Bolesti zad mající původ v poruchách funkce páteře patří k nejčastějším chronickým onemocněním. Pro fyziologické držení těla je důležitá správná stabilizace páteře. Svaly hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP) tvoří jednu funkční jednotku a dysfunkce pouze jediného svalu způsobuje dysfunkci celého systému. Pro neinvazivní vyšetření stavu svalů HSSP byl sestrojen svalový dynamometr (SD), který je stále zdokonalován a v současné době je dokončena jeho třetí verze. Cílem práce bylo: Zjistit stav HSSP bráničním testem a měřením SD. Na základě vstupního vyšetření zavést intervenční program po dobu 6 týdnů s edukací fyziologického držení těla a výchozí stabilizace trupu pro následná cvičení a posilování. Posléze provést výstupní měření. Pro srovnání mezi hodnotami vstupního a výstupního měření byl použit párový t-test a statistický program SIGMA STAT 3.1. Za statisticky signifikantní bylo považováno p < 0,05. Vstupní měření bylo zároveň kontrolním měřením. Předpokládali jsme, že před zavedením intervenčního programu bude menší počet probandů schopen správně aktivovat svaly HSSP, než po jeho ukončení. Během šestitýdenního intervenčního programu nastala statisticky významná zněna (p < 0,001) mezi hodnotami vstupního a výstupního měření (46 probandů ve věku 12-16 let). Pozitivní změna mezi vstupním a výstupním měřením nastala u 87 % probandů. Pokud pacient přistupuje aktivně k intervenčnímu programu, pak prokazatelně dochází již po šesti týdnech k pozitivním adaptačním změnám v oblasti HSSP. Svalovým dynamometrem lze zaznamenat aktivaci bránice, zvýšení intraabdominálního tlaku a stav přední stabilizace páteře. Zejména pak změnu mezi výchozím stavem probanda a stavem po určitém cvičení či rehabilitaci. Sledujeme i účinnost dané terapie či správnost provedení cviků.
Bolesti zad mající původ v poruchách funkce páteře jsou celosvětově považovány za jeden z nejzávažnějších medicínských, ekonomických a sociálních problémů. Bonetti a kol. (2005) uvádí, že samotná bolest v kříži nebo s ischialgickou propagací postihuje přibližně 80 % populace alespoň jedenkrát za život. Vertebrogenní poruchy patří k nejčastějším chronickým onemocněním dospělých. Příčiny vzniku onemocnění je nutno hledat již v dětství, kdy se vlivem nesprávného zatížení páteře rozvíjí svalová nerovnováha, způsobující vadné držení těla. Jedná se o funkční poruchu pohybového systému projevující se změnami ve tvaru těla, které lze na rozdíl od skutečných deformit nebo ortopedických vad odstranit tělesným (kompenzačním) cvičením. Na vzniku vadného držení těla se podílí vnitřní faktory (vrozené vady, úrazy či choroby, které snižují odolnost pohybového ústrojí vůči zatížení) a vnější faktory (dlouhé stání, nesprávné sezení, nevhodné pracovní i odpočinkové polohy a nevhodný způsob provádění pohybu při běžných činnostech). Na rozvoj vadného držení těla mají vliv i příčiny nesouvisející přímo s pohybovým aparátem (např. vady zraku). V současné době je časté vadné držení těla u dětí způsobeno v důsledku obezity a nedostatku pohybu.
Stabilizace páteře znamená schopnost udržet klidové seskupení páteře jako celku, které je dané tvarem obratlů a zakřivením páteře. Hluboký stabilizační systém páteře (HSSP) představuje svalovou souhru, která zabezpečuje stabilizaci neboli zpevnění páteře během všech pohybů. Svaly HSSP jsou aktivovány i při jakémkoliv statickém zatížení, tj. stoji, sedu apod. Doprovází každý pohyb horních a dolních končetin. Zapojení svalů do stabilizace páteře je automatické. Provedeme-li například flexi v kyčelním kloubu, pak dojde k zapojení flexorů kyčelního kloubu a automaticky se zapojí i svaly, které stabilizují jejich úponovou oblast, tj. extenzory páteře a svaly břišního lisu (břišní svaly, bránice, pánevní dno), které stabilizují páteř z přední strany, jedná se o přední stabilizaci páteře. Zatímco provedená flexe je volní pohyb, stabilizační funkce svalů probíhá mimovolně, je automatická (Kolář, and Lewit, 2005). Na stabilizaci se v důsledku svalového propojení podílí vždy celý svalový řetězec. Změny zapojení svalů do stabilizace jsou jedním z hlavních důvodů vzniku vertebrogenních obtíží. Stabilizační funkce svalů u vertebrogenních obtíží je studována již řadu let: Cresswell a kol. (1992), Cresswell a kol. (1994), Deyo (2004), Gracovetsky a kol. (1985), Hides a kol. (1996), Hodges (1999), Hodges, and Richardson (1996), Hodges, and Gandevia (2000), Philips, and kol. (2008) Arab, and Nourbakhsh (2010) a jiní.
Stabilitu páteře můžeme definovat jako stabilní rovnovážný stav, kdy kloubní struktury jsou v neutrálním postavení a svaly jsou v rovnováze. Je důležité toto základní postavení udržet i při fyziologickém rozsahu pohybu. Jestliže jde o klidové postavení páteře, pak mluvíme o statické stabilitě. Jde-li o udržení postavení páteře při změnách, ke kterým dochází při pohybu, pak jde o dynamickou stabilitu. Pro stabilizaci bederní páteře jsou důležité svaly břišní stěny, které tvoří: m. obliquus abdominis externus et internus, m. transversus abdominis, m. rectus abdominis a m. quadratus lumborum. Břišní svaly se nacházejí mezi dolním obvodem hrudníku a horním okrajem pánve. Jde o ploché široké svaly, které se podílejí na tvorbě břišní stěny, účastní se tvorby břišního lisu, dýchání a kinetiky páteře. Pro stabilizaci (zpevnění) páteře jako celku jsou velmi důležité všechny zmíněné svaly břišní stěny, z nichž nejdůležitější je m. transversus abdominis, dále jsou to hluboké autochtonní intervertebrální svaly (např. mm. multifidi), svaly pánevního dna a bránice, které společně vytvářejí hluboký stabilizační systém páteře (HSSP). Uvedené svaly fungují společně jako jedna funkční jednotka, kde mm. multifidi a m. transversus abdominis tvoří tzv. lokální stabilizátory, a svaly pánevního dna a bránice jsou jejich synergisté. Dysfunkce jediného z nich znamená vždy dysfunkci celého systému. Tyto svaly obklopují ze všech stran břišní dutinu, kde jsou uloženy vnitřní orgány. Obsah břišní dutiny je uspořádán tak, že tvoří jakýsi kompaktní „polštář ". Bránice pak ohraničuje tento polštář shora, pánevní dno zdola a příčný břišní sval zpředu. Jde od dolních žeber až k pánvi a tlačí obsah břišní dutiny vzad proti páteři, a tím jí poskytuje oporu zpředu. Stav HSSP má významný vliv na držení těla (posturální funkce), dynamickou stabilitu páteře. HSSP je klíčový pro zajištění tzv. posturální báze pohybu a je provázán s funkcí dechovou (Richardson a kol., 2004; Kolář, 2006, 2007).
Pro stabilizaci bederní páteře je rozhodující nejen funkce jednotlivých svalů, ale také funkce břišní dutiny jako celku. Bránice je hlavní inspirační sval, podílí se na tvorbě břišního lisu. Obsah břišní dutiny je primárně nestlačitelný. Při nádechu se pístovým pohybem bránice přenáší tlak na břišní orgány i na svaly pánevního dna a na stěnu břišní dutiny. Pánevní dno působí při nádechu jako rezistentní protějšek bránice, břišní stěna se naopak vyklenuje poměrně snadno (Dylevský et al., 2000). Brániční klenby se při vdechu vlivem kontrakce svalových snopců oplošťují a ustupují kaudálně. Centrum tendineum svou výšku mění jen minimálně. Zpočátku sestupuje kaudálně, ale tento pohyb je brzy zastaven natažením mediastina a odporem břišních orgánů. Od tohoto okamžiku působí také při elevaci žeber (Kapandji, 1974). Pro stabilizaci páteře je velmi důležité, aby došlo k jejímu zpevnění v úseku bederní páteře. Na této stabilizaci se podílí všechny svaly hlubokého stabilizačního systému a je nutné, aby při zvyšování intraabdominálního tlaku došlo k souhře mezi bránicí a břišními svaly, které zajišťují přední stabilizaci páteře, a jejich protihráči zádovými svaly.
Při správné funkci břišní stěny má zvýšení intraabdominálního tlaku pozitivní vliv na stabilitu bederní páteře (Janura, and Míková, 2003). Při nedostatečném zpevnění břišní stěny má zvýšení intraabdominálního tlaku spíše negativní účinky. Břišní stěna se vyklenuje a je následována jak vnitřními orgány, tak i páteří. Tento posun směrem dopředu způsobuje změnu těžiště a nárůst momentu působící tíhové síly. To následně klade zvýšené nároky na bederní vzpřimovače trupu. Současně při posunu bederní páteře dopředu (zvětšení bederní lordózy) dochází k zešikmení těla obratle vzhledem k horizontále. Zvětšuje se namáhání meziobratlové ploténky ve smyku, při kterém je ploténka méně odolná v porovnání se svým stlačováním. Dále se zvyšuje napětí stabilizujících vazů (Janura, and Míková, 2003).
Opakovaná pravidelná aktivace povrchových svalů (např. posilování) při dysfunkci HSSP vede ke zvýšení klidového svalového tonu a hyperaktivitě svalů povrchových, a naopak ke snížení klidového svalového tonu a útlumu svalů hlubokých. Při dalším cvičení v tomto režimu dochází pouze k prohlubování svalových dysbalancí (Kolář, 1999). To znamená, že před začátkem pohybu lokální stabilizátory nezpevnily a nenastavily jednotlivé segmenty páteře do neutrálního postavení. Vzniká tzv. nespecifická bolest v kříži. Přirozenou reakcí lidského organismu je zmírnění subjektivních příznaků (bolesti). Jednou z možností je podvědomé zaujetí antalgické polohy, která je typická a zřetelně viditelná při akutních bolestivých stavech. Méně nápadná, ale o to více nebezpečná může být tato posturální změna v chronickém stadiu bolestivých syndromů (Rokyta, 2000). Důsledkem těchto změn postupně dochází ke vzniku nesprávných motorických stereotypů, které často přetrvávají po vymizení primární příčiny. Takto vznikají patologické pohybové stereotypy a funkční změny pohybového aparátu, které pak bývají příčinou dalších bolestí bederní páteře. Jednou z možností odstranění bolestí je posílení HSSP. Je nutné zavést posilovací cvičení tak, aby posílené svalstvo bylo účelově využito pro správné držení těla, tím dosáhneme i správné nastavení jednotlivých segmentů a obnovy správných pohybových stereotypů. Nestačí sval jen posilovat, ale je nutné prostřednictvím tohoto svalu zajistit správné držení a stabilitu páteře. To je velmi obtížné, protože pokud máme vypracován chybný pohybový stereotyp související s chybným modelem držení osového orgánu, pak nedokážeme zapojit sval volní aktivitou. Při rehabilitačním, kompenzačním, kondičním cvičení či posilování je velmi důležité v jakém výchozím postavení se cviky provádí. Je velmi důležité správné zaujetí výchozí polohy daného cviku. Proto je nutné zprvu provést určitou edukaci s cílem ovlivnit výchozí způsob držení tak, aby pacient pocítil rozdíl mezi výchozím modelem držení a novým nacvičovaným způsobem držení osového orgánu. Ten je potřeba zafixovat, posílit a přenést do každodenních pohybových aktivit (Kolář, and Lewit, 2005). Oslabené břišní svaly jsou přítomny u lidí s bolestí v bederní části páteře, to může být upraveno tréninkem těchto svalů. Izolované posilování hlubokých břišních svalů odděleně od ostatních svalů trupu je nutné v počáteční fázi tréninku, aby se zlepšilo načasování aktivace posilovaných svalů a redukovaly se příznaky a návrat bolesti v bederní páteři (Hall et al., 2007). I další autoři (Urquhart et al., 2005; McCook et al., 2007) poukazují na souvislost mezi stavem břišních svalů, stabilizací páteře a bolestí v bederní části páteře.
Pro neinvazivní vyšetření síly svalů HSSP byl sestrojen svalový dynamometr a byla ověřena jeho účinnost (Malátová a kol., 2007, 2008; Malátová, and Dřevikovská, 2009). Dynamometrem lze zaznamenat aktivaci svalů HSSP a zejména pak změnu mezi výchozím stavem subjektu a stavem po určitém cvičení či rehabilitaci. Svalový dynamometr (SD) se stále zdokonaluje. Čtyřkanálový digitální svalový dynamometr svou konstrukcí umožňuje současně měřit okamžité hodnoty silového působení svalů v závislosti na čase (tzn. lze vyhodnocovat jak velikost síly, tak i její dynamiku). Obecně lze měřit různé svaly a svalové skupiny na lidském těle (1 až 4 sondami nezávisle), ale hlavním cílem SD je měření svalů hlubokého stabilizačního systému páteře. SD je tvořen čtyřmi svalovými sondami, které se pomocí pásů s upnutím „suchým zipem“ upevňují na lidské tělo. Sondy obsahují tenzometrický převodník síly na digitální signál, který je přenášen do mikroprocesorové vyhodnocovací jednotky (dále jen MVJ). MVJ jednotka upravuje digitální signály ze sond do kompatibilního tvaru s USB vstupem PC (notebooku). Prostřednictvím USB připojení jsou vyhodnocovací jednotka a sondy napájeny. Součástí SD jsou dvě úrovně software (SW1 a SW2). SW1 je použit pro MVJ a SW2 je uložen v PC (Notebooku). SW1 zajišťuje kompatibilitu digitálního signálu pro USB vstup počítače. SW2 zajišťuje zobrazení a zpracování výstupů z jednotlivých sond. MVJ zajišťuje dále izolační oddělení sond od PC (Notebooku) na úrovni 5kV.
Obr. 1 Detail sondy svalového dynamometru
Obr. 2 Sestava svalového dynamometru
Cíl práce
Cílem práce bylo vyšetřit stav svalů HSSP z hlediska funkce přední stabilizace páteře. Provést měření svalovým dynamometrem. Na základě vstupního vyšetření a měření realizovat edukaci fyziologického držení těla a výchozí stabilizace trupu pro následná cvičení a posilování. Dále zavést intervenční program po dobu 6 týdnů a opět uskutečnit měření (výstupní) svalovým dynamometrem. Naměřené hodnoty porovnat a statisticky vyhodnotit.
Předpokládali jsme, že správně aktivovat svaly HSSP bude schopen menší počet probandů před zavedením intervenčního programu než po jeho ukončení.
Metodika
Soubor vyšetřovaných osob, postup vyšetření a měření
Měřili jsme 46 probandů (26 dívek a 20 chlapců) ve věku 12 až 16 let. Jednalo se o zdravé adolescenty. Všichni byli bez subjektivních potíží, neužívali žádné léky.
Měření probíhalo za standardních podmínek (stejná místnost, teplota, čas). Místo pro správné umístění dotykových ploch svalového dynamometru bylo nutné nejprve palpačně vyhledat. SD byl upevněn na probanda pomocí popruhů. Proband byl instruován, aby provedl brániční test (Kolář, and Lewit, 2005). Požadujeme, aby provedl v kaudálním postavení hrudníku (předozadní osa spojující zadní kostofrénický úhel a pars sternalis bránice je nastavena horizontálně) protitlak s roztažením dolní části hrudníku. Během vyšetření zůstává páteř celou dobu v napřímeném držení, nesmí se flektovat v hrudní oblasti. Dolní oblouk žeber se posouvá kaudálním směrem (Kolář, and Lewit, 2005). V místech dotykových ploch nastává aktivace, rozšiřuje se obvod pasu a vzniká tlak na dotykové plochy svalového dynamometru. Tímto testem hodnotíme schopnost aktivovat svaly hlubokého stabilizačního systému páteře v koordinaci s bránicí, břišními svaly a svaly pánevního dna.
V této práci jsme použili pouze dva silové senzory, které jsme umístili v dorzální části pod dolními žebry na rozhraní regio lumbalis a regio lateralis, tj. laterálně od zevní hrany m. quadratus lumborum. Probanda jsme instruovali, aby v kaudálním postavení hrudníku provedl nádech a současně s výdechem provedl protitlak na všechny dotykové plochy svalového dynamometru tak, aby došlo k roztažení dolní části hrudníku, a provedl výdrž v zapojení svalů. Tento test proband prováděl opakovaně po dobu 60 sekund. Během testu dochází ke statickému zatížení svalů HSSP. Testem vyšetřujeme, jak je proband schopen aktivovat bránici v souhře s aktivitou břišního lisu a pánevního dna.
Následně jsme zavedli intervenční program na posílení HSSP, a to dvakrát týdně po jedné hodině pod odborným dohledem po dobu šesti týdnů. Cvičební sestava se skládala z nácviku fyziologického držení těla, z nácviku správné výchozí polohy těla pro daný cvik, z uvědomění a upevnění si této polohy pro další cvičení, z dechových cvičení, z protahovacích a posilovacích cviků.
Na závěr jsme provedli výstupní vyšetření a měření shodné se vstupním. Pro srovnání mezi hodnotami vstupního a výstupního měření byl použit párový t-test a statistický program SIGMA STAT 3.1. Za statisticky signifikantní bylo považováno p < 0,05. Vstupní měření bylo zároveň kontrolním měřením. Předpokládali jsme, že před zavedením intervenčního programu bude menší počet probandů schopen správně aktivovat svaly HSSP, než po jeho ukončení. Během šestitýdenního intervenčního programu nastala statisticky významná zněna (p < 0,001) mezi hodnotami vstupního a výstupního měření (46 probandů ve věku 12-16 let). Pozitivní změna mezi vstupním a výstupním měřením nastala u 87 % probandů.
Výsledky
Měřením SD jsme získali hodnoty vstupního a výstupního vyšetření svalů HSSP. Jedná se o průměrné hodnoty získané měřením SD při bráničním testu. Uvádíme výsledky měření na levé a pravé straně v oblasti rozhraní regio lumbalis a regio lateralis (tj. laterálně od zevní hrany m. quadratus lumborum) u chlapců a dívek.
Graf 5 Grafické znázornění vstupního a výstupního měření síly bránice a přední stabilizace páteře pomocí SD u dívek na levé straně
Graf 6 Grafické znázornění vstupního a výstupního měření síly bránice a přední stabilizace páteře pomocí SD u dívek na pravé straně
Graf 7 Grafické znázornění vstupního a výstupního měření síly bránice a přední stabilizace páteře pomocí SD u chlapců na levé straně
Graf 8 Grafické znázornění vstupního a výstupního měření síly bránice a přední stabilizace páteře pomocí SD u chlapců na pravé straně
Cílem zvoleného intervenčního programu bylo, aby testovaná osoba správnou stabilizační svalovou souhru dostala pod volní kontrolu a zavedla ji do běžných denních činností. Předpokladem úspěšnosti terapie byla nutnost aktivní účasti probanda, která v případě dívek nebyla vždy stoprocentní (obr. 3, 4). Příkladem jsou dívky č. 2, 15, 16, 17, 19, 23, u kterých byl zaznamenán malý pozitivní výsledek cvičení, nebo hodnoty vstupního a výstupního měření byly téměř shodné, či hodnoty výstupní byly nižší než naměřené hodnoty vstupní.
Statistické vyhodnocení
Pro srovnání vstupních a výstupních hodnot měření byl použit párový t-test a statistický program SIGMA STAT 3.1. Za statisticky signifikantní bylo považováno p < 0,05. Vstupní měření bylo zároveň měřením kontrolním.
Tabulka 4 Výsledky statistického srovnání mezi hodnotami síly bránice a přední stabilizace páteře získanými před cvičením − vstupní měření a po cvičení − výstupní měření. Hodnoty v tabulce uvedeny jako celkový průměr hodnot měření v Newtonech (X) + směrodatná odchylka (SmD). Změna, která nastala mezi hodnotami získanými před cvičením a po cvičení, je větší než náhodné rozložení; nastala zde statisticky významná změna (p < 0,001).
|
Vstupní měření |
Výstupní měření |
p |
|||
|
X |
SmD |
X |
SmD |
|
|
|
Hoši
|
5,6 |
+3,2 |
24,4 |
+9,0 |
< 0,001 |
|
Dívky
|
6,3 |
+3,9 |
14,7 |
+7,5 |
< 0,001 |
U obou skupin chlapců i dívek nastala statisticky významná změna (p < 0,001) mezi hodnotami měření. Vstupní měření se statisticky nelišila u chlapců a u dívek (tab. 1). U výstupních měření je statisticky významný rozdíl mezi skupinou chlapců a dívek. U chlapců nastalo výraznější zlepšení po šestitýdenním cvičení na posílení HSSP než u dívek.
Obr. 3 Ukázka znázornění průběhu bráničního testu na monitoru notebooku – správné provedení testu při použití všech čtyř silových senzorů SD. (V dorzální části jsme silové senzory umístili pod dolními žebry na rozhraní regio lumbalis a regio lateralis. Na ventrální straně jsme silové senzory umístili na horní a dolní část přímého břišního svalu.) Hnědá křivka zaznamenává zapojení levé oblasti bederní páteře za pomoci aktivace musculus transversus abdominis po dobu 60 sekund. Modrá křivka zaznamenává zapojení pravé oblasti bederní páteře za pomoci aktivace musculus transversus abdominis po dobu 60 sekund. Zelená křivka zaznamenává zapojení dolní části musculus rectus abdominis po dobu 60 sekund a červená křivka zaznamenává zapojení horní části musculus rectus abdominis po dobu 60 sekund.
Obr. 4 Ukázka znázornění průběhu bráničního testu na monitoru notebooku – nesprávné provedení testu, vykazuje oslabení svalů HSSP při použití všech čtyř silových senzorů SD. (V dorzální části jsme silové senzory umístili pod dolními žebry na rozhraní regio lumbalis a regio lateralis. Na ventrální straně jsme silové senzory umístili na horní a dolní část přímého břišního svalu.) Hnědá křivka zaznamenává zapojení levé oblasti bederní páteře za pomocí aktivace musculus transversus abdominis po dobu 60 sekund. Modrá křivka zaznamenává zapojení pravé oblasti bederní páteře za pomocí aktivace musculus transversus abdominis po dobu 60 sekund. Zelená křivka zaznamenává zapojení dolní části musculus rectus abdominis po dobu 60 sekund a červená křivka zaznamenává zapojení horní části musculus rectus abdominis po dobu 60 sekund.
Diskuse a shrnutí
Svalovým dynamometrem lze zaznamenat sílu (aktivaci) bránice a zvýšení intraabdominálního tlaku a stav přední stabilizace páteře, zejména změnu mezi výchozím stavem probanda a stavem po určitém cvičení či rehabilitaci. Potvrdil se náš předpoklad. Pozitivní změna mezi vstupním a výstupním měřením nastala u 87 % probandů. Lze rozpoznat, že určité testované osoby jsou schopny aktivace vybraných svalů HSSP, ale po šestitýdenním cvičení u nich nenastal žádný pozitivní rozdíl. Vyšetřovaný může při subjektivním vyšetření vykazovat pozitivní vstupní i výstupní aktivaci testovaných svalů HSSP. Objektivním měřením jsme zjistili, že aktivace vybraných svalů HSSP nastala, ale naměřené hodnoty vstupního a výstupního měření jsou shodné nebo s minimálním rozdílem. U určitých dívek naměřené hodnoty výstupního měření svalovým dynamometrem byly nižší než naměřené hodnoty vstupní. Nenastala pozitivní změna.
Při posilování svalů HSSP je velmi nutná aktivní účast cvičence, během kompenzačního cvičení nemůže být pasivní (Kolář, 2005). Postoj určitých dívek ke cvičení byl spíše negativní a s tím souvisela i malá aktivní účast na cvičení. Proto u nich nebyla zaznamenána pozitivní změna mezi vstupním a výstupním měřením svalovým dynamometrem. Skupina hochů byla z 50% tvořena aktivními sportovci, kteří velmi rychle zvládli edukaci správného držení těla, správné výchozí stabilizace (zpevnění těla) pro cvičení a posilování. Celkový přístup ke cvičení a posilování byl u chlapců aktivnější a zodpovědnější než u dívek.
V některých případech je patrná asymetrie mezi pravou a levou stranou při stabilizaci bederní páteře. Zde je nutná další spolupráce s častějšími kontrolními měřeními svalovým dynamometrem a s úpravou cvičebního programu, aby se zmírnila či odstranila svalová nerovnováha.
Ve svých studiích Hides et al. (1996) a Megan (2002) shodně poukazují na skutečnost, že po první akutní atace bolesti v bederní části páteře (low back pain) subjektivní vjem – bolest u 90 % pacientů odezní do 2–4 týdnů nezávisle na typu terapie. Tato doba se většinou překrývá s dobou léčby, proto může vzniknout falešná představa o úspěšnosti terapie. U 60–80 % pacientů dojde do jednoho roku k recidivě (Hides et al., 1996; Megan, 2002). Dynamometrem můžeme rozpoznat, zda proband dané cvičení provádí správně a zda se aktivně zapojuje do cvičebního programu. Jestliže se subjekt aktivně účastní rehabilitačního cvičení, a přesto u něj nenastala pozitivní změna mezi hodnotami měření, je nutno zvážit účinnost zvoleného cvičení, zkontrolovat správnost provádění zadaných cviků a popřípadě upravit program rehabilitace tak, aby byl co nejefektivnější. Dynamometr lze použít i k motivaci probanda, a to zejména na začátku rehabilitace. Měřením lze pacienta podpořit ve cvičení, že jej provádí správně, že dochází ke zlepšení, a tím ho motivovat k dalšímu důslednému provádění cvičení.
Zavedeným intervenčním programem jsme vycvičovali expanzi (roztlačení) břišní dutiny. Díky použití svalového dynamometru lze sledovat tuto expanzi nad m. transversus abdominis. Jeho oslabení má úzkou souvislost s dýcháním. Při oslabení transverzu abdominis se bránice nemůže opírat o břišní dutinu (Lewit, and Horáček, 2003). Oslabení tohoto svalu nacházíme zejména u lidí s bolestmi v bederní části páteře. Stabilitu bederní páteře nemůže zajistit jednotlivý sval. Zajišťuje ji břišní dutina zepředu a mm. multifidi zezadu (Lewit, and Horáček, 2003). Břišní dutina, jako tekutinou naplněný prostor, je velmi pevná. Prostřednictvím bránice je posturální funkce spojena s respirační. Bolestivé poruchy se projevují bolestivými spoušťovými body v povrchových dlouhých svalech, jejichž hlavní funkcí je volní pohyb. Tyto bolestivé spoušťové body zpravidla mizí při ovlivnění a posílení hlubokých stabilizačních svalů (Lewit, and Horáček, 2003). Pro zajištění stabilizace bederního úseku páteře je nutná správná souhra mezi bránicí, břišními svaly a pánevním dnem. Měření SD potvrdilo, že při kontrolovaném cvičení se objevuje motorické učení automatických posturálních reakcí a zlepšuje se aktivace svalů. Poukazuje na nutnost pravidelného tělesného pohybu a cíleného posilování oslabených svalů. K těmto závěrům došli i Tsao a Hodges (2007) ve své studii.
Během posilování nastávají adaptační změny. V první fázi silové adaptace se upravuje mezisvalová koordinace, výsledky se projevují již po dvou týdnech. Efekt zlepšené nitrosvalové koordinace se může dostatečně projevit po šesti až osmi týdnech posilování. Adaptační změny v podobě hypertrofie nastávají až po delší době (měsíce, roky) (Dovalil et al., 2002). Náš intervenční program byl sestaven právě na šest týdnů s důrazem na ovlivnění hluboké stabilizace páteře. Tu nelze ovlivnit prostřednictvím univerzálních cviků, které pacient pravidelně cvičí. Jedná se o edukační proces, kdy se pacient učí svaly aktivovat v jiné stabilizační kvalitě, která odpovídá stabilizační svalové souhře fyziologicky se vyvíjejícího dítěte ve čtvrtém měsíci života (Lewit, and Kolář, 2005). Výsledky výstupního měření na konci intervenčního programu se ztotožňují s uvedenými poznatky. Jestliže pacient přistupuje aktivně k intervenčnímu programu, pak prokazatelně dochází již po šesti týdnech k pozitivním adaptačním změnám. Svalovým dynamometrem zaznamenáváme i účinnost dané terapie.
(brož. vaz., s. 87 - 104)