Dosáhnout co nejlepšího sportovního výkonu patří k základním cílům jak výkonnostního, tak i vrcholového sportu. Sportovní výkon jako výsledek specializovaných pohybových činností zaměřených na řešení úloh vymezených pravidly je finálním integrálním projevem vnitřních předpokladů sportovce, který ovlivňuje i působení dalších vnějších činitelů (Hellebrandt, 2012). V některých sportovních disciplínách je možné určit sportovní výkon poměrně objektivně a přesně, jindy je sportovní výkon hodnocen rozhodčími převážně subjektivně. V této publikaci se zaměřujeme na vybrané sportovní hry, ve kterých je výsledek utkání jednoznačně určen výsledným skóre zápasu. Bodový výsledek nám však neříká nic bližšího o průběhu utkání, o proměnných, které rozhodovaly o vývoji hry v jednotlivých situacích, o tom, jaký sportovní výkon podali jednotlivci i družstvo jako celek. Abychom odkryli jednotlivé faktory, které ovlivňují daný výkon, je třeba zajímat se o strukturu sportovního výkonu. Znalost požadavků, které jsou v jednotlivých disciplínách kladeny na sportovce, je důležitá především pro trenéra, který na jejich základě účinně řídí proces sportovního tréninku. Jednotlivé determinanty sportovního výkonu mají různou důležitost a podstatu, jsou mezi nimi určité vztahy, jsou do různé míry ovlivnitelné tréninkem, v různé míře je možná jejich suplicita. Skladba faktorů každé sportovní disciplíny je specifická, proto se sportovec v rámci tréninku musí zaměřit na rozvoj těch správných proměnných, aby mohl podat vrcholový výkon. Faktory lze dělit do různých skupin, nejčastěji však rozlišujeme faktory somatické, kondiční, technické, taktické a psychické.
Podívejme se blíže na stručný přehled faktorů limitujících výkon ve vybraných sportovních hrách, konkrétně ve fotbale, ledním hokeji, basketbale a volejbale. Cílem tohoto textu není podrobně rozebrat jednotlivé faktory, to je nad rámec této publikace. Snahou je poukázat na cesty, kterými lze optimalizovat sportovní výkon, a na směry, kterými se v rámci studia sportovního výkonu ubírají autoři ve svých výzkumech. Tento základ je východiskem pro další kapitoly monografie.
Struktura sportovního výkonu ve fotbale
Fotbal je u nás nejrozšířenější sportovní hrou, které se na různých úrovních věnují nejen muži každého věku. Fotbal s radostí hrají lidé bez jakékoli speciální přípravy, sportovní výkon elitního fotbalového týmu je však diametrálně odlišný, je podmíněn mnoha faktory, které mají určité uspořádání.
Současný fotbal klade oproti dřívějšímu pojetí hry větší důraz na kondiční připravenost hráčů, hra se urychlila, naběhané vzdálenosti se prodloužily (Drust et al., 2007). Fotbalové utkání, které trvá 2x45 min., je fyzicky velmi náročné. Hráči během utkání uběhnou průměrně kolem 10 km, v závislosti na herním postu hráče. Hráč musí být schopen překonávat fyzickou únavu jak lokální, tak i celkovou, neboť jejím vlivem dochází k nepřesnostem a snížení kvality technického provedení daných dovedností (Mohr et al., 2003, 2005; Reilly et al., 2008; Rampinini et al., 2009). Intenzita zatížení kolísá, rychlé sprinty (Bradley et al., 2009) jsou střídány lehkým klusem, hráč tak potřebuje mít optimální úroveň vytrvalosti s aerobním i anaerobním energetickým krytím (Wisløff et al., 1998). Grasgruber a Cacek (2008) uvádí, že energetický výdej při zápasu dosahuje hodnoty 3000–6000 kJ. Fyziologické parametry fotbalového zatížení shrnují Stølen et al. (2005). Herní činnosti jednotlivce, ať již s míčem či bez míče, vyžadují nadprůměrnou úroveň rychlostních schopností, a to rychlosti reakční, akční i maximální. Změny směrů a zrychlené běhy do různých směrů mohou být podle požadavků realizovány pouze s využitím explozivní síly dolních končetin. Z charakteru zápasu vyplývá, jaké koordinační schopnosti jsou pro optimální řešení daných pohybových úkolů nezbytné. Pohyb na hřišti se současným vnímáním pohybu míče i ostatních hráčů vyžaduje orientační schopnost. Základem přesně realizovaných dovedností je vysoká úroveň kinesteticko-diferenciační schopnosti. Proměnlivost herních situací, kdy hráč musí reagovat na nečekané činnosti soupeřů i spoluhráčů, klade nároky na schopnost sdružování a přestavby pohybů.
Antropometrické parametry hráčů nejsou v rámci struktury fotbalového herního výkonu podstatnými faktory, jsou srovnatelné s běžnou populací (Gil et al., 2010; Polat et al., 2010; Cossio-Bolanoz et al., 2012; Strauss et al., 2012). Vynikající hráče najdeme jak s nižším, tak s vyšším vzrůstem, přičemž jedni mají výhodu v hlavičkových soubojích, hráči s kratšími končetinami se zase díky obratnosti obvykle lépe prosadí v soubojích na zemi nebo při vedení míče (Hencken et al., 2006; Gil et al., 2007). Co se týče somatotypu, pozorujeme určité rozdíly v závislosti na herním postu hráče (Sutton et al., 2009; Nikolaidis et al., 2011). Brankaři jsou většinou vysocí, robustní, s dlouhými končetinami. Středoví obránci (stopeři) jsou štíhlejší, obvykle nejnižší z hráčů (Bernaciková, 2011).
Je-li hráč dostatečně kondičně a koordinačně vybaven, je možné zdokonalovat jeho technickou připravenost (Bradley et al., 2009; Evangelos et al., 2012; Draganidis et al., 2013), tedy vytvářet a zdokonalovat fotbalové dovednosti tak, aby byl schopen účelně, účinně – efektivně a úsporně řešit pohybové úkoly vyplývající ze hry (Bedřich, 2006). Mezi specifické dovednosti patří zejména koordinace s míčem (Halil et al., 2011), konkrétně sem řadíme střelbu, vedení míče, přihrávky, hru hlavou a zpracování míče, bez míče to pak jsou obranné činnosti jednotlivce. Osvojení si těchto dovedností na vysoké úrovni je zejména ve vyšších soutěžích naprosto nezbytné, teprve na nich je totiž možné stavět taktický základ hry družstva. Biomechanické analýzy jednotlivých dovedností pomáhají optimalizovat techniku jejich provedení, ukazují trenérům i samotným hráčům, jakou cestou zefektivnit a energeticky zekonomizovat jednotlivé pohyby, podílející se na realizaci dané pohybové struktury. Z biomechanického hlediska tak na činnost fotbalistů nahlíží např. Lees & Nolan, (1998), Kellis & Katis (2007), Carling et al. (2008), Díaz et al., (2009).
Taktické faktory zaujímají ve struktuře herního výkonu významné místo (Gréhaigne et al., 1999; Memmert et al., 2010; Sampaio et al., 2012). Fotbalové utkání – hra – je charakterizováno řadou herních situací (konfliktních situací), které musí hráč sledovat, vnímat, reagovat na ně výběrem optimálního řešení a toto řešení v řadě případů co nejrychleji realizovat. Úspěšnost řešení je jednou z determinant podílejících se na kvalitě sportovního výkonu. I přesto, že rozhodování hráče může být též intuitivní, je pro úspěšnost rozhodování nezbytná příprava v tréninku (Bedřich, 2006). Hráč tedy musí umět dobře analyzovat danou situaci a vybrat její optimální řešení, které by mělo být ve shodě se zamýšlenou strategií hry celého družstva (Cordes et al., 2012). Tato strategie je založená na technické úrovni a kondiční připravenosti jednotlivých hráčů (Teoldo De Costa et al., 2010), dále zde hraje roli, jaký je cíl daného utkání, jak se utkání vyvíjí (Lago-Ballesteros et al., 2012), jak dobře je zmapovaná připravenost jednotlivých soupeřů i taktika soupeřovy hry. Zvolená strategie je tedy pro každé družstvo a každý zápas jiná (Jankovič et al., 2011; Wilson et al., 2013).
Výkon hráče je také ovlivněn jeho osobnostními vlastnostmi, charakterem a temperamentem (Morris, 2000). Z hráčovy jedinečné osobnosti vyplývá i jeho chování v daných situacích, schopnost vyrovnat se s psychickým zatížením v průběhu utkání (Mesagno et al., 2012; Hill et al., 2013), na základě psychické odolnosti regulovat svoje prožívání a chování (Jordet, 2009). Výkon je také ovlivněn úrovní motivace hráče (Jordet & Hartman, 2008). Do psychických stavů jednotlivců se do jisté míry promítá chování ostatních hráčů, vzájemná komunikace a vztahy (Gréhaigne et al., 1997; Ommundsten et al., 2009). Při samotném zápase by měl být hráč schopen anticipace, koncentrace, rychlého rozhodování, v případě kapitána družstva by neměly chybět vůdčí schopnosti, schopnost adekvátně s nimi komunikovat a povzbudit je.
Struktura sportovního výkonu v ledním hokeji
Lední hokej je branková sportovní hra, ve které mezi sebou soupeří dvě mužstva o šesti hráčích. Pro lední hokej je typické střídání cyklických (bruslení) a acyklických pohybových činností (střelba). Šířka variant činností a rychlost jejich provádění je dána jejich velkým počtem, rozděleným podle účelu na herní činnosti jednotlivce, skupin nebo celého družstva (Kostka, 1984). Dnešní hokej je charakteristický svou rychlostí, tvrdostí a kolektivním pojetím hry. Pro lední hokej je typické střídání napětí a uvolnění. Výkon v ledním hokeji je determinován mnoha faktory kondičními, somatickými, technickými, taktickými i psychickými.
Vývoj ledního hokeje z něj udělal fyzicky velmi náročnou hru. Díky častému střídání hráčů je pro utkání z fyziologického hlediska charakteristické intervalové zatížení (Cox et al., 1998). Jak uvádí Kostka et al. (1986), doba zatížení trvá obvykle 40–60 vteřin, přičemž intenzivní nasazení hráče v herních situacích je převážně v 5–30 sekundových intervalech, doba odpočinku cca 140–200 vteřin. V průběhu jedné třetiny zápasu každý hráč střídá pětkrát až šestkrát, během celého zápasu pak tedy patnáctkrát až osmnáctkrát. Průměrně hráči během utkání nabruslí 5 až 6 kilometrů. Na energetickém krytí se podílejí vzhledem k charakteru zatížení všechny energetické zdroje, tedy ATP-CP systém, anaerobní glykolýza, aerobní fosforylace. Jedná se tedy o aerobně anaerobní intervalovou činnost (Rocyniok et al., 2012). Konečná spotřeba energie utkání se blíží k 5000 kJ. Z těchto údajů vyplývá, že elitní hráč musí mít nadprůměrnou úroveň vytrvalostních schopností (Burr et al., 2008). Dále jsou kladeny vysoké nároky na silové schopnosti především dolních končetin a předloktí, a to na sílu explozivní. Náhlá intenzivní zrychlení či zpomalení pohybu, jako i rychlé změny jeho směru vyžadují rozvoj rychlostních schopností, zejména rychlosti reakční a akční. Podstatnou složkou výkonu na vysoké úrovni jsou i koordinační schopnosti, především kinesteticko diferenciační, rovnováhová a prostorově orientační schopnost.
Antropometrickými parametry jsou hokejisti mírně nadprůměrní, obvykle dosahují výšky v rozmezí 180 a 190 cm, jejich hmotnost se pohybuje mezi 85 a 90 kg (Agre et al. 1988). Somatotyp hokejistů můžeme charakterizovat jako silový, robustní s hypertrofií svalů dolních končetin, zejména rychlých svalových vláken. Pro lední hokej jsou nejvhodnější ektomorfní mezomorfové. Dlouhé paže jsou výhodou při střelbě.
Základní činností jednotlivce je bruslení, jehož techniku by měl každý hráč zvládat na vysoké úrovni. U bruslení, jakožto cyklického pohybu se střídá fáze postoje, odrazu a skluzu. Pro dobrou techniku bruslení je charakteristický nízký postoj, kdy úhly v kyčelním kloubu jsou 90°–120°, sklon trupu je 10°–35° a úhel v kolenním kloubu 125°–160°. Na fázi odrazu závisí budoucí rychlost pohybu hráče. Je tím účinnější, čím je větší odrazové úsilí, čím delší je dráha odrazu a čím menší je jeho úhel se směrem celkového pohybu hráče. Přičemž však nesmí být porušen úhel postavení brusle ve fázi odrazu, aby nedošlo k jejímu podklouznutí (Pavliš a kol., 1995). Bruslení hráčů hokeje musí být především rychlé a dynamické, aby se na něm daly stavět složitější herní činnosti hokejisty (Bracko et al., 1998; Federolf & Nigg, 2012). Bruslení vpřed, vzad, překládání, starty, brzdění, obraty, to všechno tvoří nezbytný základ pro ostatní herní činnosti jednotlivce s kotoučem, kam patří střelba, zpracování kotouče, přihrávka a další. Biomechanické analýzy jednotlivých typů hokejové střelby ukazují, jaké jsou jejich klíčové fáze a podstatné kinematické i dynamické parametry (Villaseñor et al., 2006; Michaud-Paquette et al., 2009; Robert-Lachaine et al., 2012). Tyto poznatky vedou k efektivnějšímu nácviku daných pohybových struktur v průběhu tréninkového procesu. Pouze technicky správně osvojené dovednosti může hráč při utkání využít, jak je v dané situaci potřebné, a přispět tak k realizaci zvolené strategie.
Pro současný hokej jsou typické rychlé změny obranné a útočné fáze hry. Týmové přechody obrany do útoku a opačně jsou založeny na různých taktických schématech, jejichž cílem je úspěšně zakončit útočnou fázi. Jednotlivé taktiky jsou založeny na rozestavení hráčů, zvoleném způsobu přechodu středním pásmem, volbě linií přihrávek, a dalších faktorech (Elferink-Gemser et al., 2007). Taktiky pak vedou k obsáhlejším ofenzivním a defenzivním strategiím (Martell & Vickers, 2004). Podle vývoje utkání, zda převládá ofenzivní či defenzivní hra, se může po rozhodnutí trenéra měnit zvolená taktika (Dennis & Carron, 1999).
Osobnostní charakteristiky hráče, intelekt, emoce, úroveň jeho motivace, schopnost anticipace, rychlého rozhodování i odolnost při hře pod psychickým tlakem, tvůrčí schopnosti a další ovlivňují jeho aktuální výkon. V profesionálním hokeji se také často setkáváme s agresivním chováním hráčů, na jehož projevy a vliv na výkon sledovalo více autorů (Widmeyer & Birch, 1984; Kirker et al., 2000; Smith et al., 2000; Sheldon et al., 2001; Gree & Leith, 2007). Vzhledem k tomu, že je hokej kolektivní sportovní hra, do výkonu družstva se promítají i sociálně psychologické a činnostní determinanty, kam patří schopnost komunikace mezi jednotlivými spoluhráči, jejich souhra, vztahy, činnostní koheze a participace (Pavliš et al., 2000).
Struktura sportovního výkonu v basketbale
Současný basketbal má velmi rychlý průběh hry, což je podpořeno i častým střídáním hráčů na hřišti. Tento charakter basketbalového utkání klade vysoké požadavky na fyzickou i psychickou připravenost hráčů. Velenský (1999) uvádí tři typické znaky současného elitního basketbalu: 1. rychlá a plynulá řešení tzv. přechodových fází, 2. agresivní a vysoce týmové pojetí všech obranných činností, 3. obtížnost vytváření situací k zakončení útoku. Realizace těchto tří bodů je podmíněna vrozenými dispozicemi hráčů k výkonu tohoto charakteru stejně jako i jejich připraveností, kterou získávají působením účinného tréninkového procesu. Basketbal chápeme jako tzv. multifaktoriální výkon. Jedná se o výkon, na kterém se podílí množství různých faktorů, které jsou schopny se do určité míry vzájemně nahradit (Pavliš, 2003).
Kondiční faktory limitující výkon vycházejí z charakteru zatížení v průběhu utkání (McInnes, 1995). Metabolická charakteristika herního výkonu hráče v basketbalovém utkání udává intervalový typ zátěže se střídáním intenzity zatížení (hrací doba utkání je 4x10 minut čistého času s přibližnou délkou doby hry bez přerušení od 40 do 150 sekund) a energetickým výdejem 3500–4200 kj/utkání (Bernaciková, 2011). Zapojení do hry během utkání je v basketbalu mnohaminutové, takže regenerační schopnosti (VO2 max.) musí být nadprůměrné. Tři čtvrtiny čistého času jsou v basketbalu stráveny při intenzitě překračující 85 % maximální srdeční frekvence, tj. cca 80 % VO2 max. (tzn. těsně pod/nad anaerobním prahem). U dobře trénovaných mužských týmů obvykle narazíme na průměry VO2 max. kolem 60 ml/kg.min., což se jeví pro špičkový mužský basketbal jako postačující (Grasguber, P., & Cacek, J., 2008). Sallet et al. (2005) poukazuje na fyziologické rozdíly nejen mezi basketbalisty na různé výkonnostní úrovni, ale i mezi hráči na různých pozicích. Kvalita hry jednotlivce je podmíněna úrovní základních i specifických motorických schopností, jejichž hierarchie vyplývá z technických i taktických požadavků (Marič, 2013). Pro basketbal jsou typické rychlé starty a spíše kratší běhy do různých směrů jako reakce na danou herní situaci. Z tohoto důvodu je potřebný rozvoj rychlostně – silových schopností, explozivní síly (Chaouachi et al., 2009), dále rychlosti reakční i akční. Vzhledem k době, kterou setrvává hráč na hřišti, je nutná vysoká úroveň krátkodobé vytrvalostní schopnosti s aerobním i anaerobním energetickým krytím (Hoffman et al., 1996, 1999; Delextrat & Cohen, 2008). Z koordinačních schopností je pro výkon podstatná především orientace v prostoru, když hráč musí vnímat pohyb spoluhráčů, protihráčů i míče a podle toho korigovat svůj vlastní pohyb v daném prostoru. Dále bychom měli zdůraznit kinesteticko-diferenciační schopnost umožňující basketbalistovi realizovat jednotlivé herní činnosti, přesně a ekonomicky. Dále je výkon ovlivněn rovnováhovou a rytmickou schopností, opomenout nesmíme ani schopnost sdružování a přestavby pohybů, která se projevuje při stále se měnících situacích utkání.
V elitním basketbale je v současnosti velmi významným faktorem limitujícím výkon somatotyp hráče a jeho antropometrické parametry (Hoare, 2000; Hoffman et al., 2009; Torres-Unda et al., 2013; Trninič et al. 2013). Basketbalisti v NBA průměrně dosahují výšky kolem 200 cm, nicméně mezi jednotlivými herními posty jsou rozdíly (Pánek, 2010). Nejvyšší jsou pivoti – centři, menší pak rozehrávači. Vztah mezi věkem hráčů a vývojem jejich antropometrických parametrů sledoval Mangine et al. (2013). Somatotypem jsou hráči atletické postavy s hmotností 90–100 kg (Bernaciková, 2011).
Technické faktory souvisejí se specifickými dovednostmi, mezi které v basketbalu patří uvolňování hráče s míčem, přihrávání, střelba a doskakování, dále pak dovednosti hráče bez míče. Osvojování si těchto dovedností je podmíněno pochopením významu pohybu jednotlivých segmentů ve vztahu k vytyčenému cíli. Obvykle jsou v tréninkové praxi využívány videozáznamy sloužící jako zpětná vazba pro hráče (Ortega et al., 2008). Mimoto je u elitních basketbalistů běžně využívána jak kinematografická, tak dynamografická metoda k analýze daného pohybu, případně působících sil, což by mělo vést k optimalizaci provedení daného pohybového úkolu. Nejvíce měřena je střelba na koš, autoři sledují z biomechanického hlediska různé faktory ovlivňující úspěšnost střelby, jako je např. vliv zrakové kontroly (Oudejans et al., 2002). Nejčastěji je však rozebírán vliv pozice a vzdálenosti od koše, ze které hráč střílí (Miller & Barlett, 1993, 1999; Rojas et al. 2000; Robins et al., 2006; Okazaki & Rodacki, 2012). Nicméně dostupné jsou i studie zabývající se jinými specifickými dovednostmi, jako např. driblinkem (Del Villar, 2003). Jak jsme zmínili, i dynamická analýza má v basketbale své opodstatněné místo vzhledem k běhům a počtu výskoků, které hráč během utkání provede (Tobalina et al., 2013).
Další skupinu tvoří taktické faktory (Ben Abdelkrim et al., 2010; Greco et al., 2010). Jak uvádí Pětivlas a Janík (2012), taktika spočívá ve výběru optimálního řešení strategických a taktických úkolů, přičemž realizace taktických záměrů je možná jedině prostřednictvím techniky (Wang et al., 2009). Jádro taktických dovedností tvoří procesy myšlení (analytické schopnosti). Předpokladem jejich osvojení jsou určité soubory vědomostí, které má hráč k dispozici v paměti, a dále pak i určité intelektové schopnosti, a to jak obecné, tak specifické. K okruhu nezbytných poznatků patři: znalost pravidel basketbalu, poznatky o předmětu soutěžení (míči), základní principy a postupy taktického boje (strategie), reálné hodnocení vlastních předpokladů a možností, poznatky o přednostech a slabinách soupeřů. Pánek (2010) uvádí, že na taktickou složku výkonu mají přímý vliv tyto dovednosti: 1. percepční (vnímání herní situace), 2. interpretační (rozlišování důležitých situací), 3. anticipační (umění předvídat a hodnotit herní situace), 4. rozhodovací (schopnost zvolit optimální řešení). Úroveň těchto dovedností hráčů daného družstva je východiskem pro vytvoření vhodné strategie utkání (Fruchart et al., 2010; Nikolaidis, 2013). Základ odborných studií týkajících se jednotlivých specifik taktiky v basketbale tvoří analýzy defenzivních (Chin et al., 2005; Gómez et al., 2010) a ofenzivních strategií (Taxildaris, 2001; Huang et al., 2007; Wang et al., 2009).
Psychická připravenost hráčů je také velmi důležitou složkou herního výkonu (Hoffman, 1999). Hráč musí reagovat na rychle se měnící podmínky (Lin, 2013), což s sebou nese vysoké nároky na percepci (Kioumourtzoglou et al., 1998), anticipaci (Aglioti et al., 2008; Wu et al., 2013) a koncentraci, schopnost rychle se rozhodovat a řešit danou situaci (Paull & Glencross, 1997). Také sem můžeme zahrnout motivaci, schopnosti jednotlivce, které mu umožňují efektivně komunikovat se spoluhráči nebo schopnost podávat maximální výkon pod tlakem (Wilson et al., 2009).
Struktura sportovního výkonu ve volejbale
Volejbal je kolektivní sport, kde základ herních činností jednotlivce tvoří z motorického hlediska rychlé přesuny a dynamický výskok, který je podmíněn nadprůměrnou úrovní výbušné síly dolních končetin (Marquez et al. 2009; Hadzic et al., 2010), také však horních končetin (Van Cingel et al., 2006; Wang, 2000), jejichž pohyb umocňuje výskok a je nezbytný pro účinné útočné činnosti jednotlivce. Zejména u smečařů je nutný dostatečný rozvoj této schopnosti, která umožní maximální dosah ve výskoku (Ziv & Lidor, 2010; Sattler at al., 2012). Jak uvádí Král (2009), vrcholoví smečaři dosahují ve výskoku do výšek až k 370 cm. Tato schopnost je podmíněna zastoupením rychlých glykolytických vláken ve svalech. Vedle kondičních schopností jsou vyžadovány také schopnosti koordinační, především orientační, reakční a kinesteticko-diferenciační. Jejich vysoká úroveň je nezbytná zejména u hráče na pozici libera, který má za úkol přijímat podání, vybírat míče i přihrávat. Přestože utkání může trvat průměrně 1,5 h, pro volejbal je charakteristické střídání poměrně krátké intenzivní zátěže, celkem kolem 20 minut, s pauzami při přerušení hry. Tomu odpovídá střídání aerobního a anaerobního krytí energie.
Dalším faktorem limitujícím výkon jsou v tomto sportu výškové parametry hráče, které výraznou měrou ovlivňují výkon. Zejména na úrovni elitních soutěží jsou somatotyp a antropometrické parametry nezanedbatelné (Duncan et al., 2006; Bayios et al., 2006; Malousaris et al., 2008; Fattahi et al., 2013). Nejvyšší hráči v družstvu bývají zpravidla blokaři, dále pak o něco méně smečaři a nahrávači (Gualdi-Russo & Zaccagni, 2001). Kondiční a somatické předpoklady jsou základem k osvojení si potřebných dovedností, které jsou pro herní pozici nahrávače, smečaře, blokaře, diagonálního hráče a libera specifické (Palao et al., 2008). Marquez at al. (2009) ve své studii srovnával silové schopnosti hráčů na jednotlivých pozicích. Autor zjistil, že střední blokaři a diagonální hráči jsou vyšší a těžší než nahrávači a hráči na liberu a současně jsou i výrazně silnější, ja ukázaly výsledky testů statické a dynamické síly.
Osvojené dovednosti, mezi které patří zejména smeče, bloky, příjmy a vybírání míče a podání, by měly vyústit v efektivní útok. V současnosti jsou kladeny čím dál větší požadavky na kvalitu a přesnost provedení jednotlivých činností hráče, ať již s míčem či bez míče. Optimalizovat techniku pomáhají zejména biomechanické poznatky, díky nimž je možné učinit pohyby jednotlivých segmentů účelnější a tedy vedoucí k úspěšnému splnění pohybového úkolu. Vzhledem ke skutečnosti, že provedení mnoha volejbalových dovedností je spojeno s výskokem, autoři ve svých studiích kladou důraz na jeho optimalizaci, ať už při výskoku na smeč (Wagner et al., 2009), nebo na blok (Amasay, 2008). Nedílnou, i když někdy opomíjenou fází výskoku je doskok, kterému by také měla být věnována náležitá pozornost (Salci et al., 2004; Marquez et al., 2009; Lobietti et al., 2010). Vedle správně provedeného výskoku se na kvalitě podání a smeče podílejí další proměnné, jako např. činnost svalů pletence ramenního (Rokito et al., 1998) a další (Forthomme et al., 2005).
Kromě technických faktorů jsou důležité i taktické dovednosti často související s hráčskými zkušenostmi. Technický základ je tedy potřebné vnímat jako prostředek k dosažení zamýšleného taktického záměru. V průběhu hry se střídají obranné a útočné herní kombinace, založené na strategii hry daného družstva. Marcellino et al. (2011) zkoumal vliv kvality obranných kombinací a stavu utkání na technický a taktický výkon družstva. Taylor et al. (2008) k těmto zkoumaným proměnným přiřadil ještě místo, kde se utkání odehrává. Jäger & Schöllhorn (2007) se v rámci této problematiky specializovali na schopnosti vnímat danou herní situaci a její vliv na taktický výkon družstva. Mesquita et al. (2007) se v rámci obranných kombinací zaměřil pouze na činnost hráče na pozici libera. Eom & Schutz (1992) analyzovali přechodové fáze při utkání. Jak uvádí Král (2012), u podání je třeba vidět v současném mužském volejbalu jednoznačný posun a prioritu. Záměrem podání je ztížit hru soupeře, tj. přinutit ho k používání útoku z klasické vysoké nahrávky nebo přímo dosáhnout bodu tzv. esem. Vývoj taktiky podání rozdělil družstva podle toho, jakým způsobem je hrají.
Charakter volejbalového utkání, kdy jsou rozehry stále přerušované pauzami, má vysoké nároky na psychickou připravenost hráče, který musí být schopen maximální koncentrace při každé rozehře. Také je nutná schopnost určité psychické odolnosti proti tlaku a stresu, který vzniká při utkání (Kais & Raudsepp, 2004; Bekiari et al., 2006; Milavič, 2013). Vliv na psychický stav spoluhráčů i protihráčů má však i chování a psychický stav jednotlivých hráčů během přerušení hry. Zejména bloky, vybírání a příjmy míčů vyžadují vysokou úroveň reakční rychlosti stejně jako anticipace (Afonso et al., 2012). Zejména blokaři a libero by měli být schopni předvídat, odkud soupeř zakončí svůj útok. Z hlediska komunikace v družstvu jsou nejvyšší nároky kladeny na nahrávače, který se se spoluhráči domlouvá na použití herních kombinací a obvykle povzbuzuje ostatní členy družstva (Ceux et al., 2012).
Přehled struktury sportovního výkonu ve vybraných sportovních hrách nám naznačuje možnosti, kterými lze optimalizovat tréninkový proces za účelem zlepšení sportovního výkonu. V následujících kapitolách blíže analyzujeme určitá specifika daných sportovních disciplín, na které jsme se v našich výzkumech zaměřili.