Novým partnerem projektu Na hřišti na vodě být s dětmi vždy v pohodě se stala Česká resuscitační rada (ČRR). S jejím předsedou, MUDr. Anatolijem Truhlářem jsme si povídali o spolupráci na projektu, nových doporučeních pro neodkladnou resuscitaci, které ČRR vydala v říjnu minulého roku, specifikách resuscitace dětí a nově vznikajícím projektu, na kterém Fakulta sportovních studií s ČRR pracuje, jehož cílem je zvýšit počet automatických externích defibrilátorů v brněnském regionu.
Česká resuscitační rada (ČRR) se zapojila do projektu Na hříšti i na vodě být s dětmi vždy v pohodě, který zaštiťuje Fakulta sportovních studií Masarykovy Univerzity. Na čem pracujete?
Tento projekt se týká modernizace a rozšiřování výuky první pomoci do škol. Jeho součástí je i vytvoření sady instruktážních videozáznamů, které budou při výuce první pomoci využívány. ČRR bude zajišťovat pro jednotlivé výukové materiály jejich odbornou oponenturu a konzultace, aby byly věcně správné a především, aby byly v souladu s novými doporučeními pro neodkladnou resuscitaci, které byly vydány v říjnu 2010.
Nová doporučení, člověk by měl pocit, že správný postup resuscitace bude jenom jeden. Proč jej měnit?
Doporučení pro neodkladnou resuscitaci jsou aktualizována každých pět let, protože samotná medicína se vyvíjí a každým rokem jsou publikovány nové vědecké články, které jednotlivé postupy v resuscitaci přehodnocují. Doporučení vznikají v souladu s novými poznatky medicíny a jejich smyslem je, aby bylo přežití pacientů v případě srdeční zástavy co nejvyšší. To znamená, že je nezbytné využívat takový způsob léčby, který je nejefektivnější.
Jak dlouho trvá zavedení nových postupů do praxe?
Obecně to trvá přibližně dva roky, než se nové doporučené postupy začnou respektovat a dodržovat i v reálných situacích. Proto je interval stanoven na pět let, což je taková optimální doba. Kdyby se doporučení měnila každé dva roky, tak by to veřejnost mátlo. Loni však bylo, co se týká laiků, těch změn naprosté minimum.
Jak dlouho trvá zavedení nových postupů do praxe?
Obecně to trvá přibližně dva roky, než se nové doporučené postupy začnou respektovat a dodržovat i v reálných situacích. Proto je interval stanoven na pět let, což je taková optimální doba. Kdyby se doporučení měnila každé dva roky, tak by to veřejnost mátlo. Loni však bylo, co se týká laiků, těch změn naprosté minimum.
A co bylo tedy v doporučených postupech 2010 nového?
Z hlediska laické veřejnosti je samozřejmě klíčové provádění nepřímé srdeční masáže. Došlo ke zvýšení frekvence a hloubky stlačování hrudníku. Z původních stokrát za minutu je to nyní „alespoň sto“. To znamená, že bychom se měli pohybovat v rozmezí sto až sto dvacet stlačení hrudníku za minutu, což je přibližně dvakrát za sekundu. Zvýšila se i hloubka stlačování, z původních přibližně čtyř až pěti centimetrů je to nyní „alespoň pět“. Přesně je stanoveno rozmezí pět až šest centimetrů. Vychází to toho, že i v tak banální věci jako je srdeční masáž, která je pro přežití naprosto rozhodující, se neustále dělá hodně chyb. Masáže se především zbytečně přerušuje a není prováděna dostatečně kvalitně, tedy především nedostatečně hluboko. Dnes pokud člověk zavolá záchrannou službu, dostane od dispečerky po telefonu přesné instrukce, jak srdeční masáž provádět. Bylo ale zjištěno, že pokud operátorka řekne někomu po telefonu, že má stlačovat hrudník čtyři až pět centimetrů, laik ve skutečnosti stlačuje kolem tří centimetrů. Nově je také zdůrazňováno, že po každém stlačení musí být hrudník opět úplně povolen, aby se hrudní kost vrátila do své původní polohy. Takže nestačí jen hluboko stlačovat, ale po každém stlačení se musí i úplně povolit.
Podle čeho laik pozná srdeční zástavu?
Srdeční zástava se projevuje ztrátou vědomí. Daleko více je ale nyní zdůrazňováno, že postižený má velice často tzv. terminální lapavé dechy. Označuje se to anglickým slovem „gasping“. Na webových stránkách ČRR, www.resuscitace.cz, je umístěno video, kde je možné shlédnout, jak tyto lapavé dechy vypadají. Je to v podstatě pomalé, nepravidelné dýchání na podkladě reflexu z prodloužené míchy, které je pozorováno u přibližně poloviny pacientů se srdeční zástavou. Připodobňuje se to dýchání ryby, když je vytažena z vody. Každý laik pozná, že to není „normální“ dýchání. Zde platí, že člověk, který má srdeční zástavu a vyžaduje okamžité zahájení resuscitace, nemusí vždycky vypadat úplně jako mrtvola. V hlubokém bezvědomí je vždycky, ale někdy vykazuje zbytkovou dechovou aktivitu, což může být pro veřejnost matoucí. V takové situaci je ale nezbytné, okamžitě přivolat záchrannou službu a zahájit srdeční masáž.
Projekt Na hřišti i na vodě být s dětmi vždy v pohodě je zaměřen na děti, existují tedy nějaké specifika, co se týče resuscitace dětí?
Co se týká doporučení pro resuscitaci dětí, tak se dá říct, že laik, který ví, jak provádět resuscitaci u dospělého, může víceméně stejný postup u dětí použít s několika málo odlišnostmi. Hrudník by se měl stlačovat do jedné třetiny předozadního průměru a u dětí bychom měli, pokud možno, vždy provádět umělé dýchání. Příčiny srdeční zástavy bývají u dětí odlišné oproti dospělým. Na začátku obvykle bývá nějaký problém s dýcháním, takže umělé dýchání je u dětí velmi důležité. V případě, že k srdeční zástavě dojde v přítomnosti jednoho svědka a poblíž není nikdo, kdo by současně přivolal záchrannou službu, tak bychom se měli nejdříve jednu minutu snažit dítěti pomoci a pak teprve přivolat záchrannou službu. Během úvodní jedné minuty jsme totiž schopni velice často danou situaci úplně vyřešit, pokud třeba dojde k vdechnutí cizího tělesa nebo ke krátkodobé zástavě dechu.
Umělé dýchání by mělo být prováděno nejlépe přes resuscitační masku nebo roušku. Co když ji u sebe laik nemá?
Resuscitační maska i resuscitační rouška jsou tzv. bariérové pomůcky, které snižují riziko přenosu infekčních nemocí, i když jej úplně nevyloučí. Zmenšují také zábrany, pokud bychom museli provádět umělé dýchání někoho, koho vůbec neznáme. U dětí jsou většinou přítomny rodiče, prarodiče, takže tam tyto důvody víceméně odpadají. Určitě je daleko snazší provádět umělé dýchání bez těchto pomůcek než s nimi. Co se týká resuscitačních masek, které se teď objevily ve všech autolékárničkách, tak to je velice kontroverzní pomůcka. Práce s resuscitační maskou vyžaduje velice důkladný nácvik a jsem přesvědčen, že většina laiků by nedokázala správným způsobem umělé dýchání přes masku provádět vůbec.
Takže je lepší umělé dýchání vynechat?
U dospělých vzniká srdeční zástava většinou v důsledku onemocnění srdce, takže v případě, že laik nechce z jakéhokoliv důvodu dýchání provádět, provádět ho nemusí. Stejně tak jej nemusí provádět laici, kteří v něm nebyli prakticky proškoleni. Týká se to samozřejmě dospělých pacientů, kde zástava vznikla v přítomnosti svědka. Netýká se to dětí a srdečních zástav, které nevíme, jak dlouho trvají. Obecně však platí, že je vždy lepší provádět alespoň srdeční masáž než neprovádět nic.
Laikovi může s resuscitací pomoci i tzv. automatický externí defibrilátor. Jak funguje?
Automatické externí defibrilátory, označované zkratkou AED, vyžadují od obsluhy jenom to, aby člověk v případě, že spatří srdeční zástavu a v tom místě je defibrilátor k dispozici, ten přístroj přinesl a zapnul. Veškeré instrukce pak přístroj poskytuje zachránci sám z vestavěného reproduktoru. Princip je takový, že většina srdečních zástav vzniká v důsledku srdeční arytmie a jediným způsobem léčby je právě dodání elektrického výboje pomocí defibrilátoru. S každou minutou prodlení od vzniku zástavy do dodání toho výboje klesá šance na přežití o 10%, takže záchranná služba, která přijede po několika minutách, i když tento systém u nás funguje velice dobře, tak vlastně přijíždí pozdě. Je tedy snaha výboj provést co nejdříve. V zahraničí, kde jsou tyto přístroje zaváděny do praxe již od devadesátých let minulého století, jejich používání zvýšilo přežívání až na 75%, což je podstatně více než běžná šance na přežití srdeční zástavy v Evropě, která se pohybuje kolem 12%.
Jsou defibrilátory v České republice spíše raritou nebo běžnou praxí? Já osobně bych věděla jen o dvou. Jeden je u vstupu do Fakulty sportovních studií v Kampusu a druhý na Magistrátu města Brna.
Počet defibrilátorů u nás se v posledních letech zvyšuje, ale zdaleka nedosahuje, zejména na veřejně přístupných místech, takového rozšíření jako ve vyspělých zemích. Hlavní problém je také to, že o jejich rozmístění nikdo neví. Laici ani nevědí, co to přesně AED znamená, takže je dost nepravděpodobné, že by je dokázali správně použít. ČRR se ve spolupráci s Masarykovou univerzitou a Zdravotnickou záchrannou službou Jihomoravského kraje nyní pouští do projektu plošného rozmístění automatických externích defibrilátorů v brněnském regionu, který finančně podpoří nadační fond Komerční banky Jistota. Jedním z cílů tohoto projektu je zvýšit počet těchto přístrojů, které budou k dispozici především na veřejných místech. Ve spolupráci s týmem odborníků budou vytipována místa, kde je nejvyšší riziko, že k srdeční zástavě může dojít. Jsou to například letiště, různá fitness centra, stadiony, supermarkety nebo obchodní domy a podobně. Takže doufáme, že se podaří počet defibrilátorů zvýšit. Zároveň však musí vzniknout i návaznost především na operační středisko záchranné služby, aby o těchto přístrojích vědělo. V případě, že někdo z daného místa zavolá, tak operátorka nejen že navede volajícího, jak má správně provádět srdeční masáž, ale zároveň bude mít kontakt na osobu, která defibrilátor z blízkého okolí donese a bude schopna jej použít ještě před příjezdem záchranné služby.
Jak je na tom česká laická veřejnost s povědomím o srdeční masáži, defibrilátorech a první pomoci obecně?
Výuka první pomoci v České republice je na hodně špatné úrovni, protože neexistuje žádná systematická výuka, která by postihla většinu populace. A ten zlomek lidí, kteří se přihlásí do nějakého kurzu první pomoci, se velmi pravděpodobně nikdy se srdeční zástavou v reálu nesetká. Dnes naštěstí funguje velice spolehlivě již zmiňovaná telefonicky asistovaná neodkladná resuscitace poskytovaná operátorkami tísňové linky 155. Takže pokud někdo vytočí toto číslo, vždy dostane po telefonu instrukce, jak první pomoc provádět. Z našich zkušeností i z terénu toto velice dobře funguje a lze říci, že ani laici, kteří resuscitaci nikdy neviděli, pak nemají žádné zábrany srdeční masáž zahájit a provádějí ji velice často.
Mockrát děkuji za rozhovor.
Jana Stará
Foto: projektový archiv, A. Truhlář, archiv HZS a ČRR