Sakralizace boje z hlediska raného vývoje úpolových činností

V této kapitole poukazujeme na stěžejní fakta o použití boje v kritických fázích raného vývoje lidstva. Kapitola je věnována historii úpolů a boje obecně. Je nutné pochopit význam boje ve vývoji lidstva a postavení úpolů od pravěku až po současnost. Náš současný přístup k boji je ovlivněn vývojem lidstva a úlohou boje v procesu tohoto vývoje. Stěžejní myšlenkou této kapitoly je proces sakralizace boje a násilí. Tento koncept byl poprvé rozpracován jako jeden z výsledků dlouhodobého výzkumného záměru hlavního autora a jeho pracoviště (Reguli, 2011).

Metodologické poznámky

Využíváme především historický model. Veyne (1984), klasik metodologie historie, částečně zpochybňuje její úplné poznání. Říká, že historie vlastně ani neexistuje, protože vše, co o ní víme, je pouze její interpretace. Zároveň upozorňuje, že obtížnost historiografie nespočívá ani tak v nalézání odpovědí, jako spíš v nalézání správných otázek.

V souladu s H. Whitem (1973) bychom měli chápat dějiny jako interpretaci, jež umožňuje chápat dějiny v jistém současném kontextu. Vždy to tak nevyhnutelně bylo a bude a každý historik by měl mít dostatek odvahy přiznat, že jeho interpretace dějin jsou odrazem jeho vlastního vnímání, že jsou vždy subjektivním pohledem jedné osoby. Toto přiznání zároveň přináší velkou odpovědnost za podrobné prozkoumání zdrojů, jak je to jen možné. Vždy by měla být patrná snaha o vyváženost interpretace a citování faktů. Především je také nutno přiznat nebezpečí vzniku chyb, které nevznikají vždy kvůli metodologickým chybám nebo záměrnou mystifikací. V dějinách sportu to revolučně ukázal Young (1984, 2004), když demytologizoval amatérizmus na starověkých olympijských hrách a další mýty. Nepravdy žijí vlastním životem a například v médiích se žurnalisté v souvislosti s novodobými olympijskými hrami často odvolávají na ve skutečnosti neexistující mravouku starých Řeků.

Ve vědecké otázce této části výzkumu se ptáme, jaké historické mechanizmy ovlivňovaly omlouvání boje a násilí v rané historii lidstva.

Práce vychází z modelů historie podle Munslowa, který rozlišuje tři přístupy. Jak je patrno z tabulky 14, vycházíme spíš z konstrukce až dekonstrukce než rekonstrukce. I když nemůžeme tvrdit, že se jedná o čistou formu.

Souhlasíme s tvrzením, že i u popisu vlastní kultury, kde je předpoklad dostatečně hlubokého vhledu, děláme chyby. Ale to, že někdy děláme chyby, neznamená, že je musíme dělat vždy (Cornejo, 2006). I když se obvykle předpokládá, že autor jako vědec není součástí kultury, kterou popisuje, je namístě přiznat, že to možné není. Vždy jsme součástí nějaké kultury, vždy vycházíme z některých předpokladů.

Tabulka 14 Modely historie (Munslow, 1997; Booth, 2005)

Pokud má být výsledkem práce interpretace, neměla by být pouze výčtem hlavních sil a tlaků, událostí, institucí a kontingence a konvergence. Nezapomínáme také, že historiografie sportu má být v ideálním případě v dynamické a dokonalé rovnováze mezi uměním a vědou (Rinehart, 2005).

Pokud v současnosti sledujeme procesy ve sportu a tělesné výchově, nemůžeme si nevšimnout, že chování jednotlivců i skupin nabývá charakteristické formy. Tyto formy se projevují přirozenou touhou po boji a pochopitelně i vítězství, snahou podmanit si soupeře. A pokud je to pravidly dovoleno, případně pokud selžou jiné prostředky k dosažení vítězství, sahá sportovec k původním, historicky nejstarším prostředkům boje – boje v přímém fyzickém kontaktu se soupeřem. Tyto zákonitosti chování nazýváme determinanty úpolů. Problematiku jsme podrobněji zpracovali v monografii Teorie a didaktika úpolů ve školní tělesné výchově (Reguli, Ďurech, Vít, 2007). Vycházíme z předpokladu, že úpolové aktivity nebo bojování obecně jsou podmíněny vývojem člověka ve fylogenezi.

• fylogeneze lidstva
• ontogeneze pohybu
• sociální faktory
• psychologické faktory

Determinanty úpolů jsou v úzké souvislosti s historií úpolů, a v širším smyslu slova s historií boje. Předpokládáme, že boj je přirozenou součástí chování lidí. Tato přirozenost vyplývá z role boje ve fylogenezi člověka. Přirozené způsoby chování v krizových situacích vidíme u dětí, které ještě zcela neprošly procesem socializace v intencích současné kultury. Stejné vzorce chování pozorujeme i u dospělých jednajících pod vlivem stresu. Toto chování je v současnosti základním východiskem pro teorii sebeobrany (Siddle, 2008).

Bentley upozorňuje na problematickou periodizaci dějin z pohledu mezikulturních interakcí. Vzhledem k tomu, že se v následujících podkapitolách věnujeme okcidentálnímu vývoji, budeme se před začátkem moderních dějin držet (bez ambice na přesné vymezení let) periodizace:

• pravěk
• starověk
• středověk
• novověk

Historici sportu v posledních desetiletích nasbírali množství archeologického materiálu a do té doby nezpracovaných pramenů, které umožnily revidovat pohled na dějiny sportu. Můžeme to dobře vidět například na  rozdílu v interpretaci vlivné publikace Dalena a Benneta (1971) z poloviny 20. století a moderním současném textu Mechikoffa. Publikace Mechikoffa (2010) a předtím Mechikoffa a Estese (2006) jsou příkladem moderní učebnice dějin sportu, čerpající z nejnovějších výzkumů a reálně se opírajících o prameny.

Znovu si uvědomujeme, že interpretace je závislá na aktuálních dostupných poznatcích a je nevyhnutelné, aby se v průběhu let měnila. V následujícím textu se stručně zmíníme o významu boje v různých obdobích vývoje lidstva a poukážeme především na proces sakralizace boje. Proces sakralizace probíhal v různých formách, které jsou zde stručně analyzovány.

Pravěk

Vzhledem k zaměření této práce se budeme zabývat významem a postavením úpolů (a obecněji boje) ve fylogenezi lidstva a v dějinách člověka. Vycházíme-li z úvah o prehistorickém vzniku boje, je nutné si uvědomit, že případná absence bojových dovedností měla za následek smrt jednotlivce a ohrožení jeho skupiny. Bazální techniky a taktika boje vznikaly prostřednictvím lovu. Názory některých paleoantropologů dokonce směřují k tomu, že lov se objevil současně s rodem Homo. Známý keňský paleoantropolog Leakey (1996), spoluobjevitel Homo erectus, má na mysli organizovaný, sofistikovaný lov zvířat silnějších, než byl člověk sám. Strava bohatá na bílkoviny pomohla výraznějšímu vývoji rodu Homo a oddělila jej od příbuzných animálních rodů. Člověk je jediným živočichem na naší planetě, který nemá žádné přirozené orgány přizpůsobené jen k lovu, k získávání potravy. Přesto se však v prehistorickém vývoji naučil zabíjet silnější zvířata, než byl sám. Morris (1971) ve své knize Nahá opice a v dalších publikacích a filmových dokumentech hledí na člověka očima zoologa. Odkrývá způsoby jeho chování a také motivy chování. Člověk musel používat svůj um, vyvíjet techniku a taktiku lovu a boje. Vznikaly způsoby boje se zvířetem nejen jako individuální činnosti, ale v případě lovu větších zvířat byli lovci nuceni kooperovat, v případě potřeby bránit sebe nebo své území anebo anektovat cizí, nastal transfer a úprava těchto činností v boji člověka s člověkem. Život byl v přeneseném i doslovném významu každodenní boj. John A. Lynn (2004) se nevyhýbá tvrzení, že je lidská historie psaná krví. Ve své neobyčejně rozsáhlé publikaci Battle: A History of Combat and Culture podrobně popisuje postavení boje (a válek) v dějinách lidstva od starověkého Řecka až do současnosti. V závěrech aplikuje kulturněhistorické poznatky na analýzu příčin současného fenoménu terorizmu. Lov velkých zvířat byl nebezpečný, pravděpodobně docházelo často k různým i smrtelným úrazům (obr. 16). Úpolové činnosti tedy měly celoživotní charakter, ale byly zaměřeny jen na vnější projev, na praktickou aplikaci výsledků nácviku technických a taktických prostředků bez ohledu na možný benefit z procesu cvičení. Je nesporné, že systemizovanější cvičení bylo zahájeno v rané historii lidstva cvičeními bojovými. V již klasické učebnici historie tělesné výchovy to van Dalen a Bennet (1971) nazývají výchovou k přežití.

Postupnou diferenciací činností člověka a vznikem společenských skupin a jejich hierarchie se vyčlenily i specifické skupiny zaměřené na úpolové činnosti a později specializované i uvnitř společnosti (lovci, kopiníci, lučištníci, …). Zajímavým způsobem znázorňují proces vývoje cílů a výchovných ideálů prvotního bojovníka až po novověkého bojovníka Ratti a Westbrook (1970, 2005). Původní cíl spočíval výlučně v co nejrychlejším zabití vnějšího nepřítele (jiného člověka) jakýmikoliv prostředky. Bojové činnosti, ať už ve formě skutečného boje či ve formě lovu, her a zábavy, byly od rané minulosti součástí života lidí ve všech společenských vrstvách. Přehled o vývoji boje a jeho různých podob v dějinách lidstva od jeho počátku až po dnešek podává ve své obsáhlé chronologické práci Kronos J. R. Swinth (2006).

Pohybové aktivity úpolového charakteru jako soubor určitých bojových pohybů měly v dějinách lidstva velmi důležitou úlohu. Každý den v životě prehistorického člověka byl v podstatě bojem o přežití. Tyto činnosti sloužily nejen k útoku nebo obraně proti jedincům stejného druhu, ale byly i jedním z prostředků lovu. Sloužily také k udržování statusu v rámci hierarchie společenské skupiny. Stejně tak byly integrální součástí náboženského a kulturního života člověka a společnosti. Úpolové a obecně bojové aktivity byly sakralizovány procesem spiritualizace. Posvěcování násilí tedy bylo v souladu s náboženskými představami, bylo součástí prvotního náboženského života. V animistických představách různá zvířata představovala různé atributy síly a způsobu boje, člověk dokázal bojovat a vítězit díky přízni duchů. Boj byl pravděpodobně také ritualizován v iniciačních obřadech vstupu do dospělosti.

Postupem času, v souvislosti s celkovým vývojem společnosti, se ve starověku začaly organizovat soutěže v používání úpolových aktivit. Začala se objevovat také řízená příprava na tyto soutěže. Samotné úpolové aktivity měly různé charakteristiky – imitace pohybů různých zvířat, různé způsoby kontaktu jednotlivých částí těla apod. Nejčastěji byly tyto aktivity zastoupeny zápasem, který umožňoval porovnání sil bez nebezpečí zranění.

Obr. 16 Kresba ve francouzském jeskynním komplexu v Lascaux (Morse, 1946)

Starověk

Úpolové aktivity v oblasti Blízkého východu zaznamenávaly rozvoj zejména od období 4. tisíciletí př. n. l. a zařazovaly se obyčejně k formám lidových pohybových aktivit. Už v tomto období jsou tyto aktivity doloženy i v literární podobě, v Eposu o Gilgamešovi. Protože se z Eposu o Gilgamešovi našly pouze fragmenty (Hooker, 1996), je zde několik interpretací textu (Jastrow, Clay, 1920). Všechny se shodují ve významu (rituálního) zápasu, ve kterém Enkidu (ze dvou třetin bůh a z jedné člověk) bojoval s Gilgamešem, a tak oslabil jeho sílu (zejména sexuální). Gilgameš a Enkidu se stali přáteli a své hrdinské aktivity orientovali mimo město Uruk ke prospěchu jeho obyvatel (česky viz Balabán & Tydlitátová, 2002; nebo starší populární práce Zamarovského, 1976). Výjevy úpolových aktivit jsou známé i z tzv. sumerského období, dále byly známé jako součást pohybových činností vojáka. Pokud je známo, všechny vyspělé starověké civilizace se věnovaly také sportu jako záměrné činnosti. Byly vyzdvihovány zejména ty druhy sportů, které zdůrazňovaly sílu a moc, tedy i činnosti úpolového charakteru. Umělecké artefakty dokazují existenci zápasu a pěstních soubojů v Mezopotámii v období okolo 27.–26. stol. př. n. l. Zobrazují dva zápasníky vzájemně se držící za pas. Z 25. století před naším letopočtem se zachovaly egyptské reliéfy se zápasníky, na které dohlíží třetí osoba, pravděpodobně rozhodčí nebo trenér, což naznačuje řízené cvičení úpolových činností, vyšší formu organizovanosti. V egejské kultuře dokonce nosili zápasníci na hlavě přilby, chránící částečně i tvář. Cvičení úpolových aktivit bylo tedy doplněno pomůckami, které umožňovaly provádět techniky bez obav ze zranění partnera (Sommer, 2003). Ve starověkých civilizacích se úpolové aktivity rychle institucionalizovaly a ritualizovaly. Už v Mezopotámii existovala například všeobecná branná povinnost, která podléhala přímo vládci. Každý muž tedy musel v zájmu zvýšení naděje na přežití v případném konfliktu zvládnout na co nejvyšší úrovni techniku a taktiku boje s chladnými zbraněmi i bez nich. Na druhé straně v době míru byly projevy fyzického násilí trestány, což potvrzují i známé Chammurapiho zákony, ve kterých se uvádí: „Pokud plnoprávný občan vypíchnul oko ... anebo zlomil úd ... udeřil dceru jiného plnoprávného občana ...“ a další (Klíma, 1988, s. 194).

Ve stejném období se na africkém kontinentu začala vyvíjet svérázná kultura starého Egypta. Nejvýraznější rozmach dosáhla v polovině 3. tisíciletí př. n. l. v rámci Staré říše, což potvrzuje reliéf z pohřebiště Ptahotepa v Sakkaře (kolem 2300 př. n. l.). Z tohoto období se zachovaly výjevy úpolových aktivit, nejvíce činnosti v zápasení, kterému se věnovala pozornost v období Střední říše. Dokladem toho je například kresba na zdi ve hrobce prince Chetiho v Beni Hasanu (Egypt) pocházející z 11. dynastie kolem roku 2050 př. n. l., kterou můžeme vidět na obrázku 17. Je zde znázorněno 122 různých zápasnických pozic, a to značně didakticky – každý ze dvou zápasníků je namalován jinou barvou. Kromě Chetiho hrobky nalezneme bojující postavy i v dalších hrobkách v Beni Hasanu.

V této oblasti bádání patří práce Wrestling in Antiquity autora Piernavieja del Pozo (1973) mezi klasické texty o úpolových disciplínách ve starověké okcidentální tradici. Rozsahem a kvalitou byl překonán dosud nejrozsáhlejším, nejkvalitnějším a nejkomplexnějším textem v monografii Poliakoffa (1987).

Obr. 17 Chetiho hrobka v egyptském Beni Hasanu - vyobrazení zápasníků (Ireland a Ireland, 2001)

Tělesná cvičení úpolového charakteru byla důležitým prvkem vojenské přípravy. Kromě toho tyto aktivity byly i součástí náboženských slavností. V oblasti Egejského moře (14. a 13. stol. př. n. l.) nabyla významu mykénská kultura, na kterou navazovala kultura antického Řecka.

Pěstování zápasu a různých bojových her bylo v různých kulturách vysoce ceněno. Nejvíce záznamů ze starověku existuje z helenistického období. Vděčíme za to filozofům (Platon, Aristoteles,...), historikům (Plutarchos, Filostratos, ...) a poetům (Sofoklés, Pindaros, Lúkiános, ...). Homérovy eposy poskytují často detailní popis konkrétních bojových střetů, použitých bojových technik, taktiky a podobně (Krawczuk, 1990). Zápas palé, box pygmé a později i pankration byly i součástí různých panhelénských her. Řecké chápání kalokagathie jako hrdinství, které bylo značně odlišné od zjednodušeného a idealizovaného dnešního chápání, bylo společensky uznáváno. Tělesná síla, případně vítězství v soutěži, bylo ceněno jen ve spojení s ostatními atributy kultury.

V antickém Řecku byl zaznamenán pozoruhodný rozvoj úpolových aktivit. V 6. stol. př. n. l. založil Pythagoras ze Samu (cca 580–500 př.n.l.) v jihoitalském Krotonu (dnes Cotrone) náboženský řád, který kromě věd (nauky založené zejména na poznání čísel) akcentoval různé pohybové aktivity, včetně úpolových (Störig, 1996). Ty se podobně jako jiná tělesná cvičení staly významným výchovným prvkem, kterým se působilo na mládež. I jiní starořečtí filozofové se pravděpodobně věnovali úpolovým aktivitám (např. Sokrates, cca 469–399 př. n. l. a jeho žák Platon), které byly přirozenou součástí vzdělání. Úpolové aktivity byly součástí panhelénských (všeřeckých) her, ze kterých jsou nejvýznamnější a nejznámější olympijské. Řecké hry, agónes, byly prostředkem k heroizaci boje a bojovníků.

Na tomto místě musíme připomenout, že sport, jako ho chápeme v současnosti, vznikal v Anglii od konce 18. a zejména v 19. století. V textu se snažíme tento pojem nepoužívat. Místo toho mluvíme o agónes, disciplínách a podobně. Vždy tam, kde se pojmu sport nemůžeme vyhnout, máme na paměti, že nemluvíme o současném fenoménu. Ve starověkém světě znali podobné fenomény jako je dnešní sport. Význam však byl v jednotlivých kulturách rozdílný a je těžké porovnávat dnešní sport a starořecké agónes a áthla (závod), římské ludi (hra) a munera (představení), sumerské lirúm (fyzická síla, lúlirúm – zápasník, sportovec – Foxvog, 2010), nebo egyptské swtwt (cvičení). Tyto pojmy byly neporovnatelné i ve své době. Každá kultura vyvinula unikátní pohled na fyzický projev člověka ve vzájemném poměřování sil (Scanlon, 2010).

Už od Allena Guttmana se v současném moderním sportu považuje za jeho charakteristické znaky sedm základních determinantů, které jej společně tvoří:

• sekularizmus
• rovnost příležitostí pro porovnávání
• byrokratizace
• specializace
• racionalizace
• kvantifikace
• zaznamenávání výsledků

Tyto znaky bychom marně hledali ve  starověkém sportu. V moderním sportu neexistuje žádná kontinuita, která by jej pojila se starověkým sportem. V některých ohledech můžeme hledat analogie, ale ne spojitost (Golden, 1998).

Obr. 18 Palé na řecké váze (cca 500–490 př. n. l.; Kabel, 2006)

I když se zdá přirozené, že ve starověkých společnostech byl tělesný výcvik svázán s vojenským, je nutné oddělit agónistické soutěže od skutečného vojenského výcviku. Pro válečná umění starověkého Řecka používáme výraz pammáchon. Pammáchon jako takový nebyl součástí agónistických soutěží. Palé, pygmé a pankration sice můžeme chápat jako součást pammáchonu, nemůžeme je však ztotožňovat. Výraz pammáchon, který označuje bojová, válečná umění starověkého Řecka, vznikl z řeckých základů pan a mach. Řecké výrazy máchaira (μάχαιρα – nůž, čepel) a máchi (μάχη – boj) pocházejí ze stejného kořene mach- (μαχ-). Slovo máchi (μάχη) popisuje bojovou konfrontaci zahrnující jak boj se zbraněmi, tak i boj beze zbraní. Správný a doslovný překlad pojmu pammáchon by tedy měl být úplný, všezahrnující boj bez limitů. Cílem výcviku v pammáchonu bylo porazit a zabít protivníka (Dervenis a Lykiadopoulos, 2007). To ale nebyl cíl agónistických soutěží.

Obr. 19 Boxer z Terme (3.–2. století př. n. l.; Nguyen, 2009)

Ideovými předchůdci římských gladiátorských her byly štvanice, venationes, kde proti sobě „bojovala“ zvířata, nebo byla zabíjena lidmi, a souboje válečných zajatců, kteří byli nuceni bojovat navzájem proti sobě. Kromě zvláštního druhu zábavy diváků přinášely také pocit uspokojení ze vzájemného ponížení nepřítele, vydaného jim na milost a nemilost, bojujícího nyní proti vlastním spolubojovníkům, nezřídka s pokrevními vazbami. Ze začátku v nich zápasili váleční zajatci, trestanci a otroci, až později dobrovolníci za finanční odměnu. Obvykle hledíme na gladiátorské hry jako na nehezký příklad úpadku antické humanity, zánik šlechetného řeckého sportu. Je ale potřeba si uvědomit, že tzv. antický humanizmus je pouze pozdějším konstruktem evropského renesančního humanizmu. Gladiátorské hry byly obrazem ducha římské doby a také nevyhnutelným sociálním rituálem (Plass, 1995). Sakralizace boje prostřednictvím jeho ritualizace zde nabyla rozměru obrovských her smrti zvířat i lidí.

Gladiátoři mají svůj protějšek také v současnosti, kdy se jako komerčně žádané pořádají souboje s velmi omezenými pravidly jako vale tudo, K1, inscenovaný americký wrestling a podobně. Zdá se, že panem et circenses nabývá opět na aktuálnosti.

Shrnutí

Ve společnosti byli jednotlivci ovládající úpolové činnosti vždy považováni za hrdiny, měli vyšší status. Spojení nevyhnutelného praktického využití úpolových činností a jejich až mystické hodnoty mělo za následek, že především vyšší společenské vrstvy často povyšovaly úpolové dovednosti na součást vzdělání a dobrých mravů. Z ideologického hlediska šlo o sakralizaci boje a vojenského stavu. Bojové dovednosti často nebyly používány ve vojenské praxi, byly vyučovány jen jako neoddělitelná součást vzdělání (většinou mužů). Tendence přisuzovat bojovníkům vyšší společenský status si můžeme všimnout v mytologiích různých kultur, stejně tak v pohádkách a dnes i v kinematografii. Například Campbell ve své nejznámější práci The Hero with a Thousand Faces z roku 1949 (česky Tisíc tváří hrdiny, 2000) i dalších pracích popisuje obraz hrdiny v mytologiích různých světových kultur. Můžeme zřetelně sledovat vliv a význam úpolových aktivit na utváření hrdiny.

Ve smyslu fylogenetických determinantů úpolů je potřeba si uvědomit, že stály na počátku existence člověka. Úpolové aktivity doprovázely člověka ve všech kritických obdobích vývoje, které se často rozhodovaly v bitvách. Vysoký status bojovníků se zachoval i v archetypech hrdinů – jsou často spojováni s úpolovými aktivitami. Kontaktní překonání člověka je tedy hluboko v podvědomí lidí, je součástí vnitřní výbavy zdravého jednotlivce.

Právě proto byly po dobu celé lidské historie bojové činnosti sakralizovány. Putney (2004) chápe sakralizaci (společně s institucionalizací jako stěžejními znaky) v úzkém pojetí ve vztahu k muskulárnímu křesťanství od 2. poloviny 19. století v Severní Americe. Zde chápeme sakralizaci šíře, v přeneseném významu slova, jako obecný fenomén procesu omlouvání boje, jeho posvěcování, ne ale nutně ve vztahu k jakémukoli náboženství.

Už od prehistorických společenstev byli jednotlivci ovládající úpolové činnosti považováni za hrdiny a ve společenském žebříčku byli výše postavení. Podle dochovaných důkazů jako jsou prehistorické kresby, starověké kulturní i písemné artefakty i středověké umění a literatura, bylo jisté bojové, úpolové vzdělání dokonce součástí ideálu silného muže schopného vést jiné lidi. Úpoly stály na počátku existence člověka a doprovázely jej po celou dobu vývoje. Právě proto byly po dobu celé lidské historie bojové činnosti sakralizovány.

Obr. 20 Pankratisté z galerie Ufizzi (Jastrox, 2007)

Sakralizace je společenským procesem omlouvání, posvěcení boje (a tedy i násilí). Jedná se zejména o historický proces se začátkem v rané historii lidstva. Ve 20. století do současnosti pokračuje proces sakralizace. O krajní formě sakralizace můžeme mluvit jako o spiritualizaci násilí. Jistá forma násilí hraje roli i ve sportu, kde se však chápe jako součást hry, jako součást pravidel. Působení i přijímání násilí bez vybočení ze sportovních pravidel je součástí sportovního gentlemanství.

V různých obdobích raného vývoje lidských dějin byl proces sakralizace boje a úpolových disciplín naplňován prostřednictvím:

• spiritualizace (boj je součástí náboženství, nástrojem božstev)
• ritualizace (boj je součástí iniciačních obřadů, ritualizovaných her, společenských rituálů)
• heroizace (boj je prostředkem k hrdinství)
• nobilitace (boj je společným znakem vyšších vrstev)