Basketbal patří celosvětově mezi nejpopulárnější a nejrozšířenější týmové sportovní míčové hry. Samotná hra se stále vyvíjí stejně jako její pravidla, která patří mezi nejsložitější a nejčastěji se měnící. Tyto změny souvisí s neustálým vývojem samotné hry i se snahou zatraktivnit basketbal pro veřejnost. Zejména v posledním období se basketbal zrychlil, a to jak pohybem hráčů, tak řešením herních situací, přičemž se hraje s nesmírným nasazením a intenzitou všech hráčů (Velenský, 2008).
Předpokladem úspěchu družstva v utkání je schopnost hráčů opakovaně (po celou dobu utkání) podávat pokud možno maximální výkon. Dobře kondičně připravený hráč basketbalu prokazuje po celou dobu utkání odolnost vůči zvyšující se námaze s žádanou přesností (např. střelba), včetně správného taktického rozhodování (Šafaříková, 2008). Na druhou stranu většina basketbalových trenérů předává odpovědnost za budování kondice jednotlivých hráčů týmu kondičním trenérům pocházejících z jiných sportů. Zároveň však souhlasíme s názorem Velenského (2008), že „dosud se žádný hráč nenaučil hrát basketbal jenom na atletickém hřišti, běháním do schodů nebo jenom v posilovně“. Úkolem hráče není přeběhnout basketbalové hřiště co možná nejrychleji nebo nastřílet stovky košů bez předchozího zatížení (v klidu). Nedostatečnost osvojení herních dovedností nelze nahradit zvyšujícími se nároky v kondičním tréninku. Herní výkonnost a funkční zdatnost hráčů by se tedy měla zvyšovat především činnostmi, které splňují časově prostorové charakteristiky i fyziologické charakteristiky. Specializovaný a dlouhodobý tréninkový proces musí v první řadě uplatňovat hledisko herních dovedností.
Mezi klíčové problémy tréninku ve sportovních hrách (basketbalu) je oprávněně považován vztah mezi zatížením hráčů v průběhu utkání a zatížením v tréninku. Výzkum zabývající se zatížením hráčů týmových sportovních her je v dnešní době již poměrně bohatý, o čemž svědčí publikace zaměřené na fotbal (Bansgbo, Mohr, & Krustrup, 2006; Krustrup, Mohr, & Steenberg, 2006), na ragby (Coutts, Reaburn, & Abt, 2003; Deutsch, Kearney, & Rehrer, 2007), lední hokej (Durocher, Guisfredi, Leetun, & Carter, 2010), házenou (Loftin, Anderson, Lyton, Pittman, & Warren, 1996; Rannou, Prioux, Zouhal, Gratas-Delamarche, & Delamarche, 2001; Táborský, 2011; Vala, Valová, Litschmannová, & Vančo, 2012) nebo také zaměřené na volejbal (Buchtel, 2008; Lukáč & Pupiš, 2011; Lehnert, Stejskal, Háp, & Vavák, 2008).
Také v basketbalu se tato problematika stává stále aktuálnější, což dokládá poměrně velké množství odborných publikací zaměřených na zatížení hráčů basketbalu. Studie publikované před rokem 2000 se vztahují k zatížení hráčů basketbalu před změnou pravidel, která byla zavedena v květnu 2000. Jak je obecně známo, tyto změny zahrnovaly zkrácení doby útoku z 30 sekund na 24 sekund a čas k přechodu na útočnou polovinu z 10 na 8 sekund (Dobrý & Semiginovský, 1988; Hoffman, Tenenbaum, Maresh, & Kraemer, 1996; McInnes, Carlson, Jones, & McKenna, 1995). Po zavedení změn pravidel lze najít ještě více odborných publikací (Abdelkrim, El Fazaa, & El Ati, 2007; Apostolidis, Nassis, Bolatoglou, & Geladas, 2004; Argaj, 2005; Balčiunas, Stonkus, Abrantes, & Sampaio, 2006; Hůlka & Tomajko, 2006; Matthew, & Delextrat, 2009; Ostojic, Mazic, & Dikic, 2006; Rodriguez-Alonso, Fernandez-Garcia, Perez-Landaluce, & Terrados, 2003; Vala, 2008; Vala, 2011; Vala, & Litschmannová, 2012, aj.)
Z uvedených odborných publikací vyplývá, že tréninkový proces v basketbalu (respektive sportovních hrách) musí vycházet z typických požadavků zatížení hráče v mistrovském (basketbalovém) utkání. Monitorování SF nám umožňuje zaznamenat a nashromáždit údaje o zatížení jednotlivých hráčů v průběhu utkání (mistrovského či přátelského). Následná analýza zatížení je velmi důležitá pro další tvorbu tréninkového plánu, kontrolu i řízení vlastního tréninku a výběr vhodných metodicko-organizačních forem (MOF) v tréninku. Vhodná realizace diagnostiky zatížení - především ve vrcholném basketbalu - přináší informace, jež mohou výrazně ovlivnit výsledek utkání.
Podle některých autorů (např. Dovalil et al., 2009) lze zatížení rozdělit na vnější, které se vztahuje k pohybové činnosti, a zatížení vnitřní, které lze chápat jako odezvu organismu na tuto činnost. Tato práce je zaměřena na druhý případ, tj. na vnitřní zatížení, které lze vyjádřit řadou charakteristik. Z několika důvodů jsme se rozhodli pro monitorování srdeční frekvence, která patří mezi nejčastěji používaný indikátor vnitřního zatížení. Úroveň srdeční frekvence (dále jen SF) je jedním z lehce dostupných fyziologických ukazatelů, ale zároveň také spolehlivou veličinou k posouzení intenzity zatížení (Achten & Jeukendrup, 2003; Neumann, Pfützner, & Hottenrott, 2005; Lehnert, Stejskal, Háp, & Vavák, 2008).
Cíl
Cílem práce bylo monitorovat průběh intenzity zatížení extraligových hráčů družstva kadetů (U-16) v průběhu mistrovského utkání. Úkolem bylo zjistit profil srdeční frekvence rozehrávače.
Metodika
Podle Süsse (2006) jsou výsledkem diagnostické činnosti údaje, které slouží jako indikátory, podle nichž sledovaný jev hodnotíme. Můžeme tedy říci, že diagnostika průběhu srdeční frekvence týkající se basketbalu slouží především k získání informací o zatížení jednotlivých hráčů i družstva v průběhu celého utkání nebo jeho částí- čtvrtin (Buchtel, 2008).
Testovaným souborem, u kterého bylo prováděno monitorování SF, byla základní sestava družstva TJ Gymnázium Hladnov, které bylo účastníkem nejvyšší soutěže kategorie kadetů. V předkládaném příspěvku jsou prezentovány výsledky 15ti letého 176 centimetrů vysokého a 68 kg vážícího rozehrávače.
Všichni hráči byli na začátku sezóny podrobeni zátěžovému testu v laboratorních podmínkách z důvodů co nejpřesnějšího určení maximální srdeční frekvence hráčů (dále SFmax). K určení maximálního aerobního výkonu (VO2 max) byl použit běhací trenažér Lode Valiant (Groningen, Holandsko) s protokolem testu Harbor (Wassermann et al., 2005), který byl upraven tak, aby celkový čas pro každý test byl 8-12 minut. Vydechovaný vzduch byl nepřetržitě monitorován a analyzován systémem ZAN 600 Ergo (Oberthulba, Německo). Srdeční frekvence v průběhu testu byla trvale monitorována pomocí sporttestru Polar (Polar Electro, Oy, Finland). Na základě výsledků testu byla hráči určena maximální srdeční frekvence 190 tepů za minutu.
K monitorování SF hráčů v průběhu mistrovského utkání byly použity sporttestery Polar S 610i (Polar Electro, Oy, Finland), které byly nastaveny na zaznamenávání hodnot SF v pětisekundových intervalech. Pro vlastní vyhodnocení získaných dat z měření byl použit program Polar Precision Performance TM SW, který spolupracuje s hodinkami Polar S 610i.
Obr. 9 Použitý sporttester Polar S 610i
Přenos záznamů uložených v hodinkách byl proveden přes infračervené spojení s počítačem (Vala, 2008). Většina sporttesterů včetně použitého modelu Polar S 610i se skládá ze tří základních dílů: elastického hrudního pásu pro upevnění na hrudi, vysílače Polar (obr. 10) a vlastního sporttesteru- hodinek (obr. 9). Jelikož v průběhu zápasu je zakázáno mít na těle jakékoliv předměty, které by mohly poranit kohokoliv ze zúčastněných hráčů na hřišti, bylo nutno náramkové hodinky na ruce zakrýt potítkem. S tímto byli vždy také obeznámeni rozhodčí, kteří udělili hráčům „výjimku“.
Obr. 10 Elastický hrudní pás značky s vysílačem Polar
Průměrné hodnoty SF za jednotlivé čtvrtiny včetně směrodatné odchylky však byly vypočítány pomocí programů Microsoft Excel a statistického programu IBM SPSS Statistics 20.0.
Výsledky a diskuse
V příspěvku jsou prezentovány výsledky zatížení rozehrávače v metodice zmíněného družstva, který nastoupil na pozici číslo 1 (někdy označovaného také jako „point guard“ „PG“). Ukázka průběhu SF druhého nejvytíženějšího hráče základní pětky (36 minut) je znázorněna na obrázku 11. Z obrázku lze pro ilustraci vyčíst hodnoty SF sledovaného hráče v čase, stejně jako průměrnou SF kompletního záznamu z utkání, tj. 153 tepů za minutu. Zde je však nutné podotknout, že použitý program určuje průměrnou hodnotu z kompletního záznamu, přičemž celková délka záznamu stažená ze sporttesteru byla 101 minut.
Obr. 11 Scan srdeční frekvence rozehrávače („PG“) v průběhu utkání
Jelikož je hrací doba čtyřikrát 10 minut, povinné přestávky v utkání tvoří 19 minut, zbývající čas záznamu tvořily úseky hry přerušené rozhodčími (komunikace rozhodčích se stolkem časoměřičů - zaznamenávání faulů, střelba trestných hodů, vhazování ze zámezí, střídání a oddechové časy obou družstev) a především 20ti minutový časový úsek po utkání, kdy sledovaný hráč ponechal sporttester ukládat data o SF. Tyto úseky hry byly detailně identifikovány na základě rozboru videozáznamu, který mimo jiné prokázal, že sledovaný tým hrál 95 % času osobní obranu na vlastní polovině hřiště.
Po odečtení uvedených úseků (kdy neběžela časomíra) a také 4 minut v průběhu utkání, kdy hráč střídal, byla vypočtena průměrná hodnota SF rozehrávače („PG“) v utkání 174,7 ± 3,3 tepů za minutu, což odpovídalo 91,9 ± 1,7 % SFmax určené při zátěžovém testu. Do výpočtů průměrných hodnot SF hráčů však byly zařazeny pouze hodnoty jednotlivých pětisekundových úseků, kdy se hráči „aktivně“ účastnili hry na palubovce a současně běžela časomíra.
Graf 16 Rozložení SF rozehrávače („PG“) v průběhu utkání
Veškerý odehraný čas (36 minut) se tento hráč pohyboval nad úrovní 170 tepů za minutu (89,5 % SFmax), což lze poměrně jednoduše vyčíst z grafu 16. V průběhu utkání tento hráč zaznamenal 5 bodů, získal 4 míče soupeře, 2 asistence a také 2 doskoky. Vítězné utkání dokončil s minimální kladnou validitou 1 bodu vypočtenou dle koeficientu užitečnosti (ratingu) hráče v utkání využívaným Českou basketbalovou federací (2012).
Graf 17 Graf vývoje SF rozehrávače („PG“) v průběhu utkání
Pro ověření hypotézy, že u hráčů dochází v průběhu utkání k poklesu úrovně zatížení (Abdelkrim, El Fazaa, & El Ati, 2007), byl použit Kruskalův- Wallisův test. U sledovaného hráče byla zamítnuta nulová hypotéza o shodě mediánů na 5% hladině významnosti (Kruskalův- Wallisův test, p- hodnota <10 -3). Zmíněný pokles úrovně zatížení sledovaného hráče vyjádřený pomocí SF lze vyčíst také z grafu 17. Zatímco v první čtvrtině utkání byla hráči vypočtena průměrná hodnota 176,4 ± 3,7 tepů za minutu (92,8 ± 1,9 % SFmax), v poslední čtvrtině to bylo již jen 172,8 ± 2,2 tepů za minutu (91,0 ± 1,2 % SFmax).. Na základě post-hoc analýzy lze konstatovat, že v poslední čtvrtině utkání dosahovala úroveň SF sledovaného hráče („PG“) signifikantně nižších hodnot oproti všem předchozím částem utkání (p-hodnota <0,05).
Graf 18 Blandův- Altmanův graf pro srovnání SF hráčů základní sestavy mezi poločasy
Z Bland-Altmanova grafu (graf 18) srovnávajícího průměrné hodnoty SF jednotlivých hráčů mezi jednotlivými poločasy utkání lze vyčíst, že k největšímu poklesu intenzity zatížení došlo u rozehrávače na pozici číslo 2 (označovaného také jako „SG“). Tento hráč patřil mezi nejlepší v celé soutěži a byl u něj zjištěn pokles intenzity zatížení 7,7 tepů za minutu v průběhu druhého poločasu oproti poločasu prvnímu. U námi sledovaného hráče na pozici jedna („PG“) byl v druhém poločase indikován pokles 2,2 tepy za minutu, proti poločasu prvnímu. V průběhu prvního poločasu, tj. mezi první a druhou čtvrtinou, byl u námi sledovaného hráče na pozici „PG“ pozorován druhý největší pokles v intenzitě zatížení v průběhu druhého poločasu, jak je patrné z grafu 18 (Bland & Altman, 1999). V průběhu druhého poločasu byly zjištěny mnohem větší poklesy SF jednotlivých hráčů než v průběhu poločasu prvního. Větší rozdíly průměrných hodnot SF hráčů v průběhu druhého poločasu se projevily také v šířce limitů shody (3,3 tepy za minutu), zatímco v prvním poločase byla šířka limitů shody pouze 2 tepy za minutu (graf 19).
Graf 19 Blandův- Altmanův graf pro srovnání SF hráčů základní sestavy mezi 1. a 2. Čtvrtinou
Toto bylo pravděpodobně způsobeno únavou hráčů v kombinaci s častějším střídáním v poslední čtvrtině a s tím souvisejícím častějším přerušováním hry. Mohlo se také projevit šetření se hráčů za již rozhodnutého stavu.
Zmíněné utkání bylo obecně poměrně málo přerušováno rozhodčími, kteří celkově odpískali jen 19 faulů, a z toho vyplýval malý počet trestných hodů obou družstev. Rovněž oba trenéři utkání moc nepřerušovali, když si vyžádali celkově jen 3 timeouty. Tyto faktory se jistě také projevily do výsledné intenzity zatížení všech hráčů.
Vypočtená procenta SFmax sledovaného hráče jsou v souladu s výsledky, které uvádí Abdelkrim, El Fazaa a El Ati (2007). Tito autoři ve své odborné publikaci uvádějí průměrnou hodnotu srdeční frekvence v zápase 19 letých basketbalistů konkrétně hodnotu 171 ± 4 tepy za minutu, což odpovídalo 91 procentům maximální srdeční frekvence. Vala (2011) publikoval o něco vyšší procentuální hodnoty SFmax rozehrávače z nižší soutěže, konkrétně 92,7 % SFmax. Výsledné hodnoty SF ovlivňují především různé hráčské posty a s tím související odlišné role hráčů v týmu. Intenzita zatížení hráčů basketbalu je nejvyšší u rozehrávačů a nejnižší u podkošových hráčů (Abdelkrim, El Fazaa, & El Ati, 2007; Rodriguez & Alonso, 2003).
Dalším důležitým faktorem ovlivňující výsledné hodnoty SF jsou také získané zkušenosti hráčů v průběhu hráčské kariéry s následujícími změnami struktury herního výkonu. Průměrná hodnota vypočtená SF v průběhu utkání měla sestupnou tendenci, což je v souladu s výsledky autorů Hůlka & Tomajko (2006).
Otázkou také zůstává, zda by pro stanovení hodnot SFmax hráčů nebylo vhodnější používat spíše terénní testy. Castagna a kolektiv (2008) doporučují využívat spíše terénní testy (např. „Yo-Yo Intermittent Recovery Test Level 1“), které více „simulují“ typické zatížení hráčů sportovních her. Podobný názor zastávají také Reiman a Manske (2009) nebo Bangsbo, Iaia a Krustrup (2008). Tyto testy lze provádět přímo v tělocvičnách (basketbalových halách) tj. v identických podmínkách s podmínkami při utkání. Jedná se o intermitentní testy, stejně jako je výrazně intermitentní charakter zatížení hráčů v utkání basketbalu, přičemž nejdůležitější krátkodobé vysoce intenzivní „vstupy“ se objevují nepravidelně. Díky těmto vlastnostem, jednoduché realizaci a zejména minimálním finančním nákladům je tento test v týmových sportech mnohdy upřednostňován před „kontinuálním“ stupňovaným testem do maximálního zatížení v laboratorních podmínkách.
Zejména pro kolektivní sporty jako házená, basketbal a volejbal byly vyvinuty sady tzv. „týmových sporttesterů“. U těchto přístrojů sledovaní hráči již nemají „hodinky“ sloužící k ukládání získaných dat, ale data jsou přenášena a ukládána on-line do počítače. Pro monitorování SF hráčů kolektivních sportů tedy doporučujeme používat spíše tyto sady sporttesterů jako například systém Polar TEAM 2 (Polar Electro, Oy, Finland).
Obr. 12 Komunikační jednotka (základna) systému Polar TEAM 2
Team 2 systém umožňuje velice efektivní současné měření a ukládání záznamů celé skupiny či družstva, aniž by měřené osoby musely disponovat přijímačem (hodinkami). Polar TEAM systém 2 je tvořen komunikační jednotkou, tzv. „base station“ (obr. 12) a nabíječkou vysílačů, tzv. „charger transmitters“ (obr. 13).
Obr. 13 Nabíječka vysílačů systému Polar TEAM 2
Sledované osoby mají na sobě pouze hrudní pás s vysílačem, který je téměř totožný jako u sporttesteru Polar S 610i (obr. 14). Nepatrné rozdíly jsou ve způsobu odepnutí středového vysílače (obr. 10).
Obr. 14 Elastický hrudní pás značky s vysílačem Polar TEAM 2
SHRNUTÍ
Analýza herního zatížení hráčů v průběhu utkání by měla trenérům poukázat na základní parametry, které by měly sloužit pro následující tvorbu tréninku. Zde můžeme zařadit také používání sporttesterů v tréninkovém procesu. Cílem práce bylo monitorování SF rozehrávače na pozici 1 („PG“) týmu TJ Gymnázium Hladnov hrajícího nejvyšší soutěž kategorie kadetů v průběhu mistrovského zápasu. Průměrná hodnota SF sledovaného hráče v utkání byla 174,7 ± 3,3 tepů za minutu, což odpovídalo 91,9 ± 1,7 % SFmax určené při zátěžovém testu. Získané výsledné procentuální hodnoty SFmax jsou porovnatelné s výsledky autorů Abdelkrim, El Fazaa, & El Ati (2007), kteří uvádějí průměrnou srdeční frekvenci 19 letých basketbalistů, konkrétně hodnotu 171 ± 4 tepy za minutu, což odpovídalo 91 % maximální srdeční frekvence. Je však potřeba zohlednit možné rozdíly mezi hodnotami maximální SF jednotlivců ve skupině, a především různé hráčské posty a s tím související odlišné role hráčů v týmu.