Na tomto místě musíme připomenout, že sport v podobě, kterou známe v současnosti, vznikal v Anglii od konce 18. a zejména v průběhu 19. století. V této kapitole se snažíme tento pojem nepoužívat. Místo toho mluvíme o agónech, disciplínách a podobně. Vždy tam, kde se pojmu sport nemůžeme vyhnout, máme na paměti, že nemluvíme o současném fenoménu. Ve starověkém světě znali podobné fenomény jako je dnešní sport. Význam však byl v jednotlivých kulturách rozdílný, a je těžké porovnávat dnešní sport se starořeckými agóny a áthly (závody), římské ludi (hry) a munera (představení), sumerské lirúm (fyzická síla), lúlirúm (zápasník, sportovec, Foxvog, 2010), nebo egyptským swtwt (cvičení). Tyto pojmy byly neporovnatelné i ve své době. Každá kultura vyvinula unikátní pohled na fyzický projev člověka ve vzájemném poměřování sil (Scanlon, 2010).
I když se zdá přirozené, že ve starověkých společnostech byl tělesný výcvik svázán s vojenským, je nutné oddělit agónistické soutěže od skutečného vojenského výcviku. Pro válečná umění starověkého Řecka používáme výraz pammáchon. Pammáchon jako takový nebyl součástí agonistických soutěží. Palé, pygmé a pankration sice můžeme chápat jako součást pammáchonu, nemůžeme je však ztotožňovat. Výraz pammáchon, který označuje bojová, válečná umění starověkého Řecka, vznikl z řeckého základu pan a mach. Řecké výrazy máchaira (μάχαιρα – nůž, čepel) a máchi (μάχη – boj) pocházejí ze stejného kořene mach- (μαχ-). Slovo máchi (μάχη) popisuje bojovou konfrontaci zahrnující jak boj se zbraněmi, tak i boj beze zbraní. Správný a doslovný překlad pojmu pammáchon by tedy měl být úplný, všezahrnující boj bez limitů. Cílem výcviku v pammáchonu bylo porazit a zabít protivníka (Dervenis a Lykiadopoulos, 2007). To ale nebyl cíl agónistických soutěží.
Ve starověkém Řecku hrály individuální soutěže významnou společenskou roli. Formule hrdinství (hrdina = první z X, který dosáhl Y) postulovala individuální vítězství a historické prvenství. Znamená to, že v období, kdy se nezaznamenávaly výkonnostní údaje, musel každý další hrdina dosáhnout činu, který překonal všechny činy předchozí (Young, 1984, 2004).
Už z doby bronzové se zachovaly některé kulturní artefakty, například fresky zachycující boxery (Akrotiri, Théra, 1600 př. n. l.), dále rytiny boxerů (Agia Triada, Kréta, 1500 př. n. l.) nebo existence mykénských pohřebních slavností a her (1200 př. n. l.). Konec doby temna je rokem prvních starověkých olympijských her (776 př. n. l., podle Hippiase, 400 př. n. l.). Jiní autoři ale kladou rok prvních olympijských her do roku 884 př. n. l. (Eratostenes, cca 300 př. n. l.), anebo podle novějších výzkumů do roku 704 př. n. l. (Mallwitz, 1988). P. Christensen (2010) se na základě podrobného výzkumu pramenů a archeologických důkazů také přiklání k pozdějšímu datu prvních agónes v Olympii někdy kolem roku 700 př. n. l. Podle jeho závěrů však rok nelze stanovit přesně.
V archaické době byl do programu olympijských her zařazen palé (zápas) a také pentatlon, jehož součástí byl palé (708 př. n. l.). Dále pak následovalo zařazení pygmé (box, 688 př. n. l.) a pankratia (všeboj, 648 př. n. l.).
Do archaické doby také spadá první zmínka o gymnasiu (560 př. n. l.) a období mezi lety 550-450 př. n. l. se sice ne zcela správně, ale populárně označuje jako zlaté století řeckého sportu, především díky Pindarovým (498-446 př. n. l.) ódám.
V klasické době (480-323 př. n. l.) došlo k výraznému rozvoji vojenství, především díky několika obdobím válek. Tato doba je ohraničena druhou invazí Peršanů do Řecka (vládce Xerxes I. v letech 480-479 př. n. l.). Kromě rozvoje filozofického myšlení Sokrata a jeho žáků sem spadá nepokojné období peloponéské války (431-404 př. n. l.). Klasická doba končí smrtí Alexandra Velikého (380-323 př. n. l.). V klasické době se často dává do protikladu přístup Sparty a Atén jako dvou nejvlivnějších městských států. Cvičení se na jedné straně chápalo jako výchova k vojenství, na druhé straně jako výchova k občanství. Sparta upřednostňovala osobitý přístup. Občan – homois byl integrální součástí společenského systému s jasně vymezenými úkoly v jednotlivých obdobích života. Ve Spartě znevažovali cvičení a závodění, jako ho chápali v jiných částech Řecka, dokonce se mnohých agónes nezúčastňovali. Jedinou tělesnou přípravou byla příprava na válku. Sparťané upřednostňovali týmovou práci a skupinový boj. Mimo Spartu byla prvořadá příprava občana, který pouze v případě potřeby plnil úkoly vojáka. Individuální soutěže byly organizovány s cílem získat osobní prospěch, átlon (Young 2004, Poliakoff, 1987).
Helénistická doba (323-146 př. n. l.) byla obdobím největšího kulturního vlivu Řecka na území dnešní jižní Evropy, severní Afriky a Malé Asie. Různé hry se dále rozvíjely a byly přidávány nové disciplíny, například pankration pro chlapce (200 př. n. l.).
V roce 146 př. n. l. se stalo Řecko římskou provincií a od tohoto roku datujeme římskou dobu. Poslední známý vítěz z Olympie je z roku 385 n. l., než římský císař Theodosius zakázal pohanské svátky (393 n. l.) včetně olympijských her.
Snad bychom měli v dobách starověkého Řecka dostatečně rozlišovat mezi paideuó (vyučování) a askeó (trénink). Pritchard (2010) upozorňuje, že v každém městském státě a v každé době se zaměření vzdělávání lišilo. Gymnastika, muzika a gramatika jsou typické pro vzdělávání v Aténách. Paidotribové vedli své žáky (obvykle pouze chlapce) ke vzdělání ve třech tradičních oborech. Kromě cvičení to byly také mousiké a grammata. Platón v sedmé knize Ústavy rozděluje cvičení do dvou skupin podle relace k hudbě a k tělu (Jowett, 1871). K tělu patří zápas a k hudbě tanec. Ve všech oborech, u některých tělesných disciplín to bylo zvlášť patrné, byli žáci vedeni ke vzájemné soutěživosti. Mnozí z učitelů vlastnili palestru, zápasnickou školu, a mnozí byli také bývalými vítězi. Můžeme tedy říct, že bojová připravenost v úpolových disciplínách byla cílem mnoha mužů. K této připravenosti však vedla základní cvičení, která v současnosti nazýváme gymnastická.
Po dlouhá staletí hledali Řekové individuální vítězství v různých disciplínách, hledali sportovní hrdinství. Řečtí muži se chtěli podobat hrdinům z mýtů (Poliakoff, 1987). Tato vážná snaha vedla k vývoji společenského institutu agón. Nejednalo se o soutěž, sport nebo hru, jak tyto pojmy chápeme v současnosti, nýbrž o vážnou snahu o hrdinství s nasazením všech prostředků, včetně zdraví a života. Agónes také uvádějí na pravou míru idealizovaný pohled na starou řeckou kulturu jako na kulturu absolutního humanizmu a kolébku humanizmu vůbec. Podobně jako v jiných částech starověkého světa se i ve starověkém Řecku v agónes odrážely tvrdé životní podmínky, každodenní boj o přežití. Úpolové disciplíny, které popisujeme v následujících podkapitolách, jsou příkladem nebezpečné stezky řeckých chlapců a mužů za hrdinstvím. Současně je zde patrná sakralizace úpolových činností – hrdinou se stane ten, kdo v boji porazí jiného člověka.
Zápas palé (πάλη) byl ve starověkém Řecku nejen samozřejmou součástí výchovy a vzdělávání mládeže, ale i běžnou součástí života mužů (ženy zápasily pouze výjimečně a ne ve všech řeckých státech). Různé výjevy ze zápasu byly zobrazovány i v umění, například na malbách váz. Metafory ve spojení se zápasem jsou běžné ve starořecké literatuře – u dramatiků i filozofů. David C. Young (2004, s. 38) se domnívá, že řečtí diváci a čtenáři museli být natolik znalí zápasu, že postřehli a pochopili různá přirovnání a narážky na zápas. Konec konců, nemůžeme nevzpomenout narážku na Platónovo jméno. Ve starořeckém zápasu palé byl preferován boj v postoji, se začátkem ve vzájemné vzpřímené poloze (systasis). Byl znám i zápas na zemi, ten ale neměl takovou sportovní, ani společenskou důležitost. Údery nebyly povoleny, zápasníci kromě obecně známých technik vytvářeli a vyvíjeli vlastní techniky.
Pygmé (πυγμή) nebo též pygmáchon byl nejtvrdší a nejnebezpečnější starověkou úpolovou disciplínou. Jistým indikátorem toho, co společnost ještě tolerovala (případně co od boxerského zápasu očekávala), je úprava boxerů pro zápas. V dnešním olympijském boxu jsou boxeři chráněni helmami i rukavicemi soupeře. V pygmé, na rozdíl od jiných úderových systémů ve starověkém světě, se ochrana hlavy nebo jiných částí těla před údery nepoužívala. Boxeři zpravidla používali různé způsoby ochrany pěstí a zápěstí před zraněním (Murray, 2010). Primárním cílem ve starověkém Řecku bylo zvítězit nad soupeřem, ne ho zranit. Zranění ale byla logickým důsledkem boxerských soubojů. Box byl nejtvrdší a nejnebezpečnější ze všech úpolových disciplín. Boxer nasazoval ve jménu vítězství své zdraví a svůj život.
Myšlenka souboje bez pravidel je nejstarší myšlenkou vzájemného poměřování sil. V boji člověka proti člověku se v pankratiu používají různé údery, kopy, zápasnické hody, škrcení a páky. Pankration není pouze spojením palé a pygmé. Pankration byl svou komplexností zcela samostatnou a nezávislou disciplínou. Z hlediska taktiky i techniky jistě nebylo lehké připravit se na zápas a diváci mohli, plni napětí, očekávat různé zvraty v zápasu. Navzdory univerzální myšlence totálního, téměř neomezeného boje, byl pankration zařazen do programu starověkých olympijských her až jako poslední úpolová disciplína (na 33. hrách v roce 648 př. n. l., chlapci od 145. her v roce 200 př. n. l.). Pankration se neobjevuje ani v starších textech, kde můžeme nalézt zmínky o boxu či zápasu – například u Homéra. Pravidla pankratia dovolovala zápas téměř bez omezení. Takovýto zápas byl ze všech úpolových disciplín nejpodobnější skutečnému boji beze zbraně. I v současnosti jsou stále populárnější sportovní zápasy s využitím různých úderových a zápasnických technik. Pravidla jsou však mnohem více omezující, než ta v starořeckém pankratiu.