Tělesná aktivita adolescentů zdravých a chronicky nemocných

Jan Novotný

Základní pojmy

Tělesná (pohybová) aktivita zahrnuje v sobě všechny denní pohybové činnosti domácí i venkovní, organizované i neorganizované, školní a mimoškolní, sportovní atd. Při popisu každé aktivity se ji snažíme charakterizovat (převážně aerobní nebo anaerobní, silová, vytrvalostní, jednostranná atd., zdravotně riziková), vystihnout její celkový objem (trvání, ušlá vzdálenost atd.), intenzitu (% z maximálního aero-metabolického obratu nebo maximální srdeční rezervy, rychlost pohybu atd.), frekvenci (počet cvičebních jednotek za týden atd.).

Dostatečná tělesná aktivita je nezbytnou podmínkou normálního rozvoje tělesných funkcí, motorických schopností a dovedností, zlepšení tělesné zdatnosti a výkonnosti, a zdraví i v období adolescence (Hollman1998, Parker, 1998).

Nejvhodnější doba pro rozvoj motorických schopností: obratnost 10-13 let, ohebnost 12-14, síla 13-17, rychlost 12-15, vytrvalost 14-18. Věk očekávané vrcholné sportovní výkonnosti: obratnost 14-22, ohebnost 12-16, síla 20-30, rychlost 17-22, vytrvalost 20-30 (Kučera 1998).

Motorické schopnosti jsou vrozená míra připravenosti organismu k pohybové aktivitě.

Z pohledu fyziologie hovoříme o funkčním stavu různých orgánů a systémů potřebných k vykonání pohybu: Schopnosti energeticko-metabolické (oxidativní glykolýza a lipolýza atd., neoxidativní glykolýza, ATP-CP), kardiovaskulární, respirační atd. Maximální aerobní výkonnost (vyjádřená maximálním příjmem kyslíku za minutu) po pubertě u chlapců dále roste, avšak u děvčat začíná stagnovat (Máček 2011). Maximální anaerobní schopnosti rostou u chlapců i děvčat. maximální síla roste u chlapců po pubertě podstatně rychleji než u děvčat.

Ze současného pohledu kinantropologie se rozlišují tyto motorické schopnosti: kondiční (vytrvalostní, silové), koordinační (rovnováhové, rytmické, orientační, diferenciační, reakční), hybridní (rychlostní), (Měkota 2000).

Tělesná zdatnost je schopnost odolávat určité tělesné zátěži bez trvalého poškození. Tělesnou zátěží máme na mysli především nějaký pohybový výkon. Tělesná zdatnost je výsledkem adaptace na opakovanou zátěž. Tělesná výkonnost je schopnost provádět opakovaně určitý tělesný výkon. V případě trénujícího a soutěžícího sportovce hovoříme o trénovanosti a sportovní výkonnosti.

Adolescence je ontogenetické období přibližně od puberty do začátku dospělosti, tj. asi 14-19 let věku. Někteří je pojímají v ještě širším rozpětí, např. Ben-Zur (2003) a Macek (2003) rozdělují adolescenci na tři fáze: 1. časná (10-13 let), 2. střední (14-16 let), 3. pozdní (17 a více let).

Tělesná aktivita zdravých adolescentů

Současný stav tělesné aktivity

Sport je důležitá součást volnočasové pohybové aktivity mládeže ve věku 9-19 let (Rychtecký 2006). Podle Jansy (2005) uvedlo více než 65% respondentů ve věku 15-18 let, že pravidelně organizovaně cvičí. Nejvíce 13-15 letí chlapci (65,8%), dívky kolem 40%). Podle Rychteckého (2006) klesá zájem o sport ve věkové skupině 16-19 let, pokles je i proti roku 2000. Participace 15-29 letých na organizované pohybové aktivitě (Frömel 2006, zaokrouhleno): žádná 39%, 1x týdně 13%, 2x týdně 20%, 3x a více týdně 29%. Přitom energetický výdej je asi 5256 MET-min/týden u mužů, 3930 u žen. Byl potvrzen klesající trend účasti na mimoškolních pohybových aktivitách u dětí na 2. stupni ZŠ (11-16 let) (Bláha a Cihlář 2010). Příliš mnoho času věnují inaktivitám (u počítače), více o víkendech.

Adolescenti (12-17 letí) jsou méně pohybově aktivní, mají menší energetický výdej než předškoláci (Sigmund a kol. 2009). Téměř polovina 11-23 letých v ČR má nedostatečně nízkou až alarmující pohybovou aktivitu (Sigmund a Frömel 2005).

Je pozorován paradoxní vztah mezi úspěšností ve sportu v dětství a vytrvání ve sportu v dospělosti. Vrcholoví mladí sportovci opouštějí aktivní sport po 8-14 letech (Mudrák a Slepička 2010).

Méně aktivní způsob života českých dětí proti etiopským (11-15 let) je provázen jejich horší vytrvalostní zdatností (lepší časy běhu na 2 km). V testu leh-sed nebyly rozdíly, i přes větší hmotnost, tak jednoznačné (Sebressa a Bunc 2005).

Sportovní aktivita v dětství a její přetrvávání do dospělosti je důležitá pro socializaci jednice (Smoll and Smith 2002). Sport je prostředím boje se zlem ve společnosti, především prostřednictvím pravidel a jejich dodržováním, hnutím fair-play atd. (Bendář 2010)

Žáci všesportovních tříd ZŠ (10-15 letí) mají lepší silové schopnosti, flexibilitu a funkční vytrvalost než žáci tříd se specializací na 1 nebo 2 sporty (Moravec 2005).

Preventivní účinek tělesné aktivity u civilizačních nemocí

Sportovní trénink před a po pubertě vyvolává takové změny, které brání osteoporóze až do pozdní dospělosti (Máček 2011).

Aktivní životní styl chlapců v dětském věku (12,5 r.) je důležitým faktorem pro ovlivnění nadváhy nebo obezity v dětství a dospělosti (Bunnc 2010). U aktivních adolescentů je nižší procento tělesného tuku, vyšší kvalita svalové hmoty (Bunc 2006).

Pozitivní ovlivnění dysmenorey speciálním cvičením v TV se zaměřením na zlepšení funkce muskuloskeletálního systému v oblasti trupu a pletence dolní končetiny v kombinaci s dechovými cviky, potvrdila Kuráková (2006). Cvičení se blíží spíše LTV.

Příznivý účinek sportu na neurovegetativní regulace dokumentuje zjištění nejlepší variability srdeční frekvence u plavkyň a fotbalistů (Krejčíř a kol. 2010).

V diskutuje se o pravděpodobném poklesu vlivu rizikových faktorů na rozvoj ischemické choroby srdeční u osob, které v dětství a dospívání měli aerobní trénink (Máček a kol. 2004).

Optimální pohybová aktivita s příznivým účinkem

S příjemným prožitkem bez přetrénování, bezpečně. Pro normální rozvoj je lepší všestrannost. Od puberty může být tolerován postupný rozvoj specializace.

Sportovní trénink a soutěže ve vzpírání po skončení puberty. Kategorie v kontaktních sportech by měly být podle vývojové zralosti, pohlaví a výkonnosti, ne podle věku (Máček 2011).

Intenzita aerobně-anaerobních výkonů by měla být alespoň 60-70% VO2max; u odporového tréninku 60-65% 1 RM (1x opakovatelného maxima). Frekvence 3-6x týdně (Máček 2011).

Metodicky správně vedený silový trénink adolescentů zlepšuje motorické schopnosti a výkonnost bez zvýšení rizika poškození z přetížení (Hamar a Kampmiller 2009).

Mezinárodní komise expertů z Ameriky, Evropy a Austrálie doporučuje adolescentům pokud pohyb jako součást životního stylu, alespoň 3x týdně, pokud možno denně alespoň 20 minut střední až vysoké intenzity (Twisk 2007).

K optimalizaci pohybového režimu přispívá individuální modifikace školní tělesné výchovy (Radvanský a Máčková 2000).

Současný stav tělesné zdatnosti adolescentů

V současnosti je na Slovensku tělesná výkonnost dětí a adolescentů (10-18 letí) o 0,25-0,75 SD nižší než v roce 1987 (Moravec 2009).

Oslabení svalů a držení těla u sportujících žáků je významně horší než u žáků rekreačně sportujících (Majerik 2009).

Adolescentky zapojené do organizované pohybové aktivity plní kritéria „Healthy People 2010“ pro intenzivní a středně zatěžující pohybovou aktivitu podle doporučení (Neuls 2007), nezapojené nikoliv.

Čeští 12-15 letí žáci mají lepší tělesnou zdatnost než žáci v USA (Zvonař a kol. 2010).

Rizika akutních a chronických poškození zdraví při cvičení a ve sportu

Na problémy růstu a další rizika u sportujících mladistvých upozornili např. Máček a Máčková (2000) a Máček (2000); rizika pro imunitní systém shrnuli Ferenčík a Bergendiová-Sedláčková (2003).

Traumata a mikrotraumata pohybového aparátu z přetížení.

Oxidační stres je produktem vysoce intenzivní tělesné aktivity. Nejsou vyloučena poškození buněk, tkání, vnitřních orgánů a systémů.

Přetrénování - sportovní únavový syndrom - zvláště mezi vrcholově sportujícími dospívajícími dívkami se občas vyskytuje tento syndrom. Jeho příčiny jsou multifaktoriální, rozvoj plíživý, příznaky velmi rozmanité (neurovegetativní, metabolické, oběhové, imunologické, neuropsychické). Je nutná změna pohybových zvyklostí. (Máček a kol. 2003).

Doping a nevhodné používání doplňků výživy může vést k těžkým poškozením.

Tělesná aktivita chronicky nemocných adolescentů

Možnosti provozovat tělesnou aktivitu mají chronicky nemocní omezenu ve velmi rozmanité míře. I zde je nutný individuální přístup podle stavu pacienta. Většina onemocnění je relativní kontraindikací ke sportu – lze provádět jen některé sporty s určitým omezením a za určitých podmínek.

Vybraná chronická onemocnění

Metabolická a endokrinologická: Obezita – cvičení vede ke zvýšení energetického výdeje a přispívá ke snížení nadměrných zásob tuku - je důležitou součástí léčby (Pařízková 2000). Určitým rizikem by mohlo být přetížení struktur pohybového aparátu dolních končetin, snadné přetížení oběhového systému atd. Diabetes mellitus I. typu – správné cvičení vede ke zvýšení citlivost inzulínových receptorů, snížení hyperglykémie, stabilizace postprandiální hyperglykémie, snížení potřebné dávky inzulínu, potlačení rozvoje dlouhodobých komplikací. Při nevhodném cvičení je rizikem hypoglykemnický, vzácně hyperglykemický, stav, zhoršení dlouhodobých komplikací atd. Lze provozovat jen určité sporty za určitých podmínek. Thyreopatie – je spojena s nižší úrovní zdatnosti a výkonnosti. U dobře kontrolované lehké hypothyerosy není zvl. důvod vyloučení ze sportu. Adrenokortikální insuficience – většina úspěšně léčených pacientů může při dostatečné disciplinovanosti provozovat většinu rekreačních sportů.

Respirační: Asthma bronchiale– správné cvičení stabilizuje imunitu a reakce neurovegetativního systému a bronchů na zátěž, posiluje dýchací svaly. Problémem bývá pozátěžové astma, které však lze zvládnout a není důvodem k vyřazení astmatika ze cvičení a sportu (Máček 2001 a 2011, Máček a Máčková 2001). Cvičení vede ke snížení nemocnosti a potřeby inhalační léčby (Paul a Náměstková 2004).

Kardiovaskulární: Kardiomyopatie - např. u arytmogenní dysplasie pravé komory může být spouštěčem maligní dysrytmie tělesná námaha, která by měla být omezena na rozumnou rekreační míru. Není vyloučena spoluúčast volných radikálů v etiopatogenezi choroby, proto nejsou vhodné vysoce intenzivní činnosti. Srdeční vady (chlopňové vady) – cvičení je nutno omezit v závislosti na velikosti funkční poruchy a vývoji onemocnění. Rizika jsou při koarktaci aorty (Balatka a kol. 2003). Arteriální hypertenze – v případě lehké až střední dobře kompenzované hypertenze u dítěte, které neprovádělo pravidelnou sportovní aktivitu lze očekávat příznivý efekt vhodného cvičení, tj. několikahodinový pokles krevního tlaku po každém lehkém až středně intenzivním vytrvalostním cvičení; klinické zlepšení doložili Vizinová a kol. (2002).

Nefrologická: Lehká chronická renální insuficience není důvodem k vyloučení ze všech sportů, nevhodné jsou však vysoce intenzivní a dlouhodobé výkony. Selhávání ledvin je kontraindikací ke sportovnímu tréninku a soutěžím. Námahová proteinurie bývá pozorována i u zdravých osob.

Neurologická: Migréna – správné cvičení stabilizuje neurovegetativní systém a může vést k podstatnému snížení počtu záchvatů. Fyzická zátěž může být spouštěčem a zhoršujícím faktorem migrény. Epilepsie – vhodné cvičení může podpořit tělesnou zdatnost a kvalitu života. Není jasný vztah sportovní aktivity, včetně kontaktních sportů, ke frekvenci záchvatů. Rizika jsou nejednoznačná a velmi individuální (Kraus 2011). Neurocirkulační astenie s arteriální hypotenzí a kolapsovými stavy může být v mnoha případech příznivě ovlivněna vhodným cvičením, které stabilizuje rovnováhu v neurovegetativním řízení oběhových funkcí. Dispozice k provádění mnoha sportů je omezena.

Psychiatrická: Anorexia mentalis – cvičení vyšších intenzit a objemů je kontraindikováno. Mohou být vhodné některé rekreační pohybové aktivity jakou součást nového denního režimu.

Hematologická: Anemia – přináší významné snížení aerobní kapacity a dispozice k vytrvalostním výkonům (Bar-Or 1998). Výkony vyšší intenzity jsou kontraindikovány. Poruchy krvácivosti, hemofilie – jsou kontraindikována především cvičení s rizikem úrazu, s prudkým a příliš vysokým zvýšením krevního tlaku a následným hematomem.

Onkologická: Maligní tumory – v případě úspěšné léčby bez komplikací není nutné zvláštní omezení cvičení a sportu. Omezení mohou vyplývat z rozvoje léčebných komplikací (chirurgické, respirační, kardiální atd.). Pravidelná vytrvalostní cvičení submaximální intenzity podporují funkci antioxidačních systémů těla. Vysoce intenzivní zátěž je zdrojem oxidačního stresu.

Muskuloskeletální: Svalová dysbalance – příslušná kompenzační cvičení (posilování oslabených svalů a protahování zkrácených svalů) vede ke zlepšení stavu a potlačení komplikujících funkčních poruch páteře a dalších kloubů a poruch pohybových stereotypů. M. Scheuermann – vhodně volená cvičení, zvláště posilování stabilizátorů trupu vedou zřejmě spíše ke zmírnění doprovodných funkčních poruch. Předpokládá se, že zhoršujícím by mohlo být statické přetížení páteře ve vertikálním směru a snad i dynamické přetížení (včetně plavání způsobem delfín). Scoliosis – lehké přiměřené cvičení podporuje funkce motorické i respirační. M. Osgood-Schlatter – zhoršujícím faktorem může být velké zatížení úponu kvadricepsu na tuberositas tibiae doskoky a silnými odrazy v mnohých sportech, které je potřeba v době největších potíží omezit a věnovat se jiným cvičením a sportům. Spondylolysis a Spondylolisthesis – posilování hlubokých svalů zad – stabilizátorů páteře a trupu je velmi důležitou součástí léčby. Časté doskoky dopředu nebo dopady na tvrdší podlahu nebo vodní hladinu z výšky jsou příčinou a zhoršujícím faktorem, proto jsou naprosto nevhodné. Pes plana – může být sportem ovlivněna příznivšě nebo negativně. Není vhodný pohyb bez podpory nožní klenby vhodnou obuví na tvrdé podložce. Hyperelasticita – nebo také hyperflexibilita je výhodou pro některé sporty (moderní a sportovní gymnastika, plavání), ale současně je rizikem pro rozvoj poruch páteře a kloubů. Nutné je posilovací cvičení svalů a reflexů, které pomáhají klouby stabilizovat.

Sport hendikepovaných

Zvláštní formy organizovaného sportovního tréninku a soutěží významně přispívá ke zlepšení kvality života mnoha zdravotně hendikepovaných dětí (Daďová 2011). Jde o osoby s amputacemi, mentální retardací, postižením sluchu, zraku, s míšní lézí, s dětskou mozkovou obrnou a dalšími trvalými poruchami.

Literatura

1. Bar-Or O. The young athlete with chronic disease. In: Sports and Children Chan KM, Micheli LJ (eds.), Champaign, Human Kinetics, 1998: 219-228.

2. Balatka J, Vondruška V, Barták K. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 12,2, 2003: 69-76.

3. Bednář M. Zlo a současný sport. Česká kinantropologie 14, 2, 2010: 86-95.

4. Ben-Zur H. Happy adoloescents: The link between subjective well-being, internal resouces, and parenteral factors. Journal of Youth and Adolescence, 32, 2003: 67-79. In: Flemr R. Adolescenti a sport. Česká kinantropologie 12, 3, 2008: 75-84.

5. Bláha L, Cihlář D. Uplatňování volnočasových pohybových aktivit a inaktivit u dětí na 2. stupni ZŠ. Česká kinantropologie 14, 2, 2010: 107-118.

6. Bunc V. Tělesné složení u adolescentů jako indikátor aktivního životního stylu. Česká kinantropologie, 13, 3, 2009: 11-17.

7. Bunc V. Aktivní životní styl jako prostředek ovlivnění nadváhy a obezity dětí – chlapců. Česká kinantropologie 14, 3, 2010, 11-19.

8. Daďová K. Sport osob se zdravotním postižením. In: Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Máček M a Radvanský J (eds.). Praha, Galen 2011: 233-237.

9. Ferenčík M, Bergendiová-Sedláčková K. Vplyv telesného cvičenia a športu na imunitný systém a možnosti jeho imunomodulacie. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 12, 2, 2003: 49-60.

10. Frömel K et al. Intenzita a objem pohybové aktivity 15-69 leté populace České republiky. Česká kinantropologie 101, 2006: 13-27.

11. Hollman W. Development of performance capacity and stress tolerance during childhood and adolescence. In: Sports and Children, Human Kinetics, Champaign, 1998: 3-16.

12. Jansa P et al. Sport a pohybové aktivity v životě české populace. Praha, FTVS UK, 2005. In: Flemr R. Adolescenti a sport. Česká kinantropologie 12, 3, 2008: 75-84.

13. Macek P. Adolescence. Praha, Portál, 2003. In: Flemr R. Adolescenti a sport. Česká kinantropologie 12, 3, 2008: 75-84.

14. Hamar D, Kampmiller T. Mýty a fakty o silovom tréningu detí a adolescentov. Telesná výchova a šport 19, 2, 2009: 2-6.

15. Juráková M. Vztah pohybových cvičení a primární dysmenorey u adolescentních dívek. Česká kinantropologie, 10, 1, 2006: 153-166.

16. Kraus J. Sport a pohybová aktivita nemocných s epilepsií. In: In: Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Máček M a Radvanský J (eds.). Praha, Galen 2011: 223-230.

17. Krejčíř V a kol. Úroveň aktivity autonomního nervového systému u sportující mládeže. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 19, 4, 2010: 230-234.

18. Kučera M a kol. Pohyb v prevenci a terapii. Praha, Karolinum UK, 1998.

19. Máček M, Hebbelinck M. Intenzivní sportovní trénink dětí a mládeže. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 9, 2, 2000: 79-82.

20. Máček M. Máčková J. Některé problémy sportu dětí a mladistvých. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 9, 2, 2000: 49-57.

21. Máček M. Pohybová aktivita při chronických chorobách dýchacího ústrojí u dětí a dospělých. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 10, 1, 2001: 1-10.

22. Máček M, Máčková J. Příčiny vzniku, rozšíření, léčení a prevence pozátěžového astmatu u vrcholových sportovců. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 10, 4, 2001: 161-170.

23. Máček M, Máčková J, Radvanský J. Syndrom přetrénování. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 12, 1, 2003: 1-13.

24. Máček M, Máčková J, Radvanský J. Vliv aerobního tréninku na lipidový profil a další rizikové faktory ischemické choroby srdeční u dětí a mladistvých. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 13, 1, 2004: 38-45.

25. Máček M. Pohybová aktivita a sport v dětském věku. In: Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Máček M a Radvanský J (eds.). Praha, Galen 2011: 127-140.

26. Majerík J. Svalová nerovnováha a držanie tela 16-17 ročných gymnasistov z hladiska športovania. Telesná výchova a šport 19, 1, 2009: 14-18.

27. Měkota K. Definice a struktura motorických schopností. (Novější poznatky a střety názorů). Česká kinantropologie 4, 1, 2000: 59-69.

28. Moravec J. Ověření programu pohybové přípravy v podmínkách základní školy. Česká kinantropologie 9, 1, 2005: 89-100.

29. Moravec R. Monitorovanie úrovne telesného rozvoja a pohybovej výkonnosti 10-18 letých žiakov vybraných škôl na Slovensku. Telesná výchova a šport 19, 2, 2009: 10-15.

30. Mudrák J, Slepička P. Změna životního stylu juniorských vrcholových sportovců během dospívání. Česká kinantropologie 14, 3, 2010: 61-73.

31. Neuls F, Frömel K. Vybrané koreláty aktivity českých adolescentek ve vztahu k doporučením Healthy People 2010. Česká kinantropologie 11, 4, 2007: 21-32.

32. Parker AW. Pysical activity and skeletal health in children. In: Sports and Children, Human Kinetics, Champaign, 1998: 17-38.

33. Pařízková J. Dětská obezita: léčení a prevence. Medicina Sportiva BOhemica et Slovaca 9, 2, 2000: 193-200.

34. Paul T. Náměstková K. Tělesná aktivita u dětí s alergickým onemocněním dýchacích cest. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 13, 1, 2004: 18-25.

35. Radvanský J, Máčková J. Individuální modifikace školní tělesné výchovy ze zdravotních indikací. 9, 2, 2000: 74-78.

36. Rychtecký A. Monitorování účasti mládeže ve sportu a pohybové aktivitě v České republice. Praha, UK FTVS, 2006. In: Flemr R. Adolescenti a sport. Česká kinantropologie 12, 3, 2008: 75-84.

37. Sebressa M, Bunc V. Porovnání vytrvalostně orientované motorické výkonnosti 11-15 letých dětí v Etiopii a České republice. Česká kinantropologie 9, 1, 2005: 75-88.

38. Sigmund E, Frömel K. Pohybová aktivita dětí a mládeže: ukazatele k hodnocení z hlediska podpory zdrabí. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 14, 3, 2005: 106-114.

39. Sigmund E a kol. Odlišnosti v pohybové aktivitě předškolních dětí ve srovnání s pohybovou aktivitou adolescentů a mladých dospělých. Česká kinantropologie 13, 4, 2009: 50-62.

40. Smoll FL, Smith RE. Children and Youth in Sport. Biopsychosocial Perspective. Dubuque, Iowa. Kendall/Hunt Publishing Comapany, 2002. In: Flemr R. Adolescenti a sport. Česká kinantropologie 12, 3, 2008: 75-84.

41. Twisk JVR Physical activity and health. In: Pediatric Exercise Physiology. Armstrong N (ed.), Suite, Churchill Livingstone Elselvier, 2007: 325-346.

42. Vizinová H, Malinčíková J, Wiedermann J. Vliv vytrvalostního tréninku na klinický, metabolický a kardiorespirační profil dětí a adolescentů s esenciální hypertenzí. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 11, 4, 2002: 280-286.

43. Zvonař M a kol. Srovnání vybraných parametrů tělesné zdatnosti 12 až 15 letých žáků v ČR a USA. Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca 19, 4, 2010: 258-263.