Basketbalová střelba je pro svůj způsob provedení ojedinělým způsobem zakončení v různých sportovních hrách brankového typu. Žádná z činností, které vedou k zakončení, se jí nepodobá. Provedení střelby vyžaduje velkou přesnost a koordinační nároky na celý pohyb jsou obrovské. Příspěvek se zaměřuje na techniku střelby v basketbalu, její typy nebo fáze. Dále vymezuje dva možné typy zastavení do střelby, a sice zastavení krokem a skokem. Z provedené analýzy vyplývá, že efektivnější z hlediska zastavení do střelby je zastavení krokem.
Basketbal je kolektivní míčová hra. Základ dnešní podoby basketbalu byl vytvořen uměle koncem devatenáctého století (1891) v USA na univerzitě Springfield mladým profesorem tělocviku dr. Jamesem Naismithem. Od vzniku do současnosti došlo k podstatnému vývoji této hry. Pro současné pojetí basketbalu na elitní úrovni je příznačné zejména to, že týmový herní výkon je budován na dovednostních potenciálech jednotlivců. Podle Ježdíka a Velenského (2000) je důležitou součástí basketbalu pojetí a charakter herního výkonu. Herní činnosti jednotlivce, jakožto specificky zaměřené pohybové úkony či pohybové celky hráčů, tak nabývají význam nejenom praktických, ale i teoretických vymezení. Mačura (1994) uvádí, že každá aplikovaná činnost nachází svoji závislost na předcházejících a současných činnostech spoluhráčů i soupeřů. Dobrý a Velenský (1987) přisuzují každé herně individuální aktivitě záměr, cíl a motivaci. Z didaktického hlediska rozlišují Velenský a Karger (1999) útočné činnosti jednotlivce na činnosti individuálního a vztahového typu.
Při řešení situace jeden proti jednomu, zařazují:
• uvolňování s míčem na místě (činnost předcházející střelbě nebo driblingu),
• uvolňování s míčem v pohybu (dribling),
• střelba z místa,
• střelba z pohybu.
V herních podmínkách se žádná z činností nevyskytuje samostatně. Většinou dochází k jejich plynulému navazování či řetězení. Chce-li útočník například vystřelit na koš, musí se nejprve uvolnit pro míč, chytit jej, provést nějakou další činnost – klamný pohyb, dribling, zastavení nebo „dvojtakt“ apod. Jednou z těchto základních hráčských dovedností je střelba. Basketbalová střelba je pro svůj způsob provedení ojedinělým způsobem zakončení v různých sportovních hrách brankového typu. Provedení střelby vyžaduje velkou přesnost a koordinační nároky na celý pohyb jsou obrovské. Proto se basketbaloví odborníci a jiní vědci touto činností zabývali a zabývají více než jinými herními činnostmi. I náš článek je zaměřen na tuto herní činnost jednotlivce.
Struktura příspěvku je následující. Nejprve bude popsána technika střelby v basketbalu, její typy a fáze. Následně budou přiblíženy dva možné typy zastavení do střelby, a sice zastavení krokem a skokem. Na závěr se pokusíme zhodnotit, zda je některé z těchto typů zastavení z hlediska zahájení basketbalové střelby efektivnější.
Střelba v basketbalu
Střelba je podle Dobrého a Velenského (1987) herní činností jednotlivce, jejímž cílem je vhodit nebo odbít míč do koše. Lze rozlišit různé způsoby provedení (např. střelba z místa, střelba v pohybu), jejich realizace z různých směrů a vzdáleností, ale také různě obsažné činnostní celky, které střelbě předcházejí. Efektivita střelby je do značné míry podmíněna přesností provedení vlastního pohybu. To klade enormní nároky na její osvojení. Výstižně to dokládá Wissel (1994), když tvrdí, že „střelba je nejdůležitější dovedností v basketbalu. Zvládnutí základních dovedností jako přihrávání, driblingu, obrany a doskakování by mělo umožnit vyšší úspěšnost střelby, ale hráč musí být schopen dobře vystřelit pokaždé. Dobrá střelba může často překonat slabiny v jiných základních herních dovednostech.“
Střelba a její technika se v průběhu času vyvíjí. Například Velenský a Karger (1999) uvádějí, že v součastném pojetí střelby se stále více uplatňují rychlost a agresivita. Hovoří s v pojmech „run and gun basketball“, „coast to coast basketball“, „non-stop game“ atd. Pro současný basketbal je také typická značná pestrost v zakončování útočných akcí. Hráči jsou nuceni výbornými obranami ke střelbě z různých vzdáleností a různými způsoby provedení této činnosti. Tyto varianty si v následující kapitole nastíníme.
Typy střelby
Nejběžnějším způsobem střelby, z něhož vycházejí další typy střelby, je vrchní střelba jednoruč ve výskoku (po odrazu oběma nohama). V americké terminologii se tento způsob označuje jako „jump shot“. Dalším častým provedením střelby, především v podání středních útočníků (podkošových hráčů), je boční střelba přes hlavu – „hook shot“. Pro zakončení v pohybu z bezprostřední blízkosti koše se objevuje spodní střelba jednoruč – „lay up“.
V neposlední řadě se jedná o střelbu po odrazu z jedné nohy ze střední a delší vzdálenosti – „running jumper“. Setkat se však můžeme i s dalšími, méně častými způsoby. Dále se budeme věnovat technickým aspektům vrchní střelby jednoruč po odrazu oběma nohama.
Dobrý a Velenský (1987) přisuzují všem způsobům střelby společné základy:
1) postoj hráče,
2) držení míče a poloha míče před hodem na koš,
3) zamíření na koš a koncentrace pozornosti,
4) vypuštění míče,
5) dráha letu míče.
Velenský a Karger (1999) popisují v provedení čtyři fáze (obr. 5) :
• postoj,
• držení míče,
• pohyb a odhodová fáze,
• dokončení pohybu a fáze letu míče.
Obr. 5 Vrchní střelba jednoruč ve výskoku po odrazu oběma nohama
Technika střelby
Střelba patří v pohybových strukturách herních činností jednotlivce k nejobtížnějším. Jakýkoli nedostatek v technice se okamžitě projeví v úspěšnosti. Pokud se při základním nácviku střelby přejde jakýkoliv nedostatek, je velmi obtížné jej v budoucnosti odstraňovat.
V popisu techniky se zaměříme na vrchní střelbu jednoruč z místa, která je bezpochyby základem pro střelbu z výskoku odrazem obou nohou i po odrazu z jedné nohy – dvojtaktu. Stabilní postoj, těžiště mírně vpředu, chodidla na šířku ramen, noha střílející paže mírně vpředu, míč je držen nad hlavou tak, aby dlaň střílející ruky byla pod míčem, loket je přirozeně vpřed a nevybočuje z osy, míč spočívá na „mozolech“ a prstech, druhá ruka přidržuje míč pouze ze strany, prsty na míči směřují vzhůru. Obě chodidla směřují kolmo ke koši a jsou na úrovni šířky ramen, přičemž chodidlo střílející paže je předsunuto mírně vpředu. Kolena jsou mírně pokrčena, hlava vzhůru, míč je umístěn vedle hlavy tak, aby obě oči viděly na koš. Pohyb před střelbou je plynulý, vychází z pokrčených dolních končetin, směřuje vzhůru a propnutí kolen neznatelně předchází propnutí paže v lokti a následující sklopení zápěstí. Poslední jsou s míčem v doteku prsty (prostředníček), které udělí míči mírnou zpětnou rotaci. Po střelbě zůstává paže krátkou chvíli propnuta v lokti a taktéž zápěstí střílející paže je sklopené. Oporná paže se před opuštěním míče střílející paže odpojí od míče a volně zůstává v prostoru. Doporučujeme, že by se mělo „dívat do dlaně“.
Pokud chceme docílit správného provádění všech druhů střelby, musíme začít právě u nácviku vrchní střelby jednoruč z místa. Při nácviku postupujeme krok po kroku. Musíme svěřence přesvědčit, že v této fázi nácviku není vůbec podstatná a důležitá úspěšnost střelby, ale správné provedení. Dbáme na silové předpoklady hráčů v souvislosti se vzdáleností od koše. Nácvik začínáme nejprve bez využití košů, a to vleže na zádech a ve stoje. Hráči vyhazují míč zespoda nahoru, snaží se o docílení oblouku a zpětné rotace míče tak, aby po dopadu na zem se vracel k nim. Využíváme volejbalových míčů, poté basketbalových míčů velikosti 3 a dle možnosti i výšky minižákovských košů (260cm). Při střelbě na koš začínáme ze strany silnější paže, v úhlu 45° a ve vzdálenosti jednoho a půl metru, kdy hráči zakončují střelbu pomocí odrazu o desku.
Jakmile svěřenci zvládnou přiměřeně technicky nácvik, můžeme pokračovat dále, vždy však se v průběhu tréninkového cyklu vracíme zpět k opakování. V další fázi přidáme postupně na vzdálenosti a zařadíme nácvik střelby z výskoku nejprve z místa, později po driblinku a zastavení skokem, po driblinku a zastavení krokem a totéž po příjmu přihrávky.
Fáze basketbalové střelby
Existuje několik fází střelby. První fází je zastavení, které je z pohledu našeho článku velmi důležité. Začíná jím celý proces střely. Dalšími fázemi jsou postoj, držení míče, pohyb a odhodová fáze a dokončení pohybu a závěrečná fáze letu.
a) zastavení
Janík, Pětivlas a Funková (2005) uvádí, že při moderním pojetí střelby v basketbale se preferuje zejména nácvik střelby po zastavení krokem. Práce nohou u střelby velmi významně ovlivňuje úspěšnost střelby. Podle řady basketbalových expertů je právě tato činnost limitující.
Zastavení krokem před střelbou musí splňovat všechny zásady uvedené výše a musí být rytmicky sladěno s předcházející a zejména s následující činností. Po driblinku a následném zastavení krokem nejprve před střelbou srovnat obě chodidla do správného postavení vzhledem ke koši a z nízkého postavení plynule navázat po chycení míče pohybem paží s míčem směrem nahoru a časově souhlasného pohybu nohou kolmo nahoru do následného výskoku.
Druhým způsobem je provedení zastavení skokem součastně na obě chodidla. Oproti dřívějším teoriím se nedoporučuje zakončovat střelbu v nejvyšším bodě výskoku, ale v průběhu stoupající fáze, a to z důvodů snadnějšího překonání obrany.
b) postoj
Postoj je individuální záležitostí a hráč by si měl vybrat takový, který mu nejlépe vyhovuje. V zásadě však musí odpovídat správné technice. V tomto případě je to postoj na mírně pokrčených dolních končetinách, chodidla jsou od sebe vzdálena zhruba na šířku ramen. Noha stejnostranná se střílející rukou je mírně (asi půl stopy) vpředu. Postoj musí být stabilní, váha na přední části chodidel. Trup je v prodloužení dolních končetin, hlava přirozeně, tedy vzhůru.
c) držení míče
Při správném držení míče se dotýkají jen prsty, ne dlaně. Při odhodu drží hráč míč oběma rukama nad hlavou, kde dlaň a roztažené prsty jsou pod míčem, druhá, nestřelecká ruka je ze strany a přidržuje míč. Prsty obou rukou jsou roztaženy a prsty nestřelecké ruky směřují vzhůru. Lokty obou horních končetin jsou mírně pokrčeny a tvoří přirozené „okno“, kudy je dobře vidět na cíl – koš (obr. 6).
Obr. 6 Správné držení míče před odhodem na koš
d) pohyb a odhodová fáze
Pohyb, vycházející z pokrčených dolních končetin, vzniká prudkým propnutím kolen a směřuje vzhůru. Na horní končetiny, kde ovlivňuje vlastní odhodovou fázi, se dostane přenosem přes trup. K odhodové fázi dojde propnutím lokte odhodové paže směrem vzhůru (do vzpažení). Velmi důležitou roli při odhodu míče hraje zápěstí střelecké ruky. Dává míči poslední impuls, při odhodu se energicky klopí dolů a míč se při tom kutálí přes konečky prstů, jejichž taktilní citlivost určuje s konečnou platností přesnost střelby. Tento pohyb zapříčiní zpětnou rotaci míče, která zajišťuje větší stabilitu dráhy letu míče. Druhá ruka částečně sleduje míč a v průběhu propínání odhodové paže se od míče odpoutává.
e) dokončení pohybu a fáze letu míče
Konečná fáze je vlastně kontrolou správného provedení. Hráč končí pohyb v postoji na předních částech chodidel, obě ruce „sledují“ míč ve vzpažení, opačná ruka je na rozdíl od odhodové, která je ve vzpažení, mírně pokrčená (vzpažení pokrčmo). Zápěstí odhodové ruky je sklopeno. „Sledování“ míče rukama – v americké terminologii „follow-trough“ – považují Velenský a Karger (1999) za konečnou fázi správného provedení střelby.
Při optimálním provedení všech popsaných fází se výsledkem stává celkem vysoký oblouk dráhy letu míče, který směřuje na kruh koše. Jak již bylo uvedeno, míč má zpětnou rotaci a otáčí se v podélné ose vzad (obr. 7). Technika střelby představuje koordinačně velmi náročný pohybový celek a její automatizace trvá několik let.
Obr. 7 Vypuštění míče, zpětná rotace („jump shot“)
Analýza střelby a efektivita různých způsobů zastavení
Basketbalová střelba je pro svůj způsob provedení ojedinělým způsobem zakončení v různých sportovních hrách brankového typu. Žádná z činností, které vedou k zakončení, se jí nepodobá. Jak bylo uvedeno výše, provedení střelby vyžaduje velkou přesnost a koordinační nároky na celý pohyb jsou obrovské. Jestliže je basketbalová střelba tolik odlišná od jiných způsobů zakončení v jiných sportech nebo od normálních hodů, pak se zde nabízí srovnání této činnosti s normálním hodem, ze kterého vycházejí řady sportovních disciplín nebo činností, které mají strukturu hodu podobnou.
Dobrý (1963) se zmiňuje, že podstatou střelby v košíkové je šikmý vrh. Dráha letu míče je parabola. Uvádí zde také rozdíly mezi střelbou na čistý koš a střelbou o desku. Střelba na čistý koš bude figurovat i v naší práci, jelikož faktorů, které ovlivňují dráhu letu míče, je méně než při střelbě o desku. Jsou to
• počáteční rychlost,
• úhel vypuštění míče,
• gravitace.
Gravitaci můžeme při malých rozdílech výšky střelby pokládat za konstantní. Počáteční rychlost je dána silou a dráhou, po které tato síla působí. Budeme tedy dále hovořit buď o počáteční rychlosti, nebo o síle, kterou hráč na míč působí po určité dráze. Úspěšná střela by měla být z ruky vypuštěna pod takovým úhlem a takovou silou, aby dráha letu míče takto určená procházela košem.
Největší naději na úspěch by měla mít taková střela, při které by míč padal do koše středem jakési pomyslné válcové plochy sestrojené nad obvodem obroučky. Z praxe však víme, že někteří dobří střelci používají takového způsobu, kdy dráha letu míče je značně plošší. U vyspělých hráčů hraje největší roli trénovanost, vypracovaný a stále upevňovaný návyk zastavení po zpracování míče a následně provedený stereotyp střelby.
Dobrý a Velenský (1987) ve své publikaci shrnuli výsledky biomechanických výzkumů, které byly provedeny u vrchní střelby jednoruč ve výskoku po odrazu oběma nohama u průměrných a vrcholových hráčů.
Provedení u průměrných hráčů:
• proměnlivá technika zastavení,
• výška výskoku je nižší,
• poloha trupu je odkloněná od vertikální osy,
• poloha lokte je odkloněná od spojnice míč – koš,
• nestřílející ruka se brzy odtahuje od míče,
• rychlost udělená míči je značně vysoká,
• doba od dosažení nejvyššího bodu výskoku do vypuštění míče je velmi krátká (0,021s),
• v celkovém provedení chybí koordinace jednotlivých dílčích pohybů.
Provedení u vrcholových hráčů:
• neměnná technika zastavení,
• výška výskoku je vyšší,
• poloha trupu je téměř vertikální,
• poloha lokte je téměř na spojnici míč – koš,
• nestřílející ruka je dlouho na míči a odtahuje se později,
• rychlost udělená míči je mnohem nižší,
• doba od dosažení nejvyššího bodu výskoku do vypuštění míče je mnohem delší (0,079 – 0,086 s),
• celkové provedení je plynulé, konzistentní.
I přes tyto výzkumy je zřejmé, že existují mezery, které se týkají poznatků o střelbě z hlediska kineziologie. Výše jsme definovali dva různé typy zastavení do střelby – zastavení krokem, zastavení skokem. V minulosti bylo u hráčů většinou preferováno zastavení skokem. V současném pojetí atletického a dynamického basketbalu rozhoduje každá vteřina a proto je u trenérů preferována varianta zastavení krokem. Je opravdu zastavení krokem efektivnější, jak je předpokládáno v praxi? V rámci provedené kinematické analýzy – více viz Vrubl (2008) – se tento poznatek nepotvrdil. Zahájení basketbalové střelby u testovaného hráče skokem bylo rychlejším způsobem než zahájení krokem, protože hráč má tento způsob zautomatizován dlouhodobým tréninkovým cyklem a tímto způsobem zakončuje většinu svých střeleckých pokusů. Vzhledem k stále náročnějším způsobům obrany to je však jistou nevýhodou pro uplatnění v praxi. Tahle analýza však patrně vede ke zkresleným výsledkům. Vhodnější by bylo vyvodit závěry z obsáhlejšího vzorku hráčů, což je vhodný námět pro další bádání.
Srhrnutí
Závěrem by podle našeho názoru bylo vhodné pojmout jako doporučení stávajícím i budoucím trenérům, jelikož základy střelby a techniku provedení ovlivní v počáteční fázi u hráčů právě oni. Doporučujeme zařadit více tréninkových jednotek se zaměřením na zahájení basketbalové střelby. Je nutné nacvičovat oba výše zmiňované způsoby, protože každý hráč preferuje v zakončení svůj osobitý způsob zahájení (krokem, skokem). V tréninkové jednotce rovněž doporučujeme zařadit náročnější způsob (střelba z pole) do části jednotky, kdy nejsou hráči moc unaveni. Únava se projevuje nedostatkem síly pro odraz, který vychází z dolních končetin a hráči odhazují míč pouze horními končetinami, což vede k nesprávným návykům. Naopak střelbu trestných hodů lze zařazovat do jakékoliv části jednotky. Zde jsou silové nároky na dolní končetiny o poznání menší a pro úspěšnost zde hraje roli nejen správné provedení, ale především psychika hráče. Je důležité hráčům připomínat skutečnost, že střelbou nekončí basketbal, ale ihned následuje činnost útočné doskakování nebo případně návrat do obrany. Promyšlený systémový přístup, založený na podrobném poznání.