Systematický rozvoj jednotlivých složek sportovního tréninku je dlouhodobý dynamický proces, který má předurčenou logickou posloupnost. Proces učení a rozvoje složek sportovního tréninku můžeme rozdělit do tří oblastí. Kondiční složka se rozvíjí v procesech morfologicko-funkčních adaptací. Technická složka využívá procesů motorického učení a psychologická složka získává podobu v procesech psychosociální interakce. Specifickou pozici zaujímá taktická složka, která zasahuje jak do procesů motorického učení, tak do procesů psychosociální interakce.
Velmi zjednodušeným způsobem můžeme o procesech morfologicko-funkční adaptace hovořit jako o zvýšené fyzické aktivitě (tvorba energetických zásob a zásobování energií, aktivita různých orgánů, atd.). Současně je třeba se učit novým pohybům, ale jejich získání nutně závisí na principech motorického učení. Aspekty psychosociální interakce sportovního tréninku jsou určeny skutečnými vztahy účastníků tréninku a soutěže a jejich chováním v závislosti na jejich individuálním psychickém stavu.
Sportovní trénink jako proces morfologicko-funkční adaptace
Zvyšování výkonu znamená systematické dosažení určitého počtu nespecifických a specifických změn především na úrovni buněk (zvýšení potenciálu energie, rozvoj fyziologických funkcí – dýchání, srdeční činnost a zlepšení koordinace). Podstatu těchto změn lze jednoduše vysvětlit fyziologickými koncepty: homeostáza-stres (zatížení)-adaptace.
Homeostáza
Lidský organismus má pod vlivy prostředí přirozenou tendenci zachovat důležité životní procesy a vnitřní prostředí v rámci biologicky akceptovatelných mezí. Vnitřní prostředí je kontrolováno krví, tkáňovým mokem a buněčnou protoplazmou a je udržováno krevním oběhem, dýcháním, zažíváním, atd. Homeostáza je stálý vyvážený stav organismu. Z pohledu sportovního tréninku si můžeme homeostázu představit například jako momentální úroveň trénovanosti před zahájením přípravného období ročního tréninkového cyklu.
Zatížení
Kontrolované porušení homeostázy fyzickou aktivitou je základní princip zlepšování kondice. Ve sportovním tréninku se snažíme o kontrolované vychýlení organismu sportovce z homeostázy pomocí zatížení. Zatížení působí na organismus sportovce jako stresor. Vlivem působení stresoru dochází k mobilizaci různých fyziologických funkcí lidského organismu. Mobilizace fyziologických funkcí organismu se projevuje například zvýšením dýchací spolu se srdeční frekvencí, zvýšením hladiny adrenalinu apod. Ve sportovním tréninku nazýváme tyto stresory adaptačním podnětem. Adaptační podněty se aplikují ve formě tělesných cvičení. Příkladem tělesného cvičení může být opakované zvedání činky při cvičení bench press v posilovně.
Adaptace
Výsledkem opakovaného dlouhodobého působení adaptačních podnětů je adaptace. Adaptace je definována jako prospěšná změna organismu, která má za cíl zachovat homeostázu na nové kvalitativně vyšší úrovní. Ve sportu je adaptace základem vyšší úrovně trénovanosti.
Procesy morfologicko-funkční adaptace můžeme demonstrovat na příkladu běžce, který se rozhodne pravidelně běhat pro zdraví. Zaměříme se pouze na jeden ukazatel zatížení srdeční frekvence. Předpokládejme, že bude běžec pravidelně běhat úsek stejného profilu a stejné délky konstantní rychlostí. Před zahájením pravidelného běhání se jeho organismus nachází ve stavu homeostázy. V průběhu zdolávání vytýčené tratě dojde opakovaně k vychýlení organismu běžce z homeostázy. Běh konkrétní rychlostí představuje pro organismus běžce stres (adaptační podnět). Organismus běžce reaguje na tento stresor nárůstem srdeční frekvence. Pokud bude běžec tuto aktivitu provozovat pravidelně a dlouhou dobu, bude schopen zvládnout stejnou trať při konstantní rychlosti běhu s mnohem nižší srdeční frekvencí než na začátku. Tento jev je výsledkem adaptace organismu na konkrétní adaptační podnět.
Sportovní trénink jako proces motorického učení
Sportovní dovednosti významnou měrou podmiňují úroveň výsledného sportovního výkonu. Je asi těžké si představit oštěpaře, který je perfektně připraven po kondiční stránce, ale nezvládne techniku hodu oštěpem. Může dosáhnout nejvyššího výkonu? Odpověď je jednoduchá. Nemůže. Není zde totiž v žádoucí kvalitě osvojená dovednost hodu oštěpem.
Dovednost lze definovat jako učením získaný předpoklad pro realizaci daného pohybového úkolu. Konkrétní proces, v němž dochází k získání a stabilizaci dovedností, se nazývá motorické učení.
Teoretickým základem motorického učení jsou znalosti o nervovém řízení a regulaci pohybu, které odrážejí především činnosti organismu. Nervová soustava přijímá, zpracovává a ukládá informace z vnějšího i vnitřního prostředí a na základě těchto informací řídí pohybovou činnost. Tento systém zahrnuje části aferentní (dostředivé), centrální, eferentní (sestupné) a zpětnovazební. V centrální části je dodaná informace zpracována, a tím se vytvoří odpovídající motorický program pro vyřešení úkolu. Eferentní složka prostřednictvím pohybového systému uskutečňuje řešení vybraného programu. Systém zpětné vazby poskytuje informace o kvalitě provedení pohybového úkolu.
Proces motorického učení se odehrává v několika fázích:
Fáze 1: hrubá koordinace
Vytvoření počáteční představy o pohybovém úkolu a chybách, samotný pohyb je náročný na psychickou a vizuální představivost, výsledkem je obecně nedokonalý pohyb s mnoha chybami. Vysoký stupeň mentální a zrakové kontroly.
Fáze 2: jemná koordinace
Celková struktura motorických dovedností postupně posiluje podíl vědomé psychické a vizuální představivosti, pohyb se stává ekonomičtějším. Časové a dynamické parametry se stabilizují, jedinec si začíná uvědomovat pohyb jako celek.
Fáze 3: automatizace
Dochází ke stabilizaci pohybu. Jedinec je schopen provést pohyb bez vědomé kontroly vizuální kontroly. Koordinace pohybu je na vysoké úrovni. Časové a dynamické parametry jsou vyrovnané, výkon je ve výsledném pohybu vysoký.
Fáze 4: variabilní kreativita
Dobře zvládnuté dovednosti se aplikují kreativně v komplexně měnících se podmínkách. Některá literatura odkazuje na stupeň zvládnutí sportovní činnosti. Této fáze lze dosáhnout po mnoha letech systematického tréninku.
Nádherným příkladem jednotlivých fází motorického učení je délka praxe řízení auta za předpokladu pravidelného řízení. Vzpomeňme si každý na své první jízdy v autoškole a zamysleme se nad tím, jak to vypadá v dnes po letech zdokonalování specifické dovednosti - řízení auta.
Sportovní trénink jako proces psychosociálních interakcí
Vyspělý sportovec má jak individuální, tak sociální rozměr. Lze tak oprávněně hovořit o tréninku jako o psychosociálním procesu interakce. To znamená utváření psychiky člověka a jeho chování v síti sociálních vztahů.