Antická typologická škola
Hlavním představitelem byl HIPPOKRATES, který je označován za jednoho ze zakladatelů lékařství. Ten definoval dva základní typy:
- habitus phthisicus (člověk štíhlý) náchylný k souchotinám (phthisis)
- habitus apoplecticus (člověk obtloustlý) náchylný k mrtvici
Francouzská typologická škola
Zakladatelem byl J. N. HALLÉ a mezi jeho pokračovatele patří L. ROSTAN, C. SIGAUD a L. MAC AULIFF. Hallé publikoval v roce 1877 práci, v níž uvádí čtyři základní typy: abdominální (břišní), muskulární (svalový), thorakální (hrudní) a kraniální (lebeční). Tyto čtyři typy pod různými názvy používali všichni jeho následovníci.
Obr. 16 Dechový, zažívací, svalový a mozkový typ podle Sigauda (Riegrová, Ulbrichová, 1998, 50)
Italská typologická škola
Italská škola byla založena antropologem A. DE GIOVANIM a jeho žákem S. VIOLOU. Ten v roce 1909 definoval metodu vycházející z poměru objemu hrudníku a délky končetin. V roce 1932 pak publikoval metodu jež vycházela z předpokladu, že každý člověk se odlišuje od ideálního typu – medionormálu a tyto odchylky je možno zanést na Gaussovu křivku.
Německá typologická škola
Hlavním představitelem je především E. KRETCHMER, který v roce 1921 vydal knihu Körperbau und Charakter. V této knize rozděluje tři základní typy: A – typ astenický, B – typ atletický, C – typ pyknický. Zároveň nastínil vztah mezi psychickou stavbou a somatickým typem: u pyknického typu se často vyskytuje manicko-depresivní psychóza a téměř nevyskytuje schizofrenie, u astenického a atletického typu se naopak velice často vyskytuje schizofrenie a téměř nevyskytuje manicko-depresivní psychóza.
Obr. 17 A Astenický typ, B Atletický typ, C Pyknický typ podle Kretchmera (Riegrová, Ulbrichová, 1998, 51)
Americká typologická škola (somatotyp)
Zakladatelem byl WILIAM SHELDON, který se svými spolupracovníky vydal v roce 1940 knihu Varieties of human physique v níž zavádí pojem somatotyp. Sheldon definuje tři základní typy u nichž je stupeň vyjádřen sedmibodovou stupnicí. Názvy těchto komponent stanovil na základě myšlenky o převládajícím zárodečném listu (3 zárodečné listy – endoderm, mezoderm a ektoderm). Svoji typologii určoval na základě standardní fotografie a distribuce somatotypů na základě výško-váhového indexu. Výsledky pak zaznamenával do somatografu, který má podobu sférického trojúhelníka. Jeho následovníky byli PARNELL (1954), který místo fotoskopické metody zavedl antropometrii a hodnoty jednotlivých komponent začal stanovovat na základě zjednodušené tabulky, kterou do dnešní podoby vytvořili HEATHOVÁ a CARTER (1963, 1967). Parnell pak v roce 1965 publikoval přepracovanou metodu, kde místo tří komponent obhajoval pouze dvě nazvané FAT a LEAN, které stanovil na základě tělesné výšky, tělesné hmotnosti a tří kožních řas.
Obr. 18 Příklad somatotypu (Sheldon, 1954, 53)
Obr. 19 Formulář pro stanovení somatotypu (Riegrová, Ulbrichová, 1998, 57)
Obr. 20 Rozdělení somatografu na jednotlivé oblasti dle Chytráčkové (Kouba, 1995, 68)
