Pohybové aktivity – nedílná součást aktivního způsobu života

Dnes už se běžně ví, že zdravý individuální životní styl je pevně provázán s aktivitami podporujícími dobrou fyzickou a duševní kondici. Když v této souvislosti hovoříme o životním prostředí, pak máme na mysli sérii vzájemně provázaných sociálních systémů, z nichž každý růzností vlivu a významu přímo či nepřímo ovlivňuje průběh individuálního rozvoje. V tomto ohledu rozlišujeme mikrosystém (ovlivňování tváří v tvář), mezosystém (sociální prostředí), exosystém (sociální procesy) a makrosystém (kulturní a hodnotové systémy). Obecně vzato se předpokládá, že dynamice zásadních procesů sedavého chování pochopíme pouze tehdy, když odhalíme zejména příčinné souvislosti v rovině jejich sociálních a lidských souvislostí.

Sedavý způsob života, především v kontextu šířící se „pandemie obezity“, vyvolává stále častěji rostoucí reakce nejen ze strany oborníků na výživu a pohybové aktivity a zdravý životní styl, ale stále častěji se stávají důležitou agendou i vlivných politiků a jejich nejbližšího okolí. V polovině února 2010 tak kupř. první dáma Spojených států Michelle Obamová podpořila politický záměr svého mocného manžela tím, že stanula v čele masivní kampaně za zvýšení úrovně zdravé výživy školních dětí a zlepšení možností pravidelných sportovně pohybových aktivit dětí a mládeže v nejbohatší zemi světa, kde se právě obezita stává vážným problémem ohrožujícím zdravý vývoj právě nejmladší generace Američanů. Nejen tato akce reaguje na skutečnost, že v naší kulturní sféře postupně mizí potřeba fyzické námahy nejen na půdě povahy práce, ale i v oblasti dopravy a v prostředí domova.

Říká se, že přejídání už zabilo víc lidí než všechny války dohromady. V roce 1995 se počet obézních lidí na celém světě odhadoval na 200 milionů. V roce 2000 však toto číslo stouplo na 300 milionů obézních lidí. Obezita představuje problém nejen ve vyspělých zemích, ale roste rapidně i v mnoha rozvojových zemích. Prevalence obezity u dospělých je 10 až 25 % ve většině zemí západní Evropy a 20-25 % v některých zemích v Americe. Situace je však mnohem horší ve východní Evropě, kde obezitou trpí 40 % žen, dále ve státech Středozemí a u černých žen v USA. Ještě větší prevalence obezity je poslední dobou pozorována mezi americkými Indiány a Američany hispánského původu. Nejvyšších hodnot dosahují dokonce v Melanésii, Mikronésii a Polynésii. Tato populace je vybavena tzv. šetřícími geny, u nichž se obezita v podmínkách dostatku stravy a nedostatku pohybu vyvíjí obzvláště rychlým tempem. Obezita se však nevyhýbá ani zemím, kde se s tímto problémem v minulosti prakticky nesetkávali – např. Čína, Thajsko a Brazílie (McElroy, 2002, s. 10; Andersen a kol., 2007, s. 74; Brettschneider & Naul, 2007, s. 17-18).

Česká republika se v počtu obézních propracovala na přední místo v celé Evropě. Tento problém skutečně narůstá. Stále častěji se i v masových médiích upozorňuje, že více jak 20 % mužů a 30 % žen je obézních. Když sečteme nadváhu a obezitu, vyjde nám u žen alarmující číslo 68 % a u mužů dokonce 72 % (http://www.obesitas.cz/index.htlm). Téměř na každém kroku nás lákají nejrůznější potraviny a pochutiny. Často se stává, že jíme, aniž bychom vůbec měli pocit hladu. Naše tělo si ale stále udrželo zvyk veškerý přebytek ukládat na horší časy a tak jej hromadí ve formě zásobního tuku. Navíc dnešní moderní doba málokoho nutí k fyzické aktivitě a pohybu vůbec.

Stále častěji se připomíná rostoucí výskyt obézních dětí (mezi 7-8 %) a zhruba 15% podíl dětí s nadváhou a obezitou. Přitom problém obezity prostupuje všemi sociálními skupinami a není tak výrazněji kulturně podmíněn (Řehulka & Šeráková, 2007, s. 813-825). Bez ohledu na možné výtky na dramatizaci problematiky v některých masových médiích však můžeme shrnout, že Česká republika patří k nejobéznějším zemím Evropy. Kontinentu, kde se právě ve zvýšené míře diskutuje přímo o pandemii obezity.

Materiální prostředí je z pohledu negativních stránek sedavého způsobu života významně ovlivňováno masovým využíváním individuální automobilové dopravy jednak ekologickými důsledky a v neposlední řadě i snižováním frekvence a kvality pohybových aktivit. I česká společnost je součástí širšího kulturního rámce sedavé společnosti, spojované s novou kvalitou sociálního prostředí, převládajícího ve většině amerických a evropských měst na přelomu našeho tisíciletí. Technický pokrok v dopravě, komunikačních technologiích, výrobě a urbanistických koncepcích mění výrazně tvářnost měst a vytváří tak prostor pro ochabující motivy pravidelné fyzické aktivity. Přechod od venkovského zemědělského prostředí k městské postindustriální společnosti přináší růst přelidněných životních oblastí spolu se zvyšováním sedavého způsobu života v kontextu práce a volného času. Městský způsob života aktualizuje problém nedostatku zdraví podporujících aktivit, přináší absenci materiálního prostředí iniciujícího kondičně hodnotné činnosti a vede ke skomírání smysluplně promýšlené individuální iniciativy na poli pravidelné tělesné činnosti jako součásti všestranného rozvoje osobnosti. Na druhé straně pak vyšší materiální úroveň a rozšiřující se volnočasový prostor, jsou živnou půdou pro rozšíření příležitosti pro intencionálně cílené sportovně pohybové aktivity. Ty jsou však mnohdy spojovány s nutností organizačně nesnadných činností a finančně náročných kroků. Přitom už přinejmenším od třicátých let minulého století je evropská společnost dostatečně informována o pozitivní úloze pravidelných sportovně pohybových aktivit pro zdravý tělesný a duševní vývoj každého jedince.

Fyzická aktivita versus životní styl

Většinou lidé dobře vědí, že fyzický pohyb tvoří nedílnou součást zdravého osobnostního vývoje. Stejně je všeobecně známá nízká hladina tělesného pohybu ve většině zejména bohatých technologicky vyspělých zemí. Zároveň sledujeme, že zdravé, krásné a fyzicky přitažlivé tělo je ideálem často zdůrazňovaným nejen v praktickém životě každodennosti, ale i na půdě reklamního vytváření image úspěšného a obdivovaného jedince. Prospěšnost a nezastupitelnost fyzického pohybu a cvičení je imperativem, na kterém se shodnou různým úhlem pohledu lékaři, pedagogové, marketingoví specialisté či představitelé establishmentu. Image zdatných a zdravých občanů je dnes mediálně stále sílícím poselstvím; nepřináší však zpravidla skutečně rostoucí fyzickou aktivitu nejširších mas obyvatelstva jak v lokálním či regionálním nebo globálním měřítku. Spíše jsme stále častěji svědky trpkého konstatování: doporučení o prospěšnosti pohybu, cvičení a sportování se mnohdy nesetkává ani s minimálním objemem fyzické aktivity. Oficiální zdravotnické dokumenty tak v technicky nejvyspělejší zemi světa zaznamenávají více jak 60 % těch, kteří z hlediska fyzického pohybu nedosahují ani nejnižší úrovně doporučovaných hodnot, když kolem jedné třetiny Američanů vede „kompletně sedavý způsob života“ (U. S. DHHS 2000). Tyto údaje jsou negativně umocňovány i skutečností, že roste počet obézních lidí a tedy i riziko nemocí a fyzických handicapů. Nikoli pouze američtí lékařští experti opakovaně varují: Dnešní děti vyrůstají v nejobéznější generaci dospělých v celé lidské historii (Hill & Trowbridge, 1998, s. 570-574; Sekot, 2009a, s. 59 -67).

Současná epidemie sedavého způsobu života (sedentary living), prorůstající životní styl většiny ekonomicky vysoce rozvinutých zemí, které jsou mnohdy možná zjednodušeně nazývány vyspělé, bohaté či kulturní, přináší na badatelském poli řadu prací vztahujících se k sociálním dopadům neaktivního způsobu života. Přitom je zpravidla postulována řada teoreticky a metodologicky závažných otázek typu: „Proč lidé při plném vědomí prospěšnosti fyzického pohybu odmítají pravidelné cvičení a sportování?“ „Co brání dosahování fyzicky aktivního životního stylu?“ „Je vůbec možné transformovat soudobou technicky vyspělou společnost na úroveň fyzicky aktivní společnosti?“ Odpovědi na tyto otázky pak vytvářejí důležitou součást současného úsilí na cestě ke zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva (McElroy, 2002, s. 3-16; Sekot & Brázdová, 2008, s. 112-125). Jedna badatelská fronta si přitom klade otázky týkající se příčin neúspěchu tradičních přístupů akcentujících fyzickou aktivitu, jiní se soustřeďují na inovační strategie zvyšující pozitivní vztah k pohybu na půdě rodiny, školy a širší komunity. Společně pak cílí k posilování všeobecné aktivní podpory legitimity masové fyzické aktivity jako nedílné součásti světa hodnot každodennosti. I zde platí bezpočtukrát osvědčená zásada: Pokud bychom začali nadváhu brát jako vážný civilizační problém, lidé by se zbavili i dalších zdravotních potíží a zdravotnictví by navíc ušetřilo obrovské peníze na léčbu s nedostatkem pohybu a obezitou souvisejících chorob.

Je všeobecně známým faktem, že dnešní člověk vede v naší kulturní sféře výrazně odlišný způsob života než generace jeho rodičů či prarodičů. Je zpravidla vzdělanější, zámožnější, mobilnější a informovanější. Transformace industriální společnosti směrem ke společnosti informací od počátku osmdesátých let minulého století „velkou vlnou změn“ (Drucker, 1993; 1998) díky obrovskému nárůstu sofistikované počítačové technologie vyústila v dnešní dramatické posuny v její tvářnosti. Ty spočívají zejména v posunu od bezprostřednosti mezilidských kontaktů k elektronické zprostředkovanosti, ve změnách v povaze práce, forem a objemu volného času a proměnami ekonomických rolí mužů a žen.

Dynamika sociálních změn se zcela přirozeně odrazila i v oblasti lidského zdraví a kvalitě lidského života. Zvyšuje se objem času stráveného v dopravních zácpách při současném snižování času věnovanému přípravě domácích jídel. Vyšší konzumace polotovarů, růst spotřeby cukru a tuku přináší nadváhu dětí i dospělých. Roste kalorický přísun ve struktuře stravovacích zvyklostí při současném sedavém způsobu života. Nižší nároky na fyzický pracovní výkon nejsou zdaleka kompenzovány přiměřeným nárůstem sportovních aktivit. Stres pracovního psychického vypětí a psychické nároky na dopravu do práce vyúsťují mnohdy v „relaxaci“ před televizní obrazovkou. Bludný kruh sedavého způsobu života – v zaměstnání, dopravě a doma je uzavřen:Sedavý způsob života se postupně stává jedním z nejvýrazněji zdraví ohrožujících faktorů příslušníků soudobé moderní společnosti (McElroy, 2002; Vanreusel & Meulders, 2007).

Lékaři, sociální vědci a politikové stále častěji a naléhavěji zmiňují fyzickou nečinnost jako závažný zdravotní problém. Sedavý způsob života tak zaujímá jedno z nechvalně předních míst příčin srdečních onemocnění spolu s kouřením cigaret, vysokým krevním tlakem a vysokým obsahem cholesterolu v krvi.

Sedavý způsob života praktikují dnes zejména lidé středního a vyššího věku. Známý americký výzkum frekvence fyzické aktivity mezi dospělými z přelomu osmdesátých a devadesátých let tak odhalil, že pouze 39,9 % lidí starších osmnácti let vykazuje pravidelnou fyzickou aktivitu, s výrazně nižší proporcí systematické namáhavé tělesné činnosti. Zhruba čtvrtina dotazovaných naopak deklaruje naprostou absenci tělesné činnosti (Benson & Morano, 1992, s. 23-25). Novější české výzkumy na tomto poli týkající se místa sportu v životě člověka zaznamenávají zhruba třetinové zastoupení aktivně sportujících a cvičících, pětinovou proporci pouze občas sportujících a téměř padesátiprocentní zastoupení pohybově neaktivních. Přitom čtvrtina dotazovaných deklaruje dobrou fyzickou kondici a třetina naopak přiznává její nedostatky (Slepička & Slepičková, 2002, s. 19-21). Na stejném místě se za nejčastější důvod nesportování naší dospělé populace považuje nedostatek vhodných a cenově dostupných sportovišť, absence „dobré party“ a přemíra jiných starostí provázaná s lidskou pohodlností. I zde je zaznamenáváno pozvolné snižování procenta pravidelně sportujících na konto zvyšování podílu „programově nesportujících“. K hlavním subjektivně deklarovaným překážkám důvodů nesportování patří absence skutečně silné motivace, zdravotní potíže a nedostatek volného času. Naše populace také vykazuje dlouhodobě vysoké procento těch, kteří nebyli členy žádné sportovní organizace (69,7 %).

Mapování úrovně aktivní sportovní participace v mezinárodním či dokonce globálním měřítku přirozeně naráží na řadu metodologických, kulturních či dokonce politických překážek. Z dostupných relevantních a reliabilních zdrojů však vyplývá, že v evropském kontextu dosahují nejvyšší úrovně aktivně sportující dospělé populace obyvatelé Skandinávie, nejnižší naopak na „jihu Evropy“:

Otázka 1 Jaké je mapování úrovně aktivní sportovní participace v mezinárodním měřítku?

%	Muži	Ženy	20-24 letí	60-64 letí
Finsko	83	78	87	72
Švédsko	70	70	80	39
Holandsko	63	61	68	45
Velká Británie	72	60	69	31
Irsko	70	58	60	13
Španělsko	39	24	36	7
Itálie	32	15	37	7

Zdroj: Compass 1999, http./w3.uniroma 1.it/compass/index.htm

Muži se ve sledovaných zemích koncem devadesátých let vcelku věnovali aktivnímu sportu více než ženy, s postupujícím věkem přirozeně relativně podíl sportujících klesá. Vysoká míra aktivně celoživotně sportujících ve Finsku je však fascinující. Zdá se, že do jisté míry koresponduje s celkově vysokou kulturní úrovní a mezinárodní prestiží této země a vysoce demokratickým systémem organizace jejího sportovního života (Itkonen, 2004, s. 100-112; Suomi, 2004, s. 135-144).

Největší význam sportování je přičítán pozitivním zdravotním důsledkům a naplnění principu všestrannosti socializačního procesu v mládí. Silně pociťovaný princip zdravotní prospěšnosti a udržování tělesné kondice vcelku koresponduje s obecně vysokým kreditem hodnoty zdraví ve všech věkových skupinách naší populace. V současnosti narůstá význam sportu i v rovině socializace a to zejména v souvislosti s chápáním sportování jako smysluplné náplně volného času a to i za práh navazování a upevňování život obohacujících sociálních vazeb. Ukazuje se však, že pokud se nepodaří vytvořit pevnější vztah ke zdravému pohybu a sportu již v žákovském věku, tvoří se motivační zdroje v tomto ohledu později mnohem obtížněji. Naše výzkumné závěry konce devadesátých let ale opakovaně upozornily, že zapojení do všech forem sportovních aktivit v naší společnosti s věkem klesá a že ve volném čase sportuje stále méně dětí (Formánková, 1998, s. 38-44).

Logicky nastolená otázka, proč lidé investují většinou tak málo času do sportu, který má sílu činit je subjektivně mnohem šťastnějšími a spokojenějšími, má zcela prozaické vysvětlení: Sledování televize je mnohem snadnější a organizačně jednodušší než například příprava na odbíjenou či cesta do plaveckého bazénu anebo finančně ne všem dostupné tenisové kurty. Neschopnost či spíše neochota investovat počáteční energii pak rozmělní či dokonce zcela rozptýlí naději na pozitivní prožitky předpokládající právě osobní úsilí a jistý fyzický výkon. Přitom se správně připomíná, že důležitým motivačním činitelem pro sportování ve volném čase zejména mezi mládeží je prožitek. Ten je umocňován postupným rozvojem pohybových dovedností posilujících pozitivní vztah ke sportu. Naopak překážkou provozování sportovních aktivit ve volném čase může být subjektivní přesvědčení o pohybové nekompetentnosti, nešikovnosti, nedostatku fyzických předpokladů. Pokud k tomu přistupují i důvody ekonomického rázu, jako je kupříkladu nedostatek finančních prostředků na nezbytnou sportovní výzbroj a výstroj, pak se sportovní aktivity odsouvají – mnohdy po celý zbytek života – do sféry možná preferovaných, nikoli však praktikovaných činností. V nenávratnu se tak postupně ocitá dobře míněná výzva: „Nejlepší strategií pro potěšení ze života je rozvinout jakékoliv dovednosti a plně je užívat, když je to možné“ (Řepka & Man, 2002, s. 161).

Tělesná aktivita, fyzická zdatnost a zdraví jsou, jak známo, spojité nádoby. O empiricky ověřeném vztahu kategorie sportovní pohybové aktivity v relacích ke zdraví – vymezovaném nikoli zjednodušeně jako pouhá absence nemoci – a tělesné zdatnosti snad nikdo vážně nepochybuje. Tělesná zdatnost však už dnes není zúženě vztahována pouze k fyzickému zatížení či jako předpoklad sportovní nebo pracovní výkonnosti, nýbrž obsahuje celou řadu dalších komponent. Jedná se o důležité potřeby lidského organismu, spojené s pokrytím nároků na celou řadu životně důležitých situací:

• Situace neočekávaného a neobvyklého tělesného zatížení.
• Vyrovnáváním se s požadavky zaměstnání a pravidelné, běžné denní tělesné aktivity.
• Možnost příjemného prožívání volného času s využitím pohybových aktivit.
• Společenskou potřebu spojenou s možností začlenit se do různých kolektivů, skupin a utvářet si určitý životní styl (Kovář, 2001, s. 49).

V této souvislosti se v obecně uznávaném manuálu evropského testu tělesné zdatnosti z konce osmdesátých let přímo hovoří o triádě tělesné zdatnosti, zahrnující dimenzi orgánovou, motorickou a kulturní. Orgánová dimenze je spojena s tělesnou stránkou zdatnosti, motorická dimenze je žádoucí pro realizaci různých pohybových úkonů a kulturní dimenze má vztah k životnímu stylu, k utváření motivů a ke kvalitě života. V propagaci sportovních činností v širokém spektru volnočasových aktivit tak máme před sebou mnohdy vzájemně se překrývající a ne zcela obsahově vyhraněné pojmy jako wellness, zdatnost a zdraví. Sportování by v tomto smyslu mělo sloužit jako účinný a nezastupitelný nástroj masového zvyšování fyzické kondice spíše než vysoce oblíbená forma mediální zábavy. Pohybově méně nadaní jedinci by měli spatřovat ve sportu nikoli stěží překonatelnou překážku pro sportování, nýbrž přirozený zdroj plnohodnotného prožívání života. Nejnovější medicínsko-sociální doporučení na poli podpory sportu jako nástroje upevňování zdraví a překonávání odporu k fyzické nečinnosti se tak týkají všech důležitých oblastí zahrnujících tuto vysoce důležitou sféru jedince a společnosti: rodiny, školy, instituce práce a systému zdravotní péče (McElroy, 2002, s. 279-299).

Fyzickou aktivitu můžeme vymezit jako soubor chování zahrnujícího fyzický pohyb produkovaný svalovým výkonem vyžadujícím výdej energie. Ze sociologického hlediska je možné odlišit tři kategorie úrovně či intenzity fyzické aktivity:

• Naprostá absence fyzické aktivity (během posledních dvou týdnů).
• Pravidelná fyzická aktivita (nejméně pětkrát týdně více než 30 minut).
• Pravidelná dynamická fyzická aktivita (praktikovaná nejméně třikrát týdně s více než padesátiprocentním využitím srdeční a dechové kapacity).

Na poli hodnotového utváření vztahu k pravidelnému pohybu a zdravému životnímu stylu sehrává roli řada faktorů, počínaje fyzickými předpoklady a konče specifiky sociálně kulturních determinant. Systematické studium důležitých dat a korelátů fyzické aktivity mezi evropskou mládeží pak nabízí následující empirická zjištění:

• Nízká úroveň aktivního sportování dívek v jižní Evropě.
• Snižování rozdílů mezi pohlavími na poli pohybových aktivit v severní Evropě.
• Polarizace fyzické aktivity hochů přitahovaných na jedné straně výkonnostním sportem a na druhé straně vykazující čistě sedavý způsob trávení volného času.
• Snížení věku sportovních začátků.
• Existence předškolní účasti na organizovaném sportu.
• Zdůrazňování významu fyzické aktivity při prevenci nadváhy a obezity.
• Nadváha a obezita stojí v cestě pravidelné fyzické aktivity.
• Zájem o sportování je v přímém vztahu s úrovní fyzických dovedností.
• Dobrá fyzická kondice posiluje úroveň zdravého sebevědomí zejména u mužské populace.
• Ženy spatřují v pravidelné pohybové aktivitě hlavně zdroj utváření a udržování přitažlivého fyzického zjevu.
• Podpora sportování ze strany rodičů, sourozenců a vrstevníků je významným impulsem pravidelných pohybových aktivit.
• Urbanizované prostředí nabízí více komerčního sportovního vyžití, venkovská scéna naopak umožňuje přirozenou scénu pro tzv. outdoorové aktivity.
• Individuální sebehodnocení vlastních tělesných dispozic tvoří významnou součást motivace a trvalosti pravidelných pohybových aktivit (Telama a kol., 2007, s. 266-274).

Sedavý způsob života je chápán jako vážná forma sociálně konstruovaného rizikového chování, reflektující specifické rysy vývoje společnosti. Na této myšlence jsou postaveny tři hypotézy sociálně-kulturní povahy sedavého způsobu života:

1. Sedavý způsob života je kulturně utvářený, podporovaný a odměňovaný.
2. Vývoj sedavého způsobu života je výslednicí socializačního procesu praktikujícího fyzickou neaktivitu v dětství a dále rozvíjenou v dospělosti.
3. Sedavý způsob života je podporován existencí sociálních nerovností (Vanreusel & Meulders, 2007, s. 121-122).

Rámec diskusí těchto hypotéz nám připomíná barvitou scénu konzumní kultury a oblast volnočasových aktivit, které svoji soudobou nabídkou přinášejí další rizika vzniku pasivních forem sedavého způsobu života. Většina studií naznačuje, že skupiny fyzicky aktivních skupin mladých lidí se výrazně odlišují od nesportujících, fyzicky neaktivních skupin celkovým životním stylem, utvářeným zpravidla daným prostředím a vrstevníky. Právě primární skupiny bezprostřednosti osobních kontaktů jsou socializačně nejdůležitější při tvorbě pozitivního vztahu k pravidelným fyzickým aktivitám, když zejména pocit fyzické kompetence v procesu osvojování sportovních dovedností je v tomto ohledu nezastupitelný (Rzewnicky, 2003). Stejně se opakovaně potvrzuje významný vliv sociálních nerovností na utváření vztahu k fyzickým aktivitám a tvorbě sportovních dovedností. Děti ze sociálně slabších rodin mají tak obvykle menší šanci utváření celoživotně osvojené potřeby kondiční fyzické aktivity: Pouze pět procent dětí z rodin vysokého sociálního statusu vůbec nesportuje., naopak čtvrtina dětí rodin nezaměstnaných je zcela fyzicky pasivních (Vanreusel & Meulders, 2007, s. 125).

Vedle aktuálních relevantních dat je zejména pro sociologické bádání zajímavý i charakter přístupu společnosti a jeho jednotlivých skupin k možnostem ovlivňování výskytu obezity. Aktuální výzkum postojů k redukci nadváhy a obezity intervenčním pohybovým programem je tak z hlediska získaných dat cenným zdrojem informací o této stále spíše opomíjené problematice tvořící specifickou oblast zájmu i české sociologie sportu (Schuster, 2007). Již první výsledky naznačily delikátnost šetření, když z 585 oslovených se 302 odmítlo výzkumu zúčastnit. Nakonec bylo vybráno obézních 36 probandů (16 dívek a 20 chlapců), jejichž průměrný věk byl 13,7 let. V řádu velice nízké úrovně zájmu o aktivní přístup k nadváze a obezitě je nesporně znepokojujícím faktem přístup k dané problematice především ze strany rodičů: 51,6 % oslovených žáků se měření nezúčastnilo na základě zamítavého postoje rodičů, kteří vyjádřili svůj nesouhlas nebo své stanovisko nesdělili. Absolvování programu bylo nakonec nabídnuto 36 probandům, kteří splňovali hranici přijetí do kurzu. K zahájení programu se však dostavilo pouze 7 žáků a 12 týdnů trvající odborně vedený program dokončili pouze 4 probandi (Schuster, 2007, s. 46-47). Přitom ze strany škol bylo ve většině případů vyvinuto maximální úsilí k zajištění bezproblémového průběhu celé odborně a časově náročné akce.

Obdobná akce mezi středoškoláky přinesla citovaným výzkumem srovnatelná zjištění: Vysoké procento odmítnutí a nízký zájem o snižování nadváhy cestou fyzické aktivity. Při průměrném věku 17,2 let byl vybrán soubor složený z 11 probandů (10 dívek a 1 chlapec) z nichž intervenční pohybový program dokončili pouze dva studenti! Situace na středních školách je tedy z hlediska přístupu k nadváze a obezitě velmi podobná situaci na školách základních. Znepokojující je zejména přístup dětí trpících nadváhou a obezitou k praktické fázi šetření, když většina z oslovených na možnost absolvování intervenčního pohybového programu nereagovala. U některých dětí a studentů, které byly v programu už zapojeny, došlo k přerušení absolvování kurzu, a to bez jakéhokoli vysvětlení.

Přístup dětí a rodičů ukazuje na obavu nebo nechuť zapojit se do aktivit cílících k snižování tělesné hmotnosti, a zřejmě mnoho vypovídá o negativním vztahu k pohybovým aktivitám obecně. Případy, kdy se lenost a odpor k fyzické aktivitě dětí snoubí s odporem k pohybu u rodičů, může docházet k neodčinitelným negativním důsledkům zanedbávání nedílné součásti zdravého všestranného vývoje jedince. Tou součástí nepochybně je právě pravidelný, harmonizující, komplexní, osobnostní stránku jedince obohacující fyzický pohyb.

Problematika pohybových aktivit v kontextu sedavého způsobu života je stále častěji prezentována jako vážné – a zároveň čtenářsky vděčné – téma i na stránkách renomovaného denního tisku. Můžeme se tak setkat, jako kupř. v roce 2010 v lednových přílohách „Zdraví“ MF DNES se speciálními texty typu „Začněte hubnout, jak na to“, „Hubneme pro zdraví (při vysokém tlaku, cukrovce, nemocných kloubech)“, „Hubneme pro krásu a s pomocí plastické chirurgie“, „Hubneme s moderními sporty a přístroji“. Snad nejpůsobivěji – a z pohledu lidí s nadváhou nejnáročněji – působí výzva: „Sportujte. A pak nejezte.“ Namísto dosud běžných (a zpravidla neúčinných) „zaručených“ diet se připomíná, že zlepšení fyzické kondice a utužení zdraví cestou pohybu není otázkou dnů či týdnů, ale spíše dlouhodobou záležitostí. Odborníci tak doporučují několik zásad, o které je dobré se při nastartování pravidelných sportovně pohybových aktivit opřít (MF Dnes, 29. 01. 2010, s. C1):

1. Než začnete běhat, musíte začít chodit.
2. Když budete mít vysoký tep, nezhubnete.
3. Sport jednou týdně? Málo, musíte třikrát.
4. Pivo po tenise? Ne, leda jogurt a až za hodinu.

Doporučuje se tedy pozvolný začátek, postupné přidávání intenzity pohybu, pravidelné tělesné zatížení a ukázněnost ve stravovacích návycích. Stále častěji se sleduje a vyhodnocuje i nutriční hodnota potravy a hledají se nejvhodnější formy sportování pro jednotlivé věkové kategorie. Východiskovou zásadou je, že shazování váhy se bez sportu neobejde. Přitom záleží na frekvenci a intenzitě pohybu. K nejpopulárnějším formám sportování zde patří spinning, aerobik a aqua aerobik, jóga, bojové sporty; squash a badminton (zatěžující ale nadměrně klouby), kruhový trénink (posilovna); za velmi vhodný sport pro všechny věkové kategorie je považován nordic walking, spalující o 46 % více energie než běžná chůze a zapojující do činnosti 90 % svalů. K novějším formám kondičního sportování patří pilates (komplexní cvičební metoda vyvinutá Jozefem Pilatem a zaměřená na zlepšení fyzické a psychické kondice) a velkým hitem posledních let je zumba – aerobik spojený s latinskoamerickými tanci.

Pasivní životní styl zrcadlem oficiálních dokumentů

Významný krok ke koordinované vědecké, legislativní a politické odpovědnosti za zdravý vývoj populace v kontextu prevence pasivního životního stylu a obezity přinesl 6. Rámcový projekt EURO-PREVOB (European Coordination Action linking Science and Policy-making to Tackle obesity). Masarykova univerzita, jako instituce zastupující Českou republiku v tomto koordinačním projektu vědeckého a politického uchopení problému obezity, byla pověřena testováním nástrojů cílených proti výskytu obezity. Cestou analýzy hodnocení stávajících politických dokumentů a relevantního materiálního prostředí projekt monitoroval politiku společnosti k výživovým a pohybovým aspektům zdravého způsobu života v kontextu preventivních opatření vůči obezitě. Přitom za sociologicky významné faktory pasivního životního stylu jsou i v tomto projektu považovány stravovací zvyklosti, pohybové aktivity a kulturně podmíněný socio-ekonomický status. Zorný úhel socio-ekonomických indikátorů vypovídá i o vztahu ke zdravotnímu stavu z pohledu nadváhy a obezity: Příjmově znevýhodněné skupiny nižšího sociálně ekonomického statusu tak mají jednak zúženou možnost volby stravovacích zvyklostí a zpravidla nižší úroveň znalostí a vědomostí týkajících se zdravého aktivního a všestranně bohatého způsobu života. Nižší příjem spojený s nižší úrovní vzdělání pak přináší vyšší riziko nesprávných stravovacích zvyklostí a pasivního trávení volného času a následně i vyšší pravděpodobnost vzniku zdravotních problémů způsobených právě nadváhou a obezitou. Omezení ve výběru zdravé (a zpravidla finančně náročné) stravy a v praktických možnostech rekreačního sportování (mnohdy také spojené s nemalými finančními nároky) tak resultují v limitujícím prostoru pro optimální aplikaci zdravotně podpůrných návyků a aktivit (http://euro.who.int/highlights.

Celkovou situaci na poli existence obezity v širším společenském a kulturním komplexu odráží i existence a povaha relevantních oficiálních dokumentů týkajících se obezity, výživy a pohybových aktivit. Systematický výzkum takovýchto dokumentů v rámci projektu EURO PREVBOB dovoluje pro Českou republiku zobecnit právě nedostatečné zohlednění faktoru sociálně kulturních nerovností ve společnosti. Vládní strategie tak v příslušných dokumentech existenci fenoménu obezity přechází zpravidla spíše obecným konstatováním, než konkrétními a exaktně kontrolovatelnými kroky na poli státem garantované výživové politiky a podpory zdravého aktivního způsobu života. Samotné dokumenty, týkající se sportovně pohybových aktivit, navíc postrádají nepřehlédnutelné hledisko problematiky nadváhy a obezity a zcela nedostatečně řeší otázku nerovnosti přístupů ke sportovně kondičním zařízením. Imperativ podpory všeobecné výchovy ke zdravému životnímu stylu na všech typech škol a volání po budování a údržbě sportovních zařízení, stejně jako nezbytnost podpory pohybových aktivit mentálně a fyzicky znevýhodněných osob zní spíše formálně deklarativně, než jako jasně zformulovaný praktický počin. Takto stylisticky a obsahově formulované dokumenty postrádají prvek komplexnosti a zpravidla nefungují jako účinný impuls či nástroj praktické akce monitorované exaktními kriterii kontroly jasně nastavených konkrétních realizačních kroků.

Z tohoto pohledu můžeme shrnout, že oficiální dokumenty týkající se pohybově sportovních aktivit z pohledu prevence proti nadváze a obezitě v České republice vykazují znaky:

• nekonkrétní všeobecnosti
• malého důrazu na praktickou realizaci deklarovaných cílů
• nedostatečného zohlednění komplexnosti preventivních nástrojů proti obezitě
• preference výstavby sportovních zařízení pro vrcholový sport
• nedostatečný důraz na aspekty životního prostředí
• přetrvávající formální postoj k hnutí sport pro všechny
• relativně silný důraz na aktivní formy dopravy při rostoucím důrazu na budování cyklistických stezek
• konstatování o nedostatečné výstavbě zařízení pro volnočasové sportovní aktivity jako např. plaveckých bazénů, turistických tras, sportovního náčiní pro širokou veřejnost
• nedostatečná formulace praktických opatření pro zdravou výživu na školách a výchovných zařízeních

Bližší pohled na reprezentativní dokumenty týkající se výživových doporučení ze strany Ministerstva školství, výchovy a sportu z poloviny naší dekády vykazuje deklarativní důrazy na nezbytnost provázanosti zdravé racionální výživy a pravidelných pohybových aktivit. Stejně opakovaně varují před nadměrnou konzumací sladkostí a tučných pokrmů. Kontrolovatelné kroky slučitelné s budováním prakticky účinnými mechanizmy pěstování zdravého životního stylu dětí a mládeže v masovém měřítku však nenabízejí. Většinou tak zůstává u výzev k podpoře přiměřených pohybových aktivit zdravotně postižených, dívek a u jistě chvályhodné podpoře výstavby zařízení aktivní dopravy, zejména cyklostezek směřujících ke školám. Postupně se daří realizovat povinnou výchovu ke zdravé výživě u žáků a studentů ve věku 11-19 let. Bezplatná distribuce ovoce, zeleniny či mléčných výrobků na školách je však stále podmiňována přislíbenou podporou orgánů Evropské unie. K problematickým rysům pak stále patří nejasná pravidla pro distribuci potravin a nápojů v prodejních automatech zejména na základních a středních školách. Národní dokumenty týkající se výživové politiky v kontextu pohybových aktivit se sice zmiňují o nutnosti levné či dokonce bezplatné školní distribuce ovoce, zeleniny a mléčných výrobků, narážejí však na tržní zájmy provozovatelů nápojových automatů a rychlého občerstvení: Deklarovaná zásada racionální výživy naráží na reklamně podporovanou atraktivitu sladkých nápojů a tučných a slaných potravinových produktů.

Povinná tělesná výchova pro základní a střední školství je trvale nastavena na dvou hodinách týdně, v nedohlednu je běžně nabízená možnost pohybových aktivit na školách mimo vymezený rámec povinné tělesné výchovy. S tím souvisí i zcela nedostatečná podpora programům bezpečných pěších tras v okolí škol.

Socioekonomické aspekty pohybové inaktivity

K nejdůležitějším činitelům existence obezity patří ve stále významnější míře faktory kulturní, tedy především sociálně ekonomické. V naší kulturní sféře je tak stále významněji zasažena zničujícími dopady pasivního přístupu k životu a sedavého trávení volného času  vrstva lidí s nízkým příjmem, nízkou úrovní vzdělání a kvalifikace.  Tedy i s nízkým prahem možností volby či výběru stravy a smysluplného trávení volného času či rekreace. Právě sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva jsou tak nejméně zasaženy poselstvím zdravého způsobu života, když zejména konzumací nekvalitní stravy a nedostatkem zdravého pohybu zvyšují hladinu nadváhy a obezity a s tím souvisejících zdravotních problémů.

Zorný úhel indikátorů fyzické inaktivity má v hledáčku komplexní systém chování a jednání. Předně musíme vzít v úvahu, že tělesná aktivita je charakterizována intenzitou, frekvencí a trváním, a jako taková pak vykazuje i obdobné parametry ve smyslu charakteristik inaktivity. Ta je zpravidla charakterizována pasivní nečinorodostí; aktivní pohyb je vztahován k práci, dopravě, domovu a volnému času. Jednotlivé součásti fyzické aktivity či inaktivity pak mají různý dopad na specifické zdravotní důsledky.

Pokud diskutujeme široce pojímané téma obezity, pak musíme připomenout, že žijeme v kulturním prostředí adorující mládí, krásu, přitažlivý vzhled, sexy postavu a sportovní výkon. Přitom však bohužel do povědomí mas lidí obdivujících přitažlivost skvělé fyzické kondice neproniká souběžně přiměřeně silně znějící a působící poselství zdravotních aspektů pravidelného fyzického pohybu, jako nezbytného předpokladu dosahování takovéhoto ideálu. Stále častěji se tak setkáváme s masovou nechutí či přímo odporem k fyzickému pohybu přesahujícímu práh nezbytnosti. A to v prostředí vrcholící náhrady lidské fyzické práce strojovými systémy, které postupně vedou k sedavému způsobu života, přinášejícímu ztrátu pravidelných fyzických aktivit jako nedílné součásti zdravého rozvoje člověka (McElroy, 2002). Česká společnost zde není výjimkou: Běžně se setkáváme s rostoucí nechutí k fyzickému pohybu nad rámec nezbytnosti, a to i mezi dětmi a mládeží. Zorný úhel „popularity sportu“ pak dovoluje shrnout: lidé se na sport raději dívají, než jej pravidelně aktivně provozují. Pro finančně lépe situované vrstvy se pak sportovní aktivity (zejména lyžování, tenis, golf) stávají symbolem statusové příslušnosti a možnosti výjimečných forem trávení volného času.

Je nepochybné, že životní úroveň, životní styl a způsob života včetně povahy pracovních aktivit, výživových zvyklostí, úrovně bydlení, životního prostředí, způsobů dopravy a forem trávení volného času se přímo či zprostředkovaně významně odráží i na frekvenci, formách a intenzitě fyzické aktivity. Celkově silně působící „sedavý způsob života“ však přináší i protisměrné tendence uvědomělé a cílené snahy kompenzovat pracovní fyzickou inaktivitu pravidelně praktikovanými sportovně pohybovými aktivitami. Působí zde i vcelku silně pozitivní deklarovaný postoj českých obyvatel ke sportu, který má zejména ve své vrcholové divácky atraktivní podobě vysokou prestiž. Přitom však, jak již bylo zmíněno, celkově pozitivní vztah ke sportu není paralelně přiměřeně fruktifikován v rovině pravidelných sportovních aktivit: Pouze třetina dotazovaných pravidelně cvičí či sportuje minimálně jednou týdně a pětina tak činí nepravidelně (Slepička & Slepičková, 2002, s. 7-23).

Materiální prostředí versus pohybové aktivity

Již zmíněný projekt výzkumu obezity EURO-PREVOB zkoumal v pěti sociálně a kulturně odlišných oblastech Brna i důležitý aspekt dopadů faktoru materiálního prostředí na možnosti a meze sportovně pohybových aktivit. V tomto kontextu vyslovil a testoval několik hypotéz, když první se zaměřila na existenci a kvalitu cyklostezek. Vzdor očekávání se nepotvrdil předpoklad o vyšší frekvenci a kvalitě stezek pro cyklisty v bohatších oblastech, když se ukázalo, že jde spíše o nepřímou závislost. Cyklistické stezky jsou totiž u nás zpravidla konstruovány nikoli jako místně významná forma aktivní dopravy, ale převážně v souladu s možnostmi daného terénu a pozemkovým vlastnictvím koncipovaná rekreační zařízení procházející krajinou bez přímé závislosti na sociálně kulturním prostředí. A jako taková jsou také využívány nikoli primárně místním občany, ale spíše zájemci o tuto atraktivní formu sportování (sdílenou zpravidla nikoli bezproblémově s roller skatery či dokonce chodci). Jde zejména o aktivně sportující s vysokou úrovní zájmu o zdravý aktivní životní styl a schopností smysluplně trávit volný čas. Přitom budoucí výzkum může přinést další užitečné informace v případě bližších a detailnějších údajích týkajících se především motivů a intenzity sportovně pohybových aktivit a to i mimo rámec samotných cyklostezek. Přitom lze předpokládat dvě základní kategorie jejich uživatelů: Pravidelní uživatelé motivovaní primárně pozitivním smyslem sportování, kdy cykloturistika je dominujícím cílem aktivity a prostředkem utužení kondice, zdraví, nástrojem účinné relaxace. Vedle této skupiny existuje i zpravidla i spektakulárnější kategorie cyklistů, kteří tuto formu sportovní aktivity využívají (zpravidla za významné pomoci nákladné sportovní výzbroje a výstroje) pro utváření atraktivního image, bez hlubších motivačních kořenů pravidelných pohybových aktivit jako integrální součásti každodennosti.

K nesporně specifickým rysům cyklostezek v českém prostředí patří, že jsou zpravidla konstruovány jako rekreační trasy bez možností praktického využití jako efektivní formy aktivní dopravy, kupř. v centru měst či jako spojnice mezi důležitými body místní občanské infrastruktury. To přirozeně spoluurčuje i možnosti a meze jejich využití a předurčuje do značné míry i motivačně specifické typy účastníků, rekrutujících se zpravidla ze sféry aktivních volnočasových aktivit. Cyklostezky tak zpravidla neslouží jako forma dopravy do práce či školy, k přesunu při řešení občanských záležitostí či při nákupech. O to více jsou jejich uživatelé motivováni volnočasovým směřováním k vyšší fyzické kondici, psychické pohodě a k zážitkovým aktivitám.

Existence a kvalita přírodního prostředí patří k dalším faktorům, považovaným za důležitou a nezastupitelnou součást materiálních předpokladů provozování sportovně pohybových aktivit. Pilotní projekt EURO-PREVOB v této souvislosti hypoteticky předpokládal rostoucí prostor a kvalitu zelených ploch, parků a hřišť pro provozování sportovně pohybových aktivit v bohatších městských čtvrtích. Je přirozené, že kvalita veřejných prostor pro sportování je závislá na sociálních, ekonomických a kulturních podmínkách daného prostředí: Skutečně byla prokázána vyšší frekvence a kvalita parkových ploch a hřišť v bohatších čtvrtích a naopak naprostý nedostatek zelených veřejných ploch a dobře udržovaných hřišť v místech koncentrace sociálně znevýhodněných obyvatel. Přitom však praktické využívání těchto prostor v nejprestižnějších městských obvodech je poměrně nízké. Místní občané dávají přednost pobytu v soukromých prostorách rodinných domů a privátních zahradách či tenisových kurtech a bazénech, nebo preferují i vzdálenější příležitosti specifických sportovně pohybových aktivit, například již zmíněné cyklostezky, fitness centra či golfová hřiště. Nejpopulárnější je využití parkových ploch a dětských hřišť v prostředí tzv. středních tříd, zatímco sociálně znevýhodněné prostředí přináší zanedbané parkové plochy a mnohdy devastovaná dětská hřiště. Nepřehlédnutelným faktem vypovídajícím o stavu veřejných prostor pro sportování je i zvýšená koncentrace psích exkrementů a rostoucí vandalismus. Nepřekvapuje proto, že některé místní správní orgány umožňují vstup na hřiště pouze za asistence svého zástupce! K negativním stránkám našich veřejně přístupných rekreačních ploch patří absence sportovního náčiní, stále běžnější v zahraničí. Navíc jsou veřejné parky a hřiště konfrontovány s konkurencí obdobných komerčních zařízení, zejména estetiku a kondici adorujících fitness center.

Dalším měřítkem možností masového provozování pohybových aktivit zvolil zmíněný pilotní projekt faktor možnosti aktivní dopravy. Zaměřil se především na kvalitu dopravní infrastruktury, když spíše zjednodušeně předpokládal její vyšší úroveň v sociálně vyšších oblastech. Přitom je třeba připomenout tradičně vysokou úroveň veřejné dopravy v českém prostředí (v případě Brna opakovaně vysoce pozitivně hodnocenou zde žijícími cizinci) s hustou sítí dopravních tras, s vysokou frekvencí jízdních řádů, při srovnatelné nabídce pro všechny kulturně a ekonomicky odlišné oblasti. Znatelné rozdíly však existují ve stavu veřejných zastávek, když sociálně znevýhodněné čtvrti vykazují vyšší míru znečištění a vandalismu (když kryté zastávky mnohdy slouží jako shromaždiště místní mládeže). Nejfrekventovanější zastávky pak v některých případech potěší nenásilně vtipnou výzvou „Nejlepší věc, kterou můžeš v této chvíli udělat pro svoji kondici, je jít na příští zastávku pěšky.“ Obecně vzato, kvalita zastávek veřejné dopravy je více než lokálním umístěním ovlivněna kvalitou přepravovaných pasažérů.

Související dimenze objemu dopravy je stále výrazněji ovlivněna prudkým nárůstem každodenního privátního užívání aut, když zejména kdysi spíše klidné sídlištní předměstské čtvrti jsou negativně ovlivňovány silnou nákladní dopravou a dopravní infrastrukturou, určenou primárně pro dojíždění do zaměstnání. Kvalitu života z hlediska negativních dopadů veřejné a soukromé dopravy v rostoucí míře ovlivňuje i rychlý růst supermarketů, přinášejících nutnost dalšího zintenzivnění soukromé a veřejné dopravy. Naopak tzv. rezidenční čtvrti leží spíše stranou vysoce frekventovaných a životní prostředí zatěžujících tras a využívají spíše soukromou dopravu vlastních vozů. Obecně vzato však kvalita a objem dopravy resultuje jako výslednice řady proměnných a s výstavbou kupř. dálniční sítě či metra se v místě a čase mění nezávisle na místně sociálně kulturním prostředí.

Materiální prostředí je z hlediska aktivní dopravy do jisté míry ovlivněno i četností a kvalitou vyznačených přechodů pro chodce, které tak mohou působit na rozhodování realizovat nejtradičnější a nejběžnější pohybovou aktivitu – chůzi. Autoři diskutovaného pilotního projektu pak předpokládali vyšší kvalitu takovýchto pěších přechodů v sociálně a kulturně vyšších čtvrtích. Hledisko četnosti sice nezaznamenalo větší rozdíly v různém kulturním prostředí, jejich kvalita však vykazovala vyšší úroveň zejména z hlediska výraznosti značení a údržby v bohatších čtvrtích. Platí to i o samotné kvalitě a míře údržby samotných vozovek a chodníků. Ty hrají i nikoli nepodstatnou roli z hlediska bezpečnosti chodců a mohou tak sehrávat i určitou roli při motivaci k chůzi. V ekonomicky znevýhodněných oblastech pak jsou mnohdy chodníky devastovány i nevhodně zaparkovanými automobily.

Celková úroveň materiálního prostředí je pro kvalitu života nepochybně nesmírně důležitá. Architektonický styl, koncentrace obyvatel, množství zeleně, kvalita ploch pro sportovní vyžití, míra a kvalita údržby bytových, obchodních a veřejných objektů, frekvence dopravy, dostupnost nákupních možností a veřejné dopravy, úroveň hluku, čistota ovzduší, úroveň kriminality, to vše objektivně ovlivňuje nejen hodnotu života, ale spoluurčuje i míru možností sportovně pohybových aktivit a jejich motivační strukturu. Na významu tak nabývá i v nedávné minulosti zdiskreditovaná kategorie „dobrá čtvrť“ či „dobří sousedé“. Stejně tak se bohužel stále naléhavěji připomíná opačné označení pro sociálně vyloučené městské lokality, vyjadřované běžně v konceptech slum či ghetto. Existence sílících diferenciačních procesů v naší silně výkonově zaměřené společnosti tak upozorňuje na potřebu hlubších analýz právě těchto oblastí, kde je řada sociálně ekonomických problémů, spojených i s nesprávnými výživovými zvyklostmi, nedostatkem pravidelného zdravého pohybu a tedy i s nadváhou a obezitou. Přitom termín slum zpravidla používáme k označení lokality se silně zchátralým obytným prostředím a koncentrací chudé, sociálně rozložené populace. Častěji používaný pojem ghetto lze vymezit jako lokalitu, obývanou nedobrovolně segregovanou a prostorově koncentrovanou, etnickou, rasovou nebo náboženskou minoritu, které je z pohledu většinové společnosti přisuzováno podřadné postavení. Nověji k těmto termínům přistupuje i označení inner city propojující pestrou paletu sociálních, ekonomických i politických problémů fungování měst (Burjánek, 2009, s. 53-59).

Zkoumáme-li vztahy materiálního urbanizovaného prostředí k životnímu stylu obyvatel a nepouštíme-li přitom ze zřetele i důležité aspekty možností a mezí provozování sportovně pohybových aktivit, pak si musíme připomenout základní charakteristiku prostorových změn města v postindustriální epoše. V kontextu plošného utlumení průmyslu a ztráty výlučně maloobchodní role centra se aktualizuje možnost vymezení zjednodušené symboliky Brna jako hypermarketu, generujícího silně prostorové spotřební chování obyvatelstva založené na vysoké individuální mobilitě (Mulíček, 2009). Ta je však založena na stále intenzivnějším využívání houstnoucí individuální automobilové dopravě, doplňované stále silně dimenzovanou veřejnou dopravou. Pohybově aktivní individuální doprava, jako jedinečná forma sportovně pohybových aktivit, tak zůstává spíše výrazem sporadické formy rekreace, než pravidelnou celoživotní pohybovou aktivitou, přispívající k plnohodnotnému osobnímu rozvoji a ekologicky šetrné alternativě hodnotově hluboce zakotveného přístupu ke každodennosti.

Pohybové aktivity prizmatem empirických šetření

Postavení sportu v české společnosti je dnes spoluurčováno především charakterem našeho post-transformačního procesu a jeho schopností absorbovat relevantní odkaz minulosti a předjímat vývojové trendy budoucnosti. I v tomto kontextu nepochybně platí, že sport je takový, jaká je společnost. Výkonově orientovaná a na úspěch zaměřená česká společnost pak na půdě široce rozkročených jednotlivých úrovní sportu akcentuje zejména výkon, vítězství, rekordy, materiální profit. Revoluční změny přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se ve sféře sportu projevily v řadě ohledů kontroverzně, když vlastní pozice posiluje spíše sport výkonnostní a vrcholový. Stranou náležité pozornosti stále zůstává dostatečná podpora masového sportování na půdě rekreačních volnočasových aktivit. V mnoha ohledech jsme tak vyhráli řadu důležitých bitev (na poli sportovních úspěchů na nejvyšší úrovni), vzdor tomu však stále prohráváme to důležité: Válku o masový přístup všech našich spoluobčanů bez rozdílu k životodárné síle pravidelných, kvalitních a celoživotně ukotvených pohybových aktivit posilujících zdravotní, kondiční a morální kvalitu naší populace. Přetrvávající státní paternalismus nás vzdaluje životadárným zdrojům občanské společnosti: Existuje silná politická vůle podporovat elitní sport jako „výkladní síň“ státu, zatímco volnočasové, školské, univerzitní úrovně a formy sportu zůstávají spíše na okraji ekonomického, politického a kulturně výchovného zájmu.

Výstavba sportovišť je podporována spíše tam, kde slouží ekonomickým či ideovým zájmům „chrámů sportu a zábavy“, zatímco komunální péče o kultivovaná a všeobecně přístupná sportoviště jsou spíše výjimkou. Vítáme, že na nemnohých – leč evidentně stále výrazněji budovaných – cyklistických stezkách – se setkávají (a nezřídka i střetávají) – pohybu lační cyklisté s vyznavači in-line bruslení; ti movitější si zejména v urbanizovaných oblastech mohou zajít do fitcentra či navštívit plavecký areál. Dlouhé zimy dávají možnost otestovat naši fyzickou (a ekonomickou) zdatnost při zvládání měnící se lyžařské techniky nejen na našich horských střediscích; stále více nás vzrušuje adrenalinem nasycený vodácký zážitek na našich i vzdálených exotických vodních tocích. Nabídka sportovních zážitků pro cílené skupiny obyvatel nepochybně roste, rozhodně však není masovou záležitostí pokrývající vyváženě všechny skupiny a vrstvy obyvatelstva. Úroveň vzdělání, ekonomický potenciál, hodnotová orientace, zdravotní stav, místo bydliště, úroveň infrastruktury či rodinné poměry – a řada dalších faktorů – sehrává nepřehlédnutelnou roli v masovosti a kvalitě sportování české společnosti. Hnutí „Sport pro všechny“ stále zůstává spíše nedosahovaným ideálem, než záležitostí běžné každodennosti. Občanské sportovní organizace zápasí s nedostatkem financí a nejsou schopny držet krok s podnikatelským sektorem.

Finance jsou fenoménem, na který dnes narážíme snad v každé oblasti lidské činnosti. Sport přirozeně nevyjímaje. Přitom u nás stále přežívá paternalistické očekávání pomoci „shůry“, tedy od státu. Určitá řešení v tomto ohledu nabízí přední maďarští odborníci na sportovní problematiku: navrhují totiž zvýšit pravidelný příliv peněz ze státního rozpočtu do oblasti sportu na minimálně 1%, když stejný příspěvek by byl obligatorní i z rozpočtů regionálních a místních správních orgánů, tedy měst a obcí. Zlepšení současného stavu na půdě sportu se očekává i od posílení úlohy občanského a privátního sektoru, odstranění disparity podpory jednotlivých sportů a zlepšení spolupráce mezi světem sportu na jedné straně a vzdělávacím a zdravotnickým sektorem (Földesi, 2010).

Svět sportu v konkrétním společenském kontextu ilustrují i dílčí sociologické údaje. Nejaktuálnější údaje o postavení sportu z pohledu české společnosti přináší reprezentativní výzkum 952 respondentů starších 18 let, který v roce 2001 realizovala Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Rámcovou představu o skladbě respondentů naznačuje 27,1% zastoupení dotazovaných se základním vzděláním, 35,3 % vyučených s maturitou, 28,4 % mělo středoškolské vzdělání s maturitou a 9,2 % dosáhlo vysokoškolské vzdělání. Soubor zahrnoval zhruba čtvrtinový podíl důchodců a 5% podíl nezaměstnaných (ti dnes bohužel tvoří nedílnou součást sociálně profesní struktury naší společnosti). 56 % dotazovaných mělo bydliště v místech do 20 000 obyvatel, zbytek tvořili respondenti středních a velkých měst. Nepatrnou většinu tvořily – v souladu s demografickou strukturou české společnosti – s 50,7 % ženy (Slepička a Slepičková, 2002, s. 7-23).

Výzkum potvrdil, že sport a jeho aktivní provozování mají dobrou pozici v naší společnosti. Naši občané si uvědomují důležitost sportu jak pro individuální rozvoj, tak z hlediska celospolečenského významu. Opět se však také potvrzuje i z jiných výzkumných pramenů prokazovaný fakt, že značná část populace svůj pozitivní názor na význam sportu pro zdraví a tělesnou zdatnost prakticky neuskutečňuje formou intenzivnějšího pravidelného sportování. Pouze jedna třetina respondentů uvedla pravidelnou pohybovou sportovní aktivitu alespoň jednou týdně, nepravidelně a zároveň i méně než jednou týdně pak výzkum zaznamenal u jedné pětiny dotazovaných. Tento dlouhodobě neutěšený stav odráží i téměř 70% sportovní neorganizovanost a klesající přesvědčení o nezastupitelnosti zásady sportování pro všechny.

Výzkum nezjišťoval pouze názory české veřejnosti na roli sportu v životě současného člověka, ale zabýval se i zájmem o tradiční a alternativní sporty, všímal si nejdůležitějších bariér aktivního sportování včetně dostupnosti sportovních a tělovýchovných zařízení a mapoval i současnou úroveň aktivního i pasivního zájmu o sportovní aktivity u české populace. Základní téma, názor na obecný význam sportu, tělesné výchovy a pohybových aktivit pro současného člověka vyzněl následovně:

• Není důležitý – 2,4 %
• Pro někoho snad důležitý – 17,5 %
• Jsou důležité, hlavně pro mladé – 21,6 %
• Jsou důležité pro všechny lidi – 58,3 %
• Neuvedeno – 0,1 %

Z rozložení uvedených názorů je zřejmé, že česká společnost si je vědoma významu sportu a jeho pozitivního vlivu jak na společnost, tak na jedince. Tento názor navíc přetrvává dlouhodobě a nezměnil se ani v kontextu transformačních podmínek posledního desetiletí. Autoři výzkumu se zřejmě oprávněně domnívají, že jde o názor opřený o „racionální zhodnocení přínosu sportu pro běžný život, o informace, které jsou populaci poskytovány v průběhu ontogeneze jedince“ (Slepička a Slepičková, 2002, s. 12). Praktický dopad tohoto racionálního uvažování však v životě jedince podléhá silně korosivním účinkům: Aktivně sportuje a cvičí jen asi třetina naší populace.

Největší význam sportování je přičítán pozitivním zdravotním důsledkům a naplnění principu všestrannosti socializačního procesu v mládí. Silně pociťovaný význam zdravotní prospěšnosti a udržování tělesné kondice vcelku koresponduje s již zmiňovaným tradičně vysokým kreditem hodnoty zdraví ve všech věkových skupinách naší populace. V současnosti narůstá význam sportu v rovině socializace, a to zejména v souvislosti s chápáním sportování jako smysluplné náplně volného času i za práh oblasti navazování a upevňování život obohacujících společenských vztahů. Autoři výzkumu právě v tomto kontextu litují, že na rozdíl od zakladatelských zemí Evropské unie je u nás využívání aktivního sportování při prevenci sociální izolace spíše nahodilé. Vzpomínají tak i nutnost využívat této sociální dimenze sportu na půdě integračního úsilí v případě imigrantů, zdravotně handicapovaných, seniorů či nezaměstnaných.

Hektický vývoj na výkonu opřené společnosti přináší při zkoumání významu sportu i sílící ocenění jeho psychicky relaxačních funkcí, a to zejména při jeho aktivním provozování v přírodním prostředí. Sport je také vysoce hodnocen i z hlediska posilování pocitu osobního sebevědomí.

Je zřejmé, že sport je vřazen do sféry volného času a že je chápán i jako vhodná forma zábavy. To nesporně souvisí s dále diskutovaným problémem komercionalizace sportu na půdě masové kultury. Politické aspekty sportu se odrážejí v názorech o vysokém významu sportu pro budování kreditu státu či národa, když vrcholový elitní sport sehrává mnohdy zástupnou roli reprezentantace českého státu v zahraničí.

Problematika názorů respondentů na současný stav a úroveň sportování v naší společnosti byla analyzována na základě odpovědí na otázku: „Myslíte si, že by lidé měli sportovat více?“ Dosažené výsledky ilustrují převládající mínění o nižším než žádoucím zapojení obyvatel naší země do sportovních aktivit. Dokládá to i následující přehled struktury odpovědí:

• Mělo by se asi sportovat více – 62,0 %
• Myslím, že současný stav je vyhovující – 25,0 %
• Sportování je až moc – 3,2 %
• Nevím, nemám na to názor – 9,1 %
• Neuvedeno – 0,1 %

Jistě je možno se připojit k názoru, že „diskrepance mezi přesvědčením o užitečnosti sportu a vlastní pohybovou pasivitou vede tak velkou část populace k přesvědčení o potřebnosti sportovat více“ (Slepička a Slepičková, 2002, s. 15).

Zajímavé informace přinášejí i odpovědi na otázku: „Čím je podle vás způsobena menší účast lidí na aktivním sportování?“:

	Souhlasí v %	Nesouhlasí v %
Lidé jsou pohodlní	86,3	13,1
Lidé nemají dost času	81,0	18,8
Lidé nemají kde sportovat	33,9	65,4
Je to moc nákladné	51,3	48,1
Chybí dobrá parta	37,8	61,6
Lidé mají jiné starosti	82,9	16,4
Chybí účinnější propagace	36,8	62,3

Povaha důvodů nedostatečného sportování nabízí syntetizující členění odpovědí do dvou skupin. Z těch subjektivních zaznívá nejsilněji i v diskusích o sedavé společnosti již zmiňovaná lidská pohodlnost, kdy prožitek vlastní sportovní aktivity není dostatečným stimulem pro její překonávání. V případě vysoce zdůvodňovaného nedostatku času jde zřejmě o sílící důraz na pracovní vytížení v jasně kompetitivní české společnosti, která i z důvodů nedostatečného fungování servisu infrastruktury ještě stále není schopna náležitě využít nabízené možnosti aktivního odpočinku.

Víme však velice dobře, že deklarovaná absence volného času je někdy prostým zamlžováním skutečného stavu věcí, který lze v určitých situacích nazvat mnohem výstižněji leností či pohodlností. K objektivním důvodům nedostatečného masového sportování patří finanční a dále také místní nedostupnost sportování a sportovišť. Vcelku pesimistický názor, snad spojený se sílící nespokojeností se směřováním naší společnosti, odráží silně zastoupený názor o tom, že pro masový sport není vytvořen soubor dostatečných předpokladů vhodného sociálního klimatu.

Nesmírně zajímavá zjištění přinesla zde diskutovaná otázka: „Jaký je váš názor na budoucnost sportu?“

Myslíte si, že	Ano v %	Ne v %	Nevím v %
Bude sportovat stále více lidí	36,6	29,1	34,1
Bude se prohlubovat rozdíl mezi amatérským a vrcholovým sportem	70,4	9,9	19,4
Poroste význam sportu jako podívané	44,3	19,7	35,5
Náklady na aktivní sport budou stále vyšší	88,4	2,8	8,3
Některé sporty budou moci provozovat jen bohatí	81,4	6,6	11,6

Dotazovaní se z hlediska budoucího širšího zapojení obyvatel do aktivního sportu vykazují spíše skeptickým názorem. Bez zajímavosti není ani jasně převládající názor o prohlubující se propasti mezi amatérským a elitním sportem, což logicky silně konvenuje i s přesvědčením o růstu zábavní funkce sportu a také jeho sílící pasivní divácké konzumaci. Elitářské funkce sportování – zřejmě zejména v některých sportech – reflektuje i obava ze zvyšující se organizační a finanční náročnosti sportu. To dále odpovídá i širokému povědomí o rozevírajících se „nůžkách“ možností sportovního vyžití ze zorného úhlu různých ekonomických a kulturních vrstev společenské struktury. Na druhé straně se tato skutečnost odráží – možná spíše nepřímo – i v růstu popularity finančně a organizačně spíše nenáročných alternativních sportech.

Z hlubších analýz této stránky sociologického šetření dále vyplývá, že muži kladou větší důraz na kondiční význam sportu a případný ekonomický profit a rozšíření sociálních kontaktů, stejně jako i prostředek zvýšení vlastního sebevědomí a společenského kreditu. Ženy se naopak při zdůvodňování absence aktivního sportování opírají o nedostatek času, organizačních možností a finančních prostředků. Jsou také skeptičtější ve věci budoucího aktivnějšího přístupu ke sportu a vůbec významu sportu ve společnosti.

Jiný pohled představují získané údaje o fyzické zdatnosti a sportovní aktivitě respondentů: Na otázku: „Jste tělesně zdatný?“ byly získány následující odpovědi:

• Jsem v dobré fyzické kondici – 24,7 %
• Celkem to ujde, ale mohlo by to být lepší – 41,7 %
• Nejsem na tom nejlépe, chtělo by to něco udělat – 20,7 %
• Jsem na tom špatně – 12,9 %

„Jak se vaše sportovní, tělovýchovná a pohybová aktivita projevuje?“:

• Aktivně a pravidelně cvičím, sportuji – 33,1 %
• Občas sportuji, cvičím – 20,7 %
• Nyní již ne, ale dříve jsem cvičil, sportoval jsem poměrně dost – 18,5 %<
• Nesportuji, ale rád bych sportoval – 5,6 %
• Nesportuji a ani sportovat nehodlám – 22,1 %

Třetina dotazovaných se hlásí k aktivnímu sportování alespoň jednou týdně a to v 36,9 % mužů a 29,4 % žen. Nepravidelně naopak sportuje více žen (22,7 %) než mužů (14,6 %). Ženy rovněž častěji přiznávají naprostou absenci sportování a nechuť k případnému budoucímu sportování než muži.

Autoři výzkumu připomínají pozvolné snižování procenta pravidelně sportujících v české populaci na konto zvýšení podílu „programově nesportujících“. Není však třeba zvláště připomínat, že uvedená data patří k těm, která odrážejí subjektivní hodnocení. Ti, kteří nesportují, ale „případně“ by sportovat chtěli, uvádějí důvody dosavadního nesportování – procentuálně mezi 27-30 % – zejména v důsledku nedostatku volného času, absence motivace a ve zdravotních potížích. Neporovnatelně nižší význam je připisován absenci vhodné party a přiměřené nabídky programů a velké finanční náročnosti.

Skupina těch, kteří nesportují a ani nechtějí v budoucnosti sportovat, se přiznává ve 40 % k tomu, že ji v cestě ke sportu nic nebránilo a že chyběla pouze skutečná motivace, 28,5 % deklaruje zdravotní potíže a pětina uvádí nedostatek volného času. Ke zcela okrajovým důvodům patří absence sportovišť a nabídky sportovních programů, překážky ze strany rodičů či partnera a konečně finanční náročnost (Slepička a Slepičková, 2002, s. 19-21). Naše populace vykazuje také dlouhodobě vysoké procento těch, kteří nikdy nebyli členy žádné sportovní organizace (69,7 %).

Výskyt obezity v posledních letech neustále stoupá a to se odráží i v orientaci výzkumných projektů z oblasti sportovně pohybových aktivit. Tento fakt potvrdil výzkum, který prováděla agentura STEM/ MARK koncem roku 2008. I zde se prokázalo, že pohyb a denní habituální (tedy běžná) pohybová aktivita hraje nespornou roli a pravděpodobně větší, než jsou všechna cvičení doporučovaná různými odborníky. Z výzkumu vyplývá, že i pouhé vlastnictví osobního automobilu či jízdního kola má vliv na hmotnost, resp. hodnotu BMI. Zatímco vlastnictví auta pozitivně souvisí s vyšší hmotností, resp. s vyšším BMI, tak naopak vlastnictví kola vede k opaku (nižšímu BMI), a to i bez zodpovězení otázky, kolik hodin týdně na kole respondent tráví. I pouhé vlastnictví chaty či chalupy, resp. pohyb spojený s péčí o ně vede k nižšímu BMI. Výzkum dále prokázal, že pro výskyt obezity v dospělosti je rozhodující přítomnost nadváhy, resp. obezity v dětství – tento vztah se potvrdil v celých 78 %! Tolerantní představy rodičů, že jejich děti z nadváhy či obezity vyrostou, se tak ukázaly jako silně zjednodušující a nepravdivé.

Výzkum dále sledoval, kolik dní v týdnu a s jakou intenzitou se lidé věnují pohybovým aktivitám. Ukázalo se, že jsme v tomto směru spíše pasivní, jelikož intenzivní pohybové aktivitě se věnuje pouhých 23 % žen a 38 % mužů nad 18 let, včetně aktivních sportovců, studentů apod. Více než polovina žen nevykonává žádnou pohybovou aktivitu, 34 % žen nevykonává ani aktivitu o střední intenzitě, u mužů je to 25 %, a dvě třetiny českých žen věnuje pohybové aktivitě o střední intenzitě méně než hodinu týdně. U mužů to je téměř polovina dospělé populace. Chůzi jako svou každodenní aktivitu uvedly dvě třetiny mužů (63 %) a žen (64 %). Ovšem vzhledem k tomu, že je jí průměrně věnováno cca 15 min. denně, je z hlediska vlivu na tělesnou kondici neúčinná. Dále se ukázalo, že větší význam na nadváhu a obezitu než sedavé zaměstnání má míra aktivní pohybové aktivity.

Nejčastějším důvodem zanechání pohybové aktivity je nedostatek času. Ten se projevuje typicky okolo 25. roku života. U kolektivních sportů při rekreačním provozování bývá typickým důvodem rozpad sportovní skupiny, ukončení vysokoškolského studia a nástup do zaměstnání, u žen pak těhotenství.

I tento výzkum naší přední výzkumné agentury ukázal, že v otázkách nadváhy je vždy výhodnější prevence. Provozování pravidelné pohybové aktivity je proto důležité již v dětství. Dokonce ani pravidelné cvičení v dospělosti nemusí tento deficit nahradit.

Grafický meritorní výstup šetření lze procentuálně znázornit následovně:

Diskuse na téma sport a volnočasové aktivity přináší řadu zajímavých dílčích témat a nabízí možnosti zmapování skutečného fungování aktivního sportu v populaci. V naší společnosti má sport, jako sociálně kulturní fenomén, nesporně vysoký kredit a úctyhodnou míru pozitivního hodnocení. Trvale pevné místo zaujímá i pozitivní hodnota sportování jako faktoru udržujícího dobrou fyzickou kondici a upevňující fyzické a psychické zdraví. Budoucí úloha aktivního sportu ve volném čase našich občanů bude jistě silně provázána i s naším společenským vývojem v rámci Evropské unie, která věnuje aktivnímu sportování v životě občanů rostoucí pozornost právě s ohledem na jeho nesporně pozitivní funkce pro zdravý osobnostní vývoj jedince a tedy i smysluplné směřování celé společnosti.

Pohybové aktivity ve světle výsledků výzkumu „Pohybová aktivita obyvatel ČR“

Velké empirické šetření realizované Fakultou sportovních studií Masarykovy univerzity „Pohybová aktivita obyvatel ČR“ se zaměřilo na dospělé obyvatelstvo a zkoumalo nastavené ukazatele perspektivou základních demografických ukazatelů: pohlaví, věk, rodinný stav, velikost místa bydliště, dosažené vzdělání. Vedle těchto základních ukazatelů se dotazníkové šetření zaměřilo i na další, z hlediska tématu výzkumu relevantní data typu charakter práce v zaměstnání, kouření, konzumace alkoholu, frekvence pohybových aktivit ve volném čase, organizovanost sportování, typ preferované sportovně pohybové aktivity, zdravotní stav. V následujícím textu se zaměříme na prezentaci základních výsledků šetření ze zorného úhlu profesně podmíněné míry pohybových aktivit dle pohlaví a věku. V této souvislosti můžeme získaná data porovnat s výsledky dalších výzkumů sportovně pohybových aktivit v České republice, které obecně dokládají jednak obecné snižování podílu sportovně pohybových aktivit ve volném čase, slábnutí významu chůze a jízdy na kole jako aktivní formy dopravy, vyšší frekvenci pohybu u mužů, zvyšování podílu chůze ve struktuře pohybových aktivit s věkem. Tedy stav, který reflektuje celkové klima sedavé společnosti, kdy zejména sport se stává spíše nejpopulárnější zábavnou složkou pasivního konzumu masové kultury, při slábnutí praxe pohybových aktivit jako trvalé, celoživotní, nezastupitelné součásti aktivního životního stylu.

Otázka 2  Jaký je charakter práce v zaměstnání, studiu?

Členění	skupina	Fyzická práce	Sedavé zaměstnání	Fyzické i sedavé zaměstnání	Nepracuji
pohlaví	muži	13,66 %	41,39 %	33,47 %	11,49 %
	ženy	9,15 %	35,78 %	33,82 %	21,24 %
věkové kategorie	do 29 let	11,59 %	39,02 %	38,11 %	11,28 %
	30 až 39 let	12,64 %	45,98 %	34,10 %	7,28 %
	40 až 49 let	10,36 %	45,60 %	41,45 %	2,59 %
	50 až 59 let	12,93 %	42,86 %	38,10 %	6,12 %
	60 až 69 let	7,03 %	18,75 %	18,75 %	55,47 %
	nad 70 let	10,00 %	8,33 %	3,33 %	78,33 %
Muži	do 29 let	15,34 %	36,81 %	38,04 %	9,82 %
	30 až 39 let	13,68 %	53,85 %	31,62 %	0,85 %
	40 až 49 let	15,73 %	42,70 %	38,20 %	3,37 %
	50 až 59 let	11,48 %	50,82 %	37,70 %	0,00 %
	60 až 69 let	9,62 %	28,85 %	25,00 %	36,54 %
	nad 70 let	8,70 %	8,70 %	0,00 %	82,61 %
Ženy	do 29 let	7,88 %	41,21 %	38,18 %	12,73 %
	30 až 39 let	11,81 %	39,58 %	36,11 %	12,50 %
	40 až 49 let	5,77 %	48,08 %	44,23 %	1,92 %
	50 až 59 let	13,95 %	37,21 %	38,37 %	10,47 %
	60 až 69 let	5,26 %	11,84 %	14,47 %	68,42 %
	nad 70 let	10,81 %	8,11 %	5,41 %	75,68 %
celkově		11,19 %	38,32 %	33,66 %	16,83 %

Významný indikátor soudobé postindustriální sedavé společnosti – charakter práce v zaměstnání, studiu – v našem šetření 1117 respondentů starších osmnácti let (505 mužů, 612 žen) vykazuje necelých 14 % převažující fyzické práce v zaměstnání u mužů a necelých 10 % v případě žen. Bez zajímavosti není vyšší podíl vyloženě sedavého zaměstnání u mužů (cca 41 %) než v případě žen (cca 36 %), když zhruba třetina dotazovaných obou pohlaví deklaruje souběh podílu fyzické práce a sedavé činnosti na půdě aktuálního zaměstnání. Zhruba desetina mužů a pětina žen nejsou zaměstnáni. Celkově je fyzická práce v zaměstnání poměrně proporcionálně distribuovaná ve všech zkoumaných věkových kategoriích (mezi 10-13 %); u seniorů je nižší. Stejně proporcionální princip funguje i pro nejsilněji zastoupenou kategorii sedavé zaměstnání (40-46 %), kde věk nehraje (opět s výjimkou seniorů) významnější roli. Nepochybně zaujme i skutečnost, že více jak 11 % respondentů ve věkové skupině do 29 let „nepracuje“, zejména zřejmě domácími povinnostmi vázané ženy a nezaměstnaní čerství absolventi zejména středních škol. Perspektivou diskuse k penzijní reformě klíčový věk 60-69 let zaznamenává vyšší profesní angažovanost mužů, především ve formě sedavé práce; ženy naopak vykazují – nesporně s obecně vyšším průměrným věkem – aktivnější pracovní angažovanost především v kombinaci fyzické a sedavé práce.

Otázka 3  Kolik času jste věnovali středně zatěžující pohybové aktivitě CELKEM v posledních sedmi dnech? (Např. nošení lehkých břemen, jízdu na kole běžnou rychlostí, čtyřhru v tenise, nezahrnuje chůzi.)

I v případě frekvence středně zatěžující pohybové aktivity je nejvyšší podíl ve středním pásmu hodinového výskytu do cca hodin týdně, zatímco absence jakékoli námahy v tomto ohledu je deklarována u méně než 10 % respondentů; muži jsou výrazně častěji vystaveni fyzicky náročnějšímu pohybu než ženy. Zaujme bezesporu údaj o třetí a šesté dekádě života, vykazující nejvyšší podíl namáhavé pohybové činnosti, při logicky nejnižším výskytu její úplné absence. Věk seniorů přirozeně intenzivnější pohybovou aktivitu postupně snižuje. Jasně se prokazuje přímá úměra mezi úrovní vzdělání a podílem náročnější fyzické aktivity, když střední časová „dotace“ je typická pro středoškoláky a vysokoškoláky.

Otázka 4 Kolik času v průměru denně strávíte chůzí? (Zahrňte chůzi v zaměstnání, v rámci školní docházky i doma, přesuny - cestování, chůzi z místa na místo, ale i jinou, kterou vykonáváte výhradně pro rekreaci, sport, cvičení nebo vyplnění volného času.)

Chůze je v kontextu sedavé společnosti nejpřístupnější a nejfrekventovanější pohybová aktivita každodennosti; její význam stoupá zejména faktorem pozitivních zdravotních účinků a bezpečnosti s věkem. V nejfrekventovanější kategorii 3-6 hodin chůze týdně zaujímají skutečně největší výskyt respondenti sedmé dekády života, poté výskyt pravidelné chůze s věkem klesá. Sedavý způsob života a nedostatek aktivních forem dopravy je zřejmě reflektován i v poměrně nízkém zastoupení chůze ve středních věkových profesně vytížených kategoriích a zpravidla využívajících auto jako každodenní formu individuální dopravy. Kriterium vzdělání logicky upozorňuje na vyšší potřebu a následně i podíl chůze u manuálních profesí.

Dílčí shrnutí výzkumných dat dovoluje konstatovat:

1. Hledisko velikosti místa bydliště upozorňuje na nejvyšší zastoupení mužů (cca 40 %) v menších městech do 30 000 obyvatel, ženy ve srovnatelném zastoupení uvádějí bydliště ve velkých městech nad 100 000 obyvatel.
2. Kriterium rodinného stavu upozorňuje na vysoký podíl svobodných mužů (cca 43 %), nepatrné cca 3% zastoupení ženatých ve věku do 29 let; nejvyšší zastoupení ženatých a vdaných respondentů ve věku 40-60 let, když v této věkové kategorii je zároveň 20 % rozvedených žen.
3.  Kriterium vzdělání upozorňuje na nejvyšší podíl středoškoláků a vysokoškoláků ve věkové skupině 30-39 let (v případě žen na hranici 90 %!); pouze základní vzdělání je marginálně deklarováno (cca 6 %) v krajních věkových kategoriích, tedy respondentů mladších třiceti a starších šedesáti let.
4. Dílčí výstupy z šetření pohybových aktivit obyvatel České republiky potvrdily trend převahy snižování podílu fyzické práce směrem k sedavému zaměstnání. Sedavé zaměstnání je typické zejména pro muže mezi 50-60 roky věku, nejmenší zastoupení naopak u seniorů obou pohlaví.
5. Fyzická práce v zaměstnání je nejvýrazněji (cca 14-16 %) zastoupena u mužů mladších padesáti let a u žen ve věkové kategorii 50-59 %. Zdá se tedy, že obě pohlaví se ve věku nad padesát let profesně setkávají fyzicky ve vedoucích pozicích.

Dílčí výsledky průběžně probíhajícího výzkumu s předpokládaným výzkumným souborem cca 4 000 respondentů tak z hlediska výzkumných hypotéz předpokládají vyšší míru volnočasových pohybových aktivit u osob s vyšším vzděláním se sedavým zaměstnáním, rostoucí podíl chůze jako hlavní pohybové aktivity s rostoucím věkem, nejvyšší zastoupení popularity cyklistiky v mladších věkových kategoriích a celkově nízkou úroveň organizovanosti ve sportovních klubech a organizacích, reflektujících obecně srovnatelnou situaci v našem prostředí.

Co společnost očekává od sportovně pohybových aktivit?

Vzájemné vztahy mezi sportem a společností jsou zpravidla viditelně pozorovatelné v medializovaných televizních sportovních událostech. V tomto kontextu čelíme typické reflexi pasivního konsumerismu sportu jako důležité součásti masové kultury: lidé (společnost) očekávají od sportu vrcholný výkon, vzrušující podívanou kompenzující monotonní běh každodennosti. Navíc za určitých okolností nacházejí ve vrcholovém sportu osvěžující zdroj patriotismu a utvářejí si dále i sportovní mediální ikony a hrdiny jako objekt masového obdivu zejména za situace jejich obecné absence ve společnosti (zejména na půdě politiky).

Sedavý způsob života zásadně vytěsňuje přirozené pohybové aktivity ze života mas lodí za situace, kdy naopak následně narůstá význam aktivního způsobu života: Individuální zodpovědnost za hodnotu lidského zdraví zvyšuje význam pocitu osobní spokojenosti a životní pohody. Lidé, kteří cítí osobní zodpovědnost za svůj fyzický a psychický stav spatřují zpravidla ve sportovně pohybových aktivitách nezastupitelný zdroj pocitu osobní harmonie, respektu k okolí, a v neposlední řadě i vlastní sebeúcty.

Obecný rámec diskusí na téma vzájemných vztahů sportu a společnosti přináší vládním institucím úkol hledat a nalézat ve sportu zdroj reálných příležitostí aktivního sportování pro všechny sociální a demografické supiny obyvatelstva. Aktualizuje se zejména potřeba uvést v život životaschopné programy sportovně pohybových aktivit pro seniory, tělesně a duševně handicapované, sociálně znevýhodněné. Reálné šance efektivní tělesné výchovy na školách jsou tak nově nastaveny spíše než na hodnoty měřitelného výkonu na utváření pozitivního a radostného vztahu k pohybovým aktivitám přesahujícím rámec školy směrem k celoživotní potřebě pohybu jako nedílné součásti všestranně aktivně žijícího jedince. Trvalá vůle zvrátit všeobecný trend sedavého způsobu života a rostoucí obezity obyvatelstva pak nepochybně znamená i existenci dostatku politické vůle a relevantní koncepční vládní politiky podporující aktivní způsob života. Právě zde se otevírají nové horizonty rozvoje občanské společnost; stejně tak masové média čeká zvýšená zodpovědnost za propagaci zdravého aktivního životního stylu.

Shrnutí

Diskutovat fenomén sportovně pohybových aktivit znamená i věnovat zvýšenou pozornost změnám životního stylu, důrazu na smysluplnou náplň volnočasových aktivit, docenění významu zdravotní prevence. Svět sportu a aréna pohybových aktivit se tak nezbytně musí stát životadárnou platformou co největšího počtu obyvatel: Již dnes jsme svědky rostoucí popularity nových sportovních disciplín a her, přístupných a proto přitažlivých lidem bez rozdílu věku, pohlaví a pohybových a fyzických kompetencí. V této souvislosti očekáváme, že pozitivně socializační význam sportovně pohybových aktivit bude stále výrazněji reagovat na aktuální růst podílu seniorů ve společnosti a tím i ekonomický a humanistický význam zdravotně preventivních opatření. Zde se opakovaně aktualizuje důraz na podporu chůze a cyklistiky jako aktivní formy dopravy.

• Zvýšenou pozornost nutno zaměřit k fenoménu postoje ke sportovně pohybovým aktivitám, reflektujícím danou situaci v dimenzích věku, vzdělání, ekonomického postavení, kulturní úrovně či místa bydliště. Zde narážíme na jedné straně na „argumenty“ bránící pravidelnému osvěžujícímu provozování sportovně pohybových aktivit: příliš mnoho práce a povinností, nedostatek financí, absence vhodných sportovišť či zdravotní stav. Přitom však zpravidla nečelíme ničemu prostšímu než lidské pohodlnosti a lenosti. Právě zde leží velmi nesnadný úkol přirozenou cestou přesvědčit lidi o vysoce pozitivní hodnotě pravidelného pohybu. Stejně tak není snadné pochopit a „vzít za své“, že řada drobných životních radostí stojí svým hodnotovým přínosem nad mnohdy nákladnými a časově a organizačně náročnými požitky.

• České prostředí musí být připraveno i na složitou situaci etnických minorit, reflektujících specifické postoje nejen k pohybovým aktivitám, nýbrž i k souvisejícímu hodnotovému ukotvení názorů na vzdělání, práci, společenské povinnosti, vztahy mezi pohlavími, stravovací zvyklosti, užívání návykových látek, chápání času a význam životního dlouhodobého plánování (Sekot, 2010a). Zejména v případě romské minority je problém převládající absence respektu před pravidly a řádem negativně transformován nechutí k pravidelnému pohybu jako formě všestranného osobního rozvoje; romští školáci tak nejsou zpravidla součástí extrakurikulárních pohybových aktivit (Hastrmanová, Houdek, 2007).

• Tělesná výchova na školách se v kontextu překovávání negativních důsledků sedavé konzumní společnosti musí výrazněji zaměřit na přípravu dětí a mládeže na aktivní celoživotní účast na sportovně pohybových aktivitách typu turistika, kondiční rekreační sport, aktivní formy dopravy. Právě tím je naplňován imperativ humanistického poslání tělesné výchovy jako „výchovy člověka k péči a osobní zodpovědnosti o zdravé tělo“.

• Sociální a materiální synergické prostředí vytvářející předpoklady, formy, možnosti a meze sportovně pohybových aktivit přináší důraz na koncepční systematické budování sportovních zařízení počínaje parky, hřišti, zelenými plochami, sportovními kluby, plaveckými bazény, cyklotrasami, in-line stezkami tak, aby co největší počet lidí mohl pravidelně, nenákladně, bezpečně provozovat volnočasově kondiční sport.

• Koncept sportovně pohybových aktivit je fenoménem s řadou faktorů, v jehož rámci bychom měli rozvíjet a kultivovat zejména aspekt zdravého aktivního životního stylu. Přitom jsme si vědomi, že aktivní přístup k životu zpravidla přináší i aktivní pohyb, zatímco „odevzdanost osudu“ generuje spíše pohybovou pasivitu a sedavý způsob života. Čeká nás tedy složitá cesta k hledání a nalézání vztahů a následně i podmínek pro utváření aktivního přístupu k životu v dimenzích sociálního statusu, profesionální pozice, finanční situace, majetku, místa bydliště či rodinného stavu. Ti bohatší mají nepochybně větší prostor pro volbu životního stylu a tedy i praxi pravidelného sportování. Člověk postrádající finanční zdroje má zpravidla možnosti sportování omezené: tím spíše, že bývá osobními postoji a životním směřováním spíše pasivní. Přitom ale platí, že rozhodnutí o přijetí aktivního přístupu k životu je primárně osobní volbou. Můžeme tak shrnout: Zdravý životní styl je utvářen osobním chováním a jednáním ovlivňovaným přirozeně možnostmi a mezemi daného sociálního prostředí. A právě zde by měly být vytvářeny podmínky pro co nejmenší závislost na finanční stránce přístupu k rekreačnímu sportování. Pro všechny a všude.

• Fenomén pohybových aktivit úzce souvisí i s postupující urbanizací sportovních zařízení. Plánování a budování sportovních zařízení by tak jako vysoce strategická záležitost veřejné správy mělo cílit k co nejefektivnějšímu využití takovýchto zařízení pro masový rozvoj sportu a navždy zatratit velikášské (stejně jako neefektivní) nákladné projekty typu „multifunkční“ Sazka Aréna. Na jedno však nesmíme zapomínat: K nejkritičtějším faktorům možností a mezí podpory rekreačních sportovně pohybových aktivit trvale patří sedavý způsob života a v neposlední řadě lidské přirozenosti vlastní lenost a pasivita, přinášející bezbřehý seznam „důvodů“ překážek fyzickému pohybu. Tím se však nijak nesnižuje naše povinnost přiblížit obecně vysoký kredit sportu v naší společnosti rostoucí potřebě praxe pravidelného masového sportování.

• Významnou součástí očekávání společnosti ze strany světa sportovně pohybových aktivit je zvýšená pozornost životnímu stylu a zdravotnímu stavu kategorie lidí starších šedesáti let – seniorů, zejména pak lidí ve starobním důchodu. I v relevantních materiálech Evropské unie stále více zaznívá názor, že aktivní trávení volného času realizované aktivitami sportovního charakteru má významný vliv na socializaci člověka a jeho integraci do společnosti. Z perspektivy aktivního způsobu života mívají velké problémy jedinci v důchodu v souvislosti se ztrátou sociálního postavení a nepřipraveností na smysluplné trávení volného času. Právě sport je prostředkem, jak si ji jedinec může udržet. Pohybová aktivita právě v této fázi života člověka sehrává významnou roli v oblasti tvorby a podpory jeho zdraví, kultivace nových horizontů socializace. Výběr pohybové aktivity by se měl vždy odvíjet od zdravotního stavu, ve kterém se senioři nachází, a rozhodně by se měla pohybová aktivita provádět na doporučení lékaře. Výběr by se měl rovněž odvíjet i od změn, které jsou součástí stáří, ať už jsou to individuální či subjektivní pocity cvičence. Zdravotnické organizace doporučují cvičit 3× týdně po dobu 1 hodiny, nebo 5× do týdne půl hodiny.

Ne náhodou dochází k postupnému zvyšování důrazu odborníků nejen na nezbytnost pravidelného pohybu, ale v této souvislosti jsou doporučovány i aktivní formy dopravy – počínaje budováním pěších zón a rozšiřováním sítě cyklistických stezek konče. Pěší turistika a cyklistika se tak stávají jedním z nejrozšířenějších sportovně pohybových aktivit, které vedle praktických funkcí navíc nekladou větší finanční, materiální a organizační nároky na běžné provozování (na rozdíl třeba od sjezdového lyžování, pobytu ve fitness centrech či provozování tenisu nebo ledního hokeje). I zde však praktická pravidelná účast od jedince vyžaduje osobní iniciativu spojenou zpravidla s individuálně různě náročnými stadii překonání pasivního sedavého způsobu života, zvažování aktivních forem trávení volného času, pevného rozhodnutí pro aktivní pohyb a dostatek vůle být trvale pohybově aktivní (Morris, J.N.,& Hardman, A.E.,1997). Odměnou pak bývá jedinečný úlevný pocit osobní svěžesti, smysluplnosti denního režimu a navození trvalého stavu, který je běžně nazýván a chápan jako wellness, stav celkové životní pohody.