Arteriální hypertenze má v dospělé populaci průmyslově vyspělých zemí vysokou srdeční (ICHS) prevalenci (postihuje 15-25 % dospělé populace) a představuje tak závažný zdravotní problém. Zároveň je spolu s hyperlipoproteinemií, obezitou a kouřením i jedním z nejzávažnějších rizikových faktorů.
Definice hypertenze
Podle kritérií WHO/ISH z roku 1993 lze za arteriální hypertenzi označovat opakované zvýšení krevního tlaku minimálně na hodnotu 140/90 mm Hg, naměřené alespoň ve 2 případech z 3 měření. Vedle této systolicko-diastolické hypertenze je nutno diagnostickou a léčebnou pozornost věnovat i tzv. izolované systolické hypertenzi, charakterizované jako systolický krevní tlak, odpovídající hodnotě minimálně 160 mm Hg, a současně diastolický krevní tlak vyšší než 90 mm Hg (Horký et al., 2011).
Krevní tlak
Krevní tlak je variabilní veličina, závislá na podnětech zevního a vnitřního prostředí. Jedná se o určitou úroveň tlaku krve v tepnách, jež je určena srdečním výdejem krve do oběhu, cévním odporem daným tuhostí cév a napětím jejich svaloviny (Schejbalová et al., 2000). Je funkcí minutového objemu a periferního odporu.
Zdrojem krevního tlaku je činnost srdce pumpujícího krev do aorty, která slouží jako pružný rezervoár krve. Krevní tlak v průběhu srdečního cyklu (systoly a diastoly) stoupá a klesá. Nejvyšší hodnoty dosahuje v systole (systolický tlak), kdy je také objem krve v aortě největší. Tak jak krev z aorty odtéká do periferních tepen, krevní tlak klesá a nejnižší hodnoty dosáhne na konci srdeční diastoly (diastolický tlak).
Systolický tlak (vyšší) je v době, kdy srdce právě vypuzuje krev do krevního řečiště (systola = srdeční stah, kontrakce). Diastolický tlak odpovídá fázi, kdy se naopak srdce opět plní krví z cévního řečiště /diastola = srdeční sval je relaxován/ (www.cba.muni.cz).
Krevní tlak je udržován v lidském těle v určitém rozmezí, což je tzv. normotenze, i když v jeho rámci může kolísat. Vysoký krevní tlak – hypertenze – má negativní vliv na srdce a cévy. Nízký krevní tlak – hypotenze – může způsobovat poruchy prokrvení mozku a některých dalších orgánů (Vokurka, 1995).
Normální hodnota krevního tlaku u dospělých osob je nižší, než je 140 mm Hg pro systolický krevní tlak, a nižší, než je 90 mm Hg pro diastolický krevní tlak.
Krevní tlak (TK) se nejčastěji měří ve zdravotnickém zařízení, v ordinaci lékaře. Takto naměřené hodnoty označujeme jako příležitostný krevní tlak (Provazník et al., 1998).
Pro mnoho jedinců je to prostředí stresující, a proto naměřené hodnoty nemusí odpovídat skutečnosti, obvykle jsou vyšší, než bývá krevní tlak měřený mimo zdravotnické zařízení. Tuto „nepřesnost“ lze z velké části odstranit měřením krevního tlaku v domácím prostředí. Hodnoty domácího krevního tlaku (Home blood pressure, HBP) lépe odrážejí závažnost hypertenze i efektivnost jejího řešení. V současnosti je domácí měření krevního tlaku stále populárnější jak u lékařů, tak u pacientů. Napomohlo k tomu také rozšíření nabídky vhodných automatických měřičů tlaku (www.celostnimedicina.cz).
Prevalence hypertenze
V současné době je v populaci České republiky 1-1,5 milionu hypertoniků. Prevalence hypertenze v České republice se pohybuje v rozmezí 15-20 % dospělé populace se zřetelným nárůstem prevalence ve vyšších věkových skupinách. Tyto údaje vycházejí ze starší definice hypertenze dle WHO, kdy je hypertenze definována až při zvýšení krevního tlaku nad hodnotu 160/95 mm Hg. Prevelance hypertenze při užití novější definice hypertenze (viz výše) bude vyšší, odhadem 20-24 %, bude se tedy blížit prevalenci hypertenze ve všech vyspělých průmyslových zemích obecně.
Etiopatogenetická klasifikace rozlišuje primární (esenciální) hypertenzi, kdy je známa řada patogenetických mechanismů, ale není známa vlastní vyvolávající příčina, a dále sekundární hypertenzi, kdy je zvýšení krevního tlaku důsledkem jiného, přesně definovaného patologického stavu (renální, endokrinní hypertenze atd.). Esenciální hypertenze (EH) představuje asi 95 % hypertenzní populace, kdežto sekundární hypertenze tvoří méně než 5 %. Její odlišení od esenciální hypertenze je důležité pro možnosti specifické léčby, která může vést u odstranitelných příčin (feochromocytom, Connův syndrom, renovaskulární hypertenze) v časných stádiích k vymizení hypertenze.
Klasifikace hypertenze
Dle výše krevního tlaku lze rozlišit mírnou hypertenzi s hodnotami krevního tlaku 140-179/90-104 mm Hg (při hodnotách 140-159/90-94 mm Hg se jedná o hraniční hypertenzi), středně závažnou hypertenzi s hodnotami krevního tlaku 180-199/105-114 mm Hg a těžkou hypertenzi s hodnotami krevního tlaku nad 200/115 mm Hg. Hypertenze je nazývána rezistentní, pokud se ani při léčbě trojkombinací antihypertenziv nepodařilo snížit krevní tlak pod 160/100 mm Hg.
Podle vývojových stádií se hypertenze třídí do 4 stádií:
I. stádium: prosté zvýšení krevního tlaku bez orgánových organických změn,
II. stádium: kromě vyššího krevního tlaku jsou již přítomny orgánové projevy (např. hypertrofie levé komory srdeční na EKG či echokardiogramu, mikroalbuminurie, proteinurie, kalcifikace aorty nebo jiných tepen, změny karotid na USG), avšak bez výraznější poruchy jejich funkce,
III. stádium: hypertenze s těžšími orgánovými změnami provázenými selháváním jejich funkce (levostranné srdeční selhání, ICGS, omezení GF, cévní mozkové příhody atd.),
IV. stádium: maligní hypertenze.
Prognóza arteriální hypertenze závisí od výše krevního tlaku a přítomnosti dalších rizikových faktorů, jako jsou orgánové změny (např. hypertrofie levé komory), dyslipidemie, diabetes mellitus, kouření, genetická zátěž (hypertenze v rodině nebo předčasné úmrtí na kardiovaskulární onemocnění v rodině, tj. do 55 let u mužů a do 65 let u žen). Přitom pro prognózu onemocnění není rozhodující výchozí krevní tlak před léčbou, ale výše krevního tlaku dosažená při léčbě. Cílový krevní tlak pak představuje dosažení normotenze, tj. hodnot krevního tlaku nižších než 140/90 mm Hg u mladších osob (do 30-ti let) a u diabetiků hodnot maximálně 120-130/80-85 mm Hg nebo nižších (Horký et al., 2011).
Příčiny hypertenze
Příčin hypertenze může být mnoho, obecně se dělí na primární a sekundární.
Primární hypertenze je samostatným onemocněním, které vzniklo na základě nějaké příčiny, popřípadě kombinací příčin. Je nutné ji léčit vhodnými léky a pacientův krevní tlak pravidelně kontrolovat. Sekundární hypertenze je způsobena nějakou jinou chorobou v organismu. Je tedy spíš doprovodným stavem, symptomem.
Mezi nejčastější příčiny hypertenze patří:
· Dědičnost. Na vznik hypertenze má vliv dědičná dispozice. U lidí, v jejichž rodině někdo trpěl vysokým krevním tlakem, je mnohem větší riziko, že hypertenzí onemocní také. Proto je nutné, aby dbali na správný styl života a tlak si hlídali.
· Kouření, návykové látky. Kouření, alkohol, káva, drogy, některé léky mohou zvyšovat krevní tlak a hlavně způsobovat špatný stav cév. Pro člověka s vysokým tlakem krve je proto zásadní, aby se těmto látkám a škodlivým návykům striktně vyhýbal.
· Skladba jídelníčku. Jídlo s velkým obsahem tuku, či příliš slané, může zvyšovat tlak. Tučná jídla mají vliv na vznik cholesterolu, který se usazuje na stěnách cév, a tím zhoršuje jejich průchodnost.
· Stres, úzkost, potlačování agrese. Stres významným způsobem zvyšuje krevní tlak. Je nutné, aby se člověk naučil řešit konflikty klidným a konstruktivním způsobem, vyhýbal se stresovým situacím.
· Pohyb, aktivita. Stejně jako na lymfatický, tak i na oběhový systém má přiměřený pohyb velký vliv. Proto je vhodné do života zařadit cvičení, plavání, lehký sport či nějakou jednodušší manuální činnost. Pro lidi se sedavým zaměstnáním to platí dvojnásob.
· Obezita. Obezita je nepřiměřeně vysoká tělesná hmotnost vzhledem k výšce a tělesné konstrukci. Vzniká v důsledku pozitivní energetické bilance, kdy dojde k porušení energetické rovnováhy a energetický příjem převýší energetický výdej člověka. Obezita způsobuje závažná onemocnění a je stále častější příčinou úmrtí.
Mezi nemoci, které zvyšují krevní tlak, patří:
· Cukrovka. Cukrovka je onemocnění slinivky břišní, respektive její příčinou je nedostatek inzulínu. Symptomů je více, hypertenze je jedním z nich.
· Choroby srdce. Choroby srdce vždy souvisí s oběhovým systémem a se stavem cév. Příčiny nemocí srdce a vysokého tlaku jsou vzájemné.
· Nemoci ledvin. Ledviny patří mezi filtrační a vylučovací orgány. Jejich onemocnění se může podílet na vzniku hypertenze.
· Onemocnění endokrinních žláz, zejména štítné žlázy. Zhoršování funkcí štítné žlázy nebo jiných žláz s vnitřní sekrecí, odpovídající za produkci hormonů, způsobuje hypertenzi.
· Ateroskleróza. Jde o špatný stav cév, které mohou být příčinou změn tlaku krve.
· Deprese. Deprese je dlouhotrvající stav stresů, který má vliv nejen na psychiku, ale i na tělesné funkce. Je to velmi závažné onemocnění, přesto se často podceňuje. Vyžaduje dlouhodobou odbornou léčbu (http://hypertenze.net).
Diagnostika hypertenze
Diagnostický program arteriální hypertenze vychází ze směrnic Evropské společnosti pro hypertenzi a Evropské kardiologické společnosti, nejnovější doporučení jsou z roku 2007. Cílem vyšetření u nemocných je zjistit přítomnost komplikací, rozpoznat rizikové faktory a další onemocnění (Widimský, 2008).
Základem diagnostiky je zjištění rodinné a osobní anamnézy. Anamnéza patří mezi prvotní klinická vyšetření. Je důležitá jako první kontakt nemocného s lékařem a potřebná pro získání důvěry nemocného k lékaři, který doporučuje léčebná opatření.
Rodinná anamnéza se zaměřuje na výskyt hypertenze a závažných onemocnění u rodičů a nejbližších přímých příbuzných. Z rizikových faktorů jsou to náhlá smrt, úmrtí na kardiovaskulární onemocnění u rodičů a příbuzných (u mužů do 55 let a u žen do 65 let), akutní infarkt myokardu a jiné formy ischemické choroby srdeční, cévní mozková příhoda, diabetes mellitus, poruchy metabolizmu tuků, ledvinná či endokrinní onemocnění.
V osobní anamnéze se pátrá po příznacích postižení srdečně-cévního systému, jako jsou dušnost, bolesti na hrudníku, otoky, klaudikace, dále postižení centrálního nervového systému v podobě bolestí hlavy, závratí, motorického deficitu, zrakových poruch, eventuálně parestezií končetin. Důležité je pátrat po možném postižení ledvin, alarmující jsou i opakované záněty močových cest nebo ledvin, renální koliky či vrozené postižení ledvin. Také nelze opomenout možná endokrinní postižení, na prvním místě diabetes mellitus. U zvýšené aktivity štítné žlázy se může objevit bušení srdce, hubnutí a třes horních končetin. Zvýšení tělesné hmotnosti a svalová slabost zase u nadprodukce kortizolu.
Při farmakologické anamnéze se zjišťuje, zda pacient neužívá určité léky, které mohou ovlivňovat účinnost antihypertenziv. Mezi takové léky patří např. nesteroidní antiflogistika, steroidy, sympatomimetika, antidepresiva, u žen perorální antikoncepce a substituční estrogenová léčba.
Cíleně se zjišťují návyky pacienta – např. kouření, příjem alkoholu a množství černé kávy, případně černého čaje. Vhodný je i dotaz na příjem NaCl (přisolování apod.).
Při hodnocení celkového stavu se sleduje poměr hmotnosti a výšky. Pro výpočet optimální váhy se dnes využívá tzv. index tělesné hmotnosti (BMI – boby mass index), který se vypočítá jako hmotnost v kg/výška v m2, norma je 18,5-25. Pro posouzení zdravotních rizik z obezity je nutné posoudit i rozložení tuku. Dle rozložení tuku jsou rozeznávány dva typy obezity, a to gynoidní typ (tvar postavy hruška) – tuk je uložen především v oblasti hýždí a stehen, a androidní typ (tvar postavy jablko) – tuk se vyskytuje především v oblasti břicha. Nebezpečnější je ze zdravotního hlediska androidní typ, při němž je tuk nadměrně nahromaděn v oblasti břicha, a tím se výrazně zvyšuje riziko vzniku zdravotních komplikací souvisejících s obezitou.
U androidní obezity se pátrá po dalších známkách Cushingova syndromu (fialové strie v nadbřišku či na stehnech, nahromadění tuku v zátylku, měsíčkovitý obličej), zvětšení koncových částí těla a vnitřních orgánů u akromegalie, přítomnosti otoků (víček, dolních končetin). Také se pátrá po známkách eventuálního alkoholismu, jimiž jsou malnutrice, červenofialové zbarvení tváří, hepatomegalie apod. Poruchy hybnosti (vertigo, dysartrie apod.) mohou signalizovat proběhlé cévní mozkové příhody.
Vyšetření se provádí pohmatem, to se zjišťuje např. posunutí úderu srdečního hrotu, chybějící nebo oslabené pulzace nad stehenními tepnami při koarktaci apod. Pohmatem, eventuálně poklepem, se zjistí hepatomegalie u srdečního selhání či alkoholismu. Poslechem se pátrá např. po šelestech nad karotidami, šelest v břišní krajině je při stenóze renální tepny. U mnohých nemocných s vysokým krevním tlakem je však fyzikální nález ve fyziologických mezích a pouze vyšší krevní tlak je jediným patologickým nálezem (Štochlová et Cífková, 2007).
Dále se provádí laboratorní vyšetření. Vzhledem k tomu, že hypertenze postihuje značnou část populace, musí se laboratorní vyšetření pečlivě zvažovat na základě anamnézy a klinického vyšetření. Některá vyšetření se provádí u všech nemocných s vysokým krevním tlakem a jiná jen cíleně u některých komplikujících a přidružených onemocnění, případně při podezření na sekundární formy hypertenze.
Nutná vyšetření mají za cíl odhalit výši hypertenze, její stádium, přítomnost jiných rizikových faktorů aterosklerózy a posoudit možnost eventuální sekundární hypertenze (Widimský, 1998). Mezi nutná vyšetření, která se provádí u každého nemocného, patří biochemické vyšetření plazmatických koncentrací draslíku, sodíku, močoviny, kreatininu, celkového cholesterolu (při hodnotách nad 5,2 mmol/l je třeba kompletní vyšetření lipidů), kyseliny močové, krevní obraz a základní vyšetření moče a sedimentu. Vždy se provádí dvanáctisvodové EKG a vyšetření očního pozadí (Štochlová et Cífková, 2007).
Podrobnější diagnostická vyšetření zahrnují komplexní hormonální parametry, funkční vyšetření ledvin a zobrazovací metody. Patří sem např. RTG srdce a plic, echokardiografické vyšetření, mikroalbuminurie, sonografie, arteriografie aj. (Widimský, 1998).
Vysoký krevní tlak však nemusí vyvolávat žádné subjektivní obtíže, bývá často náhodným nálezem a je jen malá souvislost mezi potížemi a výší krevního tlaku (Štochlová et Cífková, 2007).
Léčebné postupy
V léčbě hypertenze je využívána jak léčba farmakologická, tak léčba nefarmakologická. Nefarmakologická léčba je přitom součástí léčby všech nemocných s hypertenzí. Rozhodujícími faktory jsou hodnoty systolického a diastolického krevního tlaku, celkové kardiovaskulární riziko a přítomnost nebo nepřítomnost poškození cílových orgánů (Karen et al., 2004).
Prvním terapeutickým krokem jsou režimová opatření. Jestliže nemocný trpí nadváhou, je vhodné její snížení na normální hodnotu BMI (norma 18,5-25). Nezbytné je omezit příjem kuchyňské soli, a to na maximálně 5 g za 24 hodin. Důležité je také omezení konzumace alkoholu. Jeho nejvyšší denní množství je 30 g čistého alkoholu (Hromadová, 2004).
Správná léčba hypertenze vede podle populačních studií nejen ke zlepšení prognózy, ale je i schopna zabránit výskytu orgánových komplikací (Widimský, 1998).
Léčebné cíle:
- normalizace krevního tlaku, tj. jeho snížení pod 140/90 mm Hg,
- TK ≤ 120-130/80 mm Hg u mladších hypertoniků bez projevů cerebrovaskulárních komplikací,
- TK < 130/85 mm Hg u diabetiků (Widimský, J. jr., 2008).
Těchto cílů lze dosáhnout léčbou nefarmakologickou neboli úpravou životosprávy a léčbou farmakologickou. Oba tyto léčebné postupy jsou spjaty a navzájem se doplňují. Změna životního stylu, tedy nefarmakologický způsob léčby, je však často nemocnými podceňována a opomíjena (Štochlová et Cífková, 2007). Léčba hypertenze je individuální a komplexní. Bývá často celoživotní a pacienti s hypertenzí nemusí trpět žádnými subjektivními potížemi (Widimský, J. jr., 1998).
Nefarmakologická léčba
Nefarmakologická opatření jsou nedílnou součástí léčby všech nemocných s hypertenzí. Cílem nefarmakologické léčby však není pouze snížení krevního tlaku směrem k normálním hodnotám, ale také redukce celkového kardiovaskulárního rizika, které se zvyšuje s věkem a nezdravými návyky civilizace. Synonymem, které do jisté míry vystihuje podstatu nefarmakologické léčby, je změna životního stylu nebo úprava životosprávy.
Přehled nefarmakologických opatření v léčbě hypertenze:
a) Omezení příjmu soli
b) Redukce případné nadváhy
c) Konzumace zdravé stravy
d) Redukce případné spotřeby alkoholu
e) Zákaz kouření u kuřáků
f) Omezení případné farmakologické terapie zvyšující krevní tlak
g) Zvýšení fyzické aktivity
h) Relaxační terapie
ad a) Omezení příjmu soli
Omezení solení je zásadním obecným preventivním mechanizmem a není nutno požívat v zásadě více než 5-6 g NaCl denně. Omezení přísunu soli může být dosaženo jednak vyloučením vysoce solených potravin (např. nakládaná zelenina, zpracované masné výrobky, konzervy atd.) a jednak zamezením dalšího přidávání soli do jídla, ať již při vaření, či následně při konzumaci. Jako náhrada za NaCl může být použita sůl KCl – buď samotná, nebo s přídavkem hořčíku, s jistou opatrností u pacientů trpících renální insuficiencí.
Je třeba si též uvědomit přítomnost „skrytého“ sodíku v mnoha průmyslově připravovaných jídlech, jako jsou konzervované produkty, ale také např. bílé pečivo. Tam, kde je to možné, by měly být přednostně používány čerstvé nebo nezpracované zmražené potraviny (Souček et al., 2002).
ad b) Redukce případné nadváhy
Snížení tělesné hmotnosti je nejdůležitějším a nejefektivnějším opatřením. Normalizace tělesné hmotnosti vede u řady nemocných s hypertenzí i k současné normalizaci vysokého krevního tlaku nebo alespoň k redukci dávek antihypertenziv (Widimský, J. jr., 1998). Redukce tělesné hmotnosti spolu se zvýšenou tělesnou aktivitou vede také ke zlepšení inzulinové rezistence a ke snížení hodnot lipidů (Widimský et al., 2004).
Prevalence obezity v naší republice je jedna z nejvyšších na světě a lze hovořit o epidemii nadváhy a obezity. Pro její vznik a rozvoj je u převážné většiny osob rozhodující nadměrný příjem živin, zvláště nevhodných tuků, při nízké fyzické aktivitě (Fejfar et Přerovský, 2002). Všem pacientům s hypertenzí, kteří mají vyšší hmotnost, než je žádoucí, by proto měl být předepsán individuální tělesný program redukce hmotnosti, zahrnující omezení energetického příjmu a zvýšení fyzické aktivity (Štochlová et Cífková, 2007).
ad c) Konzumace zdravé stravy
Dietní návyky patří k nejdůležitějším faktorům, které mohou být s ohledem na výši krevního tlaku měnitelné. Základem je správné složení stravy: snížit konzumaci červeného masa, zvýšit konzumaci masa drůbežího a rybího, omezit používání nasycených tuků při přípravě jídel a volit nízkotučné potraviny nebo kvalitní tuky typu olivového oleje. Mezi mléčnými výrobky vybírat nízkotučné jogurty a mléko, sýry s obsahem tuku do 30 %. Jíst hodně zeleniny, ovoce a celozrnného pečiva.
ad d) Redukce případné spotřeby alkoholu
Alkohol také přispívá ke vzniku hypertenze a snižuje účinnost antihypertenzní léčby. Je též rizikovým faktorem cévních příhod mozkových (Schejbalová et al., 2000).
Podle doporučení je u mužů tolerováno 20-30 g a u žen 10-20 g čistého alkoholu za 24 hod. (Hromadová, 2004).
ad e) Zákaz kouření u kuřáků
V současné době se na kouření pohlíží jako na drogovou závislost. Kouření vede k trvale zvýšenému napětí stěny tepen a následkem toho tepny zužují svůj průsvit. To vede nejen ke zvýšení krevního tlaku, ale i k omezení přítoku krve tepnami k orgánům a zhoršení funkce takto postižených orgánů. Kouření urychluje i vznik aterosklerózy poškozením cévní stěny a zrychlením srážlivosti krve (Tomečková, 1996). Důsledná abstinence kouření je proto nejdůležitější doprovodné opatření při léčbě hypertenze (Middeke et al., 1994).
ad f) Omezení případné farmakologické terapie zvyšující krevní tlak
V běžném životě se často setkáváme s medikamenty, které mají kromě svého hlavního efektu, pro nějž jsou užívány, také účinky vedlejší, mnohdy dokonce i nežádoucí. Z hlediska hypertenze existuje několik lékových skupin, které svým mechanizmem působení mohou přispívat ke zvyšování krevního tlaku. Jedná se především o hormonální kontraceptiva a nesteroidní antiflogistika. V případě jejich vysazení nebo alespoň omezení je vždy nutná konzultace s příslušným odborníkem, který léčbu doporučil (Souček et al., 2002).
ad g) Zvýšení fyzické aktivity
Aby docházelo k poklesu krevního tlaku, je potřeba fyzickou aktivitu provozovat v dostatečné intenzitě 3-4x týdně po dobu min. 30-45 minut. Fyzická aktivita příznivě ovlivňuje i další rizikové faktory (např. zvýšení hladiny HDL – cholesterolu, snížení hladiny triacylglycerolů) a zlepšuje kvalitu života (Hromadová, 2004).
ad h) Relaxační terapie
Vysoká pracovní zátěž, nedostatek času, hluk, nevyhovující pracovní zařazení, strach z budoucnosti, frustrace, ztráta pocitu bezpečí, sociální izolace, nedostatek aktivního odpočinku a mnoho dalších faktorů vede ke stresu. Normální reakcí organismu na stres je mezi jinými i zvýšení krevního tlaku. Po překonání stresové situace se krevní tlak vrací k původním hodnotám, ale trvalé působení stresových faktorů může vyústit v přetrvávající zvýšení krevního tlaku (hypertenzi). V takovém případě se již nejedná o obrannou reakci, ale o onemocnění. Reakce člověka na stres je individuální.
V současné době se stresu nelze zcela vyhnout, ale je třeba se naučit snížit napětí a zmírnit dopad stresu na lidské zdraví. Nejlepším prostředkem je zvýšená fyzická aktivita, nejlépe formou sportovní činnosti. Vede k pocitu psychického odreagování a uvolnění, stejně jako provozování různých „koníčků“ (Schejbalová et al., 2000).
Součástí boje proti stresu se mohou stát i některé z dostupných relaxačních praktik, mezi něž patří technika postupné svalové relaxace, jóga, transcendentní meditace, Qi Gong (čínská dechová cvičení), hypnóza či psychoterapie.
Je zřejmé, že správně vedená nefarmakologická terapie spočívající ve zdravých změnách životního stylu vede k eliminaci řady rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění, a tím přispívá ke snižování celkové morbidity a mortality (Souček et al., 2002).
Farmakologická léčba
Farmakologická léčba hypertenze, tj. podávání léků snižujících krevní tlak, je zahajována tehdy, pokud režimová opatření nevedou k dostatečnému poklesu krevního tlaku. V současné době existuje velice pestrá paleta léků snižujících účinně krevní tlak.
Indikace pro farmakologickou léčbu, kdy k léčbě nemedikamentózní se přidávají antihypertenziva, je dána:
– u nemocných s hodnotami krevního tlaku vyššími než 180 mm Hg systolického tlaku a/nebo 105 mm Hg a více diastolického tlaku,
– u nemocných s orgánovými změnami,
– u pacientů s vyšším kardiovaskulárním rizikem (pozitivní rodinná anamnéza, další rizikové faktory ICHS – kouření, dyslipidemie, diabetes mellitus a další),
– u nemocných pod 40 let věku, u nichž je vysoké kardiovaskulární riziko (Štochlová et Cífková, 2007).
V současné době existuje velmi široké spektrum antihypertenziv (léků ke snížení krevního tlaku). Při výběru léků se lékař řídí závažností hypertenze, přítomností komplikací a orgánových změn a přihlíží k dalším chorobám pacienta.
Hlavní skupiny hypertenziv jsou:
- Diuretika (podporují odstraňování tekutin z těla)
- Betablokátory (snižují aktivitu sympatického nervového sytému)
- Blokátory kalciových kanálů (brání vstupu vápníku do buněk srdečního svalu a cévních stěn, tak snižují jejich napětí a tím i tlak krve uvnitř)
- ACE inhibitory (brání přeměně angiotenzinu I na angiotenzin II)
- Blokátory receptoru I pro angiotenzin II (ovlivňují renin angiotenzinový systém, rozšiřují cévy)
- Alfa-blokátory (blokují receptory stažlivosti v cévní stěně a aktivitu sympatického nervového systému)
- Vasodilatancia působící přímo v hladkých svalových buňkách cév (Hynie, 2001; Schejbalová et al., 2000)
Materiál a metodika
Šetření probíhalo u hypertoniků hospitalizovaných na interním oddělení nemocnice ve Vyškově, u ambulantních pacientů na interní ambulanci tamtéž a u obvodních lékařů ve Vyškově. O umožnění distribuce dotazníků byla požádána vrchní sestra interního oddělení, praktičtí lékaři a sestry v jejich ordinacích.
Kritériem pro výběr respondentů byla arteriální hypertenze již diagnostikovaná v minulosti. Do šetření nebyli zařazeni nově zjištění hypertonici.
Výzkumný soubor tvořilo 90 pacientů s arteriální hypertenzí. Každý respondent byl před vyplněním dotazníku seznámen s důvodem a cílem výzkumné strategie a byl upozorněn na anonymitu šetření. Dále byl poučen, jak pracovat s dotazníkem, a poté seznámen s tím, že po vyplnění má dotazník vložit do přiložené obálky, aby byla zabezpečena anonymita.
Získávání informací od pacientů bylo pomocí dotazníku, který byl vytvořen na Katedře kineziologii Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně (Novotná, 2011).
Dotazník obsahoval celkem 27 otázek. 18 otázek bylo uzavřených (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 13, 16, 19, 20, 22, 23, 24), 6 otázek bylo polootevřených (17, 18, 21, 25, 26, 27). U třech otázek se klienti mohli volně vyjádřit (10, 14, 15). Dotazovaní byli požádáni, aby vždy zvolili jednu variantu odpovědi. Otázka 23 byla zvolena jako kontrolní.
Úvodní část otázek dotazníku byla věnována identifikačním údajům respondentů, mezi které bylo zařazeno pohlaví, věk, nejvyšší dosažené vzdělání respondentů a délka léčby s arteriální hypertenzí.
Následné otázky byly zaměřeny na zjištění informovaností pacientů o zásadách nefarmakologické léčby arteriální hypertenze a na zjišťování znalostí pacientů s arteriální hypertenzí o nefarmakologické léčbě hypertenze. Tyto znalosti se konkrétně týkaly kouření, dietních opatření, fyzické aktivity a vyvarování se stresu.
Poslední část otázek byla zaměřena na zjištění skutečnosti, zda jsou tato opatření hypertoniky dodržována.
Výsledky a diskuse
V první otázce byl zjišťován podíl žen a mužů zúčastněných ve výzkumu. Z grafu vyplývá, že se zúčastnilo 46 mužů a 39 žen. Procentuálně je to 54 % mužů a 46 % žen.
Obr. 1 Pohlaví respondentů
V druhé otázce byl zjišťován věk dotazovaných. Z celkového počtu 85 respondentů bylo ve věkovém rozmezí 61-70 let 29 respondentů (34 %), v rozmezí 51-60 let 27 respondentů (32 %), v rozmezí 40-50 let 14 respondentů (16 %), v rozmezí 70 a více 10 respondentů (12 %), a nejméně respondentů bylo v rozmezí méně než 40, a to 5 respondentů (6 %). Tyto výsledky potvrzují skutečnost, že arteriální hypertenze je závažný problém, který postihuje všechny věkové kategorie dospělé populace.
Obr. 2 Věk respondentů
V další otázce bylo zjišťováno, zda respondenti kouří cigarety. Z celkového počtu 85 respondentů odpovědělo „ne, nekouřím“ 48 (56 %), 27 (32 %) odpovědělo, že přestali kouřit a 10 (12 %) respondentů odpovědělo, že kouří.
Obr. 3 Počet kuřáků s diagnostikovanou hypertenzí
V následující otázce bylo zjišťováno, zda respondenti, kteří uvedli, že kouří, se pokusili někdy přestat kouřit. Z celkového počtu 10 kuřáků se pokusilo přestat kouřit 7 (70 %) kuřáků, 3 (30 %) kuřáci se nikdy nepokusili přestat kouřit.
Obr. 4 Kuřáci, kteří se pokusili přestat kouřit
V další otázce bylo zjišťováno, zda znají respondenti doporučenou denní dávku soli. Z grafu vyplývá, že 72 (85 %) klientů neví, jaká je denní doporučená dávka soli, 6 (7 %) uvádí 7-10 g soli, 5 (6 %) si myslí, že do 6 g soli, a 2 (2 %) uvedli 10-13 g soli.
Obr. 5 Doporučená denní dávka soli
S výše uvedeným úzce souvisí otázka, zda dotázaní při hypertenzi omezili solení, uvedlo 39 (46 %) možnost spíše ne, 15 (18 %) neomezilo solení, 12 (14 %) odpovědělo, že spíše ano, 10 (12 %) jich omezilo solení, 9 (10 %) neví, zda omezilo solení.
Obr. 6 Omezení solení při hypertenzi
V další otázce bylo zjišťováno, zda si klienti myslí, že je nutné sledovat množství tuku v potravinách. 72 (85 %) respondentů uvedlo, že ano, 10 (12 %) respondentů, že neví a 3 (3 %) si myslí, že to není důležité.
Obr. 7 Nutnost sledování množství tuku v potravinách
V další otázce bylo zjišťováno, jakým tukům dávají přednost pacienti, kteří se léčí s hypertenzí. Jak graf znázorňuje, nejvíce klienti upřednostňují rostlinné oleje, a to 45 (53 %) klientů, 29 (34%) klientů dává přednost máslu, 10 (12 %) klientů uvedlo sádlo a 1 (1 %) jiné druhy tuků.
Obr. 8 Preference tuků ve stravě
V další otázce bylo zjišťováno, jaké druhy masa konzumují respondenti nejčastěji. Z grafu vyplývá, že nejraději jí maso vepřové, a to 41 (48 %) respondentů, kuřecí maso uvedlo 28 (33 %) respondentů, hovězí maso uvedlo 12 (14 %) respondentů, rybí maso 3 (4 %) respondenti a 1 (1 %) uvedl, že maso nejí.
Obr. 9 Nejčastější druhy masa ve stravě
V další otázce bylo zjišťováno, jak často respondenti konzumují uzeniny. Jak graf znázorňuje, 43 (51 %) respondentů označilo odpověď 3-5x týdně, 20 (23 %) respondentů označilo 1-2x týdně, denně odpovědělo 16 (19 %) respondentů, 1-2x měsíčně odpověděli 4 (5 %) respondenti a odpověď „nejím uzeniny“ označili 2 (2 %) dotazovaní respondenti.
Obr. 10 Konzumace uzenin
V další otázce bylo zjišťováno, jak často klienti jí zeleninu. Z grafu je patrné, že nejčastěji klienti konzumují zeleninu 1-2x týdně, to uvedlo 49 (58 %) klientů. 17 (20 %) klientů uvedlo, že jí zeleninu denně, 15 (18 %) uvedlo 3-5x týdně, 3 (3 %) klienti uvedli 1-2x měsíčně a 1 (1 %) uvedl, že zeleninu nejí vůbec.
Obr. 11 Konzumace zeleniny
V následující otázce bylo zjišťováno, co nejraději klienti pijí z nealkoholických nápojů. Z grafu vyplývá, že nejraději pijí slazené perlivé vody – limonády, a to 35 (41 %) respondentů, neperlivou vodu uvedlo 33 (39 %) respondentů, neslazené ovocné čaje uvedlo 14 (16 %) respondentů a odpověď „jiné“ uvedli 3 (4 %) respondenti.
Obr. 12 Preference nealkoholických nápojů
V další otázce bylo zjišťováno, jaké alkoholické nápoje klienti konzumují. Z grafu je patrné, že nejčastěji klienti konzumují pivo, to uvedlo 36 (42 %) klientů. 26 (31 %) klientů uvedlo, že alkohol nepijí vůbec, 19 (22 %) uvedlo v odpovědi víno a 4 (5 %) klientů uvedlo tvrdý alkohol.
Obr. 13 Preference alkoholických nápojů
V následující otázce byla zjišťována duševní nepohoda neboli stres. Duševní nepohodu v zaměstnání pociťuje 31 (37 %) dotázaných, v domácnosti duševní nepohodu pociťuje 28 (33 %) dotázaných, 14 (16 %) dotázaných uvedlo, že duševní nepohodu nepociťují, a jinou možnost uvedlo 12 (14 %) dotázaných.
Obr. 14 Duševní nepohoda (stres)
V další otázce bylo zjišťováno, jaké metody používají klienti k odstraňování stresu. Graf znázorňuje, že 21 (25 %) klientů využívá k odstranění stresu sport, 16 (19 %) nezná žádné metody k odstraňování stresu, 12 (14 %) uvedlo četbu, 11 (13 %) klientů uvedlo práci, 10 (12 %) klientů odpovědělo jídlo, 9 (10 %) klientů uvedlo léky a 6 (7 %) klientů uvedlo přátele.
Obr. 15 Metody k odstraňování stresu
Shrnutí
Šetření týkající se dodržování nefarmakologických léčebných opatření ukázalo, že existuje značný rozpor mezi znalostmi klientů a dodržováním nefarmakologických léčebných opatření. Výsledky ukázaly, že většina dotazovaných s diagnostikovanou hypertenzí trpí nadváhou (39 %) nebo obezitou (38 %), konzumuje velké množství tuků, neomezuje solení (64 % dotázaných), nedostatečně do jídelníčku zařazuje zeleninu. Denně jí zeleninu pouze 20 % dotázaných. Stresem je ovlivněn téměř každý pacient. Pouze 16 % dotázaných uvedlo, že nepociťuje stres. Tyto závěry jsou velmi alarmující ve vztahu k věku respondentů, a především k dalšímu rozvoji tohoto onemocnění. Pouze otázky týkající se kouření a konzumace alkoholu lze hodnotit kladně. Většina hypertoniků (88 %) nekouří a jen malé procento (5 %) konzumuje nadměrné množství tvrdého alkoholu.