Fotbal je kolektivní míčová hra a patří mezi nejpopulárnější hry nejen v České republice, ale i na celém světě. K tomu, abychom mohli hrát fotbal nám stačí pouze míč, který může být z jakéhokoliv materiálu, proto se hraje i v těch nejchudších a nejodlehlejších místech světa. Protože se fotbal stává stále více dynamickým a hráči se předhánějí v kreativitě ovládání míče, jeho popularita stále roste. Stává se více a více atraktivnějším pro diváky. Přesto, že je fotbal kolektivní hrou, klade nároky i na individuální stránku hráčských schopností a dovedností. Pokud chce být hráč úspěšný a hrát na špičkové úrovni, musí být nejen dobře kondičně připraven, ale musí i dobře zvládat činnosti s míčem.
Historie světového fotbalu
Fotbal, který známe dnes, se podle dochovaných pramenů zrodil v Anglii v šedesátých letech devatenáctého století. To, co bylo předtím, fotbal jen zdaleka připomínalo. Zapátráme-li v historii, budeme dříve než o fotbale hovořit obecně o míčových hrách (Kilián, 2007).
Obr. 8 Fotbalový míč
„To, s čím se hrálo, se nazývalo „míč“. Platón píše ve svém díle „Faidon“ o míči, který se skládal z dvanácti barevných dílů, v Řecku se údajně hrálo s míčem vycpaným, ale už tehdy se hrálo i s míčem plněným vzduchem. Římané ve středověku rozeznávali pět druhů míčů: malý, střední, velký, největší a prázdný míč. Řecky se nazýval „palla“, francouzsky „balle“, německy a anglicky „ball“. „Foot“ a „ball“ daly základ názvu football, což je spojení dvou anglických slov noha a míč. V češtině se začal využívat název kopaná, ale pojem fotbal zná celý svět. Pouze ve Spojených státech amerických se pod tímto slovem skrývá jiný sport podobný ragby, proto mají pro fotbal název „soccer“ (Jenšík, Macků, 1990).
Spory o tom, kdo byl prvním předchůdcem fotbalu, asi nebudou nikdy dořešeny. Velmi přijatelně zní například verze, že „harpastum“, míčová hra z Říma, byl římskými legiemi při jejich tažení zavezen do Anglie a Francie. Učenliví Římané si totiž s celou helénskou kulturou převzali původní hru „episcurtos“ pro jistotu i s jeho nejlepšími hráči, řeckými otroky. Hru si trochu upravili, přitvrdili ji, přejmenovali na „harpastum“ a vyrazili s ní do všech světových stran. Caesarovi legionáři ji hrávali ve svých leženích po celé Evropě.“(Jenšík, Macků, 2007).
V dějinách Londýna bylo zaznamenáno o fotbale v roce 1175. Hrál se v ulicích měst i vesnic a už nebyl jen zábavou bohatých vrstev. Na každé straně bylo i několik stovek lidí, tudíž nezřídka docházelo ke zraněním. Zpočátku se hrálo za městem, později však hra začínala na náměstí, z něhož se obě mužstva hnala úzkými středověkými uličkami. Jelikož hra neměla určena pravidla, docházelo k nemilosrdným bitkám, při nichž utržili rány nejen hráči, ale i diváci. Obyvatelé měst se vůči tomu bránili zabarikádováním oken a vstupů do svých obydlí, aby nepřišli o svůj majetek. Hráč, kterému se povedlo vstřelit gól, byl velice oslavován (Kilián, 2007).
Obyvatelé Londýna v roce 1314 sepsali petici královskému dvoru, aby se s divokými míčovými hrami v ulicích přestalo, čemuž král Edward II. vyhověl. Zákaz zřejmě příliš nezabral. V roce 1331 Edward III., nepovolil hrát v ulicích kolem Westminsteru, neboť byla rušena zasedání parlamentu. Královským nařízením z roku 1348 mohlo být porušení zákazu hrát fotbal potrestáno vězením. V roce 1364 se fotbal zakazoval kněžím. S letopočtem 1496 je spojeno královské nařízení, podle něhož se fotbal nedovoluje řemeslníkům, dělníkům a sluhům, z důvodu zvýšení produkce práce v počátku kapitalistické výroby. Přesto se vyznavači tohoto sportu nevzdávali. Zápasy pořádaly různé řemeslnické cechy, které se staraly i o ceny pro vítěze. Fotbal nenacházel ani pochopení na anglických univerzitách. Jako první přišel zákaz v roce 1555 v Oxfordu, stejné opatření učinili i roku 1571 v Cambridge (Kilián, 2007).
Velké oživení fotbalu v Anglii přinesl konec první poloviny 19. století. Zásluhu na tom měli studenti na středních soukromých školách, kteří nepřestali hrát fotbal ani v jeho nejtemnějších dobách a učitelé se zvýšeného zájmu mládeže o hry a pohyb v přírodě chytli. Na těchto školách zapustily kořeny atletika, kriket, veslování a základy tu položil i fotbal. V zápiscích historiků jsou v této souvislosti jmenovány školy v Cambridgi, Etonu, Harrowu, Charterhouse, Rugby, Shrewsbury a Westminsteru (Pondělník, 1986).
Proslulosti dosáhla zejména škola v Rugby. Její učitelé doporučovali především kriket, ale časem podlehli nátlaku studentů a povolili i fotbal. Škola získala takovou proslulost, že ji v roce 1839 navštívila anglická královna, aby mohla zhlédnout fotbalové utkání.
Jednotlivé školy ale nehrály podle stejných pravidel. V roce 1845 byla na škole v Rugby sepsána pravidla pod názvem Zákony fotbalu, jak je hrán ve škole v Rugby. Podstatné bylo, že se smělo hrát i rukama. Pravidla vydaná H. de Wintonem a J. C. Thringem v Cambridgi roku 1848 byl tenký sešitek, který se nezachoval. Podle něj se ale přizpůsobovala pravidla i na dalších školách. V Etonu je sepsali v roce 1849, přičemž se snažili co nejvíc odlišit od pravidel z Rugby. Dokonce prý zakázali hraní rukou, ale nelze to prokázat (Kilián, 2007).
Datum 26. října 1863 se zapsal do světových dějin velkými písmeny. Tento den se sešli zástupci jedenácti klubů, kteří byli zajedno, že je nutno jednak sjednotit fotbalová pravidla, jednak ustanovit spolek, jenž by organizoval fotbalové zápasy a soutěže. Proto založili první fotbalovou asociaci na světě - The Football Asociation. Aby se stále připomínala jedinečnost tohoto činu, Anglie si tento název ponechala dodnes. V názvu chybí uvedení státu, v němž asociace působí, ačkoli národních fotbalových asociací je po světě téměř dvě stě. Hrdý Albion je přesvědčen, že každý, kdo vnímá světový fotbal, by měl vědět, co zkratka FA znamená (Vaněk, 1984).
Po anglickém vzoru založily asociace i ostatní státy dnešních Britských ostrovů a Severního Skotska. V roce 1873 vznikla Skotská fotbalová asociace a o dva roky později následoval i Wales. V Irsku vznikla asociace roku 1880 (Rodnege, 1994).
Poslední desetiletí 19. století přinesla velký rozmach fotbalu. Už to nebyla jen zábava studentů, v hojné míře ho hráli hlavně dělníci v průmyslových závodech. Fotbal se stával v Anglii národním sportem a tím je dodnes.
Stále větší zájem o fotbal vedl v Anglii k založení soutěže. Jako první přišel s touto myšlenkou Charles William Alcock. Tato myšlenka dala podnět vzniku Anglického poháru-The Football Asociation Chalenge Cup, první fotbalové soutěže na světě, která vznikla 16. října 1871, a o rok později byl zahájen první ročník. Přihlásilo se do něj celkem patnáct družstev z toho čtrnáct anglických a jedno skotské (Procházka, 1984).
Obr. 9 a 10 Historické záběry z fotbalových utkání
Historie českého fotbalu
V Čechách a na Moravě se fotbal začal hrát koncem 19. století v cyklistických a veslařských klubech a dále ve studentských kroužcích. První veřejný zápas se konal na začátku devadesátých let (přesně 15. srpna 1892) v Roudnici. Fotbal se sice hrál už sedm let předtím, ale pouze v rámci jiné sportovní činnosti. Za skutečného „otce“ fotbalu v Čechách je považován Josef Rössler-Ořovský. Ten se novému sportu vyučil v Londýně (v roce 1893 zde hrál celou sezónu za amatérský Black Triars) a po návratu do Prahy přeložil se všemi posledními změnami a doplňky pravidla této míčové hry. To podnítilo hlavní rozvoj nového sportu a v založení dvou nejstarších a nejslavnějších českých klubů Sparty a Slavie (také v roce 1893).
Po rozdělení Československa na dva samostatné státy česká fotbalová reprezentace zdaleka nezačala psát svoji novou historii. Svůj první zápas totiž sehrála už v roce 1899 proti Rakousku ve Vídni, ale soupeř nepovažoval toto střetnutí za oficiální, protože bylo uskutečněno ještě před založením Českého fotbalového svazu - ČFS. Ten vzniká 19. října 1901 a ihned po vzniku světové fotbalové organizace FIFA v roce 1904 se stává jejím členem. Nový fotbalový svaz si vybral do znaku lva a s tímto znakem reprezentují Češi v okolních zemích.
V roce 1908 však přichází stížnost Rakušanů směřující do FIFA, že Češi hrají mezistátní utkání, aniž by byli samostatným státem a FIFA svaz vylučuje ze svých řad. Nikdo pak podle regulí nesmí proti české reprezentaci hrát. Jen Angličané porušují toto omezení při cestě Evropou a vyhrávají v Praze 4 : 0. V té době Čechy reprezentovala výhradně mužstva Slavie či Sparty a v Praze to byl ohromný sportovní svátek. Možná, že při tomto střetnutí došlo k dohodě o vytvoření federace s anglickými a francouzskými amatéry pod zkratkou UIAFA. Bylo to vlastně na truc proti FIFA. Nakonec Angličané v té době skoro vůbec s FIFA nespolupracovali, ale překvapivá byla účast Francouzů, kteří stáli u zrodu FIFA. Nová organizace stačila jen uspořádat amatérské mistrovství světa, kde Češi získali zlaté medaile, a pak se rozpadla. Angličané v tomto období zavítali do Čech ještě jednou, a vyhráli v Praze 10 : 1. Český svaz končí svou oficiální i neoficiální činnost vznikem Československa v roce 1918. (BEDŘICH, 2006)
Češi a Moravané hráli spolu fotbal jen po roce 1940, kdy byl na začátku druhé světové války vytvořen samostatný Slovenský štát. Fotbal však nezmizel z pozornosti fotbalové veřejnosti. Hrála se dále ligová soutěž, jenže v omezeném složení, a Češi soupeřili ,,reprezentačně“ s výběrem Moravy. Po skončení války obnovuje svou činnost československý svaz a český svaz vzniká až po vytvoření federativního uspořádání v Československu, ale pouze jako součást Československého svazu. A teprve po rozdělení Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku získává své místo ve FIFA, které vlastně ztratil už před první světovou válkou. Dnes jeho název zní Českomoravský fotbalový svaz.
Československá fotbalová asociace zanikla k 1.1.1993 s rozdělením Československé federace a vrcholným orgánem v České republice se stal Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS). V České republice je v současné době registrováno asi 2 390 profesionálních hráčů, přes 227 000 amatérů a téměř 183 000 žáků a dorostenců. Organizovaně se věnuje fotbalu přibližně 3 900 žen a dívek.
Charakteristika fotbalu
Fotbal je kolektivní, sportovní branková hra, při níž dvě družstva o 11 hráčích se snaží při zachování pravidel vstřelit soupeři co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet. Samotná hra se uskutečňuje v konkrétním utkání, které je charakterizováno určitým dějem a dodržováním objektivně platných pravidel. (VOTÍK a ZALABÁK, 2000).
V průběhu hry se střídají úseky, kdy má družstvo míč pod kontrolou a úseky, kdy není v držení míče. Z toho hlediska rozlišujeme ve hře dvě základní fáze – útočnou a obrannou.
Z fyziologického hlediska klade fotbal vysoké nároky na nervové a humorální regulační systémy, jimiž je pohybová činnost hráče řízena.
Zatížení v utkání rozvíjí především vytrvalost v rychlosti, výbušnou sílu svalů dolních končetin a koordinaci, převažuje aerobní energetická přeměna nad anaerobní. Ztráta hmotnosti po utkání činí 1 – 3 kg. Teplota těla se zvyšuje o 2° C. Průměrná tepová frekvence v průběhu utkání činí 165 – 175 tepů za minutu. (FAJFER, 1990)
Základní pravidla fotbalu
Fotbal se hraje na hrací ploše tvaru obdélníka. Délka musí být v rozmezí 90-120 m, šířka 45-90 m (pro mezinárodní utkání 100-110 ×64-75 m). Hrací plocha je vyznačena (obvykle bílými) čárami (max. šířka čáry 12 cm): pomezní čáry vymezují delší hranu hrací plochy, kratší se nazývají brankové čáry. Dále jsou na každé polovině hrací plochy u příslušné branky vyznačena pokutová území a menší branková území. Dále je vně pokutového území vyznačena část kruhového oblouku se středem v pokutové značce a poloměrem 9,15 m. V každém rohu hrací plochy je o výšce nejméně 1,5 m praporek. Všechny tyče branky musí být bílé a mají stejnou šířku (max. 12 cm), která musí být stejná jako je šířka brankové čáry. Vnitřní rozměry branky jsou 7,32×2,44 m.
Utkání hrají dvě družstva, z nichž každé má nejvýše jedenáct hráčů, ze kterých je jeden hráč označen jako brankář. K zápasu je možno nominovat také náhradníky (v soutěžních mezinárodních utkáních nejvýše šest, v jiných případech závisí na pravidlech konkrétní soutěže či předzápasové dohodě), z nichž mohou být do hry nasazeni nejvýše tři. Pokud v průběhu hry klesne z libovolných důvodů (vyloučení, zranění apod.) počet hráčů v jednom mužstvu pod sedm, je utkání předčasně ukončeno. Utkání fotbalu se hraje na dva poločasy o 45 minutách. Mezi oběma poločasy je 15 minutová přestávka. Za dobu zameškanou střídáním hráčů, zdržováním hry apod. může rozhodčí každý poločas prodloužit. Po dosažení branky rozehrává výkopem to mužstvo, které branku obdrželo. Pokud byla hra přerušena ze zvláštních důvodů (např. zranění hráče, vniknutí diváka na hrací plochu apod.), navazuje se míčem rozhodčího. Ten se provádí tak, že rozhodčí z ruky nechá spadnout míč na místě, na kterém byl v okamžiku přerušení hry (pokud je toto místo uvnitř brankového území, rozehrává se z nejbližšího místa na delším okraji brankového území). Branky je dosaženo ve chvíli, kdy míč úplně (celým objemem) přejde brankovou čáru mezi brankovými tyčemi a pod břevnem a útočící mužstvo před tím neporušilo žádné pravidlo. Pokud se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brankové čáře než míč a než předposlední hráč soupeře, je v ofsajdové pozici. Ta není sama o sobě porušením pravidel. Pokud se však hráč v ofsajdové pozici ve chvíli, kdy se míče dotkne některý z jeho spoluhráčů, aktivně zapojuje do hry je v ofsajdu.
Existují dva druhy volných kopů: přímé volné kopy a nepřímé volné kopy. Pokud se přímo po provedení přímého volného kopu dostane míč do soupeřovy branky, branka platí. Pokud se dostane přímo do vlastní branky, branka neplatí a hra se naváže kopem z rohu ve prospěch soupeřova mužstva. Nepřímý volný kop rozhodčí signalizuje paží zvednutou nad hlavu, kterou tam drží do té doby, než se některý z hráčů po provedení kopu dotkne míče, nebo než je míč ze hry. Branky může být z nepřímého volného kopu dosaženo jen tehdy, dotkl-li se míče po jeho rozehrání alespoň jeden další hráč před tím, než míč přejde do branky. Pokud míč skončí přímo z nepřímého volného kopu v brance, aniž by se ho kdokoli další dotkl, branka neplatí. Před provedením volného kopu musí být všichni hráči soupeře vzdáleni od míče nejméně 9,15 m. Pokud hráči nedodrží předepsanou vzdálenost, nechá rozhodčí kop opakovat.
Pokutový kop se proti mužstvu nařídí v případě, že se hráč tohoto mužstva dopustí ve vlastním pokutovém území v době, kdy je míč ve hře, jednoho z přestupků jinak trestaných přímým volným kopem. Z pokutového kopu lze přímo dosáhnout branky. Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel pomezní čáru, je hra navázána vhazováním. Přímo z vhazování nemůže být dosaženo branky. Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč bránícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem z rohu. Přímo z kopu z rohu je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní).
(http://telesna-vychova.studentske.eu/2008/03/fotbal-zkladn-pravidla.html)
Pohybové dovednosti
Při osvojování pohybových činností má zvláštní význam obsah pojmu dovednosti. CHOUTKA a DOVALIL (1991) charakterizují motorické dovednosti jako učením získanou pohotovost řešit správně, rychle a úsporně určitý pohybový úkol či efektivně vykonávat určitou činnost.
Rozdělení dovedností ve fotbale
Pohybové dovednosti ve fotbale můžeme nazvat herními činnostmi jednotlivce (HČJ – obranné a útočné) což jsou nacvičené komplexy pohybových úkonů, tedy učením získané herní dovednosti. Do herních činností jednotlivce patří rovněž hra brankáře, kterou pro svoji specifičnost uvádíme vždy samostatně.
| útočné: | |||
| výběr místa (hra bez míče) | |||
| přihrávání | |||
| zpracování míče | |||
| vedení míče | |||
| obcházení | |||
| střelba | |||
| obranné: | |||
| obsazování hráče s míčem | |||
| bsazování hráče bez míče | |||
| obsazování prostoru | |||
| odebírání míče | |||
| hra brankáře: | |||
| útočná fáze: | bez míče - | řízení hry | |
| výběr místa | |||
| s míčem - | vykopávání | ||
| vyhazování | |||
| přihrávání | |||
| vedení | |||
| obcházení | |||
| zpracování | |||
| obranná fáze: | bez míče - | řízení hry | |
| výběr optimálního postavení | |||
| s míčem - | chytání | ||
| vyrážení | |||
| odebírání |
Herní kombinace
| útočné | založené na: | přihrávce |
| výměně místa | ||
| přihrej a běž | ||
| obranné | vzájemné zajišťování | |
| přebírání hráčů | ||
| zesílené obsazování hráčů s míčem | ||
| součinnosti při vystavení soupeře do postavení mimo hru |
Herní systémy
| útočné | postupného útoku |
| rychlého protiútoku | |
| kombinovaného útoku | |
| obranné | zónové obrany |
| osobní obrany | |
| kombinované obrany |
Standardní situace
| - zahájení hry | - přímý volný kop |
| - míč rozhodčího | - nepřímý volný kop |
| - vhazování míče | - kop z rohu |
| - kop od branky | - pokutový kop |
(VOTÍK, 2005)
Fotbalové dovednosti můžeme testovat pomocí různých testů motorických dovedností.
Uvádíme přehled těch nejpoužívanějších, kde se většinou jedná o formu průpravných cvičení, kdy lze počítat počet úspěšných opakování.
Test č. 1 Přihrávání vnitřní, vnější stranou nohy do vymezeného území.
Test č. 2 Přihrávání přímým nártem do vymezeného území.
Test č. 3 Přihrávání nízkými, polovysokými a vysokým přihrávkami.
Test č. 4 Žonglování pravou, pak levou nohou.
Test č. 5 Žonglování střídavě pravou a levou nohou.
Test č. 6 Žonglování hlavou.
Test č. 7 Převzetí míče na místě, v pohybu.
Test č. 8 Tlumení míče na místě, v pohybu.
Test č. 9 Stažení míče na místě, v pohybu.
Test č. 10 Vedení míče ve slalomu.
Test č. 11 Vedení míče na vzdálenost.
Test č. 12 Vedení míče ve slalomu, na vzdálenost a s obrátkou.
Test č. 13 Střelba na bránu z místa.
Test č. 14 Střelba na branku po vedení míče.
Test č. 15 Kop na dálku a přesnost do výseče.
Test č. 16 Vhazování na dálku a přesnost do výseče.
Klíčová slova:
Fotbal, charakteristika hry, pravidla, historie fotbalu, herní činnosti jednotlivce, herní kombinace, herní systémy, pohybové dovednosti ve fotbale, FIFA
Literatura:
ZIKA, Ondřej. Srovnání technické úrovně žákovských kategorií ve fotbale. MU Brno, 2010. Diplomová práce. FSpS. Vedoucí práce Martin Zvonař.