Změny organizačních struktur v českém sportovním prostředí po roce 1989 a jejich vliv na českou sportovní reprezentaci

Sportovní prostředí bylo vždy ovlivněno jak politickým, tak i hospodářským a kulturním vývojem společnosti. Zásadní společenská změna, kterou byl pád socializmu v Československé socialistické republice (ČSSR) v listopadu 1989, zásadně proměnila celou společnost. Celospolečenské změny se začaly bezprostředně po listopadu 1989 promítat i do sportovního prostředí. Dlouhodobé nedobrovolné podřizování se socialistickému centrálnímu řízení vyvolalo ve všech oblastech života tendence negovat uspořádání společnosti a principy na nichž dosud společnost fungovala. Uvolnění z komunistického sevření podnítilo intenzivní hledání nových cest rozvoje. Většina institucí se začala velmi rychle a spontánně demokratizovat. Sportovní prostředí bylo jedno z prvních, kde se začaly hledat cesty k novému uspořádání.

Přeměna sportovního prostředí však neprobíhala rovnoměrně v čase. Je možno vysledovat tři nestejně dlouhá a nestejně intenzivní transformační období. První období (1989–1992) lze stručně charakterizovat jako období velmi intenzivní až živelné transformace. Druhé období se datuje od 1. 1. 1993, kdy došlo k rozdělení Československé federativní republiky (ČSFR) na dva samostatné státy Českou republiku a Slovenskou republiku. Pro transformační období 1993-2010 je typické zpomalení tempa změn, je již obdobím méně transformačním a spíše konsolidačním. V tomto období se především upevňoval a dotvářel nový organizační rámec vzniklý v období předešlém. Po roce 2010 zaznamenáváme další zásadní změny. V této třetí etapě se českému sportu zásadně mění struktura financování. Od roku 2010 dochází k definitivnímu výpadku financování sportu z výtěžku Sazka, a. s., dochází také k podstatným změnám v loterijním zákoně.

Dalo by se tedy říci, že proces přeměny sportovního prostředí probíhá permanentně a samozřejmě ani v dnešní době není ukončený.

U českých reprezentantů, dříve velkoryse podporovaných socialistickým systémem, byla v prvních letech po roce 1989 ve srovnání se světem i Evropou pozorována sestupná tendence výsledků. Zvyšující se soběstačnost sportovce, nová kvalita vztahů (vstup sponzorů do sportu, hledání finančních zdrojů apod.) vedly někdy k nerespektování tréninkových potřeb, neochotě podřídit své zájmy celku apod. Dlouho se také nedařilo navázat na dřívější dobře propracovaný a efektivní systém přípravy reprezentantů, talentovaných sportovců, žáků a studentů ve vybraných třídách s rozšířenou výukou tělesné výchovy.

Nová doba sice přinesla celou řadu změn, ale stále nejsou vyřešeny problémy z předchozích let. Povzbuzující je ovšem fakt, že olympijský rok 2012 přinesl českému sportu velkou řadu individuálních i týmových úspěchů. Olympijské hry v Londýně 2012 byly pro Českou republiku nejúspěšnější, co se týká zisku medailí od roku 1992.

Analýza stavu před rokem 1989

Po únoru 1948 se v Československu etabloval systém vlády jedné strany. Období bylo poznamenáno na jedné straně obrovským nárůstem rozvoje a významu sportu ve světě i u nás, ale i zcela novým politicko-ekonomickým socialistickým systémem. Ten přinesl prosazování principu jednoty - jednotných společenských organizací, odborů a spolků. Totalizace moci se projevila i v oblasti tělesné výchovy a sportu. K charakteristickým rysům patřila především ideově-organizační jednota, kterou obvykle garantovala jediná organizace.

Pro oblast tělovýchovy a sportu to byla nejprve Jednotná tělovýchovná organizace Sokol (1948–1952). V letech 1953–56 celé hnutí řídil státní orgán - Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport (SV TVS), dobrovolnou činnost měli v tomto období na starosti jednotlivé dobrovolné sportovní organizace (DSO), fungující pod záštitou Revolučního odborového hnutí. Branně-technické sporty zaštiťoval Svazarm (1951–1990). Od roku 1957 až do r. 1990 byly tělovýchova a sport soustředěny pod Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). V souvislosti s militantním charakterem totalitního režimu se ve sportovním prostředí zdůrazňovala brannost, pěstovaná prostřednictvím branných sportů.

Nedemokratický režim poznamenal naše sportovní prostředí několika negativy, ke kterým patřilo ideologizování a zpolitizování sportu a mechanické kopírování sovětského vzoru. V tělovýchově byl zaveden nedemokratický princip „demokratického centralizmu“ - závazné respektování rozhodnutí vyšších řídících orgánů nižšími. Hnutí se orientovalo na masovost a boj proti elitářskému individualizmu, v metodách práce se však uplatňoval formalizmus a kampaňovitost. V zájmu demonstrace předností socializmu a jeho sportu se pěstoval pokrytecký „státní amatérizmus" včetně utajované distribuce zakázaných látek (Grexa, Strachová, 2011, s. 181).

Socialistická éra přinesla pro rozvoj sportu a tělovýchovy i hodně pozitivního, především v porovnání s předcházejícími obdobími. Zvýšil se počet odborníků, vyškolených především fakultami tělesné výchovy. K pozitivním aspektům patří též posílení provázanosti zájmové a povinné tělesné výchovy, spolupráce s odborovým hnutím a uplatňování principu plánovaného rozvoje. Byla vybudována celá řada sportovních objektů a zařízení, do práce se zapojily tisíce dobrovolných aktivistů. Tělesná výchova se ve školách stala rovnocenným předmětem, také na vysokých školách se stala povinnou. Podstatně se zkvalitnila příprava pedagogů a trenérů. K rozvoji výkonnostního sportu přispělo budování sportovních tříd, středisek a škol, včetně středisek vrcholového sportu. S tím souvisela také relativně vysoká státní finanční podpora sportu. V zájmu rozvoje hnutí byly přijaty zákony o organizaci a řízení tělesné výchovy a sportu (1949, 1952, 1956). V oddílech, odborech a tělovýchovných jednotách se i nadále udržovaly dílčí prvky spolkového demokratizmu a tolerance, odlišné od poměrů ve vyšších řídících orgánech (Grexa, Strachová, 2011, s. 182).

Jednou z mála oblastí, kde se socialismus mohl srovnávat s vyspělými státy, byly sportovní úspěchy reprezentantů. Rekordy byly potřebné jako demonstrace předností socialistického systému. Vládnoucí garnitura přijala stanovisko, že vrcholový sport a státní reprezentace tvoří jednu z mála oblastí, kde lze rovnocenně soupeřit s nejvyspělejšími státy světa. V období 1948–1989 přispěla k dobré mezinárodní reputaci tuzemského sportu řada sportovců na OH, ZOH, MS i ME. Jedny z nejúspěšnějších, Věru Čáslavskou a Emila Zátopka, vidíme na obr. 1, na obr. 2 je Jiří Raška, úspěšný skokan na lyžích. Na obr. 3 je olympijský vítěz z roku 1972, slovenský krasobruslař Ondrej Nepela. V tabulce 1. uvádíme úspěšné olympioniky v letech 1948-1989.

Obr. 1 Věra Čáslavská a Emil Zátopek (Zdroj: https://encrypted-tbn3.gstatic.com/images)

Obr. 2 Skokan na lyžích Jiří Raška (Zdroj: http://www.ctk.cz/)

Obr. 3 Ondrej Nepela (Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/35/Bundesarchiv)

Tabulka 1 Úspěchy československých sportovců na OH/ZOH (Zdroj: Grexa, Strachová, 2011, s. 197-206)

OH/ZOH	Zlato	Stříbro	Bronz
ZOH 1948		ČSR – lední hokej
OH 1948	ČSR – ženy, gymn.	V. Havel – J. Pecka – kanoistika	L. Sotorník – gymnastika, přeskok
	F. Čapek – kanoistika	E. Zátopek – atletika	Z. Růžička – gymnastika, kruhy
	J.Brzák – B. Kudrna – kanoistika		Z. Růžička – gymnastika,
	J. Holeček – kanoistika
	J. Torma – box
	E. Zátopek – atletika
OH 1952	ČSR – veslování čtyřka s korm.	J. Brzák – B.Kudrna – kanoistika	M. Athanasov – zápas
	J. Holeček – kanoistika	J. Doležal – atletika	ČSR – ženy, gymn.
	J. Zachara – box	J. Růžička – zápas	A. Jindra – kanoistika
	E. Zátopek, 3x – atletika
	D. Zátopková – atlet.
ZOH 1956	-	-	-
OH 1956	O. Fikotová – hod diskem	E. Bosáková – kladina O. Hořínek – malorážka 3 x 40 L. Fouček – 1000 m pevný start L. Fouček – V. Machek – tandem	J. Skobla – vrh koulí
ZOH 1960	-	K. Divín – krasobruslení	-
OH 1960	E. Bosáková – kladina B. Němeček – box V. Kozák-P. Schmidt – dvojskif	D. Zátopková – hod oštěpem ČSSR – gymnastika ženy	B. Kubát – zápas J. Němec – box ČSSR – osma muži
ZOH 1964	-	-	ČSSR – lední hokej
OH 1964	V. Čáslavská – osmiboj přeskok, kladina J. Daler – stíhací závod H. Zdražila – vzpírání	L. Daněk – hod diskem J. Odložil – atletika, 1500 m J. Kormaník – zápas ČSSR – gymnastika ženy ČSSR – fotbal muži ČSSR – volejbal muži	L. Nácovský – střelba V. Andrs-P. Hofmann – dvojskif ČSSR – osma muži
ZOH 1968	J. Raška – skoky, střední můstek	J. Raška – skoky, velký můstek ČSSR– lední hokej	H. Mašková – krasobruslení
OH 1968	V. Čáslavská – osmiboj, přeskok, prostná, bradla M. Rezková – skok do výšky M. Duchková – skoky do vody J. Kůrka – střelba	V. Čáslavská – kladina ČSSR – gymnastika ženy	L. Daněk – hod diskem M. Zeman – zápas P. Kment – zápas ČSSR – volejbal muži
ZOH 1972	O. Nepela – krasobruslení	-	H. Šikolová – běh 5 km ČSSR – lední hokej
OH 1972	L. Daněk – hod diskem V. Mácha – zápas	ČSSR muži – házená M. Duchková– skoky do vody z věže L. Falta – střelba O. a P. Svojanovský – dvojka s korm.	ČSSR muži – čtyřka s korm. E. Šuranová – skok do dálky
ZOH 1976	-	ČSSR – lední hokej	-
OH 1976	A. Tkáč – cyklistika J. Panáček – střelba	V. Mácha – zápas ČSSR muži – moderní pětiboj	J. Bárta – moderní pětiboj O. a P. Svojanovský – dvojka s korm. ČSSR muži – párová čtyřka H. Fibingerová – vrh koulí
ZOH 1980	-	-	K. Jeriová – běh 5 km
OH 1980	O. Zaremba – vzpírání ČSSR muži – fotbal	ČSSR ženy – pozemní hokej I. Bugár – hod diskem J. Kratochvílová – 400 m	ČSSR muži– cyklistika, silniční závody týmů ČSSR muži – cyklistika, stíhací závody týmů J. Franek – box V. Kocman – judo J. Tabák – kruhy D. Poliačik – vzpírání D. Karabin – zápas ve volném stylu J. Strnisko – zápas ve volném stylu Z. Pecka-V. Vochoska – dvojskif
ZOH 1984	-	štafeta žen 4x5 km ČSSR – lední hokej	K. Jeriová – běh 5 km P. Ploc – skoky na velkém můstku O. Charvátová – sjezd J. Sabovčík – krasobruslení
OH 1984	Neúčast ČSSR
ZOH 1988	-	P. Ploc – skoky na středním můstku	J. Malec – skoky na středním můstku štafeta mužů 4x10 km
OH 1988	M. Mečíř – tenis J. Pribilinec – chůze M. Varga – střelba	J. Novotná – H. Suková – tenis, J. Železný – hod oštěpem M. Bednařík – střelba	M. Mečíř – M. Šrejber – tenis J. Lohyňa – zápas ve volném stylu

Organizovaná proměna sportovního prostředí po roce 1989

Navzdory jistému uvolnění centralizmu v druhé polovině 80. let, které se dotklo i sportovního prostředí, byla v roce 1989 v ČSTV stále soustředěna převážná většina sportovních svazů a tělovýchovných jednot. ČSTV byl v tomto přelomovém období stále mimořádně velkou organizací s rozsáhlou členskou základnou (kolem 2 milionů členů) a s propracovanou strukturou centralizovaného způsobu řízení. Z tohoto důvodu nebyla výchozí situace pro započetí přeměny jednoduchá ani přehledná. Události probíhaly jednak spontánně (obvykle vystoupením některých organizací na nižší úrovni z ČSTV), po jiné linii naopak racionálně a organizovaně.

Návrat k pluralitnímu systému

Začátkem ledna 1990 vznikla rámcová představa budoucího uspořádání sportovního a tělovýchovného prostředí. Od ledna 1990 se konaly tzv. „kulaté stoly" v Brně, v Praze a v Bratislavě, kde byl předložen návrh na ukončení činnosti ČSTV a navrženo za nástupnické organizace ČSTV prohlásit Český svaz tělesné výchovy (ČeSTV[1]), Slovenské sdružení tělesné kultury (SZTK), Československou konfederaci sportovních a tělovýchovných svazů (ČSKSTS), TJ a svazy, které ze své vůle zůstanou mimo tato sdružení partnerských organizací tělovýchovného hnutí (kol. 1990). Úkoly ČSKSTS směřovaly převážně ke státní sportovní reprezentaci (ČSKSTS zrušena v 1993). Pro sportovní prostředí byl významný 25. březen 1990, kdy se konal mimořádný sjezd ČSTV, který ukončil čtyřicetiletou činnost sjednocené tělovýchovy v Československu.

Po zániku monopolního postavení ČSTV a Svazarmu byl zrušen zákon č. 68/1956 Sb. o tělesné výchově a nové subjekty se konstituovaly podle zákona č. 173/1990 Sb. jako občanská sdružení, která přestala plnit úlohu „představitelů celého tělovýchovného hnutí" (Strachová, Grexa, 2008, s. 145).

Z bývalé socialistické struktury se postupně rychlým tempem začaly uvolňovat spolky, které se právně i organizačně osamostatnily. Jako první se v prosinci 1989 oddělil Československý olympijský výbor (ČSOV). Dne 25. 4. 1990 měl ustavující zasedání a novou předsedkyní byla zvolena Věra Čáslavská. ČSOV oficiálně ukončil činnost 27. 3. 1993, a již v prosinci 1992 vznikly samostatné národní olympijské výbory - český a slovenský. Český olympijský výbor (ČOV) byl obnoven 21. 12. 1992 a do jeho čela byla opět zvolena V. Čáslavská (obr. 4), olympijská vítězka a držitelka sedmi olympijských medailí.

Obr. 4 Věra Čáslavská v roce 2012

Téměř ihned obnovily činnost původní organizace – Sokol (ČOS), Orel, Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ) - a také vznikly nové subjekty - Asociace tělovýchovných jednot ČSFR (ATJ), později Asociace tělovýchovných jednot a sportovních klubů (ATJSK) (Dvořák, 1996). Svaz rekreační tělesné výchovy (SRTV) se transformoval na Asociaci sportu pro všechny (ASPV), později vystupující jako Česká asociace Sport pro všechny (ČASPV) - pod tímto názvem pracuje dodnes. O svá práva se postupně důrazně přihlásily také nástupnické organizace Junáka, dále YMCA (Young Men´s Christian Association - Křesťanské sdružení mladých mužů) a YWCA (Young Women´s Christian Association - Křesťanské sdružení mladých žen).

Obnovený transformační proces probíhal i ve SVAZARMU. Některé subjekty se z něho vyčlenily, např. Autoklub ČR. Zbývajících 19 svazů se 18. 3. 1990 spojilo do Sdružení technických sportů a činností ČR (Dvořák, F., 1996, s. 23). I další organizace dostaly prostor díky zákonům, které jim umožnily vznik, ale i možnost uplatňovat nároky na majetek násilně odebraný po únoru 1948. Ke konci této etapy byla organizační transformace českých občanských sdružení v oblasti sportu a tělovýchovy v podstatě dokončena (tab. 2).

Tabulka 2 Přehled subjektů v oblasti sportu po roce 1989 (Zdroj: Grexa, Strachová, 2011, s. 211)

Původní organizace	Nástupnické organizace	Obnovené a nové subjekty
ČSTV	ČeSTV (na Slovensku SZTK) ČSKSTS	Obnovené: ČSOV, ČOS, Orel, Junák, YMCA a YWCA, SDTJ Nové: ATJ ČSFR – ATJ, ČASPV, Sazka, SZRTV, ASŠK
Svazarm	STSČ ČR – SSS ČR	Autoklub ČR

Změny se uskutečnily i v oblasti státní správy. Formálně byla za rozvoj československé tělesné výchovy a sportu zodpovědná ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ČR a SR, v praxi však byla situace složitější, zvláště ve vztahu k zahraničí. Ale i v tomto složitém období byla dosažena řada úspěchů na mezinárodním sportovním fóru.

Od roku 1992 byla příprava sportovců na OH zabezpečována ze státního rozpočtu a z rozpočtu ČOV, Českého paralympijského výboru a ze zdrojů podniku Sazka. Státní podpora byla realizována formou dotace jednotlivým sportovním svazům a rozdělovala se podle klíče, který člení sportovní odvětví do skupin dle domácí popularity, počtu členských zemí mezinárodní federace, úspěšnosti v mezinárodních soutěžích (MS, ME, OH) a zařazení v olympijském programu. V tomto období bylo o českou sportovní reprezentaci postaráno, ale výsledky na mezinárodních soutěžích tomu nenasvědčovaly a výkonnost rok od roku klesala.

V kolektivních sportech na MS ve Švýcarsku (1990) a na MS v ČSFR (1992) získali naši hokejoví reprezentanti bronz. Zlato získal atlet P. Blažek na ME ve Splitu (chůze 20 km).

V kanoistice byla vítězkou Světového poháru v celkové kvalifikaci kajakářka Š. Hilgertová a R. Šimůnek získal v roce 1991 zlatou medaili v cyklokrosu na MS profesionálů v Gietenu. I přes některé významné úspěchy českého sportu odborníci stále častěji upozorňovali, že současní úspěšní reprezentanti nebudou mít v krátkém čase stejně úspěšné následovníky. Úspěchy našich olympioniků v této době uvádí tabulka 3. Obrázek 5 zobrazuje Petra Hrdličku, zlatého medailistu v střelbě-trapu, a obr. 6 kajakáře Lukáše Pollerta.

Obr. 5 Petr Hrdlička je stále u svého sportu (Zdroj: http://img.ahaonline.cz/img/18/full/1366513-img-petr-hrdlicka.jpg)

Obr. 6 Lukáš Pollert (Zdroj: http://www.google.cz/imgres?imgurl=http://olympijskymagazin.cz/wp-content/uploads/2012/04/)

Tabulka 3 Úspěchy sportovců ČSFR na OH v Barceloně a ZOH v Albertvile (Zdroj: Grexa, Strachová, 2011, s. 214)

OH/ZOH	zlato	stříbro	bronz
ZOH 1992	-	-	ČSFR – skoky na lyžích, muži ČSFR – lední hokej muži
OH 1992	J. Železný – hod oštěpem L. Pollert – vodní slalom P. Hrdlička – trap R. Změlík – desetiboj	M. Šimek – J. Rohan – vodní slalom, C2 V. Chalupa – skif	J. Račanský – běžící terč

Reprezentace v období po rozdělení republik

Dnem 1. 1. 1993 zanikla ČSFR a vznikly dva samostatné státy Česká republika a Slovenská republika. Období mezi roky 1993-2010 nebylo ve sportu dobou převratných změn. Je možno je stručně charakterizovat jako období evoluční. Převratným se stal rok 2010. Došlo k radikálním změnám, které ovlivnily celé sportovní prostředí. Od tohoto roku nastává pro oblast sportu úplná absence finančních prostředků z výtěžku podniku Sazka, a.s., a dochází ke změnám v loterijním zákoně.

Již v roce 1993 podpořilo přípravu sportovců k reprezentaci státu usnesení vlády č. 371/1993 Ke komplexní péči orgánů o sportovní reprezentaci ze 7. července 1993. Toto usnesení zlepšilo podmínky pro přípravu sportovců a zajistilo spolupráci resortů Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany a MŠMT na jejich přípravě v resortních centrech (kol. 1993, s. 31). Důležitým krokem pro sportovní reprezentaci bylo v r. 1993 ustavení Rady české sportovní reprezentace. Předsedou byl zvolen V. Srb.

V roce 1994 se počet aktivních reprezentantů zvýšil z 1070 (rok 1993) na 2551, ale medailí bylo méně. ČR získala v roce 1994 z vrcholových sportovních akcí 38 zlatých medailí, tj. o cca 46 % méně než v roce 1993, 59 stříbrných, tj. o 30 % méně, a 48 bronzových, tj. o 41 % méně (kol. 1994, s. 8). Tento stav byl z hlediska vývoje sportovní reprezentace chápán jako alarmující. Bylo zapotřebí modernizovat sportovní svazy i přípravu sportovní reprezentace podle nejmodernějších trendů, samostatně a operativně reagovat na nové poznatky a důsledně je realizovat.

Dne 12. února 1994 nastoupila poprvé česká sportovní reprezentace pod státními symboly ČR na zimních olympijských hrách (ZOH) v Lillehammeru (Norsko). Vystoupení našich 65 reprezentantů potvrdilo propad ve výsledcích. Největším úspěchem bylo vítězství hokejistů nad Slovenskem v prvním vzájemném měření sil (Dovalil et al., 2004, s. 99). V roce 1995 byl z iniciativy zástupců jednotlivých svazů vytvořen nový klíč pro dělení prostředků ve prospěch svazů podle křivky domácí popularity daného sportu. Výrazně se měly odstupňovat úspěšné a méně úspěšné sporty. Nová kritéria byla nastavena z důvodu doposud trvající rovnosti podmínek jednotlivých sportovních odvětví bez omezovacích mechanismů. V rámci komplexní péče orgánů státu bylo v r. 1995 zabezpečováno 118 druhů sportů (kol. 1997, s. 4).

Ani další roky nepřinesly mnoho medailí, ale některé úspěchy našich sportovců se dají vyzdvihnout. V kolektivních sportech byli úspěšní fotbalisté, kteří postoupili do finálové části ME 1996, ale na OH se kolektivním sportům kvalifikovat nepodařilo. V r. 1996 se čeští hokejisté stali ve Vídni mistry světa a fotbalisté v Londýně získali historické stříbrné medaile. Na OH v Atlantě (1996) získali čeští sportovci 11 medailí: 4 zlaté, 2 stříbrné a 4 bronzové. I přes tyto úspěchy nadále pokračoval pokles úrovně sportovních výsledků ve sledovaných sportovních soutěžích, především ve srovnání s Evropou a světem.

Umístění získávala především nová odvětví, tradiční sporty stagnovaly. Mezi sportovci se začaly množit pozitivní nálezy na doping. Pokles úspěšnosti českých reprezentantů byl způsoben neefektivností přípravy sportovců, její neregulovaností, často chybělo hodnocení činnosti. Nové ekonomické vztahy zvýrazňovaly větší vliv klubů a oddílů na přípravu sportovců, často se však bránily řízení i kontrole ze strany svazů. Centrální dotace nepokrývaly ani rozhodující potřeby, kluby financovaly činnost z vlastních zdrojů, a samy tedy rozhodovaly. Důsledkem byl malý objem přípravy a často i nízká kvalita. Začal se projevovat nedostatek moderní obecné metodiky sportovního tréninku. Nedostávalo se kvalitních trenérů, kteří raději působili v zahraničí, kde měli lepší podmínky (Kořan, 1997, s. 221–225).

Rok 1998 byl opět rokem olympijským. Zimní olympiády se zúčastnilo 66 českých reprezentantů. Hokejisté zde získali zlatou medaili. V hodnocení národů podle získaných medailí byla ČR na čtrnáctém místě. V r. 1999 vládní materiály Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu v ČR a Zásady komplexního zabezpečení státní sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů stanovily východiska k dalšímu postupu v přípravě reprezentantů na OH a paralympijské hry a postupné dobudování celého systému výchovy sportovních talentů. Dokumenty akcentovaly zejména úpravu a změny u tříd s rozšířenou tělesnou výchovou, gymnázií s třídami zaměřenými na sportovní přípravu, SCM a RSC. Po ukončení OH v Sydney (Austrálie) v r. 2000 se v českých denících objevovaly názory, že „... českému sportu chybí k důstojnějším výsledkům větší autorita či vůdčí síla ČSTV či ČOV...". ČSTV se bránilo, že „ ...již není organizací před rokem 1989, tudíž veškeré sportovně-technické záležitosti si řeší sportovní svazy sdružené v ČSTV" (Strachová, 2011, s. 107).

Čeští reprezentanti dovezli ze Sydney jen 2 zlaté medaile, 3 stříbrné a 3 bronzové. Jednu z příčin neúspěchu a slabších výkonů sportovců v tomto období spatřoval ČOV v nedostatečném zdravotním zabezpečení sportovní reprezentace.

Z OH v Aténách (Řecko) 2004 přivezli čeští reprezentanti 8 medailí. Je to shodný počet jako na OH v Sydney. V řecké metropoli startovala nejpočetnější česká výprava v historii. Bylo v ní 142 sportovců a 19 sportovních odvětví. V postavení ČR na žebříčku neoficiálního hodnocení jednotlivých zemí podle počtu či kvality medailí se nezastavil sestupný trend, který se projevil již v Atlantě 22. místem a pokračoval v Sydney 28. místem. V Aténách naše výprava obsadila 42. místo. V r. 2006 se kromě ZOH v Turíně (Itálie) pořádalo i fotbalové MS v Německu. Zatímco olympionici získali čtyři medaile a postarali se tak o druhý nejlepší výsledek v historii ZOH, fotbalisté byli poraženi v základní skupině. Z historického pohledu se jedná o druhé nejúspěšnější medailové vystoupení českého týmu na ZOH.

Na základě poznatků a hodnocení OH v Aténách ČOV přijal na roky 2005–2008 program s body, které se týkaly přípravy a účasti české výpravy na olympiádě v Pekingu. Jednalo se o inovace v oblasti diferenciace sportů z hlediska státní sportovní reprezentace a zajištění oblasti vědy, výzkumu a vědeckého servisu vrcholového sportu. Jako jedno z prioritních doporučení pro příští olympijský cyklus se proto jevilo zpracování koncepčního a systémového řešení podpory státní sportovní reprezentace ve všech jejích sférách. Bohužel některé body se nepodařilo realizovat, například vyžadovanou kooperaci s MŠMT a sportovními svazy zejména z důvodu neustálých změn ministrů, náměstků a pracovníků odboru sportu MŠMT.

V roce 2008 se konaly OH v Pekingu (Čína). ČR byla reprezentovaná 133 sportovci, kteří zde získali 7 medailí. Zatím nejpočetnější výprava českých sportovců nás reprezentovala na ZOH ve Vancouveru 2010. Kromě curlingu a skeletonu soutěžilo 92 našich reprezentantů ve všech ostatních sportech. Dohromady ČR dovezla 9 medailí. Nejúspěšnějším rokem, co se týká úspěchů na OH, je rok 2012, kdy ČR získala 4 zlaté, 3 stříbrné a 3 bronzové medaile. Celkově skončila na 19. místě.

Mezi nejúspěšnější sporty našich olympioniků na OH od roku 1992 patřily vodní sporty, střelecké disciplíny a atletika. K nejúspěšnějším sportům na ZOH řadíme lední hokej, klasické lyžařské disciplíny a v poslední době také rychlobruslení. Hokejisté získali zlatou medaili na hrách v Naganu (1998) a 1 zlatou a 1 bronzovou v Turíně (2006).

Po celé uváděné období chyběl nebo nefungoval komplexní systém péče o sportovce, včetně zdravotní péče. Nedostatečná je také podpora státu vědě a výzkumu ve sportu, šíření a výměna informací. Vládním dokumentem z roku 1993 Ke komplexní péči orgánů státu o sportovní reprezentaci sice byla podpořena příprava sportovců k reprezentaci, zajištěna spolupráce resortů vnitra, obrany, školství, mládeže a tělovýchovy na jejich přípravě v resortních centrech, ale všechna tato opatření do dnešní doby nevytvářejí ucelený systém. Byla obava, že reprezentanti nebudou mít za krátkou dobu svoje následovníky (http://www.msmt.cz/sport/), která bohužel přetrvává i v dnešní době.

V minulosti pro nás tradiční a úspěšné sporty - sportovní gymnastika, cyklistika, vzpírání nebo moderní pětiboj až na výjimky výsledkově stagnují, kolektivní sporty se většinou ani nekvalifikují na OH a umístění získávají jiná sportovní odvětví (kanoistika, vodní slalom, horská kola, rychlobruslení apod.). Vysokou úroveň také dosahují extrémní sporty, kde se reprezentanti drží již několik let na předních místech (běh do vrchu, paragliding, divoká voda, MTB apod.).

Ti nejlepší (např. K. Neumannová – klasické lyžování, M. Sáblíková – rychlobruslení, Š. Záhrobská – alpské lyžování, T. Verner – krasobruslení, L. Šmídová – jachting, Š. Hilgertová – kajak apod.), o kterých široká veřejnost díky médiím ví a kteří dokázali porazit i nejužší světovou špičku, mají něco společného – vlastní tréninkový tým a vlastní tréninkové zázemí. Výsledky české sportovní reprezentace z OH a ZOH (1992–2012) jsou obsaženy v tabulce 4.

Tabulka 4 Medailové umístění reprezentantů ČR na OH/ZOH od roku 1994 (Zdroj: Strachová, 2011, s. 192-193)

OH/ZOH	zlato	stříbro	bronz
ZOH Lillehammer 1994	–	–	–
OH Atlanta 1996	J. Železný – oštěp M. Doktor – C1 Š. Hilgertová – K1 Novotná-Suková – tenis, čtyřhra	L. Pollert – C1 M. Šimek – J. Rohan - C2	T. Dvořák – desetiboj Š. Kašpárková –trojskok M. Januš – střelba J. Novotná – tenis dvouhra
ZOH Nagano 1998	ČR – hokejisté	K. Neumannová – klasické lyžování	K. Neumannová – klasické lyžování
OH Sydney 2000	Š. Hilgertová – K1 J. Železný – oštěp P. Málek – střelba Kanoistika – C2 slalom Bronz	P.Málek – střelba R. Šebrle – desetiboj R. Kraj – box	J. Řehula – triatlon M. Tenk – střelba M. Jiras a T. Máder – vodní slalom
ZOH Salt Lake City 2002	A. Valenta – akrobatické lyžování	2× K. Neumannová–klasické lyžování
OH Atény 2004	R. Šebrle – desetiboj	D. Kopřiva, J. Hanák, T. Karas, D. Jirka - veslování L. Šmídová – jachting L. Hyková – střelba	J. Volf , O. Štěpánek – kanoistika K. Emmons – střelba L. Capalini –mod. pětiboj
ZOH Turín 2006	K. Neumannová – klasické lyžování	K. Neumannová – skiatlon L. Bauer – klas. lyžování	ČR – hokejisté
OH Peking 2008	K. Emmons – střelba D. Kostelecký – střelba B. Špotáková – oštěp	K. Emmons – střelba O. Štěpánek, J. Volf – Kanoistika – C2 slalom stříbro kanoistika O. Synek – veslování Veslování – skif stříbro
ZOH Vancouver 2010	2× M. Sáblíková – rychlobruslení		Š. Záhrobská – alpské lyžování, slalom M. Sáblíková – rychlobruslení L. Bauer – klasické lyž. Jakš, Magál, Bauer, Koukal – štafeta běh na lyžích
OH Londýn 2012	M. Knapová-veslování B. Špotáková-oštěp D. Svoboda-moderní pětiboj J. Kulhavý- cross country	V. Hradilek- kanoistika O. Synek-veslování A. Hlaváčová- tenis, čtyřhra	A. Sýkorová-střelba Z. Hejnová-běh na 400m D. Havel,L. Trefil, J. Dostál, J. Štěrba- kanoistika rychlostní

Shrnutí

Tento příspěvek je vymezen lety 1989–2012, ale přibližuje i historii sportovního prostředí v době před rokem 1989. Cílem bylo jednak popsat organizaci sportovního prostředí po roce 1989, a také podat stručný historický přehled úspěchů české reprezentace na olympijských hrách a ZOH v letech 1948-2012. Zaměřili jsme se také na podporu sportovní reprezentace v období po roce 1989.

První období 1989–1992 bylo naplněno zásadními změnami a událostmi a je pro ně charakteristická rychlá až překotná demokratizace a decentralizace sportovního prostředí. Druhé období 1993–2010 je již obdobím méně transformačním, spíše jde o období konsolidační. Od roku 2010 se opět setkáváme se změnami, které sportovní prostředí zásadně ovlivnily.

Od roku 2009 byl Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, širokým týmem odborníků a zástupců všech občanských sdružení v oblasti sportu, a také akademickými experty a odbornou veřejností připravován důležitý dokument pro prostředí sportu, kterým je Koncepce státní podpory sportu v ČR, která byla zveřejněna v roce 2011. Poprvé si Koncepce klade za cíl postupně zlepšit současný neutěšený stav financování sportu v ČR. Mezi navrhovanými způsoby řešení se objevuje mimo jiné novela zákona o podpoře sportu, financování sportu prostřednictvím samostatné rozpočtové kapitoly, zefektivnění odvodů výtěžků od loterních společností, změna daňové legislativy ve prospěch dárců a sponzorů ve sportu, konkrétní podpora pro práci dobrovolníků ve sportu a řada dalších opatření (http://www.msmt.cz/sport/koncepce-statni-podpory-sportu-v-ceske-republice).

Bohužel stále se neřeší důležité provozní otázky jako např. vymezení pozice vedoucího trenéra a jeho mzdové zabezpečení. Stále chybí návaznost na systém péče o sportovní talenty, podceňuje se vzdělání ve sportu a ubývá sportovců s ukončeným terciárním vzděláním. Při porovnání koncepcí státní politiky rozvoje sportu z let 1999 a 2009 pozorujeme, že se v oblasti talentované mládeže a sportovní reprezentace bohužel řeší stále stejná témata (http://www.msmt.cz/sport/ koncepce-statni-politiky-v-telovychove-a-sportu-v-ceskerepublice).

Z toho plyne, že ani na konci roku 2012 se přeměna sportovního prostředí stále nejeví jako zcela ukončená. Na druhé straně se ovšem v blízké budoucnosti již nedají očekávat tak klíčové a razantní změny jako v uplynulých letech.