pod pojmem masová kultura skrývá. Tento výraz můžeme interpretovat pomocí definic mediálního teoretika Denise McQuaila:
- není tradiční
- není elitní
- je produkovaná masově
- je populární
- je komercionalizovaná
- je homogenizovaná
(McQuail, 2009, s. 58)
Jiný pohled na věc nám poskytuje tato definice: „Masová kultura je produktem industrializace a komercionalizace kultury, což znamená, že noviny, filmy a další kulturní produkty jsou nyní vyráběny organizovanějším a efektivnějším způsobem s výslovným cílem vydělávat na jejich spotřebě peníze.“ (Osborne, van Loon, 2002, s. 146). Z pohledu sportu bychom ji mohli popsat následujícím způsobem:
- elitní vrcholový sport je jednou z nejúčinnějších forem masové medializované divácké zábavy (Sekot, 2008, s. 93)
- devalvuje umělecký obsah: vrcholový sport v krajní podobě zpochybňuje smysl a poslání tělesné kultury
- masová kultura znehodnocuje proces duchovního rozvoje osobnosti, vrcholový sport posiluje konzumní vztah ke sportu a jeho přínos k všestrannému rozvoji jedince je přinejmenším sporný
- masová kultura nabízí masovou podívanou devalvované zábavy, vrcholový sport se mnohdy vkrádá do života mas globálně přitažlivou podívanou (Sekot, 2003, s. 144)
Také bychom si ovšem neměli plést masovou kulturu s populární kulturou. Hlavní rozdílem mezi těmito sociálně kulturními pojmy je, že populární kultura pochází z lidu samotného, na rozdíl od masové kultury, kde je tok jednosměrný a zpravidla je řízen shora. Zde by se dala použít přímá komparace se sportem. Populární kultura je kulturou, která je přímo aktivně prožívána lidmi. Dala by se tedy přirovnat k obecně provozovanému rekreačnímu sportu, kdežto masová kultura, kde je tok jednosměrný, by se dala přirovnat k pasivnímu sledování sportovních klání na televizních obrazovkách a na sportovních stadionech. Tam lidé sice nesledují filmy a filmové hvězdy, nýbrž globálně či lokálně známé sportovní kluby a jejich největší hvězdy. Není třeba složitě zdůvodňovat, proč je důvěrný vztah masmedií ke sportu orientován zejména směrem k vrcholovému elitnímu sportu. Je to zřejmé. Právě elitní sporty jsou svojí diváckou atraktivností pro masová média komerčně zajímavá prodejem přenosových práv a reklamy. Jde přirozeně o spletitou síť vzájemných výhod a podnikatelského očekávání, která je spíše v ohnisku zájmu ekonomů a marketingových specialistů. (Sekot, 2003, s. 140).
Komparaci masové kultury a masového sportu můžeme vyložit i tak, že vrcholový sport vzhledem k jeho specifické hodnotové zakotvenosti, profesionalizaci a komercionalizaci lze povařovat za fenomén vytěsňující se z širšího rámce tělesné kultury do sféry masové kultury. Absurdně zcela opačným postupem, než je tomu u kultury obecně. Geneze masové kultury totiž principem společného jmenovatele cílí k prohlubující se propasti mezi vysokým uměním k plytkosti zábavy, zatímco vrcholový sport vstupuje na půdu masové kultury (a tedy i zábavy) jako scéna naprosto špičkových, vrcholných a účelově pěstovaných a motivovaných výkonů. Umělecký vrcholný výkon jde svou svébytnou originální cestou mimo bludiště zábavy a podbízivosti masové kultury a vzdaluje se masám. Vrcholový sport formou masové zábavy naopak k masám cíleně míří. (Sekot, 2003, s. 144). Nabízí nám tedy tezi, že na rozdíl od geneze klasické masové kultury od „high cult“ k „low cult“ vstupuje vrcholový sport k masám přímo ve své plné a dokonalé kráse vrcholných výkonů.
V této souvislosti se také hovoří o kulturním průmyslu. Jako první publikovali slovní spojení „kulturní průmysl“ představitelé frankfurtské sociálně vědné školy Theodor Adorno a Max Horkheimer. Ve svém stěžejním díle „Dialektik der Aufklärung“ (Dialektika osvícenství) přímo útočí na novodobý vývoj kultury. Situaci zde líčí jako selhání racionality a osvícenství v západní Evropě. Provází jej ztráta svobody, regrese vlivem technického rozvoje (Jirák, Köpplová, 2003, s. 57). Adorno, jenž svou tezi ještě dále rozvíjel ve spisu „Resumé o kulturním průmyslu“, zde své názory formuluje ještě přesnější formou. Říká, že hlavním cílem kulturního průmyslu je zisk. Vnutit lidem již zdeformované umění a hotové emoce, a tak je odnaučit vytvářet si vlastní emoce a názory. Podobné úvahy prezentuje i v dalším spise „O fetišovém charakteru v hudbě a regresi sluchu“. Ve stejném duchu napsal další německý myslitel Walter Benjamin spis „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“. V uměleckém díle vidí auru, která je likvidovaná právě mnohonásobnými replikami. A tehdy dle něj aura zaniká (Benjamin, 1979, s. 37).
Zde ovšem zůstává otázkou, zdali právě sportovní hvězdy a celebrity přinášejí svým konzumentům pouze prefabrikované emoce, jak je tomu právě v případu kulturního průmyslu. Divákům je nabízen sport, ke kterému patří emoce na všech úrovních a i ve smyslu aktivně či pasivně provozovaného sportu. Zde spatřujeme problém spíše v tom, že mnozí diváci již nesledují sport právě kvůli zálibě v dané hře, nějaké formě fanouškovství nebo bychom mohli říci i díky jisté katarzní činnosti, ale pouze ve spatřování symbolů slávy, bohatství a úspěchu. Z tohoto pohledu dnes miliony teenagerů (a nejenom oni) nosí nápadná trička se jmény sportovních idolů zpravidla ne jako výraz aktuální individuální sportovní činnosti, nýbrž právě jako symbol obdivované ikony úspěchu, bohatství, výkonu, obdivu a prestiže. Tržní ekonomie takto posiluje konzumní způsob života jako nedílné součásti soudobé kultury virtuálního postmoderního světa symbolů (Sekot, 2003, s. 145).
Mohli bychom prezentovat i definici sportovního průmyslu. Čáslavová nám předkládá tuto: „Trh, na kterém produkty nabízené zákazníkům představují sport, fitness orientované produkty na rekreaci nebo výkon a dále to mohou být činnosti, zboží, služby, lidé, místa nebo myšlenky.“ (Čáslavová, 2000, s. 88). Tato definice je sice výrazně střízlivější než pohled oněch německých myslitelů na novodobý vývoj kultury a kulturního průmyslu, nicméně je viděna spíše z ekonomického pohledu než z pohledu kriticky sociologického.
Je tedy toto předkládání značek a deformované kultury jen negativním jevem nebo se z něj dá vyvodit i něco pozitivního? Zajímavou studii nám nabízí italský sémiotik Umberto Eco. Dle něj by se měly v masové kultuře hledat nejen zápory, ale i klady. Tvrdí například, že zavrhovaná masová kultura nezabrala místo žádné fantomatické kultuře vyšší, jenom se rozšířila v masách, které dříve přístup ke kulturním statkům vůbec neměly (Eco, 2006, s. 39). Další z jeho tezí je kupříkladu tato: „Je sice pravda, že masmédia nabízejí záplavu nerozlišených informací, v nichž není důležitý údaj odlišen od údaje pouze zajímavého nebo zábavného, popírat však, že takovéto kumulace informací můžou být něčím formulujícím, by znamenalo zastávat velice pesimistický názor na lidskou přirozenost a nevěřit, že kumulace kvantitativních údajů, útočících jako stimuly inteligence na velké množství osob, by se aspoň u některých z nich nemohla kvalitativně proměnit.“ (Eco, 2006, s. 40- 41).
Hvězdy, ikony, hrdinové a další pojmy
Před výkladem primárního tématu této kapitoly - hvězdy versus hrdinové - bychom si měli vymezit všechny pojmy týkající se této problematiky. Sociologicky diametrálně rozlišné termíny celebrity, hvězdy, elity, ikony, legendy a hrdinové by nám jistě mnoho bulvárními médii dezorientovaných lidí hodilo takříkajíc „do jednoho pytle“. Nicméně první tři termíny mají zcela jiný význam než následující tři. Neexistuje sice žádné striktní roztřídění, ale tato slova nám mají určit jistý přívlastek k nějakému člověku, v našem případě sportovce. Proto by bylo velmi vhodné pokusit se tyto pojmy pomocí příkladů vymezit.
V souvislosti se sportem jsou tyto výrazy využívány podobně jako ve všech ostatních případech. Pojďme si tedy objasnit, co se za těmito výrazy podle sociologického hlediska vlastně skrývá a poté je aplikovat na osobnosti českého a světového sportu. Začneme termínem celebrita. Ten bychom mohli definovat jako vyšší horní vrstvu známých osobností prezentovaných zpravidla masovými médii. Celebrity obecně tvoří ti, kteří jsou nejčastěji mediálně prezentováni, obdivováni, privilegováni a napodobováni (Sekot, 2003, s. 161). Laicky řečeno, celebrity jsou zpravidla mediálně vyprodukované populární osobnosti, které ve své profesi zvlášť nevynikají, ale přesto jsou v centru pozornosti sdělovacích prostředků. Celebrity jsou prospěšné zejména bulváru. Je třeba ovšem upozornit, že se tento pojem nevylučuje s ostatními pojmy (hvězda, ikona, elita) z pohledu jejich prezentace masovými médii. Celebrity z hlediska vzniku figurují jako důsledek tří vzájemně propojených procesů:
- demokratizace společnosti,
- snižování významu organizovaného náboženství,
- tržní povahy každodennosti (Sekot, 2008, s. 176).
Klasickým příkladem uměle vytvořených celebrit např. v showbusinessu jsou účastníci reality show, pseudohvězdy televizních estrád atd. Celebrita ovšem nemusí mít vždy jen pejorativní zabarvení v důsledku kritiky masové zábavy. Celebrity se také vyznačují svým krátkodobým, ale o to masivnějším vlivem na společnost. Dalo by se říci, že s pojmem hvězda se můžeme setkat v užším okruhu lidí. Zpravidla jen v oblastech kultury a sportu. Hvězdy jsou známé nejen díky své prezentaci v médiích, ale i svými výkony a neobvyklými výsledky své činnosti.
Nyní se dostáváme ke dvěma posledním pojmům, a to k elitám a ikonám. Slovo elita nám nabízí více vysvětlení, sociologický slovník ho prezentuje jako „Jedinci prospívající většině jako nástroj progresivních opatření a změn“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 252-253). Jsou to tedy ti, kteří jsou pro společnost, národ a stát hodnotově, kulturně a myšlenkově nejpřínosnější (Sekot, 2003, s. 149). Nebo bychom mohli tento výraz také prezentovat jako skupinu těch nejlepších, vybranou vrstvu lidí společných, politických, ekonomických a kulturních zájmů. Dal by se použít i výraz: skupina lidí, kteří jsou zrovna v danou dobu na nejvyšších místech, ať již v politice, v kultuře či na poli sportu. Tento výraz může být tedy opět mnohoznačnější a aplikovatelnější na více lidských odvětví na rozdíl od výrazu hvězda. A konečně se dostáváme k poslednímu pojmu ikona (z řeč. obraz, volně uctívaný svatý obraz). Tento výraz je asi nejobtížněji vyložitelný a dá se poměrně těžko k něčemu přirovnat. Ikonami jistých oblastí lidské činnosti můžeme nazvat ty lidi, kteří se stali ve své profesi nesmrtelnými, široce překročili význam této profese nebo měli velký pozitivní vliv na její rozvoj.
Jak by se tedy tyto čtyři pojmy daly aplikovat na osobnosti světa sportu? Celebrity obecně tvoří ti, kteří jsou nejčastěji mediálně prezentováni, adorováni, privilegováni a napodobováni s téměř nulovým významem pro společnost. Nové tisíciletí tak elitu politických vůdců, vědců, badatelů a filozofů nahrazuje mediálně mnohem přitažlivější galerií celebrit, které zřejmě i na půdě sportu budou mít stále větší autoritu. Sportovní celebrity mají obrovskou moc prodávat vlastním mediálním image reklamou nabízené zboží (Sekot, 2003, s. 161). Typickou ukázkou sportovní celebrity v českém prostředí je Aleš Valenta. Tento akrobatický skokan byl ve své profesi mírně nadprůměrný. Ovšem jeden experimentální skok ho dosadil do hvězdných výšin. Od tohoto bájného olympijského triumfu ovšem jeho forma neustále klesala, až byl nucen ukončit kariéru. Od té doby je to mediálně velmi známá osobnost neustále profitující ze svého jediného úspěchu (pozn. při vystupování v televizí show Stardance byla jeho profese představena jako „olympijský vítěz“). Typickým příkladem sportovní celebrity ze zahraničí je tenistka Anna Kurnikovová. Tato kráska byla sice vynikající tenistkou, která dosáhla i první světové desítky, nicméně za celou svoji kariéru nevyhrála v singlu ani jeden turnaj. Po skončení tenisové kariéry se věnovala už pouze modelingu a jiným aktivitám podobného směru. Svým způsobem by se do této kategorie dal zařadit i David Beckham; i ten se prezentoval více ve společenských rubrikách bulvárních časopisů, nežli svými fotbalovými dovednostmi. Nicméně od ostatních „pouze“ celebrit ho odlišuje jeho touha stále hrát, což dokazovaly i jeho vysoce kvalitní výkony v předních světových klubech.
Status sportovní hvězdy by již měl být přiznáván sportovcům, kteří si svoji primární slávu a popularitu vydobyli svým sportovním umem a nikoli jen nadměrnou prezentací v médiích. Sportovní hvězdy vytvářejí asi nejširší spektrum a jejich status se nevylučuje se statusem celebrity. V českém prostředí můžeme jmenovat fotbalisty Milana Baroše a Tomáše Rosického, hokejisty Patrika Eliáše, Tomáše Plekance, atleta Romana Šebrleho či sjezdařku Šárku Záhrobskou. Ze zahraničních bychom mohli jmenovat stovky jmen z mnoha sportovních odvětví.
O mnoho složitější je to už se sportovními elitami. Tímto pojmenování by se měl honosit jen ten, kdo v současné době představuje skutečnou špičku svého odvětví, a to v nějakém širším časovém rozmezí. Tím by se mělo rozumět, že „své disciplíně vládne“ (řečeno terminologií sportovních komentátorů). U fotbalistů by to byli kupříkladu Christiano Ronaldo, Lionel Messi či Iker Casillas mezi brankáři. Tzn. ti hráči, kteří drží ten nejvyšší standart již delší dobu, a čeká se od nich, že v tomto trendu budou pokračovat. V tenise bychom tímto slovem mohli bezpochyby označit Rogera Federera, v basketbalu LeBrona Jamese; v ostatních sportovních odvětvích by se našli další a další. Také musíme brát v úvahu, za jakých podmínek je slovo užito. Při jmenování elitních sportovců České republiky bychom jistě mohli říci mnoho jmen známých sportovců, kteří jsou špičkou ve svém oboru v naší zemi, jako Ondřej Bank nebo Jan Veselý. Nicméně v mezinárodním srovnání to již do takové míry neplatí, tito sportovci jsou za elitu považováni u nás, regionálně, v porovnání se zahraničím už tak důležitou roli v současné době nehrají.
Další pojem „ikona“ je na pomyslném žebříčku pojmenování slavných sportovců spolu s pojmy „legenda“ a „hrdina“ nejvýše. Ikony si svůj status musí vydobýt nejen sportovním umem, ale i velkou dávkou charismatu, životním příběhem a inspirováním druhých lidí. Sportovní ikony by měly mít přesah i do jiných sfér, než je jen oblast tělesné kultury. Krásný příklad, jak může vzniknout sportovní ikona, je příběh Martiny Navrátilové a Ivana Lendla. Oba úspěšní tenisté, oba emigranti, oba hráli přibližně ve stejné době. Čím je tedy zapříčiněno, že na Navrátilovou je nahlíženo jako na sportovní ikonu a na Lendla „pouze“ jako na bývalou tenisovou hvězdu? Lendl byl sice jedním z nejúspěšnějších tenistů historie, nicméně nikdy nevyvolal u lidí takovou potřebu adorace jako je to v případě této Čechoameričanky. Navrátilová je nejenom nejúspěšnější tenistkou historie a s největší pravděpodobností jí ještě dlouho zůstane, ale její životní příběh nám říká ještě více. Zatímco Lendl se po skončení tenisové kariéry věnoval pouze golfovým turnajům, Navrátilová spojila svou tvář s různými nadacemi, otevřeně a neskrývaně projevila svoji sexuální orientaci (i když někdy poněkud bizarně), prožila slavný návrat do Česka a triumfální byl i její návrat k tenisu, kdy hrála úspěšně čtyřhry téměř do padesáti let svého věku. Tenisu přispěla opravdu velkou měrou a právem je na ni nahlíženo jako na ikonu tohoto sportu. Další sportovci, které bychom mohli nazvat ikonami, jsou bezesporu Emil Zátopek, Björn Borg, Lance Armstrong, Ayrton Senna či Michael Jordan. Neopomenutelnou sportovní ikonou se může stát i neprofesionální sportovec. Dokladem nám toho může být Terry Fox, jenž inspiroval tisíce lidí k zdravému životnímu stylu a přispěl k boji proti závažným chorobám. V souvislosti se slovem ikona bychom mohli hovořit i o regionálních a místních osobnostech. Vezměme si třeba Ryana Gyggse; tento fotbalista, velmi úspěšný středopolař, nikdy nebyl považován za mezinárodní ikonu. Avšak ve svém klubu Manchester United, kde v současnosti hraje již svou dvacátou druhou sezónu, je skutečně nesmrtelnou ikonou.
Zbývající dva výrazy „legenda“ a především „hrdina“, jež jsou také v názvu celé této kapitoly, by se daly použít v obdobných významech jako „ikona“. Ovšem pojem hrdina znamená snad ještě více v této hierarchii výjimečných osobností. Hrdinou bychom mohli nazvat toho jedince, jenž vykonal významný odvážný čin, většinou s nasazením vlastního života, a je proto prezentován jako vzor chování. Hrdinům jsou připisovány vlastnosti jako statečnost, neohroženost, obětavost, ale i chytrost (Velký sociologický slovník, 1996, s. 387). Hrdinou bychom tedy mohli nazvat opravdu jen ty sportovce, kteří vykonali činy přesahující význam sportu, oslnili svou nebývalou vůli a jejich životní příběh byl nebo je inspirací pro ostatní i sportu se nevěnující veřejnost.
Zde si tedy můžeme provést komparaci, kdy je sportovec skutečně hrdina a kdy „pouze“ hvězda. Vezměme si kupříkladu Martinu Sáblíkovou. O této mladé nadějné sportovkyni můžeme s jistotou tvrdit, že je sportovní hvězdou, byť v málo atraktivní disciplíně. Vyhrála světový pohár, překonala světové rekordy. Musíme si však na základě výše uvedených faktů položit otázku, zdali může Sáblíková vystoupit ze statusu sportovní hvězdy a stát se sportovní hrdinkou? Odpovědi se dočkáme pravděpodobně záporné. A můžeme nabídnout tyto argumenty: Sáblíková reprezentuje ve sportu, který je prakticky na okraji zájmu. V České republice se nenacházejí ani žádné technické prostředky pro provozování tohoto sportu. Dalo by se také říci, že její sport není z fyziologického ani biomechanického hlediska příliš zdravý. A také se nabízí další otázka, jestli kvůli této jedné závodnici má smysl stavět v České republice za stamiliony rychlobruslařskou halu kvůli sportu, v němž sice máme v současné době elitní zastoupení, ale za pár let může být situace jiná.
Sportovní hrdinové se většinou generují ve sportech, které mají širokou dostupnost. Nejtypičtější jsou fotbal, cyklistika či atletika nebo například zápas. Můžeme uvést zdárný příklad z českého prostředí a to konkrétně přímo z Brna. Největší českou zápasnickou legendou zůstává i po více než sto letech od svých největších úspěchů Gustav Frištenský. Tomuto sportovci by se dal přiřknout s patřičnou úctou titul sportovní hrdina. Nevynikal totiž pouze jako výborný sportovec, ale jeho životní příběh nám vypráví ještě více. Z obyčejného řeznického učně se vypracoval na mistra Evropy, za druhé světové války se aktivně zapojil do odbojové činnosti, také byl vězněn gestapem. Do dnešní doby nosí mladí zápasníci na tričkách právě vyobrazení Frištenského. Nebyl to jenom obyčejný sportovec, ale stal se přímo hrdinou a velkým vzorem pro ostatní. Ze zahraničního prostředí bychom mohli nazvat opravdovým hrdinou např. Pelého, který přiměl obrovské kvantum mládeže k fotbalu a odvedl je tak od kriminální či jiné negativní činnosti. Proti němu stojí v kontrastu, pravděpodobně nejlepší fotbalista současnosti, Christiano Ronaldo. Tento fotbalista sice udivuje nadšené diváky svými góly a technickými kousky, ale jeho životní příběh nám nic neříká. Tento mladík se pouze honosí svými přítelkyněmi, drahými automobily a nenese žádnou vlastnost „hrdiny“ jako právě zmínění Pelé či Frištenský. Takovýchto případů bychom mohli jmenovat více. V žádném případě bychom tedy neměli zaměňovat termíny hvězda a hrdina. Musíme si uvědomit, že ne všichni, kteří nám jsou denně předkládáni sdělovacími prostředky, jsou hrdinové v sociologickém slova smyslu, ale ve většině případů jen reklamě prospěšné celebrity se statusem hvězd.
Kult sportovců jako substituce dávných hrdinů
Kult elitních sportovců není v dnešní době výjimečným jevem. Ve své době se stali modlou přesahující sportovní význam kupříkladu Diego Maradona, Pelé nebo Michael Jordan. Proč se vůbec sportovci stávají tolik adorovanými? Co vede veřejnost k jejímu bezmeznému obdivu? Kromě výjimečných sportovních výkonů sportovec musí mít ještě patřičnou dávku charismatu. Termín charisma je odvozen z Nového zákona (kde je ovšem použit ve velmi odlišném smyslu) a označuje sociální autoritu, která se nezakládá ani na tradici, ani na legálnosti, ale spíše na mimořádném vlivu individuálního vůdce. Prototypem charizmatického vůdce je náboženský prorok, který vzdoruje zavedenému řádu věcí ve jménu absolutní autority, která je mu udělena božským rozhodnutím. Můžeme vzpomenout na takové historické postavy, jako byli Buddha, Ježíš nebo Mohamed (Berger, 2003, s. 131). Francouzský sociolog Émile Durkheim považoval náboženství za jeden z nejdůležitějších faktorů sociálního života a předpokládal, že jím zůstane i v budoucnosti. (Sekot, 1985, s. 54). Ve dvacátém století začal morální vliv církve bohužel znatelně slábnout a lidé si začali nalézat jiné, méně vhodné spirituální autority. To nám potvrzuje, že lidem scházejí duchovní vůdci, sekularizovaná společnost se mimo jiné upíná právě na charisma sportovců, kteří mají na poli sportovních arén i mimo ně bezmeznou autoritu a přivádějí diváky v nekontrolované nadšení. Lidé však netouží pouze po duchovních vůdcích, vliv charismatu se může projevit i ve světských oblastech života, zvláště v politice. Zde můžeme uvést takové osobnosti, jako byli Caesar a Napoleon (Berger, 2003, s. 131). Mohli bychom připomenout i nechvalně známé diktátory jako byli Adolf Hitler či Benito Mussolini. Velkou měrou k tomu přispívají i masmédia, sportovci jsou široké veřejnosti prezentováni jako vzor sice běžně nedosažitelný, avšak následování a obdivu hodný (Sekot, 2008, s. 136).
Dalo by se tedy říci, že lidem scházejí hrdinové, a sport tvoří v dnešní době takový fenomén, že logickým vyústěním z celé věci je vytvoření kultu sportovce. Již samotný pojem „kult“, pocházející z latinského výrazu cultus (uctívání), symbolicky charakterizuje obsah tohoto termínu. Kult je zaměřen na individuální potřeby a přání, klade jen malý důraz na sociální zakotvenost, má silné dezintegrační tendence a je zpravidla řízen charizmatickými vůdci (Sekot, 1985, s. 152-153).
Výraz kult sportovce přesně charakterizuje již zmiňovaného argentinského fotbalistu Diega Maradonu. Adorace jeho osoby vyústila až do absurdní polohy, kdy byla v roce 2001 založena tzv. Iglesia Maradoniana, což můžeme přeložit jako Maradonova církev. Podle této církve se nyní píše rok 48 AD (after Diego). Tento fakt může působit až úsměvným dojmem, ale při počtech čtyřiceti tisíc členů v šedesáti zemích světa nám to už jako recese přijít nemůže. Tato církev má dokonce i svoji „bibli“ a svých deset přikázání. Fascinace sportovci nezávisí ovšem jen na jejich nezměrném charismatu, ale i na celkovém hodnotovém směřování. Sportovní celebrity pak mnohdy upoutávají pozornost masového publika nikoli primárně svým výkonem či činy, nýbrž i mediálním obrazem, poplatným proměnlivému toku času světa nestálých hodnot a relativizovaných morálních zásad (Sekot, 2008, s. 137). Toto tvrzení bychom si mohli vyložit i jako využívání negativní reklamy pro svůj prospěch. „Být nenáviděn znamená být reálnější a všudypřítomnější. Být deviantní znamená být nezapomenutelný“ (Sekot, 2008, s. 137). V souvislosti s obdivem k vrcholovým sportovcům bychom mohli zmínit termín „hubris“ (angl. přílišné sebevědomí, arogance) – tendence některých výkonnostních a zejména vrcholových sportovců přitahovat za každou cenu diváckou pozornost a vytvářet image výjimečnosti i za cenu ztráty kontaktu s reálným životem.
Shrnutí
Elitní vrcholoví sportovci již téměř jedno století mohou využívat statusu celebrit a hvězd. Toto jejich postavení je dosaženo zejména díky propracovanému systému sponzoringu v kooperaci s masovými médii. Důsledkem rozsáhlé mediální prezentace ve spojení s velkým charismatem některých sportovců může vzniknout i kult sportovce a také situace, kdy je sportovec stavěn mnohdy na vyšší místo, než skutečné společenské elity. Je ovšem třeba striktně rozlišovat pojmy sportovní hvězda a sportovní hrdina. Stěžejním rozdílem je zde hlavně pozitivní vliv na společnost, oslovující životní příběh, vysoké morální hodnoty a zejména schopnost jít vzorem. Tito hrdinové mají také největší podíl na zásluhách o obnovení masového sportování veřejnosti a na rozdíl od celebrit a hvězd učinili pro své odvětví maximum: Stali se legendami a svými životními příběhy podnítili pasivní mládež k aktivnímu přístupu ke sportu. Význam této práce pro praxi spočívá v zodpovězení některých otázek objasňujících postavení vrcholového sportovce ve společnosti. Může být nápomocna rozšifrovat mnohdy těžko definovatelné pojmy hvězda, elita či hrdina. Práce také nabídla komparaci kultury a sportu a zdůraznila jak jejich pojítka, tak i rozdíly.