Basketbal je kolektivní míčová hra, která se hraje většinou v hale. V průběhu hry se uplatňují hlavně běhy, přihrávky, driblink, střelba, střelba z výskoku a doskoky odražených míčů při pokusu o střelbu. Jedná se o fyzicky náročný acyklický výkon, přičemž úroveň cyklických dějů (např. běhu) je vysoká. Ve hře tedy rozhodují rychlostně-silové schopnosti především dolních končetin, dále obratnostní a vytrvalostní schopnosti i rychlé reakce při řešení jednotlivých herních situací a postřeh (Havlíčková et al., 1993). U hráče basketbalu často dochází ke změně pohybu, až každé dvě sekundy. Každý pohyb je výsledkem práce svalů. Svalová činnost má převážně dynamický charakter. Zatěžovány jsou hlavně svaly dolních končetin, především odrazové svaly, méně zatěžovány jsou již svaly trupu a paží. Největší energetický výdej má hráč při driblinku, nižší při střelbě a nejnižší při přihrávce z místa (Havlíčková et al., 1993). Pro basketbal je typické přerušování hry s možností střídání hráčů. Tím jsou do jisté míry určeny fyziologické nároky a způsob krytí energetického výdeje. Využívání energetických zdrojů pro práci kosterního svalu je tedy závislé na intenzitě a době trvání daného výkonu. Při utkání jsou rozhodujícími energetickými zdroji makroergní fosfáty a to až z 85%, které jsou resyntetizovány oxidativně ze svalového glykogenu a lipidů. Za účelem plnění náročných úkolů při basketbalovém utkání musí tělo spoléhat také na anaerobní způsob získávání energie pro svalovou činnost (Havlíčková et al., 1993; Havlíčková et al., 1999).
Jak již bylo řečeno, basketbal je fyzicky náročný sport. Soutěžní období v basketbale může být dlouhé až 8 měsíců, proto se zde nemůžeme obejít bez účelné regenerace sil. Jde hlavně o načasování, udržení a vyvrcholení sportovní formy. Podle odborníků lze zvýšit intenzitu tréninku až o 20 % pomocí odpovídající regenerace (Velenský et al., 1987).
Regenerace sil je trvalý biologický proces, který má za úkol vyrovnat a obnovit reverzibilní pokles funkčních schopností jednotlivých orgánů nebo celého organismu. Každá činnost (tělesná či duševní) vyvolává únavu většího či menšího charakteru, kdy dochází k postupnému ubývání výkonnosti a vyžaduje určitou dobu a určité metody k zotavení. Regenerace zahrnuje veškerou činnost, která vede k rychlému a plnému zotavení všech tělesných i duševních procesů, jejichž klidová rovnováha byla nějakou předcházející činností narušena a posunuta do určitého stupně únavy. Vlivem zatížení v rámci sportovního tréninku dochází u sportovců k mnohem větší únavě než u běžné populace, protože jejich sportovní výkon se velmi často pohybuje na hranici metabolických i psychických možností. Cílem tréninkového procesu je dosažení maximálních výkonů, proto je nutné dodržovat účelnou komplexní regeneraci, která zrychluje odstranění únavy po zatížení a umožňuje realizaci následné tréninkové jednotky tak, aby vedla ke zvýšení výkonnosti. Regenerace plní na jedné straně funkci preventivní (předcházení přetížení či přetrénování, případně jiným škodám na zdraví, které mohou vzniknout v souvislosti s intenzivním tréninkem), na straně druhé podmiňuje zvýšení trénovanosti, protože fyziologické změny v organismu vznikající vlivem zatížení se neomezují pouze na dobu samotné pohybové činnosti, ale pokračují i po ukončení. Dokonce se dá říci, že hlavní změny v organismu, podmiňující zvýšení trénovanosti, probíhají nikoliv během pohybové činnosti, ale po jejím ukončení (superkompenzace). Odborně vedený trénink musí být proto zakládán na znalostech zotavení. V dnešní době už není pochyb o tom, že schopnost absolvovat náročnou sportovní přípravu a udržovat si vysokou výkonnost závisí právě na možnostech regenerace psychofyzických sil (Jirka, 1990; Hošková, Majorová & Nováková, 2010; Miller et al., 1991).
V komplexní regeneraci hraje významnou roli adaptace na tělesnou zátěž. Je to schopnost různých orgánových systémů přizpůsobovat se funkčně i morfologicky mnohonásobně opakovaným, dlouhodobým vlivům zátěže. Adaptace je závislá na druhu, frekvenci, intenzitě a době působení fyzické aktivity či jiného zdroje zatížení.
Adaptace je obecný biologický děj, který představuje soubor biochemických, funkčních, morfologických a psychologických změn v organismu jako celku i v jednotlivých orgánech. Změny jsou vyvolány dlouhodobými a opakovanými změnami vnějšího prostředí. V oblasti sportu jde o jeden ze základních principů tréninku. Pokud sportovec chce podávat maximální výkony bez větších zdravotních rizik, je nutné, aby byl na požadovanou kvantitu a intenzitu tréninkového zatížení dostatečně adaptovaný. Přizpůsobování organismu na opakovanou tréninkovou zátěž je vlastně vytváření adaptace v jednotlivých orgánech až na buněčné úrovni. Jak již bylo řečeno, při poklesu nebo vymizení adaptačních projevů, postihující funkční i morfologické vlastnosti celé řady orgánových systémů dochází k dezadaptaci (detréninku). Tato situace je podmíněna oslabením nebo vynecháním pravidelných podnětů, které vedly k adaptaci a je závislá na genetických predispozicích, věku pohlaví, tělesných dimenzích a na zdravotním stavu jedince.
V rámci tréninkového procesu může dojít i k maladaptaci, která může vést k závažným funkčním a morfologickým poruchám ohrožujících zdraví a někdy i život. K faktorům ovlivňující její vznik patří zejména nadměrná, neadekvátní a dlouhodobá zátěž v extrémních podmínkách. Nesprávná pohybová zátěž má řadu negativních vlivů a zdraví škodlivých následků postihujících většinu orgánových a funkčních systémů. Zmíníme se pouze o negativním vlivu na pohybový systém, kde se setkáváme s výskytem makrotraumat. Jedná se o tělesné nebo duševní trauma (úraz, zranění), náhlou zevní událost působící na organismus s následkem poruchy zdraví, mimořádně velkého rozsahu. Dále se setkáváme s výskytem mikrotraumat, která vznikají jako nepatrný zevní nebo vnitřní opakovaný inzult, který je důsledkem opakovaného lokálního přetížení a postihuje měkké části, svaly, šlachy, kosti a klouby. A v poslední řadě se jedná o chronická poškození vznikající z přetížení fyziologickým protrahovaným zatížením, opotřebováním tkání nadměrnou (nefyziologickou) zátěží, po opakovaných úrazech a mikrotraumatech, po nedostatečném léčení, rehabilitaci, regeneraci (Bursová, 2005; Jirka, 1990; Máček et al., 2011).
Rozlišujeme regeneraci časnou, která je součástí denního režimu a prostupuje prováděnou činností nebo na ni bezprostředně navazuje. Hlavním cílem je likvidace akutní únavy. Dále regeneraci pozdní, kterou můžeme označit také jako rekondici, která je součástí přechodného období. Cílem je udržení určitého stupně výkonnosti, umožnit zotavení z předcházející dlouhotrvající intenzivní tělesné činnosti a umožnit i psychickou relaxaci (Jirka, 1990; Hošková, Majorová & Nováková, 2010).
Během pasivní regenerace dochází k přirozené činnosti organismu bez vnějšího zásahu (likvidace metabolické acidózy, obnova energetických substrátů, přesuny iontů, vyrovnání teplotních změn, likvidace katabolitů, reparace poškozených buněk, vyrovnání elektrických potenciálů v nervové soustavě, zintenzivnění činnosti trávicího a vylučovacího ústrojí), která probíhá během zátěže a po ní, kdy se vychýlená rovnováha všech fyziologických funkcí a hodnot vnitřního prostředí vrací k původní rovnováze, eventuálně nastane superkompenzace. Základní formou je odpočinek v klidu a spánek.
Aktivní regenerace zahrnuje všechny vnější prostředky, metody, procedury, které jsou použity cíleně a plánovitě k urychlení celého přirozeného procesu zotavení po zátěži. Jejím hlavním účelem je urychlení zotavovacích procesů, což následně umožňuje zvyšování tréninkového úsilí a tím možnost dosažení kvalitnějších sportovních výkonů. Bohužel potřebu aktivní regenerace si sportovec nemusí uvědomovat.
Zatěžování bez dostatečné regenerace může časem vyvolat funkční poruchy až strukturální, degenerativní změny pohybového systému. Výsledkem jsou chronická poškození, zpočátku se mohou vyznačovat jen bolestivostí, později až trvalými změnami (Bursová, 2005; Jirka, 1990; Hošková, Majorová & Nováková, 2010).
Regenerační prostředky je nutné využívat komplexně (komplexní regenerace), výběr daného regeneračního prostředku provádět vždy po dokonalém rozboru situace, kvantity a kvality tréninkového zatížení a v závislosti na individuálních potřebách jedince, sportovce.
Podle svého charakteru je lze rozdělit do čtyř skupin, mezi kterými je přímá souvislost:
pedagogické prostředky, psychologické prostředky, biologické prostředky (racionální výživa, včetně rehydratace a remineralizace, prostředky fyzikální, balneologické a regenerace pohybem), farmakologické prostředky (Jirka, 1990).
Toto rozdělení je obecné a jde v něm zejména o vytvoření určitých kategorií pro jednotlivé regenerační prostředky. Používá se zejména pro názornost a má spíše didaktický charakter. V praxi se všechny prostředky vzájemně prolínají a je na znalostech a zkušenostech trenéra, aby dokázal správně vyhodnotit situaci a v daný okamžik aplikovat nejvhodnější způsob řešení. Pokud je to možné, pak při volbě regeneračního prostředku je vhodná spolupráce trenéra se sportovním lékařem či fyzioterapeutem (Jirka, 1990; Hošková, Majorová & Nováková, 2010).
Cíl
Cílem práce bylo zjistit do jaké míry je regenerace po sportovní zátěži využívána u basketbalových hráček v Excelsior ŽBL a v 1. ženské basketbalové lize.
Hypotézy
Předpokládáme, že v nejvyšší basketbalové soutěži žen využívají více aktivních i pasivních regeneračních prostředků než hráčky, které hrají 1. ligu žen.
Dále předpokládáme, že u hráček Excelsior ŽBL dochází častěji k úrazům než u hráček v 1. lize žen.
Metodologie
Výzkumná skupina byla složena z 50 profesionálních basketbalových hráček Excelosior ŽBL a z 50 hráček 1. ženské basketbalové ligy z celé České republiky. Věk hráček se pohyboval v rozmezí 16-36 let.
Pro zjištění dat byla zvolena metoda dotazníku, jejímž úkolem bylo analyzovat význam a apliaci regenerace v tréninkové jednotce u profesionálních basketbalových hráček Excelsior ŽBL a 1. ligy žen. Jednalo se o nestandardizovaný dotazník, který byl sestaven pro splnění cílů daného experimentu. Obsahoval 12 otázek, z nichž 5 bylo otevřených, kdy respondent nemohl vybírat z odpovědí a odpovídat vlastními slovy. V dalších 6-ti uzavřených otázkách měl dotazovaný možnost volby z daných odpovědí. 1 otázka byla pootevřená, kde respondent mohl uvést další možnosti (Chráska, 2007).
Příprava dotazníkového šetření byla provedena pomocí pilotního výzkumu, který byl proveden mezi hráčkami basketbalového klubu Czech coal Aldast Strakonice, který měl prověřit srozumitelnost dotazníku a zjistit jeho případné nedostatky. V případě odhalení nějakých chyb by bylo přistoupeno ke změně formulace otázek. Z výsledků pilotního výzkumu vyplynulo, že položky dotazníku jsou dostatečně srozumitelné. Následně bylo přistoupeno k ostrému výzkumu, kdy dotazníky byly rozdány do dvou nejvyšších basketbalových soutěží žen v České republice (Excelsior ŽBL a 1. liga žen). Výzkum byl proveden v průběhu dvou měsíců roku 2010. Účast byla anonymní a dobrovolná. Celkem bylo dotazníkovým šetřením osloveno 115 hráček Excelsior ŽBL (nejvyšší hraná ženská basketbalová soutěž v České republice) a 1. liga žen (svou kvalitou jen o soutěž nižší). Zpět jsme obdrželi 106 vyplněných dotazníků. Šest dotazníků bylo vyřazeno pro neúplné vyplnění. Výsledných 100 dotazníků (z obou soutěží stejný počet respondentů), které byly úplné, byly použity pro analýzu v programu Microsoft Excel 2003.
Výsledky
Graf 1 Počet respondentů podle věku
V grafu 1 je znázorněno rozdělení počtu respondentů podle věku.
Nejvíce respondentů bylo zastoupeno ve věkové kategorii 20-21 let. Průměrný věk basketbalistek ŽBL Excelsior je 22,36 roku a 1. liga žen je 22,76 roku.
Graf 2 Zastoupení respondentů výzkumu Excelsior ŽBL
V grafu 2 je znázornění procentuálního zastoupení respondentů ve výzkumu z Excelsior ŽBL. Levý graf zobrazuje basketbalové kluby, které měly zastoupení respondentů vyšší než 10 %. Pravý graf zobrazuje basketbalové kluby, které měly zastoupení respondentů menší než 10 %. Nejvíce respondentů, 22 %, bylo z klubu BK Czech coal Aldast Strakonice. Z klubu VŠ Praha se bohužel do výzkumu nezapojila žádná hráčka.
Graf 3 Zastoupení respondentů výzkumu 1. liga žen
V grafu 3 je znázornění procentuálního zastoupení respondentů v dotazníkovém šetření z 1. ligy žen. Levá část grafu zobrazuje basketbalové kluby, které měly zastoupení respondentů vyšší než 10 %. Pravá část zobrazuje basketbalové kluby, které měly zastoupení respondentů nižší než 10 %. Nejvíce respondentů, 24 %, bylo z klubu Aritma Praha. Kluby TJ Sokol Pečky a SBŠ Ostrava se do výzkumu nezapojily.
Graf 4 Délka basketbalové kariéry u dotazovaných respondentů Exelsior ŽBL
V grafu 4 je znázornění délky basketbalové kariéry u dotazovaných hráček Excelsior ŽBL. Pro přehlednost jsou počty hráček doplněny procentuálním zastoupením. Nejdelší basketbalová kariéra u dotazovaných hráček je 22 let, tato skupina je pouhými 2 % ze všech dotazovaných hráček této soutěže. Nejkratší zjištěná délka basketbalové kariéry je 6 let, i tato skupina představuje pouze 2 %. Největší procento respondentů, 22 %, hraje basketbal 14 let.
Graf 5 Délka basketbalové kariéry u dotazovaných respondentů 1. ligy žen
V grafu 5 je grafické znázornění délky basketbalové kariéry u dotazovaných hráček 1. ligy žen. Pro přehlednost jsou počty hráček doplněny procentuálním zastoupením. Nejdelší basketbalová kariéra u dotazovaných hráček je 20 let. Tato skupina hráček tvoří pouze 4 % z celkového počtu dotazovaných hráček 1. ligy žen. Nejkratší zjištěná délka basketbalové kariéry je 10 let. Zastoupení těchto hráček bylo 6 %. V této skupině hrají hráčky, jejichž délka basketbalové kariéry se nejčastěji pohybuje okolo 12 let.
Graf 6 Porovnání procentuálního vzniku zranění za dosavadní basketbalovou kariéru v tréninkové jednotce/p>
Porovnání procentuálního vzniku zranění za dosavadní basketbalovou kariéru v tréninkové jednotce. V 1. lize žen dochází ke zranění častěji než v Excelsior ŽBL. Podvrknutí je nejčastějším zraněním v obou soutěžích. U 1. ligy žen došlo k tomuto zranění u 86 % respondentů a v Excelsior ŽBL k podvrknutí došlo u 80 % respondentů. Dalším častým zraněním v obou soutěžích je natažení vazů nebo svalů. U 1. ligy žen se s natažením vazů nebo svalů setkalo 78 % hráček. V Excelsior ŽBL se vyskytlo natažení vazů nebo svalů u 74 % respondentů, což může být příčinou špatného strečinku. Nejméně dochází ke zlomeninám a tržným ranám a to jak v 1. lize žen, tak i v Excelsior ŽBL. V 1. lize žen došlo u 38 % a v Excelsior ŽBL u 34 % respondentů ke zlomeninám během dosavadní basketbalové kariéry v tréninkové jednotce. Je zajímavé, že výskyt zlomenin v Excelsior ŽBL předčil výskyt tržných ran, které se vyskytly pouze u 28 % respondentů. U 1. ligy žen se více vyskytovaly tržné rány a to téměř u poloviny (44 %).
Graf 7 Porovnání procentuálního využití regenerace po tréninkové jednotce
Využití strečinku před tréninkovou jednotkou. V 1. lize žen je nejvíce využíván statický strečink, kterému se věnuje více než polovina hráček a to 54 %. Dynamický strečink před tréninkovou jednotkou v 1. lize žen je prováděn pouze u 12 % dotazovaných hráček. U Excelsior ŽBL nejsou značné rozdíly mezi prováděním jednotlivých druhů strečinku. Mezi dotazovanými bylo 38 % hráček, které před tréninkovou jednotkou provádějí statický strečink, 30 % dynamický strečink a 32 % kombinuje, jak statický tak dynamický strečink. V žádném případě nedochází k tomu, že by hráčky vynechaly strečink před tréninkovou jednotkou.
Využití strečinku po tréninkové jednotce. Po tréninkové jednotce všechny dotazované hráčky Excelsior ŽBL využívají statický strečink. V 1. lize žen využívá 70 % dotazovaných hráček statický strečink a 30 % neprovádí žádná strečinková cvičení.
Využití regenerace po tréninkové jednotce. Respondenti z Excelsior ŽBL využívají vždy po tréninkové jednotce regeneraci. Nejvíce je využívána sportovní masáž a sauna.
V 1. lize žen není využívání regenerace v takové míře jako v Excelsior ŽBL. V 1. lize žen využívá 50 % respondentů bazén, 40 % sportovní masáž. 20 % respondentů z 1. ligy žen nevyužívá žádné regenerační prostředky.
Diskuse
Stanovený první předpoklad se potvrdil. Důvodem je fakt, že profesionální hráčky Excelsior ŽBL mají dostatečné finanční zabezpečení. Trenéři a vedení klubů mají zájem na tom, aby hráčky podávaly, co nejlepší výkony a byly co nejméně zraněné oproti hráčkám z 1. ligy žen, kde trenéři a vedení klubů velice opomíjí pasivní regenerační prostředky a nedostává se jim potřebné finanční podpory.
H2 nebyla potvrzena a to z toho důvodu, neboť byla založena na přesvědčení, že hráčky Excelsior ŽBL mají větší zatížení v tréninkových jednotkách, a tím by mohlo vznikat větší riziko výskytu zranění. Prokázal se však opak, jelikož u hráček 1. ligy žen jsou více opomíjeny regenerační prostředky, na základě toho dochází k rozvoji únavy, přetížení organismu a zvyšuje se riziko vzniku poranění (Jirka, 1990; Pilný, 2007). Z toho plyne i výsledné zjištění, že u hráček 1. ligy žen byla vyšší úrazovost než u hráček Excelsior ŽBL.
Zde je nutné podotknout, že volba regeneračních prostředků je plně v kompetenci trenéra (Jirka, 1990), proto je nutné, aby si zejména trenér uvědomoval nutnost používání prostředků regenerace v rámci tréninkového plánu, protože sportovec si sám známky únavy a potřebu regenerace uvědomovat nemusí nebo je může vědomě přehlížet.
Nepříjemným důsledkem únavy v basketbale jsou zranění a úrazy. Výsledkem je pokles výkonnosti. Nejčastějšími příčinami úrazů jsou uvedeny nedostatečné rozcvičení, nadměrná lokální únava, nedostatečná příprava nebo nehoda při kolizi hráčů. Nejhorším druhem zranění jsou zranění chronická. Jedná se o dlouhodobě trvající zranění, vyvolaná několikanásobnými drobnými úrazy (mikrotraumaty) nebo předčasným návratem po léčbě do tréninkového procesu. Hráči se chronických zranění těžko zbavují, znenadání vypuknou a často se vrací. Nejčastějšími úrazy jsou poškození hlezenního a kolenního kloubu (distorze, léze), které tvoří více než polovinu všech úrazů. Dochází i k poškození postranních kolenních vazů, dále zkřížených vazů a menisků. Vyskytují se i zlomeniny končetin, převážně horních, zejména článků prstů a zápěstí (Velenský a kol., 1987). Při našem šetření jsme došli k podobným zjištěním.
Vhodná regenerační metoda prokazatelně snižuje výskyt výše uvedených poškození pohybového aparátu. Při aplikaci regeneračních procedur může ovšem přirozená schopnost adaptace narušit jejich požadovaný efekt. Používáme-li stále stejný typ regeneračního prostředku a navíc stále stejně vázaný na tréninkový nebo závodní výkon, s postupujícím opakováním dochází k adaptaci na tento typ procedury, regenerace přestává být účinná, a tedy klesá reakce na výkon. Z tohoto hlediska je nutné, aby komplexní regenerace byla promyšlenou součástí ročního tréninkového plánu sportovce (Jirka, 1990).
Shrnutí
Z výsledků šetření je patrné, že regenerace je neoddělitelnou součástí tréninkového procesu. Pokud je opomíjena, roste riziko vzniku zranění.